8 Tdo 885/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
srpna 2010 o dovolání obviněného R. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 10 To 594/2009, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 202/2008, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 3 T 202/2008,
byl obviněný R. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným
skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně
kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2
trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„tr. zák.“) a uložil mu podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v
trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu šestnácti měsíců, a podle § 49
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu dvou let.
Dlužno dodat, že v této věci Okresní soud v Benešově rozhodl již dříve, a to
usnesením ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 3 T 202/2008, tak, že podle § 222 odst. 2
tr. ř. věc postoupil Městskému úřadu Benešov k projednání ve správním řízení.
Krajský soud v Praze však usnesením ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 10 To 95/2009,
ke stížnosti státního zástupce napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b)
tr. ř. zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Ten znovu ve věci rozhodl – tentokrát odsuzujícím rozsudkem ze dne 30. 3. 2009,
sp. zn. 3 T 202/2008, který napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v
Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 10 To 219/2009, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259
odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Také proti (v pořadí druhému) rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 10. 2009
podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne
19. 1. 2010, sp. zn. 10 To 594/2009, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.
ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl
tak, že obviněného uznal vinným, že:
„dne 15. 3. 2008 ve 14.55 hodin řídil osobní automobil Lada Niva, s přívěsem v
obci T., okr. B., a při najíždění z ulice V K. do křižovatky se silnicí nedal
přednost v jízdě motocyklu Yamaha, řízenému K. S., který přijížděl zleva po
hlavní silnici rychlostí překračující rychlost povolenou; tím obžalovaný
zavinil střet obou vozidel, při němž K. S. utrpěl vymknutí levého loketního
kloubu, zlomeninu hlavičky vřetenní kosti vlevo a zlomeninu dolní části
vřetenní kosti vlevo, tj. zranění, které si vyžádalo podstatné omezení v
obvyklém způsobu života s dobou léčení trvající nejméně do září 2009“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný
čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu
uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst.
1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho
roku, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce Mgr. Libora Hubáčka, MBA, podal proti němu dovolání,
které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je
přesvědčen, že „skutek, tak jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně
kvalifikován a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neprovedl řádné
dokazování ve věci“.
Dovolatel v úvodu podání zdůraznil, že hranice okolností, jež řidič může či
nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel
předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících
objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být
charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace,
chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.). Takové okolnosti řidič
vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i
dalších subjektivních dispozic. Kromě míry povinné opatrnosti, vyplývající z
ustanovení pravidel silničního provozu, zde existuje i subjektivní vymezení,
které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič) schopen vynaložit v
konkrétním případě. O zavinění z nedbalosti pak může jít jen tehdy, pokud
povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem jsou dány současně.
Obviněný dále v obecné rovině uvedl, že jestliže znakem trestného činu je
porušení nějaké povinnosti, která je uložena podle zákona, tj. podle jiného
zákona než trestního zákona, musí být ve skutkové části výroku o vině tato
povinnost specifikována jednak ve zjištění, jakým jednáním obviněný takovou
povinnost porušil, a jednak uvedením této povinnosti samotné včetně odkazu na
konkrétní ustanovení zákona, popřípadě jiného aktu vydaného na základě zákona,
které dovolatel porušil. Mezi skutkovou částí výroku o vině na straně jedné a
tou částí výroku o vině, v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu (tzv.
právní věta) a příslušné ustanovení trestního zákona, na straně druhé musí být
takový vztah, že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá ve skutkové
části výroku konkrétní zjištění, jímž je ten který znak trestného činu naplněn.
V návaznosti na to dovolatel namítl, že „tu je výrok o vině … trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. s tím, že podle tzv. právní
věty tohoto výroku … spáchal čin proto, že nedal přednost v jízdě motocyklu
Yamaha, to že by porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, avšak ve
skutkové části výroku není žádné další zjištění, z něhož by také vyplývalo,
jakou povinnost podle jakého ustanovení zákona, tj. jiného zákona než trestního
zákona, … porušil. Mezi skutkem … a použitou právní kvalifikací tedy je
nesoulad, který spočívá v tom, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje
všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to znaky uvedené v § 224
odst. 1 tr. zák.“.
Obviněný rovněž připomněl, že k posouzení míry jeho zavinění přibral orgán
činný v trestním řízení znalce Ing. P. T., který ve vypracovaném znaleckém
posudku sice stanovil, že poškozený K. S. řídil motocykl nepovolenou rychlostí,
zároveň však stanovil, že tento řidič motocyklu by nedokázal nehodě zabránit,
ani kdyby jel rychlostí povolenou, tedy v daném místě rychlostí 50 km/hod.
Znalci vytýkal, že při stanovení (výpočtu) nárazové rychlosti vycházel ze svých
zkušeností, což nepovažuje za objektivní.
Dovolatel nechal vypracovat znalcem Ing. J. T. oponentní znalecký posudek,
který předložil soudu jako důkaz a z něhož vyplynulo, že výpočty provedené
znalcem Ing. P. T. jsou chybné, neboť tento znalec vůbec nepočítal s hodnotami
důležitými pro výpočet zejména rychlosti motocyklisty K. S. (např. s
překlopením přívěsného vozíku, s dobou rozjezdu vozidla obviněného) a chybně
vypočítal nárazovou rychlost motocyklu do vozidla obviněného a výsledný čas od
počátku rozjezdu vozidla obviněného do okamžiku střetu. Znalec Ing. J. T.
rovněž v posudku stanovil, že rychlost motocyklu překračovala nejvyšší
povolenou rychlost o 44 % až 76 %, a že kdyby motocyklista jel maximálně
povolenou rychlostí 50 km/hod., ke střetu s vozidlem obviněného by vůbec
nedošlo. Základní příčinu dopravní nehody je proto podle dovolatele spatřovat v
nedovolené a nepřiměřené rychlosti jízdy motocyklisty, který překročil výši
povolené rychlosti v obci téměř dvojnásobně, přičemž tento moment byl zásadní
při vzniku nehody. Proto není možné považovat za možný ani případný závěr,
podle kterého je vznik dopravní nehody nutné z části přičítat i jemu.
Obviněný rovněž poukazoval na to, že ze skutkových zjištění a závěrů znalce
Ing. J. T. lze připustit, že dovolatel vůbec neviděl motocykl řízený K. S. a
ani ho vidět nemusel. K tomu dodal, že nelze po účastníkovi silničního provozu
spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel
tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak,
není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či
předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je
oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování
stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla
tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od
ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a
závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.
Dovolatel soudům obou stupňů déle vytknul, že důkaz znaleckým posudkem
zpracovaný znalcem Ing. J. T. posoudily zcela v rozporu se zásadou „in dubio
pro reo“ a jeho závěry interpretoval k jeho tíži nebo takovým způsobem, aby se
k jeho tíži jevily, a že v odůvodněních svých rozhodnutí uvádějí dvě nestejné
hodnoty výchozí rychlosti motocyklu: zatímco podle znalce Ing. P. T. je výchozí
rychlost uvedena v rozmezí 62 až 71 km/hod., u výpočtu znalce Ing. J. T. se
spokojuje pouze s hodnotou 80 km/hod., což je ovšem rychlost „střední“, když na
základě výpočtů tohoto znalce byla výchozí rychlost stanovena v rozmezí 72 až
88 km/hod., což znamená, že rychlost tedy mohla být i 88 km/hod., nikoli
„pouze“ 80 km/hod. Takový pohled na výpočet rychlostí považuje za zcela
zavádějící, neboť navozuje ničím nepodložený dojem, že nedošlo k velké odchylce
při výpočtu výchozích rychlostí podle výpočtů obou znalců. Je však potřeba si
uvědomit, že podle výpočtu znalce Ing. J. T. je nejnižší vypočtená rychlost
motocyklu řidiče vyšší, než je nejvyšší rychlost vypočtená znalcem Ing. J. T.
Dovolatel rovněž uvedl, že není přípustné „odsoudit“ novou moderní metodu
výpočtů situace dopravní nehody používanou znalcem Ing. J. T. jen na základě
tvrzení znalce Ing. P. T., který se není schopen oprostit od metod používaných
v první polovině minulého století a vyzdvihuje svojí obsolentní metodu jen
proto, že k ní stačí „tužka a papír“. Počítačový program „Crash-test“ používá
při svých výpočtech i Police ČR, takže soud příklonem k názoru „výhodnější“
použitelnosti obsolentních metod dochází k bezprecedentnímu myšlenkovému
návratu do dob kalkulaček a psacích strojů. Metoda použitá znalcem Ing. P. T.
je metodou sice přípustnou, ale pro výpočty, ve kterých je účastníkem
silničního provozu motocyklista nebo přívěsný vozík, nehledě na kombinaci
těchto skutečností, z technického hlediska nepoužitelnou, neboť pro ni není
možné vypočítat hybné energie předmětů, které energii zcela nespotřebovávají a
dochází k oddělení částí jednoho z vozidel (viz. zejména řidiče motocyklu,
který při dopravní nehodě „opouští“ motocykl a jeho energie je transformována
do pohybu vpřed, zatímco motocykl zůstává víceméně v místě nárazu) nebo k
převrácení části vozidel, zatímco jiná část zůstává nepřevrácena (viz. přívěsný
vozík).
Obviněný také zmínil, že mnohé údaje obou znalců se sice shodují, což je celkem
pochopitelné, neboť šlo o posuzování identické dopravní nehody, na takové
informaci však stavět přesvědčení soudu prvního stupně, že se vlastně znalci ve
svých znaleckých posudcích na všem podstatném shodli. Poukázal i na podstatné
rozpory v několika důležitých okolnostech ovlivňujících závěry obou znalců a to
především ve stanovení hodnoty EES, v nepřiznání (resp. přiznání) jeho reakční
doby, ve způsobu výpočtu počáteční rychlosti řidiče motocyklu, v metodách
výpočtů a vypracování znaleckých posudků obou znalců.
Dovolatel je toho názoru, že pokud existují ve znaleckých posudcích takové
rozpory, které nelze překonat pro řádné posouzení jeho viny, měl soud prvního
stupně nechat vypracovat revizní znalecký posudek, který by uvedené rozpory
vyřešil. Pokud soud prvního stupně tento jeho návrh jako bezpředmětný zamítl,
měl odvolací soud při svém rozhodování takové pochybení napravit a po zrušení
rozsudku mu věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Jestliže tak neučinil,
pochybil a nemohl rozhodnout správně, zvláště pak za situace, kdy z výpovědi
obou znalců jednoznačně vyplývá, že vycházejí ze dvou metod výpočtů při
vypracování znaleckého posudku, z nichž obě jsou přípustné. Pak je ovšem
nezbytné v rámci zásady „in dubio pro reo“ vycházet z takového znaleckého
posudku, který je pro obviněného výhodnější. S ohledem na skutečnost, že tak
ani jeden z obecných soudů neučinil, došlo k nepřípustnému průlomu této
základní zásady trestního řízení. V případě připuštění závěrů znaleckého
posudku Ing. J. T. by totiž bylo na místě odkázat na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, v němž je popsána naprosto
identická situace, dokonce za podmínky, kdy řidič osobního automobilu motocykl
viděl.
Obviněný je tak přesvědčen, že soudy obou stupňů zanedbaly povinnost bližšího
rozboru příčin nehody, formy a míry zavinění a způsobu provedení dopravní
nehody a tím případného trestného činu. Při důsledném uplatňování základních
principů trestního řízení, při uplatnění zásady „in dubio pro reo“ a při
odstranění rozporů obou znaleckých posudků zásadních pro posouzení jeho viny
vypracováním revizního znaleckého posudku měly soudy dospět k závěru, že
trestný čin, který je mu kladen za vinu, nespáchal. Protože soudy takto
nepostupovaly, je zřejmé, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu vycházely
z nesprávného právního posouzení skutku i z jiného nesprávného hmotně právního
posouzení.
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 10 To 594/2009,
zrušil a poté buď podle § 265l odst.1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu nové
projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo podle § 265m
odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Současně učinil podnět, aby předseda senátu
Okresního soudu v Benešově podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu
přerušení výkonu trestu. Z důvodů uvedených v dovolání je totiž podle něj
zřejmé, že trestný čin nespáchal a za této situace považuje výkon dosud
uloženého trestu za neopodstatněný. V přípise ze dne 11. 6. 2010 obviněný
Nejvyššímu soudu sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“).
Uvedl v něm, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné
námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů – dvou ve věci
opatřených znaleckých posudků z oboru silniční a městské dopravy, čímž fakticky
napadá soudem učiněná skutková zjištění.
Státní zástupce zrekapituloval, že první z výše zmíněných znaleckých posudků
byl opatřen orgány činnými v trestním řízení, druhý z nich dodal řádným
způsobem obviněný. Oba posudky byly soudy nižších stupňů hodnoceny postupem
podle § 2 odst. 6 tr. ř. se závěrem, že prvotní příčinou dopravní nehody bylo
nedání přednosti v jízdě ze strany obviněného, k čemuž (jako příčina druhotná)
přistoupila rychlost jízdy poškozeného, která nikoliv zanedbatelným způsobem
převyšovala rychlost jízdy tam povolenou.
Státní zástupce připomněl obecně platnou tezi, že skutkovými zjištěními, tak
jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném
trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací
soud vázán, neboť důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Údajně nesprávná
skutková zjištění důvodem dovolání podle tohoto ustanovení, ale ani podle
žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. být nemohou. Případné
námitky nesprávnosti soudem učiněných skutkových zjištění lze uplatnit cestou
jiných mimořádných opravných prostředků (stížností pro porušení zákona či
obnovou řízení), nikoliv však cestou dovolání, jehož důvody jsou po formální
stránce striktně vymezeny.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je
uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Takové rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ,
že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu převážná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném
opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu
opřel, nemohla obstát. Šlo především o výhrady, jež směřovaly do rozsahu
provedeného dokazování soudů obou stupňů (konkrétně do neprovedení jím
navrženého revizního znaleckého posudku) a do způsobu hodnocení jednotlivých
důkazů (zejména hodnocení závěrů znaleckých posudků vypracovaných Ing. P. T. a
Ing. J. T.) z jejich strany.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli
dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst.
l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp.
procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal doplnění dokazování a
odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou
stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch;
teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně
nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp.
procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní
námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k
nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
Za relevantně uplatněnou výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že
soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, neboť i tato
námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů.
Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce
neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.
2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení
skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění
správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší
soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny až doposud zmíněné námitky
dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. (jak v závěru svého vyjádření také
navrhoval státní zástupce).
Nejvyšší soud však shledal, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku
uplatnil také námitku, kterou lze (s jistou mírou tolerance) pod citovaný
dovolací důvod podřadit. V tomto směru šlo o shora zmíněnou výhradu (byť ne
právě pregnantně a zcela srozumitelně formulovanou), že „tu je výrok o vině …
trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. s tím, že podle
tzv. právní věty tohoto výroku … spáchal čin proto, že nedal přednost v jízdě
motocyklu Yamaha, to že by porušil důležitou povinnost uloženou mu podle
zákona, avšak ve skutkové části výroku není žádné další zjištění, z něhož by
také vyplývalo, jakou povinnost podle jakého ustanovení zákona, tj. jiného
zákona než trestního zákona, … porušil. Mezi skutkem … a použitou právní
kvalifikací tedy je nesoulad, který spočívá v tom, že skutkový stav zjištěný
soudy nenaplňuje všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to
znaky uvedené v § 224 odst. 1 tr. zák.“. Takovouto výhradou dovolatel zřejmě
chtěl namítnout nesoulad tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku s
navazující větou právní a zejména to, že ve skutkové větě není výslovně
vyjádřeno, jaké konkrétní ustanovení zákona o pozemních komunikacích měl
způsobem své jízdy porušit (současná zmínka o tom, že „porušil důležitou
povinnost uloženou mu podle zákona“ však postrádá smysl, neboť odvolací soud v
napadeném rozsudku takové porušení u něho neshledal).
Nejvyšší soud po posouzení uvedené relevantní námitky však dospěl k závěru, že
je zjevně neopodstatněná.
K této problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině)
uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se
dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině
rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Z tzv. skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se podává,
že obviněný (zkráceně vyjádřeno) „… řídil osobní automobil … s přívěsem … a při
najíždění z ulice V K. do křižovatky se silnicí nedal přednost v jízdě
motocyklu … řízenému K. S., který přijížděl zleva po hlavní silnici rychlostí
překračující rychlost povolenou; tím … zavinil střet obou vozidel, při němž K.
S. utrpěl … zranění, které si vyžádalo podstatné omezení v obvyklém způsobu
života s dobou léčení trvající nejméně do září 2009“. I když je třeba
obviněnému přisvědčit v tvrzení, že z takto formulované věty explicitně
nevyplývá, jaké ustanovení kterého zákona měl způsobem své jízdy porušit,
nemůže být sporu, že odvolací soud shledal zavinění obviněného na střetu
motorových vozidel a způsobeném těžším následku (ten dovolatel nikterak
nezpochybňoval) v tom, že jako řidič osobního automobilu s přívěsem nedal
přednost v jízdě motocyklu řízenému poškozeným, který přijížděl zleva po hlavní
silnici rychlostí překračující povolenou rychlost. Z takového slovního
vyjádření ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozhodnutí (srov. jeho
stranu 3) je totiž zřejmé, že (obviněný) takovým způsobem jízdy porušil
ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních
předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), podle něhož řidič přijíždějící na
křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej
přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě
vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci
nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty
přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.
Pokud obviněný v té souvislosti rovněž namítal, že „základní příčinou dopravní
nehody je nutno spatřovat v nedovolené a nepřiměřené rychlosti jízdy
motocyklisty K. S. …, takže porušil zákonná ustanovení a tento moment byl
zásadní při vzniku nehody“, a současně se dovolával aplikace „rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004“, je třeba uvést,
že tak učinil naprosto nepřípadně. Citované usnesení bylo totiž publikováno pod
č. 45/2005 Sb. rozh. trest. s právní větou I., podle níž „Jestliže řidič
přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po
hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je
zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však
řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou
rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici
znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není
vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi“.
Toto judikatorní rozhodnutí bylo respektováno i jinými senáty Nejvyššího soudu
(srov. například usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, usnesení ze
dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, aj.), v nichž bylo zdůrazněno, že
spočívá-li dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice
s vedlejší silnicí, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do
křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v
jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič,
který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic
nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v
jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po
hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede
nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící
po vedlejší silnici nedal přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem
jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z
hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá
řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho,
že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě
kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené
rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě
vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se
vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se
směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o
sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s
dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými
jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost,
přehlednost daného místa či úseku apod.
V citovaných rozhodnutích bylo dále akcentováno, že od uvedených zásad se lze
výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení
povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní
limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici
fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti
dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po
hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát
přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí
křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je
povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla,
jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby
mu přednost skutečně dal. Nedání přednosti tu však nesmí být důsledkem toho, že
řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost,
kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat.
Při aplikaci těchto východisek na posuzovanou věc je třeba souhlasit s právními
závěry soudů obou instancí, že to byl především obviněný, kdo způsobem své
jízdy dopravní nehodu zavinil. Jestliže při vjíždění osobním automobilem (navíc
s připojeným přívěsem) na hlavní silnici nedal přednost v jízdě motocyklu
řízenému poškozeným a jedoucímu zleva po hlavní silnici, porušil ustanovení §
22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., a proto primárně musí nést odpovědnost za
střet motorových vozidel a způsobené následky (účinky). Této odpovědnosti se s
ohledem na soudy učiněná skutková zjištění nemůže zbavit ani poukazem na to, že
poškozený se na motocyklu pohyboval rychlostí překračující (v obci) povolenou
rychlost 50 km/hod. Rozhodné totiž je, že (obviněný) začal s osobním
automobilem vjíždět na hlavní silnici v okamžiku, kdy poškozeného mohl a měl
viděl, jak ke křižovatce přijíždí po hlavní silnici zleva. Tímto směrem totiž
měl dohledovou vzdálenost více než 80 metrů a podle výpočtů obou soudních
znalců se při zahájení vjížděcího manévru poškozený motocyklista nacházel již v
tomto koridoru (podle znalce Ing. J. T. jej mohl vidět na vzdálenost 57 – 73
metrů, podle znalce Ing. P. T. dokonce na vzdálenost 45 – 66 metrů), takže bylo
reálné, aby mu dal přednost v jízdě. Pokud tak neučinil, porušil výše citované
ustanovení silničního zákona, takže po subjektivní stránce je mu třeba přičítat
zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák.
Zjištění soudů obou stupňů, že poškozený motocyklista se pohyboval
bezprostředně před nehodou rychlostí, která překračovala rychlost v obci
povolenou (podle znalce Ing. P. T. o 12 – 21 km/hod., podle znalce Ing. J. T.
dokonce o 22 – 38 km/hod.), svědčí o tom, že poškozený dopravní nehodu
spoluzavinil, neboť porušil ustanovení § 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. (podle
něho v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod.). Tuto skutečnost
přiléhavě vyjádřil odvolací soud v napadeném rozsudku, když (na rozdíl od soudu
prvního stupně) nedovodil, že by obviněný porušil důležitou povinnost uloženou
mu podle zákona (což při porušení ustanovení § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.
jinak bývá zcela obvyklé) a se zřetelem k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
posoudil jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví pouze podle odst. 1 §
224 tr. zák. S takovou právní kvalifikací se lze identifikovat.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný ve svém podání učinil
též podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Benešově podle §265h odst. 3
tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu, Nejvyšší soud o tomto
podnětu nerozhodoval. Je tomu tak proto, že předseda senátu soudu prvního
stupně uvedený podnět evidentně neakceptoval, neboť v předkládací zprávě návrh
na přerušení výkonu trestu neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k
případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a