Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů A) JUDr. Jiřího Simona a B) Jitky Simonové, oba zastoupeni JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 9, Vysočanská 548, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 2014 č. j. 22 Cdo 4325/2013-347, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013 č. j. 30 Co 240/2013-297 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 3. 2013 č. j. 7 C 158/2008-259, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se domáhali vyklizení části pozemku parc. č. X1 při hranici s pozemkem parc. č. X2, v obci a k. ú. Tuchoměřice. Stěžovatelé jsou vlastníky prvého pozemku, žalovaní Ladislav Simon a Eliška Simonová pak pozemku druhého a pozemky spolu sousedí. Ve věci bylo již dříve rozhodováno, a to rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "nalézací soud") ze dne 21. 10. 2009 č. j. 7 C 158/2008-116, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 29. 6. 2011 č. j. 30 Co 158/2010-202.
Po zrušení svého rozsudku nalézací soud v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu stěžovatele vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění jejich tvrzení. Na tuto výzvu stěžovatelé reagovali toliko částečně, takže nadále nalézacímu soudu nebylo zřejmé, jakým způsobem mají žalovaní užívat spornou část pozemkové parcely za situace, kdy žalovaní sami popírají, že by snad pozemek ve vlastnictví stěžovatelů užívali.
Dne 6. 3. 2013 rozsudkem č. j. 7 C 158/2008-259 nalézací soud žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali stanovení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizenou předat část pozemku parc. č. X1, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). V řízení byl vypracován znalecký posudek znalcem z oboru geodézie a kartografie, znalec byl vyslechnut a vytyčil spornou hranici v terénu a popsal svůj postup. Dále bylo provedeno místní šetření, přičemž si nalézací soud učinil představu o situaci na místě, provedl dokumentaci a zjistil, kde byla vytyčena sporná hranice. Ze skutkových zjištění pak dovodil skutkový závěr, že stěžovatelé neprokázali, že by žalovaní užívali bez právního důvodu část pozemku parc. č. X1. Nalézací soud uzavřel, že stěžovatelé neprokázali, že by žalovaní užívali část jejich pozemkové parcely, neboť konkrétní způsob, jakým má být do vlastnického práva žalobců zasahováno, nebyl ani tvrzen.
Dne 18. 9. 2013 rozsudkem č. j. 30 Co 240/2013-297 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelů rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 3. 2013 č. j. 7 C 158/2008-259 ve výroku II změnil tak, že náklady řízení České republiky činí 25 409 Kč, a dále výrok III o nákladech řízení mezi účastníky změnil tak, že jejich výše činí 26 656 Kč, jinak v těchto výrocích rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I), výrok I o věci samé potvrdil a znění tohoto výroku upřesnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelé neuvedli konkrétní tvrzení, jakým způsobem žalovaní zasahují do jejich vlastnického práva. Naproti tomu se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno a tedy neprokázali, že by žalovaní užívali část jejich pozemkové parcely pro pěstování zeleniny, věšení prádla a pohyb psa, a to ani prostřednictvím místního ohledání provedeného nalézacím soudem dne 22. 2. 2013, ani prostřednictvím fotodokumentace, kterou předložili. Podle odvolacího soudu se stěžovatelé soustředili na zpochybňování hranic mezi pozemky, resp. jejich vytyčení prostřednictvím znaleckého posudku (naposledy vyhotoveného znalcem Ing. Petrem Vyskočilem), nikoliv na prokázání svých tvrzení o zasahování žalovaných do jejich vlastnického práva. Za této situace odvolací soud věcně správný rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé potvrdil a konstatoval, že vytyčením hranice a provedeným místním šetřením nalézacího soudu bylo prokázáno, že žalovaní neužívají žádnou část pozemku parc. č. X1, která je ve vlastnictví stěžovatelů.
Dne 28. 1. 2014 usnesením č. j. 22 Cdo 4325/2013-347 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. 30 Co 240/2013-297 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelé řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až § 238a o. s. ř. a neuvedli ani způsobilý dovolací důvod. Přestože stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, obsahem dovolání byla pouhá polemika se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a kritika odůvodnění napadeného rozhodnutí, čímž přípustnost dovolání založit nešlo.
V části III ústavní stížnosti stěžovatelé polemizovali s ústavní stížností napadeným usnesením dovolacího soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. 22 Cdo 4325/2013-347, i s jemu předcházejícími rozhodnutími nalézacího soudu a dovolacího soudu, a opakovali své tvrzení, že odvolací soud "se při řešení hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to i s judikatorními závěry vyjádřenými v rozsudcích NS ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 26 Cdo 3206/2006 a ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 646/2009." Nalézacímu soudu stěžovatelé vytkli, že "účelově bránil průchodu spravedlivého procesu také tím, že vybral na výzvu v souvislosti s dovolacím řízením soudní poplatek podle položky 23/1 a) sazebníku ve výši 10 000,- Kč."
Závěrem v části V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 38 Listiny, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále měl být porušen čl. 4 Ústavy České republiky tím, že jim nebyla poskytnuta ochrana majetku dle čl. 11 Listiny. Čl. 36 Listiny byl porušen tím, že soudy v dané věci zjevně stranily v řízení "ve prospěch porušovatelů práva" a dále tím, že nalézací soud "účelově vybral soudní poplatek v rozporu se zákonem, aby zamezil podání dovolání."
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 9. 2013 č. j. 30 Co 240/2013-297.
Dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho odmítavé rozhodnutí bylo založeno na závěru, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti podaného dovolání ani způsobilý dovolací důvod. Stěžovatelé vůbec neoznačili konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž záviselo napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vymezili se pouze proti závěrům odvolacího soudu, podle kterých se žalobcům nepodařilo prokázat, že by žalovaní část jejich pozemku tvrzeným způsobem užívali a zasahovali tak do jejich vlastnických práv. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavovalo způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit.
Stěžovatelé repliku k vyjádření nalézacího a dovolacího soudu k ústavní stížnosti nepodali.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem občanského zákoníku o ochraně vlastnického práva žalobou na vyklizení pozemku. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právním posouzením jejich občanskoprávní věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se nalézací soud a odvolací soud ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nenastalo, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994
sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu