Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti F. S., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jakubem Laimarem, advokátem, se sídlem Hlavní třída 442/65, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025, č. j. 8 Tdo 704/2023-76402, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2022, č. j. 3 To 18/2022-75111, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2020, č. j. 50 T 9/2016-73752, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odstavec 1, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odstavec 1 trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odstavec 1 trestního zákoníku. Toho se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že se prostřednictvím jím ovládané a řízené společnosti X, vědomě účastnil společně s jinými spoluodsouzenými daňových podvodů založených na tzv. ztraceném obchodníkovi (missing trader). Díky tomu neoprávněně vylákal nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty ve výši 47 511 320 Kč a neoprávněně zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 95 625 906 Kč, tedy celkem způsobil České republice škodu ve výši 143 137 226 Kč, a dále se neoprávněně pokusil vylákat nadměrné odpočty ve výši 8 875 923 Kč.
2. Za uvedené jednání obecné soudy stěžovatele odsoudily k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců a trestu zákazu některých činností souvisejících s podnikáním v trvání 10 let.
3. Stěžovatelova obhajoba po celou dobu řízení spočívala především v tom, že o zapojení do daňových podvodů nevěděl. Dále namítal, že je trestní řízení zatíženo vadami, a že uložený trest je nesprávný a nepřiměřený. Žádný ze tří obecných soudů se s touto obhajobou neztotožnil. Vědomost stěžovatele o účasti na daňových podvodech dovodily z výpovědí spoluobžalovaných, záznamů jejich hovorů, znaleckých posudků, listin a předmětů. Například spoluobžalovaný Z. T. uvedl, že stěžovatel se účastnil schůzek, na kterých se rozhodovalo o provizích z vylákaných nadměrných odpočtů. Poznámka o provizi je uvedena v sešitě, který byl zajištěn při domovní prohlídce u stěžovatele. Spoluobžalovaní J. B. a D. P. rovněž potvrdili zapojení stěžovatele do skupiny osob, které se daňových podvodů účastnily. S několika spoluobžalovanými stěžovatel udržoval přátelské i pracovní vztahy. Zajímal se též o daňová řízení jiných společností zúčastněných na daňových podvodech. U stěžovatele bylo dále nalezeno razítko jiné společnosti účastnící se daňových podvodů s rozpoznávacím popisem na jeho horní straně, jako by šlo o razítko společnosti stěžovatele. Ve spojení s dalšími zjištěnými skutečnostmi obecné soudy neměly pochyb, že se stěžovatel aktivně a vědomě daňových podvodů účastnil. Ani stěžovatelem namítané vady trestního řízení nebyly opodstatněné. Soudci rozhodující ve věci nebyli podjatí, stěžovatel měl přiměřený čas k prostudování spisu při skončení vyšetřování, byla mu umožněna závěrečná řeč, důkazy výpověďmi spoluobžalovaných provedl krajský soud v souladu s požadavkem na důstojný trestní proces, důkazní návrhy stěžovatele obecné soudy zamítly a odůvodnily, proč tak učinily, popis skutku v rozsudku krajského soudu je dostatečný a případné jiné vady řízení byly natolik bagatelní, že nemohly porušit práva stěžovatele. Uložený trest je zákonný a přiměřený. Při jeho ukládání se obecné soudy též zabývaly délkou trestního řízení.
4. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Namítá, že jím navržené důkazy krajský soud nejprve při hlavním líčení zamítl pro nedodání konkrétních údajů stěžovatelem, zejména kontaktů na svědky, následně ale v odůvodnění krajský soud tyto důkazy zamítl pro nadbytečnost. Toto pochybení sice nezaznamenává protokol o hlavním líčení, plyne ale z jeho audio záznamu. Jelikož byl stěžovatel obžalován za trestnou činnost ekonomického charakteru, měly obecné soudy provést jím navržený důkaz výpovědí jeho daňové poradkyně, auditorky a účetní Z. Ta mohla prokázat skutečnost, že činnost společnosti stěžovatele byla v souladu s právními předpisy. To však neučinily, a to i přesto, že obdobné důkazy navržené jinými spoluobžalovanými provedly (např. výslechy účetních a daňových poradců jiných společností). Dále obecné soudy nesprávně neprovedly další stěžovatelem navržené důkazy a toto neprovedení dostatečně neodůvodnily. Není pravdou, že stěžovatel nedodal krajskému soudu potřebné kontaktní údaje navržených svědků. Znalecký posudek nevycházel z účetnictví společnosti stěžovatele a nemohl proto řádně posoudit, zda stěžovatel plnil daňové povinnosti a postupoval v souladu s právem.
6. Trestní řízení trvalo déle než 10 let, a bylo tedy nepřiměřeně dlouhé. Samotné jednání, za které byl stěžovatel obžalován, se odehrálo před 12 lety. Nepřiměřenou délku trestního řízení krajský soud nezohlednil při ukládání trestu. Jeho odůvodnění, že délka řízení odpovídá typově podobným věcem, je příliš obecné. Tvrzená pandemie koronaviru měla na délku řízení zanedbatelný vliv. Délka trestního řízení by podle Ústavního soudu neměla přesáhnout 6 let, pokud nejsou ve věci dány významné důvody pro překročení této doby. Odůvodňuje-li vrchní soud přiměřenost délky trestního řízení též tím, že předseda krajského soudu byl po dobu dvou půl roků přidělen na stáž k vrchnímu soudu, nelze to akceptovat. Stěžovateli nemůže jít k tíži prodloužení délky trestního řízení v důsledku organizace soudnictví.
7. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by si byl vědom účasti v organizované zločinecké skupině. Pouhé vazby na jiného spoluobžalovaného ani užívání šifrovací komunikační aplikace SilenTel tuto vědomost neprokazují. Úhrada za používání aplikace ve výši 1 000 Eur je zanedbatelná, což vyvrací úvahu krajského soudu, že náklady na pořízení aplikace nebyly malé. Výpověď spoluobžalovaného Z. T. byla motivována dosažením podmíněného trestu a spory s ostatními spoluobžalovanými a je nevěrohodná. Stěžovatel nebyl ve vztahu nadřízenosti či podřízenosti k organizované zločinecké skupině, neobdržel zisk z činnosti této skupiny a o její existenci nevěděl. Výpisy z obchodního rejstříku společnosti Y, měl stěžovatel za účelem řádně vedeného účastnictví. Vrchní soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu připouští, že účastnit se organizované zločinecké skupiny lze i nevědomě. Popis skutku nevymezuje skutečnosti, na základě kterých měl stěžovatel vědět o tom, jak si společnost Z, plní své daňové a evidenční povinnosti, nepopisuje způsob pořízení zboží od společnosti a rozsah neodvedené daně. Stěžovatel si své dodavatele vždy pečlivě prověřoval. Spáchání trestných činů stěžovatelem je zpochybněno též chybějícím motivem. Stěžovatel neměl z trestné činnosti žádný výnos. Zisk z trestné činnosti pro jednotlivé spoluobžalované rozpočítal krajský soud na tak malé podíly, že by se spoluobžalovaným vyplatilo trestnou činnost nepáchat nebo ji páchat se zapojením méně osob. Ani pro společnost stěžovatele nebyly obchodní transakce nijak výhodné. Uložený trest spoluobžalovanému Z. T. je oproti trestu stěžovatele nepřiměřený.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že v části, která směřuje proti výroku rozsudku krajského soudu o trestu propadnutí části majetku stěžovatele, který následně zrušil vrchní soud, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo zrušeno.
9. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
10. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, kterému je ponechán dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 , sp. zn. I. ÚS 362/96 ). Tato situace v projednávané věci nenastala.
11. Krajský soud se dostatečně zabýval důkazními návrhy stěžovatele a odůvodnil, proč je zamítl (bod 54 jeho rozsudku). Argumentace stěžovatele je stejně jako v řízení před obecnými soudy (např. jeho námitky v odvolání) do jisté míry účelová a nepravdivá. Není například pravdou, že by krajský soud odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele jinak v hlavním líčení a jinak v odůvodnění rozsudku. Již v hlavním líčení krajský soud mimo jiné zmínil, že stěžovatelem navržené důkazy jsou nadbytečné (str.
10 ústavní stížnosti). Vyslechl-li krajský soud účetní jiných společností, nevyvodil z nich nic podstatného (bod 20 jeho rozsudku). Rozsah potřebnosti důkazního materiálu se navíc může u jednotlivých obžalovaných zapojených do daňových podvodů lišit, a to například v závislosti na tom, do jaké míry je jejich trestná činnost již prokázána. Vzhledem k uvedenému, není důvod zabývat se námitkou stěžovatele, že krajskému soudu dodal všechny potřebné kontakty na svědky. Pokud jde o znalecký posudek, ten měl k dispozici potřebné materiály (bod 51 rozsudku krajského soudu).
Nadto nelze pominout, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy znalecký posudek nezpochybňoval a nenavrhoval jeho doplnění.
12. Se zdrženlivostí Ústavního soudu ve vztahu k tomu, jaké důkazy by měl obecný soud k zjištění skutkového stavu provést, souvisí i to, že ani do již zjištěného skutkového stavu Ústavní soud zásadně nezasahuje. K tomu by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů (nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 446/22 ). To se v projednávané věci nestalo. Aktivní a vědomá účast stěžovatele na daňových podvodech je dostatečně podložena provedenými důkazy (bod 44 rozsudku krajského soudu).
Tyto nestojí izolovaně, jak se snaží nastínit stěžovatel, ale jsou navzájem propojeny (bod 139 usnesení Nejvyššího soudu). Je proto například zjevné, že pouhé vazby stěžovatele na spoluobžalované by jeho trestnou činnost neprokazovaly, ale ve spojení s jinými důkazy k tomu způsobilé jsou. Tvrzení stěžovatele, že z trestné činnosti neměl žádný zisk, vyvrací krajský soud v bodě 44 svého rozsudku. S námitkou stěžovatele vůči popisu skutku se obecné soudy řádně vypořádaly (např. body 123 až 126 usnesení Nejvyššího soudu).
Závěry vrchního soudu nijak nenaznačují, že by někdo mohl spáchat trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině nevědomě.
13. Stěžovateli uložený trest není nepřiměřený a zohledňuje zákonná hlediska, a to včetně délky trestního řízení. Pokud obecné soudy nepřistoupily ke snížení trestu stěžovatele z důvodu délky trestního řízení s ohledem na složitost věci, potřebu mezinárodní právní pomoci a překážku v řízení v podobě pandemie koronaviru (blíže k tomu např. bod 250 usnesení Nejvyššího soudu), neshledává na jejich postupu Ústavní soud nic svévolného, a tudíž neústavního. Pandemie koronaviru přitom prokazatelně vliv na trestní řízení měla (bod 87 rozsudku vrchního soudu).
Nesprávný názor vrchního soudu, že je při hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení nutné rovněž zohlednit stáž předsedy senátu na vrchním soudu, korigoval Nejvyšší soud (bod 245 jeho usnesení). Namítá-li stěžovatel obecnost tvrzení krajského soudu, že délka řízení odpovídá typově podobným věcem, je zjevné, že krajský soud tím odkazoval na podobné věci daňové trestné činnosti páchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Považoval-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 535/03 délku trestního řízení nad 6 let za spíše nepřiměřenou a možnou pouze za výjimečných okolností, lze shledat, že právě tyto výjimečné okolnosti v dané věci byly naplněny.
Rozdílný trest uložený Z. T. je odůvodněn individuálními okolnostmi (bod 267 usnesení Nejvyššího soudu).
14. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, a ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu