8 Tdo 925/2024

8 Tdo 925/2024-197

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2024, č. j. 3 To 168/2024-171, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 172/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 T 172/2023-147, uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a za sbíhající se skutek z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 6. 2023, č. j. 1 T 31/2023-92, právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, byl obviněný podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 6. 2023, č. j. 1 T 31/2023-92, který nabyl právní moci dne 6. 6. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 T 172/2023-147, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2024, č. j. 3 To 168/2024-171, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že soudy pochybily, pokud odmítly provést jím navržené důkazy, což způsobilo závažné nedostatky a vady ve skutkových zjištěních. Z tohoto důvodu tak nelze podle něj soudy zjištěné jednání podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, neboť nespáchal skutek, který by naplňoval znaky úmyslného lživého obvinění jiného za účelem způsobit mu trestní stíhání. Skutečnost, že jeho manželka odmítla ve věci vypovídat, neznamená, že nelze jako důkazní prostředek použít její výpověď v jiné trestní věci, např. přečtením či přehráním, zvláště pak za situace, pokud je výraznou podporou pro verzi obhajoby. Nepřipuštění tohoto důkazu společně s nedostatečnou analýzou a zhodnocením dalších důkazů soudy naplňuje podle dovolatele dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další námitky obviněný zaměřil na hodnocení výpovědí svědků J. D. a J. O., které považuje za rozporuplné. Podle dovolatele ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by v předmětném trestním řízení byl prokázán jeho úmysl způsobit dotčeným příslušníkům Policie ČR trestní stíhání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2024, č. j. 3 To 168/2024-171, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 T 172/2023-147, zrušil a Okresnímu soudu ve Frýdku- Místku přikázal věc k dalšímu řízení.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve vztahu k uplatněným námitkám předně uvedla, že dovolání obviněného je založeno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale i ve vztahu k formování navazujících skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Ve vztahu k důkaznímu návrhu, a to přehrání zvukové nahrávky výpovědi manželky dovolatele pořízené u hlavního líčení v jiné trestní věci, státní zástupkyně uvedla, že k jeho odmítnutí došlo správně, neboť šlo o důkaz nadbytečný s tím, že manželka dovolatele v rámci hlavního líčení týkajícího se posuzované věci využila svého práva nevypovídat. Podle státní zástupkyně lze rovněž souhlasit s názorem odvolacího soudu, že svědci J. D. a J. O. vyloučili, že by na obviněného činili jakýkoliv nátlak, přičemž obviněný nejdříve odcizení robotické sekačky popřel a následně po konfrontaci s dalšími důkazy se k činu doznal. Jeho doznání přitom obsahuje podrobné informace a po ukončení výslechu jeho správnost dovolatel stvrdil svým podpisem. Odvolací soud rovněž správně poukázal na skutečnost, že ačkoliv měl být obviněný zraněný, nenavštívil lékaře, nikomu se s napadením nesvěřil, nepodal trestní oznámení ani stížnost na příslušné policisty, a to dokonce ani dne 5. 10. 2021, kdy mu bylo sděleno podezření a byl vyslechnut v postavení osoby podezřelé ve smyslu § 179b odst. 3 tr. ř. S odlišnou verzí přišel dovolatel až u hlavního líčení, poté co mu byl doručen návrh na potrestání obsahující návrh na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle státní zástupkyně byla vina dovolatele provedenými důkazy prokázána a zvolená právní kvalifikace je přiléhavá. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudy nižších stupňů, resp. rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po prostudování věci musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla jimi učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak uzavírá, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněného ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu představují jeho prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry (viz též bod 15).

12. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení obhajobou navrženého důkazu, a to přečtení či přehrání výpovědi manželky obviněného v jiné věci, Nejvyšší soud připomíná, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že odvolací soud shledal uvedený důkazní návrh jako nadbytečný, a to z důvodu, že ostatní provedené důkazy a okolnosti odůvodňovaly závěr o vině obviněného (body 17 a 18 usnesení). V této souvislosti odvolací soud považoval dokazovaní provedené soudem prvního stupně za řádně provedené s tím, že provedené důkazy byly hodnoceny po řádném uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud zdůraznil, že soudu prvního stupně nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedl, nebo že by hodnocení důkazů provedl v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky (bod 9 usnesení). Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně navíc obsahuje rozbor a hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož zjevný či extrémní. Ve shodě se státní zástupkyní je nutno zdůraznit, že manželka obviněného byla v předmětné trestní věci přítomna hlavnímu líčení a po zákonném poučení odmítla vypovídat, což bezpochyby vedle dalších provedených důkazů svědčí pro správnost úvah soudů nižších stupňů o nadbytečnosti provedení důkazu, který obviněný požadoval provést. Tyto námitky uplatněné pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tudíž nutno označit za zjevně neopodstatněné.

13. Stejně tak se odvolací soud vypořádal s námitkou týkající se nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí policistů D. a O., přičemž závěry soudu prvního stupně považoval za správné a v podrobnostech na ně odkázal (bod 14 usnesení). Hodnocení výpovědí uvedených svědků je pak obsaženo v bodě 15 rozsudku soudu prvního stupně, přičemž učiněné závěry jsou logické a bez zjevných rozporů. Navíc uplatněnou námitkou obviněný předkládá vlastní skutkové závěry a domáhá se změny skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů. Lze rovněž souhlasit se státní zástupkyní, že odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že ačkoliv měl být obviněný zraněný, nenavštívil lékaře, nikomu se s napadením nesvěřil a nepodal trestní oznámení ani stížnost na příslušné policisty, navíc dne 5. 10. 2021 před jiným policistou v postavení podezřelého se opětovně doznal a odkázal na předchozí výslech s tím, že ho k doznání nikdo nenutil. Přitom lze logicky a důvodně předpokládat, že pokud by k napadení došlo, obviněný by některý ze zmíněných kroků učinil. Tudíž i shora uvedená námitka je tak neopodstatněná.

14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že „ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by v předmětném trestním řízení byl prokázán jeho úmysl způsobit uvedeným příslušníkům Policie ČR trestní stíhání“. To však zcela odporuje učiněným skutkovým zjištěním, z nichž vyplývá, že dovolatel po řádném poučení o následcích křivého obvinění v úmyslu způsobit trestní stíhání policistů J. D. a J. O., tyto nepravdivě obvinil [jestliže obviněný po zákonném poučení prohlásil, že byl policisty při výslechu zbit, což se ukázalo jako nepravda, muselo být obviněnému, když toto pronášel, zřejmé, že jedná úmyslně, nepravdivě docílit trestního stíhání zmíněných policistů], že jej při výslechu měli přinutit k doznání formou nátlaku v podobě výhružek vzetím do vazby, vydíráním, že jej udělají za napadení úřední osoby a následným fyzickým napadením, kdy J. D. jej měl nezjištěným počtem úderů pěstmi uhodit do tváře, zatímco J. O. měl při tomto napadení hlídat dveře od kanceláře, kde se konal daný výslech. Takto učiněná skutková zjištění jednoznačně dokládají úmysl přímý na straně obviněného [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněný tak svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku a závěry soudů jsou správné.

15. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání.

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu