. Tdo 924/2020-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o
dovolání obviněné K. H. M., roz. M., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 7 To
73/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě
pod sp. zn. 7 T 179/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. H. M.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 7 T
179/2019, byla obviněná K. H. M. uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle
§ 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 18. 7. 2017 v XY, na služebně Policie České republiky, Územní odbor XY v
ulici XY, i přes řádná poučení o následcích křivé výpovědi oznámila policejnímu
orgánu, a vznesená obvinění tamtéž zopakovala i při podání vysvětlení podle §
158 odst. 6 tr. ř. ve dnech 2. 8. 2017 a 14. 9. 2017, že byla znásilněna svým
učitelem R. R., nar. XY, který ji měl pod záminkou organizace školních
sportovních her vylákat dne 10. 7. 2017 v XY v době mezi 14.00 a 15.00 hod. do
svého bytu v ulici XY, kde ji měl nejprve osahávat přes tričko ňadra, poté se
měl snažit ji i přes její odpor rozepnout podprsenku, a dále jí měl sahat na
nohy a genitál, digitálně jej penetrovat, a posléze, ač verbálně protestovala a
fyzicky se bránila, pevně ji uchopit za ruce, přitlačit jí hlavu k pelesti a
proti její vůli na ní vykonat soulož, načež měl po vykonané souloži ejakulovat
na podlahu, přičemž obsahově shodné obvinění proti R. R. vznesla i písemně v
datové zprávě, kterou zaslala dne 1. 9. 2017 zaměstnavateli R. R., Střední
odborné škole XY a shodné obvinění sdělila i osobně blíže nezjištěného dne v
září 2017 učitelce Střední odborné školy XY H. K., nar. XY, ač věděla, že její
obvinění jsou smyšlená a R. R. ji k pohlavnímu styku nenutil ani násilím,
pohrůžkou násilí, ani pohrůžkou jiné těžké újmy.
2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle § 345 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvou roků.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 5.
3. 2020, sp. zn. 7 To 73/2020, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl
odvolání obviněné a státního zástupce podané v neprospěch obviněné, směřující
proti rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněné
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná s odkazem na §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť namítala, že jí vina nebyla
prokázána nade vší pochybnost, a proto měla být obžaloby zproštěna. Provedenými
důkazy nebylo prokázáno, že se opravdu dopustila skutku tak, jak je popsán, a
tvrdila, že nebylo postaveno najisto, zda se uvedeného, u něhož není zřejmé, že
jde o trestný čin, účastnila. Podle obviněné soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou objektivní pravdy, a nebraly na vědomí, že rozhodnutí o vině a trestu
musí být jednoznačně opřeno o bezpečně prokázaná fakta, nikoli o pouhou
pravděpodobnost. Tam kde nelze určit, která z variant skutkového řešení
odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější, což
však soudy v její věci nedodržely, protože nebylo najisto postaveno, že skutek
spáchala, a její jednání vykazuje takovou míru škodlivosti, aby mohlo být
postihováno v trestním řízení.
5. Soudům obou stupňů obviněná vytkla, že ji uznaly vinnou uvedeným
přečinem křivého obvinění, spočívajícím v tom, že poškozeným byla znásilněna,
ač tomu tak nebylo. Takový závěr však považovala za chybný, protože na něj
nelze usuzovat jen z toho, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo
prokázat R. R. vinu, když nevyvrátily, že ke znásilnění skutečně došlo. Na
podporu této argumentace poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 485/01, a ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 401/98, z nichž
vyvodila, že při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění se
nestačí zabývat tím, zda osoba, kterou pachatel obvinil, skutečně spáchala
trestný čin, případně pro něj byla trestně stíhána a odsouzena, neboť to by
vedlo k absurdní situaci, kdy by se křivého obvinění dopustil každý oznamovatel
trestného činu, jehož pachatel by byl posléze zproštěn obžaloby.
6. V posuzované věci ke spáchání trestného činu, který jí je kladen za
vinu, nemohlo dojít, protože bylo zjištěno jen to, že orgány činné v trestním
řízení nedokázaly shromáždit dostatek důkazů k prokázání viny R. R. a jeho věc
odložily. Úvahy o tom, že se po traumatickém zážitku dál bavila s R. R., nejsou
z jejího pohledu relevantní. Z uvedených důvodů zcela absentuje jednoznačné
prokázání subjektivní stránky, a tím naplnění všech znaků skutkové podstaty jí
za vinu kladeného přečinu.
7. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudům k novému projednání a
rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2
tr. ř.) k dovolání poukázala na obdobnost námitek obviněné uplatněných v
odvolání, s nimiž se odvolací soud vypořádal a vyjasnil, z jakých důvodů bylo
trestné jednání obviněné dostatečně výsledky provedeného dokazování prokázáno.
Zdůraznila, že soudy své skutkové závěry opřely nejen i výpovědi svědka R. R.,
ale i o svědectví J. F. a H. K. Závěry odvolacího soudu označila za logické a
plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, a bez výhrad na ně odkázala.
Zdůraznila, že obviněná podmínky dovolání nesplnila, protože se zabývala
výlučně skutkovými okolnostmi, jimiž soudům vytýkala způsob hodnocení
provedených důkazů, přestože skutkové závěry podepřely výsledky provedeného
dokazování a soud vymezený skutek správně právně posoudil, jak vyjádřil i
odvolací soud, na jehož důvody rozvedené v jeho rozhodnutí poukázala.
9. V závěru svého stanoviska státní zástupkyně shrnula, že obviněná se
dovoláním domáhala jen odlišného skutkového zjištění, tudíž nesměřovala proti
právnímu posouzení věci, což jsou výhrady, které nevyhovují žádnému ze
zákonných důvodů dovolání, a proto, když napadené rozhodnutí není zatíženo
žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako
podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněné, jenž na
něj do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu nereagoval.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na
podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů
mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému
přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněné obsahuje takové
skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
12. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k
nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení
skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Musí být skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro jeho naplnění nepostačuje pouhý
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů,
aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích
spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného
dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého
stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4.
2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne
30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03, aj.).
13. Podstatné z hlediska podaného dovolání je zásada, že skutková
zjištění nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §
265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo
68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II.
ÚS 279/03]. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové
výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a
s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na
základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl
uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady
zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. Výjimku z tohoto
pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená
článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14,
vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st.
č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo
možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného
odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů
atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS
215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995,
sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp.
zn. III. ÚS 376/03).
V. K dovolání obviněné
14. Podle obsahu podaného dovolání se obviněná jeho prostřednictvím
domáhala potvrzení své obhajoby, že poškozeného R. R. křivě neobvinila a že
byla znásilněna, jak tvrdila v oznámení, která proti němu podala. Závěry soudu
o své vině považovala za vadně založené na výpovědi R. R., jemuž soudy
neopodstatněně uvěřily, a na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o
neprokázání jeho viny, což nutně nemusí znamenat, že lhala a celou věc si
vymyslela. Z těchto námitek je zřejmé, že obviněná neuplatnila výhrady proti
nesprávnosti použité právní kvalifikace. Za právní výhradu v jeho obsahovém
smyslu nelze považovat jen formální zmínku o malé škodlivosti činu a zcela
obecné konstatování, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu,
jímž byla uznána vinnou, pokud k nim neuvedla jiná než její vlastní skutková
tvrzení, a vycházela pouze z toho, že tento skutek nebyl řádně objasněn. Tyto
výhrady se týkají nedostatků v postupech podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože
tvrdila, že dokazování bylo neúplné a způsob hodnocení provedených důkazů
označila za vadný, což na žádný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nedopadá. Nejvyšší soud proto neměl povinnost napadená rozhodnutí přezkoumávat,
protože jde o vady v procesním postupu soudů [srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Z dovolání plyne, že obviněná shledávala vadu v tom, že se soudy
opíraly především o výpověď poškozeného, o jehož věrohodnosti podle ní vznikají
pochybnosti, a namítala porušení principu in dubio pro reo, jenž je součástí
práva na spravedlivý proces, a proto bylo třeba, aby Nejvyšší soud posoudil,
zda se v této věci soudy nižších stupňů nezpronevěřily svým povinnostem a
dodržely pravidla stanovená řádné objasnění věci za dodržení zásad platných pro
spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl.ÚS-st. 38/14). Zkoumal proto, jestli soudy při zjišťování, zda se skutek
stal, a za jakých okolností k němu došlo, postupovaly v souladu s § 2 odst. 5,
6 tr. ř., § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.
16. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že
soudy na podkladě podané obžaloby zkoumaly skutečnosti významné pro posouzení,
zda obviněná poškozeného křivě obvinila z činu, který na různých místech
oznamovala, a to i opakovaně, a zda tím naplnila znaky přečinu křivého obvinění
podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vůči poškozenému R. R. Za
rozhodné považovaly, že sama o své vůli před policejním orgánem tvrdila a
opakovaně popsala okolnosti, jimiž jej usvědčovala z toho, že jím byla
znásilněna (viz popis skutku shora). Toto její obvinění bylo šetřeno Policií
České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování,
Územním odborem XY, 2. oddělením obecné kriminality pod sp. zn.
KRPU-146287-122/TČ-2017-040871-KČ, a v konečném výsledku byla tato trestní věc
poškozeného odložena. Neomezila se jen na trestní oznámení, ale stejné
skutečnosti proti poškozenému uvedla i v jeho zaměstnání. V rámci své obhajoby
popírala, že skutečnosti, jimiž dokládala své znásilnění R. R., jsou lživé,
přestože z průběhu řízení a dokazování nevyplynulo toto její tvrzení a její
obhajoba byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena.
17. Soud prvního stupně podrobně zkoumal okolnosti, za nichž došlo k
podání trestního oznámení obviněnou, a posuzoval rozhodné skutečnosti, které s
obsahem obviněnou tvrzených skutečností souvisely. Opíral se o důkazy plynoucí
z vysvětlení J. F., H. K., K. K., N. K., M. B. a M. K. (viz č. l. 63, 68, 341,
371, 374 a 465 spisu), z nichž zjišťoval a objasňoval chování obviněné v době,
kdy mělo k jí tvrzenému činu dojít, jakož i události odvíjející se po něm
(zejména jejích postojů k R. R.). Provedl i listinné důkazy, mimo jiné přepisy
telefonních hovorů a zabýval se i obsahem vyšetřovacího spisu sp. zn. KRPU
146287/TČ-2017, záznamem o zahájení úkonů trestního řízení, vysvětlením
obviněné a dalšími tam uvedenými podklady, zejména obsahem konečného rozhodnutí
o odložení věci (ve věci byla tato rozhodnutí vydána nadvakrát, protože původně
vydané odložení věci bylo ke stížnosti zrušeno). Lze poukázat i na záznamy o
vzájemné komunikaci mezi obviněnou a poškozeným, jakož i další důkazy, jak je
soud prvního stupně popsal v bodech 7. až 18. svého rozsudku. Provedl též
výslech poškozeného (viz bod 6. rozsudku). Tyto důkazy a způsob jejich
hodnocení zaznamenal v bodě 19. rozsudku, kde vysvětlil své úvahy a závěry,
zejména důvody, pro které uvěřil výpovědi poškozeného, a na základě jakých
okolností byl pro tento závěr veden, jakož i to, jak se vypořádal s obhajobou
obviněné a jak její tvrzení v kontextu se všemi důkazy vyhodnotil.
18. Výsledkem uvedených procesních postupů soudu je závěr o tom, že
trestní oznámení na poškozeného nebylo založeno na pravdivých okolnostech,
tudíž bylo lživé, vedené snahou obviněné poškozenému přivodit trestní stíhání.
Soudy učiněný závěr má oporu v provedeném dokazování, protože vyplynul z
uceleného řetězce soudy zaznamenaných důkazů, na jehož podkladě soudy
vyloučily, že by čin, z něhož obviněná poškozeného obviňovala a usvědčovala, se
skutečně stal, tj. že v konkrétním případě ze strany poškozeného došlo k
nátlaku či překonání vážně míněného odporu obviněné za účelem dosažení jeho
sexuálního uspokojení. Nepravdivost trestního oznámení a dalších tvrzení
obviněné, že soulož z její strany byla nechtěná, a že k ní došlo za jí
popsaného násilí, nevyplynula jen z výpovědi poškozeného R. R., který uvedené
udání obviněné odmítal jako nepravdivé, protože soulož z její strany byla
dobrovolná, ale je doložena i z výpisů SMS komunikace mezi nimi. Jejímu tvrzení
o násilném chování poškozeného odporovaly prokázané, s údajným činem
související události, neboť bylo zjištěno, že to byla ona, kdo poškozeného
vyzývavým způsobem pobízel k dalšímu intimnímu kontaktu, dokonce sexu ve třech,
což koresponduje i s výpověďmi dalších osob z jejího blízkého okolí. Podle nich
obviněná svým chováním poškozeného provokovala, chovala se k němu vyzývavě,
nebo posléze naopak velmi ostentativně, až nápadně odtažitě, kdežto on na její
apely na veřejnosti nijak nereagoval. V kontextu všech ve věci provedených
důkazů stojí výpověď obviněné a její obhajoba o násilném sexuálním styku zcela
osamocena. Soudy zvažovaly jednotlivosti pramenící z její výpovědi, z jejího
chování, i postoje poškozeného, učiněná zjištění vzájemně porovnávaly a
vyhodnocovaly je na základě jiných nepřímých důkazů. Postupovaly se zřetelem na
pravidla stanovená § 2 odst. 5, 6 tr. ř., provedly dokazování v potřebném
rozsahu a důkazy podrobily pečlivému zkoumání i posouzení. Učiněný závěr o
průběhu skutku má tudíž dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
19. Odvolací soud v reakci na výhrady obviněné v odvolání přezkoumal
rozhodnutí soudu prvního stupně, posoudil rozhodné skutečnosti a shledal
správnost skutkových zjištění i z něj vyvozených právních závěrů. Své postoje a
závěry přitom velmi detailně rozvedl v bodech 7. až 14. napadeného usnesení,
včetně důvodů, pro které nevyhověl návrhům obviněné na doplnění dokazování, a
neopomenul zvážit ani všechny okolnosti podstatné z hlediska správnosti použité
právní kvalifikace, včetně principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku.
20. K námitkám obviněné uplatněným v dovolání Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že soudy závěr o věrohodnosti poškozeného vystavěly na dostatečném uvážení
okolností, jež vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, které bylo zaměřeno
i na skutečnosti namítané dovolatelkou. Reagovaly na všechny ve věci provedené
důkazy, jež hodnotily jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a své
závěry v odůvodnění rozsudku řádně odůvodnily. K posouzení věrohodnosti svědků
a poškozeného bylo pro soud rozhodné mimo jiné i to, že mezi výpověďmi těchto
osob a obsahem i dalších provedených důkazů nebyly podstatné rozpory, zjištění
z nich plynoucí do sebe zapadala, kdežto výpověď obviněné zůstala osamocena. I
když šlo o tzv. situaci „tvrzení proti tvrzení“, protože se jedná o případ, kdy
byla jediným přímým důkazem svědčícím proti obviněné výpověď poškozeného. Ve
věci však byla zajištěna řada dalších nepřímých důkazů, které výpověď obviněné
vyvracely, a stejně tak skutečnosti uváděné poškozeným bylo možné porovnat s
celou řadou dalších důkazů, jak soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí
rozvedly. Rovněž je třeba uvést, že v našem trestním řádu není zakotvena
zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je
soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má však povinnost za
této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr
musí pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), čemuž soudy činné v této
trestní věci dostály.
21. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nebylo možné
přisvědčit obviněné, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro
reo, protože ta je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu
přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit
k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si
důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud
však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z
výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není
ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého
rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve
prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla,
pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění
rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si
neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé,
než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno
dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
22. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí
je zřejmé, že nedošlo k žádným procesním nedostatkům a postupy soudů nevykazují
vady, které obviněná v dovolání předestírala, protože z obsahu přezkoumávaných
rozhodnutí plyne, že soudy se všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly.
Dostály všem povinnostem, věc řádně objasnily bez známek libovůle nebo snahy
upřednostnit některý důkazní prostředek před jiným, a proto závěr o
věrohodnosti poškozeného nevzbuzuje žádné pochybnosti.
23. Nedůvodnou je z uvedených skutečností námitka obviněné, že nebyla
prokázána nepravdivost trestního oznámení, protože zjištěné skutečnosti
objasnily, že ke znásilnění obviněné nedošlo, a že soulož, kterou s poškozeným
dobrovolně vykonala, byla v souladu s její vůlí bez násilí či pohrůžek násilí z
jeho strany. Zmínit je vhodné, že soudy pro závěry o vině obviněné přečinem
křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vycházely z
výsledků dokazování, které provedly, a jen okrajově se opíraly o skutečnosti,
jež orgány činné v trestním řízení vedeném na základě lživého obvinění obviněné
shledaly proti poškozenému v trestní věci sp. zn. KRPU 146287/TČ-2017. Soudy
samy provedly důkazy, které byly v rámci tohoto trestního řízení zajištěny.
Podkladem pro závěr o vině obviněné tedy nebylo pouze rozhodnutí o tom, že
policejní orgány tuto věc odložily. Lze jen zopakovat, že soudy zkoumaly
všechny shromážděné důkazy přesahující rámec zmíněné trestní věci, a zcela
koncentrovaně a s maximální mírou objektivity vycházely ze skutečností, které
vyplynuly z dokazování, jež při hlavním líčení za dodržení veškerých práv
obviněné provedly.
VI. Závěr
24. Při zjištění, že pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena
nebyla, přičemž toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí
odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení,
Nejvyšší soud uzavírá, že soudy v posuzované věci splnily své povinnosti a
řádně postupovaly při objasňování skutkového stavu věci (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10.
2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13,
aj.).
25. Skutkové závěry vycházejí ze zásad spravedlivého procesu, při kterém
bylo dbáno na obhajobu obviněné, a tato trestní věc byla řádně ze všech
hledisek objasňována. Při závěru o správnosti skutkových zjištění je plně
odůvodněný i právní závěr o použité kvalifikaci, protože popis skutku, jak je
uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, představuje dostatečný
podklad pro závěr o naplnění všech znaků přečinu křivého obvinění podle § 345
odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná tím, že své obvinění uvedla orgánu
činnému v trestním řízení, vyjádřila svůj úmysl přivodit poškozenému trestní
stíhání, rovněž při oznámení věci jeho nadřízeným cílila na to, aby jej vážně
poškodila v zaměstnání. Odvolací soud se vypořádal opodstatněně i s tím, že
nejde o okrajový delikt, ale kriminální čin, na který pro jeho neblahý a
poškozeného velmi poškozující dopad je třeba použit prostředky trestního práva
(srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku), a to mimo jiné i pro výraznou snahu
poškozenému trestní stíhání přivodit, když svá tvrzení uvedla nejen do
trestního oznámení (dne 18. 7. 2017), ale setrvala na nich i později v průběhu
policejního šetření, když obvinění zopakovala při podání vysvětlení dne 2. 8.
2017, a též i dne 14. 9. 2017. Šlo proto o zarputilou snahu obviněné svého
záměru docílit, což činí její trestné jednání nebezpečným činem, na který jiná
netrestní opatření by nepostačovala.
26. Nejvyšší soud mohl uvedený závěr učinit podle obsahů podaného
dovolání a příslušného spisu, které pro něj byly plně dostačující, a svědčí o
tom, že námitky v dovolání byly učiněny mimo dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., a proto dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. jako podané z jiného než v § 265b tr. ř. vymezeného důvodu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně senátu