ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně Mgr. Lenky Havlíčkové, zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem
Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody č. 1/40, proti
žalované České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem se sídlem v Ústí
nad Labem, Národního odboje č. 1274/26, o upuštění od nerovného zacházení a o
odstranění jeho následků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
22 C 328/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 25. června 2024, č. j. 23 Co 93/2024-659, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne
20. 7. 2021 (změněnou podáním ze dne 7. 9. 2021 se souhlasem soudu) domáhala,
aby žalovaná upustila od nerovného zacházení se žalobkyní „spočívajícího v
zastavení jejího nápadu jako člence senátu a jako samosoudkyni oddělení 14
úseku občanskoprávního a jejím zařazením jako soudkyně do oddělení 16 a 40
úseku správního soudnictví“ a aby žalovaná odstranila následky nerovného
zacházení tím, že prostřednictvím předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem
„vydá dodatek rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bude
žalobkyni plně obnoven nápad jako člence senátu i jako samosoudkyni v oddělení
14 úseku občanskoprávního, a jímž bude zároveň vyřazena z oddělení 16 a 40
úseku správního soudnictví“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je od roku 2008
soudkyní „civilního“ odvolacího úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jednou
z jeho služebně nejstarších a nejzkušenějších soudkyň, přičemž kvalita její
práce i její odborná úroveň se těší vysokému respektu mezi jejími kolegy, že od
1. 9. 2021 došlo bez jejího souhlasu k „definitivnímu“ přeřazení žalobkyně na
úsek správního soudnictví (předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 31.
8. 2021 vydala dodatek č. 11 rozvrhu práce, na základě něhož byla žalobkyně
zařazena jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví) a že s
postupem žalované vyjádřili nesouhlas předsedové „civilních“ senátů žalované i
její soudcovská rada. Sama žalobkyně považuje postup žalované za nezákonný a
nespravedlivý a za porušení zákazu bezdůvodného nerovného zacházení ze strany
žalované ve vztahu k pracovním podmínkám žalobkyně a příležitosti dosáhnout
funkčního a jiného postupu v rámci výkonu funkce. Předsedkyně soudu sice
prezentovala „určitá kritéria“ (že nepůjde o předsedy senátů, že nebudou
dotčeny „specializované“ senáty, odborná způsobilost, skutečnost, že konkrétní
soudce je samosoudcem, a že dojde ke „zohlednění názoru správního úseku, resp.
pověřeného místopředsedy soudu“), na základě nichž „údajně vybrala“ právě
žalobkyni a JUDr. Jiřího Derfla na úsek správního soudnictví, „nicméně tato
kritéria jsou nesprávně zvolená, ve většině případů arbitrární a
nepřezkoumatelná, a provedený výběr s nimi navíc ani není v souladu“. Žalovaná
měla podle názoru žalobkyně zohlednit její odborné kapacity a vysokou intenzitu
zásahu do práv žalobkyně, tedy mělo být bráno v úvahu hledisko služebního
stáří. Toto kritérium však žalovaná vůbec nebrala v úvahu a tím zapříčinila, že
žalobkyně byla znevýhodněna „vůči podstatně služebně mladším soudcům, pro které
by přeložení na úsek správního soudnictví ještě neznamenalo tak radikální zásah
do kariérního vývoje, neboť v civilních odvolacích senátech působí toliko
krátce“. Žalobkyně dodala, že se správním soudnictvím nemá prakticky žádné
zkušenosti a že je „pozoruhodné“, že Mgr. Gabriela Vršanská, soudkyně oddělení
95 Co, k přeložení na úsek správního soudnictví vybrána nebyla, přestože již
dříve působila jako soudkyně správního senátu.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22
C 328/2021-456, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Jednání popsané v žalobě neshledal „ve vztahu k
žalobkyni nerovným nebo svévolným“.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze [kterému byla věc přikázána
podle § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 3. 2022, č. j. Ncd 20/2022-512] rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 23
Co 88/2022-545, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
shledal, že žalobkyně nebyla jednáním žalované vystavena nerovnému zacházení.
Považoval za podstatné, že v řízení bylo prokázáno, že úsek správního
soudnictví žalované byl dlouhodobě přetížen a že ze strany vedení žalované byla
postupně činěna opatření ke zlepšení situace tohoto úseku. Uvedl, že mu
nepřísluší posuzovat relevantnost žalovanou určených kritérií pro výběr soudců
k přeložení či to, zda byla bezvýhradně dodržena. Podstatné podle odvolacího
soudu je, že určitá kritéria dána byla a že tedy nešlo o svévolné rozhodnutí
žalované ve vztahu k žalobkyni.
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č.
j. 21 Cdo 878/2023-573, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu
nesprávného obsazení soudu prvního stupně, který o věci rozhodl v jiném složení
senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a
které odročil jen k jeho vyhlášení.
5. Okresní soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č.
j. 22 C 328/2021-597, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná vykonala svou pravomoc
ve smyslu § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, jestliže přidělila
žalobkyni práci stejného druhu – výkon činnosti soudce – v jiném soudním
oddělení, a že k tomuto kroku přistoupila z objektivní potřeby řešení posílení
svého úseku správního soudnictví, přičemž postupovala „logicky vystavěnou
úvahou“ o posílení tohoto úseku na úkor v tuto dobu málo zatíženého úseku
civilního. Uvedl, že přestože pro volbu konkrétních soudců zvolila žalovaná
postup volby spíše bezformální [když formální postup např. ve formě
kvalifikačního (výběrového) řízení v takovém případě není upraven, byť by
„zřejmě nebyl pro větší transparentnost postupu výběru zcela nadbytečným“], byl
její postup „dostatečně objasněn“ a soud v něm neshledal nerovné zacházení,
když byl stanoven okruh zaměstnanců na základě jejich „aktuálního zařazení a
vytížení“, s přihlédnutím k jejich „možnému přesunu a schopnostem“, a z nich
byli dva vybráni na základě „zprostředkovaného povědomí o jejich schopnostech
pro nově zadané úkoly, ve správním soudnictví“. Pokud se žalovaná rozhodla
některé ze soudců do výběru nezařadit, učinila to na základě důvodů, které při
jednání soudu objasnila a které soud „neshledal svévolnými či škodolibými“.
6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6.
2024, č. j. 23 Co 93/2024-659, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Uvedl, že předsedkyně žalované postupovala zcela v souladu se svými
pravomocemi, neboť je povinna zajistit chod žalované tak, aby bylo dosaženo
potřebné kvality i rychlosti rozhodování při rovnoměrném zatížení jednotlivých
soudců, že opatřením k zajištění uvedeného je nepochybně i přeřazení soudců z
méně vytíženého oddělení soudu na jiné oddělení za účelem jeho posílení, a to
bez souhlasu soudce, a že – vzhledem k tomu, že „pro takový postup není dána
zákonná úprava“ – je na předsedovi soudu, jakým způsobem bude takové rozhodnutí
provedeno. Uzavřel, že „přeložení“ žalobkyně na správní úsek žalované nebylo
svévolným rozhodnutím žalované ve vztahu k žalobkyni, ale opatřením
zajišťujícím posílení dlouhodobě přetíženého úseku, a že nedošlo „k nerovnému
zacházení s ní“. Žalobkyně „byla vybrána na základě žalovanou stanovených
kritérií“ a „soudu nepřísluší zvolená kritéria, jejich relevantnost ani to, zda
byla bezvýhradně dodržena posuzovat“.
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, zda „přísluší soudu v řízení na ochranu zaměstnance, v daném
případě soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, před nerovným zacházením ze
strany zaměstnavatele, v daném případě České republiky – Krajského soudu v Ústí
nad Labem, podle § 16 odst. 1 zákoníku práce přezkoumávat kritéria zvolená
zaměstnavatelem pro výběr konkrétního zaměstnance za účelem jeho převedení z
jedné soudní agendy do jiné, jejich relevantnost a způsob jejich dodržování při
výběru“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na
niž odvolací soud odpověděl záporně, s čímž žalobkyně nesouhlasí. Má za to, že
pokud soud odmítá podrobit přezkumu kritéria výběru zaměstnance, jejich
smysluplnost a způsob jejich použití ze strany zaměstnavatele, pak se tím zcela
zříká poskytnutí ochrany, kterou zaměstnanci dává § 16 odst. 1 zákoníku práce,
který doléhá i na výkon pravomoci předsedkyně žalované. Jestliže nerovné
zacházení zaměstnavatele spočívá ve výběru zaměstnance na základě nerovných
podmínek, soud nemá podle dovolatelky jinou možnost, než tuto nerovnost zjistit
a posoudit prostřednictvím přezkumu zaměstnavatelem zvolených a použitých
kritérií, a tento přezkum nemůže zavrhnout s odůvodněním, že mu nepřísluší.
Dovolatelka dále cituje pasáže z obsahu svého odvolání proti (v pořadí druhému)
rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, popřípadě
zamítnuto. Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022,
č. j. 6 As 22/2022-58 (vydaný ve věci žalobkyně proti předsedkyni Krajského
soudu v Ústí nad Labem o ochranu před nezákonným zásahem), z něhož podle
žalované vyplývá, že „limitem uvážení předsedy soudu o přeřazení soudce změnou
rozvrhu práce je zákaz svévole a libovůle při výkonu veřejné moci“, že
„přeřazení soudce se musí opírat o adekvátní důvod, přičemž takovým důvodem
může být i nedostatek soudců na jednom úseku a ‚přebytek‘ soudců na úseku
jiném“ a přeřazení sleduje „legitimní cíl spočívající v řádném výkonu
soudnictví a zajištění práva účastníků na projednání věci bez zbytečných
průtahů“, že přeřazení soudce nesmí být projevem diskriminace a že „správním
soudům nepřísluší přezkoumávat vhodnost, rozumnost či efektivnost kritérií,
která si předseda soudu pro přeřazení soudců zvolí, a to již proto, že právní
úprava nevyžaduje, aby taková kritéria byla vůbec explicitně formulována“.
Odkázala též na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS
2058/22 (jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně podaná proti uvedenému
rozsudku Nejvyššího správního soudu), podle kterého (mimo jiné) „přezkum
správnosti jednotlivých opatření (ustanovení) rozvrhu práce není možný,
nevybočil-li předseda soudu ze zákonných mezí a zvolil-li přípustná a
nediskriminační opatření“.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobkyně je od 1. 6. 2009 soudkyní Krajského soudu v Ústí nad
Labem, že byla zařazena na občanskoprávním odvolacím úseku, který byl zatížen
méně než úsek správního soudnictví, jenž bylo třeba posílit, a že
místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Jana Nováková
vyhotovila ze seznamu soudců občanskoprávního úseku tohoto soudu seznam pro
výběr dvou soudců, kteří měli přejít na úsek správního soudnictví s tím, že
výběrem neměli být dotčeni předsedové odvolacích senátů a specializované
senáty, zohledněna měla být odborná způsobilost soudce, mělo jít o samosoudce s
ohledem na „samosoudcovskou“ agendu v rámci správního soudnictví a měl být
zohledněn názor místopředsedy úseku správního soudnictví. Na základě těchto
kritérií JUDr. Jana Nováková do seznamu pro výběr zařadila samosoudce
občanskoprávního úseku včetně žalobkyně, do seznamu doplnila na základě vlastní
úvahy dva další soudce vhodné k přeřazení, naopak do seznamu nezařadila
soudkyni Mgr. Vršanskou „pro jí dříve daný příslib, že po svém působení na
správním úseku bude moci působit právě na úseku civilním“. Po projednání
vytvořeného seznamu s místopředsedou úseku správního soudnictví JUDr. Petrem
Černým, který jednotlivé kandidáty probral s nejzkušenějším soudcem úseku
správního soudnictví Mgr. Václavem Trajerem, byli k posílení tohoto úseku
vybráni soudci JUDr. Jiří Derfl a žalobkyně, kterým byl dodatkem č. 8 rozvrhu
práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2021 od 1. 6. 2021 zastaven
nápad občanskoprávní agendy a kteří byli dodatkem č. 11 rozvrhu práce pro rok
2021 od 1. 9. 2021 zařazeni na úsek správního soudnictví. Žalobkyně se svým
přeřazením na tento úsek nesouhlasila a v postupu žalované ve vztahu k ní
spatřuje nerovné zacházení.
13. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zásada rovného zacházení se
zaměstnanci, kterou jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat podle § 16 odst. 1
zákoníku práce, se vztahuje i na soudce a – v kladném případě – zda tato zásada
byla dodržena při přeřazení žalobkyně z občanskoprávního úseku na úsek
správního soudnictví na základě změny rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad
Labem od 1. 9. 2021. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
době přeřazení žalobkyně na úsek správního soudnictví – podle zákona č. 6/2002
Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů
účinném do 31. 12. 2021, podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákoník práce“ nebo
„zák. práce“) a podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních
prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů.
16. Funkce soudce, která je veřejnou funkcí (§ 74 odst. 1 zákona o
soudech a soudcích) a jejímž obsahem je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl
soudce přidělen nebo přeložen, není vykonávána v pracovním poměru; na vztahy
vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též
§ 5 odst. 1 a 2 zák. práce). Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a
soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a
soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah
soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů
(§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích) [k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2868/2012, uveřejněný pod č.
87/2013 Sb. rozh. obč.].
17. Legislativní termín „přiměřeně“ je nutno chápat jako interpretační
pravidlo, jehož obsahem je takový postup při použití právního předpisu, při
kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní
úpravy, jež má být přiměřeně použita; na rozdíl od legislativního termínu
„obdobně“, který ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného
právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní
vztahy v plném rozsahu, naznačuje termín „přiměřeně“ volnější vztah mezi tímto
ustanovením a vymezenými právními vztahy. Úvaha o míře přiměřené použitelnosti
jiného ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu přitom musí vycházet
zejména z cíle sledovaného právní úpravou daných právních vztahů, ze způsobu,
jakým jsou tyto právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání jednotlivých
ustanovení obsažených v obecně závazném právním předpisu, jenž má být přiměřeně
použit, a způsobem, jakým právní úprava vymezuje dané právní vztahy; teprve na
základě takové úvahy lze učinit jednoznačný závěr o přiměřené použitelnosti
konkrétních ustanovení obsažených v témže nebo jiném právním předpise a o tom,
u kterých z nich je přiměřené použití vyloučeno (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006).
18. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni
zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní
podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění
peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo
jiného postupu v zaměstnání.
19. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zák. práce v pracovněprávních vztazích
je zakázána jakákoliv diskriminace, zejména diskriminace z důvodu pohlaví,
sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního
občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku,
náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo
povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v
politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo
organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství,
otcovství nebo pohlavní identifikace se považuje za diskriminaci z důvodu
pohlaví.
20. Rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace
představují jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů, které vyjadřují
smysl a účel ustanovení zákoníku práce [srov. § 1a odst. 1 písm. e) zák. práce].
21. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost
zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v
průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení
zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném
postavení a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe
zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před
ostatními srovnatelnými zaměstnanci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, uveřejněný pod č. 137/2017 Sb.
rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo
436/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3516/2018, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021).
22. Na rozdíl od zákazu diskriminace nemusí být pohnutkou (motivem)
nerovného zacházení některý z diskriminačních důvodů (k tomu srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020,
uveřejněného pod č. 84/2022 Sb. rozh. obč.). Z toho plyne, že zásada rovného
zacházení upravená v zákoníku práce je pojmem širším než samotný pojem
diskriminace zaměstnance. Zatímco zásada rovného zacházení ukládá
zaměstnavateli povinnost nečinit mezi zaměstnanci nedůvodné rozdíly, k
diskriminaci zaměstnance dochází pouze tehdy, je-li s ním rozdílně zacházeno z
diskriminačních důvodů.
23. Je-li se zaměstnancem zacházeno odlišně oproti jiným zaměstnancům
(nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení), aniž by byl naplněn
některý z diskriminačních důvodů uvedených demonstrativně v ustanovení § 16
odst. 2 zák. práce nebo vymezených v ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního
zákona, je třeba zabývat se též tím, zda takové odlišné zacházení je
opodstatněné, či zda nebyla ze strany zaměstnavatele porušena zásada rovného
zacházení (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021,
sp. zn. 21 Cdo 1486/2020).
24. Cílům sledovaným právní úpravou pracovního vztahu soudce v zákoně o
soudech a soudcích, mezi něž patří zejména zajištění řádného výkonu soudnictví
(srov. § 84 odst. 2 a 3 zákona o soudech a soudcích), nijak neodporuje, aby i
soudcům v jejich pracovním vztahu byla zaručena rovná práva, nacházejí-li se ve
stejném či srovnatelném postavení, a aby bylo zajištěno, že nebudou v rámci
svého pracovního vztahu bezdůvodně zvýhodňováni ani znevýhodňováni před
ostatními soudci. Vzhledem k zásadě rovnosti v právech zaručené každému
ústavním pořádkem České republiky (srov. ustanovení čl. 1 Listiny základních
práv a svobod) je naopak třeba považovat tento požadavek za zcela nepochybný.
Zásada rovného zacházení se zaměstnanci, kterou jsou zaměstnavatelé povinni
zajišťovat podle § 16 odst. 1 zák. práce, se proto vztahuje i na pracovní vztah
soudců.
25. Zásada rovného zacházení platí též – jak vyplývá z ustanovení § 16
odst. 1 zák. práce
– jde-li o pracovní podmínky soudců. Ty jsou určovány (mimo jiné) rozvrhem
práce, který vydává předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou
a ve kterém se stanoví – kromě jiného – způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá
soudní oddělení [srov. § 41 odst. 1 a 2 a § 42 odst. 1 písm. d) zákona o
soudech a soudcích]. Vydáním rozvrhu práce dochází k bližší konkretizaci obsahu
„pracovní náplně“ soudců, neboť je tak určeno, jaké věci budou v jednotlivých
soudních odděleních, ve kterých podle rozvrhu práce působí (budou působit),
projednávat a rozhodovat, nebo se na jejich projednávání a rozhodování podílet.
26. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
jednáním žalované spočívajícím v tom, že žalobkyně byla na základě změny
rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem od 1. 9. 2021 přeřazena z
občanskoprávního úseku tohoto soudu na úsek správního soudnictví, kde měla
projednávat a rozhodovat věci odpovídající této specializaci (podílet se na
jejich projednávání a rozhodování), nebyla ve vztahu k žalobkyni porušena
zásada rovného zacházení. Tato změna dotýkající se pracovních podmínek
žalobkyně v jejím pracovním vztahu soudkyně naopak sledovala [kromě zajištění
řádného výkonu soudnictví a práva účastníků na projednání věci bez zbytečných
průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) na úseku správního
soudnictví Krajského soudu v Ústí nad Labem] odstranění nebo alespoň snížení
nerovnoměrnosti v pracovním vytížení mezi soudci občanskoprávního úseku a
soudci úseku správního soudnictví, kteří byli zatíženi větším počtem věcí než
soudci občanskoprávního úseku, a směřovala tedy ke srovnání pracovních podmínek
soudců obou úseků z tohoto pohledu na přibližně stejnou úroveň [srov. též
ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) bodu 1 zákona o soudech a soudcích, podle
něhož se pravidla přidělování věcí soudním oddělením stanoví tak, aby pracovní
vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné]. Za
těchto okolností nemůže být přeřazení žalobkyně z občanskoprávního úseku na
úsek správního soudnictví považováno ani za bezdůvodné znevýhodnění žalobkyně
před ostatními soudci občanskoprávního úseku, pokud jde o příležitost dosáhnout
funkčního nebo jiného postupu, nehledě k tomu, že taková příležitost se
žalobkyni naskýtá i na úseku správního soudnictví.
27. Zásada rovného zacházení nebyla porušena ani způsobem, jakým byla
žalobkyně ze soudců působících na občanskoprávním úseku Krajského soudu v Ústí
nad Labem vybrána (spolu se soudcem JUDr. Jiřím Derflem) k přeřazení na úsek
správního soudnictví, byl-li tento výběr výsledkem uvážení předsedkyně soudu
učiněného poté, co byli na základě předem stanovených kritérií (nemělo jít o
předsedy odvolacích senátů a členy specializovaných senátů, zohledněna měla být
odborná způsobilost, mělo jít o samosoudce a měl být zohledněn názor
místopředsedy úseku správního soudnictví) vytipováni vhodní kandidáti na
přeřazení. Samotná tato kritéria principu rovného zacházení nijak neodporují
(na rozdíl od žalobkyní prosazovaného hlediska „služebního stáří“, které
vykazuje znaky diskriminačního důvodu – věku), a proto není důvod k tomu, aby
byla v projednávané věci podrobována přezkumu z hlediska jejich „relevantnosti“
a „smysluplnosti“, jak požaduje dovolatelka.
28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst.
1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo
zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaná se práva
na náhradu těchto nákladů – jak vyplývá z bodu III jejího vyjádření k dovolání
– vzdala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu