8 Tdo 973/2024-2332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání
obviněného Libora Hanzala, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3.
2024, sp. zn. 2 To 85/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 1/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 85/2023, a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 2 T 1/2023.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2023, sp. zn.
2 T 1/2023, byl obviněný Libor Hanzal (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 240 odst. 2 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl
dále uložen peněžitý trest v počtu 365 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v
celkové výši 547 500 Kč. Podle § 70 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku mu byl uložen ještě trest propadnutí věci, a to ve vztahu k finančním
prostředkům ve výši 8 636 Kč, jakožto k bezprostřednímu výnosu z trestné
činnosti, a dále stolnímu počítači LG č. F1470640511061426 a k listinám a
věcným důkazům, jakožto k nástrojům trestné činnosti (všechny vyjmenované věci
byly v podrobnostech specifikovány v předmětných výrocích prvoinstančního
rozsudku).
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Z
jeho podnětu byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2
To 85/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
zrušen toliko v celém výroku o trestu propadnutí věci. Jinak zůstal napadený
rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku, tím, že
v období nejméně od 1. 4. 2009 do 21. 11. 2016, jako podnikatel - osoba
samostatně výdělečně činná (dále OSVČ), podnikající podle živnostenského zákona
pod názvem Libor Hanzal, IČO 49049895, se sídlem podnikání Otěvěk 55, 374 01
Trhové Sviny, s předmětem podnikání „Hostinská činnost; Výroba, obchod a služby
neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona; Prodej kvasného lihu,
konzumního lihu a lihovin; Provoz solária; Úklidové práce; Koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej; Zprostředkovatelská činnost; Kopírovací
služby; Pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících k
zábavě; Pronájem a půjčování věcí movitých“ s registrací u správce daně
Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále správce daně), Územní pracoviště
Trhové Sviny, se sídlem Budovatelská 1009, 374 01 Trhové Sviny, jako poplatník
daně z příjmů fyzických osob (dále DPFO) a rovněž jako čtvrtletní plátce daně z
přidané hodnoty (dále DPH), s přiděleným DIČ CZ6703311186, s registrací ode dne
5. 3. 1997, jednal tak, že na adrese Otěvěk 55, 374 01 Trhové Sviny, v úmyslu
zkrátit svou daňovou povinnost u DPFO a u DPH, vědomě jako provozovatel
restaurace Vráž, podával správci daně zkreslená a nepravdivá daňová přiznání
právě k DPFO za zdaňovací období let 2009 až 2016 a k DPH za zdaňovací období
2. čtvrtletí roku 2009 až 4. čtvrtletí roku 2016, ve kterých přiznával jen
poměrnou část svých skutečně dosažených zdanitelných příjmů z této své
podnikatelské činnosti, přičemž v této podnikatelské činnosti a s uvedeným
úmyslem pokračoval i v následném období od 22. 11. 2016 do 13. 12. 2017, kdy v
tomto období provozoval restauraci Vráž pod záštitou „Klub Vráž“, jejíž název
účelově změnil z důvodu vyhnutí se evidenci v systému elektronické evidence
tržeb, a rovněž i v období od 14. 12. 2017 do 31. 12. 2017, kdy v tomto období
se opět vrátil k provozování restaurace Vráž, přičemž v průběhu této jeho
podnikatelské činnosti, opět vědomě podával správci daně zkreslená a nepravdivá
daňová přiznání právě k DPFO za zdaňovací období roku 2017 a k DPH za zdaňovací
období 1. čtvrtletí roku 2017 až 4. čtvrtletí roku 2017, ve kterých přiznával
jen poměrnou část svých skutečně dosažených zdanitelných příjmů, z této své
podnikatelské činnosti, a to konkrétně:
- ve výroku rozsudku (str. 2) je v bodech 1. až 9. v podrobnostech uveden výčet
jednotlivých útoků spočívajících v tom, že v letech 2010 až 2018 obviněný
podával přiznání k DPFO za zdaňovací období let 2009 až 2017 s daňovou
povinností vždy ve výši 0 Kč, ačkoliv jeho daňová povinnost se v uvedených
obdobích pohybovala od 225 555 Kč do 384 912 Kč a zároveň čerpal daňové bonusy
ve výši od 13 404 Kč do 29 208 Kč, tedy rozdíly mezi přiznanými daňovými
povinnostmi a zjištěnými daňovými povinnostmi při započtení neoprávněně
vylákaných daňových bonusů činily od 241 530 Kč do 408 120 Kč,
- ve výroku rozsudku (str. 3–5) je v bodech 1. až 9.
v podrobnostech uveden
výčet jednotlivých útoků spočívajících v tom, že obviněný podával za zdaňovací
období od 1. čtvrtletí roku 2009 do 4. čtvrtletí roku 2017 přiznání k DPH, kdy
v letech 2009–2013 vykázal daňovou povinnost vždy ve výši 0 Kč a vždy také
vylákal nadměrný odpočet ve výši od 4 149 Kč do 38 616 Kč, v letech 2014–2015
buď vykázal daňovou povinnost ve výši 0 Kč a vylákal nadměrný odpočet ve výši
od 1 425 Kč do 30 196 Kč, anebo vykázal daňovou povinnost v nízké výši od 78 Kč
do 1 319 Kč, v letech 2016–2017 buď vykázal daňovou povinnost ve výši 0 Kč a
vylákal nadměrný odpočet ve výši od 1 510 Kč do 67 439 Kč, následně podal
dodatečná daňová přiznání, v nichž vykázal daňovou povinnost ve výši od 16 000
Kč do 28 000 Kč, anebo vykázal daňovou povinnost v nízké výši od 134 Kč do 2
156 Kč, následně podal (s jednou výjimkou) dodatečná daňová přiznání, v nichž
vykázal daňovou povinnost ve výši od 21 000 Kč do 29 000 Kč, přičemž skutečná
(zjištěná) daňová povinnost byla ve všech případech vyšší a (při započtení
neoprávněně vylákaného nadměrného odpočtu v letech 2009–2014) se pohybovala od
211 520 Kč do 474 456 Kč,
čímž Českou republiku, zastoupenou Finančním úřadem pro Jihočeský kraj v
Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, České Budějovice, zkrátil na zákonné
dani, a to tak, že za zdaňovací období roku 2009 až roku 2017 neoprávněně
vylákal daňový bonus u daně z příjmů fyzických osob v celkové výši 215 552 Kč a
zároveň v uvedeném období u daně z příjmu fyzických osob zkrátil daň ve výši 2
757 838 Kč a současně za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2009 až 4. čtvrtletí roku 2017 zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši nejméně 2 685
621 Kč a současně vylákal nadměrný odpočet v celkové výši 545 580 Kč, celkem
tedy zkrátil daň v celkové výši nejméně 6 204 591 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To
85/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve
kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel v úvodu svého podání argumentoval nezákonně provedenou domovní
prohlídkou a prohlídkou jiných prostor. Z protokolů o těchto úkonech ze dne 6.
12. 2017 totiž vyplývá, že ani v jednom případě nebyl proveden předchozí
výslech obviněného ani jeho manželky M. H. jakožto osob, u nichž mají být
prohlídky provedeny, a to přesto, že oba jim byli osobně přítomni. Tím došlo k
porušení § 84 tr. ř., jenž připouští neprovedení předchozího výslechu pouze v
případě neodkladnosti úkonu a nemožnosti okamžitého provedení výslechu. Ani
jeden z těchto důvodů ovšem nebyl podle názoru dovolatele splněn, což
podrobněji zdůvodnil v následující pasáži svého podání. Provedení domovní
prohlídky a prohlídky jiných prostor nezákonným způsobem označil za libovůli
policejního orgánu a následně i soudů. Připomenul, že obě napadená rozhodnutí
vycházejí především z důkazů získaných při těchto úkonech, tedy důkazů, které
jsou v jeho očích procesně nepoužitelné, a to včetně dalších důkazů či úkonů,
které z nich vycházejí (např. znalecký posudek dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA,
Ph.D., výslechy obviněného a svědků ohledně věcí nalezených při těchto
prohlídkách nebo výslechy svědků identifikovaných pouze na jejich základě).
6. Obviněný posléze vytkl nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení. Klíčovou námitkou bylo nesprávné zjištění rozsahu
údajného zkrácení daně, v návaznosti na to pak naplnění tohoto znaku základní
skutkové podstaty projednávaného trestného činu podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku a zejména jeho kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku. Rozsudek soudu prvního stupně vycházel při určení
rozsahu zkrácení daně ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který vykazuje
řadu nedostatků a jako důkaz neobstojí. Znalci byly předloženy nezákonně
získané důkazy, z nichž měl vypočítat daňovou povinnost za předpokladu, že bude
vycházet pouze z těchto důkazů, bez zohlednění podnikání obviněného jako celku
a za použití daňových pomůcek nebo zohlednění daňové optimalizace. Znalec neměl
k dispozici kompletní účetnictví dovolatele, nevěděl o jeho dalším podnikání,
které při svých výpočtech nezohlednil, stejně jako nezohlednil výdaje,
investice ani další položky, kterými lze zcela legálně snížit daňový základ.
Pouze na základě takto vyselektované části účetnictví však nelze správně
stanovit celkovou daňovou povinnost daňového subjektu a určit rozsah údajného
zkrácení daně. Přitom nelze přitom přehlížet běžné postupy daňových subjektů v
daňovém řízení a přístup finančních úřadů, které daně vyměřují. Rozsah údajného
zkrácení daně je rovněž v přímém rozporu s dalšími důkazy založenými ve
spisovém materiálu, a to zejména dodatečnými platebními výměry Finančního
úřadu, výslechem znalce a dalších svědků, zprávami České zprávy sociálního
zabezpečení i samotným obsahem znaleckého posudku, ze kterého vyplývá
nedostatečný postup výpočtu pro stanovení skutečné daňové povinnosti obviněného.
7. Dovolatel opětovně zdůraznil, že zjištění správného rozsahu zkrácení daně je
určujícím kritériem pro naplnění znaků trestného činu podle § 240 tr. zákoníku.
Jde tudíž o rozhodné skutkové zjištění. Rozsah zkrácení daně představuje rozdíl
mezi výší daně, kterou pachatel skutečně odvedl a kterou správně odvést měl
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018). V
případě obviněného ale vůbec nebylo zjištěno, jaká měla být výše daně, kterou
měl správně odvést. Znalecký posudek výši daně tímto způsobem nezjišťoval a
znalecký úkol takto ani nebyl zadán. Znalecký posudek byl vypracován pouze na
základě podkladů předložených znalci dr. Ing. Vítězslavu Hálkovi, MBA, Ph.D.,
ze strany orgánů činných v trestním řízení získaných na základě nezákonně
provedené domovní prohlídky. Nejenže jde o procesně nepoužitelné důkazy, ale
tyto podklady nepředstavují a ani nemohou představovat kompletní účetnictví
obviněného, což explicitně uvedl i znalec. Už z této skutečnosti je zřejmé, že
závěry znaleckého posudku nemohou ničeho vypovídat o skutečné daňové
povinnosti, potažmo o rozsahu údajného zkrácení daně. Přesto orgány činné v
trestním řízení vycházely výhradně z těchto znaleckých závěrů vypracovaných na
základě nedostatečných účetních dokladů. Kromě toho údaje získané z pokladního
systému Harsys, z nichž znalec při svém zkoumání vycházel, neodpovídají
skutečnosti, neboť k tomuto sytému existovaly dvě licence a mohl do něj zadávat
údaje kdokoliv bez ohledu na jejich pravdivost nebo kompletnost. Znalec navíc
při vypracování svého posudku postupoval tak, že bez jakékoli kontroly převzal
čísla z dokumentů předložených policií a pouze počítal. Žádný jiný úkol mu
ostatně ani nebyl zadán. Znalce při stanovení daňové povinnosti nezajímal
postup správce daně ani využití daňových pomůcek. Jednoduše mu byly předloženy
dokumenty a čísla, ze kterých měl pouze provést výpočty. Na tomto podkladě
nebylo možno zjistit výši daně, která měla být správcem daně vyměřena. Ostatně
sám znalec se odvolával na to, že kompletní podklady z účetnictví neměl k
dispozici a rozsah daně, která měla být odvedena, proto nemohl zjišťovat.
8. Znalec při stanovení rozsahu daňové povinnosti a rozsahu údajného zkrácení
daně nezohlednil ani celou řadu jiných skutečností. Jednou z nich byla další
podnikatelská činnost dovolatele v zemědělství a ubytovacích službách (celkem
má jedenáct živnostenských oprávnění). Jejich zohlednění však bylo v daném
ohledu podstatné, neboť daňová přiznání se podávají za všechny podnikatelské
aktivity dohromady. Zohledněny nebyly podle vyjádření znalce ani výdaje,
investice či další položky, a to přesto, že rozsah zkrácení daně nelze stanovit
bez zohlednění slev, odpočtů, nákladů a dalších položek, kterými lze legálně
snižovat daňový základ. Předmětem znaleckého zkoumání také nebyly pohonné
hmoty, daň z nemovitosti ani pojištění, znalec neměl informace o rozsahu
rekonstrukce objektu či nákupu dalších věcí nezbytných pro podnikání. Znalecký
posudek kalkuloval pouze s jedním zaměstnancem, přestože obviněný měl v
rozhodné době čtyři zaměstnance, kteří byli řádně hlášeni, evidováni a byly za
ně placeny odvody. Znalec při svém výslechu nepotvrdil, že dovolatel byl
schopen s výdaji uvedenými ve znaleckém posudku dosáhnout tam uváděných příjmů.
Fakticky totiž není v hostinské činnosti možné mít tak vysoké tržby, při tak
nízkých výdajích, z jakých vychází znalecký posudek, potažmo rozhodnutí soudů
obou stupňů. Výší výdajů se zabýval příslušný správce daně v dodatečných
platebních výměrech na daň z příjmů fyzických osob. Na základě vlastní
vyhledávací činnosti v místě své působnosti si dohledal daňové subjekty se
srovnatelným předmětem činnosti. Podle závěrů Finančního úřadu se tento podíl
výdajů, který musel být vynaložen na celkově dosažené příjmy musel pohybovat ve
výši kolem 90 % (oproti výpočtům znalce, podle nichž činily výdaje pouhých 16,6
% příjmů). V souvislosti s posledně uvedeným faktem dovolatel namítl, že nebyly
zohledněny závěry správce daně. Uvedl, že veškerá daňová přiznání podával řádně
a včas. Daňové řízení bylo pravomocně skončeno s tím, že daň dodatečně vyměřená
finančním úřadem je diametrálně odlišná od údajné výše zkrácené daně zjištěné v
trestním řízení. Při určení rozsahu zkrácené daně způsobené trestným činem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není možné bez dalšího
přebírat závěry správce daně, ke kterým v rámci své kontrolní činnosti dospěl.
Nicméně v případě, že se od těchto závěrů chce soud odchýlit, a určit jinou
výši daňové povinnosti, potažmo způsobené „škody“, musí se s platebními výměry
za rozhodné období, stejně jako s celým spisovým materiálem příslušného správce
daně, náležitě vypořádat (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp.
zn. 15 Tdo 832/2016). To ovšem soudy v této trestní věci nesplnily a své
odlišné závěry neodůvodnily.
9. Obviněný vyjádřil také přesvědčení, že soudy měly přihlédnout k daňové
optimalizaci (představující legální cestu vedoucí ke snížení daňové povinnosti
podnikajícího subjektu). V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, jehož právní názor citoval.
Znalecký posudek, ze kterého nalézací i odvolací soud vycházely, kalkuluje jen
s určením výdajů daňového subjektu v prokázané výši. Soudy nevzaly v úvahu, že
výše výdajů mohla být určena např. za pomoci výdajových paušálů. Zcela tím
pominuly fakt, že daňový subjekt se může zcela legálně rozhodnout, zda bude své
výdaje evidovat a uplatňovat v prokazatelné výši, nebo zda využije zákonné
možnosti výdaje neevidovat a uplatnit je v paušální výši jako příslušné
procento z dosažených příjmů. Dovolatel v souladu s výše zmíněným rozhodnutím
sp. zn. 7 Tdo 479/2018 vyzdvihl, že pravidlo uvedené v § 7 odst. 7 zákona č.
586/1992 Sb., o daních z příjmu, podle něhož nelze způsob uplatnění výdajů
zpětně měnit, nelze použít v trestním řízení. Jestliže tedy pachatel jako
poplatník daně z příjmů fyzických osob ze samostatné činnosti vykázal v daňovém
tvrzení nepravdivě snížené příjmy a k nim uplatnil náklady jedním ze způsobů
uvedených v citovaném ustanovení zákona o daních z příjmu, stanoví se pro účely
trestního řízení rozsah zkrácení zmiňovaného druhu daně s ohledem na takový
způsob uplatnění výdajů, který je pro pachatele výhodnější. Na tuto skutečnost
soudy zcela rezignovaly, přestože má zásadní vliv na určení rozsahu zkrácení
daňové povinnosti a právní kvalifikaci trestného činu.
10. Obviněný následně vznesl své výhrady k osobě znalce dr. Ing. Vítězslava
Hálka, MBA, Ph.D. Připomenul, že k vypracování znaleckého posudku byl původně
přibrán jmenovaný znalec jakožto zástupce společnosti Česká znalecká, a. s. Té
však bylo v roce 2023 zrušeno oprávnění vykonávat znaleckou činnost, a znalec
tak podal posudek jako fyzická osoba. Dovolatel rovněž poukázal na vyjádření
Vrchního státního zastupitelství v Praze, podle kterého se znalec dopustil řady
pochybení při vypracování několika znaleckých posudků v jiné trestní věci –
např. „vědomě pracoval s neúplnými údaji, což vedlo k hrubému zkreslení závěrů
posudku“. Rovněž v posuzované trestní věci znalec vycházel z neúplných údajů,
což vedlo k hrubému zkreslení závěrů znaleckého posudku, a to významně v
neprospěch obviněného.
11. Nakonec dovolatel vytkl nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V tomto směru
připomenul, že je potřeba úmyslné zavinění pachatele. Soud prvního stupně však
odůvodnil naplnění subjektivní stránky pouze skutečností, že obviněný
poskytoval po dobu zhruba jednoho roku prostory restauračního zařízení k
pronájmu a že přijímal platby hostů výhradně v hotovosti. V této souvislosti
dovolatel brojil proti závěru soudů, že on sám provozoval fiktivní klub, když
ve skutečnosti provozoval Klub Vráž jeho tehdejší nájemník V. F. To potvrzuje
uzavřená nájemní smlouva opatřená vlastnoručním (a prokazatelně pravým)
podpisem jmenovaného (dnes již zemřelého) nájemníka. Nadto měl být klub
provozován pouze v období od 22. 11. 2016 do 13. 12. 2017. Přitom soud prvního
stupně dovodil úmyslné krácení daní i v období od 1. 4. 2009 do 21. 11. 2016,
když v tomto období žádný klub provozován nebyl. Úmysl nelze dovodit ani z
toho, že obviněný údajně přijímal platby hostů výhradně v hotovosti, a platil
tak některé dodávky zboží. Jedná se o období od roku 2009, kdy bylo placení
pouze v hotovosti naprosto běžné. Nejednalo a nejedná se o žádnou nelegální
činnost, ze které by bylo možné vyvozovat úmyslné jednání ke spáchání trestného
činu. Stejně tak není nic špatného, natož protizákonného na tom, že dovolatel
do restaurace dodával vlastní vyprodukované potraviny. Už vůbec tato skutečnost
nemůže prokazovat jeho úmysl ve vztahu ke krácení daní.
12. S ohledem na vše výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024,
č. j. 2 To 85/2023-2242, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 24. 8. 2023, č. j. 2 T 1/2023-2201, dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil
také další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že
obviněný se podle § 226 písm. odst. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2020, č. j. KZV
23/2019-95, alternativně tak, že podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje
Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v celém rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Podle jeho názoru není v posuzované věci dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán, neboť nelze shledat žádný, natož extrémní,
rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními u
skutku, z něhož byl obviněný uznán vinným.
14. Zásadním skutkovým zjištěním je výše způsobené újmy na dani z příjmů
fyzických osob a na dani z přidané hodnoty. Vyčíslení výše újmy na daních
logicky vychází ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, k němuž byl před
nalézacím soudem slyšen znalec. Ten je zapsán v seznamu znalců, oprávnění
vykonávat znaleckou činnost mu nezaniklo a ze znaleckého posudku vypracovaného
na podkladě důkazů zajištěných při domovní prohlídce a při prohlídce jiných
prostor lze co do výše zkrácení daní vycházet. Nesouhlas a polemika obviněného
vztahující se k závěrům tohoto znaleckého posudku jsou uplatňovány ve verzi
totožné s námitkami uplatněnými v odvolání, které odvolací soud dostatečně
vypořádal v odstavci 6. dovoláním napadeného rozsudku. Závěry znaleckého
posudku vztahující se k hostinské činnosti lze na podkladě zajištěných účetních
a dalších dokumentů učinit. Další podnikatelskou činnost obviněného, včetně
případných výdajů, investic a dalších položek snižujících základ daně nebylo
třeba zohledňovat, neboť obviněný ve zdaňovacích obdobích, pro která byl
trestně stíhán, daňová přiznání podával a zohlednění výsledků jeho další
podnikatelské činnosti v podaných přiznáních k dani není zpochybňována.
Zjištěná výše daně tak odpovídá rozdílu mezi nepřiznanou daní a daní uvedenou v
přiznáních k dani v příslušném zdaňovací období. S ohledem na rozdílná pravidla
vedení daňového řízení a trestního řízení není možné převzít skutkové a právní
závěry správce daně učiněné v daňovém řízení bez dalšího do trestního řízení,
tj. nelze výši zkrácení daně posuzovat podle správce daně, nýbrž výši zkrácení
daně je třeba v trestním řízení prokázat. V posuzované věci byla výše zkrácení
daní prokázána na podkladě dokumentů zajištěných při domovní prohlídce a
prohlídce jiných prostor, které byly dostatečné pro vypracování znaleckého
posudku z oboru ekonomiky.
15. K námitce „daňové optimalizace“ týkající se daně z příjmů fyzických osob
spočívající v nezohlednění výdajových paušálů ve smyslu § 7 odst. 7 zákona č.
586/1992 Sb. státní zástupce uvedl, že obviněný v předmětných zdaňovacích
obdobích podával přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ve kterých výdajové
paušály ve smyslu § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. neuplatňoval. Znalec z
oboru ekonomiky u příjmů z hostinské činnosti, které obviněný v přiznáních k
dani neuvedl, vypočetl zkrácení této daně způsobem odpovídajícím obviněným
podaným daňovým přiznáním, když v totožném zdaňovacím období nelze část výdajů
uplatňovat paušálem a část ve skutečné výši, nýbrž vždy jen jedním z citovaných
dvou způsobů. Způsob vykázání výdajů v přiznáních k dani z příjmů fyzických
osob zvolil obviněný a další v jím podaných přiznáních neuvedené příjmy byly
znalcem dopočítány v souladu se zvoleným způsobem vykazování výdajů.
16. Podle názoru státního zástupce nelze v posuzované věci učinit závěr, že by
domovní prohlídka nebo prohlídka jiných prostor a pozemků byly provedeny v
rozporu s § 84 tr. ř. Protokol o domovní prohlídce obsahuje záznam o
neprovedení předchozího výslechu podle § 84 tr. ř., záznam ale neodpovídá
dalšímu obsahu protokolu, podle něhož na počátku domovní prohlídky byl obviněný
vyslechnut a v rámci výslechu mimo jiné uvedl, že se k věci nechce více
vyjadřovat. Z obsahu protokolu o provedení domovní prohlídky je tedy zřejmé, že
předchozí výslech obviněného (stejně jako výslech M. H.), tedy výslech před
zahájením domovní prohlídky, proveden byl. Pokud jde o prohlídku jiných prostor
a pozemků, tak záznam policejního orgánu v protokolu o provedení prohlídky
jiných prostor a pozemků o neprovedení předchozího výslechu podle § 84 tr. ř.
deklaruje průběh této prohlídky, kdy na počátku prohlídky obviněný využil svého
práva k věci nevypovídat, což je v protokolu zaznamenáno. Pokud obviněný
využije svého práva nevypovídat, nemůže pak namítat, že nebyl vyslechnut ve
smyslu § 84 tr. ř. a zakládat na odepření výpovědi procesní nepoužitelnost
důkazů zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků. Totožnou námitku o
založení skutkového stavu na procesně nepoužitelných důkazech uplatnil obviněný
v odvolání, přičemž odvolací soud tuto totožnou námitku vypořádal pod bodem 5.
odůvodnění svého rozsudku.
17. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl v posuzované
věci dán. Posouzení výše škody, resp. újmy na daních, bylo učiněno správně na
podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, jehož závěry před nalézacím
soudem potvrdil znalec dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., při svém výslechu.
Zkrácení daně ve výši přesahující 6 milionů Kč odpovídá značné škodě ve smyslu
§ 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020. K námitce
spočívající v absenci zavinění ve formě úmyslu státní zástupce uvedl, že
subjektivní stránka ve formě úmyslu byla soudy vyhodnocena jako přímá a chtěná
s cílem získat majetkový prospěch a byla dovozena ze samotného charakteru
jednání obviněného, které s ohledem na způsob provedení vyžadovalo
zainteresování i dalších osob na straně fiktivního pronajímatele pro část
zdaňovacího období. Zavinění bylo dostatečným způsobem odůvodněno pod bodem 85.
rozsudku soudu prvního stupně, na což odkázal odvolací soud v poslední větě
bodu 6. dovoláním napadeného rozsudku.
18. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že
dovolání je zčásti důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy
charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění
mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane
se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b)
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly
bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je
naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta,
která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich
založen.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně
do jeho druhé alternativy, zapadá v plném rozsahu námitka nezákonně
realizovaných domovních prohlídek a z toho plynoucí výtka procesní
nepoužitelnosti veškerých důkazů zajištěných v jejich průběhu, jakož i dalších
důkazů z takto získaných důkazů vycházejících. Naopak do kontextu důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jeho první varianty) v převážné
míře spadá výhrada ohledně naplnění (resp. nenaplnění) subjektivní stránky
posuzovaného trestného činu, a to s výjimkou těch argumentů, v nichž obviněný
předestíral svou vlastní verzi skutkového děje (např. že Klub Vráž neprovozoval
on sám). Bezesporu nejvýznamnější námitku týkající se správného zjištění
rozsahu zkrácené daně lze podřadit pod oba zvolené dovolací důvody, neboť má
zcela klíčový význam jak z hlediska rozhodných skutkových zjištění, tak
právního posouzení skutku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že posledně uvedená
výhrada je zčásti důvodná, poněvadž v daném ohledu skutečně došlo k nesprávnému
právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Všechny
ostatní námitky dovolatele je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
24. Mezi výhrady zcela postrádající na relevanci lze v prvé řadě zařadit
argument, že domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor byly provedeny
nezákonným způsobem, jelikož obviněný ani jeho manželka nebyli předtím
vyslechnuti postupem podle § 84 tr. ř. V této souvislosti musí Nejvyšší soud
nejprve zmínit, že dovolatel uplatňoval shodné námitky již před soudem prvního
a následně i druhého stupně. Oba soudy pak naprosto správně shledaly, že tato
jeho tvrzení jednoduše nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. bod 78.
rozsudku nalézacího soudu a bod 5. usnesení odvolacího soudu). Přesto obviněný
vznesl tytéž výhrady i potřetí – tentokrát v řízení o dovolání. Ke svému
mimořádnému opravnému prostředku dokonce přiložil i kopie protokolů o obou
prohlídkách uskutečněných dne 6. 12. 2017. Jejich obsah jej ovšem pouze
usvědčuje z toho, že v rámci své obhajoby opakovaně uváděl a opět uvádí hrubě
zkreslené skutečnosti, na což důvodně poukázaly již soudy nižších instancí.
Dovolatel využil poněkud nešťastné formulace policejního orgánu uvedené na
počátku těchto protokolů, že „Předchozí výslech podle § 84 trestního řádu nebyl
proveden.“ Ten pak obviněný vytrhl z kontextu dalšího obsahu obou listin, z
nichž je zcela zřejmé, že on i jeho manželka M. H. byli prohlídkám přítomni od
samého počátku, kdy jim byl dán prostor k vyjádření. Nicméně oba využili svého
práva k věci nevypovídat, neboť svými případnými výpověďmi by si mohli způsobit
trestní stíhání. Konstatování v obou protokolech o tom, že předchozí výslech
podle § 84 tr. ř. nebyl proveden, má tedy zcela logické a především zákonné
vysvětlení, které vylučuje, že by v daném směru došlo k podstatné vadě řízení
mající za následek procesní nepoužitelnost důkazů vzešlých z uskutečněných
prohlídek.
25. Zjevně neopodstatněná je taktéž hmotněprávní námitka, jíž dovolatel
zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Lze
opět poznamenat, že na tuto argumentaci adekvátně zareagoval již soud prvního
stupně v bodě 79. jeho rozsudku. Nejvyšší soud je ve shodě s ním přesvědčen, že
úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého je bez dalšího dovoditelné ze samotné
podstaty zjištěného jednání, které ani žádný jiný závěr logicky neumožňuje. V
daném případě se jednalo o vcelku sofistikovanou, dlouhodobě a systematicky
páchanou hospodářskou trestnou činnost, kterou by bez předchozího uvážení a
naplánování (tj. zcela vědomé myšlenkové činnosti) nebylo vůbec možno provést.
Dovolatel nepochybně věděl, jakých příjmů ze své podnikatelské činnosti
dosahoval. Koneckonců příjmy z jeho hostinské činnosti, tj. tržby restaurace
Vráž, si evidoval v počítači (následně zajištěném orgány činnými v trestním
řízení). Jako zkušenému podnikateli mu muselo být také známo, jaké povinnosti
jej váží směrem ke správci daně. Pokud tedy v daňových přiznáních vykazoval
podstatně nižší příjmy, než kterých ve skutečnosti dosahoval, ještě k tomu
devět let po sobě, nelze si reálně představit, že by se jednalo o nedbalost
nebo dokonce náhodu. Úmyslné protiprávní jednání je zcela očividné zejména ve
vztahu k provozování klubu Vráž (z něhož byl obviněný bez důvodných pochybností
usvědčen), jehož jediným cílem bylo vyhnout se elektronické evidenci tržeb. S
dovolatelem lze souhlasit, že na přijímání plateb v pouze hotovosti nebo
dodávání vlastními silami vyprodukovaných potravin do restaurace rozhodně není
nic špatného či nezákonného. Avšak při celkovém náhledu na způsob jeho
podnikání je patrné, že obě tyto skutečnosti v daném kontextu opět dokreslují
jeho úmysl vyhnout se zjištění jeho skutečně dosahovaných příjmů, a tím
následně neoprávněně snížit výši své daňové povinnosti (dále srov. bod 79.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
26. Obviněný uplatnil velké množství skutkových i hmotněprávních výhrad proti
zjištění, resp. způsobu určení rozsahu zkrácené daně. Předně v této souvislosti
vytýkal, že v řízení nebyla prokázána výše daně, kterou měl správně odvést.
Znalec z oboru ekonomiky měl k dispozici neúplné podklady, z nichž vypočítal
pouze část daňově uznatelných výdajů. Na takovém základě pak určil výslednou
daňovou povinnost, a to ve vztahu k příjmům zaznamenaným v počítači, který byl
zajištěn při domovní prohlídce. Dovolatel v daném směru poukazoval na to, že
znalec vycházel toliko z podkladů, které mu poskytly orgány činné v trestním
řízení, neměl k dispozici kompletní účetnictví a nezohlednil celou řadu
skutečností, např. další podnikatelskou činnost obviněného, počet jeho
zaměstnanců, jakož i další výdaje, investice atd. K této části argumentace
nelze než uvést, že dovolatel namítal něco, o čem v řízení nebylo sporu. Sám
znalec u hlavního líčení vypověděl, že vycházel pouze z dokumentů, které mu
předložil policejní orgán, jejichž autenticitu, úplnost ani správnost vůbec
nezkoumal. Rovněž soudy obou stupňů pracovaly s tím, že veškeré výdaje, jež
dovolatel na fungování svého podnikání vynaložil, nebyly (a ani nemohly být)
zjištěny. Nelze přitom odhlédnout od faktu, že to byl primárně obviněný, kdo se
v rámci svých obchodních aktivit pohyboval do značné míry v oblasti šedé
ekonomiky, své zdanitelné příjmy řádně nepřiznával správci daně, a za tímto
účelem neevidoval ani všechny své daňově uznatelné výdaje. Takto si navíc
počínal přinejmenším od roku 2009 až do roku 2017, kdy byla jeho trestná
činnost odhalena. Skutečnost, že nebyly doloženy veškeré jeho výdaje za uvedené
období, je tudíž odrazem jeho vlastního přístupu k podnikání. Nadto mu nic
nebránilo předmětné výdaje blíže specifikovat a předložit k nim příslušné
doklady alespoň v rámci trestního řízení (bylo by to ostatně v jeho prospěch).
To, že tak neučinil, svědčí o absenci jakýchkoli relevantních podkladů, které
by mohly přinést požadované informace. Za této situace nelze orgánům činným v
trestním řízení vyčítat, že nebyly s to prokázat veškeré výdaje, a proto
nezbývá než pracovat s těmi údaji (byť neúplnými), které prokázány byly. Je
potřeba zdůraznit, že trestní řízení se nemůže opírat o jakékoli domněnky či
odhady, nýbrž pouze o skutečnosti, které byly na základě zajištěných důkazů bez
důvodných pochybností prokázány.
27. Posledně uvedené má význam také ve vztahu k další námitce dovolatele, že
nebyly zohledněny výsledky správce daně. K tomu je v prvé řadě nutno
poznamenat, že podle konstantní praxe obecných soudů nejsou závěry správce daně
pro orgány činné v trestním řízení (tedy především pro soudy projednávající
daňovou trestnou činnost) závazné. Je samozřejmě nezbytné vypořádat se s jejich
obsahem, neboť se jedná o listinné důkazy (mnohdy velice zásadní pro posouzení
věci). Nicméně v projednávaném případě se soud prvního stupně tímto tématem
důsledně zabýval, přičemž v bodě 83. svého rozsudku vysvětlil, proč nebylo
možno určit rozsah zkrácené daně na základě dodatečných platebních výměrů
příslušného finančního úřadu. S jeho závěry se dovolací soud v plném rozsahu
ztotožnil, poněvadž (jak již bylo zmíněno výše) v trestním řízení je nutno
vycházet z prokázaných skutečností, a nikoli nepodložených odhadů. To platí i
pro využití pomůcek uvedených v daňovém řádu, na jejichž základě správce daně
stanovil průměrnou výši výdajů vztahující se k dosaženým příjmům. Jakkoli jde o
zcela legitimní postup v daňovém řízení, jedná se stále o pouhý umělý
konstrukt, který neodráží skutečný stav věci, a proto jej v trestním řízení
není možno aplikovat.
28. Nejvyšší soud dal dovolateli za pravdu toliko v námitce týkající se daňové
optimalizace. Konkrétně obviněný požadoval, aby soudy při určení rozsahu
zkrácení daně přihlédly k zákonné možnosti určení jeho nákladů za pomoci
výdajových paušálů podle § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 586/1992 Sb.“). Soud prvního
stupně tuto možnost odmítl mimo jiné s odůvodněním, že dovolatel v podaných
daňových přiznáních žádné paušály neuplatňoval. Též vyjádřil obavy, že postup
ve prospěch obviněného by vedl k nárůstu tzv. šedé ekonomiky a znevýhodnění
těch podnikatelů, kteří dodržují zákon, své výdaje řádně evidují a jsou schopni
prokázat jejich reálnost, legálnost a přiměřenost (srov. zejména body 82. a 83.
jeho rozsudku).
29. K této problematice je nejprve vhodné zmínit, že ve smyslu § 7 (odst. 1, 2,
3) zákona č. 586/1992 Sb. jsou základem daně (zjednodušeně řečeno) příjmy ze
samostatné činnosti, které se snižují o výdaje vynaložené na jejich dosažení,
zajištění a udržení. Uvedené výdaje lze uplatnit buď v jejich skutečné výši,
anebo na základě § 7 odst. 7 tohoto zákona procentním paušálem (např. u
živnostenského podnikání jde za současné právní úpravy o 60 % z příjmů). Způsob
uplatnění výdajů podle tohoto ustanovení však nelze zpětně měnit. V této
souvislosti nicméně dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, podle kterého v rámci zjišťování rozsahu
zkrácení daně ve smyslu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku musí orgány činné v trestním
řízení zohlednit tzv. optimalizaci daňové povinnosti. Pravidlo vyjádřené v § 7
odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., podle kterého nelze způsob uplatnění výdajů
zpětně měnit, platí pro daňové řízení, ale nelze ho použít v trestním řízení.
Jestliže tedy pachatel jako poplatník daně z příjmů fyzických osob ze
samostatné činnosti vykázal v daňovém tvrzení nepravdivě snížené příjmy a k nim
uplatnil náklady jedním ze způsobů uvedených v citovaném ustanovení zákona o
daních z příjmů, stanoví se pro účely trestního řízení rozsah zkrácení
zmiňovaného druhu daně s ohledem na takový způsob uplatnění výdajů, který je
pro pachatele výhodnější.
30. V projednávané věci by to znamenalo, že výdaje, které byly zjištěny pouze v
nízkém procentu ve vztahu k dosaženým příjmům z provozu restaurace a „klubu“
Vráž, by nebyly do základu daně započítány v prokázané výši, ale byly by
stanoveny (pro obviněného příznivější) částkou vypočtenou na základě paušální
sazby uvedené v § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., a to přesto, že on sám si
možnost uplatnění výdajového paušálu v podaných daňových přiznáních nezvolil.
Pravidlo, podle kterého nelze způsob uplatnění výdajů zpětně měnit, by se
nevyužilo. Nejvyšší soud do určité míry chápe postoj soudu prvního stupně, jenž
vyjádřil s uvedeným postupem nesouhlas a hodnotil jej jako nepatřičné
zvýhodnění nepoctivých podnikatelů. Přesto se nelze s jeho stanoviskem
ztotožnit, jelikož by se tím otevřel prostor pro trestní postih pachatelů
daňových deliktů i nad rámec skutečného rozsahu jejich trestné činnosti. A to
je z hlediska základních práv a svobod nepřípustné.
31. Je potřeba si uvědomit, že rozsah zkrácení daně představuje rozdíl mezi
daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní,
která mu byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena. Představuje fakticky škodu
v podobě nedostatku přírůstku na majetku státu, který bylo možné důvodně
očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši
a nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010). Lze tedy
konstatovat, že pokud se v trestním řízení zjistí, že pachatel správci daně
zatajil část svých příjmů a následně je prokázána jejich skutečná výše, je při
zjišťování jeho reálné daňové povinnosti (a od toho se odvíjejícího rozsahu
zkrácení daně) vždy nutno vycházet z toho, jak by byla daň stanovena, pokud by
pachatel od počátku jednal v souladu se zákonem. Proto je nezbytné kalkulovat s
oběma možnostmi, které zákon č. 586/1992 Sb. nabízí, tedy jak se započítáním
skutečně vynaložených nákladů, tak i uplatněním příslušné paušální částky. Na
to má koneckonců každý daňový poplatník ze zákona nárok a je přitom jasné, že
si vždy zvolí tu variantu, která je pro něj finančně výhodnější. Pouze takto
vzešlou částku daně lze při dodržení všech zákonných pravidel označit za daň,
která měla být správně zaplacena, a pouze takový přírůstek na majetku českého
státu je možno důvodně očekávat. Daný rámec nelze překročit. Proto v trestním
řízení není možno postupovat podle poslední věty § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992
Sb. a brát v úvahu předchozí volbu pachatele pro jeden z výše zmíněných
způsobů, kterou učinil pouze a jedině v rámci páchání své trestné činnosti. V
případě poctivého zákonného jednání by měl možnost zvolit postup jiný, který by
byl pro něho výhodnější, a jen od takového postupu se má odvíjet určení jeho
správné daňové povinnosti a následně i rozsahu zkrácení daně. To nakonec
odpovídá i pravidlu in dubio pro reo, byť to se týká primárně skutkových otázek.
32. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp.
zn. 2 To 85/2023, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 2 T 1/2023, jakož i další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v
Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
33. Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání
a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Na Krajském soudu v
Českých Budějovicích tedy bude, aby ve shora naznačených intencích znovu
posoudil otázku rozsahu zkrácené daně. Dále platí, že rozhodnutí soudů byla
zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
34. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je
zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu