Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 4 Tdo 27/2024-7116, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 11. 2022 sp. zn. 73 T 11/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 5 To 17/2023, byli stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 8 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byla stěžovateli a spoluobviněným J. F. a J. P. stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu částku 30 544 365 Kč; stěžovateli a spoluobviněnému J. F. pak byla obdobně uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně stejné poškozené částku 41 035 100 Kč; podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla zmíněná poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo výrokem II. dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a dalšími výroky bylo rozhodnuto o dovoláních ostatních spoluobviněných.
4. Jejich trestná činnost spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 získávali prospěch krácením daně z přidané hodnoty prostřednictvím řetězce různých společností obchodujících přeshraničně s motorovými vozidly a jiným zbožím.
5. Stěžovatel za prvé nesouhlasí s výrokem o náhradě škody. Dle jeho právního názoru je náhrada škody soukromoprávním institutem a důsledkem porušení soukromoprávních povinností. Nárok státu na zaplacení daně oproti tomu není nárokem na náhradu škody, neboť nejde o soukromoprávní zisk, který by mohl státu podle § 2952 občanského zákoníku ujít. Dojde-li ke zkrácení takového nároku státu společným jednáním více osob, nemůže být ani založena jejich solidární odpovědnost ve smyslu § 2915 a násl. občanského zákoníku, neboť ten, po kom bude škoda požadována a případně vymožena, se nemůže obrátit na ostatní spoludlužníky z pozice solidarity. Náhrada škody tak neměla být státu přiznána, a i pokud ano, pak ne všem odsouzeným jako celek společně a nerozdílně.
6. Za druhé stěžovatel nesouhlasí s výší trestu. Má za to, že při jeho ukládání mělo dojít ke kompenzaci toho, že od spáchání skutku v letech 2012 a 2013 již uplynula delší doba a trestní řízení trvalo 6 let a 9 měsíců. Dle nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 mají soudy posuzovat, zda je trest ve světle délky řízení proporcionální. To však neučinily. Zejména to platí pro trest zákazu činnosti, který by měl začít vykonávat až po vykonání trestu odnětí svobody, a jeho výkon tak může končit až 26 let od spáchání skutku.
7. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. V ústavní stížnosti je navrhováno zrušení usnesení Nejvyššího soudu jako celku, ač stěžovatele se týká pouze výrok II. tohoto rozhodnutí. V rozsahu, v jakém jsou napadány jiné výroky, jde proto o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
9. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19
[N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20
[N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Pokud jde o výrok o náhradě škody, Nejvyšší soud vysvětlil (bod 178 a 179 jeho usnesení), že podle usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013 (č. 39/2014 Sb. rozh. tr.) nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně lze uplatňovat v trestním řízení jen v některých případech. Právě takovým případem je však situace, kdy obviněný má přímý a rozhodující vliv na postup příslušné obchodní společnosti, respektive jejího statutárního orgánu, z trestné činnosti majetkově profituje, přičemž platební výměry stran zkráceného DPH jsou nevykonatelné pro nemajetnost obchodní společnosti. Nejvyšší soud také poukázal na usnesení ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 3339/23
, ve kterém Ústavní soud k podobným námitkám vyslovil, že ústavní pořádek nebrání vytvořit "přísný" systém, který zamezí zneužívání soukromoprávních vztahů mezi organizovanými pachateli, snažící se skrýt své obohacení za řetězec pravidel fungování obchodních korporací.
12. Lze souhlasit se stěžovatelem, že odůvodnění Nejvyššího soudu ne zcela dostatečně reflektuje a vysvětluje občanskoprávní základ uloženého nároku na náhradu škody. Ústavní soud neshledává nicméně důvod ke svému zásahu, neboť napadený výrok o náhradě škody z ústavněprávního hlediska obstojí. Povinnost k náhradě vzniká škůdci nejenom při porušení soukromoprávní povinnosti, ale povinnosti vyplývající z veřejného práva (např. § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v tehdejším znění). Může jít přitom i o trestněprávní normy (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1203, m. č. 2). Z hlediska ústavněprávního závěry o povinnosti k náhradě škody opakovaně obstály (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 3339/23
, ze dne 7. 12. 2021
sp. zn. I. ÚS 2826/21
, ze dne 13. 11. 2024
sp. zn. II. ÚS 1334/24
). Nejvyšší soud se předpoklady dovozovanými ve své judikatuře a judikatuře Ústavního soudu dostatečně zabýval (srov. bod 179 jeho usnesení).
13. Solidární odpovědnost více škůdců je pravidlem (např. § 438 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v tehdejším znění). Ústavní soud již dříve neshledal závěr o solidární odpovědnosti osob odsouzených za daňovou trestní činnost za rozpornou s ústavním pořádkem (usnesení sp. zn. III. ÚS 3339/23
, bod 11). Jestliže je odsouzený toho názoru, že jeho podíl na trestné činnosti neodpovídá uložené povinnosti, může se jeho spravedlivého rozdělení domáhat vůči ostatním pachatelům. Ústavní soud neshledává důvod se od těchto závěrů odchýlit.
14. Nejvyšší soud se vypořádal (bod 183 jeho usnesení) i s otázkou přiměřenosti výše trestu. Uvedl, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti a složitosti věci, kdy se jednalo o rozsáhlý případ daňové kriminality páchané po dlouhou dobu více pachateli způsobem vykazujícím jistou rafinovanost a sofistikovanost, s přesahem trestné činnosti do zahraničí, kdy bylo nutné vyslechnout řadu svědků, či opatřovat mezinárodní právní pomoc, a též s přihlédnutím k nespolupráci obviněných a nemoci jednoho z nich, délku řízení ještě není třeba považovat za nepřiměřenou a vyžadující zohlednění ve výši trestu. Ústavní soud neshledává v takovémto odůvodnění prvky svévole. K trestu zákazu činnosti lze podotknout, že je běžné, že je ukládán spolu s trestem odnětí svobody, vzhledem k čemuž jeho výkon počíná běžet až po propuštění na svobodu; tato skutečnost stěží může sama o sobě svědčit o porušení stěžovatelových základních práv.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu