Obranou proti nezákonně vedené daňové kontrole zahájené před prvním vyměřením daně, i v případě tvrzených neoprávněných průtahů, je žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82
a násl. s. ř. s., nikoli žaloba proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. téhož
zákona.
Obranou proti nezákonně vedené daňové kontrole zahájené před prvním vyměřením daně, i v případě tvrzených neoprávněných průtahů, je žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82
a násl. s. ř. s., nikoli žaloba proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. téhož
zákona.
[15] Kasační stížností napadený rozsudek
městského soudu tedy neměl být vzhledem
k tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku stěžovatelky stále trvají, vůbec vydán a neměl
být účastníkům řízení doručen. Na městském
soudu proto bude, aby po odpadnutí překážky řízení spočívající v probíhajícím konkursu
pokračoval v řízení a svůj rozsudek stěžovatelce znovu doručil, nedojde-li v důsledku
konkursu k jeho zrušení a zániku. Tímto postupem zároveň nebude stěžovatelka dotčena na svém právu podat proti předmětnému
rozsudku městského soudu opravný prostředek (kasační stížnost).
nosti a průtazích žalovaného při daňových
kontrolách daně z přidané hodnoty za měsíce
duben, červenec, srpen a září 2012.
Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2014,
čj. 22 A 77/2014-22, žalobu zamítl s tím, že
nelze podat zásahovou žalobu dle § 82 a násl.
s. ř. s., domáhá-li se daňový subjekt ochrany
před nečinností či před účelovým prodlužováním daňové kontroly zahájené podle § 90
odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Právním prostředkem ochrany v takovém
případě je žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s.
(dále jen „nečinnostní žaloba“), a to navzdory
judikatuře Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005,
čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS,
a zejména rozsudky ze dne 10. 10. 2012,
čj. 1 Ans 10/2012–52, č. 2729/2013 Sb. NSS,
a ze dne 7. 11. 2012, čj. 1 Ans 11/2012–59).
Dle soudu dosavadní judikatura správních
soudů (i Nejvyššího správního soudu) dospěla k závěru, že v případě, kdy je možno skončit řízení pouze rozhodnutím, je právním
prostředkem ochrany proti průtahům správního orgánu v řízení nečinnostní žaloba. Tato
judikatura byla mnohokrát aplikována i pro
případ nečinnosti správce daně v rámci vytýkacího řízení dle § 43 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Uvedené se soud
snažil aplikovat i na daňovou kontrolu, která
byla zahájena před prvním vyměřením daně.
Na základě zákonných ustanovení dospěl
k závěru, že jakýkoli postup před vyměřením
daně (ať už se jedná o postup k odstranění
pochybností či daňovou kontrolu, jakož i při
vyměření daně podle daňového přiznání)
končí vydáním rozhodnutí. Daňová kontrola
zahájená na základě § 90 odst. 3 daňového řádu, tedy zahájená „překlopením“ z postupu
k odstranění pochybností, a tudíž před prvním vyměřením daně, musí bez výjimky vyústit do vydání platebního výměru. Naplňuje
všechny předpoklady § 79 odst. 1 s. ř. s. a nic
nebrání tomu, aby soud uložil správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
V ní uvedla, že podání nečinnostní žaloby
zvažovala, nakonec se však s ohledem na aktuální judikaturu přiklonila k podání žaloby
zásahové. K tomu citovala již uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
čj. 1 Ans 11/2012-59, z něhož dovodila, že
kontrola se dá nejen nezákonně zahájit, ale
i vést. Jelikož soud zaujal jiný právní názor, cítila se stěžovatelka jako divák v souboji soudů
o správný výklad zákona. Navíc trvat na striktním použití jednoho či druhého typu žaloby
je v tomto případě přepjatě formalistické, jelikož oba typy žalob vedou ke stejnému cíli.
V každém případě by správce daně musel
ukončit kontrolu a vydat platební výměr. Závěrem stěžovatelka upozornila na nález
Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3106/13, z něhož dovodila, že soudy mají přednostně hledat způsoby, které umožní
věcné projednání podání. Měla za to, že podala zásahovou žalobu na průtahy a nečinnost správce daně v daňových kontrolách
v souladu s platnou judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Jejím zamítnutím krajský
soud porušil § 82 a násl. s. ř. s. a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že v případě zahájení daňové kontroly
před prvním vyměřením daně jde o jinou situaci, než pokud by se jednalo o daňovou
kontrolu po vyměření daně. V posuzovaném
případě připadalo v úvahu využití nečinnostní žaloby, jelikož správce daně měl povinnost
vydat ve věci rozhodnutí, proto nebylo případné podat žalobu zásahovou. Upozornil dále,
že stěžovatelka se v žalobním petitu domáhala ukončení daňových kontrol, nikoli vydání
rozhodnutí o stanovení daně. Podle obsahu
tak nebylo možné usoudit, že by se domáhala
ochrany proti nečinnosti žalovaného. Skutečnost, že nezvolila nečinnostní žalobu, nebyla
pouze formálním pochybením, které by naopak bylo možno spatřovat v případě, kdy by
žalobu označila jako zásahovou, ale domáhala
by se vydání rozhodnutí. V kasační stížnosti
zmiňovaný nález Ústavního soudu nedopadal
na posuzovaný případ, jelikož posuzovaná žaloba nebyla neurčitá ani nejasná. Součinnost
soudu při odstraňování vad podání nelze interpretovat jako povinnost postupovat tak,
aby byl žalobce úspěšný. Nevhodná formulace žalobního návrhu jde k tíži stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
Z odůvodnění:
III.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) [10]Předmětem kasačního přezkumu
je, v závislosti na způsobu vypořádání žaloby
krajským soudem a od toho odvozeného obsahu kasační stížnosti, přezkum otázky, jaký
žalobní typ má žalobce zvolit proti nečinnosti či průtahům správce daně při provádění
daňové kontroly zahájené v návaznosti na postup k odstranění pochybností v souladu
s § 90 odst. 3 daňového řádu.
[15] Kasační stížností napadený rozsudek
městského soudu tedy neměl být vzhledem
k tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku stěžovatelky stále trvají, vůbec vydán a neměl
být účastníkům řízení doručen. Na městském
soudu proto bude, aby po odpadnutí překážky řízení spočívající v probíhajícím konkursu
pokračoval v řízení a svůj rozsudek stěžovatelce znovu doručil, nedojde-li v důsledku
konkursu k jeho zrušení a zániku. Tímto postupem zároveň nebude stěžovatelka dotčena na svém právu podat proti předmětnému
rozsudku městského soudu opravný prostředek (kasační stížnost).
nosti a průtazích žalovaného při daňových
kontrolách daně z přidané hodnoty za měsíce
duben, červenec, srpen a září 2012.
Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2014,
čj. 22 A 77/2014-22, žalobu zamítl s tím, že
nelze podat zásahovou žalobu dle § 82 a násl.
s. ř. s., domáhá-li se daňový subjekt ochrany
před nečinností či před účelovým prodlužováním daňové kontroly zahájené podle § 90
odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Právním prostředkem ochrany v takovém
případě je žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s.
(dále jen „nečinnostní žaloba“), a to navzdory
judikatuře Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005,
čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS,
a zejména rozsudky ze dne 10. 10. 2012,
čj. 1 Ans 10/2012–52, č. 2729/2013 Sb. NSS,
a ze dne 7. 11. 2012, čj. 1 Ans 11/2012–59).
Dle soudu dosavadní judikatura správních
soudů (i Nejvyššího správního soudu) dospěla k závěru, že v případě, kdy je možno skončit řízení pouze rozhodnutím, je právním
prostředkem ochrany proti průtahům správního orgánu v řízení nečinnostní žaloba. Tato
judikatura byla mnohokrát aplikována i pro
případ nečinnosti správce daně v rámci vytýkacího řízení dle § 43 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Uvedené se soud
snažil aplikovat i na daňovou kontrolu, která
byla zahájena před prvním vyměřením daně.
Na základě zákonných ustanovení dospěl
k závěru, že jakýkoli postup před vyměřením
daně (ať už se jedná o postup k odstranění
pochybností či daňovou kontrolu, jakož i při
vyměření daně podle daňového přiznání)
končí vydáním rozhodnutí. Daňová kontrola
zahájená na základě § 90 odst. 3 daňového řádu, tedy zahájená „překlopením“ z postupu
k odstranění pochybností, a tudíž před prvním vyměřením daně, musí bez výjimky vyústit do vydání platebního výměru. Naplňuje
všechny předpoklady § 79 odst. 1 s. ř. s. a nic
nebrání tomu, aby soud uložil správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
V ní uvedla, že podání nečinnostní žaloby
zvažovala, nakonec se však s ohledem na aktuální judikaturu přiklonila k podání žaloby
zásahové. K tomu citovala již uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
čj. 1 Ans 11/2012-59, z něhož dovodila, že
kontrola se dá nejen nezákonně zahájit, ale
i vést. Jelikož soud zaujal jiný právní názor, cítila se stěžovatelka jako divák v souboji soudů
o správný výklad zákona. Navíc trvat na striktním použití jednoho či druhého typu žaloby
je v tomto případě přepjatě formalistické, jelikož oba typy žalob vedou ke stejnému cíli.
V každém případě by správce daně musel
ukončit kontrolu a vydat platební výměr. Závěrem stěžovatelka upozornila na nález
Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3106/13, z něhož dovodila, že soudy mají přednostně hledat způsoby, které umožní
věcné projednání podání. Měla za to, že podala zásahovou žalobu na průtahy a nečinnost správce daně v daňových kontrolách
v souladu s platnou judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Jejím zamítnutím krajský
soud porušil § 82 a násl. s. ř. s. a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že v případě zahájení daňové kontroly
před prvním vyměřením daně jde o jinou situaci, než pokud by se jednalo o daňovou
kontrolu po vyměření daně. V posuzovaném
případě připadalo v úvahu využití nečinnostní žaloby, jelikož správce daně měl povinnost
vydat ve věci rozhodnutí, proto nebylo případné podat žalobu zásahovou. Upozornil dále,
že stěžovatelka se v žalobním petitu domáhala ukončení daňových kontrol, nikoli vydání
rozhodnutí o stanovení daně. Podle obsahu
tak nebylo možné usoudit, že by se domáhala
ochrany proti nečinnosti žalovaného. Skutečnost, že nezvolila nečinnostní žalobu, nebyla
pouze formálním pochybením, které by naopak bylo možno spatřovat v případě, kdy by
žalobu označila jako zásahovou, ale domáhala
by se vydání rozhodnutí. V kasační stížnosti
zmiňovaný nález Ústavního soudu nedopadal
na posuzovaný případ, jelikož posuzovaná žaloba nebyla neurčitá ani nejasná. Součinnost
soudu při odstraňování vad podání nelze interpretovat jako povinnost postupovat tak,
aby byl žalobce úspěšný. Nevhodná formulace žalobního návrhu jde k tíži stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
Z odůvodnění:
III.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) [10]Předmětem kasačního přezkumu
je, v závislosti na způsobu vypořádání žaloby
krajským soudem a od toho odvozeného obsahu kasační stížnosti, přezkum otázky, jaký
žalobní typ má žalobce zvolit proti nečinnosti či průtahům správce daně při provádění
daňové kontroly zahájené v návaznosti na postup k odstranění pochybností v souladu
s § 90 odst. 3 daňového řádu.
[11] V první řadě je třeba upozornit na setrvalou judikaturu správních soudů, a to včetně soudu zdejšího, ze které vyplývá, že pokud
je možno ukončit řízení pouze vydáním autoritativního rozhodnutí, pak je právním prostředkem uplatnitelným proti nečinnosti
správního orgánu nečinnostní žaloba (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 18. 12. 2012, čj. 9 Ans 16/2012-84, nebo
ze dne 16. 11. 2010, čj. 9 Aps 5/2010-81,
č. 2261/2011 Sb. NSS). Tento názor ostatně
vyjádřil v napadeném rozsudku i krajský
soud. Smyslem nečinnostní žaloby podle § 79
s. ř. s. je posoudit, zda správní orgán je nečinný, a pro tento případ mu nařídit vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení pak končí vydáním rozsudku, jímž se správnímu
orgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen až samotným faktickým vydáním rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení má
samozřejmě svůj význam pouze tehdy, pokud
nečinnost správního orgánu trvá. Pomine-li
v průběhu soudního řízení, soud žalobu zamítne podle § 81 odst. 3 s. ř. s., neboť vychází
ze skutkového stavu, který zde je v den rozhodnutí soudu (srov. Vopálka, V. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha : C. H. Beck,
2004, s. 191).
[11] V první řadě je třeba upozornit na setrvalou judikaturu správních soudů, a to včetně soudu zdejšího, ze které vyplývá, že pokud
je možno ukončit řízení pouze vydáním autoritativního rozhodnutí, pak je právním prostředkem uplatnitelným proti nečinnosti
správního orgánu nečinnostní žaloba (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 18. 12. 2012, čj. 9 Ans 16/2012-84, nebo
ze dne 16. 11. 2010, čj. 9 Aps 5/2010-81,
č. 2261/2011 Sb. NSS). Tento názor ostatně
vyjádřil v napadeném rozsudku i krajský
soud. Smyslem nečinnostní žaloby podle § 79
s. ř. s. je posoudit, zda správní orgán je nečinný, a pro tento případ mu nařídit vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení pak končí vydáním rozsudku, jímž se správnímu
orgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen až samotným faktickým vydáním rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení má
samozřejmě svůj význam pouze tehdy, pokud
nečinnost správního orgánu trvá. Pomine-li
v průběhu soudního řízení, soud žalobu zamítne podle § 81 odst. 3 s. ř. s., neboť vychází
ze skutkového stavu, který zde je v den rozhodnutí soudu (srov. Vopálka, V. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha : C. H. Beck,
2004, s. 191).
[12] Za podmínky řízení lze označit předpoklady, při jejichž splnění lze ve věci meritorně rozhodnout. V případě žaloby dle § 79
s. ř. s. musí být splněny obecné podmínky na
straně účastníků řízení, tj. způsobilost být
účastníkem řízení, procesní způsobilost, a dále dle citovaného ustanovení musí být splně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
na povinnost bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně
proti jeho nečinnosti, a konečně povinnost
tvrzení žalobce, že správní orgán nevydal rozhodnutí nebo osvědčení, ačkoli mu to zákon
ukládá. Samotné posouzení, zda byl žalovaný
povinen vydat rozhodnutí a následné posouzení, zda jde či nejde o nečinnost správního
orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., se děje
při rozhodování o věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení. Závěr o tom, zda byl
správní orgán skutečně nečinný, je již hmotněprávním posouzením věci, dle něhož je
hodnocena důvodnost žaloby (k tomu blíže
již citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ve věci čj. 1 Ans 10/2012-52).
[13] Výše specifikovaný typ žaloby měla
stěžovatelka dle krajského soudu uplatnit,
aby mohla být úspěšná. Ona namísto nečinnostní žaloby podala žalobu zásahovou a domáhala se toho, aby soud žalovanému zakázal
pokračovat v daňové kontrole. Pro vyhodnocení volby správného žalobního typu je podstatné zaměřit se na institut daňové kontroly.
[13] Výše specifikovaný typ žaloby měla
stěžovatelka dle krajského soudu uplatnit,
aby mohla být úspěšná. Ona namísto nečinnostní žaloby podala žalobu zásahovou a domáhala se toho, aby soud žalovanému zakázal
pokračovat v daňové kontrole. Pro vyhodnocení volby správného žalobního typu je podstatné zaměřit se na institut daňové kontroly.
[14] Daňová kontrola (§ 85 a násl. daňového řádu) je postupem, jímž správce daně
ověřuje a zjišťuje „okolnosti rozhodné pro
správné stanovení daně“, a slouží k obsáhlejšímu a časově i personálně náročnějšímu dokazování než například postup k odstranění
pochybností. Ostatně proto využil žalovaný
možnost, kterou mu nabízí daňový řád, a postup k odstranění pochybností „překlopil“
v daňovou kontrolu. Podle § 87 odst. 1 daňového řádu je daňová kontrola „zahájena prvním úkonem správce daně vůči daňovému
subjektu, při kterém je vymezen předmět
a rozsah daňové kontroly a při kterém
správce daně začne zjišťovat daňové povinnosti nebo prověřovat
tvrzení daňového
subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro
správné zjištění a stanovení daně“. Ukončena je potom sepsáním a podepsáním zprávy
o daňové kontrole, do níž správce daně zahrne informace o „zahájení, průběhu a ukončení daňové kontroly“, jakož i „výsledek kontrolního zjištění, včetně hodnocení důkazů
zjištěných v průběhu daňové kontroly, a od-
kaz na protokoly nebo úřední záznamy“
o dalších v zákoně uvedených skutečnostech
(§ 88 odst. 1 daňového řádu). Následně správce
daně „seznámí daňový subjekt s výsledkem
kontrolního zjištění, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů a předloží mu jej k vyjádření“ (§ 88 odst. 2 daňového řádu). Nedojde-li na základě vyjádření daňového subjektu
ke změnám, zprávu o daňové kontrole podepíše kontrolovaný daňový subjekt a za správce daně příslušná úřední osoba. Podpisem je
ukončeno projednání zprávy o daňové kontrole, ta se považuje za oznámenou, a současně je i ukončena daňová kontrola.
[14] Daňová kontrola (§ 85 a násl. daňového řádu) je postupem, jímž správce daně
ověřuje a zjišťuje „okolnosti rozhodné pro
správné stanovení daně“, a slouží k obsáhlejšímu a časově i personálně náročnějšímu dokazování než například postup k odstranění
pochybností. Ostatně proto využil žalovaný
možnost, kterou mu nabízí daňový řád, a postup k odstranění pochybností „překlopil“
v daňovou kontrolu. Podle § 87 odst. 1 daňového řádu je daňová kontrola „zahájena prvním úkonem správce daně vůči daňovému
subjektu, při kterém je vymezen předmět
a rozsah daňové kontroly a při kterém
správce daně začne zjišťovat daňové povinnosti nebo prověřovat
tvrzení daňového
subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro
správné zjištění a stanovení daně“. Ukončena je potom sepsáním a podepsáním zprávy
o daňové kontrole, do níž správce daně zahrne informace o „zahájení, průběhu a ukončení daňové kontroly“, jakož i „výsledek kontrolního zjištění, včetně hodnocení důkazů
zjištěných v průběhu daňové kontroly, a od-
kaz na protokoly nebo úřední záznamy“
o dalších v zákoně uvedených skutečnostech
(§ 88 odst. 1 daňového řádu). Následně správce
daně „seznámí daňový subjekt s výsledkem
kontrolního zjištění, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů a předloží mu jej k vyjádření“ (§ 88 odst. 2 daňového řádu). Nedojde-li na základě vyjádření daňového subjektu
ke změnám, zprávu o daňové kontrole podepíše kontrolovaný daňový subjekt a za správce daně příslušná úřední osoba. Podpisem je
ukončeno projednání zprávy o daňové kontrole, ta se považuje za oznámenou, a současně je i ukončena daňová kontrola.
[15] Jak plyne z uvedeného, bezprostředním výsledkem daňové kontroly není rozhodnutí o stanovení (vyměření) daně, ale zpráva
o daňové kontrole, na jejímž základě teprve
může být takové rozhodnutí vydáno. Nejvyšší
správní soud se proto nemůže ztotožnit s názorem krajského soudu, který tvrdí, že výsledkem daňové kontroly probíhající před vyměřením daně je vždy vydání platebního
výměru. Je nepochybné, že platební výměr
správce daně vydá, nicméně se nejedná o rozhodnutí, kterým se ukončuje daňová kontrola. Výsledkem daňové kontroly je zpráva o daňové kontrole, která musí být projednána
a podepsána, aby byla daňová kontrola řádně
ukončena. Bez ní není možné rozhodnutí
v daňovém řízení na základě daňové kontroly
vydat. Zpráva o daňové kontrole při tom není
rozhodnutím ani osvědčením dle § 79 s. ř. s.
(k tomu usnesení rozšířeného senátu v již
zmiňované věci čj. 2 Afs 144/2004-110). Jde
o důkazní prostředek, který napomáhá správci daně ke správnému stanovení daně. Podání
nečinnostní žaloby však připadá v úvahu,
pouze je-li zákonem předpokládaným ukončením probíhajícího postupu vydání rozhodnutí či osvědčení. V daném případě tomu tak
není. Naproti tomu vydání platebních výměrů je možno v rámci nečinnostní žaloby požadovat. To ale až poté, co byla projednána a podepsána zpráva o daňové kontrole, tedy
jsou-li splněny všechny podmínky, které pro
vydání tohoto typu rozhodnutí být splněny
musí, a nečinnost správce daně spočívá právě
v nevydání rozhodnutí. V situaci, kdy by soud
nařídil správci daně rozhodnout ve věci, aniž
by byla projednána a podepsána zpráva o daňové kontrole, připravil by daňový subjekt
o práva, která mu zákon v souvislosti s ukončením daňové kontroly přiznává (tedy zejména možnost vyjádřit se k výsledku kontrolního zjištění).
[15] Jak plyne z uvedeného, bezprostředním výsledkem daňové kontroly není rozhodnutí o stanovení (vyměření) daně, ale zpráva
o daňové kontrole, na jejímž základě teprve
může být takové rozhodnutí vydáno. Nejvyšší
správní soud se proto nemůže ztotožnit s názorem krajského soudu, který tvrdí, že výsledkem daňové kontroly probíhající před vyměřením daně je vždy vydání platebního
výměru. Je nepochybné, že platební výměr
správce daně vydá, nicméně se nejedná o rozhodnutí, kterým se ukončuje daňová kontrola. Výsledkem daňové kontroly je zpráva o daňové kontrole, která musí být projednána
a podepsána, aby byla daňová kontrola řádně
ukončena. Bez ní není možné rozhodnutí
v daňovém řízení na základě daňové kontroly
vydat. Zpráva o daňové kontrole při tom není
rozhodnutím ani osvědčením dle § 79 s. ř. s.
(k tomu usnesení rozšířeného senátu v již
zmiňované věci čj. 2 Afs 144/2004-110). Jde
o důkazní prostředek, který napomáhá správci daně ke správnému stanovení daně. Podání
nečinnostní žaloby však připadá v úvahu,
pouze je-li zákonem předpokládaným ukončením probíhajícího postupu vydání rozhodnutí či osvědčení. V daném případě tomu tak
není. Naproti tomu vydání platebních výměrů je možno v rámci nečinnostní žaloby požadovat. To ale až poté, co byla projednána a podepsána zpráva o daňové kontrole, tedy
jsou-li splněny všechny podmínky, které pro
vydání tohoto typu rozhodnutí být splněny
musí, a nečinnost správce daně spočívá právě
v nevydání rozhodnutí. V situaci, kdy by soud
nařídil správci daně rozhodnout ve věci, aniž
by byla projednána a podepsána zpráva o daňové kontrole, připravil by daňový subjekt
o práva, která mu zákon v souvislosti s ukončením daňové kontroly přiznává (tedy zejména možnost vyjádřit se k výsledku kontrolního zjištění).
[16] Nejvyšší správní soud vyšel z již citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 144/2004-110,
které se vztahuje na daňovou kontrolu vedenou podle zákona o správě daní a poplatků.
Závěry v tomto judikátu obsažené jsou však
aplikovatelné i na současnou právní úpravu,
přestože nabytím účinnosti daňového řádu je
umožněno vést daňovou kontrolu i před vyměřením daně. Správce daně potom bude na
základě výsledků řádně ukončené daňové
kontroly vydávat platební výměry (a to buď
s využitím zprávy o daňové kontrole, kterou
je možno považovat za odůvodnění rozhodnutí dle § 147 odst. 1, 2 a 4 daňového řádu,
když na jejím základě dojde ke stanovení daně
odlišně od daně tvrzené daňovým subjektem,
nebo izolovaně od zprávy o daňové kontrole,
když nejsou splněny uvedené podmínky), na
rozdíl od daňové kontroly, která je vedena až
po vyměření daně a která nemusí ústit do vydání rozhodnutí. Ani v jednom případě však
nelze vydat rozhodnutí, aniž by byla předtím
ukončena daňová kontrola projednáním
a podepsáním zprávy o daňové kontrole.
[16] Nejvyšší správní soud vyšel z již citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 144/2004-110,
které se vztahuje na daňovou kontrolu vedenou podle zákona o správě daní a poplatků.
Závěry v tomto judikátu obsažené jsou však
aplikovatelné i na současnou právní úpravu,
přestože nabytím účinnosti daňového řádu je
umožněno vést daňovou kontrolu i před vyměřením daně. Správce daně potom bude na
základě výsledků řádně ukončené daňové
kontroly vydávat platební výměry (a to buď
s využitím zprávy o daňové kontrole, kterou
je možno považovat za odůvodnění rozhodnutí dle § 147 odst. 1, 2 a 4 daňového řádu,
když na jejím základě dojde ke stanovení daně
odlišně od daně tvrzené daňovým subjektem,
nebo izolovaně od zprávy o daňové kontrole,
když nejsou splněny uvedené podmínky), na
rozdíl od daňové kontroly, která je vedena až
po vyměření daně a která nemusí ústit do vydání rozhodnutí. Ani v jednom případě však
nelze vydat rozhodnutí, aniž by byla předtím
ukončena daňová kontrola projednáním
a podepsáním zprávy o daňové kontrole.
[17] Zdejší soud v rozsudku ze dne 19. 12.
2012, čj. 2 Ans 15/2012–22, v němž se zabýval
podobnou tematikou, uvedl: „Vyměřovací řízení
je sice třeba ukončit rozhodnutím,
ovšem některé postupy, které jsou jeho součástí, mají charakter samostatného zásahu
do práv daňového subjektu. Pokud jde o postup k odstranění pochybností, není jeho výsledkem vždy rozhodnutí, stejně tak u daňové kontroly je jejím výsledkem zpráva
o kontrole. V obou případech se jedná o ucelené postupy, jimiž má být ověřena či zjištěna správná výše daňové povinnosti. Přitom
postup k odstranění pochybností je namístě
tam, kde k odstranění pochybností postačí
výzva a posouzení dokladů k výzvě předložených či podání vysvětlení. Daňová kontro-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
znění
technické novely
la pak je postupem složitějším, zpravidla také podstatně zasahujícím do práv a povinností daňového subjektu. Konkrétně ve vztahu k daňové kontrole zmíněné usnesení
rozšířeného senátu čj. 2 Afs 144/2004–110
vycházelo z předchozí judikatury Ústavního
soudu a pojetí, že daňová kontrola je ,jiný zásah veřejné moci do ústavně garantovaných
práv a svobod‘. Na tomto pojetí se nic nemění
ani za stávajícího daňového řádu. Výstupem daňové kontroly je zpráva o daňové
kontrole (§ 88 odst. 1 daňového řádu), přičemž pouze v případě, že na jejím základě
dojde ke stanovení daně odlišně od daně tvrzené daňovým subjektem, považuje se zpráva o daňové kontrole za odůvodnění rozhodnutí (§ 147 odst. 1, 2, 4 daňového řádu).
Prostředkem ochrany proti ní je i nadále žaloba proti nezákonnému zásahu, jak již tento soud vyslovil pod sp. zn. 2 Afs 144/2004,
na který, včetně rozsudku tohoto soudu
sp. zn. 2 Afs 17/2003, poukázal krajský soud.
K témuž závěru dospívá i komentář [Matyášová, L.; Grossová, M. E.; Daňový řád s komentářem, důvodovou zprávou a judikaturou ve
zák.
č. 30/2011 Sb. Praha : Leges, 2011, s. 272] vymezující zde cíle daňové kontroly a její zákonný rámec, přičemž vybočení z tohoto
rámce označuje za možné naplnění znaků
nezákonného zásahu.“
[17] Zdejší soud v rozsudku ze dne 19. 12.
2012, čj. 2 Ans 15/2012–22, v němž se zabýval
podobnou tematikou, uvedl: „Vyměřovací řízení
je sice třeba ukončit rozhodnutím,
ovšem některé postupy, které jsou jeho součástí, mají charakter samostatného zásahu
do práv daňového subjektu. Pokud jde o postup k odstranění pochybností, není jeho výsledkem vždy rozhodnutí, stejně tak u daňové kontroly je jejím výsledkem zpráva
o kontrole. V obou případech se jedná o ucelené postupy, jimiž má být ověřena či zjištěna správná výše daňové povinnosti. Přitom
postup k odstranění pochybností je namístě
tam, kde k odstranění pochybností postačí
výzva a posouzení dokladů k výzvě předložených či podání vysvětlení. Daňová kontro-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
znění
technické novely
la pak je postupem složitějším, zpravidla také podstatně zasahujícím do práv a povinností daňového subjektu. Konkrétně ve vztahu k daňové kontrole zmíněné usnesení
rozšířeného senátu čj. 2 Afs 144/2004–110
vycházelo z předchozí judikatury Ústavního
soudu a pojetí, že daňová kontrola je ,jiný zásah veřejné moci do ústavně garantovaných
práv a svobod‘. Na tomto pojetí se nic nemění
ani za stávajícího daňového řádu. Výstupem daňové kontroly je zpráva o daňové
kontrole (§ 88 odst. 1 daňového řádu), přičemž pouze v případě, že na jejím základě
dojde ke stanovení daně odlišně od daně tvrzené daňovým subjektem, považuje se zpráva o daňové kontrole za odůvodnění rozhodnutí (§ 147 odst. 1, 2, 4 daňového řádu).
Prostředkem ochrany proti ní je i nadále žaloba proti nezákonnému zásahu, jak již tento soud vyslovil pod sp. zn. 2 Afs 144/2004,
na který, včetně rozsudku tohoto soudu
sp. zn. 2 Afs 17/2003, poukázal krajský soud.
K témuž závěru dospívá i komentář [Matyášová, L.; Grossová, M. E.; Daňový řád s komentářem, důvodovou zprávou a judikaturou ve
zák.
č. 30/2011 Sb. Praha : Leges, 2011, s. 272] vymezující zde cíle daňové kontroly a její zákonný rámec, přičemž vybočení z tohoto
rámce označuje za možné naplnění znaků
nezákonného zásahu.“
[18] Z důvodu, že daňová kontrola nekončí vydáním rozhodnutí nebo osvědčení, ale
projednáním a podepsáním zprávy o daňové
kontrole, na jejímž základě může být vydáno
rozhodnutí, není obranou proti nezákonně
vedené kontrole žaloba dle § 79 a násl. s. ř. s.,
ale je jí žaloba zásahová podle § 82 a násl. s. ř. s.
Platí při tom, že zásahová žaloba může směřovat jak proti zahájení daňové kontroly (například z důvodu pochybení správce daně v protokolu o zahájení daňové kontroly), tak proti
jejímu vedení (zde nezákonnost může spočívat například právě v neodůvodněných průtazích). Nepřipuštění možnosti použít zásahovou žalobu v průběhu daňové kontroly by
znamenalo odepření možnosti bránit se proti
nezákonnostem páchaným správcem daně
po zahájení daňové kontroly, když vzhledem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
k výše uvedenému jiný prostředek soudní
ochrany nemá daňový subjekt k dispozici. Zásahová žaloba je ze své podstaty právním prostředkem subsidiárním, který lze využít až po
vyčerpání všech možných jiných prostředků
ochrany, ať už se jedná o jiný žalobní typ nebo o právní prostředky, které bylo možno využít ve správním řízení (k tomu blíže Potěšil, L.;
Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha : Leges, 2014, s. 801). Krajský
soud se domníval, že takovým prostředkem
ochrany, který je nezbytné využít, je nečinnostní žaloba. Vzhledem k výše uvedenému
byl ale takový závěr nesprávný.
[18] Z důvodu, že daňová kontrola nekončí vydáním rozhodnutí nebo osvědčení, ale
projednáním a podepsáním zprávy o daňové
kontrole, na jejímž základě může být vydáno
rozhodnutí, není obranou proti nezákonně
vedené kontrole žaloba dle § 79 a násl. s. ř. s.,
ale je jí žaloba zásahová podle § 82 a násl. s. ř. s.
Platí při tom, že zásahová žaloba může směřovat jak proti zahájení daňové kontroly (například z důvodu pochybení správce daně v protokolu o zahájení daňové kontroly), tak proti
jejímu vedení (zde nezákonnost může spočívat například právě v neodůvodněných průtazích). Nepřipuštění možnosti použít zásahovou žalobu v průběhu daňové kontroly by
znamenalo odepření možnosti bránit se proti
nezákonnostem páchaným správcem daně
po zahájení daňové kontroly, když vzhledem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
k výše uvedenému jiný prostředek soudní
ochrany nemá daňový subjekt k dispozici. Zásahová žaloba je ze své podstaty právním prostředkem subsidiárním, který lze využít až po
vyčerpání všech možných jiných prostředků
ochrany, ať už se jedná o jiný žalobní typ nebo o právní prostředky, které bylo možno využít ve správním řízení (k tomu blíže Potěšil, L.;
Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha : Leges, 2014, s. 801). Krajský
soud se domníval, že takovým prostředkem
ochrany, který je nezbytné využít, je nečinnostní žaloba. Vzhledem k výše uvedenému
byl ale takový závěr nesprávný.
[19] Pokud stěžovatelka brojila proti postupu správce daně při vedení daňové kontroly zásahovou žalobou, postupovala správně a krajský soud měl její žalobu věcně
projednat. Obdobně se Nejvyšší správní soud
vyslovil už ve výše uvedených rozsudcích
čj. 1 Ans 11/2012-59, čj. 1 Ans 10/2012-52 –
zde pro postup k odstranění pochybností,
čj. 2 Ans 15/2012-22 či čj. 2 Afs 144/2004-110,
a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat.
[19] Pokud stěžovatelka brojila proti postupu správce daně při vedení daňové kontroly zásahovou žalobou, postupovala správně a krajský soud měl její žalobu věcně
projednat. Obdobně se Nejvyšší správní soud
vyslovil už ve výše uvedených rozsudcích
čj. 1 Ans 11/2012-59, čj. 1 Ans 10/2012-52 –
zde pro postup k odstranění pochybností,
čj. 2 Ans 15/2012-22 či čj. 2 Afs 144/2004-110,
a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat.
[20] I s ohledem na uvedené nelze souhlasit se stěžovatelčiným názorem, že trvání
na striktním použití jednoho typu žaloby je
přepjatě formalistické. Není pravdou, že oba
žalobní typy – žaloba zásahová a žaloba nečinnostní – vedou ke stejnému výsledku. Žalobou nečinnostní se daňový subjekt může
domáhat, aby správce daně ukončil svou nečinnost spočívající v nevydání rozhodnutí ve
věci samé nebo osvědčení, což je podstata nečinnostní žaloby. Pokud v rámci daňové kontroly nedochází k vydání rozhodnutí ve věci
samé ani osvědčení, jak je argumentováno výše, není možné se vydání rozhodnutí či
osvědčení domáhat, a nečinnostní žaloba by
byla odsouzena k neúspěchu. Naopak zásahovou žalobou je možno se domáhat, aby správce daně například pokračoval v daňové kontrole, či daňovou kontrolu ukončil. Nelze
tedy říci, že by nebylo podstatné, jaký typ žaloby žalobce zvolí, a oba posuzované typy by
byly vzájemně zaměnitelné. V této souvislosti
zdejší soud připomíná svoji dřívější judikaturu, podle které „[ž]aloba proti nečinnosti po-
dle § 79 s. ř. s. a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. jsou
dva zcela odlišné typy žalob ve správním
soudnictví, které nelze zaměňovat ani směšovat (k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, čj. 7 Aps 2/2009-197).
Nutno ovšem konstatovat, že stěžovatelka
zvolila pro svou situaci správný typ žaloby.
[20] I s ohledem na uvedené nelze souhlasit se stěžovatelčiným názorem, že trvání
na striktním použití jednoho typu žaloby je
přepjatě formalistické. Není pravdou, že oba
žalobní typy – žaloba zásahová a žaloba nečinnostní – vedou ke stejnému výsledku. Žalobou nečinnostní se daňový subjekt může
domáhat, aby správce daně ukončil svou nečinnost spočívající v nevydání rozhodnutí ve
věci samé nebo osvědčení, což je podstata nečinnostní žaloby. Pokud v rámci daňové kontroly nedochází k vydání rozhodnutí ve věci
samé ani osvědčení, jak je argumentováno výše, není možné se vydání rozhodnutí či
osvědčení domáhat, a nečinnostní žaloba by
byla odsouzena k neúspěchu. Naopak zásahovou žalobou je možno se domáhat, aby správce daně například pokračoval v daňové kontrole, či daňovou kontrolu ukončil. Nelze
tedy říci, že by nebylo podstatné, jaký typ žaloby žalobce zvolí, a oba posuzované typy by
byly vzájemně zaměnitelné. V této souvislosti
zdejší soud připomíná svoji dřívější judikaturu, podle které „[ž]aloba proti nečinnosti po-
dle § 79 s. ř. s. a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. jsou
dva zcela odlišné typy žalob ve správním
soudnictví, které nelze zaměňovat ani směšovat (k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, čj. 7 Aps 2/2009-197).
Nutno ovšem konstatovat, že stěžovatelka
zvolila pro svou situaci správný typ žaloby.
[21] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 3106/13, v němž Ústavní soudu vyslovil:
„Ústavní soud tak shrnuje, že stěžovatelčino
podání ze dne 19. 7. 2012 je třeba považovat
za neurčité, pročež obvodní soud byl – v souladu s relevantní právní úpravou, tj. občanským soudním řádem ve znění do 31. 12.
2012 – ve vztahu k němu povinen užít postup podle § 43 odst. 1 občanského soudního
řádu“, tj. vyzvat účastnici řízení k odstranění
vad jejího podání. Tento nález však nelze na
nyní posuzovanou věc použít, jelikož v případě řešeném Ústavním soudem šlo o odlišnou
situaci. Podání, jež bylo předmětem zkoumání, bylo totiž nejasné a nebylo z něj seznatelné, co je obsahem návrhu, zda pouze návrh
na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, či šlo současně o blanketní
dovolání. V nyní posuzovaném případě ale
podání stěžovatelky není možné kvalifikovat
jako nepřesné, neurčité či nesrozumitelné.
Již z předchozí judikatury Ústavního soudu
plyne, že soud odstraňuje vady u nepřesného, neurčitého a nesrozumitelného podání.
„Ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. [srov. § 64 s. ř. s.]
je soud povinen vyzvat účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno
nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak
je třeba opravu nebo doplnění provést. Ve
smyslu tohoto ustanovení je nesprávným podáním takové podání, které sice má všechny
náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo některé z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě
nebo nesrozumitelně. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný
tehdy, pokud vymezení práv a jím odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí takového petitu do výroku soudního
rozhodnutí by mělo za následek, že by roz-
hodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné“ (viz nález Ústavního soudu ze dne
20. 4. 2010, II. ÚS 2087/08, N 90/57 SbNU
179, č. 90/2010 Sb. ÚS).
[21] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 3106/13, v němž Ústavní soudu vyslovil:
„Ústavní soud tak shrnuje, že stěžovatelčino
podání ze dne 19. 7. 2012 je třeba považovat
za neurčité, pročež obvodní soud byl – v souladu s relevantní právní úpravou, tj. občanským soudním řádem ve znění do 31. 12.
2012 – ve vztahu k němu povinen užít postup podle § 43 odst. 1 občanského soudního
řádu“, tj. vyzvat účastnici řízení k odstranění
vad jejího podání. Tento nález však nelze na
nyní posuzovanou věc použít, jelikož v případě řešeném Ústavním soudem šlo o odlišnou
situaci. Podání, jež bylo předmětem zkoumání, bylo totiž nejasné a nebylo z něj seznatelné, co je obsahem návrhu, zda pouze návrh
na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, či šlo současně o blanketní
dovolání. V nyní posuzovaném případě ale
podání stěžovatelky není možné kvalifikovat
jako nepřesné, neurčité či nesrozumitelné.
Již z předchozí judikatury Ústavního soudu
plyne, že soud odstraňuje vady u nepřesného, neurčitého a nesrozumitelného podání.
„Ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. [srov. § 64 s. ř. s.]
je soud povinen vyzvat účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno
nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak
je třeba opravu nebo doplnění provést. Ve
smyslu tohoto ustanovení je nesprávným podáním takové podání, které sice má všechny
náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo některé z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě
nebo nesrozumitelně. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný
tehdy, pokud vymezení práv a jím odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí takového petitu do výroku soudního
rozhodnutí by mělo za následek, že by roz-
hodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné“ (viz nález Ústavního soudu ze dne
20. 4. 2010, II. ÚS 2087/08, N 90/57 SbNU
179, č. 90/2010 Sb. ÚS).
[22] Z uvedeného plyne, že česká právní
úprava ani soudní judikatura nedává soudu
prostor pro překvalifikování žalobního petitu v případě, že žalobce nepoužije správný
typ žaloby (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 1 Ans
21/2012–42). K tomuto závěru přispívá i fakt,
že řízení před správními soudy je ovládáno
zásadou dispoziční, která se s výjimkami (stanovené vady zkoumá soud bez návrhu) vždy
uplatní. Z judikatury zdejšího soudu je zřejmé, že žalobce obsahem svého návrhu (žalobními body) určuje rozsah soudního přezkumu, tedy meze, v nichž se krajský soud při
přezkumu rozhodnutí správního orgánu pohybuje a které nemůže překročit (srov. například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As
3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
čj. 7 Afs 216/2006-63). Pouze pokud tyto žalobní body, nebo i žalobní petit, jsou nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, nastupuje
povinnost soudu vyzvat žalobce k odstranění
vad podání.
[22] Z uvedeného plyne, že česká právní
úprava ani soudní judikatura nedává soudu
prostor pro překvalifikování žalobního petitu v případě, že žalobce nepoužije správný
typ žaloby (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 1 Ans
21/2012–42). K tomuto závěru přispívá i fakt,
že řízení před správními soudy je ovládáno
zásadou dispoziční, která se s výjimkami (stanovené vady zkoumá soud bez návrhu) vždy
uplatní. Z judikatury zdejšího soudu je zřejmé, že žalobce obsahem svého návrhu (žalobními body) určuje rozsah soudního přezkumu, tedy meze, v nichž se krajský soud při
přezkumu rozhodnutí správního orgánu pohybuje a které nemůže překročit (srov. například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As
3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
čj. 7 Afs 216/2006-63). Pouze pokud tyto žalobní body, nebo i žalobní petit, jsou nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, nastupuje
povinnost soudu vyzvat žalobce k odstranění
vad podání.
[23] Z textu samotné žaloby zdejší soud
ověřil, že žaloba byla nazvaná „Návrh na zahájení řízení podle § 82 a násl. s. ř. s. v platném znění ve věci ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu“ a v petitu stěžovatelka
požadovala, aby krajský soud vydal rozsudek
následujícího znění: „Finančnímu úřadu pro
Moravskoslezský kraj se zakazuje pokračovat v daňové kontrole daně z přidané hodnoty za měsíc duben 2012, červenec 2012
a srpen 2012 zahájené dne 15. 10. 2012 [...]
a dále v kontrole daně z přidané hodnoty za
měsíc září 2012, zahájené dne 16. 11. 2012.“
Druhý odstavec navrhovaného výroku se týkal náhrady nákladů řízení. Ani z obsahu žalobních tvrzení neplyne, že by se stěžovatelka
domáhala čehokoli jiného než ochrany před
nezákonným zásahem žalovaného. Zdejší
soud tedy nepovažuje žalobu za zjevně roz-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
Společnost s ručením omezeným Easy Working proti Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně. *) S účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 S., o úpadku a způsobech jeho řešení (insol- o konkursu a vyrovnání*), který neobsahoval
úpravu uvedenou nyní v § 141a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014,
nýbrž pouze stanovil, že řízení ve vymezeném okruhu věcí se přerušuje. Podle Nejvyššího soudu „[p]okračoval-li soud v řízení
a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo řízení prohlášením konkursu přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže však
účinky přerušení trvají (nevznesla-li k tomu
oprávněná osoba návrh na pokračování
v řízení tam, kde zákon dovoluje v řízení pokračovat), nemůže po dobu trvání konkursu v řízení pokračovat ani soud vyššího stupně (odvolací nebo dovolací soud) tím, že by
na základě opravného prostředku rozhod-