8 Tdo 893/2025

Judikát 8 Tdo 893/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:10.03.2026

Spisová značka:8 Tdo 893/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.893.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Úmysl nepřímý

Lhostejnost

Pomocník

Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 15 odst. 2 tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

§ 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

8 Tdo 893/2025-14499

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2026 o dovolání obviněného Roberta Švarce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 4 To 15/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 52/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Rudolfa Švarce odmítá. Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 3 T 52/2019, byl obviněný Robert Švarc uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších spoluobviněných.

2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 4 To 15/2025, z podnětu odvolání obviněného Roberta Švarce (i dalších obviněných) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části se ho týkající zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej nově uznal vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil ho podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu tří let.

3. Čin, jenž mu je kladen za vinu, spočíval stručně v tom, že v období od 15. 6. 2016 do 19. 2. 2017, kdy po předchozí dohodě s již pravomocně odsouzeným M. L., jako statutární zástupce společnosti HEPYSTAV, s. r. o., IČO: 27543285, se sídlem Václavské náměstí 2074/37, Praha 1 (dále „společnost HEPYSTAV“), umožnil zkrátit daň společnosti Agentura HERA, s. r.

o., (dále „Agentura HERA“) v celkové výši 74.897.865 Kč, tím, že nevedl účetnictví za společnost HEPYSTAV, u níž předstíral fiktivní podnikatelskou činnost v oblasti reklamy, na základě dispozičního oprávnění k uvedeným bankovním účtům vedeným u Komerční banky a u UniCredit Bank, umožnil vybírat hotovost již pravomocně odsouzeným P. B., ačkoliv věděl, že společnost nevykonává žádnou reálnou podnikatelskou činnost, přesto nechal zahrnout fiktivní vydané faktury do účetnictví a předkládat daňová přiznání k DPH i DPPO na místně příslušný Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 1, aby mohlo být předstíráno provádění fiktivní činnosti, čímž se podílel na páchání trestné činnosti zkrácení daně ve společnosti Agentura HERA, a tak umožnil zkrácení daně z přidané hodnoty (dále „DPH“) ve výši 12.998.805 Kč a daně z příjmů právnických osob (dále „DPPO“) ve výši 11.760.821,40 Kč, celkově ve výši 24.759.626,40 Kč.

4. Odvolací soud rozhodl také o odvoláních dalších obviněných, kteří dovolání nepodali.

II. Z dovolání obviněného

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Robert Švarc prostřednictvím obhájce dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že skutek, pro nějž je stíhán, nevykazuje znaky trestného činu, jaký v něm spatřovaly soudy.

6. Poukázal na předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, zp. zn. 3 T 52/2019, jímž byl pro posuzované jednání zproštěn obžaloby proto, že soud prvního stupně s ohledem na nízkou četnost úkonů, které prováděl, a na mimořádnou důvěru, kterou choval k obviněnému M. L., nepovažoval za naplněnou subjektivní stránku. Přestože to nebylo v odůvodnění přímo vyjádřeno, podle obviněného soud uzavřel, že jednal v tzv. „pravé lhostejnosti“, a proto u něj nebylo možné dovodit úmyslné zavinění. Důvodně také vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. S tímto rozhodnutím jako jediným se obviněný ztotožnil, kdežto navazující rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, jímž byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a v něm vyjádřené názory nepovažoval za správné, stejně jako navazující rozsudek soudu prvního stupně i odsuzující rozsudek soudu odvolacího, proti nimž nyní dovolání směřuje.

7. Obviněný rozvedl výhrady vůči v pořadí prvnímu zrušujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023, jímž byl zrušen výrok o jeho zproštění, jemuž vytýkal, že v bodě 120. tvrdil, že na posuzovanou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, což svědčí o nepochopení dané problematiky. I když si je vědom, že proti uvedenému rozhodnutí dovolání nemůže směřovat, považoval toto rozhodnutí za důležité, protože se od něj odvíjí další vadné názory, které se promítly i do nyní přezkoumávaných rozhodnutí. Především Vrchní soud v Praze učinil nesprávné závěry ohledně zavinění obviněného, neboť nebral do úvahy, že obviněný vycházel z toho, že HEPYSTAV byla reálně fungující společností, neboť byla jako podnikatelský subjekt zapsána v obchodním rejstříku, měla vybavenou kancelář, fungující účet, na účtu se nacházely finanční prostředky.

Nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že dohoda zněla pouze na jednatelství v rozsahu dvou měsíců, na níž by v této věci posuzovaná daňová přiznání fakticky nedopadala.

8. Tvrzení obviněného, že slepě důvěřoval obviněnému M. L., rovněž nebylo vyvráceno, a nebylo dostatečně posouzeno ani to, že by jeho případnou újmu vnímal jako vlastní (měl k němu vztah jako ke svému dědovi), protože ho považoval za blízkou osobu (v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu). Spoléhal tudíž na to, že obviněný M. L. nečiní se společností HEPYSTAV nic nekalého, neboť po dobu dohodnutého krátkého jednatelství fungovala společnost setrvačností bezproblémově, nebylo potřeba žádných významných obchodních kroků a po dobu tří let vztahu neměl s obviněným M.

L. žádné negativní zkušenosti, o jeho trestné činnosti se dozvěděl až z usnesení o zahájení trestního stíhání. Po něm byl jeho jednáním zklamán, jakož i tím, že před soudem veškerá tvrzení dovolatele popřel. Přestože blízký a přátelský vztah mezi nimi potvrdili v rámci doplněného dokazování svědci J. K., D. B., soudy nyní dospěly k závěru, že dovolatel měl být na podkladě zjištěných okolností od počátku srozuměn s tím, že společnost, u které bude pro svého známého jednatelem, je společností pouze nastrčenou a měl si uvědomit, že bude zřejmě vykonávat protiprávní činnost.

S tímto závěrem se neztotožnil a ani s tím, že k jeho povědomí o nekalé činnosti mohlo přispět, že i když P. B. neznal, přenechal mu na pokyn M. L. dispoziční oprávnění, a že se o dění na účtu sám vůbec nezajímal. Podle obviněného však nebylo vyvráceno jeho přesvědčení, že M. L. nic nekalého nečiní, což svědčí o jeho pravé lhostejnosti a umožňuje aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1101/2018 na posuzovanou věc.

9. Ve shodě s tím, jak obviněný argumentoval v přechozích fázích uvedeného řízení, v dovolání uvedl, že i nyní napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 4 To 15/2025, vytýká vadné posouzení subjektivní stránky, přestože povinnost podat daňové přiznání k DPPO vůbec nespadá do období, v němž byl jednatelem ve společnosti HEPYSTAV. Poukázal na to, že si k oběma bankovním účtům společnosti založil svá dispoziční oprávnění, aniž zrušil ta původní. Neučinil tak ve vztahu k předchozímu jednateli M.

H. a P. B. Uvedl, že roli jednatele ve společnosti HEPYSTAV přijal dobrovolně se všemi právy a povinnostmi s touto funkcí spojenými, založil datovou schránku, ke které přenechal přístup obviněnému M. L., zřídil si dispoziční oprávnění k oběma firemním účtům, kdy z účtu vedeném v Komerční bance sám uskutečnil 1x až 2x výběr v celkové výši asi 400.000 Kč a peníze předal právě obviněnému M. L., na jehož pokyn také podepsal štos papírů, na některých nechal svůj podpis ověřit na Czech pointu. Nezkoumal, co podepisuje, a o chod společnosti se vůbec nezajímal, neznal ani její název (viz body 84.

až 85. napadeného rozsudku). Podle uvedených skutečností soud nesprávně nepřistoupil na jeho obhajobu, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, protože jednal v tzv. pravé lhostejnosti, která pro závěr o úmyslném jednání nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.

2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 a 224). Závěr o tzv. nepravé lhostejnosti nepovažoval za správný proto, že míra informací, které obdržel, a doba, na kterou bylo jednatelství sjednáno, pro takový závěr nestačí. Zjištěné skutkové okolnosti jeho trestní odpovědnost vylučují, protože jeho účast na vedení společnosti HEPYSTAV byla podmíněna chováním obviněného M. L., což svědčí o jednání v tzv. pravé lhostejnosti, a tedy o úmyslné jednání nešlo.

10. S ohledem na své postavení v posuzované trestné činnosti obviněný zmínil roli tzv. bílých koní. U něj chybí akceptace finančního plnění za pasivní jednatelství, která bývá u obdobných případů obvyklá, a schází i jeho aktivní kladný volní vztah k hrozícímu či způsobenému následku, tj. k možnému zkrácení daně. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že se neseznámil s pohybem finančních prostředků na účtech, které fakticky ovládaly jiné osoby, a spoléhal se na ujištění obviněného M. L., že jednatelem bude jen po dobu dvou měsíců, které se nezávisle na obviněném protáhlo na delší dobu. Spoléhal na pravdivost i dalších tvrzení obviněného M. L., jemuž věřil, což také dokládá tzv. pravou lhostejnost k případnému porušení zákonem stanovených daňových povinností.

11. Protože obviněný není pachatelem trestného činu, ale obětí velice sofistikované kalkulace a plánu spoluobviněného M. L., a nebyla správně posouzena jeho subjektivní stránka, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 52/2019 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a reakce obviněného

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na shodnost námitek obviněného a pokračování jeho obhajoby o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, avšak s tím, že označení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumenty založenými na vadnosti právního posouzení již neodpovídá stávajícímu zákonnému vymezení tohoto důvodu, jenž je v důsledku novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., která nově upravila pořadí i věcné vymezení jednotlivých dovolacích důvodů, uveden jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

13. K věcnému obsahu námitek obviněného zmínil, že při posuzování subjektivní stránky je nezbytné vycházet nejen z naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, ale i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 761/2019, ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, a ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013).

Pokud obviněný dobrovolně přijal funkci jednatele, založil pro společnost datovou schránku, opakovaně vybíral finanční prostředky z jejích bankovních účtů, podepisoval dokumenty a nechával si ověřovat podpisy, aniž by se blíže zabýval jejich obsahem, o činnosti společnosti se vůbec nezajímal, neznal ani název této společnosti, jejímž byl statutárním orgánem, pak o pravou lhostejnost, jíž se obviněný domáhá, nešlo. Jestliže bezvýhradně plnil pokyny obviněného M. L., byl v pozici tzv. „bílého koně“, tedy jednal v tzv. nepravé lhostejnosti, což svědčí o nepřímém úmyslu, kdy je pro pachatele stejně přijatelné, že následek nastane, jako že nenastane [viz ŠČERBA, F.

a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace), Praha: C. H. Beck, 2025]. Pro tento závěr podle něj svědčí, že nekontroloval činnost společnosti, za kterou jako jednatel nesl odpovědnost. Na nezákonnost jednání obviněného M. L. mohl usuzovat i proto, že původně domluvená doba jeho působení ve funkci jednatele byla překročena čtyřnásobně, což mohlo být důvodem k přehodnocení jeho dosavadního pasivního přístupu, mohl se rovněž o důvody zajímat a aktivně zjistit skutečný stav věci, či odmítnout podepisování dokumentů předkládaných obviněným M.

L. Vše svědčí pro správnost závěru soudu, že šlo o tzv. nepravou lhostejnost, a proto se ztotožnil s tím, že obviněný byl srozuměn povahou uvedené společnosti a jednal s vědomím možnosti vzniku následku, bez jakékoliv snahy o kontrolu či korekci svého jednání.

14. K tomuto závěru státní zástupce poznamenal, že méně aktivní roli obviněného soudy obou stupňů zohledňovaly při ukládání trestu v rámci závěru o polehčujících okolnostech [§ 41 písm. h) tr. zákoníku] a využitím moderačního ustanovení podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož mu bylo možné uložit trest odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem. Protože dovolání neshledal důvodným, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Roberta Švarce odmítl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

15. Obviněný svého práva reagovat na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež mu bylo zasláno k replice, nevyužil.

IV. Přípustnost a důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obviněný dovolání podal jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., je přípustné a bylo podáno v zákonné lhůtě i na místě, kde lze učinit podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

17. U dovolání jako mimořádného opravného prostředku s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), musí být každý označený důvod skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov.

přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.

18. Označení dovolacího důvodu má v dovolání rozhodný smysl a musí korespondovat s tím, jak jej zákon vymezuje, a v souladu s ním musí být uvedeny konkrétní výhrady, jež dovolatel proti rozhodnutí vznáší. V posuzované věci má proto význam, že obviněný podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež založil na tvrzení o nedostatcích v právním posouzení skutku, neboť nesouhlasí s použitou právní kvalifikací především pro nedostatek subjektivní stránky. Stávající znění tohoto dovolacího důvodu však uvedeným argumentům neodpovídá, protože se týká rozhodných skutkových zjištění a toho, zda jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo nebyly nedůvodně provedeny navržené podstatné důkazy.

Takové námitky v dovolání obviněný neuvedl, a je zřejmé, že obhájce, jehož prostřednictvím dovolání podal, nezaznamenal změnu v označení a obsahu důvodů dovolání. Výhrady týkající se hmotněprávních nedostatků již nevymezuje důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale byly změněny novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, podle níž takto stanovený důvod dovolání nově odpovídá písmenu h) § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatňuje jen tento důvod a k němu přiřazuje právní nedostatky, Nejvyšší soud vycházel ze zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době konaného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh.

tr.) a při rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, což je podle novely č. 220/2021 Sb. důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněný v souladu s ním vytýká vadu v právním posouzení věci.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.

Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. S vymezením tohoto důvodu koresponduje obsah dovolání, jímž obviněný namítal, že soudy dostatečně neposoudily všechny okolnosti tak, aby dospěly k závěru, že u něj šlo o pravou lhostejnost, což mělo vést k závěru, že nemůže jít o úmyslné jednání, a proto nemohla být naplněna subjektivní stránka jemu za vinu kladeného zločinu.

21. Uvedenou argumentací se obviněný hájí v průběhu celého řízení v této trestní věci, především od rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 3 T 52/2019 (č. l. 12118 a násl.), jímž byl obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn pro absenci subjektivní stránky. Tento výrok zvrátil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 To 57/2023 (viz body 119. až 121. a 130. až 131. rozsudku), jímž pravomocně odsoudil další obviněné (M. Š., M. H., M. H., T. J., P. B., P.

L., J. L., M. L., M. M., J. Š., Z. Š., R. V., V. V., O. Ž. a právnickou osobu Agentura HERA) a zrušil rozsudek ve všech zprošťujících výrocích týkajících se mimo obviněného Roberta Švarce i obviněných M. B., J. Č., V. Č., Š. B., M. H., H. K., a v rozsahu tohoto zrušení věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Ve vztahu k obviněnému Robertu Švarcovi odvolací soud vytkl, že soud prvního stupně dostatečně u zavinění neposuzoval všechny okolnosti, a uložil mu, aby se ve vytknutém směru zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi.

Těmto pokynům soud prvního stupně u obviněného Roberta Švarce vyhověl a rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 3 T 52/2019 (č. l. 13894 a násl.) ho (jakož i další obviněné) uznal vinným, jak je shora popsáno. Pokud jde o závěr o zavinění, shledal, že u obviněného šlo tzv. nepravou lhostejnost, a proto u něj dovodil nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a uznal jej vinným, jak je shora popsáno.

22. K námitkám obviněného je nutné zdůraznit, že v nyní zkoumaných dovoláním napadených rozhodnutích se soudy obou stupňů zcela správně zabývaly při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného všemi podstatnými skutečnostmi. Vycházely jak z obhajoby obviněného, tak i z dalších ve věci provedených důkazů, a to nejen těch, které se bezprostředně týkají obviněného Roberta Švarce a jeho role, v jaké se do celé velmi rozsáhlé daňové trestné činnosti zapojil v napojení na obviněného M. L. Tento jeho spoluobviněný byl ve struktuře celé organizace sice na nižším stupni než obvinění M.

Š., který ji organizoval, nebo M. H., J. Š. a M. Š., kteří kombinovali uskutečněné akce tak, aby došlo k rozsáhlým daňovým únikům, ale byl v pozici osoby, jež mimo předávání finančních prostředků v rámci stanovené hierarchie rovněž sháněla další subjekty, které by s touto činností, zejména s výběry hotovosti, pomáhaly, případně zajišťoval osoby jako statuární orgány nefunkčních společností. Mezi ně patřil i obviněný Robert Švarc, jenž byl zasvěcen do své role, kterou přijal a plnil způsobem, jak soud dostatečně popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině.

23.

Nejvyšší soud se ztotožnil se soudy obou stupňů, že obviněný Robert Švarc jednal v nepřímém úmyslu, protože všechna učiněná zjištění tomuto závěru plně nasvědčují. Na žádost spoluobviněného M. L. na sebe nechal přepsat jednatelství ve společnosti HEPYSTAV, avšak nechoval se jako jednatel a vůbec neplnil povinnosti statutárního orgánu. O fungování této společnosti se nezajímal a byl zcela pasivní, kromě nezbytných úkonů (vyzvedl na poště doklady k datové schránce a založil bankovní účty, několikrát vybral peníze v hotovosti z účtu této společnosti, byl v bance pro certifikát) rozhodných pro založení této společnosti, nevykonával žádné úkony, ke společnosti, jejíž jméno ani neznal, neměl žádný vztah. Tedy neplnil povinnosti jednatele společnosti s ručením omezením ve smyslu § 44 odst. 5, § 46 a § 194 odst. 1, § 195 zákona č. 90/2012, sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

24. Již takto uvedené skutečnosti svědčí o tom, že věděl, že nejde o běžnou obchodní korporaci, ale o jednání, do něhož byl instalován jako tzv. bílý kůň, což je postavení, které se vztahuje právě k páchání trestné činnosti. Toto postavení a okolnosti, za kterých k nim došlo, soud správně vyhodnotil a popsal, a to včetně pozice spoluobviněného M. L., který obviněného Roberta Švarce do této role najal a jeho činnost určoval. Soud vyšel i z dalších rozhodných skutečností, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že obviněný Robert Švarc byl od počátku srozuměn s tím, že bude jednatelem u společnosti, která je pouze nastrčenou prázdnou schránkou bez vlastní činnosti, za kterou jednají jiné osoby, bez jeho možnosti společnost a její činnost vést, řídit a kontrolovat či se na rozhodování jakkoliv podílet.

Naproti tomu se o její chod vůbec nestaral. Jeho prostřednictvím se tak realizoval daňový únik ve výši 24.759.626,40 Kč, na němž se ve výroku vymezeným jednáním podílel [viz body 84., 85. rozsudku krajského soudu; též č. l. 3192 (srov. body 205., 206. rozsudku soudu prvního stupně a body 16. až 20. rozsudku odvolacího soudu)].

25. Nejvyšší soud jak skutkové, tak i právní úvahy soudů obou stupňů shledal správnými a pro úplnost k nim dodává, že zavinění (viz § 15 a 16 tr. zákoníku) je závěrem právním, který je založen na skutkových okolnostech, jež musejí subjektivní stránku prokazovat. Shledal přitom, že soudy závěry o zavinění obviněného vyvozují ze skutkově prokázaných okolností, z nichž logicky vyplynul (srov. stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Nepochybily, pokud okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Při zjišťování okolností, které měly význam pro závěr o zavinění, nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na zavinění a jeho formu ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.

26. Protože obviněný je uznán vinným jako pomocník, je vhodné připomenout, že účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020) spočívá v tom, že pomocník jinému úmyslně umožní nebo usnadní spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět k trestnému činu spočívajícímu v tom, že pachatel ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu.

Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně a příkladmo a může mít různé podoby (srov. rozhodnutí č. 45/1963, č. 59/2005 nebo č. 49/2009 Sb. rozh.

tr.).

27. Pokud jde o zavinění, v návětě § 24 odst. 1 tr. zákoníku je výslovně uvedeno, že účastníkem je ten, kdo „úmyslně“ naplňuje jednotlivé formy účastenství. Tato výslovná dikce brání tomu, aby mohlo být spácháno z nedbalosti. Po stránce subjektivní proto předpokládá, že pomocník ví o zlém úmyslu hlavního pachatele a jedná v úmyslu, aby známý mu úmysl byl uskutečněn. Není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleným ve všech podrobnostech (srov. rozhodnutí č. 4686/1933 Sb. rozh. tr.).

28. U nepřímého či eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (dolus eventualis) platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním.

Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.

Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník.

3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 341).

29. Jestliže soudy v potřebné míře vysvětlily, z jakých důvodů u obviněného shledaly nepřímý úmysl, a to s důrazem na to, že byly dány podmínky stanovené v § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, lze odkázat ve stručnosti zejména na body 16. až 20. posuzovaného rozsudku, a to i v reakci na tvrzení obviněného, že soudy měly postupovat v souladu s tím, jak tomu bylo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. Odvolací soud vysvětlil, že závěry v posuzované věci na tuto odkazovanou trestní věc nelze vztáhnout, protože se týká odlišné problematiky (srov. bod 17.

přezkoumávaného rozsudku). Rovněž se zabýval tím, že na rozdíl od citovaného rozhodnutí v případě společnosti HEPYSTAV nešlo o reálně fungující společnost, jejíž jednatel by pouze důvěřoval jiné osobě, s níž jej pojil blízký vztah a které neměl důvod nevěřit, jako tomu bylo v odkazované věci sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, kde funkční zaběhlá společnost vykonávala svou činnost. Zmínil, že uvedený případ nemůže být srovnatelný, neboť vztah mezi dovolatelem a obviněným M. L. spočíval v pouhém přátelském setkávání se na myčce aut, kde obviněný Robert Švarc pracoval a obviněný M.

L. zde byl stálý zákazník, šlo proto o odlišný vztah, než tomu bylo v poukazované věci, kde byl podstatný vztah matky a syna. Role dovolatele proto spočívala ryze v pozici tzv. bílého koně, který vstoupil jako jednatel do formální společnosti, která nepodnikala, nevedla účetnictví a sloužila pouze k páchání daňové trestné činnosti. Obviněný byl s těmito okolnostmi srozuměn, což svědčí o zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2009, sv. 51 pod č. T 1147; rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013, či usnesení ve věcech sp. zn.

7 Tdo 1396/2008, 3 Tdo 427/2020, 4 Tdo 1282/2021). V nepřímém úmyslu jedná i ten, kdo jako tzv. nastrčený subjekt s ryze formální rolí, jehož existence a úkony měly zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, sledující výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů, slepě plní pokyny třetích osob a dobrovolně tak přebírá úlohu tzv. „bílého koně“. Právě skutečnost, že obviněný Robert Švarc po přijetí funkce statutárního orgánu pouze slepě plnil pokyny obviněného M. L., až nakonec dne 17. 2. 2017 převedl společnost HEPYSTAV na jinou osobu (E. R.), o tomto jeho postavení v rámci posuzované rozsáhlé trestné činnosti plně svědčí (pro úplnost viz body 17. až 20. rozsudku odvolacího soudu).

30. Při závěru o tom, že soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly, Nejvyšší soud k tvrzení obviněného, že nešlo o tzv. nepravou lhostejnost, u níž by o úmyslné jednání nešlo, jíž však soudy na základě provedeného dokazování vyloučily, uvádí, že soudy dospěly k závěru, že u něj šlo o srozumění ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku, za něž se považuje i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozuměním je pokryta nepravá lhostejnost pachatele k následku, která vyjadřuje aktivní stanovisko k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, což představuje méně intenzivní jinak ale vyžadovaný aktivní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (pro úplnost srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 344). Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že u něj šlo o pravou lhostejnost, když ze všech důkazů vyplynulo, že jednal s vědomím všech rozhodných skutečností. Z podstaty jeho fungování ve společnosti HEPYSTAV, které bylo zcela fiktivní, bez výkonu reálných činností, samostatného vystupování a rozhodování za společnost, si byl vědom, že tato společnost je pouhou prázdnou schránkou bez zaměstnanců, nevykonává žádnou obchodní činnost, z níž by generovala zisk, vynakládala náklady na provoz a realizaci obchodní činnosti atd.

Proto pokud jí na bankovní účty, k nimž si zřídil dispoziční oprávnění při současné existenci dalších dvou disponentů, přicházely vysoké finanční částky, jež vybíral na základě pokynů obviněného M. L., jenž měl přístup k nakládání s finančními prostředky na těchto bankovních účtech, bylo i jemu jasné, že jde o posuzované trestné jednání. Věděl, že finanční prostředky přicházely od Agentury HERA, věděl, že nemohou plynout z žádné realizované zakázky, že jde o fiktivní bankovní převody prováděné s jediným cílem, jímž bylo vyvolat zdání vzájemného obchodování s cílem následně zkrátit daň. V tomto směru jednal s vědomím a znalostí těchto skutečností a všech rozhodných skutkových okolností, jak soudy, zejména soud odvolací, relativně podrobně vysvětlily.

31. V pozici jednatele společnosti HEPYSTAV byl tzv. bílým koněm, jak soudy doložily, protože záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal.

Jde o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku, a proto ze všech těchto důvodů jednal ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V. Závěr

32. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebné míře posoudily všechny rozhodné skutečnosti a zaviněním obviněného se zabývaly s ohledem na učiněná skutková zjištění i vzhledem k jím uváděným výhradám, s nimiž se vypořádaly, a proto na ně v podrobnostech postačuje jen odkázat. V souladu s posuzovanými rozhodnutími je proto možné shrnout, že obviněný naplnil nejen po objektivní stránce, které nic nevytýkal, i subjektivní stránku. Důvodně tudíž soudy shledaly, že jednal v nepřímém úmyslu jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020).

33. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné. Takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž je zřejmé, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů dovolání obviněného Roberta Švarce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 3. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu