8 Tdo 955/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného Š. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 4 To 13/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 50/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. R. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 3 T 50/2021, byl obviněný Š. R. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9.

11. 2017, č. j. 34 T 4/2017-1376, byl podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to tam specifikovaných směnek č. 821227/0627 ze dne 17. 9. 2014 a ze dne 22. 8. 2014 a razítka „J. K. MERKUR =K=, Hořovice“. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.

11. 2017, č. j. 34 T 4/2017-1376, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích poškozené J. K., nar. XY, bytem XY, v částce 15 000 000 Kč, a poškozenému J. K., nar. XY, bytem XY, v částce 20 000 000 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 4 To 13/2024, byl z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl po dílčí úpravě popisu skutku uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr.

zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2017, č. j. 34 T 4/2017-1376, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 4 To 4/2018, byl podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy ve výši 1 000 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to tam blíže specifikovaných směnek č. 821227/0627 ze dne 17. 9. 2014 a ze dne 22. 8. 2014. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.

11. 2017, č. j. 34 T 4/2017-1376, potvrzeného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 4 To 4/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. K. a J. K. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že 1) dne 22. 8. 2014 v Hořovicích, okr. Beroun, v úmyslu neoprávněně se obohatit z majetku rodiny K., přesvědčil D. K., bývalého druha své dcery, aby vystavil směnku vlastní č. 821227/0627 ze dne 22. 8. 2014 na částku 15 000 000 Kč, splatnou u jeho matky J. K. v XY dne 31. 12. 2014, načež následně rubopisem, bez vědomí indosanta J. K., provedl převod směnky prostřednictvím svého známého

I. H., nar. XY, coby indosatáře a následně indosanta na svoji osobu, a to tak, že nejprve v nezjištěné době opatřil rub směnky padělkem podpisu J. K. coby indosanta, kdy slovo indosant vepsal sám, následně dne 25. 11. 2014 I. H. vepsal na rub směnky údaje, které mu Š. R. nadiktoval, a to „25. 11. 2014, za mne na řad, Hořovice, své jméno, rodné číslo“, kdy slovo „indosatář“ a „indosant“ u jeho osoby vepsal opět obviněný, a I. H. směnku podepsal, čímž se stal indosatářem směnky, ačkoli nezná J. K.

ani D. K. a k žádnému předání finančních prostředků ani jinému plnění mezi ním a jimi nedošlo, stejně tak mezi ním a Š. R., který se dne 30. 1. 2015 označil na směnce za indosatáře, když na směnku vepsal text: indosatář, za mě na řad, 30. 1. 2015, Hořovice, Š. R., a rodné číslo, čímž práva ze směnky neoprávněně převedl na sebe, ačkoli věděl, že D. K. své matce J. K. žádné finanční prostředky ve výši 15 000 000 Kč nedluží, s vědomím, že se jedná o padělek jejího podpisu, a poté tuto pozměněnou směnku uplatnil v insolvenčním řízení ve věci dlužníka D.

K., které bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu obviněného ze dne 9. 5. 2017 u Krajského soudu v Praze, spisová značka KSPH 63 INS 9635/2017, a následně rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. KSPH 77 INS 9635/2017-A-119, byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurz,

2) dne 17. 9. 2014 v Hořovicích, okr. Beroun, v úmyslu neoprávněně se obohatit z majetku rodiny K., přesvědčil D. K., bývalého druha své dcery, aby vystavil směnku vlastní č. 821227/0627 ze dne 17. 9. 2014 na částku 20 000 000 Kč, splatnou u jeho otce J. K. v XY dne 31. 12. 2014, rubopisovanou dne 25. 11. 2014 na řad Š. R., XY, ačkoliv při vystavení směnky věděl, že D. K. nemá vůči svému otci J. K. ani vůči němu samotnému žádné finanční závazky, poté si Š. R. nezjištěným způsobem opatřil razítko s údaji "J.

K. MERKUR=K=, Masarykova 1503, 268 01 Hořovice, tel./fax: 311513889, 311512686, IČO: 10373501, DIČ: CZ490128118", a tímto razítkem opatřil bez vědomí J. K. rubovou stránku směnky a připojil technický padělek podpisu J. K. coby indosanta, čímž měla být směnka indosována na obviněného, poté předstíraje existenci závazku ve výši 20 000 000 Kč tuto směnku předložil v přítomnosti D. K. dne 10. 4. 2015 u notářky Mgr. Lucie Kernerové, v kanceláři na adrese Klatovská 240/25, Plzeň, která na jeho žádost sepsala notářský zápis č. N 50/2015, NZ 39/2015, ve kterém učinil prohlášení o existenci, neuhrazení a uznání uvedeného závazku D.

K.

ve výši 20

000 000 Kč s tím, že přesvědčil D. K., aby svolil k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu pro případ, že závazek nesplní řádně a včas, kterým se D. K. zavázal jako dlužník Š. R. zaplatit částku 20 000 000 Kč nejpozději do 30. 4. 2015, směnku měl v době od jejího vystavení do sepsání notářského zápisu a i poté do jejího uplatnění ve svém držení Š. R. coby směnečný věřitel, který následně po sepsání notářského zápisu doplnil lícovou stranu výše uvedené směnky o otisk výše uvedeného razítka a poté, ačkoli věděl, že se jedná o směnku pozměněnou, tuto uplatnil v insolvenčním řízení ve věci dlužníka D. K., které bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu obviněného ze dne 9. 5. 2017 u Krajského soudu v Praze, spisová značka KSPH 63 INS 9635/2017, a následně rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. KSPH 77 INS 9635/2017-A-119, byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurz.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 4 To 13/2024, podal obviněný Š. R. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Poukázal především na zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými

důkazy a na nesprávné právní posouzení jeho jednání. Měl za to, že do jisté míry by bylo možno dovodit i porušení pravidel spravedlivého procesu, zejména porušení zásady presumpce neviny.

5. Stran důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zjištění skutkového stavu vytýkal, že soudy si neuvědomily, co je pro posouzení věci z hlediska prokázání viny trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku podstatné. Měl za to, že ani odvolací soud svou úpravou skutkové věty tuto dostatečně neustálil, přičemž popisoval i skutečnosti, které jsou pro posouzení stíhané skutkové podstaty nerozhodné a do značné míry matoucí. Mezi nerozhodná a zavádějící skutková zjištění podle dovolatele patří zjištění, že D. K. vystavoval směnky bez právního důvodu a reálného podkladu i zjištění existence otisku razítka s textem „J. K. MERKUR=K=, Masarykova 1503, 268 01 Hořovice, tel./fax: 311513889, 311512686, IČO: 10373501, DIČ: CZ490128118“ na rubu i líci směnky na 20 000 000 Kč.

6. K okolnostem, které mohou být zásadní pro posouzení otázky naplnění stíhané skutkové podstaty a které jsou v rozporu s provedenými důkazy, uvedl, že žádné provedené důkazy nesvědčí o tom, že se chtěl obohatit na úkor rodiny K. Naopak bylo zjištěno, že to byl on, kdo odmítl rodiči D. K. nabízené vyrovnání, a nebylo zjištěno, že by ve vztahu k J. či J. K. činil nějaké úkony vymáhající plnění na základě předmětných směnek. V rozsudku by pak mělo být uvedeno, jakým způsobem k záměru se na jejich úkor obohatit mělo dojít, případně co tomu zabránilo. Úvahy odvolacího soudu pod bodem 43. rozsudku označil za hypotetické, opírající se o právně neobhajitelná tvrzení. Za reálnou označil úvahu o právních důsledcích indosace směnky, kdy se indosant stává nepřímým dlužníkem, je však zcela zásadní, že obviněný se žádného plnění z tohoto titulu nedomáhal. Uvedené naopak svědčí pro verzi, že takto formulované směnky vznikly z popudu D. K., neboť směnky, kde byl směnečným dlužníkem, byly kryty jeho majetkem jen částečně. Prokázáno nebylo ani to, že to byl obviněný, kdo opatřil rub směnky na 15 000 000 Kč podpisem J. K. Znalecký posudek připustil možnost jak pravého, byť i méně obvyklého podpisu J. K., tak i padělku. Pokud by se jednalo o padělek, bylo by nutno prokázat, že o této skutečnosti obviněný věděl. Hodnověrné důkazy podle dovolatele nejsou ani o tom, že padělal podpis J. K. na rubu směnky na 20 000 000 Kč.

7. Za nepřesné pak označil zjištění, že obviněný uplatnil směnky v insolvenčním řízení dlužníka D. K., když v insolvenčním návrhu podávaném prostřednictvím advokáta byla zahrnuta jen směnka ze dne 17. 9. 2014 na částku 20 000 000 Kč a směnka ze dne 22. 8. 2014 na částku 15 000 000 Kč byla uplatněna až následně insolvenční správkyní ve věci insolvenčního řízení Š. R. Podle dovolatele bylo v kompetenci insolvenčního řízení se po právní stránce vyrovnat s otázkami týkajícími se platnosti směnek a případných vad jejich rubopisování.

Řešení v trestním řízení pak přináší právní nejistotu, kdy vzniká rozpor mezi občanskoprávním a trestněprávním pohledem, kdy trestní soudy kritizují občanskoprávní soudy za formalismus, zatímco trestní rozhodnutí by mohla být kritizována za nepochopení směnečných vztahů a za účelovost trestního stíhání. Dále zdůraznil, že směnky uvedené ve výroku rozsudku rozhodně nebyly jedinými směnkami vystavenými D. K., který ve prospěch obviněného, případně jeho dcery, vystavil směnky s celkovou částkou 217 865 000 Kč, jak je konstatováno v usnesení Ústavního soudu ze dne 20.

9. 2022, sp. zn. I. ÚS 2121/22, kde bylo uvedeno, že stěžovatel věrohodným ani logickým způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu údajně pod nátlakem vystavil množství směnek na mnohamilionové částky, na jejichž úhradu nikdy nic nezaplatil a zaplatit nehodlal, aby následné dluhy z některých směnek uznal notářskými zápisy co do důvodu a výše a uzavřením dohod svolil k jejich vykonatelnosti.

8. Z hlediska nesprávného hmotněprávního posouzení a důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 psím. h) tr. ř. obviněný považoval za zásadní skutečnost, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se vztahem směnečného práva ke skutkové podstatě trestného činu podle § 234 tr. zákoníku, kde je situace naprosto jiná než u trestného činu podvodu, u něhož skutková podstata může být naplněna i tehdy, kdy úkony činěné pachatelem jsou právně bezvadné. Naopak u trestného činu podle § 234 tr. zákoníku je třeba důsledně aplikovat směnečné právo a posoudit, zda listina je skutečně platnou směnkou, jaký důsledek má zásah do směnky, zda tento zásah mění něco na směnečném závazku aj.

Za judikatorně významné dovolatel považoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. Tdo 599/2019 (pozn. soudu zjevně 7 Tdo) a nález (pozn. soudu správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08, který rozvedl, že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to nemění na závazku směnečného dlužníka a soud nemohl provádět dokazování k podpisu jednotlivých blankoindosamentů, neboť ho může psát jakákoliv osoba. S odkazem na čl. 3 odst. 4 Ústavy soud poukázal, že je naprosto nerozhodné, kdo a jak vyhotoví indosament, a dokonce i v případě, kdy jej podepíše jiná osoba jeho jménem, je směnečný závazek výstavce směnky vlastní dán a směnečný dlužník je povinen plnit.

Podle dovolatele by uvedený výklad bránil trestnímu postihu za vyhotovení nepravého indosamentu. Nejvyšší soud však naopak zaujal názor, že i v případě indosamentu může jít o padělání nebo pozměnění směnky. S odkazem na starší rozhodnutí Nejvyšší soud ve vztahu k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“) za použití § 143 tohoto zákona zmínil, že ze zákona nevyplývá, že to musí být výstavce, kdo vyplňuje obsahové náležitosti na směnce, a pokud výsledky dokazování nebylo prokázáno, že obviněný v době, kdy vypisoval na směnce údaje, takto činil s vědomím, že jsou na směnce již padělány podpis příjemce a výstavce a datum vystavení směnky, nelze mu klást za vinu, že padělal směnku v úmyslu ji jako pravou udat; za splnění dalších podmínek by však mohlo jít o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá za použití § 143 tr.

zák. Podle dovolatele však zdůvodnění trestnosti vyhotovení skutečnosti neodpovídajícímu indosamentu není v rozhodnutí přesvědčivé, neboť je vyvozováno z vědomí, že údaje na směnce jsou padělané a fiktivní indosament se podílí na samotné fiktivnosti směnky.

9. Dovolatel připomněl, že Nejvyšší soud také zdůraznil, že trestný čin podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, kdy úmysl musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělaný nebo pozměněný platební prostředek, a navíc je u alinea první vyžadován specifický úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný. Tento úmysl musí být prokázán a pokud by specifický úmysl prokázán nebyl a současně by se, na rozdíl od tohoto případu, nejednalo ani o alinea druhou, bylo by možné jednání kvalifikovat jako trestný čin podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku, kde úmysl zahrnuje skutečnost, že jde o padělaný nebo pozměněný platební prostředek, avšak pachatel nejedná v úmyslu jej použít jako pravý nebo platný.

10. Z uvedeného je podle dovolatele třeba dovodit, že ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku je třeba zabývat se normami směnečného práva, a pokud soud dojde k odlišnému závěru od civilních soudů, pak to musí přesvědčivě odůvodnit. Zdůraznil, že je třeba zodpovědět, zda listina, o kterou jde, je skutečně směnkou, a to platnou, a tedy představuje cenný papír, jaký důsledek má zásah do směnky, zda tento mění něco na směnečném závazku, případně co aj. V tomto konkrétním případě je třeba podle dovolatele řešit i otázku důsledků falšování indosamentu tím, že podpis indosanta není pravý, a zda v takovém případě jde o změnu směnky nebo porušení pravidel pro převod směnečných práv a jaké to má trestněprávní důsledky. Podle dovolatele nemůže jít o pozměnění směnky, neboť nedošlo ke změně směnečného závazku dlužníka, když je navíc zřejmé, že oprávněnou osobou ze směnky se stal dovolatel, což bylo plně v souladu s vůlí vystavitele směnky. Důležité pak je, zda dovolatel věděl, že směnečný závazek ve směnce uvedený je fiktivní a z jakého důvodu byl tento závazek fiktivně vytvořen. Za určitých okolností by se podle něj totiž jednalo spíše o podvod ze strany D. K.

11. V projednávané věci je tak podle dovolatele nutno zaujmout jasný právní názor na to, zda lze platně vystavit směnku, která postrádá kauzu směnky mezi výstavcem a remitentem, jakož i k výše uvedeným otázkám, zejména zda v tomto konkrétním případě vůbec přichází v úvahu posouzení podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, když směnka podle dovolatele nepochybně platnou byla, neboť měla všechny náležitosti směnky vlastní a její vystavení nebylo vynuceno tak, aby zde chyběl platný projev vůle, a indosace se nepochybně děla za souhlasu vystavitele směnky, jinak by směnku dovolateli nepředal.

12. Obviněný uzavřel, že odvolací soud učinil nesprávné hmotněprávní posouzení, když se nevypořádal se směnečným právem, existencí civilních rozhodnutí ani judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Zdůraznil také, že podmínkou správného posouzení je pak zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou rozumné pochybnosti. Na okraj potom poznamenal, že soud ukládal trest podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku, byť přísnějším je ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku.

13. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 4 To 13/2024, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 3 T 50/2021, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že obviněný nenaplnil požadavek konkrétního nevymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se ta která jeho námitka týká, proč jsou tato skutková zjištění podstatná, v čem přesně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, o které konkrétní důkazy se jedná, apod. Zdůraznil, že pod kategorii zjevně rozporných rozhodných skutkových zjištění v porovnání s obsahem provedených důkazů nelze podřadit názor dovolatele, co je pro posouzení věci zásadní z hlediska prokázání viny, ale ani námitka mířící do formulace tzv. skutkové věty, která má obsahovat nadbytečné informace, kdy absentuje požadavek, aby se jednalo o námitku vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, proto není důvod se jimi nad rámec vyjádření nesouhlasu zabývat. Uplatněný dovolací důvod nemůže být naplněn ani výhradou o údajné nepřesné formulaci ve skutkové větě, že obviněný uplatnil směnky v insolvenčním návrhu, resp. v insolvenčním řízení, kdy obviněný zjevně nezaregistroval změnu, k níž oproti původní formulaci skutku ve výroku o vině rozsudku prvoinstančního soudu, jež plně nereflektovala skutečný obsah insolvenčního návrhu obviněného ze dne 9. 5. 2017, ani výhrada, jak tuto úpravu formulace odvolací soud vysvětlil. Povahu relevantní námitky nemá ani poznatek o vystavení více směnek D. K., neboť dovolatel tento nespojil s žádnou konkrétní argumentací, nadto se opět nejedná o jakkoliv rozhodné skutkové zjištění, když obviněný nebyl odsouzen za padělání platebního prostředku vystaveného D. K., ani za zfalšování jeho podpisu, ale až za následné pozměnění platebních prostředků, k jejichž vystavení tohoto ponoukl a přesvědčil. Povahu námitky podřaditelné pod citovaný dovolací důvod nemá ani konstatování dovolatele o rozporu výsledku občanskoprávního a trestního řízení.

15. K první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněný podle státního zástupce namítl toliko to, že skutkové závěry o tom, že na předmětných směnkách opatřil podpisy J. K. a J. K. a že jednal ve snaze neoprávněně se na úkor rodiny K. obohatit, nejsou podloženy žádným důkazem. Zjištění přičítající obviněnému opatření rubu směnek zfalšovanými podpisy J. K. a J. K. nemohou být podle státního zástupce v rozporu s provedenými důkazy, přičemž obviněný se ve svém dovolání ani nepokoušel o nějaké vyhodnocení ve věci provedených důkazů a spokojil se pouze s kusým poukazem na dílčí závěr znalkyně Ing. Daniely Šilhové. Ta sice k podpisu J. K. na směnce na částku 15 mil. Kč konstatovala, že se jedná o méně obvyklou variantu jejího pravého podpisu či o jeho padělek, obviněný však zcela přehlížel další rozhodné závěry, jež soudy musely brát v úvahu. Státní zástupce však zdůraznil, že pravost podpisu J. K. byla důkazně vyloučena nejen jejím svědectvím, bezdůvodností vystavení směnky, ale i dalšími skutečnostmi vážícími se k rubopisu. Odkázal na zjištění znalkyně i výpověď svědka I. H. k jednání s obviněným na parkovišti u XY v XY v listopadu r. 2014. Všechny uvedené skutečnosti společně se zjištěním, že J. K. ani neměla žádný důvod indosovat směnku, již vůbec ne na osobu jí neznámého I. H., kterého sjednal právě obviněný, tvoří ucelený řetězec k závěru, že fiktivní podpis J. K. na předmětné směnce opatřil právě obviněný, který také z takového kroku mohl mít jako jediný profit. Stran popření účasti obviněného na opatření směnky vystavené dne 17. 9. 2014 na částku 20 mil. Kč indosamentem s podpisem J. K. je situace obdobná, snad jen s výjimkou vynechání mezičlánku v osobě I. H. v pozici indosatáře.

16. Co do závěru o snaze obviněného se neoprávněně obohatit na úkor rodiny K., pak státní zástupce zdůraznil, že odvolacím soudem byla zvolena poněkud jiná formulace, konkrétně o snaze obviněného neoprávněně se obohatit z majetku rodiny K. I v tomto případě přitom odvolací soud ve svém rozhodnutí poskytl hodnověrné vysvětlení, proč přistoupil k dílčí úpravě skutkové věty oproti formulaci zvolené soudem prvního stupně. Současně státní zástupce podotkl, že znaky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozmění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku nepokrývají okolnost, že na jedné straně došlo či má dojít k obohacení pachatele nebo jiné osoby, ani okolnost, že na druhé straně byla či má být způsobena škoda. Vzhledem k tomu si lze klást otázku, nakolik je namítané skutkové zjištění určující z hlediska naplnění znaků tohoto trestného činu.

17. I přesto lze podle státního zástupce trvat na tom, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný sledoval i za pomoci pozměnění obou směnek záměr dosáhnout co nejvyššího vlastního majetkového obohacení, a to neoprávněného, jež nebylo založeno na žádném relevantním důvodu. Obviněnému bylo současně lhostejno, zda tohoto obohacení dosáhne na D. K., vůči němuž vyvolal insolvenční řízení, či na majetku jeho rodičů, u nichž měl vzhledem ke znalosti jejich majetkových poměrů jistotu, že se patřičně finančně zhojí. Právě to byl hlavní důvod (vedle opatření si mocenské páky i na D. K.), proč obviněný jako jediná v úvahu připadající osoba, která mohla mít z indosamentu opatřeného nepravými podpisy manželů K. jako indosantů prospěch, opatřil směnky indosamenty s falešnými podpisy jmenovaných. S ohledem na jeho znalost směnečného práva pak státní zástupce nepochyboval o vědomosti obviněného o záručních podmínkách rubopisu. K dovolatelem akcentované skutečnosti, že odmítl manželi K. nabízené vyrovnání v částce 5 mil. Kč, aby dosáhli uklidnění situace, poznamenal, že tato svědčí spíše o jeho chamtivosti, než o nezájmu obviněného o dosažení majetkového prospěchu od J. a J. K., přičemž z výpovědi jmenovaných svědků také vyplynulo, že uzavření dohody ztroskotalo na snaze obviněného domoci se soudně všeho, co K. měli.

18. Státní zástupce dále připomněl, že trestný čin podle § 234 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (pozn. soudu zjevně míněno § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku) spočívá v tom, že pachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že obviněný pozměněné směnky skutečně použil, a to v insolvenčním řízení vedeném k dlužníku D. K. Jestliže obviněný přistoupil k fiktivnímu rubopisování směnek, jistě tak podle státního zástupce nečinil bez toho, že by takto pozměněné směnky nemohl a ani nehodlal využít (mohl uvažovat i o dalším prodeji takto pozměněné směnky či k vyvíjení nátlaku na zainteresované osoby, včetně indosantů manželů K., aby dosáhl co nejvyššího finančního uspokojení ze směnek). K tomu také ve skutečnosti došlo, jak vyplývá z výpovědí svědků z řad rodiny K., svědka T. Š. a dalších důkazů. Uzavřel, že obviněnému šlo nesporně o to, aby obě pozměněné směnky a indosament na nich budily zdání platného platebního prostředku, resp. rubopisu na něm, a neměl pochybnosti ani o prokázání úmyslu obviněného použít obě pozměněné směnky jako pravé, včetně všech jejich obsahových náležitostí (rubopisu).

19. Státní zástupce pak uzavřel, že soudy nižších stupňů skutkové závěry učinily na základě zohlednění celého souhrnu provedených důkazů, jejichž obsah je zcela dostatečně a určitě rozveden a srozumitelně vyhodnocen v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, přičemž splňuje požadavky stanovené § 125 odst. 1 tr. ř. i zásady volného hodnocení důkazů. Úvahy soudů nevykazují žádný ze zjevných defektů, nelogičností či prvků libovůle, aby bylo možno uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce po připomenutí, kdy jej lze uplatnit, konstatoval, že konkrétní argumentace dovolatele se s jeho podstatou ve značné části míjí. K výhradě, že se soudy nevypořádaly se vztahem směnečného práva ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle § 234 tr. zákoníku s tím, že u tohoto trestného činu je situace jiná než u trestného činu podvodu, který lze spáchat i právními úkony činěnými pachatelem formálně bezvadně, státní zástupce ve stručnosti uvedl, že není zcela zřejmé, co tím dovolatel hodlal sdělit. Posuzovaný skutek vymezený v tzv. skutkové větě výroku o vině totiž rozhodně nevyznívá v tom smyslu, že by pachatel jednal formálně bezvadně, když opatřoval směnky falešnými podpisy indosantů. K argumentaci dovolatele opřené o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 599/2019, poznamenal, že obviněný zjevně nepochopil podstatu výroku ani obsah tohoto rozhodnutí. Pokud se jednalo o odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08, pak státní zástupce zdůraznil, že Nejvyšší soud se závěry uvedeného usnesení Ústavního soudu ve svém rozhodnutí nezabýval, přičemž usnesení žádné podstatné závěry z hlediska posouzení trestní věci ani neobsahovalo a toliko stroze konstatovalo, že stěžovatelka nebyla zkrácena ve svých základních právech garantovaných čl. 36 Listiny. V uvedeném usnesení Ústavní soud vůbec neuvedl v souvislosti s čl. I § 7 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále „zákon směnečný a šekový“), že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to nemění na závazku směnečného dlužníka a soud nemohl provádět dokazování k podpisu blankoindosamentů. Toto konstatování včetně poukazu na čl. 2 odst. 4 Ústavy vyslovil sám dovolatel ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 599/2019, jak z odůvodnění usnesení ze dne 30. 10. 2019 také vyplývá.

21. Podle mínění státního zástupce lze v ostatních skutečnostech s obsahem usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 599/2019 souhlasit (v tomto ohledu připomněl zejména pojmy formální a materiální platnosti směnky, i její pravdivost, jakož i potřebu izolovaného posuzování případných materiálních vad u podpisů směnečných dlužníků a výstavce). K nyní posuzovanému případu pak státní zástupce uvedl, že z hlediska zákona směnečného a šekového je možné dané směnky vzhledem k pravým podpisům výstavce považovat za formálně platné, z materiálního pohledu jde však o směnky minimálně v části týkající se indosamentů neplatné, které nezavazují indosanty, za něž byly na směnkách zfalšovány podpisy. Podle skutkových zjištění byly jejich podpisy nepravé, padělané, a jde tedy o vadu podpisů, kterou citovaný zákon v čl. I § 7 výslovně zmiňuje. Jen ten dlužník, který přičitatelně vyvolal zdání cenného papíru, tj. vědomě se podílel na tvorbě listiny, byť tím sledoval jiné motivy (zde D. K.), odpovídá dalším nabyvatelům směnky, ovšem za podmínky, že směnku nabyli v dobré víře, čemuž tak v případě obviněného nebylo. Připomněl také, že podle většinového teoretického mínění směnečný vztah vzniká buď vystavením směnky a jejím řádným uvedením do oběhu (smlouvou o vydání směnky uzavřenou s prvním majitelem), nebo (pokud taková smlouva chybí, což je případ vztahu D. K. a jeho rodičů, na něž směnky vystavil, nebo je neplatná) na základě nabytí směnky třetí osobou v dobré víře, což je opět deficit nyní posuzovaného případu. Mezi výstavcem směnek D. K. a údajnými prvními majiteli směnek J. a J. K. nebyla uzavřena žádná smlouva o vydání směnky, tito ani o vystavení listiny deklarované jako směnka nevěděli. Předmětné směnky následně žádná osoba nenabyla v dobré víře. Státní zástupce pak rovněž zdůraznil, že z dovolání nelze dovodit, čeho obviněný odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 599/2019 sledoval, když závěry tohoto rozhodnutí mu zjevně nesvědčí.

22. K námitce, že soud musí přesvědčivě odůvodnit, pokud dojde k odlišnému závěru od civilních soudů, aniž by ovšem obviněný v dovolání nějaký odlišný závěr občanskoprávního soudu vůbec přiblížil, dokonce takové civilní rozhodnutí alespoň označil, státní zástupce uvedl, že tato je procesní povahy, a není tak důvod se k ní vyjadřovat.

23. Jde-li o zmínku, že odvolací soud uložil souhrnný trest odnětí svobody nesprávně podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku, ač tak měl učinit podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, pak dal státní zástupce dovolateli za pravdu. Podle státního zástupce však uvedená nepřesnost, kterou označil za spíše formálního rázu bez vlivu na výši ukládaného trestu, když se odvolací soud u obou ustanovení mohl pohybovat v zákonné trestní sazbě od 5 do 10 let, neopodstatňuje z hlediska zachování právní jistoty nutnost zásahu dovolacího soudu do pravomocného rozhodnutí. Poznamenal pak, že dovolatel tuto výhradu uvedl pouze na okraj a neuplatnil ji jako dovolací námitku. Nadto je zcela zřejmé, že projednání této otázky v dovolacím řízení nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, podle kterého ustanovení v tomto konkrétním případě měl být uložen souhrnný trest, není po právní stránce zásadního významu.

24. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (posuzováno jako celek) zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

28. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

29. V souladu se státním zástupcem lze konstatovat, že pod žádný z uplatněných, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů nelze podřadit námitku dovolatele, že skutková věta výroku o vině obsahuje informace navíc, které nejsou pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku rozhodné. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou totiž relevantní námitky toliko proti rozhodným zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nadto musí nějakým způsobem vyplývat z nesprávně provedeného dokazování či nelogického hodnocení důkazů, což dovolatel nenamítal. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak podstatné, zda je právní posouzení věci v souladu se skutkovou větou, tedy zda skutková věta obsahuje vyjádření všech znaků předmětné skutkové podstaty, přičemž skutečnosti v ní uvedené nad rámec těchto znaků vliv na správnost právního posouzení nemají.

30. Pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit ani námitku, že řešení věci v trestním řízení přináší právní nejistotu a že směnečné vztahy mají řešit občanskoprávní soudy. Nesprávně obviněný pochopil, že trestní soudy kritizují občanskoprávní soudy za formalismus. Nejde o kritiku, ale o pouhé konstatování faktu, kdy občanskoprávní řízení je vedeno zásadou formální pravdy, zatímco trestní řízení je vedeno zásadou materiální pravdy, tudíž musí být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Občanskoprávní i trestní řízení pak v projednávané věci řeší jinou její stránku; trestní řízení se vztahuje na zásah obviněného do zájmů chráněných trestním zákonem, což v občanskoprávním řízení vyřešit nelze. Směnečné právo je pak o to víc specifické, když jeho zásadní formálnost usnadňuje vymáhání neoprávněně nabytých práv, které, jak je tomu v nyní projednávaném případě, mohou vyplývat i z trestněprávního jednání. Právě zásada materiální pravdy, jíž se trestní řízení řídí, umožňuje reakci na jednání pachatele i v případě, kdy z formálního hlediska se může jednat o směnkách platných a pravých, či neplatných nebo nepravých ale uplatněných tak, že je jejich neplatnost či nepravost v občanskoprávním řízení nesnadné odhalit.

31. K vázanosti pravomocnými rozhodnutími v civilním řízení lze jen poznamenat, že postup soudu v trestním řízení je upraven trestním řádem, který otázku vázanosti rozhodnutím soudu upravuje v ustanovení o posuzování předběžných otázek. Podle § 9 odst.1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; jeli tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle § 9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání. Předběžnou otázkou může být toliko otázka právní, s výjimkou uvedenou v § 9 odst. 2 tr. ř. z jakéhokoli právního oboru, hmotněprávní nebo procesněprávní, může se jednat o otázky, zda určitý znak skutkové podstaty trestného činu, jehož obsah určuje případně i jiný právní předpis, je v konkrétním případě naplněn. Znakem skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, je mimo jiné padělání nebo pozměnění platebního prostředku. Existenci těchto znaků si tedy řeší soud v trestním řízení sám.

32. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky dovolatele týkající se okolností zásadních pro naplnění stíhané skutkové podstaty, které jsou podle jeho názoru v rozporu s provedenými důkazy, případně z žádných důkazů nevyplývají.

33. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který jen částečně upravil skutková zjištění soudu prvního stupně (zejména str.

20–23, body 68.–78. rozsudku soudu prvního stupně, str. 8–20, body 17.–45. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a zejména pak jednotlivě soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.

V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

34. Obviněný své dovolání stavěl na vlastní skutkové verzi vycházející z opakujících se námitek, že žádné z provedených důkazů nesvědčí o tom, že se chtěl obohatit na úkor rodiny K., čemuž vytkl také to, že rozsudek nespecifikuje, jakým způsobem mělo k obohacení dojít a co tomu zabránilo, když se žádného plnění z předmětného titulu nedomáhal. Dále vytkl, že nebylo prokázáno, kdo opatřil podpisy rub směnky na 15 mil. Kč, když znalecký posudek připustil jak možnost padělku podpisu J. K., tak ale i možnost pravého, jen méně obvyklého podpisu, ale i rub směnky na 20 mil.

Kč, když nejsou hodnověrné důkazy o tom, že padělal podpis J. K. Výtky vznesl i proti údajné nepřesnosti zjištění, že uplatnil směnky v insolvenčním řízení dlužníka D. K., a rovněž zdůraznil, že tento ve prospěch obviněného vystavil velké množství směnek, nikoliv pouze ty, které jsou projednávány v posuzovaném případě, přičemž vystavení všech těchto směnek nebylo D. K. logicky a věrohodně vysvětleno. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud se se všemi těmito námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a zcela správně vypořádal.

Upozornil pak na všechny skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování, které ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec a vedly soudy k těm kterým závěrům. Dovolatel naopak při své obhajobě opakovaně pomíjel množství důkazů a z nich vyplývající skutečnosti, jak je lze zjistit logickým hodnocením důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu.

35. Z hlediska hodnocení pravosti podpisu J. K. na směnce na 15 000 000 Kč je podstatná řada důkazů, nikoliv pouze znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaný znalkyní Ing. Danielou Šilhovou, na který kladl důraz dovolatel a z něhož vyplynulo, že se v případě podpisu může jednat o méně obvyklou variantu pravého podpisu či o padělek napodobeného podpisu. Na hodnocení znaleckých posudků se totiž vztahují stejná pravidla jako pro hodnocení jakýchkoliv jiných důkazů prováděných v trestním řízení.

Důkazy musí být hodnoceny v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nejen jednotlivě, ale právě i v kontextu dalších provedených důkazů. Na podkladě takového hodnocení dospěly soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci k jednoznačnému závěru o tom, že podpis J. K. na předmětné směnce byl padělaný, což rozhodně není v rozporu se závěrem uvedeného znaleckého posudku, který tuto variantu rovněž připustil. Soudy při hodnocení možných alternativ vyplývajících z předmětného znaleckého posudku vycházely zejména z výpovědi J.

K., jejíž věrohodnost nebyla žádným způsobem zpochybněna a která podpis předmětné směnky popřela. Stejně jako svědek J. K. vypověděla, že D. K. vůči ní neměl žádný dluh v hodnotě 15 mil. Kč, neměl tedy důvod směnku v její prospěch vystavit, peníze mu s manželem nepůjčovali, naopak jej živili a šatili (to potvrdil i svědek T. Š., který svědka D. K. zastupoval v civilním řízení). Vypověděla i to, že I. H., co by indosatáře, na kterého měla závazek jako indosant převézt, neznala, což potvrdil i tento svědek.

Odvolací soud správně konstatoval, že se jako zcela nevěrohodná a nereálná jeví možnost, že by J. K. či J. K. půjčili svému synovi D. K. částky 15 mil. a 20 mil. Kč v situaci, kdy to byli oni, kdo jej živili, a věděli, že tento nebude schopen dlužnou částku splatit, a že by za takové situace směnky převedli dál na jiné osoby, kterým by pak navíc ručili. Všechny tyto skutečnosti tak při jejich logickém hodnocení jednoznačně svědčí ve prospěch závěru, že podpis J. K. na rubu předmětné směnky nebyl jejím pravým podpisem.

Prakticky stejné důkazy prospívají i závěru o nepravosti podpisu rubu směnky na 20 mil. Kč, resp. užití otisku razítka J. K. (v podrobnostech a ucelených souvislostech viz bod 18. až 25., 37. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že padělané podpisy J. a J. K., jakož i vyhotovení a následný převod směnek ve prospěch své osoby si zajistil právě obviněný a nikdo jiný, pak vyplývá ze všech zjištěných souvislostí. Svědeckými výpověďmi bylo potvrzeno, že J. K. a I. H. se neznali, je tedy nepředstavitelné, že by mezi těmito osobami došlo k indosaci směnky, naopak svědek I.

H. vypověděl, že se znal s obviněným, přičemž to byl právě on, kdo mu předložil směnku a instruoval jej k vyplnění údajů na zadní stranu směnky, na níž již bylo jméno J. K. i podpis za její osobu. To, že by směnku J. K. podepsala, však tato vyloučila. Byl to právě obviněný, kdo měl od počátku v držení obě předmětné směnky a komu z nich po jejich zcela nelogickém a prokazatelně nedůvodném převedení (jakož i původně nedůvodném vystavení ze strany D.

K., který v přípravném řízení uvedl, že tyto vystavil z důvodu tlaku ze strany obviněného) vyplýval prospěch. To, že svědek D. K. vystavil ve prospěch obviněného a jeho dcery spoustu směnek, není pro posouzení nyní projednávaného jednání obviněného nijak významné. Vystavování velkého množství směnek ve prospěch obviněného či jeho dcery bylo vysvětleno nátlakem, který obviněný na svědka D. K. vyvíjel, jakož i povahovými rysy tohoto svědka, jak byly zjištěny soudem prvního stupně, který měl k dispozici i důkazní materiál opatřený v řízení před Krajským soudem v Plzni v jiné věci obviněného, v níž jako obviněný vystupoval i D.

K., na něhož byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z toho se, ve shodě s výpověďmi svědků J. a J. K. a T. Š., podává, že se u D. K. jedná o nezralou osobnost se sníženou odpovědností vůči svému okolí a zvýšenou povolností vůči sobě, o osobu naivní, málo prozíravou, jednající ukvapeně bez většího uvažování, spoléhající s řešením problémů na své okolí nebo na náhodu. Tato zjištění pak zcela odpovídají ostatními důkazy prokázané skutkové verzi, že D. K. pod nátlakem obviněného vystavoval prakticky bezdůvodně další a další směnky, aby získal čas k vyřešení svého původního dluhu, a aniž by zcela promýšlel následky takového jednání.

Vystavené směnky pak předal obviněnému, který s nimi dále nakládal zcela podle své vůle, a to bez vědomí J. a J. K., vůči nimž byly směnky D. K. vystaveny.

36. Otázka způsobu, jakým mohlo dojít k obohacení obviněného na úkor či z majetku rodiny K., není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku podstatná. Tuto námitku tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, její vyjádření ve skutkové větě výroku o vině není relevantní, a bylo by tak nadbytečné se jí v rámci dovolacího řízení zabývat. V podrobnostech lze plně odkázat na bod 43.

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se k této otázce vyjadřoval a poukázal zejména na předpoklad obviněného, že se manželům K. z důvodu ochrany své společnosti i svého syna vyplatí s obviněným nějakým způsobem vyrovnat. Z hlediska naplnění znaků předmětné skutkové podstaty je v tomto směru podstatné toliko zjištění stran záměru obviněného uplatnit směnky jako platné či pravé. V tomto ohledu soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že z jednotlivých kroků obviněného již od počátku jeho jednání takový záměr zjevný je, přičemž tento pak vyústil zahrnutím směnky na 20 mil.

Kč do notářského zápisu, dále podáním exekučního návrhu k Okresnímu soudu v Berouně ze dne 18. 5. 2015, jakož i uplatněním obou směnek v insolvenčním řízení dlužníka D. K., které bylo zahájeno na jeho návrh dne 9. 5. 2017 (přihláška ze dne 9. 5. 2017 a ze dne 28. 12. 2017). Za relevantní nelze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat ani konstatování dovolatele o údajně nepřesném tvrzení odvolacího soudu, že obviněný obě směnky uplatnil v insolvenčním řízení proti D. K., když ve skutečnosti měla být v insolvenčním návrhu vůči dlužníkovi D.

K. zahrnuta jen směnka ze dne 17. 9. 2014 na částku 20 000 000 Kč, zatímco směnka ze dne 22. 8. 2014 na částku 15 000 000 Kč byla uplatněna až následně insolvenční správkyní ve věci insolvenčního řízení Š. R. Jak v případě uplatnění obou směnek v insolvenčním návrhu vůči dlužníkovi D. K., tak v případě uplatnění směnky na částku 15 000 000 Kč až v insolvenčním řízení Š. R. nedochází ke změně v závěru, že obviněný obě směnky, vydávaje je za pravé, skutečně užil (což ostatně také není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu podstatné, nýbrž jde pouze o okolnost dokreslující úvahy soudu o úmyslu obviněného směnky jako pravé uplatnit).

Z výpisu z veřejného insolvenčního rejstříku a tam zaznamenaných přihlášek k insolvenčnímu řízení proti D. K. se však podává, že odvolací soud uvedl zcela správně, že obviněný (byť prostřednictvím advokáta) uplatnil směnku ze dne 17. 9. 2014 na částku 20 000 000 Kč přihláškou ze dne 9. 5. 2017 a směnku ze dne 22. 8. 2014 na částku 15 000 000 Kč přihláškou ze dne 28. 12. 2017. Lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil žádného pochybení a neponechal v rozhodnutí ani žádné nejasnosti či nepřesnosti.

37. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani princip presumpce neviny a nutnost zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou rozumné pochybnosti (tedy pravidlo in dubio pro reo), na které ve svém dovolání obviněný rovněž poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

38. Dovolatel z hlediska důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a právního posouzení jeho jednání jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku vytýkal nedostatečné vypořádání se se vztahem směnečného práva, kdy je nutno posoudit, zda je listina skutečně platnou směnkou, jaký důsledek má zásah do směnky a zda tento na směnečném závazku něco mění. Rovněž je podle jeho názoru třeba řešit otázku důsledků falšování indosamentů nepravým podpisem indosanta, zda jde v takovém případě o změnu směnky nebo porušení pravidel pro převod směnečných práv a jaké to má trestněprávní důsledky. Dovolatel měl za to, že v takovém případě nemůže jít o pozměnění směnky, neboť nedochází ke změně směnečného závazku dlužníka. K tomu citoval pasáže uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 599/2019, odkazoval i na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08.

39. V tomto kontextu je tak významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán odvolacím soudem ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje zákonné znaky objektivní stránky zločinu opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterou dovolatel svou argumentací rozporoval. Ačkoliv dovolatel citoval také pasáž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 599/2019, týkající se subjektivní stránky, konkrétně úmyslu, který musí být u předmětného trestného činu prokázán, nevznesl k takové citaci žádnou konkrétní (avšak ani obecnou) námitku, z níž by vyplývalo, že podle jeho názoru nebyla subjektivní stránka v jeho případě naplněna.

40. Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, se dopustí, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. Objektivní stránka projednávaného trestného činu v alternativě podle odst. 3 alinea první citovaného ustanovení tak spočívá v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží.

41. Z právní věty rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že tento dospěl k závěru, že obviněný pozměnil platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý a spáchal takový čin ve značném rozsahu. Ze skutkových zjištění, jak byly učiněny soudy nižších stupňů a s nimiž se na základě přezkumu odpovídajícího uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rozsahu námitek dovolatele ztotožnil i Nejvyšší soud, vyplývá, že se v daném případě obviněného jedná o správné právní posouzení skutku, jelikož popis skutku uvedený ve výroku rozsudku odvolacího soudu je v souladu s právní větou, obsahující právě tyto zákonné znaky skutkové podstaty zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.

42. Pozměněním platebního prostředku se rozumí úprava pravého a platného platebního prostředku, pokud jde o některou z jeho náležitostí v tom směru, aby mohl být zneužit sice ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního pozměněného platebního prostředku, ale ve prospěch jiné osoby než oprávněného uživatele (např. aby bylo možno provést zúčtování na cizí účet nebo vybírat v bankomatech hotovost na úkor cizího účtu nebo platit v obchodech či jiných provozovnách za zboží nebo služby na cizí jméno nebo cizí účet). U směnek jde v praxi především o neoprávněnou změnu některé podstatné náležitosti jinak pravé směnky pachatelem, zpravidla vztahující se k její hodnotě. Například podvodné změny a úpravy v již řádně a úplně vyhotoveném šeku lze považovat za pozměnění šeku jako platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3039). Citovaný komentář neopomíná s ohledem na povahu směnek ani situaci, že pachatel, který směnku ukradne nebo si vynutí vydíráním (podle Nejvyššího soudu ji může získat i jiným způsobem), ji pozmění tím, že padělá indosament, aby mu byla proplacena, poněvadž bez tohoto jednání by jejím získáním s výjimkou směnek blankoindosovaných nemohl nic získat, neboť mu nesvědčí (srov. s. 3041). Právě tomuto příkladu odpovídá jednání obviněného.

43. Skutečnost, že svědek D. K. vystavil směnku na 15 000 000 Kč splatnou u jeho matky J. K. a 20 000 000 Kč splatnou u jeho otce J. K., aniž by vůči těmto měl ve skutečnosti dluh v daných výších, z hlediska směnečného práva neznamená, že by tyto směnky byly neplatné. Svědek D. K. tak vystavil platné směnky, jimiž se zavázal svým rodičům uhradit předmětné částky. Jak ovšem bylo prokázáno, tyto směnky vystavil na přání obviněného, který je také měl od počátku k dispozici, byť mu nesvědčily. Obviněný pak takto platné platební prostředky pozměnil tím, že na rub směnky na částku 15 000 000 Kč opatřil padělaný podpis J. K. a na rub směnky na částku 20 000 000 Kč opatřil bez jeho vědomí razítko s údaji J. K., neboli opatřil technický padělek podpisu J. K., kdy tyto osoby na směnkách označil za indosanty. V případě směnky na 15 000 000 Kč původně vystavené vůči J. K. tuto prostřednictvím I. H. jako indosatáře, následně figurujícího jako indosanta, a v případě směnky na 20 000 000 Kč vystavené vůči J. K., bez jakéhokoliv prostředníka, indosoval na svou osobu jako osobu indosatáře, čímž takovým neoprávněným pozměněním směnky, resp. paděláním indosamentu, převedl práva z těchto směnek na svou osobu. Činění těchto jednotlivých kroků lze vysvětlit jedině úmyslem uplatnit směnky jako pravé, k čemuž také došlo, když obviněný směnku na částku 20 000 000 Kč zahrnul do notářského zápisu, podal vůči ní exekuční návrh a poskytnul ji jako pravou, stejně jako směnku na 15 000 000 Kč i v rámci svých přihlášek do insolvenčního řízení proti D. K.

44. Pokud je podle dovolatele podstatná otázka, jaký důsledek má takový zásah do směnky a zda tento něco mění na směnečném závazku, pak lze poznamenat, že důsledek takového zásahu je enormní, když paděláním indosamentu byly osoby, jímž svědčila práva ze směnek (byť k jejich vystavení neměl D. K. žádný důvod, než byl tlak obviněného), z těchto práv zcela vyloučeny, a naopak osoba, tj. obviněný, které směnky nesvědčily, paděláním indosamentu tato práva získala. Svědek D. K. tak vystavil směnky splatné u jeho rodičů, u nichž věděl, že po něm plnění ze směnek, které navíc nebyly postaveny na žádném dluhu vůči rodičům, nebudou požadovat ani směnky nebudou postupovat (indosovat) dalším osobám, a že jejich vystavením nakonec nedojde k žádné změně na jeho či jejich majetku. Paděláním indosamentu ze strany obviněného se však práva z těchto směnek dostala do rukou obviněného, který měl od počátku v úmyslu těchto ke škodě D. K., případně jeho rodičů, kteří jej živili, šatili a vyrovnávali jeho dluhy, (neoprávněně) využít. To, že se předmětnou indosací nezměnil samotný směnečný závazek dlužníka, na právním posouzení jednání obviněného, který pozměnil směnku, tj. platební prostředek, paděláním indosamentu na svou osobu (v případě směnky původně vystavené vůči J. K. prvotně na osobu I. H.), jako trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku tak nemůže ničeho změnit.

45. Takovému závěru odpovídá i názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 599/2019, na který obviněný ve svém dovolání odkazoval. Jak poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření, dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku namísto závěrů přednesených Nejvyšším soudem v citovaném usnesení poukazoval na argumenty vznesené obviněným v označené věci, jimž však nebylo ze strany dovolacího soudu přisvědčeno. Nejvyšší soud v dané věci nesouhlasil s tvrzením obviněného, které činil s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08, že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to nemění na závazku směnečného dlužníka, že blankoindosament může psát jakákoliv osoba a je naprosto nerozhodné, kdo a jak vyhotoví indosament, a že dokonce i v případě, že jej podepíše za něj jiná osoba jeho jménem, je směnečný závazek výstavce směnky vlastní dán a směnečný dlužník je povinen plnit. Soudy nižších stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud v citované věci ztotožnil, dospěly k závěru, že tam zjištěné dopsání blankoindosamentu bylo nutno považovat za její padělání, a tím i pozměnění směnky.

K odkazu na citované usnesení Ústavního soudu (na které se odvolával i dovolatel v nyní projednávané věci) lze pak poznamenat, že toto žádné podstatné závěry z hlediska posouzení trestní věci neobsahovalo ani v něm nebylo v souvislosti s čl. I § 7 zákona směnečného a šekového uvedeno, že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to nemění na závazku směnečného dlužníka a soud nemohl provádět dokazování k podpisu blankoindosamentů.

46. Z obsahu projednávaného dovolání je pak zjevné, že dovolatel při své argumentaci závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího soudu, jakož i směnečným právem, opomíjel, že vyplňovací právo nesvědčí komukoliv bez vůle výstavce směnky (či indosanta v případě indosamentu). Dovolatel tak poukazoval na závěr Nejvyššího soudu (vyjádřený v usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 653/2006), že zákon směnečný a šekový ani jiná právní norma nepředepisují, že je to osoba výstavce, kdo musí náležitosti na směnce vyplnit, a proto je z hlediska platnosti směnky nevýznamné, zda veškeré obsahové náležitosti vyplnil výstavce nebo kdokoliv jiný.

Uvedené ovšem neznamená, že kdokoliv je oprávněn obsahové náležitosti směnky vyplnit, a to proti vůli výstavce (i laikovi musí být zjevné, že bez vůle osoby, jíž svědčí nějaká práva, nemohou být tato práva jednostranně převedena na jinou osobu). Jedná-li se o blankosměnku, pak ji může doplnit osoba vydavatelem směnky k doplnění zmocněná, za předpokladu odpovídajícímu zákonu směnečnému a šekovému, že bude existovat ujednání o tom, jak má být směnka později doplněna (srov. KOVAŘÍK, Z: Zákon směnečný a šekový.

Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59–65). Pokud jde o podpisy, ty mohou platně učinit jen osoby, o jejichž podpisy se jedná, nemůže je tedy „doplňovat“ kdokoliv (srov. čl. I § 7 zákona směnečného a šekového). Tento názor, že vyplňovací právo nesvědčí komukoliv, aniž by tak bylo předem mezi stranami sjednáno, byl vyjádřen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1576/2010. Nejvyšší soud v posledně citovaném usnesení rovněž konstatoval, že v případě úmyslného doplnění chybějících náležitostí do blankosměnky osobou, která nositelem vyplňovacího práva není, se může jednat o padělání nebo pozměnění směnky ve smyslu § 234 odst. 3, alinea 1 tr.

zákoníku, resp. § 233 odst. 2, alinea 1 tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku.

47. V nyní projednávaném případě se navíc o blankosměnku nejednalo, nejednalo se ani o blankoindosament, jehož doplnění by fungovalo obdobně. Obviněný totiž pouze nedoplňoval záměrně nevyplněné údaje na směnce, osoby označené na rubech předmětných směnek jako indosanti (tj. J. a J. K.) blanketně směnky ze své vůle neindosovaly, navíc obviněnému, ale ani nikomu jinému vyplňovací právo ve vztahu ke směnkám a jejich indosamentům neudělily a jejich podpisy byly padělané. Přisvědčit nelze ani argumentu dovolatele (jímž rovněž dovozoval beztrestnost svého jednání), že bylo plně v souladu s vůli vystavitele směnky, tj. D. K., aby se obviněný stal osobou oprávněnou ze směnky. V takovém případě by D. K. jistě směnky vystavil právě ve prospěch obviněného, nikoliv ve prospěch svých rodičů. Je naopak zjevné, že ačkoliv byl svědek D. K. v tomto ohledu nezodpovědný a nedůsledný, směnky v takových výších by zřejmě vůči obviněnému vůbec nevystavil, a také proto jej obviněný přesvědčil k vystavení směnek ve prospěch jeho rodičů, s tím, že práva z nich vyplývající bez vědomí D. K. a jeho vůle paděláním indosamentu převede na sebe. Obviněný tedy nebyl žádným nositelem vyplňovacího práva ve vztahu ke směnkám a jejich indosamentům a při dopsání indosace a padělání či obstarání padělaných podpisů nejednal v souladu s vůlí výstavce směnky ani osob ze směnek oprávněných. Jeho jednání spočívající v pozměnění směnek paděláním indosamentů tak bylo zcela v rozporu se směnečným zákonem i v rozporu se zájmem na ochranu platebních prostředků a řádného fungování platebního styku.

48. S ohledem na výše uvedené lze zcela v souladu s názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 653/2006, připomenutým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 599/2019, jakož i v dovolání obviněného, dospět k závěru, že obviněný vypsáním údajů o indosaci na směnkách při vědomí, že jsou na jejich rubech padělány podpisy indosantů, které sám obstaral, takto pozměnil platné směnky na částky 15 000 000 a 20 000 000 Kč, aby je v takové formě jako pravé udal, a tím naplnil objektivní stránku trestného činu padělání neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, jakož i ostatní znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Jelikož obviněný proti ostatním znakům předmětné skutkové podstaty nebrojil, Nejvyšší soud se jimi blíže nezaobíral.

49. Pokud jde o poznatek dovolatele, že odvolací soud ukládal souhrnný trest podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku, byť měl v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku správně ukládat souhrnný trest podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, který je s ohledem na absenci alternativního trestu trestem přísnějším, pak lze konstatovat, že se jedná o pochybení, které však svědčí ve prospěch dovolatele. Jelikož námitky v neprospěch dovolatele může uplatňovat jen nejvyšší státní zástupce či příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce [§ 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř.], nejedná se z hlediska dovolacího řízení o námitku přípustnou, Nejvyšší soud se danou problematikou proto blíže nezabýval. Ostatně ani projednání takové námitky, byla-li by připuštěna, by s ohledem na stejné rozmezí trestních sazeb stanovených § 234 odst. 4 a § 209 odst. 5 tr. zákoníku zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z tohoto podnětu řešena, není po právní stránce zásadního významu [srov. důvod odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].

50. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27.11.2024

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu