4 Tdo 27/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních obviněných 1. Jaroslava Filipa, bytem Čestín č. p. 3, 285 10 Čestín, t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, 2. Jana Pudila, bytem Ostrá č. p. 193, 289 22 Ostrá, t. č. ve Věznici Jiřice, 3. JUDr. Radka Neymona, bytem Nad Palatou 2673/16, 150 00 Praha 5 – Smíchov, t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 11/2021, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Jana Pudila odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona odmítá.

III. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, ohledně obviněného Jaroslava Filipa, v celém rozsahu.

IV. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 31 T 24/2023, ve výroku o trestu uloženého Jaroslavu Filipovi.

V. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného Jaroslava Filipa v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

VI. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Jaroslav Filip nebere do vazby.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2022, sp. zn. 73 T 11/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byli obvinění Jaroslav Filip, Jan Pudil a JUDr. Radek Neymon uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2013, kdy obvinění JUDr. Radek Neymon a Jaroslav Filip se měli uvedené trestné činnosti dopustit ve formě spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný Jan Pudil ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Předmětné trestné činnosti se tito obvinění dopustili jednáním popsaným pod bodem I (obviněný JUDr. Radek Neymon a obviněný Jaroslav Filip) a jednáním popsaným pod bodem II (obviněný Jan Pudil).

2. Za jednání popsaná v rozsudku nalézacího soudu pod body I až II uložil soud prvního stupně obviněným následující tresty:

3. Obviněnému Jaroslavu Filipovi uložil nalézací soud za uvedený zločin a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu tomuto obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále soud uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to zajištěného rostlinného materiálu o hmotnosti 10,07 gramů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil soud prvního stupně obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 8 (osmi) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak nalézací soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Obviněnému Janu Pudilovi uložil nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil nalézací soud obviněnému dále peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč (dvě stě tisíc korun českých) vyměřený jako 400 (čtyři sta) denních sazeb při výši denní sazby 500 Kč (pět set korun českých). Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 5 (pěti) let.

5. Obviněnému JUDr. Radku Neymonovi uložil nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 8 (osmi) let.

6. Nalézací soud dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným Jaroslavu Filipovi, JUDr. Radku Neymonovi a Janu Pudilovi, uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Štěpánská 619/28, Praha 1, IČ: 72080043 škodu ve výši 30 544 365 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil dále obviněnému Jaroslavu Filipovi a JUDr. Radku Neymonovi povinnost nahradit společně a nerozdílně stejnému poškozenému škodu ve výši 41 035 100 Kč. Se zbytkem nároku odkázal nalézací soud zmíněnou poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni dovolatelé odvolání směřující proti všem výrokům rozhodnutí. Odvolání podal i státní zástupce v neprospěch všech obviněných, a to do výroku o vině a do trestu ohledně obviněných Filipa a Pudila. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“) tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné opětovně uznal vinnými, a to obviněné Jaroslava Filipa a JUDr. Radka Neymona ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněného Jana Pudila pak odvolací soud uznal vinným tím, že se dopustil pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění vyjádřených ve výroku písemného vyhotovení rozsudku se trestné činnosti měli obvinění podle odvolacího soudu dopustit tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

I. obžalovaný Radek Neymon a obžalovaný Jaroslav Filip společně s odděleně trestně stíhaným Patrikem Neymonem,

odděleně trestně stíhaný Patrik Neymon a obžalovaný Radek Neymon v úmyslu získat pro svoji potřebu finanční prostředky zkrácením daně z přidané hodnoty, v období minimálně od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 vytvořili řetězec společností v České a Slovenské republice, za účelem nákupu nových a ojetých motorových vozidel a dalšího zboží (dále jen "zboží") v jiných členských státech EU s tím, že využili společnosti DPR – INVEST s.r.o., IČ: 27255913, se sídlem Milady Horákové 548/55, 170 00 Praha 7 (dále jen „DPR“), jako společnost, na kterou v České republice pořizovali zboží z jiných členských států EU, kdy do společnosti DPR dosadili ke dni 1. 11. 2010 jako jednatele obžalovaného Jaroslava Filipa, který byl bez podnikatelských zkušeností a který neplnil své zákonné povinnosti statutárního orgánu, kdy odděleně trestně stíhaný Patrik Neymon a obžalovaný Radek Neymon i po dosazení obžalovaného Jaroslava Filipa jako jednatele fakticky ovládali společnost DPR, přičemž obžalovaný Jaroslav Filip zcela vědomě nevykonával žádnou činnost související s jeho postavením ve společnosti DPR, to vše činili s vědomím, že nebude u této společnosti, vypočtena a přiznána daň z přidané hodnoty při pořízení zboží z jiného členského státu EU a dále nechali vykázat u této společnosti, v příslušných daňových přiznáních k DPH, pořízení zboží v tuzemsku s nárokem na odpočet daně, aby tímto zakryli skutečnost, že zboží bylo pořizováno v jiných členských státech EU a vznikla tak povinnost přiznat daň z přidané hodnoty (podle § 25 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), a to:

1. ve zdaňovacím období od ledna 2012 do března 2013:

a) prostřednictvím společnosti DPR pořizovali motorová vozidla a zboží z jiného členského státu EU, konkrétně z Německa, Rakouska a Slovenska, avšak toto pořízení zboží z jiného členského státu EU nevykazovali v příslušných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZDPH") a zaplacena daň z přidané hodnoty, ale v jednotlivých daňových přiznáních uváděli fiktivní nákupy v tuzemsku s možností odpočtu daně z přidané hodnoty, aby zakryli pořízení zboží z jiného členského státu EU, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost společnosti DPR,

b) prostřednictvím slovenských společností TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, jednatel společnosti obžalovaný Jan Pudil a E.U.C. spol. s.r.o., IČ: 35 751 045, se sídlem Obchodná 39, 811 06 Bratislava, Slovenská republika, nakupovali nová a ojetá motorová vozidla v České republice, která fiktivně vyváželi na Slovensko a následně je opětovně dováželi do České republiky, formálně na společnost DPR, kde tyto nákupy nebyly vykazovány v příslušných daňových přiznáních spol. DPR a tyto dále prodávali v České republice, prostřednictvím vytvořené sítě společností konečným zákazníkům, kdy platby za takto prodaná vozidla byly přeposlány přes bankovní účty zainteresovaných společností až na bankovní účet spol. DPR, kde byly zpravidla vybrány v hotovosti obžalovaným Radkem Neymonem a odděleně trestně stíhaným Patrikem Neymonem, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 ZDPH) a zaplacena daň z přidané hodnoty, a aby zakryli pořizování zboží z jiného členského státu, tak v příslušných daňových přiznáních nechali vykázat fiktivní nákupy v tuzemsku s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost spol. DPR a finanční prostředky získané hotovostními výběry použili pro osobní potřebu,

c) prostřednictvím slovenské společnosti TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, jednatel společnosti obžalovaný Jan Pudil, nakupovali nová a ojetá motorová vozidla v jiném členském státě EU, kdy tato vozidla však byla přepravena pouze do České republiky a ne do místa určení na Slovensko, a následně pouze formálně uskutečnili prodej takto pořízených vozidel ze Slovenska do České republiky, prostřednictvím spol. DPR, kdy však tato pořízení zboží z jiného členského státu nevykazovali v příslušných daňových přiznáních spol. DPR, a tyto dále prodávali v České republice, prostřednictvím vytvořené sítě společností, konečným zákazníkům, kdy platby, za takto prodaná vozidla, byly přeposlány přes bankovní účty zainteresovaných společností až na bankovní účet spol. DPR, kde byly zpravidla vybrány v hotovosti obžalovaným Radkem Neymonem a odděleně trestně stíhaným Patrikem Neymonem, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 ZDPH) a zaplacena daň z přidané hodnoty, a aby zakryli pořizování zboží z jiného členského státu, tak v příslušných daňových přiznáních nechali vykázat fiktivní nákupy v tuzemsku s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost spol. DPR a finanční prostředky takto získané použili pro osobní potřebu,

kdy se jedná o níže uvedené případy, kdy [blíže popsáno v rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 5 To 17/2023 – pozn. NS]:

2. Ve zdaňovacím období od dubna 2013 do prosince 2013

v úmyslu obohatit se zkrácením daně z přidané hodnoty, prostřednictvím společnosti DPR pořizovali motorová vozidla a další zboží z jiných členských států EU, kdy však úmyslně nepodávali ani nenechali zpracovat a podat přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období, kdy v uvedené době prokazatelně docházelo k obchodní činnosti, minimálně pořízení zboží z jiného členského státu EU, avšak úmyslně nesplnili povinnost přiznat daň při pořízení zboží z jiného členského státu dle § 25 ZDPH, v souladu s ust. § 16 ZDPH, a to konkrétně: [blíže popsáno v rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 5 To 17/2023 – pozn. NS]:

II. obžalovaný Jan Pudil

jako jediný jednatel společnosti TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, v období od ledna 2012 minimálně do prosince 2013, umožnil obžalovanému Radku Neymonovi a odděleně trestně stíhanému Patriku Neymonovi, o jehož vině dosud nebylo zákonným způsobem rozhodnuto a toto rozhodnutí je předmětem samostatného řízení prostřednictvím společnosti TRADE CONNEX s.r.o. pořizovat motorová vozidla a další zboží bez DPH z České republiky a z dalších států EU, která měla být dopravena na území Slovenské republiky, kdy toto zboží následně obratem dodávali do České republiky, přes společnost DPR– INVEST s.r.o., IČ 27255913, se sídlem Milady Horákové 548/55, 170 00 Praha 7 (dále jen „DPR“), u které nebyla uváděna tato pořízení z jiného členského státu EU, konkrétně od slovenské společnosti TRADE CONNEX s.r.o., do příslušných daňových přiznání k DPH, kdy s tímto byl Jan Pudil obeznámen a napomáhal tak zkrácení daně z přidané hodnoty u spol. DPR, a to [blíže popsáno v rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 5 To 17/2023 – pozn. NS].

Přičemž svým jednáním obž. Jan Pudil umožnil obž. Radku Neymonovi a odděleně trestně stíhanému Patriku Neymonovi zkrácení daně z přidané hodnoty u společnosti v celkové výši 87 056 296 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hl. město Prahu, územním pracovištěm pro Prahu 7.

8. Za popsaná jednání uložil soud druhého stupně obviněným následující tresty:

9. Obviněnému Jaroslavu Filipovi uložil odvolací soud za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 5 (pět) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest propadnutí věci spočívající v zajištění rostlinného materiálu o hmotnosti 10,07 gramů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v délce 8 (osmi) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu.

10. Obviněnému Janu Pudilovi uložil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v délce 5 (pěti) let.

11. Obviněnému JUDr. Radku Neymonovi uložil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 8 (osm) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil odvolací soud současně obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na 8 (osm) let.

12. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil odvolací soud obviněným Jaroslavu Filipovi, Janu Pudilovi a JUDr. Radku Neymonovi povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Štěpánská 619/28, Praha 1, IČ 72080043, částku 30 544 365 Kč. Obviněným Jaroslavu Filipovi a Radku Neymonovi pak podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud druhého stupně povinnost zaplatit společně a nerozdílně výše uvedené poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu částku 41 035 100 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. zmíněnou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

13. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání obviněných Jaroslava Filipa a Jana Pudila zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

14. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, podali obvinění Jaroslav Filip, JUDr. Radek Neymon a Jan Pudil prostřednictvím svých obhájců dovolání. Dovolání obviněného Jaroslava Filipa

15. Obviněný Jaroslav Filip podal dovolání z důvodu „§ 265b odst. 1 písm. h), o. s. ř.“ [patrně § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – jak obviněný následně správně uvedl v závěru dovolání – pozn. NS]. Obviněný po rekapitulaci předcházejícího řízení vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ze svého postavení jednatele neučinil žádné další kroky, kromě podání trestního oznámení, k zamezení páchání trestné činnosti, čímž ve své podstatě umožňoval dalším zainteresovaným subjektům nadále páchat trestnou činnost. Nesouhlasí také se závěrem, že byl srozuměn s tím, že následek v podobě porušení trestních předpisů způsobem stanoveným ve zvláštní části trestního zákoníku může nastat. Obviněný akcentuje, že v okamžiku, kdy získal podezření o možném protiprávním jednání, ihned učinil opatření, aby se předešlo možné škodě a podal dne 2. 4. 2013 trestní oznámení. Dodává, že policie pro nedostatek důkazů věc odložila. V roce 2016 pak byl předvolán k výslechu a po týdnu jej obvinili. Je přesvědčen o tom, že k jeho tíži nemůže jít skutečnost, že se jeho podáním orgány činné v tr. řízení dostatečně nezabývaly. Uvádí, že se mu nepovedlo z „té firmy vypsat“. Neví, co měl udělat, když v minulosti podal trestní oznámení, přičemž se věc odložila. Rozporuje taktéž, že by byl srozuměn s tím, že se může dopustit protiprávního jednání a upozorňuje na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplývá, že nebyl pasivní bez zájmu o ekonomickou činnost společnosti DPR. Jelikož byl finančním úřadem vyrozuměn o tom, že do 2 měsíců bude společnosti zrušena registrace k DPH, daňová hlášení nepodával. Skutečnost, že spoluobviněný P. Neymon na základě plné moci podával měsíční hlášení k DPH a následně je dokonce falšoval, si neměl možnost objektivně ověřit.

16. Dovolatel v návaznosti na shora uvedené taktéž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že u něj byla naplněna subjektivní stránka ve formě nepřímého úmyslu. Namítá, že v jeho případě se jedná o tzv. pravou lhostejnost, která odpovídá spíše vědomé nedbalosti, i když zcela neodpovídá záporné vůli pachatele, tj. jeho nechtění při této formě nedbalosti. Zdůrazňuje, že tzv. pravá lhostejnost k naplnění nepřímého úmyslu nepostačuje. Následně poukazuje na to, že se neseznámil s daňovými přiznáními, jelikož se spoléhal na řádné vedení účetnictví společnosti ze strany bratrů Neymonových, když Radek Neymon disponoval plnou mocí k jeho zastupování ve všech věcech ve stejném rozsahu jako jednatel společnosti DPR – INVEST, s.

r. o. Spoluobviněný Radek Neymon jednal z pozice jednatele DPR – INVEST, s. r. o., se správcem daně v průběhu roku 2011, on sám pak až od roku 2013. Věřil tak zmocněnému R. Neymonovi a účetní firmě VITA, s. r. o., že řádně vede účetnictví DPR – INVEST, s. r. o., a připravuje pravdivá daňová přiznání, byť tímto jednáním projevil svou lhostejnost k případnému porušení zákonem stanovených daňových povinností. Akcentuje však, že k trestněprávně významnému následku v podobě možného zkrácení daně, resp. neodvedení DPH, neměl žádný aktivní kladný volní vztah.

Je přesvědčen, že jeho jednání je nutné posuzovat pouze jako nedbalostní § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

17. Za další nesprávné hmotněprávní posouzení odvolacího soudu považuje obviněný okolnost, že se měl na protiprávním jednání aktivně podílet. Rozporuje, že jednal jako spolupachatel, když neměl společný úmysl s bratry Neymonovými páchat protiprávní činnost a již vůbec s nimi nesledoval cíl zkrátit DPH z dovezeného zboží ke škodě České republiky. Zdůrazňuje, že u něho absentuje okolnost, že obvinění byli vědomím společné tr. činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, jelikož se s bratry Neymonovými setkal pouze v roce 2010 a vůbec se navzájem nekontaktovali. Uvádí, že neplnil žádné příkazy a pokyny třetích osob, jelikož po přepisu společnosti DPR – INVEST, s. r. o., byli obvinění bratři Neymoni pro něho nekontaktní. Předpokládal, že společnost se stala neaktivní, jelikož měl 2x za měsíc podepisovat nějaké dokumenty a dostávat odměnu za výkon funkce jednatele 20–25 000 Kč měsíčně, což nikdy neobdržel. Dodává, že pokud se v roce 2012 pokoušel několikrát neúspěšně získat přístup do datové schránky společnosti DPR – INVEST, s. r. o., a do té doby mu Radek a Patrik Neymoni přes příslib nepředali účetnictví, nezbylo mu jen spoléhat na řádné vedení účetnictví společnosti DPR – INVEST, s. r. o., jinými osobami.

18. Obviněný je tedy přesvědčen, že nemohl spáchat předmětný trestný čin. V tom spatřuje naplnění zvoleného dovolací důvodu, jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

19. V souvislosti s druhem a výměrou trestu obviněný dále rozporuje závěr odvolacího soudu, který neshledal u jeho osoby naplnění podmínek pro postup mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen, že v projednávaném případě se naopak vyskytují okolnosti, které odlišují uvedený případ od jiných běžných případů, což detailněji v dovolání odůvodňuje a cituje některé závěry nalézacího soudu (bod 42 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Dodává, že byl tzv. bílým koněm, který však sám podal tr. oznámení, což „bílé koně“ standardně nedělají, neměl z výkonu své funkce žádný profit, což taktéž nepovažuje za běžné. Obviněný se snažil ze společnosti tzv. „vypsat“ jako jednatel, když se nejprve pokusil získat opětovně přístup do datové schránky DPR – INVEST, s. r. o., a dále po sdělení, že finanční úřad do 2 měsíců této společnosti zruší registraci k DPH, nabyl vědomí, že uvedená společnost nebude podnikat. Má za to, že byl tak aktivní co do preventivních kroků k zamezení vzniku škody.

20. V neaplikaci postupu podle § 58 tr. zákoníku tak rovněž spatřuje naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

21. Dovolatel se taktéž domnívá, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, měl ve svém rozsudku řádně odůvodnit výrok týkající se náhrady škody, a ne pouze odkázat na již zrušený rozsudek soudu prvního stupně. Podle obviněného je tak v této části rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, protože absentuje řádné odůvodnění výroku o povinnosti všech obviněných k náhradě škody. Nadto akcentuje, že z trestné činnosti neměl žádný prospěch. Obdržel od bratrů Neymonových pouze částku 5000 Kč při podpisu dokumentů k převodu společnosti DPR – INVEST, s. r. o. Nepovažuje tak výrok o povinnosti nahradit škodu ve výši více než 71 mil. Kč, byť společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými, za správný.

22. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6649, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného Jana Pudila

23. Obviněný Jan Pudil podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Dovolání přitom dělí na tři části: I. Procesní pochybení jak soudu prvního stupně, včetně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, ale i procesní porušení odvolacího soudu. II. Nesprávná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ale zejména neprovedení podstatných důkazů, které jeho účast na trestné činnosti naopak vyvracejí nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. III. Uložení nepřiměřeného trestu.

24. V části I. dovolatel namítá fakticky dvojí pochybení, a to ve vztahu k neprovedení zákonných poučení tak, jak je namítá (dále) i spoluobviněný JUDr. Radek Neymon (viz bod 26–30 napadeného rozsudku), tak i porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Konstatuje, že odvolací soud vypořádal jeho námitky v podstatě pouze jednou větou (bod 46 rozsudku odvolacího soudu), kdy uvedl, že neseznal vady, které mají vliv na rozhodnutí ve věci a že nedošlo ke zkrácení obviněných na právech obhajoby.

25. Ohledně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení poukazuje na skutečnost, že se omlouval z konání hlavního líčení dne 3. 11. 2022, nicméně hlavní líčení proběhlo i 4. 11. 2022, kde jeho omluva chyběla. Protože tuto námitku v rámci odvolacího řízení uplatnil spoluobviněný JUDr. Radek Neymon, odvolací soud se její relevantností nezabýval, když uvedl, že on sám jí neuplatnil. Přes tento závěr odvolací soud ovšem dovodil, že fakticky se nechtěl účastnit ani hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022. S tím dovolatel nesouhlasí. Předně poukazuje na to, že tuto námitku vznesl v doplňku odvolání, o kterém se podle jeho názoru odvolací soud záměrně nezmiňuje. Navíc nebylo zřejmé, že se hlavní líčení bude skutečně konat dva dny, i když bylo na dva dny nařízeno. Předpokládal, že hlavní líčení bude odročeno za účelem doplnění dokazování. Proto se omluvil toliko na 1 den. Obsah omluvy a žádost o konání hl. líčení bez jeho přítomnosti neznal ani jeho obhájce, jelikož ji směroval přímo na soud. Proto tato námitka nebyla vznesena u hlavního líčení dne 4. 11. 2022, ani v podaném odvolání a byla vznesena až v doplnění odvolání (na které soud podle dovolatele nereagoval). Nemůže obstát ani odkaz na to, že se omluvil z konání veřejného zasedání o podaném odvolání. Namítá taktéž procesní pochybení odvolacího soudu, který argumentuje tím, že se omluvil při vyhlášení rozsudku, ovšem vytvořil protokol o veřejném zasedání, který byl v rozporu se skutečností. Soud protokol sice usnesením ze dne 31. 7. 2023 opravil, nikoliv ale správně.

26. V II. části dovolání pak obviněný namítá nesprávná skutková zjištění a neprovedení navrhovaných důkazů. Uvádí, že dovolací soud [pravděpodobně odvolací soud – pozn. NS] se vůbec nezabýval jeho námitkami a pouze formálně se odvolal na skutečnost, že rozsah provedeného dokazování byl zcela dostačující a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Toto považuje za zásadní procesní pochybení a cituje závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I ÚS 455/05. Následně dovolatel rozporuje skutkové závěry soudu prvního stupně, na jehož závěry odkázal odvolací soud, což detailněji rozebírá a dovozuje z toho nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, kdy rozsáhleji rozporuje zjevnou fiktivnost jednotlivých obchodů a jeho vědomí o páchání trestného činnosti. Akcentuje, že správný závěr soudu na straně jedné – týkající se jeho nevědomosti o způsobu jednání společnosti a funkce obviněného Filipa, nemůže obstát se závěrem o jeho vědomosti ve vztahu k účastenství. Závěry soudů se pak vylučují a jsou v rozporu s tím, že zajištoval vedení řádné evidence (informace v systému VIES), ze kterých vlastně byly vytvořeny závěry o následném krácení daně jinou společností. Právě to, že si nebyl vědom žádné trestné činnosti, ho vedlo k tomu, že zajišťoval řádnou evidenci v systému VIES a samozřejmě tuto skutečnost dokládal příslušnému finančnímu úřadu.

27. Dovolatel se tak domnívá, že soudy obou stupňů fakticky neprokázaly jeho vědomou pomoc při páchání údajné trestné činnosti, kdy jím řízená firma TRADE CONNEX, s. r. o., jednající zcela legálně, plnila veškeré své povinnosti včetně evidence v systému VIES. Právě podle této evidence, byla následná trestná činnost jiných firem prokazována, kdy podle názoru obviněného ani prokázána řádně nebyla. Dále zdůrazňuje, že návrhy na doplnění dokazování, které by měly přispět k prokazování legality jeho činnosti, byly odmítnuty.

Na rozdíl od soudů nižších stupňů tvrdí, že zdánlivě zbytečné obchodování není formální a účelové, ale v praxi účel má, kdy se jedná o účel zcela legální. Může se jednat o důvody daňové, personální, finanční či technické. Rozsah trestné činnosti byl fakticky převzat ze závěrů finančního úřadu, přitom mezi doměřením daní a trestnou činností nelze klást rovnítko, ,jelikož jen zlomek doměřených daní je zároveň spojen s trestnou činností. Svůj vztah k bratrům Neymonovým zcela řádně vysvětlil, stejně jako svůj důvod přijetí angažmá jednatele ve firmě zabývající se obchodní činností s luxusními vozidly a zejména doložil, že jednal jako jednatel vždy řádně, tj. s péčí řádného hospodáře, společnost plnila veškeré povinnosti včetně daňových a každoročně vykazovala přiměřený zisk.

28. Ve III. části dovolání pak dovolatel namítá, že odvolací soud zcela negoval skutečnosti, které nalézací soud zohlednil při ukládání trestu, a rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Odvolací soud zaujal podle dovolatele stanovisko, že namístě není aplikace § 58 odst. 1, resp. 6 tr. zákoníku, a to i proto, že přestože zákon stanoví tuto možnost u pokusu, musí se však jednat o trestný čin, jehož spáchání nedosahuje závažnosti jiných obvyklých případů.

Zaujal stanovisko (bod 79), že jeho jednání nevybočuje z rámce jiných běžných případů. Daný závěr však považuje obviněný v rozporu s jím uvedenou judikaturou – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 8 Tdo 1033/2022-425, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne „18. 2.“, sp. zn. č. j. 11 Tdo 15/2016-62. Ve vztahu potřeby zohlednit při ukládání trestu i otázku nezletilých dětí odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. V případě zohlední délky doby trestního stíhání (sedm a půl roku) a doby uplynulé od údajného spáchání trestné činnosti (jedenáct let) odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19.

10. 2020, sp. zn. III. ÚS 208/20, a na článek vydaný na stránkách Bulletinu advokacie – K otázce nepřiměřené délky trestního řízení a prostředkům nápravy, zejména s přihlédnutím k judikatuře ESLP. V této souvislosti rozepisuje způsob kompenzace zmíněné nepřiměřené délky řízení. Dodává, že Ústavní soud dokonce z práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny vyvodil povinnost soudů zohlednit při ukládání trestu odnětí svobody délku trestního řízení (nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3857/2011 ze dne 9. 5. 2012, dále na „nález NS“ ze dne 8. 2. 2010, č. j. I. ÚS 1305/09-1, také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne „31. 10.“, č. j. 8 Tdo 667/2018-80, či na rozsudek ESLP ze dne 25. 6. 2020 ve věci stížnosti č. 44151/12 Tempel proti České republice, rozhodnutí č. 50073/99 ve věci Chadimová proti České republice nebo č. 31555/05 Benet Czech proti České republice, nebo č. 35848/97 atd. Dovolatel taktéž předestírá závěry ve věci Beck proti Norsku (rozsudek ESLP ze dne 26.

6. 2001, č. 26390/95) a taktéž odkazuje na případ Eckle v. Německo (rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78) a akcentuje, že zmírnění trestu musí být výslovné a měřitelné. V úvahu připadá i jiné zohlednění než snížení výměry trestu odnětí svobody – např. snížit výměru jakéhokoliv trestu, popřípadě zvolit mírnější druh trestu, podmíněně odložit výkon trestu nebo od uložení některého druhu trestu, který by za jiných okolností byl uložen vedle jiného trestu, úplně upustit (např. Kovács proti Maďarsku, rozsudek ESLP ze dne 28.

9. 2004, č. 67660/01, § 26).

29. Obviněný tedy akcentuje, že odvolací soud nijak nekompenzoval zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení, nepřihlédl k okolnostem důležitým pro snížení trestu s ohledem na jeho řádný život a rovněž nepřihlédl k potřebám nezletilých dětí, které má v péči. Tím porušil základní lidské právo a § 58 odst. 1, resp. 6 tr. ř., takže je uložený trest zjevně nepřiměřený.

30. Dovolatel tak závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud s odkazem na § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 To 17/2023-6649, a dále i navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze, „č. j. 73 T 11/2021“, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

31. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud na základě jeho dovolání v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. nejprve odložil výkon trestu odnětí svobody a výkon náhrady škody, neboť jeho započetím, a i částečným výkonem by mohlo dojít k vážnému a těžko napravitelnému důsledku nejenom v životě obviněného.

32. Dne 26. 9. 2023, tedy v zákonné 2 měsíční lhůtě k podání dovolání, bylo doručeno doplnění dovolání obviněného Jana Pudila, kde doplňuje svoji argumentaci stran již uplatněných dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., kdy současně rozšiřuje uplatněné dovolání o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

33. K dovolacímu důvodu § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř. [správně patrně § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. – pozn. NS] dovolatel namítá, že nelze ze souhlasu obviněného s konáním hlavního líčení dne 4. 11. 2022 dovodit i jeho souhlas s neúčastí u hlavního líčení i následující den. Takový extenzivní výklad vnímá jako porušení ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Připomíná stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14. Doplňuje, že jak dne 4. 11. 2022, tak den následující musel nastoupit na směnu jako zaměstnanec Hasičského záchranného sboru podniku Správa železnic s místem výkonu hasičská stanice HZS SŽ Nymburk. Dodává, že pokud by věděl, že hlavní líčení se koná i dne 5. 11. 2022, mohl by se za určitých okolností hlavního líčení účastnit, když mohl za pomoci svého nadřízeného přijmout opatření, které by mu účast u hlavního líčení umožnilo.

34. K dovolacímu důvodu § 265a odst. 2 písm. g) tr. ř. [patrně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – pozn. NS] obviněný uvádí nedostatečnost provedeného dokazování a postup soudu považuje za rozporný s § 2 odst. 6 tr. ř, přičemž odkazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05. Namítá, že soud se s odmítnutím návrhů na doplnění dokazování vypořádal zcela nepřesvědčivě. Dovozuje tak nesoulad (v závěru doplnění výslovně poukazuje na existenci extrémního nesouladu) mezi provedeným dokazováním a neúplnými skutkovými zjištěními soudů, neboť mezi provedenými důkazy a učiněnými neúplnými skutkovými zjištěními existují značné rozpory, které již nelze hodnotit jako nezávislé hodnocení důkazů soudy. Domnívá se tak, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť řada skutkových závěrů není podpořena provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů. Postup soudů tak považuje za rozporný s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. a § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto důsledku tak podle obviněného došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96). Současně namítá i porušení čl. 6 a 7 Úmluvy. Má za to, že pokud odvolací soud zamítl jeho odvolání jako nedůvodné a při hodnocení důkazů se plně ztotožnil se soudem prvního stupně a zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, dopustil se stejných pochybení, které vytýká prostřednictvím dovolání soudu prvního stupně a porušil jeho právo na spravedlivý proces.

35. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uvádí, že nalézací soud při ukládání trestu zohlednil relevantní skutečnosti a aplikoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Rozporuje postup odvolacího soudu, který se s aplikací postupu podle § 58 tr. zákoníku neztotožnil. Dovolatel opakuje skutečnosti, které již namítal ve svém podaném dovolání. Následně svou argumentaci dělí na části A) zmírnění trestu s ohledem na okolnosti případu, část B) požadavek zohlednit při ukládání trestu i potřeby nezletilých dětí, C) Délka trestního řízení (sedm a půl roku) a doba uplynulá od spáchání trestné činnosti (jedenáct let).

36. V části A) dovolatel namítá, že pokud odvolací soud překvapivě změnil podmíněný trest na nepodmíněný trest odnětí svobody, pak mu odňal právo skutkově a právně stran nepodmíněného trestu argumentovat. V této souvislosti tak dovolatel podává výklad, kdy je namístě aplikovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Odkazuje přitom na body 12 a 13 usnesení ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2133/20. Apeluje na povinnost soudů ukládat přiměřené sankce a tyto řádně odůvodňovat. Výslovně odkazuje na princip subsidiarity přísnější trestní sankce a princip proporcionality. Obviněný připouští, že pouhá skutečnost, že doposud vedl bezúhonný život není tou podmínkou, která by ospravedlnila sama použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně při aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku je třeba hodnotit osobní poměry pachatele, avšak bez požadavku na jejich mimořádnost, která se zde na rozdíl od § 58 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje. Předestírá následně v podání svůj dosavadní život, kdy akcentuje činnost ve prospěch veřejného zájmu.

37. V části B) poukazuje na to, že je 18 let ženatý a zdůrazňuje naléhavou potřebu se podílet s manželkou na výchově dvou nezletilých dětí, které se narodily po datu trestné činnosti, přičemž jeho manželka je v domácnosti na rodičovské dovolené. Následně presentuje negativní dopad jeho nástupu do výkonu trestu na jeho děti. Zdůrazňuje, že rodina je odkázána výživou na jeho osobu. Jeho manželka má nadto přetrvávající zdravotní komplikace, vyžadující pravidelnou léčbu a v případě nezlepšení i komplikovaný operační zákrok. Oba přitom pečovali o manželčinu osmdesátiletou matku, která má taktéž zdravotní komplikace a od doby propuštění z nemocnice je prakticky odkázána na jeho manželku a její stav vyžaduje každodenní dojíždění do místa jejího bydliště. Finanční možnosti jim neumožňují umístění dotyčné do domova s pečovatelskou péčí. V této souvislosti tak odkazuje na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, či nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13.

38. Dovolatel tak považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněné, když tento toliko rozvedl obecné podmínky pro aplikaci § 58 tr. zákoníku, avšak z hlediska subsumpce konkrétních okolností případu od některých relevantních okolností zcela odhlédl. Nijak se nezabýval výchovným prostředím v rodině, věkem nezletilých dětí, skutečností, že celá rodina včetně manželky je výživou zcela odkázána na jeho osobu, že manželka má vážné zdravotní problémy, čeká jí operace a v tomto kontextu v rámci rehabilitace i nemožnost se zapojit do pracovního procesu. Nezohlednil závislost jak citovou i finanční na jeho osobě a prakticky se omezil toliko na zdůraznění vysoké společenské škodlivosti jeho jednání, když je přesvědčen, že se odvolací soud opomenul vypořádat se všemi polehčujícími okolnostmi, byť i výslovně v § 41 tr. zákoníku neuvedenými, které svědčily v jeho prospěch. Neakceptuje zjištění pouze jedné polehčující okolnosti – vedení řádného života před spácháním činu, když soud nijak blíže nevysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval za polehčující okolnosti skutečnosti, že pečuje o manželku a dvě nezletilé děti ve věku 2 a 9 let, které jsou na něho zcela odkázané. Nedošlo tak k zohlednění nejlepšího zájmu obou nezletilých dětí. V rámci této své argumentace pak předkládá zprávu psychologické poradny ze dne 22. 11. 2023 k zdravotnímu stavu nezletilé dcery obviněného.

39. K případným námitkám, že neaplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje v tomto dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod, obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023.

40. V části C) dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, kterou převážně uplatnil již v podaném dovolání, týkající se snížení výměry trestu odnětí svobody, volby mírnějšího druhu trestu, podmíněného odložení výkonu trestu nebo upuštění od uložení některého druhu trestu zcela, a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení či dobou, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Dovolatel dále připomíná rovněž Listinu základních práv Evropské unie a odkazuje na Hlavu VI, čl. 47, čl. 49 odst. 3.

41. Závěrem doplnění dovolání obviněný formuluje shodný návrh jako v podaném dovolání s doplněním, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a za předpokladu, že Nejvyšší soud shledá, že je namístě rozhodnout jiným způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjadřuje obviněný i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Současně obviněný upravil svoji žádost (§ 265o odst. 1 tr. ř. – pozn. NS) vzhledem k jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, aby Nejvyšší soud tento výkon přerušil.

Dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona

42. Obviněný JUDr. Radek Neymon podal dovolání z toho důvodu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení – § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání – § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dále tvrdí, že mu byl uložen nezákonný trest – § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný současně namítá porušení svých „ústavních základních lidských práv“, která jsou pod ochranou soudní moci.

43. Obviněný se konkrétně dovolává porušení presumpce neviny a práva na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Akcentuje, že napadený rozsudek vrchního soudu ve výroku stanovil, že Patrik Neymon spáchal určité jednání společně s Radkem Neymonem, které zároveň stanovil jako trestné. Protože však spoluobviněný Patrik Neymon nebyl účastníkem soudního řízení u vrchního soudu, je takový postup v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy i čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítá, že obviněný Patrik Neymon neměl možnost se hájit, neboť obžaloba proti němu nebyla před soudem prvního ani druhého stupně projednávána. Pokud je tedy ve výrokové části rozsudku uvedeno, že se dopustil určitého skutku, který je charakterizován jako trestný čin, jde o vadu rozsudku, jenž je nejen vadou nezákonností, ale i neústavností. Tato vada se dotýká nejen obviněného Patrika Neymona, ale i jeho samotného, protože popis skutkové podstaty trestného činu je vůči oběma Neymonovým společný a neoddělitelný.

44. Další námitka dovolatele pak směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný konstatuje, že napadený rozsudek mu uložil povinnost náhrady škody, která měla údajně vzniknout státu nezaplacením daně – DPH. Akcentuje, že náhrada škody je však institut soukromého práva a vzniká v důsledku porušení soukromoprávních povinností. Daň je veřejnoprávním závazkem a tuto může stát vymáhat jen v rámci veřejného práva jako veřejnoprávní dávku. Proto není možné tuto veřejnoprávní dávku přenést institutem soukromého práva na jiné osoby, které nejsou podle daňových zákonů daňovými poplatníky.

Protože nebyl poplatníkem daní, z kterých soud vyšel při určení náhrady škody, soud tak přenesl daňovou povinnost na jiného, aniž by to daňové zákony umožňovaly. Z tohoto dovozuje porušení ústavní zásady vyjádřené v čl. 11 odst. 5 Listiny, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, což dále detailněji rozvádí. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 653/2005, či ze dne 31. 7. 1985, sp. zn. 3 To 9/85, a ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004.

Upozorňuje zejména na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1985, sp. zn. 3 To 9/85, v němž je vysloven závěr, že nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně, ale nárokem vyplývajícím přímo ze zákona. Je přesvědčen, že nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody. Má za to, že v daném případě nelze vůči němu použít ani Nejvyšším soudem připuštěnou výjimku, že odpovídat by mohl ten, kdo jedná za právnickou osobu a zároveň byl vydán daňový výměr správcem daně s doměřením daně k vymožení daňové povinnosti s tím, že tento výměr je pro nedostatek majetku daňového poplatníka nevymahatelný.

V takovém případě statutární orgán zastupující právnickou osobu nese odpovědnost za to, že svým obchodním vedením způsobil nevymožitelnost této veřejnoprávní daňové pohledávky. Obviněný akcentuje skutečnost, že nebyl statuárním orgánem právnické osoby, u které daňová povinnost vznikla, a nenese tedy závazek k zaplacení daňové povinnosti jiné osoby a z napadeného rozsudku vrchního soudu vůbec neplyne, zda správce daně platební výměry s doměřením daně vydal.

45. Obviněný dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve věci vyčíslení způsobené škody a související uložené náhrady škody poškozené, přičemž tuto námitku podřazuje pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle dovolatele není naprosto zřejmé na základě, jakého výpočtu a jakých důkazů dospěl soud k tomuto stanovení výše škody. Poukazuje na skutečnost, že v rozsudku byla přiznána poškozené náhrada škody ve výši 71 665 721 Kč, v obžalobě je uváděna škoda 87 056 296 Kč, v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vyčísleno krácení daně v hodnotě 187 910 329 Kč. Nepřezkoumatelnost dovolatel spatřuje dále po stránce označení jednotlivých skutků – jednotlivé skutky, ze kterých byla soudem stanovena, nikoli vypočtena, údajná škoda, není nikterak podložena výčtem jednotlivých skutků – s vyčíslením jednotlivé škody za každý skutek. Soudem stanovená škoda nikterak nekoresponduje s údaji v přiznáních za předmětné období a soud se s tímto ani nikterak ve svém odůvodnění nevypořádal. Nepřezkoumatelnost rozsudku spočívá i v tom, že platné ústní vyhlášení rozsudku neobsahovalo popis skutku. Napadené rozhodnutí vrchního soudu se k tomu sice vyjadřuje v bodě 55 a 56 odůvodnění, aniž by fakticky uvedené výtky vůči rozhodnutí nalézacího soudu byly napraveny. Proto má za to, že předmětné rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností.

46. Obviněný dále namítá vadné vyhlášení rozsudku a s tím související porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy a právo na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že znění výroku rozsudku je závazné ve stavu, v jakém byl vyhlášen ústně. To platí podle dovolatele vždy, ale především tehdy, když odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu, což znamená, že rozsudek nalézacího soudu de iure neexistuje a nelze se na něj odvolat. Takový postup by přicházel v úvahu jen tehdy, pokud by odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nezrušil, ale jen změnil, pak by bylo správné a možné neopakovat při vyhlášení ty části, které měnícím rozhodnutím odvolacího soudu zůstaly nedotčeny. Dovolatel konkrétně namítá, že při vlastním ústním vyhlášení napadeného rozsudku odvolací soudu na veřejném zasedání 10. 5. 2023 odkázal na znění skutkové věty ze zrušeného rozsudku soudu prvního stupně. To pak napadl písemnou námitkou a žádostí o opravu protokolu. Usnesení o opravě protokolu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6666, považoval dovolatel za zcela nedostačující, a proto proti ní podal stížnost k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 30. 8. 2023 pod č. j. 11 Tvo 12/2023-6675 usnesení Vrchního soudu podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil a přiléhavě jej odůvodnil. Obviněný namítá, že je porušením zákona, pokud výrok neobsahuje popis skutku, pro který byl obviněný odsouzen a také pokud protokol a následný písemně vyhotovený rozsudek je v zásadním rozporu s ústně vyhlášeným rozsudkem.

47. Dovolatel taktéž namítá, že došlo k porušení zásady obžalovací a totožnosti skutku. Tuto námitku podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že obžaloba, stejně tak jako celé přípravné řízení, včetně usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 2. 2016, byla podána pro skutky údajně páchané neexistující společností DDR – INVEST, s. r. o. (IČ 45970963), avšak rozsudkem soudu prvního stupně byla shledána jejich vina ve vztahu ke společnosti jiné, a to společnosti DPR – INVEST, s. r. o. (IČ 27255913). Odvolací soud při ústním vyhlášením rozsudku vůbec skutkový popis neuvedl, v písemném vyhotovení setrval na označení DPR – INVEST a v bodě 53 odůvodnění napadeného usnesení to označil jen za formální pochybení nemající vliv na jeho rozhodnutí. Obviněný je však přesvědčen o tom, že se jedná o pochybení zásadní, kdy před soudy první i druhé instance dokazování ke skutku nebylo k tomuto subjektu předmětem obžaloby.

48. Obviněný taktéž namítá ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu opomenutých důkazů a porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvádí, že již nalézacímu soudu navrhl určité důkazy (tyto návrhy konkrétně v dovolání zmiňuje), které soud však neprovedl, přičemž neuvedl, proč tak učinil, na což poukázal dovolatel i ve svém odvolání. Na to pouze povšechně reagoval v bodu 36 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. Ovšem ani tento soud předmětné důkazy neprovedl a rovněž ani nezdůvodnil, proč tak učinil. Tím zatížil podle dovolatele své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další související judikaturu. Namítá, že se odvolací soud přitom v bodě 58 svého odůvodnění stručně vyjádřil k návrhům obviněného Pudila. Uvedený rozdílný postup k jeho osobě vnímá jako podivný.

49. Obviněný dále namítá porušení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny. Dovolatel uvádí, že po vyjádření k obžalobě, nepřistoupil soud prvního stupně k jeho výslechu, jak mu ukládá kogentní ustanovení § 207 odst. 1 tr. ř., nepoučil jej o právech podle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 tr. ř., čímž mu zamezil vypovídat v procesním postavení obžalovaného, které na rozdíl od vyjádření je významným procesním důkazním prostředkem. Protože jej nalézací soud o jeho právech nepoučil, jeho výslech neprovedl, nelze v žádném případě dospět k závěru, že jako obžalovaný využil svého práva nevypovídat.

Současně namítá, že nalézací soud se odchýlil v tomto pouze provedením výslechu obviněného Jaroslava Filipa, kterého sice v hlavním líčení dne 24. 3. 2022 o jeho procesních právech podle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 tr. ř. poučil, ale jeho výslech následně přerušil z důvodu provádění výslechů svědků. Před pokračováním jeho výslechu již znovu jako obžalovaný o svých právech a povinnostech poučen nebyl, což již činí tuto jeho část výpovědi procesně nepoužitelnou. Na zmíněné pochybení přitom soud prvního stupně upozorňovala v závěrečné řeči obhájkyně, ten ale o pokračování v dokazování nerozhodl a přistoupil 4.

11. 2022 k vyhlášení rozhodnutí. Navíc má za to, že ke konání hlavního líčení dne 4. 11. 2022 však nebyly splněny procesní podmínky. Obviněný Jan Pudil totiž svým podáním omluvil svou nepřítomnost u hlavního líčení na den 3. 11. 2022 a požádal, aby se tento den konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Jeho omluva se však nevztahovala na 4. 11. 2022, ke kterému se obviněný Pudil nedostavil a neumožnil tak, aby s ohledem na § 202 odst. 4 tr. ř. mohlo být ve věci jednáno. Nalézací soud v daný den přesto jednal a rozhodl.

Odvolací soud v bodu 50 svého rozsudku toto pochybení uznal, ale označil je za něco, co nemohlo vést ke zrušení rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel se však domnívá, že jde o porušení takového významu, že zasahuje právo na spravedlivý proces.

50. Obviněný rovněž namítá značnou délku trestního stíhání 7,5 let, když od údajného skutku uplynulo již 11 let. Tato délka měla být zohledněna a kompenzována v rámci ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákona [patrně tr. zákoníku – pozn. NS] a pokud se tak nestalo, dovolatel je přesvědčen, že uložený trest je trestem nezákonným a je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Namítá, že ESLP uvedl, že trestní stíhání trvající déle než šest let nelze tolerovat. Lhůtu 6 let jako nepřiměřenou uvedl ESLP ve věci Santos proti Portugalsku. Uvádí, že ESLP konstatoval průtahy i u jiných dob, někdy kratších než 6 let. Konkrétně odkazuje na případy vedené proti České republice ve věcech Bačák (7. 3. 2006), Barfuss (31. 7. 2000), Hradecký (5. 10. 2004), Chadimová (18. 4. 2006), Nemeth (20. 9. 2005), Rázlová (28. 3. 2006), Tariq (18. 4. 2006), Volf (6. 9. 2005), Vrána (30. 11. 2004), Pfleger-poškozený (30. 11. 2004). Dále odkazuje na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/2004 ze dne 31. 3. 2005, poté také na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích ze dnů 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a z 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001.

51. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6649, zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.

52. Současně dovolatel žádá Nejvyšší soud, aby odložil výkon napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6649, až do konečného rozhodnutí o dovolání. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním

53. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 728/2023, nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, obviněnými uplatněné dovolací důvody a jejich zvolenou argumentaci.

54. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněným Janem Pudilem státní zástupce uvádí, že lze jeho argumentaci pod tento důvod formálně podřadit, když vytýká nalézacímu soudu, že hlavní líčení se konalo dne 4. 11. 2022 bez jeho přítomnosti, ačkoli se ho chtěl zúčastnit. Konkrétně pak státní zástupce dodává, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 11. 2022 vyplývá, že nalézací soud jej konal podle § 205 odst. 2, 5 tr. ř. bez přítomnosti obviněného Pudila, jelikož ten o to sám požádal. Tomuto jednání byl přítomen obhájce obviněného. V tomto hlavním líčení soud zamítl návrhy na provedení dalšího dokazování a udělil prostor k přednesu závěrečných řečí. Poté hlavní líčení odročil na 4. 11. 2022, což přítomní vzali na vědomí. Tohoto hlavního líčení se obviněný taktéž nezúčastnil, když soud opětovně odkázal na žádost o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Z dostupných spisových podkladů přitom nevyplývá, že soud postupoval podle § 202 odst. 2, 5 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení taktéž nevyplývá, že obhájce obviněného vznesl proti tomuto postupu soudu nějaké námitky. V hlavním líčení konaném dne 4. 11. 2022 soud neprováděl další dokazování a vyhlásil rozsudek.

55. Podle státního zástupce nalézací soud sice pochybil, pokud z obsahu žádosti obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti dovodil, že se vztahuje také na pokračování v hlavním líčení odročeném na 4. 11. 2022. Současně však dodává, že zmíněná procesní vada neměla věcný dopad na porušení práva obviněného na obhajobu a ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je totiž podle čl. 38 odst. 2 Listiny zejména zajistit mu možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Podle státního zástupce nebylo v této věci právo obviněného na spravedlivý proces dotčeno výše popsaným způsobem, když hlavnímu líčení byl přítomen obhájce, který nevznesl námitky a dne 4. 11. 2022 soud neprováděl žádné důkazy, pouze došlo k vyhlášení rozsudku. Podle státního zástupce se tak jedná pouze o formální vadu, která však neměla materiálně dopad na obhajovací práva obviněného. Podle státního zástupce tedy zmíněná vada nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

56. Dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle státního zástupce odpovídají rovněž námitky obviněného Jana Pudila, jimiž poukazuje na zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jakož i na to, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy podstatné pro zjištění skutkového stavu věci, pokud jde o výslech daňového poradce a vyžádání zpráv o kontrolách finančního úřadu (třetí alternativa dovolání). Tomuto dovolacímu důvodu formálně odpovídá i námitka obviněného JUDr. Radka Neymona, ve které brojí proti neprovedení důkazů, pokud jde o výslech některých svědků a vypracování znaleckého posudku k obsahu listin z obchodního vztahu mezi společnostmi DPR – INVEST, s. r. o., a Maxmobil, s. r. o.

57. K námitkám obviněného Pudila státní zástupce uvádí, že ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině pod bodem II v rozsudku odvolacího soudu, obviněného usvědčují opatřené důkazy. Skutková zjištění obsažená v rozhodnutích soudů nižších stupňů vyplývají zejména z listinných důkazních prostředků, které byly provedeny před soudem prvního stupně. Ve věci byly opatřeny též další důkazní prostředky, zejména výslechy svědků, kteří mimo jiné popsali pohyby vozidel mezi Českou a Slovenskou republikou. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě v označeném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Podle státního zástupce jsou tak skutková zjištění v souladu se skutečným obsahem důkazů bez známek jakékoliv deformace, a to včetně povinné reakce soudu na obhajobu uplatněnou obviněným. Souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě tak zcela jednoznačně svědčí o tom, že obviněný Pudil umožnil jinému opatřením prostředků zkrátit ve velkém rozsahu daň z přidané hodnoty a takový čin spáchal s obviněnými JUDr. Radkem Neymonem a Jaroslavem Filipem.

58. Ohledně námitek obviněného Jana Pudila, kterými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil existenci subjektivní stránky pomoci ke spáchání citovaného zločinu pak státní zástupce uvádí, že obviněný brojí těmito námitkami proti právnímu posouzení úmyslného zavinění. Takové námitky by mohly za jiných okolností naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Z obsahu podaného dovolání je však patrné, že obviněný Jan Pudil založil námitky na takových argumentech, které neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky totiž směřují výlučně do skutkových zjištění, resp. proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Podle státního zástupce nadto právní posouzení, ke kterému v této věci dospěly soudy nižších stupňů na podkladě rozhodných skutkových zjištění, nevykazuje obviněným namítané nedostatky.

59. Státní zástupce se dále neztotožnil ani s námitkami obviněných Jana Pudila a JUDr. Radka Neymona, že soudy nedůvodně neprovedly důkazní prostředky navržené obhajobou. Byť tyto námitky formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve třetí alternativě), nejsou opodstatněné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 39, odst. 61) dostatečně vyplývá, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazů. Postup soudu tak hodnotí jako zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněných. Z pohledu těchto námitek obviněných ani státní zástupce neseznal zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich námitky tak v tomto ohledu seznává jako neopodstatněné.

60. Ohledně námitek obviněného JUDr. Radka Neymona, kterými brojil proti popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a vytýkanému porušení zásady totožnosti skutku, jakož i nedodržení § 207 odst. 1 tr. ř., uvádí státní zástupce následující. Zdůrazňuje, že takové námitky zpravidla nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. K námitce nedodržení totožnosti skutku pak uvádí, že jak vyplývá z popisů skutku usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 2. 2016, č. j. KRPA-451278-483/TČ-2013-000097-AŠ, z obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 1 KZV 24/2016, a z napadeného rozsudku odvolacího soudu, nedošlo podle státního zástupce k takovým změnám, které by znamenaly porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obviněný, nehledě již na procesní charakter takové námitky, která je zcela mimo uplatněný důvod dovolání. Jestliže v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě byl nesprávně označen subjekt, za který došlo k podání nepravdivých daňových přiznání k DPH, nemá uvedené žádný vliv na totožnost skutku, neboť shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi byla zachována.

61. Pokud jde o námitky obviněného JUDr. Radka Neymona, kterými brojil proti způsobu určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty a jeho vyjádření v popisu skutku, jde o procesní námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. s výjimkou případu, že by nedodržení § 120 odst. 3 tr. ř. mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci však k takovému zásahu do práva obviněného Neymona nedošlo. Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku totiž podle státního zástupce obsahují všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.

zákoníku. Odvolací soud ve výroku o vině popsal jednotlivé případy zkrácení DPH, včetně rozsahu zkrácené daně. Celkový rozsah zkrácené daně z přidané hodnoty soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků (zejména údajů vyžádaných od příslušného správce daně), přičemž tento postup hodnotí státní zástupce jako souladný s dosavadní judikaturou (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001). Podle té rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce nadto námitky obviněného proti způsobu stanovení rozsahu zkrácené daně nejsou ve skutečnosti způsobilé zpochybnit zmiňovaný znak objektivní stránky.

Samotný způsob stanovení rozsahu zkrácené daně není totiž rozhodným skutkovým zjištěním, který by byl určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto obviněný nesprávně argumentoval „škodou“, která není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu. Tento rozsahu je pak podle státního zástupce daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena.

62. Státní zástupce taktéž nesouhlasí ani s námitkou obviněného JUDr. Neymona stran toho, že odvolací soud ve výroku o vině popsal i jednání obviněného Patrika Neymona, který nebyl stranou tohoto trestního řízení u odvolacího soudu. Státní zástupce takovou formulaci nevnímá jako zásah do práva na spravedlivý proces, nadto není taková námitka ani přípustná, neboť se týká osoby Patrika Neymona, který je stíhán v jiném řízení. Pokud dále JUDr. Radek Neymon namítá porušení § 207 odst. 1 tr. ř., pak ani tyto námitky nenaplňují důvody dovolání obsažené v § 265b tr. ř. Obviněný se totiž vyjádřil obsáhle k podané obžalobě a závěrem výslovně uvedl, že chce využít svého zákonného práva nevypovídat. Za dané situace soud prvního stupně nepřistoupil k výslechu dotyčného obviněného, resp. k jeho poučení o jeho procesních právech. Takový postup soudu sice považuje státní zástupce za vadný, avšak nemůže založit nezákonnost trestního řízení jako celku. Zdůrazňuje, že ne každé procesní pochybení soudů či dalších orgánů činných v trestním řízení je podstatnou vadou řízení, která natolik intenzivně zasahuje do práva obviněného na spravedlivý proces, aby to bylo důvodem ke zrušení meritorního rozhodnutí. Obdobně pak konstatuje k námitce obviněného, kterou obviněný vytkl, že ve veřejném zasedání nevyhlásil soud rozsudek včetně popisu skutku. Podle státního zástupce, pokud odvolací soud nekonstatoval při vyhlášení rozsudku doslovně popis skutkových okolností, jimž obviněného uznal vinným, ale odkázal s určitými úpravami na jeho znění, jak bylo uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá takový postup § 128 odst. 2 tr. ř. Na druhou stranu tato vada nemá vliv na správnost závěrů odvolacího soudu za situace, kdy se odvolací soud ztotožnil s rozhodnými skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Přitom se nejedná o vadu, kterou by bylo možné namítat prostřednictvím některého z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Státní zástupce pouze pro úplnost uvádí, že Nejvyšší soud v rámci stížnostního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tvo 12/2023 výslovně konstatoval, že skutky sice nebyly výslovně vyhlášeny, avšak fakticky na ně předseda senátu odkazoval.

63. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného JUDr. Radka Neymona, že v řízení došlo k porušení zásady presumpce neviny. Tato námitka totiž nespadá pod důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů nemohly mít na podkladě provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o tom, že se posuzovaný skutek stal a že jeho pachatelem je obviněný, takže nebylo možné, aby rozhodly jinak, tj. ve prospěch obviněného. Současně státní zástupce poukazuje i na příslušnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, která se vztahuje k otázce porušení zásady presumpce neviny (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16-1).

64. Státní zástupce dále konstatuje, že obvinění Jaroslav Filip a JUDr. Radek Neymon uplatnili také dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tomuto dovolacímu důvodu pak v dovolání JUDr. Radka Neymona odpovídají námitky, kterými zpochybňuje správnost výroku o náhradě škody. Tento důvod dovolání formálně naplňují také námitky obviněného Jaroslava Filipa, kterými zpochybnil existenci úmyslného zavinění a posouzení jeho jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. K uvedeným námitkám JUDr.

Radka Neymona uvádí, že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013) vyplývá, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezní řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci.

Postup soudu přitom byl v souladu s uvedenou judikaturou. Nadto je zřejmé, že v předmětné společnosti formálně vystupoval jako jednatel obviněný Jaroslav Filip, který nebyl objektivně schopen ani ochoten podnikat, neboť ho JUDr. Neymon (a samostatně trestně stíhaný obviněný Patrik Neymon) formálně dosadili do dané funkce a poté se s nimi podílel na zkrácení DPH. Zároveň není pochyb o tom, že od roku 2017 nemá společnost DPR – INVEST, s. r. o., žádného jednatele a jediný společník této společnosti sídlí v USA a z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by společnost DPR – INVEST, s.

r. o., měla nějaký majetek. Tyto námitky JUDr. Neymona proto státní zástupce hodnotí jako neopodstatněné.

65. Za nedůvodné považuje i zmíněné námitky obviněného Jaroslava Filipa, jimiž brojí proti posouzení subjektivní stránky předmětného zločinu, když tento namítá, že v jeho případě se jedná o tzv. pravou lhostejnost, která vylučuje úmyslné zavinění. Státní zástupce upozorňuje, že byť to není v tzv. právní větě ve výroku o vině ani v odůvodnění rozsudku výslovně uvedeno, tak odvolací soud posoudil trestnost činu podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, jelikož úprava pozdější nebyla pro obviněné příznivější.

Současně akcentuje, že k trestní odpovědnosti za spáchaný čin postačí i úmysl nepřímý. Státní zástupce je toho názoru, že rozhodné skutkové okolnosti, které odvolací soud vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, o existenci zavinění obviněného Filipa přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu svědčí. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě. Z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je totiž patrné, že obviněný byl srozuměn s porušením fiskálních zájmu České republiky a že nemohl důvodně počítat s žádnou okolností, která by tomu zabránila.

Jestliže obviněný Filip přijal funkci statutárního orgánu, v této funkci záměrně setrvával, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal, jde o takový druh lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku. Přitom pro dovození nepřímého úmyslu pachatele se vyžaduje lhostejnost nepravá. S odkazem na komentářovou literaturu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2012, s. 223 a 224) vykládá následně státní zástupce pojem pravé a nepravé lhostejnosti. Dodává, že v posuzované věci však nemohou závěr o existenci úmyslného zavinění zpochybnit ani námitky obviněného, podle kterých nejednal úmyslně, neboť v bezprostřední návaznosti na zjištění správce daně podal trestní oznámení. Za situace, kdy obviněný nejprve přijal pozici tzv. bílého koně a teprve následně se na základě informací od správce daně rozhodl svou dosavadní nečinnost a nezájem o průběh podnikání obchodní společnosti „napravit“ podáním trestního oznámení, svědčí takový postup obviněného o účelovém jednání, které ho však nemůže zbavit odpovědnosti za spáchaný zločin.

Shodně tak nemohl státní zástupce přisvědčit námitce obviněného Jaroslava Filipa, jimiž zpochybnil subjektivní stránku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. S ohledem na úmyslné zapojení obviněného Filipa do páchání trestné činnosti je podle státního zástupce správný závěr odvolacího soudu o tom, že tento obviněný je spolupachatelem citovaného zločinu. Skutečnost, že se na krácení DPH podílel pouze dílčím způsobem, přičemž k samostatnému zkrácení daně došlo přičiněním ostatních obviněných, je totiž samotnou podstatou spolupachatelství.

66. Pokud jde o námitky obviněného Jana Pudila, kterými s odkazem na důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, mohou být i takové námitky obviněného způsobilé naplnit citovaný důvod dovolání, popř. důvod dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V posuzované věci lze ovšem dospět k závěru, že tyto námitky obviněného nejsou důvodné. Po výkladu těchto dvou dovolacích důvodů ohledně uloženého trestu a výkladu aplikace § 58 odst. 1 a 6 tr.

zákoníku státní zástupce uvádí, že v posuzované věci zjištěné okolnosti neumožňují dospět k závěru, že by povaha a závažnost trestné činnosti obviněného Jana Pudila byly natolik výjimečné, že by odůvodňovaly použití § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku. Obviněný svým protiprávním jednáním umožnil hlavním pachatelům zkrátit DPH ve výši 87 056 296 Kč, přičemž tak činil zcela vědomě a se znalostí všech podstatných okolností. O jeho zaviněném jednání svědčí ostatně i to, že se následně zbavoval svých povinností v dotčených obchodních společnostech angažováním tzv. bílých koní.

Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud dostatečně nezohlednil jeho osobní poměry, pak státní zástupce této námitce přisvědčil, a to s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, či ze dne 27. 6.2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. V posuzované věci totiž odvolací soud nevyložil, zda při ukládání přísnější trestní sankce obviněnému Jana Pudilovi vzal v úvahu také nejlepší zájem nezletilých dětí obviněného. Z hlediska osobních poměrů obviněného postrádá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu úvahy zejména o tom, zda a jaký dopad má uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému na život jeho nezletilých dětí a zda zde tedy převažuje nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl.

3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nad veřejným zájmem na potrestání tohoto obviněného. Současně státní zástupce konstatuje, že argumenty obviněného, které uplatnil v podaném dovolání a jimiž velmi podrobně odůvodnil existenci údajného nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, nemohou v této věci zpochybnit přiměřenost uložené trestní sankce. O nezletilé děti obviněného Jana Pudila nyní pečuje jejich matka, která je i navzdory doloženým zdravotním obtížím schopna zajistit dětem vhodné výchovné prostředí.

Nelze proto očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněným představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí, do zabezpečení jejich výživy, a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněného, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Na druhou stranu rozsah trestné činnosti, k jejímuž spáchání obviněný napomohl hlavním pachatelům, představují mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu.

Jinými slovy veřejný zájem na potrestání obviněného převažuje v této věci zcela zřetelně nad nejlepším zájmem jeho nezletilých dětí.

Podle státního zástupce

rozsudek odvolacího soudu není zatížen extrémním rozporem s povahou a závažností trestného činu a dalšími hledisky (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), že by to již zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe. Proto ani nemohlo dojít k porušení práva obviněného na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny. Námitky obviněného tak podle státního zástupce nejsou důvodné. Pokud dovolatel brojil proti nezohlednění celkové délky trestního řízení ve výměře trestu, pak ani tyto námitky obviněného nejsou podle státního zástupce důvodné, jak na to poukazuje dále v souvislosti se shodnými námitkami obviněného JUDr. Radka Neymona.

67. V těch JUDr. Radek Neymon namítá s odkazem na § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody z důvodu celkové délky trestního řízení. Státní zástupce nejprve předestřel výklad „nepřiměřené délky řízení“ a jejího zohlednění s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, také ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nebo nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, či rozsudek ESLP ze dne 9.

2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, stížnost č. 21367/07, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, stížnost č. 25444/94, a rozsudek ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78. Poté konstatoval, že v posuzované trestní věci bylo trestní stíhání obviněných zahájeno dne 3. 2. 2016 a obžaloba byla podána dne 26. 11. 2021. Soud prvního stupně rozhodl ve věci obviněných 4. 11. 2022 a odvolací soud dne 10. 5. 2023. Podle státního zástupce nelze z uvedených časových údajů dovodit, že by s výjimkou poněkud delší doby vyšetřování, došlo v dané věci k neopodstatněným průtahům.

Zmíněná delší doba vyšetřování vyplývala nejen z toho, že se jednalo o velmi rozsáhlou věc, ve které musela být vyslechnuta řada svědků a opatřeny důkazní prostředky též s využitím mezinárodní právní pomoci. Bez významu zde není ovšem ani to, že obviněný JUDr. Radek Neymon požádal v rámci prostudování spisu ve dnech 10 až 14. 12. 2020 o pokračování ve výslechu obviněného. Vzhledem k tomu, že do té doby ve věci nevypovídal, bylo třeba mu umožnit využití jeho práva. Tento výslech byl proveden dne 7.

1. 2021. Následně dne 22. 3. 2021 se po naplánovaném prostudování spisu jednotlivými obviněnými rozhodl k věci vypovídat tehdy spoluobviněný Patrik Neymon. Plánovaný termín výslechu však obviněný z důvodu onemocnění COVID-19 nebyl schopen dodržet a v náhradním termínu 17. 5. 2021 již nebyl jeho výslech proveden. Státní zástupce tak uvádí, že v této věci bylo možné již v roce 2020 skončit vyšetřování, pokud by nebylo nutné zabezpečit práva na obhajobu obviněných bratrů Neymonových. Tito obvinění totiž teprve na samém konci vyšetřování změnili svůj procesní postoj s tím, že současně využili svého práva a v průběhu prostudování navrhli řadu důkazů na doplnění vyšetřování.

Návrh na podání obžaloby podal policejní orgán dne 30. 6. 2021. S ohledem na shora konstatované skutečnosti státní zástupce uvádí, že v této věci odvolací soud v uloženém trestu obviněného JUDr. Neymona (a obviněného Pudila) dostatečně vyjádřil i délku řízení a také vzniklé a zjištěné průtahy.

68. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Repliky obviněných na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

69. Dne 19. 2. 2024 byla doručena Nejvyššímu soudu replika obviněného Jaroslava Filipa k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 11. 2023. Obviněný reaguje tak, že nemohl mít ani nejmenší vědomost o eventualitě krácení daně. Vstoupil do společnosti za tím účelem, aby byl zaměstnán mzdou 20 000 Kč měsíčně. Dále opakuje argumentaci z podaného dovolání. Zdůrazňuje, že nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že byl srozuměn se vznikem následku v podobě krácení daně. V rámci reakce na argumentaci státního zástupce ohledně toho, že se dopustil vytýkaného jednání ve formě eventuálního úmyslu, opět opakuje pouze skutečnosti, které již uvedl v podaném dovolání. Dále zásadně nesouhlasí s tím, že by jeho postup, jako jednatele společnosti, měl být účelovým jednáním, tj. že přijal pozici bílého koně, a nečinnost či nezájem o společnosti se snažil „napravit“ podáním trestního oznámení. Akcentuje, že jedinou snahou jeho vstupu do společnosti bylo mít trvalé zaměstnání a mzdu, jelikož byl ve špatné životní i finanční situaci. Opakuje, že jeho jednání nebylo účelové a jednalo se o tzv. pravou lhostejnost k následku svého jednání, která vylučuje úmysl pachatele. Na jednání se aktivně nepodílel, absentuje tak společný úmysl spolupachatelů ohledně jak společného jednání, tak ohledně sledování společného cíle. V rámci odkazů státního zástupce na judikaturu uvádí, že jak jeho odvolání, tak i dovolání brojí proti existenci nějakého společného úmyslu všech tří „spolupachatelů“.

70. Upozorňuje, že státní zástupce nereaguje na jeho další námitky uplatněné v podaném dovolání. To jednak ohledně problematiky (ne)aplikace § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody. Opakuje tedy, že v jeho případě se vyskytují okolnosti, které odlišují jeho případ od jiných běžných případů, a lze tak aplikovat § 58 tr. zákoníku, jak to ostatně učinil i soud I. stupně, kdy část jeho rozhodnutí cituje. Opětovně opakuje v této souvislosti na skutečnosti týkající se jeho jednání odlišného od standardního jednání tzv. bílých koní, na které upozornil již ve svém odvolání. Dodává, že odvolací soud měl přihlédnout k jeho postavení a podílu na tr. činnosti a současně měl také zohlednit delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, aniž její délku zavinil právě obviněný. Akcentuje, že vždy spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Dále také zdůrazňuje, že pokud by bylo na jeho trestní oznámení z roku 2013 řádně reflektováno, mohla se rychleji prověřit vytýkaná tr. činnost. Domnívá se, že trest zákazu činnosti dostatečně doplňoval působení zmírněného trestu odnětí svobody, jak o něm souhrnně rozhodl nalézací soud. S ohledem na okolnosti případu i jeho poměry je tak podle jeho názoru nasnadě, že použití trestní sazby dané tr. zákoníkem je pro něj nepřiměřeně přísné a nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

71. Dále upozorňuje, že státní zástupce se taktéž nevyjádřil k námitkám ohledně nepřezkoumatelnosti odůvodnění výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí.

72. Závěrem své repliky je tak obviněný přesvědčen o správné aplikaci jím vybraného dovolacího důvodu a rovněž o důvodnosti jeho námitek a na svém dovolání trvá.

73. Dne 19. 1. 2024 byla doručena Nejvyššímu soudu replika obviněného JUDr. Radka Neymona k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 11. 2023. Zde konkrétně reaguje na vyjádření státního zástupce v bodě 24, kde podle dovolatele státní zástupce bagatelizuje to, že je flagrantní rozdíl mezi rozsudkem odvolacího soudu vyhlášeným ústně a následným písemným vyhotovením. Obviněný proto odkazuje a cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, a to konkrétně bod 27 jeho odůvodnění. Citované závěry podle dovolatele přímo dopadají na projednávanou věc a domnívá se tak, že došlo ke zmatečnému vyhlášení či spíše nevyhlášení rozsudku. Nadto konstatuje, že nebylo napraveno ani další pochybení a to, že po slovech „Jménem republiky“ mělo být uvedeno označení soudu a soudců, což též v citovaném judikátu Nejvyšší soud označuje za rozpor se zákonem.

74. K bodu 25 vyjádření státního zástupce obviněný opětovně poukazuje na bagatelizaci toho, že odvolací soud přímo ve výrokové části označil, že uvedený skutek, který je trestným činem, byl spáchán společně s Patrikem Neymonem, který je identifikován i datem narození. Odkazuje proto na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, body 20-26, kde obdobnou situaci zhodnotil Nejvyšší soud jako porušení presumpce neviny, přičemž to propojil s vyloučením soudců a rozhodl, že věc se musí vrátit nalézacímu soudu a ten musí rozhodnout v jiném složení senátu. Zdůrazňuje, že toto porušení presumpce neviny stačilo Nejvyššímu soudu ke kasačnímu rozhodnutí. Obviněný uznává, že uvedené se spíše dotýká obviněného Patrika Neymona, ale má souvztažnost i s dovolatelem namítanou zásadní vadou protokolace a zásadní vadou při vyhlášení rozsudku. Podle dovolatele je zřejmé, že vrchní soud ho chtěl odsoudit i za cenu porušení práva, čímž jsou naplněny podmínky pro jeho vyloučení z dalšího rozhodování.

75. K ostatním částem vyjádření státního zástupce obviněný uvádí, že ten pouze bagatelizuje dovolací námitky s tím, že neměly vliv na rozhodnutí a jeho zákonnost. V tom s ním obviněný nesouhlasí a odkazuje na zásadní právní argumentaci v dovolání, na kterém nadále setrvává.

III. Přípustnost dovolání

76. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Dovolání byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována a podání splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

77. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

78. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

79. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

80. Z podaných dovolání (včetně doplnění dovolání obviněného Pudila) je zřejmé, že obviněný Jaroslav Filip uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný JUDr. Radek Neymon uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Obviněný Jan Pudil uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. d), g) a i) tr. ř.

81. Nejvyšší soud níže předestře východiska obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

82. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 26). Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.

83. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i

právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn.

3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

84. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

85. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

86. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

87. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

88. Na základě výše předestřených východisek posoudil Nejvyšší soud dovolání jednotlivých obviněných.

Dovolání obviněného Jaroslava Filipa

89. Obviněný, jak již bylo konstatováno, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstatou jeho dovolací argumentace je zejména námitka stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Dovolatel naplnění subjektivní stránky rozporuje zejména tím, že v okamžiku, kdy získal podezření o možném protiprávním jednání, ihned učinil opatření, aby se předešlo možné škodě (správně zkrácení DPH), neboť podal trestní oznámení. Akcentuje, že policejní orgán věc pro nedostatek důkazů odložil. Jelikož byl finančním úřadem vyrozuměn o tom, že do 2 měsíců bude společnosti zrušena registrace k DPH, daňová hlášení nepodával. Zdůrazňuje i skutečnost, že neměl možnost si nijak ověřit, že spoluobviněný P. Neymon podával měsíční hlášení k DPH a tyto falšoval. Vyslovuje tak nesouhlas se závěrem, že byl srozuměn s tím, že následek v podobě porušení trestních předpisů způsobem stanoveným ve zvláštní části může nastat. Argumentuje dále tím, že v jeho případě se jedná o tzv. pravou lhostejnost. V souvislosti s těmito námitkami taktéž napadá, že ve věci nejednal jako spolupachatel, když u něj absentuje společný úmysl.

90. Obviněný těmito námitkami napadá naplnění subjektivní stránky, resp. zpochybňuje, že by jednal úmyslně, a to byť ve formě eventuálního úmyslu. Po formální stránce tak lze tuto argumentaci podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud po obsahové stránce části těchto námitek přiznal i jistou opodstatněnost, zejména stran úvah o možné existenci pravé lhostejnosti na straně dovolatele, byť nikoliv k celé trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, a se kterou se podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě nevypořádaly, jak bude následně níže podrobněji rozvedeno. Od tohoto závěru se odvíjí taktéž i jistá důvodnost stran námitek do uloženého trestu, přestože v obecné rovině je třeba uvést, že námitky stran (ne)aplikace § 58 tr. zákoníku nezakládají žádný z dovolacích důvodů § 265b tr. ř.

91. Námitky, kterými dovolatel brojí proti výroku o náhradě škody, když pouze namítá jeho obecnou nespravedlnost, přičemž zároveň nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který de facto pouze odkázal stran těchto výroků na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak nelze podřadit nejen pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený § 265b tr. ř.

92. Jelikož rozhodující část námitek obviněného je spojena s jeho argumentací rozporující naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, zabýval se Nejvyšší soud nejdříve touto částí dovolací argumentace. Nejprve je vhodné uvést, že nalézací soud se vymezením pravé a nepravé lhostejnosti zabýval (zejm. bod 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a stejně tak i dovozením naplnění subjektivní stránky u obviněného (viz body 65 a násl. jeho rozsudku). Zde s odkazem na komentářovou literaturu konstatoval, že za nepravou lhostejnost je považována taková situace, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem. Zdůraznil, že naproti tomu u pravé lhostejnosti není ani nejslabší (kladný) volní vztah pachatele ke způsobení takového následku, takže pachatel není srozuměn s následkem daného trestného činu, ale naopak se spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že nedojde k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Proto tzv. pravá lhostejnost z hlediska zavinění spíše odpovídá vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když zcela neodpovídá záporné vůli pachatele, tj. jeho nechtění této formě nedbalosti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 223 a 224).

93. Následně nalézací soud uzavřel, že zjištěné okolnosti případu svědčí nepochybně o tom, že subjektivní stránka ve formě úmyslu nepřímého, který byl dovozen z nepravé lhostejnosti, byla u obviněného naplněna. Akcentoval, že byť obviněný vystupoval v postavení tzv. bílého koně, byl pro spáchání trestného činu nepostradatelný, přičemž svým laxním přístupem a ignorováním jemu známých alarmujících skutečností umožnil, aby ke spáchání trestného činu (zejména s ohledem na rozsah a délku období) došlo.

Samotné podání trestního oznámení ze strany obviněného nelze podle nalézacího soudu pro jeho následnou nečinnost považovat za určitou sebereflexi či snad snahu o to, aby přispěl alespoň k odstranění nebo snížení škodlivého následku jeho jednání (body 71–72 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zároveň soud prvního stupně konstatoval, že v době podání trestního oznámení si obviněný byl zcela jistě vědom toho, s jakými problémy se společnost potýká a že tyto je třeba velice akutně řešit. Podle tohoto soudu obviněný sice podal trestní oznámení, ale již neučinil další kroky ze svého postavení jednatele společnosti, čímž ve své podstatě naopak umožňoval dalším zainteresovaným subjektům nadále páchat trestnou činnost.

Proto byl podle nalézacího soudu obviněný Filip srozuměn s tím, že následek v podobě porušení trestních předpisů způsobem stanoveným ve zvláštní části trestního zákoníku může nastat, když odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 761/2019 (bod 67 rozsudku nalézacího soudu), kde konstatoval, že „[t]en kdo v postavení odpovědné osoby (např. jednatele společnosti či disponenta firemních účtů), slepě plní pokyny třetích osob a dobrovolně tak přebírá úlohu tzv. ‚bílého koně‘, je za své jednání i z pohledu trestněprávních předpisů plně odpovědný“.

S těmito závěry se de facto ztotožnil i odvolací soud v bodech 59–62 odůvodnění jeho rozsudku.

94. Podle dovolacího soudu se lze se závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky v tzv. nepřímém úmyslu u obviněného ztotožnit jen do té míry, že její naplnění bylo v rozhodnutích soudů nižších stupňů dovozeno na jisto pouze do doby vyrozumění obviněného policejním orgánem o tom, že ve vztahu k jím podanému trestnímu oznámení nebyly shledány důvody zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. Tedy, že do této doby jeho jednání odpovídalo určitému vzorci chování typického „bílého koně“, jak správně rozvedl nalézací soud v bodě 66 a 69 odůvodnění svého rozsudku.

Nelze totiž skutečně pominout, že obviněný se nechal za účelem snadného zisku (měl za každý měsíc výkonu získat odměnu 25 000 Kč) jmenovat jednatelem společnosti, kde měl „pouze podepisovat dokumenty“. Z pohledu jeho obhajoby a důvodů, které ho vedly k tomu, že se stal jednatelem předmětné společnosti je třeba uvést, že každé rozumně smýšlející osobě, a to i takové, u které lze vnímat určité osobnostní limity (například v kontextu dosaženého vzdělání či osobnostním defektům), musí být zřejmé, že chod společnosti je vždy spojen s řadou právních a faktických povinností a že se neobejde bez řešení praktických záležitostí s tím spojených.

Jde totiž o to, že s výkonem funkce statutárního orgánu společnosti tato osoba na sebe přebírá řadu povinností souvisejících zejména s obchodní činností této podnikající společnosti, jako např. uzavírání smluv s jinými subjekty, povinnost řádného vedení účetnictví, včetně řádného plnění daňových povinností a plnění si dalších povinností vůči státním institucím (např. povinnosti vůči obchodnímu rejstříku), ale i povinnosti zajištění plateb za poskytnuté zboží apod. Pokud se obviněný tedy stal statutárním orgánem předmětné společnosti, tak si nepochybně musel být vědom toho, že skutečnost, že vstoupil do společnosti jako statutární orgán, aby jen podepisoval nějaké dokumenty, neznamená „plnění jeho povinností jednatele“.

A to i s přihlédnutím k tomu, že zcela přenechal řízení společnosti jiným osobám, které nebyly v postavení statutárního orgánu a které obviněný ani fakticky nebyl schopen nijak řídit a kontrolovat a ani se o to prakticky nepokusil (např. tím, že by odvolal udělené plné moci). Pokud se přesto za takové situace stal jednatelem této společnosti, tak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že společnost, kterou fakticky ovládají jiné osoby, které ovšem nemají postavení statutárního orgánu, může být použita pro páchání trestné činnosti související s jejím podnikáním, např. právě v oblasti daní či může být využita k podvodné trestné činnosti vůči jiným subjektům, a byl s touto variantou, že k tomuto může dojít, i srozuměn.

Tedy vyjadřoval kladné stanovisko i k této možnosti. Jedná se o typický následek využívání tzv. bílých koní v obchodních společnostech. Navíc nelze pominout, že samotný dovolatel vypověděl, že pokud se v roce 2012 pokoušel získat přístup do datové schránky, tak toto se mu nepodařilo.

Již z této

skutečnosti muselo být obviněnému zřejmé, že společnost může vyvíjet nějakou podnikatelskou činnost a že pokud se jako statutární orgán společnosti nemůže dostat do datové schránky, že může být tato společnost s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou používána jinými osobami k činnosti, o které nechtějí tyto osoby, aby jako statutární orgán společnosti věděl, tedy že jí mohou používat k páchání trestné činnosti. Zde je třeba poukázat i na to, že samotný obviněný uvedl, že mu opakovaně byl znemožněn přístup do datové schránky.

Přesto neučinil žádné další kroky k tomu, aby tomuto stavu aktivně zabránil, např. odvoláním plných mocí spoluobviněným. Naopak zůstal zcela pasivní. Musel být tedy srozuměn s tím, že prostřednictvím uvedené společnosti může být páchána trestná činnost. Tento závěr bez jakýchkoliv důvodných pochybností platí do doby zmíněného vyrozumění policejním orgánem o odložení jeho trestního oznámení. Jinak vyjádřeno do tohoto okamžiku byla nepochybně u tohoto obviněného přítomna lhostejnost ve smyslu jeho aktivního kladného stanoviska k tomu, zda trestněprávní následek nastane či nikoliv.

Jednalo se tak o lhostejnost nepravou. Proto v tomto období soudy správně dovodily u tohoto dovolatele naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který byl právě dovozen z této nepravé lhostejnosti.

95. Z pohledu shora naznačených závěrů a dovolací argumentace obviněného je třeba současně akcentovat, že samo podání trestního oznámení obviněným nelze interpretovat tak, že by to bez dalšího automaticky zakládalo „přerušení“ nepravé lhostejnosti. Podle Nejvyššího soudu by měl zpravidla pachatel k tomu učinit další odpovídající aktivní kroky směřující k zabránění v dalším páchání trestné činnosti, zejména pokud nadále zůstává v roli tzv. bílého koně (např. odvolání plných mocí osobám, které společnost využívají k páchání trestné činnosti, svolání valné hromady apod).

Současně je ovšem nutno uvést, že při posuzování požadavku dalších aktivních kroků ze strany tzv. bílého koně, které mají přerušit nepravou lhostejnost, je ovšem nutno zároveň přihlédnout k jeho k osobnostním limitům jako je např. jeho vzdělání, životní zkušenosti, mentální úroveň apod., když tyto nepochybně ovlivňují schopnost tzv. bílého koně na celou vzniklou situaci adekvátně reagovat a zabránit zneužití jeho osoby jinými osobami k dalšímu páchání trestné činnosti, popř. možnosti tzv. se dostat z role bílého koně.

96. Na tomto místě je vhodné připomenout teoretická východiska týkající se definice srozumění z pohledu ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník upravuje výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Smíření představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti.

Spodní hranice v podobě smíření vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Komentářová literatura pak s odkazem na odbornou literaturu (Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.

Systém českého trestního práva: základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 281) explicitně uvádí „vůlí je charakterizován zejména úmysl přímý, kdyžto úmysl nepřímý pouhým ‚srozuměním‘. Jsem-li však s něčím srozuměn, znamená to rovněž kladný volní vztah k této skutečnosti, provázející činnost k ní směřující, třebaže vlastním objektem přímo směřující vůle je něco jiného. V tomto smyslu tak ‚chci‘ způsobit i výsledek, s nímž jsem jen ‚srozuměn‘. Musíme proto rozlišovat dvojí pojem vůle: užší pojem vůle směřující přímo k výsledku a širší pojem zahrnující i ‚srozumění‘, a to i ve formě ‚smíření‘ ve smyslu § 15 odst. 2.“.

Na druhou stranu u tzv. pravé lhostejnosti zde absentuje i ten nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku, kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. Podle komentářové literatury je však od tohoto vymezení nutno vyčleňovat ty případy smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ve kterých není spoléhání se pachatele, že k trestněprávně relevantnímu následku nedojde.

Proto vyjadřuje-li smíření zvláštní typ vůle (nejslabší volní vztah pachatele), který je však v uvedeném smyslu ještě volním vztahem ve vztahu k možnému následku, kdy je chápán a vykládán jako smíření se s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani na druhé straně ve smyslu tzv. úplné lhostejnosti posuzované jako vědomá nedbalost), je dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální za podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může a pachatel byl s ním v konkrétním případě smířen a tedy i srozuměn).

Například pokud pachatel při loupeži zneškodní poškozeného tím, že ho sváže a do úst mu dá roubík, aby nemohl přivolat pomoc, přičemž však poškozený může dýchat a nehrozí mu tedy bezprostředně smrt, ale po dokončení loupeže ho, aniž by mu uvolnil pouta a vyndal roubík, zanechá v uzamčeném bytě, který podle jeho vědomosti nikdo další neobývá ani tam nikdo nechodí, přičemž je smířen i s tím, že ho tam nikdo nenajde a poškozený zemře v důsledku nedostatku jídla a pití (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343 a násl., marg. č. 12 a násl.). V takovém případě přichází v úvahu z hlediska naplnění subjektivní stránky trestní odpovědnost takového pachatele za trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku.

97. Ve světle výše uvedených teoretických východisek pak Nejvyšší soud musel závěr soudů nižších stupňů, že situace nepravé lhostejnosti ze strany obviněného pokračovala i po doručení předmětného vyrozumění policejního orgánu ohledně vyřízení trestního oznámení dovolatele, považovat přinejmenším za předčasný. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že sám nalézací soud ohledně tohoto obviněného konstatoval v bodě 36 odůvodnění svého rozhodnutí, že se jedná o osobu s problematickým osobnostním profilem, jež je v podstatě typickým objektem pro zneužití jako tzv. bílého koně.

Konstatoval, že se jedná totiž o osobu méně intelektuálně zdatnou, pravděpodobně s určitými obtížemi s pochopením textu a možná i jeho psaním, bez zkušenosti s podnikáním (vedením společnosti) nadto s finančními problémy. Zde je třeba současně uvést, že ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný skutečně dne 5. 4. 2013 podal k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. ZN 90/2013, trestní oznámení (viz č. l. 5786), v němž sdělil svoji domněnku, že bývalí jednatelé společnosti, a to právě Patrik Neymon a Radek Neymon se dopouštějí skrze společnost DPR – INVEST, s.

r. o., protiprávního jednání (č. l. 5786). Učinil tak poté, co byl předvolán k finančnímu úřadu jako statutární orgán společnosti DPR – INVEST, s. r. o., a právě dotázán na odvody DPH. K tomuto trestnímu oznámení následně dne 16. 5. 2013 podal vysvětlení na Policie ČR (č. l. 5799). Policejní orgán poté neshledal důvody zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., a proto celou věc odložil bez dalších opatření, o čemž měl informovat jak oznamovatele Filipa, tak i dozorujícího státního zástupce (č. l.

5784–5785).

98. Z pohledu shora naznačených závěrů lze mít za to, že v předmětných rozhodnutích soudů nižších stupňů absentují bližší úvahy o dovození tzv. nepravé lhostejnosti, resp. o dovození aktivního kladného stanoviska dovolatele k oběma možnostem způsobeného následku v podobě zkrácení daně, poté, co byl vyrozuměn o odložení jeho trestního oznámení. To vše za situace, kdy sám soud prvního stupně na jedné straně výslovně akcentuje, že obviněný je osobou méně intelektuálně zdatnou (viz bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně za této situace následně bez nějakého bližšího zdůvodnění pokrývá tzv. nepravou lhostejností i další období páchání trestné činnosti po obdržení vyrozumění policejního orgánu o odložení věci.

Nelze zároveň přehlédnout, že v tomto vyrozumění policejní orgán de facto obviněnému sděluje, že na základě trestního oznámení, které podal obviněný a ve kterém popsal podezřelé chování bývalých jednatelů, prověřil skutečnosti týkající se podezření ze spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku a že se mu nepodařilo zjistit žádnou skutečnost, jež by nasvědčovala podezření ze spáchání tohoto trestného činu. V tomto směru je třeba připustit, jak již bylo naznačeno, že samotná skutečnost, že obviněný, který vystupuje jako tzv. bílý kůň, sám podá trestní oznámení pro podezření, že v rámci aktivit společnosti, ve které je zapsán jako statutární orgán, může docházet k páchání trestné činnosti, nemusí narušovat tzv. nepravou lhostejnost tohoto obviněného ve vztahu k trestněprávnímu následku, který nastal až po vyrozumění policejního orgánu o odložení věci.

Nepochybně se ovšem jedná o významnou skutečnost, vymykající se běžnému chování tzv. bílých koní. Není totiž pochyb o tom, že jestliže policejní orgán tzv. bílému koni, který je podle soudů nižších stupňů nadto osobu méně intelektuálně zdatnou, sdělí, že nemá podezření na páchání trestné činnosti, pak se musí soudy konkrétně zabývat blíže právě i existencí nepravé lhostejnosti a z ní dovozeného nepřímého úmyslu i po tomto okamžiku. Musí tedy blíže zkoumat z jakých příčin či důvodů tzv. bílý kůň neučinil jiné aktivní kroky k tomu, aby mohl skutečně uplatnit svá práva statutárního orgánu společnosti a zabránit tak spolupachatelům v pokračování v trestné činnosti, popř. aby přestal být jednatelem této společnosti či zda vůbec mohl vzhledem k vyjádření policejního orgánu předpokládat, že dochází k páchání trestné činnosti.

Tyto skutečnosti bylo nutno posuzovat i z hlediska osobnosti tzv. bílého koně, tedy především jeho vzdělání, mentální úrovně a schopnosti se v celé problematice orientovat, a to i z toho hlediska, zda mohl vůbec předpokládat, že v trestné činnosti bude pokračováno, když rozhodné skutečnosti ohledně fungování společnosti sdělil FU v rámci kontroly realizované v březnu 2013.

99. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů se měly blíže a podrobněji zabývat tím, zda a na základě jakých skutečností lze seznat přítomnost nepřímého úmyslu u tohoto dovolatele i po tomto rozhodném období. Tedy, zda lze skutečně dovodit takovou lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřující jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem – tzv. nepravou lhostejnost (viz např. již zmíněný bod 71 rozsudku nalézacího soudu či např. bod 56 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 4 Tdo 811/2020), když není vyloučeno, že vzhledem ke svým intelektuálním vlastnostem mohl takový obviněný vyrozumění policejního orgánu vnímat tak, že k žádné trestné činnosti aktivitami obviněných bratrů Neymonových nedochází. V tomto směru je třeba akcentovat, že trestní oznámení učinil podle své výpovědi (bod 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) aktivně poté, co si jej předvolal správce daně ohledně „nesrovnalosti v daních“. Proto v této souvislosti Nejvyšší soud vyhodnotil námitky obviněného směřující do naplnění subjektivní stránky jako částečně opodstatněné, odpovídající dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky (po vyrozumění obviněného policejním orgánem) je nutno považovat za předčasné, když v rozhodnutí soudů nižších stupňů absentují detailnější úvahy týkající se zhodnocení všech zjištěných skutečností, jak k takovému závěru po výše zmíněném okamžiku dospěly. Proto v tomto směru shledal Nejvyšší soud podané dovolání tohoto obviněného částečně důvodné.

100. Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prostřednictvím námitek, kterými rozporuje, že se na protiprávním jednání aktivně podílel a jednal tak jako spolupachatel. Je toho názoru, že u něj absentuje okolnost, že obvinění byli vědomím společné tr. činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, když zdůrazňuje, že se s bratry Neymonovými setkal pouze v roce 2010 a vůbec se navzájem nekontaktovali, resp. dotyční byli pro něj po přepisu společnosti DPR – INVEST, s. r. o., nekontaktní. I tuto námitku lze podřadit po zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.