Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem Mojmírovců 805/41, Ostrava, proti výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2023 sp. zn. 3 To 94/2022, kterým bylo nařízeno podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí v napadeném rozsahu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Této obžaloby byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") dvakrát zproštěn (šlo o rozsudky ze dne 20. 10. 2020 č. j. 41 T 10/2019-5899 a ze dne 30. 9. 2021 č. j. 41 T 10/2019-6578), ovšem v obou případech Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání státního zástupce zprošťující rozsudky zrušil a vrátil věc městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí (usnesením ze dne 3. 5. 2021 sp. zn. 3 To 109/2020 a pak ze dne 17. 3. 2022 sp. zn. 3 To 3/2022). Městský soud následně rozsudkem ze dne 2. 8. 2022 č. j. 41 T 10/2019-7299 obžalovaného i potřetí zprostil obžaloby.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zrušil i posledně uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu, vrátil věc městskému soudu k novému rozhodnutí, a navíc podle § 262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
4. Stěžovatel namítá, že v jeho věci neexistují žádné závažné důvody pro postup podle § 262 trestního řádu, natož aby byly tyto důležité důvody zřetelné, zřejmé a nepochybné. Má za to, že takové důvody nebyly vrchním soudem prokázány. Z přístupu vrchního soudu je podle něj zjevná snaha dosáhnout toho, aby soud prvního stupně rozhodl tak, jak si vrchní soud přeje. Snahu vrchního soudu prosadit vlastní názor a výklad důkazů spatřuje zejména v jeho druhém zrušujícím usnesení, v němž vrchní soud nepřípustně uvádí, jak by měl nalézací soud hodnotit a vykládat důkazy. Z toho dovozuje, že vrchní soud svými výtkami vybočuje z mezí přezkumu odvolacího soudu. Rozhodnutí vrchního soudu, které opakovaně rušily zprošťující rozsudky městského soudu, představovaly podle jeho názoru pouze prostředek k tomu, aby byl nalézacímu soudu vnucen určitý způsob hodnocení důkazů.
5. V souvislosti s výtkou vrchního soudu vůči soudu prvního stupně, která se týkala nedostatečného provedení důkazu spisem Odvolacího finančního ředitelství, stěžovatel namítá, že nepořízení kopií určitých listin nalézacím soudem je možno považovat nejvýše za administrativní pochybení, které nemůže představovat důvod pro přikázání věci jinému senátu. Je přesvědčen, že nalézací soud svůj třetí zprošťující rozsudek odůvodnil logickými závěry podloženými provedenými důkazy a vysvětlil rovněž způsob hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění tohoto rozsudku městského soudu je podle něj navíc zřejmé, že se nalézací soud zabýval i tím, co mu vrchní soud vytknul. Domnívá se, že vrchní soud v napadeném usnesení neuvádí žádné konkrétní okolnosti pro postup podle § 262 trestního řádu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud v minulosti dovodil opakovaně přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel zpochybňuje postup podle § 262 trestního řádu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002
sp. zn. III. ÚS 711/01
(N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005
sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013
sp. zn. II. ÚS 3564/12
(N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 2766/14
(N 202/79 SbNU 281), ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
(N 118/81 SbNU 833) či ze dne 5. 2. 2019
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
(N 22/92 SbNU 218); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury uvedené výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí [viz např. nálezy ze dne 7. 9. 2009
sp. zn. I. ÚS 1922/09
(N 196/54 SbNU 411), ze dne 12. 5. 2020
sp. zn. IV. ÚS 1327/19
(N 91/100 SbNU 102) či ze dne 30. 9. 2021
sp. zn. IV. ÚS 839/21
]. Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vymezilo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří pro odvolací soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález ze dne 5. 4. 2022
sp. zn. I. ÚS 2085/21
). Takovéto vady s ústavní relevancí však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře také opakovaně konstatoval, že odvolací soud není oprávněn si sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu, to znamená, že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění [srov. např. nálezy ze dne 20. 5. 2008
sp. zn. I. ÚS 49/06
(N 92/49 SbNU 381), ze dne 7. 9. 2009
sp. zn. I. ÚS 1922/09
(N 196/54 SbNU 411), ze dne 9. 1. 2014
sp. zn. III. ÚS 1980/13
(N 1/72 SbNU 23) či ze dne 26. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 3235/15
(N 80/81 SbNU 349)].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud nesouhlasí s tím, že z kasačních usnesení vrchního soudu (včetně napadeného usnesení) je zjevná snaha tohoto soudu prosadit vlastní způsob hodnocení důkazů, resp. prosadit určitý způsob rozhodnutí. Vrchní soud v těchto kasačních usneseních opakovaně městskému soudu vytýkal jednostranné a nekomplexní hodnocení provedených důkazů. Ve všech těchto usneseních upozorňoval na konkrétní skutkové okolnosti, resp. výsledky dokazování. Dlužno již na tomto místě podotknout, že stěžovatel naopak ve své ústavní stížnosti zůstává u obecných formulací, jež jsou sice kriticky namířeny vůči kasačním usnesením vrchního soudu, avšak až na jednu výjimku (viz dále) se vyhýbá konkretizaci svých námitek, byť třeba jen příkladmé.
10. Konkrétní výhrady uplatněné v prvním kasačním usnesení rekapituloval vrchní soud na stranách 12 a 13 napadeného usnesení. Výhrady formulované ve druhém kasačním usnesení pak vrchní soud shrnul na stranách 14 až 17 napadeného usnesení. Vady, které podle vrchního soudu přetrvaly, resp. se nově objevily v třetím zprošťujícím rozsudku městského soudu, byly konkretizovány na stranách 21 až 23 napadeného usnesení. Ze srovnání všech tří kasačních usnesení je zřejmé, že vrchní soud v nich po městském soudu požadoval důsledné zkoumání smyslu daňové trestné činnosti (za kterou již byli odsouzeni spoluobžalovaní J. F. a M. H.) z pohledu stěžovatele a dalšího obžalovaného J. V., důkladné hodnocení okolností vzniku spolupráce mezi společnostmi, jež v dané trestné činnosti figurovaly, jakož i okolností souvisejících s uzavřením a obsahem jednotlivých smluv, resp. realizací předmětných dodávek.
11. Usnesení vrchního soudu neobsahuje žádné instrukce k tomu, jak má soud prvního stupně hodnotit provedené důkazy či jaké skutkové závěry má z provedeného dokazování vyvodit. Výše stručně charakterizované výtky směřovaly "pouze" k tomu, aby nalézací soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů, zejména v tom ohledu, aby zvážil provedené důkazy v jejich souhrnu a aby nepřehlížel okolnosti zásadního významu pro rozhodnutí ve věci. Ostatně na straně 23 odvolací soud výslovně konstatoval, že nalézacímu soudu neukládá, jak má ve věci rozhodnout, a že pouze vyžaduje splnění povinností a naplnění požadavků, které na činnost soudu prvního stupně klade zákon.
12. Z hlediska ústavní souladnosti napadené části usnesení vrchního soudu je proto klíčové, zda městský soud ve svém třetím zprošťujícím rozsudku ze dne 2. 8. 2022 č. j. 41 T 10/2019-7299 odstranil vytýkané vady.
13. Vrchní soud na straně 21 a 23 svého usnesení vymezil, které závazné pokyny (obsažené v jeho předchozím kasačním usnesení) městský soud nesplnil, resp. jaká pochybení spatřuje ve třetím zprošťujícím rozsudku městského soudu. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti v konkrétnosti reaguje pouze na jedinou z těchto výhrad, a to tu, jež se týkala spisu Odvolacího finančního ředitelství, který měl nalézací soud provést jako důkaz. Vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval, že městský soud sice tento spis opatřil, nicméně nepořídil ze spisu žádné kopie relevantních listin a spis vrátil, takže nebylo možno zjistit, co bylo předmětem dokazování, což učinilo tento důkaz nepřezkoumatelným. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že by ze strany městského soudu šlo pouze o administrativní pochybení. Důsledky tohoto pochybení, které uvedl vrchní soud, není záhodno takto relativizovat a podceňovat.
14. Navíc nešlo o jediný významný nedostatek rozsudku městského soudu. Vrchní soud v napadeném usnesení upozornil také na to, že se nalézací soud vyslýchaných osob netázal na okolnosti týkající se navázání a průběhu spolupráce zejména s obchodní společností X. Poukázal na skutečnost, že městský soud pominul fakt, že ve správním řízení byla posuzována jen část dodávek souvisejících se stíhanou trestnou činností, jakož i na rozpory ve výpovědích některých osob, resp. na nevěrohodné prvky ve výpovědi obžalovaného V. Nutno podotknout, že stěžovatel k žádné z těchto výtek vrchního soudu nenabízí konkrétní protiargumentaci a zůstává u povšechného závěru o logickém odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
15. Za těchto okolností Ústavní soud přisvědčil názoru vrchního soudu, že nalézací soud ani při svém třetím rozhodování ve věci neodstranil podstatné vady spočívající v nedůsledném respektování zásady volného hodnocení důkazů a že nesplnil opakované pokyny odvolacího soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je patrné, že si vrchní soud dobře uvědomoval omezené možnosti pro využití postupu podle § 262 trestního řádu, nicméně za daných okolností neviděl jinou možnost, jak dosáhnout nápravy uvedených vad, než postupovat právě podle zmíněného ustanovení a nařídit, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud považuje tento názor za opodstatněný, neboť i v minulosti považoval opakované nerespektování legitimních pokynů soudu vyššího stupně za ústavně souladný důvod pro postup podle § 262 trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 20. 7. 2021
sp. zn. I. ÚS 1424/21
, ze dne 30. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 1214/21
, ze dne 20. 9. 2022
sp. zn. I. ÚS 1306/22
a další).
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že vrchní soud v napadeném usnesení nepřekročil meze přípustného hodnocení důkazů. Po soudu prvního stupně vyžadoval, aby důsledně přistupoval k hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, aniž by mu předepisoval, jak má provedené důkazy hodnotit. Jelikož nalézací soud opakovaně nedodržel pokyny odvolacího soudu směřující k napravení vad ve svém rozhodování, byly splněny podmínky pro výjimečný postup podle § 262 trestního řádu.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu