Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno - Černá Pole, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 27 Cdo 977/2024-313, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2023 č. j. 44 Co 129/2022-228 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. února 2022 č. j. 53 C 6/2020-185, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace DRUŽBA, stavební bytové družstvo, sídlem Kapucínské náměstí 100/6, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho základní právo na soudní ochranu (na spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal z titulu náhrady škody zaplacení částky 4 073 520 Kč s příslušenstvím a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému (dále jen "družstvo") na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč. Tato škoda měla stěžovateli vzniknout tím, že družstvo zaregistrovalo smlouvu, kterou stěžovatel převedl práva a povinnosti spojená s členstvím, s nímž bylo spojeno užívání družstevního bytu, na Tomáše Březinu a kterou předložil s úředně ověřeným podpisem družstvu dne 11. 1. 2010. Družstvo následně jednalo s Tomášem Březinou jako se svým členem. Posledně jmenovaný pak své členství převedl na manžele Kočvarovy a ti byt získali do svého vlastnictví. Městský soud konstatoval, že mezi jednáním družstva a vznikem údajné škody spočívající v tržní hodnotě předmětného bytu není příčinná souvislost, neboť registrace nemá vliv na platnost smlouvy o převodu členství, a tudíž jí nemohla být škoda způsobena; stejně tak nelze vysledovat příčinnou souvislost mezi registrací a náhradou exekučních nákladů a soudními spory. Doplnil, že družstvo nemá povinnost přezkumu jemu předložených smluv o převodu členství, kromě toho byla družstvu předložena platná smlouva.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud se ztotožnil s městským soudem a dodal, že proces převodu členských práv byl shledán v souladu s právními předpisy v pravomocně skončeném řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, neboť Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104 konstatoval, že došlo k platnému převodu ze stěžovatele na Tomáše Březinu a následně na manžele Kočvarovy. Tyto závěry není podle krajského soudu důvod s ohledem na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování revidovat. Stěžovatelovu námitku, že nemohl členství v družstvu převést na Tomáše Březinu, neboť je převedl předtím na svého otce, krajský soud označil za účelovou se zdůvodněním, že stěžovatel okolnosti převodu členství v různých řízeních uplatňuje tak, jak se to z pohledu jeho nároků jeví výhodné.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. S odkazem na výše označené usnesení vrchního soudu a na něj navazující usnesení ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 27 Cdo 2120/2019 označil Nejvyšší soud smlouvu o převodu členství za platnou a uzavřel, že byla-li tato smlouva platná, žádnou povinnost družstvo neporušilo, když jednalo s Tomášem Březinou jako se členem družstva.
Položené otázky týkající se platnosti této smlouvy podle Nejvyššího soudu nečiní dovolání přípustným, protože na nich napadené rozhodnutí krajského soudu nespočívá. V bodě 7 také konstatoval, že "tvrzení dovolatele, že družstvo porušilo své povinností tím, že nepřihlédlo k dohodě, jíž převedl tatáž členská práva a povinnosti na svého otce ještě předtím, než uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností s T. B., a to v situaci, kdy družstvo o údajné dohodě mezi dovolatelem a jeho otcem nebylo vůbec informováno (a nevědělo o ní), je natolik absurdní, že nemá smysl se jím vůbec zabývat".
5. Stěžovatel tvrdí, že smlouva o převodu členství je neplatná, a obecným soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda mezi ním a Tomášem Březinou došlo ke smluvnímu konsenzu. Argumentuje, že po podpisu smlouvy byl její obsah doplněn o další text. S ohledem na změnu jejího obsahu nebyl návrh zcela akceptován. Současně má za to, že bytové družstvo je povinno zajistit přezkum předložených smluv o převodu členství, a namítá, že se soudy nižších stupňů vadně vypořádaly s jeho argumentací nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1457/13 (N 31/72 SbNU 365). Pochybení družstva spočívá v tom, že do předložené smlouvy dopisovalo bez jeho účasti a vědomí ujednání nezbytná pro její uzavření.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy pochybily při řešení otázky, zda za situace, kdy uvedená smlouva byla účastníky podepsána, avšak nebyla předložena k registraci družstvu, je vůči účastníkům a třetím osobám účinná či nikoliv. Má za to, že je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření byl vlastníkem členského podílu jeho otec, a odvolává se na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4872/2008 a ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2354/2014.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se dovolacími námitkami věcně nezabýval a nerespektoval judikaturu dovolacího soudu, jak byla výše zmíněna. Tvrdí, že soudy nižších stupňů tyto judikáty nevzaly v úvahu, což podle stěžovatele vedlo Nejvyšší soud ke konstatování, že na posouzení příslušných právních otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Argumentaci Nejvyššího soudu obsaženou v bodě 7 stěžovatel označuje za nesprávnou a protiústavní, neboť předloží-li účastník řízení nějakou otázku, je povinností dovolacího soudu se s ní nějakým způsobem vypořádat. Jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012 se stěžovatel domáhal ve vztahu (mj.) k Tomáši Březinovi a družstvu určení, že je členem družstva a nájemcem družstevního bytu, s tvrzením, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená s Tomášem Březinou je neplatná. Tuto žalobu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1104 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1110 zamítl a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 27 Cdo 2120/2019 odmítl.
11. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací, podle které má být smlouva o převodu členství neplatná. V daném soudním řízení bylo na stěžovateli, aby mj. prokázal, že družstvo porušilo svou právní povinnost a že mezi tvrzenou škodou a porušením takové povinnosti existuje příčinná souvislost. Obecné soudy uzavřely, že družstvo žádnou svou povinnost neporušilo, když smlouvu o převodu členství zaregistrovalo, resp. když následně jednalo s Tomášem Březinou jako se členem.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že platnost smlouvy již byla posouzena v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, a byla-li shledána platnou, nemohlo družstvo pochybit její registrací (podle městského soudu není ani dán vztah příčinné souvislosti mezi registrací a údajnou škodou). Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožnil (viz bod 5 a 6) a stěžovatele přiléhavě upozornil, že na otázkách, které v souvislosti s tvrzením o neplatnosti smlouvy předestřel, dovoláním napadené usnesení krajského soudu nespočívá (viz bod 8 usnesení).
Jestliže stěžovatel danou úvahu nereflektuje, a v ústavní stížnosti jen opakuje svou argumentaci, podle níž je smlouva o převodu členství neplatná, nezbývá než konstatovat její zjevnou neopodstatněnost.
12. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo co do bodu 7 nepřezkoumatelné. Z jeho obsahu dostatečně plyne, že podle Nejvyššího soudu porušení povinnosti družstva nelze spatřovat v nepřihlédnutí ke smlouvě o převodu členství, kterou údajně stěžovatel ještě předtím uzavřel se svým otcem, jestliže o tom družstvo neinformoval, a družstvo o ní nevědělo ani jinak. Dalšího odůvodňování tak již není třeba.
13. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu