8 Tdo 947/2024

8 Tdo 947/2024-1629

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněné J. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 3 To 29/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 19/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. R. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 1 T 19/2023, byla obviněná J. R. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, za který byla podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky Xiaomi, skleněné hnědé láhve s modrým víčkem – Methylalkohol čistý o objemu 1000 ml.

2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 3 To 29/2024, z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce podaného v neprospěch obviněné směřujících proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustila skutkem popsaným tak, že poté, co naplánovala okolnosti potřebné pro usmrcení své matky J. R., nar. XY (dále „poškozená“), dne 7. 2. 2023 kolem 7:36 hodin objednala z místa svého tehdejšího bydliště XY č. p. XY, XY, u společnosti MERCI, s. r. o., Hviezdoslavova 55b, Brno, dvě skleněné láhve methylalkoholu, každou o objemu 1000 ml, které dne 10. 2. 2023 osobně vyzvedla v místě doručení v obchodě „Ráj barev a tapet“ na XY, Jihlava, a následně v přesně nezjištěné době v odpoledních či večerních hodinách dne 11. 2. 2023 při návštěvě poškozené v místě jejího bydliště v XY. patře panelového domu na XY v Jihlavě, jí v úmyslu ji usmrtit podstrčila blíže nezjištěným způsobem k orálnímu užití výše popsaným způsobem zajištěnou látku s toxickými účinky – methylalkohol, a to v množství nejméně 88 ml, po jejímž požití poškozená v přesně nezjištěné době ve dnech 12. 2. 2023 až 13. 2. 2023 v místě svého bydliště zemřela, přičemž bezprostřední příčinou její smrti byla otrava methylalkoholem.

3. Za tento zločin soud druhého stupně obviněnou odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněné uložil trest propadnutí věci stejně, jako to učinil i soud prvního stupně. II. Dovolání obviněné

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájce dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřující proti výroku o vině i trestu proto, že odvolací soud věc nesprávně hmotněprávně posoudil jako zločin vraždy spáchaný podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. S touto právní kvalifikací se obviněná neztotožnila, protože odmítla závěr odvolacího soudu, že její jednání bylo chladnokrevné, a proto jí je třeba uložit trest v horní polovině trestní sazby.

5. Obviněná považovala čin, jenž jí je kladen za vinu, za nedostatečně objasněný, protože okolnosti úmrtí poškozené nebyly řádně prokázány a soudy se dostatečně nevypořádaly ani s její obhajobou, a proto měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jediné, co považovala za zjištěné, bylo, že poškozené podala směs vody a methylalkoholu v množství cca 20 ml za účelem u ní vyvolat nevolnost, aby pochopila, že jí alkohol škodí. Pokud podle znalců je smrtelnou dávkou asi 30 ml methylalkoholu, nelze z obsahu směsi o objemu 20 ml podané poškozené dovozovat závěry o snaze ji usmrtit, protože v tomto množství směsi byl podstatně menší poměr methylalkoholu, který nebyl způsobilý tento následek přivodit. Obviněná poukázala i na to, že nebylo možné vyloučit, že poškozená sama požila některou z namíchaných směsí, a tedy finálně skutečně došlo k požití dávky způsobující její smrt. Sama však vylučuje, že by poškozené podala větší množství této látky.

6. Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že se dostatečně nevypořádal s námitkami směřujícími proti hodnocení obsahu výpovědi svědkyně M. K. ohledně obsahu telefonátu obviněné s matkou, a to v návaznosti na výpověď svědka Z. P., podle něhož mu poškozená ve stejné době posílala na Messenger písničku, z čehož obviněná dovozovala, že poškozené v době kolem půlnoci špatně nebylo. Nebyla vyloučena obhajoba o důvodu zakoupení methylakoholu za účelem odstranění skvrn na podlaze a v té souvislosti ani to, proč by měla zakoupit 2 l methylalkoholu, když smrtelnou dávku představuje již množství v řádech 10 ml.

7. Z těchto důvodů, když obviněná tvrdí, že se činu vraždy nedopustila, navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265l tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání s důrazem na výhrady obviněné směřující proti právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku zmínilo, že obviněná fakticky žádné právní námitky nevznesla, neboť těžiště její argumentace spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění, což by mohlo odpovídat důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jejž však neuplatnila. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění i v rámci § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, který by mohl být založen jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení, avšak o takový případ v posuzované trestní věci nejde. Zmínila, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že skutková zjištění jsou řádně odůvodněna v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy se rovněž náležitě vypořádaly s obhajobou obviněné a jejich postupy nesvědčí o deformaci důkazů, protože v posuzované věci jsou učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, mimo jiné i výpovědí svědkyně D. F. z firmy XY, jejímž prostřednictvím obviněná učinila objednávku 2 l methylalkoholu, a M. K., která láhve, se kterými k ní na návštěvu obviněná po činu přišla, popsala způsobem, který umožnil učinit závěr, že šlo skutečně o láhve methylalkoholu. Z uvedeného je zřejmé, že poškozená sama omylem žádný methylalkohol požít nemohla, neboť v té době se již žádný methylalkohol v její domácnosti nenacházel. Státní zástupkyně poukázala i na obsah dalších ve věci učiněných důkazů prokazujících vinu obviněné, zejména konstatovala obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní toxikologie, z něhož vyplývá, že v krvi poškozené žádná přítomnost ethanolu zjištěna nebyla, neboť v ní byl zjištěn pouze methanol v množství 88 ml. Ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů, že obhajoba obviněné byla vyvrácena.

9. O tom, že obviněná chtěla poškozenou usmrtit, svědčí všechna ve věci soudy učiněná zjištění, která v souhrnu dávají potřebný podklad pro závěr o tom, že v úmyslu jí přivodit smrt své matce podstrčila blíže nezjištěným způsobem k orálnímu užití methylalkohol, který si předtím zajistila, a to ve smrtelné dávce, přičemž o účincích methylalkoholu na lidský organismus věděla, neboť krátce předtím vyhledávala o této látce informace obsahující i přesné údaje o dávce smrtelné. Obviněná vystudovala vyšší odbornou školu zdravotnickou a střední odbornou školu FARMEKO s maturitní zkouškou. Byla tedy vzdělána jako farmaceutický laborant.

10. Výhrady vůči výroku o trestu státní zástupkyně rovněž nepovažovala za důvodné, což konstatovala i přesto, že směřují vůči nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, na něž v zásadě dovolání nedopadá. I když jde o námitky nekonkrétní, zdůraznila, že odvolací soud se trestem zabýval důsledně především proto, že i když zmírnil právní kvalifikaci, uložil stejnou výměru trestu, neboť přihlédl k velmi chladnokrevnému provedení činu a zejména jako důvodné vyhodnotil odvolací námitky státního zástupce, který se dožadoval uložení výjimečného trestu, což odvolací soud neakceptoval právě proto, že v činu obviněné neshledal naplněným kvalifikační znak podle odstavce 3 písm. j) § 140 tr. zákoníku. Obviněné ukládal trest podle odstavce 2 tohoto ustanovení, u něhož posoudil závažnost jednání obviněné, její dlouhodobou snahu zlikvidovat poškozenou a zejména chladnokrevnost, se kterou čin provedla, obzvláště když se jasně prezentovala odepřením pomoci po posledním telefonátu poškozené. Uložený trest tedy nelze vnímat jako neproporcionální. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání.

11. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, tohoto oprávnění nebylo do neveřejného zasedání využito. IV. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k důvodům dovolání

13. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Na jejich podkladě může napadená rozhodnutí přezkoumat jen tehdy, pokud byly námitky uplatněny v souladu se zákonným vymezením označených důvodů, což má význam zásadně proto, že Nejvyšší soud je při své přezkumné činnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

14. Obviněná dovolání podala s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

15. Podle obsahu podaného dovolání obviněná vytýkala sice nedostatky v právním posouzení věci, což by odpovídalo důvodu podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tyto námitky založila na výhradách proti skutkovým zjištěním, a nikoliv na nedostatcích v právní kvalifikaci nebo v jiných hmotněprávních vadách. Zásadně tedy brojila proti nesprávně zjištěným skutkovým okolnostem, které dovozovala z vlastní, podle soudů důkazními prostředky nepodložené argumentace, což s označeným dovolacím důvodem, jak je výše vymezen, nekoresponduje. K tomu je třeba uvést, že podané dovolání Nejvyšší soud mohl přezkoumat pouze v tom rozsahu, jak jej vymezila obviněná (viz § 265f odst. 1 tr. ř.; též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, aj.), posuzoval však, zda soudy dodržely zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy) a zda se zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi a řádně objasnily skutkový stav věci. Zkoumal, zda postupovaly v souladu s ústavním pořádkem a neaplikovaly nesprávně právní normy a právní závěry se nedostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/2009). VI. K důvodnosti námitek obviněné

16. Nejvyšší soud důvodnost vytýkaných vad posuzoval podle obsahu napadených rozhodnutí se zřetelem na spisový materiál, z něhož zjistil, že jak orgány přípravného řízení, tak i soud zajistily a provedly důkazy, které za dané situace byly k dispozici. Tvrzení obviněné o tom, že rozhodné jednání, které je jí kladeno za vinu, nebylo prokázáno, nemá v obsahu provedeného dokazování podklad, protože podle přezkoumávaných rozhodnutí se soud prvního stupně věnoval všem rozhodným skutečnostem, a i odvolací soud se na správnost učiněných skutkových zjištění zaměřil. Ke konkrétním výhradám obviněné je třeba uvést, že je již zkoumal soud prvního stupně, který s potřebnou pečlivostí svá zjištění rozvedl v bodech 4. až 26., kde se zabýval obsahem jednotlivých ve věci provedených důkazů, jež hodnotil postupem vyjádřeným v bodě 34. Nutné je poznamenat, že se věnoval i obhajobě obviněné a zkoumal, zda může při porovnání se závěry vyplývajícími z dalších ve věci učiněných důkazů obstát. Své úvahy k tomu, že obhajoba obviněné nemá oporu v dalších ve věci provedených důkazech, vysvětlil a podrobně popsal k jednotlivým jí uváděným skutečnostem v bodech 35. až 48. Pokud má Nejvyšší soud posoudit opodstatněnost obviněnou uváděných výhrad, je třeba připomenout, že není úkolem dovolacího soudu, aby sám posuzoval provedené důkazy nebo aby závěry soudu prvního stupně opakoval a znovu rozebíral s ohledem na jejich obsah, protože jeho úkolem je v rámci dovolacího řízení posuzovat, zda se soudy při prováděném dokazování nedopustily excesů a zda řádně postupovaly v intencích stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto rámci Nejvyšší soud v posuzované věci v postupech soudu prvního stupně nezjistil nedostatky, na něž obviněná upozorňovala, protože ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním soudy obou stupňů pečlivě zkoumaly jí opakovaně uváděnou obhajobu, na níž reagovaly způsobem, který je v jednotlivých pasážích přezkoumávaných rozhodnutí dostatečně vyjádřen.

17. Při posuzování správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů se zřetelem na námitky obviněného je vhodné zmínit, že příčinu a důvody smrti poškozené soud prvního stupně objasnil na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (viz č. l. 29 až 51 spisu), podle něhož byla poškozená otrávena methylalkoholem, a jak znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní toxikologie (viz č. l. 71 a 49 spisu) určili, orálně požila tuto jedovatou látku minimálně v množství 88 ml (srov. bod 31. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž však konstatovali, že skutečně poškozenou požité množství methylalkoholu bylo velmi pravděpodobně větší. Soudy s ohledem na tato zjištění objasňovaly všechny podstatné skutečnosti, na jejich základě dospěly k závěru, že uvedené smrtelné množství jedovaté látky podala poškozené obviněná, a to za okolností, jak jsou popsány ve výroku rozsudku odvolacího soudu.

18. Nejvyšší soud jen pro zdůraznění správnosti provedeného dokazování poukazuje na přesvědčivost rozsudku soudu prvního stupně, z jehož odůvodnění je pečlivost jím provedených postupů zřejmá, a z jeho obsahu je patrné, že se zabýval stejnou obhajobou, na níž setrvala i v přezkoumávaném dovolání. Soud prvního stupně zkoumal zejména okolnosti, za kterých poškozená předmětnou látku pozřela, a shledal, že byla vyloučena obhajoba obviněné, že k požití smrtelné dávky methylalkoholu poškozenou došlo bez jejího přičinění s naznačením, že ji mohla pozřít sama poškozená.

Tento závěr soud vysvětlil v bodě 32., kde vyložil, z jakých důvodů tuto alternativu obviněnou tvrzenou považoval za vyloučenou. Současně se zabýval i variantou rovněž obviněnou uváděnou, že dala matce napít velice rozředěný roztok vody a methylakoholu. To, že tato možnost též nepřicházela do úvahy, soud prvního stupně dovodil z protokolu o provedení domovní prohlídky, zachycení prostoru kuchyně a dalších rozvedených důkazů, podle kterých bylo zjištěno, že nádoby v kuchyni poškozené zajištěné a prozkoumané uvedenou látku neobsahovaly.

Soud se zabýval i další možností obviněnou uváděnou, že se poškozená napila methylalkoholu přímo z lahve (srov. bod 33. rozsudku), avšak i tuto verzi označil za vyvrácenou výsledky provedeného dokazování (viz č. l. 116, 69, 543 a další spisu), z něhož upozornil na to, že původní lahev, v níž byl methylalkohol obsažen, byla označena zkříženými hnáty s vyznačením smrtelných účinků, což vylučovalo, aby se poškozená z této lahve dobrovolně a vědomě napila omylem či záměnou za jiný alkohol, když navíc bylo zjištěno, že převážně pila víno, nebažila tedy po tzv. tvrdém alkoholu, s níž by si údajně mohla předmětnou lahev splést.

Uvedenou obhajobu obviněné vyloučila i výpověď svědkyně M. K., jíž soud považoval při porovnání s dalšími ve věci provedenými důkazy za věrohodnou, v níž uvedla, že poškozená na návštěvu k ní si přinesla v tašce lahve, které popsala ve shodě s lahvemi, které obviněná s methylalkoholem zakoupila. Soud porovnával i lahve nalezené v bydlišti obviněné a seznal, že jedna z nich byla ta, která byla v předmětné souvislosti zakoupena (viz bod 34. rozsudku), což vedlo z důvodů i dalších ve věci poukazovaných závěrů k opodstatněnosti toho, že obhajobě obviněné (viz body 35.

až 38.) nepřisvědčil, protože s ní nekorespondují další ve věci provedené důkazy. Zabýval se rovněž chováním obviněné před tím, než ke smrti poškozené došlo, a ze zajištěných důkazů shledal, že i dříve nakupovala jedovaté byliny a rostliny (např. tis červený, skočec obecný, náprstník červený, durman obecný), případně se snažila o nákup kyanidu draselného, jehož prodej je zákonem kontrolován, z čehož soud usuzoval s ohledem i na další ve věci takto učiněné poznatky a na konspirativní způsob, jímž obviněná objednávky těchto látek zajišťovala od září 2022 až do doby smrti poškozené, že již delší dobu usilovala o získání látky škodlivé pro lidské zdraví.

V té souvislosti soud poukázal i na další významné okolnosti týkající se příčiny hospitalizace poškozené v listopadu 2022, při níž podle lékařské zprávy a svědků blízkých poškozené bylo zjištěno, že obviněná poškozené aplikovala injekční formou pod kůži v oblasti ramene směs bylinek, které vyvolaly zánět, jenž bylo nutné odstranit operativně. Za významný soud označil i nedobrý celkový zdravotní stav poškozené po návratu z nemocnice (např. bez příčiny omdlévala), když jeho zhoršení bratr obviněné pozoroval vždy v přítomnosti obviněné nebo když obviněná s poškozenou přišla do styku (srov. bod 40. rozsudku), pokud byla poškozená bez vlivu obviněné, její zdravotní stav zhoršení nevykazoval. Soud se při svých závěrech rovněž opíral o vyhodnocení klíčových slov vyhledávaných obviněnou v jí drženém telefonu, kde zjistil, že se pídila po významu slov, jejichž obsahem i významem byl toxický smysl, a prostřednictvím kterých vyhledávala různé informace v této oblasti (bod 42. rozsudku).

19. Podle uvedených zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, na který navázal i odvolací soud, dostatečně přesvědčivě vyplývá, že k obviněné za vinu kladené trestné činnosti, v níž je spatřován zločin vraždy, jehož spáchání obviněná rozporovala, bylo provedeno rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Soud dostatečně rozvedl, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil. Rovněž se zabýval obviněnou uplatněnou obhajobou a vysvětil, jak se s ní v návaznosti na učiněná skutková zjištění vzešlá z provedených a vyhodnocených důkazů vypořádal. V tomto postupu Nejvyšší soud neshledal takové nedostatky, které by mohly vést k závěru o tom, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků zločinu vraždy nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování nebo jsou s nimi ve zjevném rozporu. Průběh skutku soud objasňoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Objasnil všechny určující skutečnosti a vypořádal se s obhajobou obviněné.

20. Obviněná v uvedené rovině namítala, že se skutkový děj neodehrál tak, jak zjistily soudy nižších stupňů, neboť ty podle ní špatně hodnotily důkazy, které byly ve věci stěžejní. K této své obhajobě předkládala vlastní hodnocení rozhodných skutečností, které označovala za jediné pravdivé a přesvědčivé. Soud prvního stupně nicméně výpověď obviněné, kterou učinila v rámci celého trestního řízení, a jež se zčásti s ohledem na vývoj dokazování v dalších fázích trestního řízení měnila, posuzoval a řádně se vypořádal s tím, proč její verzi neuvěřil. Je možné připomenout, že obsah výpovědí obviněné je zachycen v bodech 4. a 5. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jejich následným hodnocením se soud zabýval v bodě 45. až 48. rozsudku. Jak je uvedeno výše, vypořádal se se všemi podstatnými skutečnostmi, obhajobu obviněné posuzoval i s ohledem na obsah znaleckého posudku soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (bod 45. rozsudku soudu prvního stupně), podle jehož závěrů shledal, že bylo zjištěno vážné narušení vztahu s poškozenou jako matkou, u obviněné byla patrná dlouhodobě nakumulovaná zloba na matku, z části z jejího alkoholismu, zejména však pro problémy a konflikty ve finanční oblasti, jež způsobila původně svými dluhy obviněná. Jak se totiž nejen ze znaleckého posudku, ale i z dalších výsledků dokazování podává, obviněná matce dlužila peníze, které nesplácela. Obviněná v důsledku své zadluženosti připravila matku o byt, a tato situace opakovaně vyvolávala konflikty mezi nimi. Soud obdobné závěry učinil i z dalších svědeckých výpovědí, zejména od osob, které se s obviněnou i poškozenou znaly, z nichž vyplynulo, že vztah obviněné k matce byl až nenávistný. Soud v této souvislosti poukázal i na konkrétní okolnosti, které uvedené závěry potvrzovaly (srov. body 45. až 48. rozsudku soudu prvního stupně).

21. Odvolací soud k odvolání obviněné skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně přezkoumal a zásadně se nimi ztotožnil, vyjma těch, které se týkaly naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, protože pro tento právní závěr neshledal ve skutkových zjištěních dostatečný podklad (viz bod 25. rozsudku odvolacího soudu), a proto ve vztahu k němu upravil i skutkový stav věci a uvedenou přísnější kvalifikaci vypustil. Ohledně těch skutečností, které vzal za základ svého rozhodnutí a převzal do svého rozsudku včetně tam popsaných okolností, o nichž rozhodl, vycházel ze závěrů učiněných soudem prvního stupně.

Reagoval na námitky obviněné, jež rozvedla v odvolání (srov. body 22. až 24. rozsudku odvolacího soudu), a zabýval se všemi pro své rozhodnutí podstatnými okolnostmi. Poukázal v tomto rozsahu na správnost závěrů soudu prvního stupně, v jehož postupech, zejména co do rozsahu a obsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, nedostatky obviněnou vytýkané neshledal. Uvedeným způsobem plně dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele, protože neignoroval výhrady vůči důkazům, resp. skutkovým zjištěním, na něž soud prvního stupně odkazoval jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.

3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Lze připomenout, že takový odkaz na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně je přípustný (srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.), protože jeho podmínkou je to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.

8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Ve smyslu těchto zásad bylo vypracováno i nyní přezkoumávané rozhodnutí, z něhož je patrné, jak se soud s námitkami obviněné vypořádal, a proto vzhledem k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a povaze námitek, které obviněná uplatnila, nevznikají žádné pochybnosti o správnosti a dostatečném rozsahu přezkoumávaného rozhodnutí.

22. Po posouzení námitek obviněné Nejvyšší soud shledal, že soudy dostatečným způsobem odůvodnily verzi skutkových událostí, jež je popsána v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu. Výpovědi obviněné byly konfrontovány i s jinými ve věci provedenými důkazy, zejména s výsledky provedeného dokazování, mimo jiné i znaleckého zkoumání ohledáním těla poškozené. Nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých obviněnou, braly na zřetel a do celkového posouzení její věrohodnosti je promítly. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněné za důvodné, protože zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané.

23. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného doplňuje, že dospěl k závěru, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř., dostatečným způsobem odůvodnily, proč uvěřily verzi událostí, která vyplynula z řetězce nepřímých důkazů, a z jakých důvodů obviněnou tvrzené skutečnosti neshledaly pravdivými. Nejde přitom o známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací. Posoudí-li se postup soudů při hodnocení všech ve věci provedených důkazů, nebyly zjištěny vady, na něž obviněná upozorňovala, ani v učiněných postupech soudů jiný důvod pro závěr o libovůli nebo extrémních nedostatcích, a proto konstatoval, že soudy splnily požadavky § 2 odst. 5 tr. ř., protože dostatečně objasnily všechny rozhodné okolnosti významné pro závěr o vině obviněné. V přezkoumávaných rozhodnutích není patrný nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a není pochyb o tom, že soudy učiněná zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněné, že methylalkohol poškozené nepodala v obsahu smrtící dávky, protože tato jí uváděná obhajoba je zcela vytržená z kontextu všech rozhodných i jinými důkazy zjištěných souvislostí, které soudy obou stupňů braly do úvahy. Proto lze její tvrzení o vadných skutkových závěrech považovat za nedůvodná. Posoudí- li se uvedené skutečnosti, které soudy zjistily, a způsob, jakým své závěry k nim v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedly, nic nesvědčí o „zjevných“, tzn. extrémních rozporech při realizaci důkazního procesu, protože nejde o racionálně neobhajitelný úsudek soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, protože hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

24. Závěry soudů o průběhu skutku nevypovídají o vytýkaných ani jiných procesních nedostatcích, a proto Nejvyšší soud skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů považoval za správná a na jejich podkladě posuzoval správnost právních závěrů, vůči nimž obviněná rovněž brojila, avšak jen formální poznámkou, že znaky jí za vinu kladeného zločinu vraždy nenaplnila. Přesto, že žádné konkrétní výhrady proti použité právní kvalifikaci v dovolání neuvedla, je možné podle všech soudy učiněných zjištění konstatovat nedůvodnost tvrzení obviněné, že o zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku nejde. Konkrétní rozvedená zjištění soudů týkající se průběhu skutku nesvědčí o vytýkaných ani jiných procesních nedostatcích, a proto Nejvyšší soud zjištěné skutkové okolnosti rozvedené soudy nižších stupňů jak ve výroku rozsudku, tak i v příslušných pasážích přezkoumávaných rozhodnutí, shledal správnými. Na jejich podkladě zkoumal důvodnost právních závěrů, vůči nimž obviněná rovněž brojila.

25. Ověření správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Při posouzení odvolacím soudem ve výroku přezkoumávaného rozsudku popsaných skutkových okolností, které jsou výsledkem řádného dokazování, je možné shledat, že z nich plynou všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.

26. Zločin vraždy je trestný čin úmyslný (§ 15 tr. zákoníku). Z hlediska skutečností, které soudy zjistily, chování obviněné a závěry soudů ohledně jejího subjektivního vztahu ke vzniklému následku, je zřejmé, že soudy důvodně shledaly ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že obviněná chtěla svým jednáním způsobit poškozené smrt, a jednala v přímém úmyslu (srov. bod 50. rozsudku soudu prvního stupně). Takový úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněná skutek popřela, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, a tedy nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh.

tr.).

27. Soudy zcela správně dovodily, že obviněná jednala po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jímž se rozumí, že pachatel si před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení, a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti, tzn. že čin naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného. Není rozhodné, zda vlastní naplánování proběhlo v takovém rozsahu, který zajišťuje úspěšné usmrcení jiného, popř. zda jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud, plně s odkazem na závěry soudů prvního a druhého stupně, které z hlediska zavinění v činu obviněné shledaly úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dospěl k závěru, že byl naplněn znak předchozího uvážení jakožto kvalifikované formy úmyslu. To znamená, že obviněná chtěla svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Úmysl způsobit uvedený následek soudy zjistily a usuzovaly na něj z objektivních skutečností, zejména z povahy útoku, ze způsobu jeho provedení, z okolností subjektivních, zde zejména pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněné a jejího chování po činu apod. (k tomu např. rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

28. Uváží-li se, jak byl čin vraždy spáchán, i vysvětlení soudů nižších stupňů, lze přisvědčit jejich názoru, že námitka obviněné, že nejednala plánovitě s úmyslem usmrtit poškozenou, není důvodná. Zmínit je jen možné na doplnění jinak správných závěrů obou soudů, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že si obviněná opatřila předmětnou smrtící látku, předstírala nepravdivé skutečnosti, proč si dvě lahve methylalkoholu koupila, a připravila vše tak, aby navodila situaci tak, aby poškozená tuto látku pozřela. Nelze odhlédnout ani od zjištění soudů, že si již dříve opatřovala různé toxické látky, které ve vztahu k poškozené používala. Rozhodné je, že z jednání obviněné, jak bylo prokázáno, jsou zřejmé její na sebe navazující kroky, které nakonec vedly ke smrti poškozené. Uvedené skutečnosti jsou dostačující pro závěr, že byly naplněny obecné podmínky pro „jednání po předchozím uvážení“ ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jak je vykládá trestněprávní teorie i soudní praxe, neboť čin obviněné vykazuje vyšší míru plánovitosti s ohledem na dobu a místo, které k němu zvolila, tak s ohledem na způsob jeho provedení.

29. Obviněná patřičně zvážila své jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i pro volbu vhodných prostředků k provedení činu, znala zamýšlené důsledky a vytvářela možnost pro jejich realizaci, a na základě takového svého subjektivního přístupu jednala cíleně tak, aby poškozenou usmrtila ve smyslu použité právní kvalifikace. Proto po všech stránkách naplnila znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

30. Výhrady proti výroku o trestu byly obviněnou v dovolání sice rovněž jen naznačeny, aniž by uvedla konkrétní připomínky k tomu, proč uložený trest považuje za nesprávný, avšak Nejvyšší soud s ohledem na vysokou výměru trestu, i obecnou povinnost vyloučit libovůli soudů a nedostatečné uvážení neproporcionality uloženého trestu, se zabýval důvody, na základě kterých soudy obviněné uvedený trest vyměřily přesto, že obecně platí, že u námitek proti

výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., tedy jen tehdy, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněná v dovolání neuvedla. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud vycházel z toho, že uvedené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.

4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nejvyšší soud, i když se obviněná podaným dovoláním nedomáhala nápravy extrémních vad či porušení principu proporcionality trestní represe, příp. jiného ústavního principu, bral do úvahy, že i v takových případech je povinen k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004), je-li obava, že by se o takové porušení spravedlivého procesu mohlo jednat, neboť by měl vyloučit, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo.

31. Nejvyšší soud, aby mohl vyloučit extrémní pochybení při ukládání trestu, posuzoval úvahy a skutečnosti, které pro závěr o uložení trestu odnětí svobody ve výši 18 roků odvolací soud vedly, podle bodu 30. jeho rozsudku shledal, že vyložil, že i když změnil ve prospěch obviněné právní kvalifikaci a ukládal jí trest podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a nikoliv jako soud prvního stupně podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, neshledal důvod pro snížení výměry trestu. Poukázal na to, že bral do úvahy tvrzení obviněné, ale nikoliv osamoceně, protože se zabýval rovněž i odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněné.

Poukázal na rozhodné okolnosti i důvody, pro něž argumentaci státního zástupce přisvědčil v tom, že trest odnětí svobody v trvání 18 roků byl mírným trestem, pokud byl ukládán podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, u něhož byla stanovena trestní sazba od 15 do 20 roků. Přisvědčil tomu, že uvedená výměra neodpovídala všem zjištěným závažným skutečnostem, mimo jiné i tomu, že obviněná cíleně konala tak, aby zavraždila vlastní matku. Proto, když právní posouzení ve prospěch obviněné zmírnil, při neprokázání závažnější okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, bral výhrady státního zástupce uvedené v jím podaném odvolání v neprospěch do úvahy.

To se promítlo v jeho závěrech, když trest obviněné ukládal podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jenž stanoví hranici trestní sazby odnětí svobody od 12 do 20 roků. V tomto rozpětí shledal, že polovinou trestu je 11 roků, a dospěl k závěru, že závažnost činu obviněné je tak vysoká a její pohnutka a způsob provedení činu vůči matce natolik škodlivé, že přiměřeným je uložení trestu při hodní hranici této trestní sazby, a proto považoval za přiměřený trest uložený v trvání 18 roků.

32. Nejvyšší soud k jinak správným úvahám odvolacího soudu doplňuje, že trest odnětí svobody obviněné uložený je z uvedených důvodů třeba považovat s ohledem na povahu trestné činnosti a její osobu jako pachatele za nutný a nezbytný ke splnění účelu trestu, v jehož smyslu soudy zachovaly nezbytnou rovnováhu k právům obviněné (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/04). Ze všech uvedených důvodů trest obviněné uložený svědčí o respektování principu přiměřenosti i proporcionality, neboť jde o vyvážený a nutný trestněprávní postih za čin vykazující velice vysokou společenskou škodlivost. Proto Nejvyšší soud shledal, že i uložením vysokého testu nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy a byla dodržena a respektována práva obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že odvolací soud se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody zabýval (viz bod 30. jeho rozsudku) a vysvětlil, že s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti je soudem prvního stupně uložený trest odnětí svobody při zmírnění okolností podmiňujících uložení vyšší trestní sazby plně namístě. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které soudy braly při ukládání trestu do úvahy, je zjevné, že nezanedbaly své povinnosti, zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vypořádaly se s nimi i z hledisek § 37, § 38, § 39 tr. zákoníku. Neopomenuly posoudit ani polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku.

33. V souladu se závěry soudů obou stupňů při závěru, že v projednávané věci dostatečně uvážily povahu a závažnost obviněnou spáchaného trestného činu, Nejvyšší soud zmiňuje, že zohlednily způsob vzniku smrti poškozené i okolnosti provedení činu. Nepřehlédly záludnost jednání obviněné, když poškozené podala smrtící látku tak, aby ji nevědomky pozřela. Umírání poškozené trvalo delší dobu, a byť obviněné telefonovala, že jí není dobře, obviněná na toto její sdělení reagovala jen velmi povrchně a matku nechala umřít bez pomoci. Závažnost tohoto trestného činu odvolací soud správně posoudil a vyjádřil ji přísněji, když zásadně vyhověl co do nebezpečnosti činu obviněné výhradám státního zástupce uplatněným v odvolání v její neprospěch. Nutno podotknout, že soudy řádně zohlednily i osobní, rodinné a majetkové poměry obviněné. Své závěry řádně odůvodnily a Nejvyšší soud v nich neshledal žádné vady.

34. Z argumentů, které soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z nich patrné, že zvažovaly všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednily osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (srov. SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, D. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168). Pouhá nespokojenost a domněnky obviněné týkající se výměry trestu v daných souvislostech jsou zcela v rozporu s uvedenými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.

35. Při uvážení všech uvedených důvodů s ohledem na vyhodnocení všech relevantních skutečností plynoucích z provedeného dokazování Nejvyšší soud shledal, že obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti let zcela důvodně. Odvolací soud se při vyměřování trestu obviněné řídil pravidly stanovenými v § 38 až § 42 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody jí uložil se zřetelem na čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012), a proto jde o zákonnou sankci uloženou v odpovídající výměře při uvážení, že jí byl ukládán v sazbě od 12 do 20 roků v jeho horní polovině, což plně odpovídá všem zjištěným skutečnostem. VII. Závěr

36. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů přisvědčil závěrům soudů nižších stupňů, protože řádně zvážily všechny rozhodné skutečnosti a skutková zjištění, právní kvalifikaci i výměru trestu stanovily v souladu se všemi zákonnými pravidly.

37. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27.11.2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu