Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Havlíčkové, zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, sídlem nám. Svobody 1, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2025 č. j. 21 Cdo 3084/2024-678, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby vedlejší účastnice řízení upustila od nerovného zacházení se stěžovatelkou spočívajícího v "zastavení jejího nápadu jako člence senátu a jako samosoudkyni oddělení 14 úseku občanskoprávního a jejím zařazením jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví" a aby vedlejší účastnice odstranila následky nerovného zacházení tím, že prostřednictvím předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem "vydá dodatek rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bude stěžovatelce plně obnoven nápad jako člence senátu i jako samosoudkyni v oddělení 14 úseku občanskoprávního, a jímž bude zároveň vyřazena z oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví".
3. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. 11. 2021 č. j. 22 C 328/2021-456, žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Praze (kterému byla věc přikázána podle § 12 odst. 1 o. s. ř., dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 30. 8. 2022 č. j. 23 Co 88/2022-545, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2023 č. j. 21 Cdo 878/2023-573, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nesprávného obsazení soudu prvního stupně, který o věci rozhodl v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení.
4. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 31. 1. 2024 č. j. 22 C 328/2021-597, žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2024 č. j. 23 Co 93/2024-659, jeho rozsudek potvrdil. Soudy obou stupňů shledaly, že předsedkyně vedlejší účastnice postupovala zcela v souladu se svými pravomocemi, neboť je povinna zajistit chod soudu tak, aby byl schopen rychlého a kvalitního rozhodování při rovnoměrném zatížení jednotlivých soudců. Přeřazení soudců z méně vytíženého oddělení soudu na jiné oddělení za účelem jeho posílení je právě opatření k zajištění výše uvedeného. Přeložení stěžovatelky na správní úsek vedlejší účastnice nebylo svévolným rozhodnutím, ale opatření zajišťujícím posílení dlouhodobě přetíženého úseku. Soudy obou stupňů současně dospěly k závěru, že k nerovnému zacházení se stěžovatelkou při tomto postupu nedošlo. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatelka byla vybrána vedlejší účastnicí na základě stanovených kritérií a soudu nepřísluší zvolená kritéria a jejich relevantnost posuzovat.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle popisuje dosavadní skutkový stav a průběh řízení a opakuje svá tvrzení uvedená v řízení před obecnými soudy. Pokud jde o napadený rozsudek, namítá, že Nejvyšší soud v něm neodpověděl relevantně na otázku, kterou předestřela ve svém dovolání. Nerovnost, kterou měl dovolací soud přezkoumat, nebyla založena mezi stěžovatelkou a soudci správního úseku, ale mezi soudci občanskoprávního úseku, z nichž byl prováděn výběr. Stěžovatelka má za to, že postup vedlejší účastnice při výběru stěžovatelky k přeřazení nelze přezkoumat bez toho, aniž by soudy přezkoumaly proces výběru včetně zvolených kritérií.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy měly přezkoumat kritéria stanovená předsedkyní vedlejší účastnice pro přeřazení soudců. Tuto otázku však již řešil Ústavní soud v jiném řízení, v němž odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2058/22 ). Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v uvedeném usnesení šlo o závěry Ústavního soudu týkající se toho, zda přeřazením stěžovatelky bez jejího souhlasu nebyla narušena nezávislost soudců a nikoliv její právo na spravedlivý proces ve vztahu k rovnému zacházení ze strany zaměstnavatele, podstata jejích námitek je v obou případech stejná. Tou je otázka podmínek přezkumu kritérií výběru přeřazovaného soudce. K této otázce se však Ústavní soud již podrobně vyjádřil v uvedeném usnesení, a Ústavní soud na závěry tam formulované v podrobnostech odkazuje.
10. Na tomto místě postačí dodat, že v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/22
Ústavní soud objasnil, že rozvrh práce je normativním aktem s časově a osobně omezenou působností vykazujícím znaky interní normativní instrukce. Přezkum správnosti jednotlivých opatření (ustanovení) rozvrhu práce není možný, nevybočil-li předseda soudu ze zákonných mezí a zvolil-li přípustná a nediskriminační opatření. Ústavní soud dále poukázal na to, že představa stěžovatelky, že bude moci vést spor o důvodnosti, rozumnosti a přiměřenosti každého jednotlivého kritéria výběru přeřazovaného soudce, není reálná a ochromila by řízení justice. Musí-li předseda soudu pro přeřazení vybrat některého ze skupiny stejně kvalifikovaných soudců, nemůže tento výběr odůvodnit jinak, než jako výsledek svého uvážení.
11. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku řádně a podrobně odůvodnil svůj závěr, že způsobem, jakým byla stěžovatelka vybrána k přeřazení na úsek správního soudnictví, nebyla porušena zásada rovného zacházení. Za této situace, kdy v dané věci nebylo zjištěno stěžovatelkou tvrzené diskriminační zacházení ani jiný svévolný postup vybočujících z ústavních mezí, Ústavní soud neshledal nic protiústavního na závěru Nejvyššího soudu, že není dán důvod pro to, aby byla předmětná kritéria pro přeřazení soudců podrobována jeho přezkumu.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu