8 Tdo 893/2020-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 k
dovolání obviněného P. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 98/2020, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T
96/2019, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5.
2020, sp. zn. 7 To 98/2020, a jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 2 T 96/2019, zrušují.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově (dále
jen „státní zástupce“ podal dne 30. 7. 2019 na obviněného P. V. (dále jen
„obviněný“, příp. „dovolatel“) obžalobu, ve které mu kladl za vinu, že
(citováno i s gramatickými chybami):
nejméně v době od května 2012 do 24. 9. 2018, v bytě na adrese XY č. p. XY, XY,
po stránce psychické a fyzické zle a bezcitně nakládal se svým nezletilým synem
AAAAA (pseudonym), nar. XY, a spolužijící manželkou N. V., nar. XY,
a to tak, že v období nejméně od června 2012 do 24. 9. 2018, několikrát týdně
fyzicky, zejména tzv. fackami, trestal nezletilého syna AAAAA, v několika
případech ho chytal za krk, který mu silně tiskl, bil ho rukami po hlavě, kdy v
dalším napadání mu opakovaně zabraňovala matka nezletilého N. V., dále mu
vulgárně nadával výrazy jako „debile, hajzle, prase, svině“, dále ho ponižoval
slovy, že je hloupý a neschopný, nutil ho učit se dlouho, i do noci, vše, co
nezletilý udělal, bylo dle jeho mínění i slov špatně, opakovaně se v jeho
přítomnosti choval vulgárně a hanlivě k jeho matce, a dne 24. 9. 2018 během
konfliktu ohledně učení, jej nejprve uchopil za krk, a poté, co mu utekl do
ložnice bytu, tak jej ležícího na posteli napadl údery rukou, a jeho matka,
když viděla v synově puse krev, tak jej chránila rukama a následně s ním i s
dcerou Annou utekla z bytu k sousedům,
čímž mu způsobil poranění spočívající v masivní podlitině v oblasti pravého oka
a čela, podlitině v oblasti levého oka a drobné rance ve střední části vnitřní
strany rtu, která si vyžádala ošetření a následnou hospitalizaci v Nemocnici XY
p.o., v době od 24. 9. 2018 do 28. 9. 2018,
v období od května 2012 do 26. 9. 2018 fyzicky napadal svou manželku N. V.,
nejméně ve čtyřech případech ji napadl údery rukou, tzv. fackami, dále držením
za ruce, vyhrožoval jí vztyčenou rukou, neustále jí vulgárně nadával výrazy
jako „krávo, svině, děvko, debile“, pravidelně ji zesměšňoval a ponižoval,
vyčítal jí, že nepracuje, že je k ničemu, vše, co udělala, bylo podle jeho
mínění i slov špatně, několikrát ji vyhodil z bytu a házel po ní různé věci, a
tímto jednáním vyvolal u nezletilého AAAAA psychické obtíže a strach, což u
něho vedlo k rozvoji syndromu týrané osoby projevujícího se zejména ve
zhoršeném prospěchu ve škole, lhavosti, problémy v kolektivu třídy, a rozvíjí
se u něj porucha chování, a u poškozené N. V. vyvolával pocit strachu z jeho
jednání.
2. Takto popsané jednání státní zástupce právně posoudil jednak jako
zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
a jednak jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.
1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V odůvodnění obžaloby uvedl, že na uvedené
zločiny nahlíží jako na spáchané v tzv. jednočinném souběhu.
3. Po dokazování provedeném ve dvou hlavních líčení státní zástupce ve
své závěrečné řeči mimo jiné uvedl, že se sice nedomnívá, že by jednání
obviněného dosáhlo takové intenzity, aby mohlo být posouzeno jako výše uvedené
zločiny, ale „mohlo by naplnit znaky přestupkové“, a proto navrhl „o žalovaném
skutku rozhodnout tak, že se v této části postupuje k projednání jako
přestupku, další procesní rozhodování o žalovaném skutku není nutné“.
4. Okresní soud ve Vyškově se s takovým názorem státního zástupce
neztotožnil a rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 2 T 96/2019, rozhodl tak,
že obviněného uznal vinným, že
nejméně v době od září 2017 do 24. 9. 2018 v bytě na adrese XY č.p. XY, XY, po
stránce psychické a fyzické zle a bezcitně nakládal se svým nezletilým synem
AAAAA, nar. XY a to tak, že několikrát měsíčně fyzicky, zejména tzv. fackami,
trestal nezletilého syna AAAAA, chytal ho za krk, který mu silně tiskl, dále mu
vulgárně nadával výrazy jako „debile, hajzle, prase, svině“, dále ho ponižoval
slovy, že je hloupý a neschopný, volil nepřiměřené učební metody, v jeho
přítomnosti se choval vulgárně a hanlivě k jeho matce, přičemž toto jednání
vyvrcholilo dne 24. 9. 2018 během konfliktu ohledně učení, kdy jej nejprve
uchopil za krk, a poté ho ležícího na posteli napadl údery rukou do oblasti
hlavy,
čímž mu způsobil poranění spočívající v masivní podlitině v oblasti pravého oka
a čela, podlitině v oblasti levého oka a drobné rance ve střední části vnitřní
strany rtu, která si vyžádala ošetření a následnou hospitalizaci v Nemocnici XY
p.o., v době od 24. 9. 2018 do 28. 9. 2018 a celkovým jednáním vyvolal u
nezletilého psychické obtíže a strach, což u něho vedlo k rozvoji syndromu
týrané osoby projevujícímu se zejména ve zhoršením prospěchu ve škole,
lhavosti, problémy v kolektivu třídy a rozvíjející se poruchou chování.
5. Takto popsané jednání obviněného (upřesněné především z
hlediska časového a z hlediska četnosti útoků – viz tučně zvýrazněné údaje v
předchozím textu) soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin týrání
svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož
ustanovení trest odnětí svobody v trvání 1,5 (jednoho a půl) roku, jehož výkon
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání 2,5 (dva a půl) roku. Současně mu podle § 228 odst.
1 tr. ř. uložil za povinnost zaplatit škodu poškozené Vojenské zdravotní
pojišťovně České republiky, IČ 47114975, se sídlem Brno, Banskobystrická 40, ve
výši 11 975 Kč. Poškozeného AAAAA odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jeho
nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč na řízení ve věcech
občanskoprávních.
6. Dalším výrokem rozsudku Okresní soud ve Vyškově podle § 226 písm. b)
tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že:
v období od května 2012 do 26. 9. 2018 fyzicky napadal svou manželku N. V.,
nejméně ve čtyřech případech ji napadl údery rukou, tzv. fackami, dále držením
za ruce, vyhrožoval jí vztyčenou rukou, neustále jí vulgárně nadával výrazy
jako „krávo, svině, děvko, debile“, pravidelně ji zesměšňoval a ponižoval,
vyčítal jí, že nepracuje, že je k ničemu, vše, co udělala, bylo podle jeho
mínění i slov špatně, několikrát ji vyhodil z bytu a házel po ní různé věci, a
tímto jednáním u poškozené N. V. vyvolával pocit strachu z jeho jednání,
čímž měl podle obžaloby spáchat zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že
tento skutek není trestným činem.
7. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Vyškově podali
odvolání jak státní zástupce, tak obviněný.
8. Státní zástupce tak učinil v neprospěch obviněného, a to proti výroku
rozsudku o zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. V odůvodnění podaného odvolání
– i přes svůj závěrečný návrh – mimo jiné uvedl, že se ztotožňuje se závěrem
nalézacího soudu, že jednání obviněného vůči synovi naplňuje znaky přečinu
týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Nemůže se však ztotožnit
s názorem nalézacího soudu, že k jednání, které bylo obviněnému kladeno za
vinu, je třeba přistupovat jako ke dvěma skutkům, neboť se jedná o dvě zcela
samostatná jednání. Vyslovil naopak názor, že jednání obviněného vůči oběma
poškozeným je natolik provázané, že navzdory rozdílným a z nich vyplývajícím
právním závěrům není možné na ně nahlížet jako na dva samostatné skutky. Navrhl
proto, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil
výrok napadeného rozsudku o zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř., aniž by věc
vracel Okresnímu soudu ve Vyškově k novému projednání a rozhodnutí, neboť o
žalovaném skutku bylo již meritorně rozhodnuto.
9. Naproti tomu obviněný prostřednictvím svého obhájce namítl, že v
průběhu přípravného řízení došlo k porušení práva na obhajobu, neboť nezletilý
syn AAAAA byl vyslechnut v rozporu s ustanovením § 102 odst. 1 tr. ř., když
obhájkyně byla vykázána do stavebně oddělené místnosti, a nebylo jí umožněno se
tohoto úkonu zúčastnit ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř. a být mu
přítomna (§ 165 odst. 2 tr. ř.). Domníval se proto, že takovým postupem došlo k
porušení jeho práva na obhajobu. V další části odvolání polemizoval s
hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně a vytýkal mu, že odmítl
provést jím navržené důkazy s tím, že je označil za nevýznamné. Zásadní výhrady
vznesl ke znaleckému posudku PhDr. Ivany Holešovské, když především nesouhlasil
s tím, že projevy poruchy chování, zhoršený prospěch a problémy v kolektivu u
nezletilého AAAAA přičítala vývoji syndromu týrané osoby. Její znalecký posudek
označil za nepřesvědčivý a závěr posudku o vzniku či vývoji syndromu týrané
osoby u nezletilého AAAAA za ničím nepodložený. Vyjádřil proto přesvědčení, že
zákonné znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr.
zákoníku nenaplnil, neboť jeho chování vůči nezletilému se nevyznačovalo vyšším
stupně hrubosti a bezcitnosti ani trvalosti, a má za to, že nebyla prokázána
soustavnost, krutost, bezohlednost, či bolestivost jednání vůči nezletilému. Z
těchto podstatných důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a
obžaloby jej zprostil, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k doplnění dokazování, jak se toho domáhal, tedy aby ve věci znovu
jednal a rozhodl. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem pak
vyjádřil nesouhlas s odvoláním státního zástupce a důvody\ v něm uvedenými.
10. Krajský soud v Brně rozhodl o podaných odvoláních usnesením ze dne
14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 98/2020, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání
státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek částečně zrušil v jeho zprošťující části a v bodě II. odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
11. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Víta podal proti němu dovolání z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a b) tr. ř.
12. Pod první z těchto dovolacích důvodů dovolatel podřadil nesprávný
postup Krajského soudu v Brně, pokud jako soud odvolací zrušil rozsudek
Okresního soudu ve Vyškově v jeho zprošťující části. Skutek vůči poškozené
manželce obviněného N. V. byl podle jeho názoru nesprávně posouzen jako
jednočinný souběh, přestože se o takový souběh nejednalo. Zprošťujícím výrokem
tak nebyl výrok o jeho vině ve vztahu ke druhému skutku, jímž byl uznán vinným,
žádným způsobem dotčen. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považoval za
nesprávné, neboť jím nebylo rozhodnuto o skutku, pro který byl soudem prvního
stupně zproštěn obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř.
13. V rámci druhého z uvedených dovolacích důvodů se obviněný vymezil
proti právnímu posouzení jeho jednání jako přečinu týrání svěřené osoby podle §
198 odst. 1 tr. zákoníku. Připustil sice, že dne 24. 9. 2018 došlo z jeho
strany k jednorázovému incidentu s nezletilým synem AAAAA, neboť se nechtěl
učit a plnit školní úkoly, při němž syna uchopil zezadu za krk, aby jej přiměl
setrvat u učení, a dal mu nějakou facku, nesouhlasil však s tím, že by mu tím
způsobil masivní podlitinu v oblasti pravého oka. V té souvislosti uvedl, že
hospitalizace jeho syna nebyla vyvolána přímo závažností samotného zranění, ale
byla nařízena kvůli jeho pozorování.
14. Podle přesvědčení dovolatele nebylo v průběhu trestního řízení
prokázáno, že by se dopouštěl vůči nezletilému synovi jednání, které je mu
kladeno za vinu. Nesouhlasil se způsobem, jakým oba nižší soudy hodnotily
výpověď matky nezletilého N. V., naopak jim vytknul, že nevyšly z výpovědi
svědkyně – třídní učitelky nezletilého E. K. a že nezohlednily ani další
svědecké výpovědi, které vyznívaly v jeho prospěch. Zásadním způsobem se
vymezil rovněž proti tomu, že soudy vyšly ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychologie, který u nezletilého detekoval syndrom
týraného dítěte. Podle jeho názoru závěry tohoto znaleckého posudku,
vypracovaného znalkyní PhDr. Ivanou Holešovskou, nekorespondují s ostatními
důkazy, neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že by důsledky v chování
nezletilého (zhoršení prospěchu, neposlušnost, lhavost) byly právě důsledkem
jeho údajného týrání. Znalkyně podle slov obviněného v posudku zaměnila příčinu
za následek, a proto jí vypracovaný znalecký posudek označil za
nepřezkoumatelný. Z procesního hlediska zpochybnil jednak pořadí, ve kterém
byly slyšeny jmenovaná znalkyně a svědkyně E. K. (svědkyně byla vyslechnuta až
v průběhu odročeného hlavního líčení, tedy po výslechu znalkyně, která byla
vyslechnuta již v závěru prvního hlavního líčení, takže obsah výpovědi této
svědkyně neznala), jednak způsob výslechu svého nezletilého syna v přípravném
řízení, který byl podle jeho názoru „proveden nekvalifikovaně a neodborně“.
15. Obviněný rovněž vyjádřil přesvědčení, že jeho jednáním nemohl být
naplněn zákonný znak týrání, neboť jeho nezletilý syn nemohl pociťovat jeho
jednání vůči sobě natolik úkorně, aby uvedený stav mohl být označen za těžké
příkoří. Připustil sice, že je zastáncem přísné výchovy, nikoli však týrání, a
naznačil, že jeho chování vůči nezletilému synovi by mohlo být posouzeno jako
přestupek. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal Okresnímu soudu ve
Vyškově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby
zrušil pouze usnesení Krajského soudu v Brně a věc vrátil tomuto soudu, aby ji
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém
vyjádření k němu především uvedla, že
ve vztahu k první posuzované otázce (jednočinného či vícečinného souběhu výše
uvedených trestných činů) je klíčovým prolnutí hmotně právní a procesní
problematiky skutku. Z pohledu trestního práva hmotného jde o to, zda popis
skutkových okolností zakládá skutek jeden nebo skutků více. Skutek není v
zákoně nikde definován, takže vymezení tohoto pojmu vyplývá z teorie hmotného a
procesního práva a rovněž ze soudní praxe. Zda jde o skutek jeden nebo o skutků
více je třeba zkoumat podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní
věci, a to na základě obecněji stanovených hledisek. Totožnost skutku je
zachována tehdy, pokud existuje úplná shoda v jednání při rozdílném následku
nebo pokud je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, případně
jednání nebo následek nebo obojí jsou v případech dříve uvedených alespoň
částečně shodné, přičemž shoda musí být v podstatných okolnostech, kterými se
rozumí zejména skutkové okolnosti, které charakterizují jednání nebo následek.
Následně zdůraznila, že postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi.
17. Po tomto obecném vymezení východisek významných pro řešení uvedené
problematiky a stručné rekapitulaci obou žalovaných skutků státní zástupkyně
uzavřela, že v posuzované věci šlo o jeden skutek. Proto pokud soud prvního
stupně ohledně jediného skutku nesprávně rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným jedním trestným činem, zatímco pro druhý z nich jej zároveň zprostil
obžaloby, nerozhodl správně. Uvedená vada mohla být odstraněna v odvolacím
řízení, neboť výrok o vině díky odvolání státního zástupce právní moci nenabyl.
Nedošlo tak k vytvoření překážky věci rozhodnuté i ve vztahu k trestnímu
stíhání pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v odsuzující části
rozsudku. Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti vyplývající z § 254
odst. 1 tr. ř. správně k odvolání státního zástupce zrušil zprošťující část
napadeného rozsudku, čímž odstranil procesní vadu, kterou svým rozhodnutím
založil soud prvního stupně.
18. K dalším obsáhlým výhradám, které obviněný ve svém dovolání zaměřil
proti nesprávné realizaci důkazního řízení (vytýkal soudům, že hodnotily důkazy
výrazně v jeho neprospěch a podrobil kritice i závěry znaleckého zkoumání),
státní zástupkyně uvedla, že takové námitky nemají právní povahu, neboť
obviněný se jejich prostřednictvím snažil zpochybnit učiněná skutková zjištění.
V posuzované trestní věci však nelze detekovat žádné vady, které by svědčily o
tom, že nebyly dodrženy zásady vztahující se k řádnému objasnění věci bez
důvodných pochybností. Soudy věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným
skutečnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily. Nelze souhlasit ani
s výhradami obviněného směřujícími proti správnosti závěrů znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví psychologie. Soudy znalkyni osobně vyslechly a se
znaleckým posudkem jako důkazem se řádně vypořádaly. Jeho závěry korespondují s
tím, že provedeným dokazováním byl prokázán direktivní a agresivní způsob
výchovy ze strany obviněného, který je způsobilý způsobit zjištěné následky u
jeho nezletilého syna (syndrom týrané osoby, který se u něho projevil zhoršeným
prospěchem, lhavostí, problémy v dětském kolektivu a rozvíjející se poruchou
chování).
19. Za jedinou námitku ryze právní povahy státní zástupkyně označila
pouze dovolatelovu námitku, že jeho jednáním nedošlo k naplnění pojmu týrání
jako zákonného znaku trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1
tr. zákoníku, neboť z jeho strany šlo pouze o přísnou výchovu, a tudíž jeho
jednání dosáhlo maximální závažnosti přestupku, a to i v tom případě, pokud
jeho výchovné metody v důsledku zkratkovitého jednání vedly k ojedinělým
fyzickým trestům. Takovou námitku však nepovažovala za opodstatněnou, jelikož
provedeným dokazováním bylo zjištěno, že výchovné metody obviněného vykazovaly
vyšší stupeň hrubosti, necitlivosti, násilí a zlého nakládání, zejména pokud
šlo o proces přípravy na výuku. I když lze s dovolatelem souhlasit v tom, že ne
každé přísné výchovné opatření proti dítěti je možné označit za týrání, v
posuzovaném případě již jeho zacházení s nezletilým synem za týrání označit
lze, neboť překročilo meze běžných výchovných metod vyjádřených v § 884 odst. 2
občanského zákoníku, podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v
podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho
rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti.
20. Státní zástupkyně proto uzavřela, že v případě obviněného byla
splněna nezbytnost použití trestního postihu i ve smyslu principu ultima ratio
podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, takže došlo k naplnění pojmu týrání jako znaku
objektivní stránky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr.
zákoníku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil
v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. S odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasila rovněž s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné,
než navrhované rozhodnutí.
21. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 29. 9.
2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím jeho obhájce
[§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti
obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a b) tr. ř., přičemž pod jednotlivé
důvody dovolání podřadil argumentaci uvedenou shora (viz odstavce 12. až 15.).
25. Druhý z těchto dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.
ř. je dán tehdy, jestliže (stručně vyjádřeno) ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Obviněný však tento dovolací důvod nevyjádřil ani uvedeným zákonným textem, ani
k němu žádný argument neformuloval, takže lze usuzovat, že se do podání dostal
pouze v důsledku písařské chyby. Jelikož úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího není domýšlet, který dovolací důvod obviněný chtěl ve svém podání
vlastně uplatnit, nebude se tímto důvodem dovolání blíže zabývat, pouze v další
části odůvodnění tohoto usnesení bude reagovat na argumentaci v uvedené části
dovolání uplatněnou.
26. Dovolatel ve svém podání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou
koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob
hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud
dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou
stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo
v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud
je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a
teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní
posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého
stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03,
sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout,
že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné
opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v
určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
27. Z tohoto pohledu by Nejvyšší soud – po stránce ryze formální –
nemohl všechny dovolatelem formulované námitky považovat za relevantně
uplatněné. Pokud totiž dovolatel například namítal, že soudy se při hodnocení
některých z provedených důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozené N. V. a
vypracovaného znaleckého posudku PhDr. Ivany Holešovské) odchýlily od litery
zákona (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a soudní praxe, uplatnil výhradu směřující výlučně
do učiněných skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených
důkazů. Chtěl-li současně uplatněnou námitkou, že soudy hodnotily důkazy
výrazně v jeho neprospěch, vyjádřit přesvědčení, že tím porušily zásadu in
dubio pro reo, je třeba dodat, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce
neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.
2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností, kdy platí „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“. Proto ani takovou námitku zpravidla
nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
28. Obdobně za námitky procesního charakteru – a tedy zpravidla pod
uvedený dovolací důvod nepodřaditelné – by bylo možno považovat dovolatelovy
výhrady, jimiž zpochybnil jak pořadí, ve kterém byly slyšeny znalkyně PhDr.
Ivana Holešovská a svědkyně E. K. (viz výše), tak „nekvalifikovaně a neodborně“
provedený způsob výslechu jeho nezletilého syna v přípravném řízení.
29. Na druhé straně však i Nejvyšší soud v minulosti opakovaně
připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových
námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Akceptoval totiž
závěry některých rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž se rozhodování o
mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například
nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04 aj.).
30. Ústavní soud v těchto nálezech vymezil zobecňující podmínky, za
jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Podle něho tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03, aj.). Obdobně Ústavní
soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat
za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces za
situace, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s
učiněnými skutkovými zjištěními (k tomuto srov. například nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 314/99, I. ÚS 4/04, apod.).
31. Ve světle těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že některé dovolací
námitky obviněného je třeba považovat za opodstatněné. Za takové situace nemohl
jím podané dovolání odmítnout, naopak jeho povinností bylo, aby podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které
nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by
mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
32. Do uvedeného okruhu námitek je třeba zařadit dovolatelovu námitku,
že Krajský soud v Brně postupoval nesprávně, pokud zrušil rozsudek Okresního
soudu ve Vyškově v jeho zprošťující části. Podle přesvědčení dovolatele
odvolací soud totiž posoudil skutek vůči jeho poškozené manželce chybně jako
jednočinný souběh, přestože se o takový souběh nejednalo; zprošťujícím výrokem
nalézacího soudu proto nebyl výrok o jeho vině ve vztahu ke druhému skutku,
jímž byl uznán vinným, žádným způsobem dotčen. Z tohoto důvodu považoval
rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, neboť jím nebylo rozhodnuto o skutku,
pro který byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby ve smyslu § 226 písm. b)
tr. ř.
33. K této problematice, v níž se postupně vyjádřené názory státního
zástupce, nalézacího soudu, odvolacího soudu, dovolatele a státní zástupkyně
diametrálně odlišovaly (viz text shora), je třeba nejprve – alespoň v obecné
rovině – uvést, že klíčovým se jeví prolnutí hmotněprávní i procesní
problematiky skutku. Z pohledu trestního práva hmotného jde o to, zda popis
skutkových okolností, jak je obsažen v rozhodnutích obou soudů nižších
instancí, zakládá jeden skutek. Z hlediska trestního práva procesního pak má
vyřešení uvedené hmotně právní otázky ten význam, že v případě, pokud by se
jednalo pouze o jeden skutek, vznikla by na základě rozdílného pravomocného
rozhodnutí o něm překážka věci rozhodnuté. Pokud by se naopak o jeden skutek
nejednalo, uvedená překážka by nevznikla, takže rozhodnutí soudu prvního stupně
by bylo správné.
34. Dále je třeba zmínit, že při řešení uvedené problematiky je třeba
odlišovat pojmy „jednota skutku“, resp. „mnohost skutků“, jako pojmy
hmotněprávní, a „totožnost skutku“, jako pojem procesněprávní. O jednom skutku
může být zásadně vedeno jediné řízení a může být rozhodnuto pouze jednou
(princip ne bis in idem). O tom, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků,
sice obvykle nevyvstávají žádné pochybnosti a jde o případy vcelku jasné,
nicméně v určitých případech takové pochybnosti nastat mohou. To ostatně
zřetelně dokládá i nyní přezkoumávaná věc, v níž na tutéž otázku jinak nahlížel
dozorový státní zástupce spolu s odvolacím soudem, a jinak soud prvního stupně
a dovolatel, jimž nakonec přisvědčil i Nejvyšší soud, jak bude ještě dále
zdůvodněno.
35. Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem více trestných činů
(což hrálo roli i v daném případě), ať již jde o souběh jednočinný či
vícečinný, je rozhodující správné vymezení pojmu skutku a určení, kdy jednání
pachatele tvoří jeden skutek a kdy jde o více skutků. Trestní řád explicitně
neuvádí, co se rozumí pojmem totožnost skutku a vymezení pojmu skutku, nicméně
pojem „skutek“, jehož se uvedené zásady týkají, jako pojem používá, byť ho
blíže nedefinuje (srov. například jeho ustanovení § 11 odst. 2, § 12 odst. 11 a
12, § 160 odst. 1, 176 odst. 2, § 177 písm. c), § 220 aj.). Vymezení tohoto
pojmu je proto ponecháno na teorii trestního práva hmotného a procesního a
soudní praxi. Otázku, co tvoří konkrétní skutek v přezkoumávané věci a kdy je
totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat vždy podle individuálních
okolností každé jednotlivé trestní věci, a to na základě již obecněji
stanovených hledisek. Soudní praxe respektuje názor právní teorie, že totožnost
skutku bude zachována za předpokladu, že: a) je úplná shoda alespoň v jednání
při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném
jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod
písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných
okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující
jednání nebo následek. Je tedy zjevné, že právní teorie a soudní praxe nechápe
totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými
v žalobní znělce a posléze ve výroku soudu. Postačí shoda mezi podstatnými
skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám
skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).
36. K problematice totožnosti skutku, která je zachována i při alespoň
částečné shodě v jednání nebo následku (nebo v obojím), pokud je taková shoda v
podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti
charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která
přichází v úvahu, se ve stejném smyslu pro pojetí „činu“ vyjádřil i Evropský
soud pro lidská práva v některých svých rozhodnutích (srov. například rozsudek
velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, č. 14939/03, ve věci Sergey Zolotukhin proti
Rusku), v nichž konstatoval obdobné teze a premisy, jaké jsou vymezeny i ve
výše uvedených principech vycházející z právní úpravy českého trestního práva
procesního.
37. Ve vztahu k přezkoumávané věci je též vhodné zmínit, že za jediný
skutek z hlediska trestního práva hmotného se považují též pokračování v
trestném činu (pokračující trestný čin), trestný čin hromadný a trestný čin
trvající. Jako příklad trestného činu trvajícího označil velký senát trestního
kolegia Nejvyššího soudu (v usnesení ze dne 27. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo
887/2014, uveřejněném pod č. 17/2015) trestný čin týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.
38. V literatuře i aplikační praxi se někdy hovoří i o tzv.
zastřešujícím trestném činu, který „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak
mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se
stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve
skutek jediný. To může být i případ týrání jako dlouhodobého zlého nakládání s
poškozeným (opakované vyhrožování, vydírání, ubližování na zdraví, sexuální
útoky apod.). K překrývání dvou různých trestných činů přitom mělo docházet i v
přezkoumávané věci, neboť podle podané obžaloby obviněný měl naplňovat ve
stejném období, na stejném místě a obdobným jednáním znaky dvou různých
trestných činů, tedy měl porušovat dva různé zájmy chráněné trestním zákoníkem
– zájem na ochraně osoby žijící ve společně obývaném bytě (resp. obydlí) a
zájem na ochraně svěřené osoby.
39. V návaznosti na to je třeba akcentovat, že, k úvaze o tom, zda
určitý skutek naplňuje znaky více trestných činů (tzv. jednočinný souběh,
ideální konkurence), anebo z důvodu vyloučení jednočinného souběhu jen jednoho
trestného činu (tzv. zdánlivá konkurence, konkurence zákonů), je možno
přistoupit až poté, co je ujasněno, zda určitá výseč objektivní reality je jen
jedním skutkem (a nikoli více skutky). Jednočinný souběh je zásadně vyloučen,
pokud trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, popř. pokud
jde o tzv. faktickou konzumpci. V daném případě sice není třeba nezbytně řešit
vzájemný poměr ustanovení § 198 a § 199 tr. zákoníku, protože v předcházejícím
řízení nalézací soud nezjistil, že by obviněný znaky trestného činu týrání
osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 tr. zákoníku vůbec naplnil.
Přesto lze nad rámec řešení této věci (jako obiter dictum) uvést, že obecné
pravidlo o nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů podle § 198 a § 199
tr. zákoníku platí, protože obecně je mezi těmito ustanoveními poměr speciality
(lex specialis derogat legi generali), pro který ustanovení § 199 tr. zákoníku
(jako lex generalis) ustupuje do pozadí a ustanovení § 198 tr. zákoníku (jako
lex specialis) dostává přednost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1944). Toto
obecné pravidlo platí zejména tehdy, jde-li o stejnou oběť, tutéž osobu, tedy
identický tzv. hmotný předmět útoku. V zájmu objektivního náhledu na řešenou
otázku je však třeba dodat, že z tohoto obecného pravidla může existovat
výjimka, pokud stejným týráním téhož pachatele jsou napadány různé osoby (jako
různé hmotné předměty útoku). V takovém případě by bylo možno připustit, že
jednočinný souběh výše uvedených trestných činů by nemusel být vyloučen.
40. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek Nejvyšší
soud na daný případ bylo třeba doslova na „lékárenských vahách“ zvažovat, zda
se obviněný dopustil jednání v souběhu jednočinném či vícečinném. Podle textu
obžaloby (srov. úvod odůvodnění tohoto usnesení) by bylo možno uvažovat, že šlo
o souběh jednočinný, jak i státní zástupce tvrdil, neboť obviněný se měl
dopouštět závadového jednání vůči své manželce a svému nezletilému synovi ve
stejném období (od května, resp. června roku 2012 do dne 24. 9. 2018), na
stejném místě (v bytě na adrese XY č.p. XY, XY) a v podstatě stejným způsobem
(po stránce psychické a fyzické s nimi zle a bezcitně nakládal).
41. Po dokazování provedeném v hlavním líčení však soud prvního stupně
učinil poněkud odlišná skutková zjištění, jimiž žalobní znělku korigoval (v
některých bodech nikoli nevýznamným způsobem), to zejména stran závadového
jednání obviněného vůči jeho nezletilému synovi. Především významně zkrátil
období, v němž měl obviněný tvrzeným způsobem jednat (z původně uváděných více
než šesti let na dobu cca jednoho roku, konkrétně od září 2017 do 24. 9. 2018),
a také frekvenci útoků (z původně uváděných několikrát týdně na několikrát
měsíčně). Nalézací soud na rozdíl od obžaloby učinil i odlišná skutková
zjištění jak o způsobu útoků obviněného, tak o pohnutce jeho jednání vůči tomu
kterému z poškozených a také o následcích, které jim tím měl přivodit (v
podrobnostech lze znovu odkázat na úvodní odstavce odůvodnění tohoto usnesení).
42. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud neshledal důvod učinit výjimku z
výše uvedeného obecného pravidla (srov. tučně zvýrazněný text v odstavci 39.
shora). Přisvědčil naopak dovolateli, že soud prvního stupně nepochybil, pokud
uzavřel, že jednání, které bylo obviněnému kladeno obžalobou za vinu, sice bylo
formálně popsáno jako jednočinný souběh, kterým měl spáchat dva zločiny [§ 198
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku], avšak k jeho jednání je nutno přistupovat jako ke dvěma skutkům,
neboť obě jednání jsou zcela samostatná. Vůči poškozené N. V. mělo jednání
charakter dlouhodobosti (byť jím nebyly naplněny znaky skutkové podstaty),
plynulo z obecných manželských rozporů, jednání vůči nezletilému poškozenému
AAAAA bylo časově výrazně omezené a bylo spojeno téměř výhradně s plněním
školních povinností, případně s řešením jeho prospěchu a chování ve škole. Bylo
tak úzce zaměřeno proti osobě nezletilého poškozeného, nebylo namířeno proti
jiným osobám. Přestože je tedy řešen obecně obdobný následek násilné trestné
činnosti (zásah pachatele do psychické či fyzické integrity oběti tzv. domácího
násilí), v konkrétnosti je tento odlišný, neboť každý vychází z jiné příčiny –
ani pro jeden z uvedených následků nemá význam ve smyslu příčinného vztahu
jednání, které je významné pro druhý z nich. Z těchto důvodů nalézací soud
postupoval podle § 226 písm. b) tr. ř. a v této části zprostil obviněného
obžaloby (srov. odstavec 29. na str. 12 odůvodnění jeho rozsudku).
43. To současně znamená, že se Nejvyšší soud nemohl identifikovat s
názorem odvolacího soudu (a tedy ani státního zástupce a státní zástupkyně), že
obviněný spáchal oba shora opakovaně uváděné trestné činy v jednočinném
souběhu. Byla-li výše zmínka o tzv. zastřešujícím trestném činu, který
„překrývá“ jiné trestné činy, v dané věci došlo k „překrytí“ pouze tím, že
nezletilý poškozený měl být přítomný některým útokům svého obviněného otce vůči
své matce. Takové bezvýznamné „překrytí“ však nemůže odůvodnit závěr, že
obviněný spáchal oba zmiňované trestné činy v tzv. jednočinném souběhu.
44. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud v přezkoumávané věci zaujal naprosto
stejný právní názor, který formuloval již ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2015,
sp. zn. 8 Tdo 921/2015 (důvodem byla mimo jiné skutková podoba této a
přezkoumávané věci). Nepřehlédl přitom, že jiný senát Nejvyššího soudu v
usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 551/2019, zaujal názor odlišný, ten
byl ovšem odůvodněn naprosto rozdílnými skutkovými okolnostmi mezi jednotlivými
věcmi.
45. Další uplatněnou námitkou, která ve svém důsledku měla vést k
nesprávné realizaci důkazního řízení a způsobit dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu, dovolatel zpochybnil způsob výslechu svého nezletilého
syna v přípravném řízení, který byl podle jeho názoru proveden „nekvalifikovaně
a neodborně“. Do stejné kategorie lze podřadit i jeho další procesní námitku,
že pořadí, ve kterém byly slyšeny znalkyně PhDr. Ivana Holešovská a svědkyně E.
K. nebylo správné (podrobněji viz výše).
46. První z těchto námitek obviněný uplatnil již ve svém odvolání a
soud druhého stupně se s ní vypořádal v obsáhlém odstavci 15. na str. 5
odůvodnění svého usnesení. Se způsobem, jakým tak učinil, se však Nejvyšší soud
nemohl bezezbytku ztotožnit. Podle § 102 odst. 1 věty první a věty za
středníkem tr. ř. totiž platí, že „Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší
než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku
mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech
provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení
zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní
ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se
zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby
přispěla k správnému vedení výslechu.“. Zdůraznil-li zákonodárce potřebu
přibrat k výslechu svědka mladšího osmnácti let uvedený orgán nebo uvedenou
osobu, nepochybně předpokládal, že takový orgán nebo taková osoba bude výslechu
přítomna bezprostředně, aby přispěla ke zdárnému průběhu výslechu (viz zákonný
text, že výslech osoby mladší než osmnáct let je třeba provádět „zvlášť
šetrně“. Pokud ovšem takový orgán nebo taková osoba není výslechu přítomna
přímo, nýbrž ve vedlejší místnosti oddělené od výslechové místnosti
jednosměrným průhledným zrcadlem, jak tomu bylo i v dané věci, patrně – bez
bezprostředního kontaktu jak s nezletilým svědkem AAAAA, tak vyslýchajícím
policejním orgánem – nemohla přispět „ke správnému vedení výslechu“, jak zákon
vyžaduje.
47. Přes toto konstatování, které svědčí o tom, že výslech nezletilého
poškozeného nebyl z procesního hlediska zcela bezchybný, Nejvyšší soud nemohl
přisvědčit obecně formulovanému názoru dovolatele, že výslech tohoto svědka byl
proveden „nekvalifikovaně a neodborně“ (dovolatel totiž spatřoval pochybení
policejního orgánu explicitně v tom, že neumožnil tehdejší obhájkyni obviněného
JUDr. Zdeňce Bednářové zúčastnit se výslechu). S uvedenou námitkou se však
odvolací soud vypořádal správně a přesvědčivě, když poukázal na to, že
jmenovaná obhájkyně obviněného byla ve vedlejší místnosti oddělené od
výslechové místnosti jednosměrným průhledným zrcadlem, kam byl přenášen zvuk,
přítomna, takže měla možnost průběh výslech sledovat a během přestávky i předat
vyslýchajícímu vrchnímu inspektorovi případné dotazy na vyslýchaného. To však
neučinila, žádné námitky proti způsobu vedení výslechu nevznesla, naopak
protokol o výslechu nezletilého poškozeného, který byl sepsán podle pořízeného
zvukového záznamu, jako správný podepsala.
48. Nejvyšší soud při posuzování předmětné námitky dovolatele musel mít
současně na mysli ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř., podle něhož „V dalším řízení
má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před
soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu
nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném
prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211
odst. 1 a 2.“. K tomu skutečně došlo a soud prvního stupně v hlavním líčení
protokol o výslechu nezletilého svědka AAAAA jako důkaz přečetl.
49. Za popsané procesní situace Nejvyšší soud – též při vědomí toho, že
obviněný se měl trestně stíhaného jednání dopustit již před více než dvěma
lety, a že v tomto období se vztahy v rodině obviněného (zejména ve vztahu k
nezletilému synovi) ustálily, zklidnily a normalizovaly – neshledal důvod znovu
nezletilého vyslýchat a v průběhu hlavního líčení mu připomínat a oživovat v
jeho paměti události, pro které byl jeho otec postaven před trestní soud. To
nepochybně nebylo ani záměrem dovolatele, když ve svém podání uplatnil obecný a
podrobněji ani nezdůvodněný argument, že výslech jeho nezletilého syna byl
proveden „nekvalifikovaně a neodborně“.
50. Pokud jde o další procesní námitku dovolatele, že svědkyně E. K.
byla vyslechnuta až v průběhu odročeného hlavního líčení, tedy po výslechu
znalkyně PhDr. Ivany Holešovské, která byla vyslechnuta již v závěru prvního
hlavního líčení, takže obsah výpovědi této svědkyně neznala, je zapotřebí
uvést, že trestní řád upravuje HLAVNÍ LÍČENÍ v HLAVĚ TŘINÁCTÉ (§ 196 a násl.).
Pořadí prováděných důkazů zakotvuje jen pro počátek hlavního líčení v § 207 a
násl., jinak přiznává právo stanovit pořadí dalších prováděných důkazů
předsedovi senátu, který hlavní líčení řídí a provádí dokazování (srov. § 203
odst. 1).
51. Jakkoliv je tedy na úvaze předsedy senátu, v jakém pořadí důkazy v
hlavním líčení provede, z hlediska procesní taktiky a vytvoření náležitých
předpokladů pro budoucí hodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst.
6 tr. ř. je bezesporu nejvhodnější provést důkaz výslechem znalce až po
vyslechnutí alespoň poškozených a svědků. Toho si byl nepochybně vědom i
předseda senátu nalézacího soudu, neboť k výslechu znalkyně PhDr. Ivany
Holešovské přistoupil až po výslechu poškozené N. V. a dalších předvolaných
svědků (jimž byla znalkyně přítomna) na samý závěr hlavního líčení konaného dne
24. 10. 2019. Poté však hlavní líčení odročil za účelem provedení dalších
důkazů a v hlavním líčení konaném dne 17. 12. 2019 vyslechl svědkyni E. K..
Přestože šlo o svědkyni navýsost významnou (třídní učitelku nezletilého AAAAA),
která při svém výslechu uvedla celou řadu velice důležitých údajů jak o
rodičích nezletilého, tak především o nezletilém samotném, nalézací soud
znalkyni PhDr. Ivanu Holešovskou, která již tomuto výslechu přítomna nebyla, s
obsahem této svědecké výpovědi neseznámil a ani na ní nepožadoval, aby se s ní
sama seznámila a svůj znalecký posudek doplnila a jeho závěry upřesnila (a
případně i korigovala). To je třeba považovat za významné procesní pochybení,
které ve svém důsledku vyvolává pochybnosti o závěrech znaleckého posudku, z
nichž nalézací soud vyšel a na nichž závěry o následku způsobeném na nezletilém
poškozeném vystavěl.
52. Nejvyšší soud si je vědom toho, že jmenovaná znalkyně před
vypracováním znaleckého posudku měla k dispozici (mimo jiné) i písemné
vyjádření E. K., což by mohlo vyvolávat dojem, že již nebylo zapotřebí, aby se
znalkyně seznámila s obsahem výpovědi jmenované svědkyně. Takovému názoru však
nelze přisvědčit nejen proto, že svědkyně uvedla – jak již bylo výše zmíněno –
celou řadu velice důležitých údajů jak o rodičích nezletilého, tak především o
nezletilém samotném a o změnách v jeho chování, ale i proto, že svědkyně jako
třídní učitelka nezletilého AAAAA byla s tímto po dlouhou dobu v každodenním
kontaktu. To na rozdíl od znalkyně, která sama uvedla, že se s nezletilým
poškozeným setkala pouze při dvou sezeních (a ta měla trvat – alespoň podle
vyúčtování, které znalkyně provedla – pouhé 3 hodiny). To samo o sobě nemusí
nutně devalvovat závěry, které v závěrech znaleckého posudku formulovala,
nicméně ve srovnání s obsahem svědecké výpovědi E. K. určité pochybnosti
vyvolává. Nemenší pochybnosti o závěrech znaleckého posudku vyvolává rovněž
fakt, že znalkyně při jejich formulaci evidentně vycházela z popisu skutku v
usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož se měl obviněný dopouštět
závadového jednání vůči nezletilému synovi po dobu cca šesti let a s větší
frekvencí, zatímco podle zjištění nalézacího soudu k němu docházelo pouze po
dobu jednoho roku a s menší frekvencí (v podrobnostech srov. výše).
53. Tyto pochybnosti vyjádřil dovolatel ve svém podání především
argumentem, že znalkyně ve svém posudku zaměnila příčinu s následkem, neboť
podle jeho tvrzení to byl především jeho nezletilý syn, kdo konfliktní situace
vyvolával a provokoval jej (nejen neochotou se učit, ale i hrubým
nerespektováním základních hygienických návyků). Pokud dovolatel připustil, že
dne 24. 9. 2018 došlo z jeho strany k incidentu s nezletilým synem AAAAA, neboť
se nechtěl učit a plnit školní úkoly, při němž syna uchopil zezadu za krk, aby
jej přiměl setrvat u učení, a dal mu nějakou facku, současně namítal, že se
jednalo o konflikt jednorázový. Především však nesouhlasil se závěrem soudů
obou instancí, že by mu tím způsobil masivní podlitinu v oblasti pravého oka (v
souvislosti s tím rovněž namítl, že hospitalizace jeho syna nebyla vyvolána
závažností samotného zranění, ale byla nařízena kvůli jeho pozorování).
54. Také tomuto argumentu o způsobeném následku na nezletilém poškozeném
musel Nejvyšší soud přisvědčit, neboť spisový materiál neobsahuje žádný důkaz o
tom, že by podlitina v oblasti pravého oka nezletilého poškozeného byla masivní
. Z lékařské zprávy o jeho prvotním ošetření (srov. č. l. 14 spisu) se naopak
podává, že byl u něho zjištěn „periorbitální hematom v oblasti pravého oka a v
oblasti čela s drobnou exkoriací, dále drobné petechie s minim hematomem v
oblasti levé periokální krajiny“. Obdobně vyzněly i další lékařské zprávy na č.
l. 15 a 143-146 spisu, z nichž je navíc patrno, že u nezletilého poškozeného
byl „proběhlý stav dětským neurologem hodnocen jako stav po kontuzi hlavy s t.
č. negativním neurologickým nálezem“. Je proto s podivem, že údaj o masivní
podlitině v oblasti pravého oka nezletilého poškozeného, který se poprvé
objevil v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, byl nekriticky
převzat nejen do znělky obžaloby, ale posléze i do výroku rozsudku nalézacího
soudu, a že se nad tímto rozporem nepozastavil ani odvolací soud v rámci své
přezkumné činnosti. V každém případě výrok odsuzujícího rozsudku minimálně v
této části neodpovídá k tomu provedeným důkazům.
55. V návaznosti na tyto výhrady se dovolatel vymezil proti právnímu
posouzení jeho jednání jako přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1
tr. zákoníku a vyjádřil přesvědčení, že jeho jednáním nemohl být naplněn
zákonný znak týrání, neboť jeho nezletilý syn nemohl pociťovat jeho jednání
vůči sobě natolik úkorně, aby uvedený stav mohl být označen za těžké příkoří.
Připustil sice, že je zastáncem přísné výchovy, nikoli však týrání, a naznačil,
že jeho chování vůči nezletilému synovi by mohlo být posouzeno jako přestupek.
56. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu
(přečinu) týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, se dopustí
ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
57. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na
ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči
nebo výchově jiných osob. Podle soudní praxe týrání je zlé nakládání se
svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou
trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova
jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání.
Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v
oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu
trvající. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na
zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost,
bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně
rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 11/84 Sb. rozh. tr.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008 aj.).
Závěr o tom, že jednání pachatele lze označit jako „týrání“, není možné
postavit toliko na subjektivním hodnocení a prožitku takové osoby, případně na
závěrech znaleckého posudku. Je zapotřebí, aby takový závěr byl doložen dějem
či sledem událostí, které jsou s ohledem na konkrétní situaci objektivně
způsobilé takové hodnocení doložit a prožitek vyvolat.
58. Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin [srov. § 15 odst. 1, 2
v návaznosti na § 13 odst. 2 tr. zákoníku].
59. Při aplikaci těchto zákonných a judikaturních východisek na
přezkoumávaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jakkoliv oběma soudům
nižších instancí nelze upřít snahu o co nejpřesnější objasnění jednání
obviněného vůči jeho nezletilému synovi a tomu odpovídající volbu odpovídající
právní kvalifikace, nelze mít za to, že by se jim to bezezbytku podařilo.
Nalézací soud po provedeném dokazování sice korigoval některé údaje obsažené v
obžalobě, ovšem neučinil tak zcela důsledně, a jeho pochybení následně
nenapravil ani soud odvolací (srov. shora dosavadní argumentaci). Oba soudy
postavily podstatnou část skutkových zjištění na závěrech znaleckého posudku
PhDr. Ivany Holešovské, o nichž přetrvávají určité pochybnosti. Z odůvodnění
jejich rozhodnutí je patrné, že při hodnocení důkazů právě závěry tohoto
znaleckého posudku převzaly, aniž by je podrobily důslednému přezkumu a
kritice, a aniž si uvědomily, že znalecký posudek je důkazem jako každý jiný a
není jiným ve věci provedeným důkazům nadřazen.
60. Tato pochybení soudů obou nižších stupňů se následně promítla i do
úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného vůči jeho nezletilému synovi.
Jejich právní závěr, že takové jednání naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty
přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, se jeví
přinejmenším jako předčasný. Aniž by dovolací soud měl v úmyslu jednání
obviněného jakkoliv zlehčovat či bagatelizovat, nemohl bez pochybností přijmout
jejich závěr, že nezletilý poškozený byl vystaven takovému jeho chování, jež
nese typické rysy „týrání“. Zcela stranou jejich pozornosti totiž zůstala
otázka, zda přicházela v úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z
ní vyplývající zásady ultima ratio, přestože státní zástupce ve svém závěrečném
návrhu nalézacímu soudu určitou inspiraci v tomto směru dal.
61. K tomu je zapotřebí – nejprve jen v obecné rovině – uvést, že
Nejvyšší soud si je vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný
trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena
legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě
spáchání trestného činu. Na druhé straně ani v trestním řízení neplatí zásada,
že spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět (fiat justicia pereat
mundus). Absolutní teorie trestání, zastávaná v minulosti některými filosofy
(konkrétně Immanuelem Kantem), podle níž nutnost trestat zločin je dána pouhým
faktem jeho spáchání, je v dnešní moderní době považována za překonanou a
neodpovídající chápání smyslu trestního práva a účelu trestání. Moderní
trestněprávní systém zohledňuje rovněž následky, které by mohly být vyvolány
aplikací právní normy a pro takové případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní
normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští některé výjimky z
obecně platných pravidel oficiality a legality (srov. přiměřeně nálezy
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2523/10 a sp. zn. I. ÚS 3113/13).
62. Jednou ze základních zásad trestního práva je i zásada subsidiarity
trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva
zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo
nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého
jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní
prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Plyne z něho, že
trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a
to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo
civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto
prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv
soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku
trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela
nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana i rodinných
vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného)
práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem
předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní
odpovědnosti (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03,
sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 558/01, sp. zn. I. ÚS 69/06 a další, a
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
63. Jelikož v přezkoumávané věci úvahy obou soudů nižších instancí zcela
absentují, bude zapotřebí, aby jim při novém rozhodování věnovaly patřičnou
pozornost. Výše zmíněný názor státního zástupce v jeho závěrečné řeči ani názor
formulovaný státní zástupkyní k této problematice v jejím vyjádření k podanému
dovolání nemohl nedostatek takových úvah v odůvodnění rozhodnutí obou soudů
suplovat.
64. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5.
2020, sp. zn. 7 To 98/2020, a jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 2 T 96/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nakonec podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí
vykazovalo v odsuzující části shora rozvedené nedostatky.
65. Po zrušení shora citovaných rozhodnutí se trestní věc obviněného
vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Na něm bude, aby po doplnění
dokazování ve shora naznačeném směru znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho
předchozím rozhodnutí v odsuzující části stalo, zvážil všechny skutečnosti
významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného. Stranou jeho
úvah by neměla zůstat ani případná aplikace ustanovení zákona č. 251/2016 Sb.,
o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Je jen samozřejmé, že
skutkové a především právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě
zdůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům
obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.
66. Zbývá připomenout, že při novém rozhodnutí ve věci je soud vázán
právním názorem Nejvyššího soudu v tomto usnesení vysloveným (srov. § 265s
odst. 1 tr. ř.), a že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen
v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
67. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu