9 As 26/2010- 97 - text
9 As 26/2010 - 115
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. J., zastoupený JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno 2, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2007, č. j. KUJI 82513/2007, sp. zn. OUP 402/2007-Ko-9, ve věci řízení o odstranění stavby, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, č. j. 29 Ca 33/2008
69,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
86. Jak je z obsahu podané žaloby patrno, stěžovatel v souvislosti s požadavkem, aby odchýlení od zavedené praxe bylo možné pouze po náležitém zdůvodnění skutkových nebo jiných odlišností rozhodovaného případu, odkázal jednak na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, č. j. 7 Ca 253/2007
84, publikovaný pod č. 1745/2009 Sb. NSS, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 6 Ao 2/2009
86. Jak je z obsahu podané žaloby patrno, stěžovatel v souvislosti s požadavkem, aby odchýlení od zavedené praxe bylo možné pouze po náležitém zdůvodnění skutkových nebo jiných odlišností rozhodovaného případu, odkázal jednak na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, č. j. 7 Ca 253/2007
84, publikovaný pod č. 1745/2009 Sb. NSS, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 6 Ao 2/2009
86. Krajský soud však stěžovatelem uváděnou judikaturu nepřijal s odkazem, že se týkala zcela jiných řízení, a to řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy a řízení, jehož předmětem bylo povolení vypouštění odpadních vod. S takovým odkazem zdejší soud nesouhlasí, neboť jak shodně uvádí i stěžovatel, právní zásady jako je i zásada předvídatelnosti vyjádřená v ust. § 2 odst. 4 správního řádu mají obecnou použitelnost, tj. uplatňují se bez vazby na konkrétní typ řízení. I přesto však nelze podle Nejvyššího správního soudu odkaz na shora citovanou judikaturu v nyní projednávané věci použít. Důvodem je skutečnost, že v daném případě se nejedná o skutkově shodný nebo podobný případ, jak je podrobně zdůvodněno výše v souvislosti s námitkou o totožnosti předmětné stavby a objektu na parc. st. č. 200/2 v k. ú. Třebíč, a nejsou proto splněny základní podmínky aplikace zásady předvídatelnosti popsané ve stěžovatelem uváděné judikatuře. Uvedené pochybení krajského soudu proto nemá podle Nejvyššího správního soudu vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že se krajský soud dopustil nesprávného právního hodnocení, když dovodil, že požadavky na stavby povolované ex ante jsou jiné, než požadavky na stavby povolované ex post, uvádí k ní zdejší soud následující.
Předně je třeba zdůraznit, že v nyní projednávané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí správního orgánu o odstranění stavby podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Účelem předmětného řízení o odstranění stavby a rozhodnutí v něm vydaného je přitom uvedení právního a skutečného stavu do souladu, a to buď vydáním dodatečného stavebního povolení, nebo nařízením odstranění nepovolené stavby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2008, č. j. 8 As 42/2007
110). Dodatečné stavební povolení přitom může být vydáno jen při splnění podmínek daných stavebním zákonem a příslušnými prováděcími právními předpisy, tj. především po prokázání souladnosti stavby s veřejným zájmem ve smyslu ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Výkladem předmětného ustanovení se zabýval i zdejší soud, a to v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006
75, publikovaném pod č. 1202/2007 Sb. NSS, který ve svém rozhodnutí cituje i krajský soud, z něhož vyplývá, že „[n]ení totiž možno připustit takový výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení. Má-li norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel postupoval podle zákona, tím spíše je musí mít na rozhodnutí svou povahou mimořádné, kdy žadatel od počátku zákon nerespektoval (argumentum a minori ad maius). … dodatečné povolení stavby je výsledkem typově zcela jiného řízení, byť v rámci stavebního zákona, a to řízení o odstranění nepovolené stavby. Na počátku řízení tedy nebyla žádost stavebníka o řádné stavební povolení, ale naopak porušení zákona. Účelem řízení je vlastně dodatečné zhojení závažné vady, kterou je prvotní vědomá ignorance zákona ze strany stavebníka, pod podmínkou, že dodatečně povolená stavba není v rozporu s veřejným zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry územního plánování. Takový postup by se však v praxi rozhodně neměl stát pravidlem … .“
Na pozadí shora předestřeného lze konstatovat, že ačkoliv řízení o odstranění stavby a s ním spojené řízení o vydání dodatečného stavebního povolení nemá primárně sankční povahu, může se jeho výsledek projevit v právní sféře stavebníka značně negativně. Vzhledem ke skutečnosti, že stavby a jejich změny lze v souladu se stavebním zákonem prvotně provádět toliko na základě vydaného stavebního povolení, je třeba chápat řízení o dodatečném povolení stavby jako řízení svou povahou mimořádné, které následuje po porušení příslušných ustanovení stavebního zákona, a jímž není možno zhojit všechny rozpory mezi stavem právním a skutečným, zvláště je-li stavba či její změna v rozporu s veřejným zájmem. V takovém případě nejsou splněny podmínky pro dodatečné povolení stavby a naopak je na místě její odstranění. A právě tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, když byla zamítnuta žádost stěžovatele o dodatečné povolení změny stavby s ohledem na negativní závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, který se v předmětném řízení vyjadřoval k veřejnému zájmu na ochraně státní památkové péče, a nařízeno její odstranění v souladu s ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Krajský soud se tedy nedopustil nesprávného právního hodnocení požadavků kladených na dodatečné povolení změny stavby, ale při svém přezkumu plně respektoval kritéria, která v této souvislosti stanoví ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Skutečnost, že stěžovatel těmto požadavkům nevyhověl, tj. neprokázal soulad nepovolené změny stavby s veřejnými zájmy, a bylo proto nařízeno její odstranění, nelze přičítat k tíži krajského soudu, ale je rizikem, které na sebe vzal stěžovatel, když změnu stavby prováděl vědomě v rozporu s vydaným stavebním povolením.
Zjevným nepochopením koncepce stavebního řízení je pak tvrzení stěžovatele, že je nepřípustné spojovat požadavky na památkovou ochranu se zájmy na řádný postup podle stavebního zákona. Je to právě stavební zákon, který ve svém ust. § 126 požaduje, aby v situaci, kdy se řízení vedené podle stavebního zákona dotýká zájmů chráněných zvláštními předpisy, stavební úřad rozhodl jen v dohodě, popřípadě se souhlasem orgánu státní správy, který chráněné zájmy hájí (dotčený orgán státní správy). Dotčený orgán státní správy přitom může svůj souhlas vázat na splnění podmínek stanovených ve svém rozhodnutí (stanovisku, vyjádření, souhlasu, posudku apod.) v souladu se zvláštním zákonem, na jehož podkladě je oprávněn zájem chránit. Citované ustanovení pak nalezlo v obecné rovině odraz v ust. § 149 správního řádu, podle něhož bylo ve vazbě na ust. § 126 stavebního zákona, jakož i ust. § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, vydáváno v dané věci závazné stanovisko orgánu státní památkové péče a posuzován vliv změny stavby stěžovatele na ochranu státní památkové péče (k tomu viz výše). Takovou činnost orgánů státní památkové péče přitom nelze chápat jako výkon působnosti na úseku stavebním či dokonce jako sankční činnost vůči stavebníkovi, který stavěl v rozporu se stavebním povolením, jak v kasační stížnosti uvádí stěžovatel, ale jako ochranu veřejných zájmů, jež jim byly svěřeny do pravomoci zákonem v příslušném řízení podle stavebního zákona.
Pokud stěžovatel zdůrazňuje, že při vydávání stanoviska na úseku státní památkové péče má být odhlédnuto od toho, zda se jedná o řádné nebo dodatečné stavební povolení, a primárně chráněny zájmy památkové ochrany, Nejvyšší správní soud s ním plně souhlasí a dodává, že orgány státní památkové péče tato hlediska plně respektovaly a jak v závazném stanovisku ze dne 26. 7. 2006, č. j. OVPP/5407/2006-24034/06/Ol, tak i ve „vyřízení podnětu k přezkumu tohoto závazného stanoviska ze dne 13. 7. 2007, č. j. KUJI 46256/2007 OKPP 412/2007“, a priori nehodnotily nepovolený charakter změny stavby, ale dbaly na ochranu zájmů státní památkové péče (k tomu viz výše), jak jim to ukládá platná právní úprava.
V pořadí další stížní námitka vytýká krajskému soudu, že „pochybil, pokud se ztotožnil s názorem orgánů státní památkové péče, že vydání stanoviska příznivého žadateli by vedlo k praxi dodatečného žádání o stavební povolení“. Ve vztahu k této námitce je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné zdůraznit, že stěžovatel ne zcela přesně rekapituluje závěry, které byly příslušnými orgány v daném řízení uvedeny. Byl to právě orgán státní památkové péče, který ve svém závazném stanovisku ze dne 26. 7. 2006, č. j. OVPP/5407/2006-24034/06/Ol, zdůraznil, že „k otázce možnosti dodatečného povolení stavby dále uvádí, že vyslovení souhlasu s takovýmto postupem by mohlo vést k vytvoření nebezpečného precedentu, podle kterého by mohli oprávněně nárokovat obdobné úpravy a změny nebo jejich dodatečnou legalizaci také další vlastníci nemovitostí na území památkové zóny Třebíč, a to ve smyslu jedné ze základních zásad činnosti správních orgánů zakotvených v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu.“ Tento závěr však nelze chápat osamoceně, ale v kontextu celého závazného stanoviska, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že orgán státní památkové péče učinil tuto úvahu poté, co shledal stěžovatelem provedenou změnu stavby v rozporu se zájmy na ochraně státní památkové péče. Byla tedy míněna jako reflexe na možné důsledky (tj. vytvoření precedentu pro postup vůči jiným vlastníkům), které by s sebou přineslo dodatečné povolení změny stavby v situaci, kdy tato byla shledána zjevně v rozporu se zájmy na ochraně státní památkové péče. V tom však nelze spatřovat zneužití správního uvážení, ale důsledné respektování a ochranu veřejného zájmu na ochraně státní památkové péče, který v předmětné věci převážil nad individuálními zájmy stavebníka. Z takto učiněných závěrů orgánu státní památkové péče následně vycházel ve svém rozhodnutí i krajský soud, když postup orgánů státní památkové péče potvrdil. V tom však nelze spatřovat nezákonnost, jak tvrdí stěžovatel. Zdejší soud proto shora uvedené námitce stěžovatele nepřisvědčil.
Na pozadí výše uvedeného proto Nejvyšší správní soud nemůže než konstatovat, že krajský soud respektoval hlediska přezkumu závazných stanovisek vydaných podle ust. § 149 správního řádu a jím provedený přezkum odpovídá požadavkům, které zdejší soud vymezil ve své judikatuře. Zdejší soud tedy nepřisvědčil námitce stěžovatele, že krajský soud rezignoval na přezkum činnosti orgánů, které vydávaly závazná stanoviska, když realita svědčí o opaku. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud, jakož i příslušné orgány v předcházejících řízení, dospěly k závěru, že žádné ze skutečností uváděných stěžovatelem nezpochybňují obsah a závěry vyplývající ze závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, nedostatky nelze shledat ani ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů, jejichž výrok byl tímto stanoviskem závazně podmíněn, nezbývá než konstatovat, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro dodatečné povolení stavby, vadný právní stav tedy nelze tímto jediným zákonným způsobem dodatečně zhojit a je na místě odstranění změny předmětné stavby podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
I v tomto ohledu však bylo plně respektováno hledisko přiměřenosti, na které odkazuje i stěžovatel, neboť v rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je jasně a srozumitelně stanoveno, v jakém rozsahu je nezbytné nepovolenou změnu stavby odstranit. Konkrétně je zde stanoven požadavek uvedení stavby do souladu s platným stavebním povolením, tj. odstranění toliko těch jejích částí a prvků, jež jsou s ním v rozporu, při zachování zbytku stavby. Tímto vymezením zvolil prvostupňový správní orgán v souladu s principem přiměřenosti takové řešení, které za daného (protiprávního) stavu věci co nejméně zasahuje do práv stěžovatele jako vlastníka stavby. Ostatně v podobném směru se k možnostem odstraňování staveb v řízení podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyjádřil i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007
86. Krajský soud však stěžovatelem uváděnou judikaturu nepřijal s odkazem, že se týkala zcela jiných řízení, a to řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy a řízení, jehož předmětem bylo povolení vypouštění odpadních vod. S takovým odkazem zdejší soud nesouhlasí, neboť jak shodně uvádí i stěžovatel, právní zásady jako je i zásada předvídatelnosti vyjádřená v ust. § 2 odst. 4 správního řádu mají obecnou použitelnost, tj. uplatňují se bez vazby na konkrétní typ řízení. I přesto však nelze podle Nejvyššího správního soudu odkaz na shora citovanou judikaturu v nyní projednávané věci použít. Důvodem je skutečnost, že v daném případě se nejedná o skutkově shodný nebo podobný případ, jak je podrobně zdůvodněno výše v souvislosti s námitkou o totožnosti předmětné stavby a objektu na parc. st. č. 200/2 v k. ú. Třebíč, a nejsou proto splněny základní podmínky aplikace zásady předvídatelnosti popsané ve stěžovatelem uváděné judikatuře. Uvedené pochybení krajského soudu proto nemá podle Nejvyššího správního soudu vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že se krajský soud dopustil nesprávného právního hodnocení, když dovodil, že požadavky na stavby povolované ex ante jsou jiné, než požadavky na stavby povolované ex post, uvádí k ní zdejší soud následující.
Předně je třeba zdůraznit, že v nyní projednávané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí správního orgánu o odstranění stavby podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Účelem předmětného řízení o odstranění stavby a rozhodnutí v něm vydaného je přitom uvedení právního a skutečného stavu do souladu, a to buď vydáním dodatečného stavebního povolení, nebo nařízením odstranění nepovolené stavby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2008, č. j. 8 As 42/2007
110). Dodatečné stavební povolení přitom může být vydáno jen při splnění podmínek daných stavebním zákonem a příslušnými prováděcími právními předpisy, tj. především po prokázání souladnosti stavby s veřejným zájmem ve smyslu ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Výkladem předmětného ustanovení se zabýval i zdejší soud, a to v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006
75, publikovaném pod č. 1202/2007 Sb. NSS, který ve svém rozhodnutí cituje i krajský soud, z něhož vyplývá, že „[n]ení totiž možno připustit takový výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení. Má-li norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel postupoval podle zákona, tím spíše je musí mít na rozhodnutí svou povahou mimořádné, kdy žadatel od počátku zákon nerespektoval (argumentum a minori ad maius). … dodatečné povolení stavby je výsledkem typově zcela jiného řízení, byť v rámci stavebního zákona, a to řízení o odstranění nepovolené stavby. Na počátku řízení tedy nebyla žádost stavebníka o řádné stavební povolení, ale naopak porušení zákona. Účelem řízení je vlastně dodatečné zhojení závažné vady, kterou je prvotní vědomá ignorance zákona ze strany stavebníka, pod podmínkou, že dodatečně povolená stavba není v rozporu s veřejným zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry územního plánování. Takový postup by se však v praxi rozhodně neměl stát pravidlem … .“
Na pozadí shora předestřeného lze konstatovat, že ačkoliv řízení o odstranění stavby a s ním spojené řízení o vydání dodatečného stavebního povolení nemá primárně sankční povahu, může se jeho výsledek projevit v právní sféře stavebníka značně negativně. Vzhledem ke skutečnosti, že stavby a jejich změny lze v souladu se stavebním zákonem prvotně provádět toliko na základě vydaného stavebního povolení, je třeba chápat řízení o dodatečném povolení stavby jako řízení svou povahou mimořádné, které následuje po porušení příslušných ustanovení stavebního zákona, a jímž není možno zhojit všechny rozpory mezi stavem právním a skutečným, zvláště je-li stavba či její změna v rozporu s veřejným zájmem. V takovém případě nejsou splněny podmínky pro dodatečné povolení stavby a naopak je na místě její odstranění. A právě tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, když byla zamítnuta žádost stěžovatele o dodatečné povolení změny stavby s ohledem na negativní závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, který se v předmětném řízení vyjadřoval k veřejnému zájmu na ochraně státní památkové péče, a nařízeno její odstranění v souladu s ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Krajský soud se tedy nedopustil nesprávného právního hodnocení požadavků kladených na dodatečné povolení změny stavby, ale při svém přezkumu plně respektoval kritéria, která v této souvislosti stanoví ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Skutečnost, že stěžovatel těmto požadavkům nevyhověl, tj. neprokázal soulad nepovolené změny stavby s veřejnými zájmy, a bylo proto nařízeno její odstranění, nelze přičítat k tíži krajského soudu, ale je rizikem, které na sebe vzal stěžovatel, když změnu stavby prováděl vědomě v rozporu s vydaným stavebním povolením.
Zjevným nepochopením koncepce stavebního řízení je pak tvrzení stěžovatele, že je nepřípustné spojovat požadavky na památkovou ochranu se zájmy na řádný postup podle stavebního zákona. Je to právě stavební zákon, který ve svém ust. § 126 požaduje, aby v situaci, kdy se řízení vedené podle stavebního zákona dotýká zájmů chráněných zvláštními předpisy, stavební úřad rozhodl jen v dohodě, popřípadě se souhlasem orgánu státní správy, který chráněné zájmy hájí (dotčený orgán státní správy). Dotčený orgán státní správy přitom může svůj souhlas vázat na splnění podmínek stanovených ve svém rozhodnutí (stanovisku, vyjádření, souhlasu, posudku apod.) v souladu se zvláštním zákonem, na jehož podkladě je oprávněn zájem chránit. Citované ustanovení pak nalezlo v obecné rovině odraz v ust. § 149 správního řádu, podle něhož bylo ve vazbě na ust. § 126 stavebního zákona, jakož i ust. § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, vydáváno v dané věci závazné stanovisko orgánu státní památkové péče a posuzován vliv změny stavby stěžovatele na ochranu státní památkové péče (k tomu viz výše). Takovou činnost orgánů státní památkové péče přitom nelze chápat jako výkon působnosti na úseku stavebním či dokonce jako sankční činnost vůči stavebníkovi, který stavěl v rozporu se stavebním povolením, jak v kasační stížnosti uvádí stěžovatel, ale jako ochranu veřejných zájmů, jež jim byly svěřeny do pravomoci zákonem v příslušném řízení podle stavebního zákona.
Pokud stěžovatel zdůrazňuje, že při vydávání stanoviska na úseku státní památkové péče má být odhlédnuto od toho, zda se jedná o řádné nebo dodatečné stavební povolení, a primárně chráněny zájmy památkové ochrany, Nejvyšší správní soud s ním plně souhlasí a dodává, že orgány státní památkové péče tato hlediska plně respektovaly a jak v závazném stanovisku ze dne 26. 7. 2006, č. j. OVPP/5407/2006-24034/06/Ol, tak i ve „vyřízení podnětu k přezkumu tohoto závazného stanoviska ze dne 13. 7. 2007, č. j. KUJI 46256/2007 OKPP 412/2007“, a priori nehodnotily nepovolený charakter změny stavby, ale dbaly na ochranu zájmů státní památkové péče (k tomu viz výše), jak jim to ukládá platná právní úprava.
V pořadí další stížní námitka vytýká krajskému soudu, že „pochybil, pokud se ztotožnil s názorem orgánů státní památkové péče, že vydání stanoviska příznivého žadateli by vedlo k praxi dodatečného žádání o stavební povolení“. Ve vztahu k této námitce je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné zdůraznit, že stěžovatel ne zcela přesně rekapituluje závěry, které byly příslušnými orgány v daném řízení uvedeny. Byl to právě orgán státní památkové péče, který ve svém závazném stanovisku ze dne 26. 7. 2006, č. j. OVPP/5407/2006-24034/06/Ol, zdůraznil, že „k otázce možnosti dodatečného povolení stavby dále uvádí, že vyslovení souhlasu s takovýmto postupem by mohlo vést k vytvoření nebezpečného precedentu, podle kterého by mohli oprávněně nárokovat obdobné úpravy a změny nebo jejich dodatečnou legalizaci také další vlastníci nemovitostí na území památkové zóny Třebíč, a to ve smyslu jedné ze základních zásad činnosti správních orgánů zakotvených v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu.“ Tento závěr však nelze chápat osamoceně, ale v kontextu celého závazného stanoviska, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že orgán státní památkové péče učinil tuto úvahu poté, co shledal stěžovatelem provedenou změnu stavby v rozporu se zájmy na ochraně státní památkové péče. Byla tedy míněna jako reflexe na možné důsledky (tj. vytvoření precedentu pro postup vůči jiným vlastníkům), které by s sebou přineslo dodatečné povolení změny stavby v situaci, kdy tato byla shledána zjevně v rozporu se zájmy na ochraně státní památkové péče. V tom však nelze spatřovat zneužití správního uvážení, ale důsledné respektování a ochranu veřejného zájmu na ochraně státní památkové péče, který v předmětné věci převážil nad individuálními zájmy stavebníka. Z takto učiněných závěrů orgánu státní památkové péče následně vycházel ve svém rozhodnutí i krajský soud, když postup orgánů státní památkové péče potvrdil. V tom však nelze spatřovat nezákonnost, jak tvrdí stěžovatel. Zdejší soud proto shora uvedené námitce stěžovatele nepřisvědčil.
Na pozadí výše uvedeného proto Nejvyšší správní soud nemůže než konstatovat, že krajský soud respektoval hlediska přezkumu závazných stanovisek vydaných podle ust. § 149 správního řádu a jím provedený přezkum odpovídá požadavkům, které zdejší soud vymezil ve své judikatuře. Zdejší soud tedy nepřisvědčil námitce stěžovatele, že krajský soud rezignoval na přezkum činnosti orgánů, které vydávaly závazná stanoviska, když realita svědčí o opaku. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud, jakož i příslušné orgány v předcházejících řízení, dospěly k závěru, že žádné ze skutečností uváděných stěžovatelem nezpochybňují obsah a závěry vyplývající ze závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, nedostatky nelze shledat ani ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů, jejichž výrok byl tímto stanoviskem závazně podmíněn, nezbývá než konstatovat, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro dodatečné povolení stavby, vadný právní stav tedy nelze tímto jediným zákonným způsobem dodatečně zhojit a je na místě odstranění změny předmětné stavby podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
I v tomto ohledu však bylo plně respektováno hledisko přiměřenosti, na které odkazuje i stěžovatel, neboť v rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je jasně a srozumitelně stanoveno, v jakém rozsahu je nezbytné nepovolenou změnu stavby odstranit. Konkrétně je zde stanoven požadavek uvedení stavby do souladu s platným stavebním povolením, tj. odstranění toliko těch jejích částí a prvků, jež jsou s ním v rozporu, při zachování zbytku stavby. Tímto vymezením zvolil prvostupňový správní orgán v souladu s principem přiměřenosti takové řešení, které za daného (protiprávního) stavu věci co nejméně zasahuje do práv stěžovatele jako vlastníka stavby. Ostatně v podobném směru se k možnostem odstraňování staveb v řízení podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyjádřil i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007
111. Pokud stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že sankce ukládaná orgánem státní správy musí vždy odpovídat závažnosti porušení povinnosti, není zdejšímu soudu patrno, co tím má stěžovatel na mysli, neboť platná právní úprava nepřipouští jiné řešení než odstranění nepovolené změny stavby, v situaci, kdy nebyly shledány podmínky pro její dodatečné povolení.
Pakliže stěžovatel považuje takový postup za zásah do jeho veřejného subjektivního práva na pokojné užívání majetku chráněného čl. 11 Listiny (pozn. Nejvyššího správního soudu - zde stěžovatel zjevně nesprávně odkazuje na čl. 17 Listiny, který se týká politických práv), považuje zdejší soud za vhodné odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (například nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/02, publikovaný pod č. 52/2004 Sb. n. u. US, usnesení téhož soudu ze dne 4. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 403/98, publikované pod č. 19/1999 Sb. n. u. US, či usnesení ze dne 20. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 801/02), z níž vyplývá, že vlastnické právo není neomezené, je limitováno čl. 11 odst. 3 Listiny, kde je stanoveno, že vlastnictví zavazuje a nemůže být v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, jímž je i požadavek dodržení „stavební kázně“. V usnesení ze dne 4. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 403/98, pak Ústavní soud výslovně uvedl, že „úvaha navrhovatele o tom, že nepovolenou stavbou vytvořil dílo, jehož vlastnictví podléhá ochraně, je chybná. Navrhovatel se pokusil obejít složité správní řízení, jehož výsledek by mu nebyl zřejmě příznivý, a postavit správní orgány "před hotovou věc", spoléhaje na to, že stavebnímu úřadu nezbude nic jiného, než akceptovat status quo. Když se tak nestalo, dovolával se ochrany vlastnictví. Vlastnické právo je nepochybně absolutním právem, které působí erga omnes. Ochranu je mu však možno poskytnout pouze tehdy, pokud bylo nabyto v souladu se zákonem, což se nestalo. Je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu obecně a v určitých lokalitách zvláště, a to v zájmu zachování životního prostředí, či jiných, obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů. Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedent a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon.“
Samotné nařízení odstranění nepovolené změny předmětné stavby, za dodržení zákonných podmínek, proto nelze podle zdejšího soudu chápat jako zásah do stěžovatelova vlastnického práva, ale jako logický a nevyhnutelný následek stavební nekázně na straně stěžovatele, nerespektování zákonné ochrany státní památkové péče a konečně i vlastnického práva druhých. Rozhodnutí o odstranění změny stavby v nyní projednávané věci je následkem, který bez dalšího stíhá stěžovatele jako vlastníka stavby, neboť v řízení neprokázal podmínky pro její dodatečné povolení. Tento následek zcela jednoznačně vyplývá ze stavebního zákona i z logiky věci, takže stěžovatel si jej mohl a měl být dobře vědom.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s ust. § 110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. § 109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s ust. § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu