7 Tdo 451/2014-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 4. 2014 dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. H. proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 7 To 439/2013, v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 101/2013 a
rozhodl t a k t o:
Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 7 To 439/2013, a usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 46 T 101/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j
e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 46 T
101/2013, bylo podle § 314c odst. l písm. a) tr. ř., § 188 odst. l písm. c) tr.
ř., § 172 odst. l písm. d) tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. l písm. j)
tr. ř., čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod (č. 209/1992 Sb.) zastaveno trestní stíhání obviněného J. H.
pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. l tr. zákoníku a přečin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, kterých se
měl podle obžaloby dopustit v podstatě v tím, že jako policista Policie České
republiky v době od prosince 2011 do dubna 2013 v P., K., skladoval v kanceláři
na svém pracovišti věci zajištěné při domovních prohlídkách a prohlídkách
jiných prostor v jím vyšetřované trestní věci obviněného R. B. a spol. a z
těchto věcí si přisvojil peněžní částku 18 000 Kč v hotovosti, kterou použil
pro svou potřebu, dva notebooky s příslušenstvím, které zastavil v zastavárnách
vždy za částku 1 500 Kč, krumpáč a zařízení PS 3, čímž způsobil škodu ve výši
nejméně 34 930 Kč, a takto jednal v rozporu s ustanoveními čl. 65 odst. l
závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009, § 45 odst. l písm. b)
zákona č. 361/2003 Sb.
Stížnost státního zástupce byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.
12. 2013, sp. zn. 7 To 439/2013, podle § 148 odst. l písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Soudy odůvodnily zastavení trestního stíhání uplatněním zásady „ne bis in
idem", a to vzhledem k pravomocnému rozhodnutí ředitele Policie České republiky
- Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 14. 8. 2013, č. 1652/2013,
jímž byl obviněný podle § 42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů, propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky.
Podle tohoto rozhodnutí byl obviněný propuštěn ze služebního poměru pro totéž
jednání, pro které na něho byla podána obžaloba.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání
proti usnesení Městského soudu v Praze. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §
265b odst. l písm. f), 1) tr. ř. Namítl, že uplatnění zásady „ne bis in idem"
nepřicházelo v této věci v úvahu. Poukázal na to, že uvedená zásada sice může
být vztahována i k řízení o disciplinárním deliktu, ale zdůraznil, že obviněný
byl ze služebního poměru propuštěn rozhodnutím, které nebylo řízením o
kázeňském přestupku. Uvedl, že smyslem řízení o propuštění není sankcionovat
nějaké jednání, ale reagovat na situaci, v důsledku které nelze akceptovat, aby
osoba nadále byla příslušníkem bezpečnostního sboru. Dodal, že v řízení o
propuštění ze služebního poměru se neukládá sankce podle hlediska přiměřenosti
a že výsledkem tohoto řízení může být pouze rozhodnutí o propuštění nebo o
nepropuštění bez jakékoli další diferenciace. Vytkl, že rozhodnutí soudů není v
souladu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a s judikaturou
Nejvyššího soudu, na kterou se oba soudy odvolávaly. Nejvyšší státní zástupce
se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby
zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 nové projednání a rozhodnutí věci
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Zásada „ne bis in idem" je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod vymezena pod nadpisem „Právo nebýt souzen
nebo trestán dvakrát" tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním
řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl
osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto
státu.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání
pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již
byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle
trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní
povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení
určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný
zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni
občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem
stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti,
účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např.
rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze
dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24.
9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko).
Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle § 42 odst. l písm.
d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost
trestního stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem".
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve
znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale
ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru
vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a
organizační věci služby (§ 1 odst. l zákona). Takto vymezeným partikulárním
předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým
také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty,
zatímco jiná tento charakter nemají.
Podle § 42 odst. l písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být
propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného
jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do
části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení
služebního poměru". Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu
represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o
opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením
pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. l písm. b) zákoníku práce.
Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za
kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu
„Kázeňské odměny a kázeňské tresty". Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v
§ 50 odst. l zákona. Ve výčtu trestů uvedených v § 51 odst. l písm. a) až g)
zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů
je podle § 51 odst. l písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto
kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru
musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle § 42 odst. l písm. e)
zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního
poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje
úprava „Řízení ve věcech služebního poměru" v části dvanácté zákona. Řízení o
propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona je
„zvláštním řízením" podle § 183 - § 185 zákona. Jiným řízením je „řízení o
kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku" podle § 186 - § 189
zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d)
zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku,
jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž
žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro
řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že
kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek
pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující
řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona nic
takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek
nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle § 42
odst. l písm. d) zákona. Tím jsou zesilovány důvody pro závěr, že řízení o
propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona není řízením
trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle
tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady
„ne bis in idem".
Tento právní názor je v souladu s tím, jak v obdobné věci rozhodl Nejvyšší soud
usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 (viz str. 9-12
odůvodnění). Pokud soudy odkázaly na toto usnesení, je nutno poznamenat, že
právní názor, který v něm byl ohledně zásady „ne bis in idem" vysloven, nijak
nepodporuje jejich závěry a naopak je vyvrací.
Zásadami, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících částech tohoto
usnesení, se soudy ve věci obviněného J. H. neřídily a naopak chybně odkázaly
na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkala věcí odlišné povahy z hlediska
charakteru dřívějšího řízení. Argumentace usneseními ze dne 16. 11. 2005, sp.
zn. 8 Tdo 1384/2005, a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, a rozsudkem
ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, je nepřiléhavá již proto, že šlo o
kauzy, v nichž trestnímu stíhání každého z obviněných předcházelo rozhodnutí v
přestupkovém řízení.
Trestní stíhání obviněného J. H. nebylo nepřípustné podle § 11 odst. l písm. j)
tr. ř., a pokud bylo z tohoto důvodu zastaveno usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 4, je toto usnesení rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky
stanovené zákonem, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. f)
tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze pak je rozhodnutím, které je
vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil
napadené usnesení Městského soudu v Praze, zrušil i usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 4 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil
také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad,
a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 4 znovu rozhodne o podané obžalobě, přičemž se bude
řídit právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s
odst. l tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec