8 Tdo 925/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
srpna 2006 k dovolání obviněného T. B., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 93/2002, t
a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného T. B. s e podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
ohledně něho a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného
J. O. z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp.
zn. 5 To 372/2005.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 T 93/2002,
byl obviněný T. B. uznán vinným jednáním, jehož se dopustil společně se
spoluobviněnými P. B. a J. O. a které spočívalo v tom, že
„1. obžalovaný T. B. dne 26. 5. 1998 oznámil na pracovišti Č. pojišťovny, a.
s., v úmyslu neoprávněně získat pojistné plnění, jako pojistnou událost
fingovanou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 19. 5. 1998 mezi
obžalovaným P. B. a obžalovaným J. O. po jejich předchozí dohodě směřující k
vytvoření předpokladů pro uplatnění nároku z pojistné smlouvy a při níž měla
vzniknout škoda na jeho vozidle značky SEAT IBIZA, a uplatnil nárok na pojistné
plnění ze smlouvy o pojištění motorových vozidel ze dne 19. 1. 1998, v důsledku
čehož mu bylo vyplaceno ke škodě Č. pojišťovny, a. s., pojistné plnění ve výši
198.900,- Kč, ačkoliv v době, kdy mělo dojít k dopravní nehodě, již bylo
uvedené vozidlo jako havarované a nepojízdné odstaveno v P.
2. obžalovaný T. B. v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění uplatnil dne 9.
2. 1999 na pracovišti Č. pojišťovny, a. s., nárok na pojistné plnění ve výši
202.500,- Kč ke škodě Č. pojišťovny, a. s., v důsledku odcizení jeho vozidla
značky SEAT IBIZA S, ke kterému mělo dojít dne 8. 2. 1999, ačkoliv toto vozidlo
bylo od 2. 4. 1998 do počátku roku 1999 jako havarované a nepojízdné odstaveno
v P., přičemž pojistné plnění nebylo vyplaceno“.
Takto zjištěné jednání obviněného T. B. soud prvního stupně právně posoudil v
bodě 1. jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a
v bodě 2. jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k §
250a odst. 1, 3 tr. zák. Za to jej odsoudil podle § 250a odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1,
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle § 53 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výši
80.000,- Kč a podle § 53 odst. 4 tr. zák. stanovil, že bude zaplacen v
měsíčních splátkách po částce 10.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní
trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině spoluobviněných P. B. a J.
O. a uložil jim tresty.
Odvolání obviněných T. B. a J. O., která podali proti odsuzujícímu rozsudku,
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, jako
nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. O odvolání obviněného P. B. Městský soud v
Praze rozhodl v samostatném řízení tak, že jej usnesením ze dne 9. 11. 2005,
sp. zn. 5 To 401/2005, rovněž podle § 256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To
372/2005, napadl již jen obviněný T. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H.
dovoláním. Učinil tak s poukazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a konstatování závěrů soudů obou
stupňů obviněný namítl, že soudy soustředily pozornost pouze na to, aby
vyvrátily jeho verzi popisu vzniku pojistných událostí. Zároveň však uvedl, že
i kdyby dovolací soud shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou
správná, nelze dospět k závěru, že v důsledku jeho jednání byla poškozené Č.
pojišťovně, a. s., způsobena škoda ve výši 198.900,- Kč a že by tato škoda
odpovídala zákonnému znaku „škoda nikoliv malá“, jak předpokládá ustanovení §
250a odst. 3 tr. zák. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, tvrdil, že způsobenou škodou v tomto případě
nemůže být celé vyplacené pojistné plnění, ale toliko částka rovnající se
rozdílu mezi skutečným poskytnutým plněním na straně jedné a pojistným plněním,
které by mu náleželo s přihlédnutím k jeho důvodnému krácení. Za nesprávné
proto obviněný pokládal, že dokazování v předchozích stadiích řízení nebylo
zaměřeno na zjišťování obsahu jednotlivých ustanovení pojistné smlouvy, ač
předmětné vozidlo bylo řádně pojištěno a při sjednání pojistné smlouvy bylo
prokazatelně nepoškozené, pojistné bylo placeno pravidelně a v předchozím
řízení bylo prokázáno, že uvedené vozidlo bylo po uzavření pojistné smlouvy
havarováno a poškozeno. Konstatoval, že v pojistné smlouvě jsou jako pojistné
události, se kterými je spojen vznik povinnosti pojišťovny plnit, uvedeny
zejména střet vozidla, pád a náraz. Za této situace se dovolatel domníval, že
pojišťovna byla povinna na základě řádně uzavřené pojistné smlouvy poskytnout
pojistné plnění, a to ve výši, kterou potvrdil svědek P. K.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp.
zn. 5 To 372/2005, v celém rozsahu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného zaujala názor, že je důvodné v
té části, v níž dovolatel namítl, že nebyl naplněn zákonný znak trestného činu
pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. spočívající ve způsobení
nikoli malé škody na cizím majetku.
Podle státní zástupkyně je předpokladem toho, aby celá částka ve výši 198.900,-
Kč mohla být posouzena jako škoda na majetku pojišťovny, zjištění, že
pojišťovna poskytla v této části pojistné plnění na náhradu škody, která ve
skutečnosti vůbec nevznikla. Domnívala se, že o takový případ však v posuzované
věci nešlo, neboť zjištění soudu prvního stupně, podle něhož obviněný jednal „v
úmyslu získat pojistné plnění za fingovanou dopravní nehodu“, nemá ten význam,
že by pojišťovna nahradila neexistující škodu, neboť v době údajné dopravní
nehody již bylo vozidlo havarované. Vyjádřila názor, že se lze ztotožnit s
námitkou, že pachatel trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1
tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v uvedení nepravdivých údajů při
uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, dosáhnout toho, že pojišťovna
poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti tu je důvod k
jeho zkrácení. Škodou způsobenou trestným činem pak je částka, která se rovná
rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným
plněním, které by náleželo s přihlédnutím k jeho důvodnému zkrácení, na straně
druhé. Státní zástupkyně uzavřela, že soudy nesprávně kvalifikovaly zjištěný
skutkový stav, pokud za škodu způsobenou dokonaným trestným činem pokládaly
částku 198.900,- Kč, odpovídající pojistnému plnění ze strany pojišťovny, neboť
samotné zjištění, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné
události, neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění
bylo v celém rozsahu neoprávněné.
Se zřetelem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
podanému dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, jakož i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 T 93/2002,
a všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak
učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň
vyjádřila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. s projednáním věci v
neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ze strany
dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v
posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a
tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to
připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce
taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž
byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal,
že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr.
ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1
tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného
z jím namítaného dovolacího důvodu je opodstatněné.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro
posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy
bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci
samé.
Obviněný spatřoval existenci deklarovaného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že
soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jednání pod bodem 1.
odsuzujícího rozsudku jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1,
3 tr. zák., a vytkl, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost otázce výše
způsobené škody. V rozsahu těchto námitek se tak obviněný prostřednictvím
uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl
v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. uznán vinným (když odvolací soud
tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající
se nesprávného hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla
založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru
opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených
v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly
dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků,
proti nimž bylo podáno dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl
na podkladě těchto skutečností:
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí
přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným
pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž
je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech
zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve
skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky
skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech
okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu.
Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny
skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku
rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku
rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty
trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o
nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice
skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z tzv. právní věty výroku o vině uvedené pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku je
zřejmé, že obviněný měl trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3
tr. zák. spáchat v té alternativě, že při uplatnění nároku na plnění z pojistné
smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tím na cizím majetku škodu nikoli
malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která by
naplňovala zákonné znaky uvedeného trestného činu, a to zejména pokud jde o
existenci zákonného znaku škody nikoli malé, přesvědčivě nevyjadřuje.
Obviněný se měl skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně dopustit v
podstatě tím, že v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění oznámil na
pracovišti Č. pojišťovny, a. s., jako pojistnou událost fingovanou dopravní
nehodu, ke které mělo dojít dne 19. 5. 1998 mezi spoluobviněnými P. B. a J. O.
a při níž měla vzniknout škoda na jeho vozidle zn. SEAT IBIZA; jednal tak po
předchozí vzájemné dohodě se jmenovanými spoluobviněnými, která směřovala k
vytvoření předpokladů pro uplatnění nároku z pojistné smlouvy ze dne 19. 1.
1998, přičemž v důsledku tohoto jednání bylo obviněnému vyplaceno ke škodě Č.
pojišťovny, a. s., pojistné plnění ve výši 198.900,- Kč, ačkoliv v době, kdy
mělo dojít k dopravní nehodě, již bylo uvedené vozidlo jako havarované a
nepojízdné odstaveno v P.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 je zřejmé, že soud vzal ve
vztahu k otázce výše způsobené škody za prokázané, že obviněný uvedl při
uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy u Č. pojišťovny nepravdivé údaje,
z čehož dovozoval, že obviněný způsobil škodu ve výši 198.900,- Kč, neboť mu
bylo vyplaceno pojistné plnění právě v této výši. Takto zjištěnou výši škody
kvalifikoval podle § 89 odst. 11 tr. zák. jako škodu nikoli malou. Vycházel
přitom zejména ze svědeckých výpovědí A. H. a P. H., z nichž vyplývalo, že
vozidlo SEAT IBIZA bylo dovezeno na jejich pozemek dne 2. 4. 1998 v havarovaném
a nepojízdném stavu a stálo tam několik měsíců až do roku 1999. Dále vycházel
ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru dopravy Ing. J. B., jenž
dospěl k závěru, že k dopravní nehodě nemohlo dojít způsobem, který obviněný v
oznámení pojistné události uvedl.
Podrobněji se problematikou zjištění výše škody nezabýval ani Městský soud v
Praze, který shledal výrok o vině obviněného pod bodem 1. rozsudku soudu
prvního stupně správným a v odůvodnění svého usnesení zařadil námitky
obviněného ohledně výše způsobené škody do kategorie námitek skutkových.
Konstatoval, že pojistné plnění by obviněnému bylo vyplaceno pouze tehdy, pokud
by řádně doložil, že ke vzniku pojistné události došlo a v jakém termínu.
Současně uvedl, že částka, která byla obviněnému ze strany poškozené Č.
pojišťovny, a. s., vyplacena, je částkou zcela evidentně neoprávněně vylákanou,
neboť provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že k pojistné události,
tak jak ji obviněný uplatnil, nemohlo dojít tím způsobem, jaký obviněný popsal,
ani z důvodů, jaké obviněný uvedl, a proto k pojistnému plnění za tuto
pojistnou událost dojít nemělo.
Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit.
Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí,
kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z
takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující
částky nejméně 50.000,- Kč.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku
(damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum
cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněn zvětšen. Obsahem škody tu
může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má
určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté
vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a
kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.
Pokud Nejvyšší soud vycházel z popisu skutku a navazující tzv. právní věty
výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, nemohl zpochybňovat,
že zákonné znaky uvedeného trestného činu byly tímto soudem (a posléze i
odvolacím soudem) považovány za naplněné ve variantě spočívající v tom, že
obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy (v oznámení pojistné
události) uvedl nepravdivé údaje o dopravní nehodě.
Na druhé straně se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů,
že v důsledku jednání obviněného byla poškozené Č. pojišťovně, a. s., způsobena
škoda ve výši 198.900,- Kč.
Je třeba souhlasit s názorem obviněného, že předpokladem toho, aby celá částka
198.900,- Kč mohla být posouzena jako škoda na majetku pojišťovny, by bylo
zjištění, že pojišťovna poskytla v této části pojistné plnění na náhradu škody,
která ve skutečnosti vůbec nevznikla.
O takový případ se však v posuzované věci nejednalo.
Zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10, podle něhož obviněný jednal „v úmyslu
získat pojistné plnění za fingovanou dopravní nehodu“, evidentně nemá ten
význam, že by na vozidle obviněného nevznikla žádná škoda a že by tedy
pojišťovna nahradila neexistující škodu, resp. že by vůbec nedošlo k pojistné
události, tj. k dopravní nehodě. Citované zjištění má v souvislostech
posuzovaného případu naopak ten význam, že k dopravní nehodě došlo jinak, než
jak ji obviněný popsal v oznámení pojistné události. Z takového zjištění ale
nutně ještě nevyplývá, že pojistné plnění poskytnuté pojišťovnou bylo
neopodstatněné v tom smyslu, že by jím byla kryta náhrada neexistující škody.
Odlišný způsob vzniku škody totiž nemusí nezbytně znamenat, že by pojišťovna
neposkytla pojistné plnění na náhradu škody.
Vadou dovoláním napadených rozhodnutí tedy je, že soudy chybně posoudily otázku
výše způsobené škody, když za škodu, jež vznikla Č. pojišťovně, a. s., v
důsledku jednání obviněného považovaly paušálně celou částku 198.900,- Kč,
představující celou výši poskytnutého pojistného plnění. Samotné zjištění, že
obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, neznamená, že k
žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu
neoprávněné. Soudy opomenuly do svých úvah promítnout to, že k poškození
uvedeného vozidla skutečně došlo, i když jiným způsobem, než jak uvedl v
oznámení o pojistné události obviněný, a nevzaly tudíž v úvahu výši pojistného
plnění, které by Č. pojišťovna vyplatila v případě, že by k příslušné pojistné
události došlo jiným způsobem a na jiném místě.
V návaznosti na výše uvedené je třeba rovněž v obecné rovině zdůraznit, že
podle pojistných podmínek (třebaže jejich konkrétní znění není v této trestní
věci k dispozici) existuje určitý okruh důvodů, z nichž pojišťovna může v rámci
náhrady škody, která skutečně vznikla, plnění z pojistné smlouvy přiměřeně
snížit. Pojistná smlouva byla v tomto případě uzavřena dne 19. 1. 1998 (č. l.
78), tedy přede dnem 1. 1. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 37/2004 Sb., o
pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), a
proto se podle § 72 odst. 1 tohoto zákona právní vztahy vzniklé z této pojistné
smlouvy řídí příslušnými ustanoveními části osmé hlavy patnácté zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 799 odst. 2, 3 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2004 platilo, že
kdo má právo na plnění, je povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli písemně
oznámit, že nastala pojistná událost, dát pravdivé vysvětlení o jejím vzniku a
rozsahu jejích následků a předložit potřebné doklady, které si pojistitel
vyžádá. Pojistné podmínky mu mohou uložit i další povinnosti. Mělo-li vědomé
porušení uvedených povinností podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na
zvětšení rozsahu následků pojistné události, je pojistitel oprávněn plnění z
pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho
povinnosti plnit.
Z citace zákonných ustanovení je zjevné, že důsledkem porušení povinnosti z
pojištění spočívající v pravdivém vysvětlení o vzniku pojistné události a
rozsahu jejích následků lze oprávnění pojistitele plnění z pojistné smlouvy
snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti
plnit, a to za předpokladu, že vědomé porušení povinnosti mělo podstatný vliv
na zvětšení rozsahu následků pojistné události.
Jinak řečeno, i podle právních předpisů, jimiž se řídí právní vztahy vzniklé z
této konkrétně posuzované pojistné smlouvy, pachatel trestného činu pojistného
podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v
uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy,
dosáhnout toho, že pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli
ve skutečnosti tu je důvod k jeho přiměřenému snížení. Škodou způsobenou tímto
trestným činem je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým
pojistným plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel
neuvedl nepravdivé údaje. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši
poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že
nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal
[srov. rozh. č. 29/2003 Sb. rozh. tr. (jde o dovolatelem citované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002), případně i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006].
Z uvedeného je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí
odvolání obviněného a jimiž se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího
soudu) ve vztahu k výši škody způsobené obviněným, nejenže vyznívají zcela
nepřesvědčivě, ale především nesvědčí o tom, že by této problematice věnoval
potřebnou pozornost a respektoval citovanou judikaturu. Pokud se již odvolací
soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl
se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem
pro právní posouzení jednání obviněného (mimo jiné) jako trestného činu
pojistného podvodu podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména
co se týká posouzení otázky výše způsobené škody).
K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění usnesení odvolacího je poměrně
kusé, v podstatě v něm absentují podrobnější úvahy stran právního rozboru
zjištěného skutku, proto je v této části v podstatě nepřezkoumatelné.
Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální
podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování.
Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v
konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané
osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (viz nález
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolatel uplatnil relevantně, neboť i odvolací soud zjistil nesprávně výši
škody, kterou obviněný způsobil jednáním popsaným pod bodem 1. odsuzujícího
rozsudku, když se v tomto směru chybně ztotožnil se skutkovými závěry
nalézacího soudu. Ani z jeho rozhodnutí tak jednoznačně nevyplývá naplnění
veškerých zákonných znaků trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst.
1, 3 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že usnesení Městského soudu v Praze spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání
obviněného.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř.
dovolání obviněného T. B. důvodným, a proto stran něho přicházelo v úvahu
zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se i možností obdobného
rozhodnutí ve prospěch spoluobviněných (případně jen některého z nich). Podle §
265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se totiž při rozhodování o dovolání použije
přiměřeně ustanovení § 261 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací
soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo
zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně
rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve
prospěch zúčastněné osoby.
Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o
všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z
něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby
společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat
individuálně.
Aplikace uvedené zásady má v dané věci principiální význam především proto, že
napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To
372/2005, bylo rozhodnuto o právním posouzení skutku nejen ohledně obviněného
T. B., ale také ohledně spoluobviněného J. O., neboť i on podal proti
odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a shora vytknuté
pochybení, v němž je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tedy týká i jeho. Ve
vztahu k tomuto spoluobviněnému je tak splněna podmínka pro použití ustanovení
§ 265k odst. 2 věta in fine tr. ř. s ustanovením § 261 věta první tr. ř.,
jelikož mu prospívá důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch
dovolatele.
Tak tomu ale již není ohledně třetího spoluobviněného P. B. Uvedená podmínka u
něho není v tomto dovolacím řízení bezezbytku splněna proto, že o jeho
odvolání, které proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání
rovněž podal, nebylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, nýbrž až usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005 (stalo se tak poté, co v
průběhu odvolacího řízení byla jeho věc podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k
samostatnému projednání a rozhodnutí). Je tak zřejmé, že o odvolání tohoto
spoluobviněného nebylo rozhodnuto týmž usnesením odvolacího soudu a v témže
(odvolacím) řízení, proto dovolací soud stran něho nemohl ustanovení § 261 tr.
ř. aplikovat, byť důvod, z něhož rozhodl, byl i jemu společný.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného T.
B. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle § 265k odst. 2
tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. O.
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jakkoliv nelze pochybovat o tom, že výše vytýkaným pochybením byl zatížen již
odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, takže by
spíše přicházelo v úvahu přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 10, rozhodl
se Nejvyšší soud pro uvedený postup jednak proto, že zmíněné pochybení mohl a
měl zjistit (a případně sám napravit po doplnění dokazování ke stanovení přesné
výše škody, kterou obvinění poškozené pojišťovně minimálně způsobili) již soud
odvolací, a jednak (a především) proto, že přikázáním věci Městskému soudu v
Praze bude možno v dalším řízení napravit zjištěné pochybení i ohledně třetího
obviněného P. B.
Po zrušení (pouze) rozhodnutí odvolacího soudu se totiž trestní věc obviněných
T. B. a J. O. vrací do stadia řízení po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně a Městskému soudu v Praze, který sice bude rozhodovat jen o
odvoláních těchto dvou obviněných, se v odvolacím řízení otevře možnost
aplikace shora citovaného ustanovení § 261 tr. ř. (srov. shora tučným písmem
vyjádřené předpoklady pro uplatnění zásady tzv. beneficia cohaesionis) též ve
prospěch obviněného P. B. Takovému postupu nebude na překážku ani fakt, že o
odvolání tohoto obviněného bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005, neboť jde v podstatě o
situaci podobné té, kdy by odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nabyl
právní moci ohledně jmenovaného obviněného proto, že proti němu odvolání vůbec
nepodal. Podstatné totiž je, že důvod, o nějž tu jde, obviněnému P. B.
prospíval již v době, kdy o skutku rozhodoval soud prvního stupně (a přetrvával
i v době, kdy o jeho odvolání rozhodoval odvolací soud) – k tomu srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 65/2002.
Povinností Městského soudu v Praze proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v
tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který jsou
obvinění stíháni, přesně jej vymezil a zjistil výši škody, která v důsledku
jednání obviněných vznikla, resp. mohla vzniknout) a zjištěné jednání bezchybně
právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na určité
nesrovnalosti, které se vyskytly ve výroku odsuzujícího rozsudku a jimž
odvolací soud při svém předchozím rozhodování nevěnoval žádnou pozornost. Soud
prvního stupně totiž zjištěné jednání všech obviněných ve skutkové větě výroku
rozsudku sice formálně rozčlenil pod dva body (v bodě 1. jako dokonaný trestný
čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 2. jako pokus
trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr.
zák.), avšak z povahy posuzovaného jednání, časového sledu událostí, totožného
předmětu útoku, jakož i z dalšího obsahu rozsudku tohoto soudu (např. neuložil
úhrnný trest podle § 35 odst. 1 tr. zák., jak by tomu muselo být při souběhu
více trestných činů) by bylo možno usuzovat, že jednání obviněných považoval za
jediný trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (dílem
dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.). Na
Městském soudu v Praze proto bude, aby se v novém rozhodnutí ve věci i s touto
problematikou náležitě vypořádal.
Dospěje-li odvolací soud (po stanovení přesné výše škody) opětovně k závěru o
vině obviněných a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat
pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve
výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2
tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a