Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Jetele, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2023 č. j. 24 Cdo 2764/2023-253, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2023 č. j. 10 Co 137/2022-212 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 21. března 2022 č. j. 10 C 220/2017-148, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OCTOPUS DIVERS CO., LTD., se sídlem Mu 391/3, 391 Sala Dan - Ko Lanta, Thajsko, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli jako žalovanému, aby zaplatil vedlejší účastnici řízení částku 620 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Podle okresního soudu - který po předchozím kasačním zásahu krajského soudu v dané věci doplnil dokazování - vedlejší účastnice řízení zaplatila stěžovateli částku 620 000 Kč jako kupní cenu dvou bungalovů v Thajsku na základě kupní smlouvy ze dne 16. 9. 2014. Kupní cenu vedlejší účastnice zaplatila prostřednictvím Jana Chmelíka, z jehož účtu byly převedeny uvedené finanční prostředky na účet stěžovatele. Podle zjištění okresního soudu stěžovatel nebyl ke dni uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětných bungalovů. Na základě těchto zjištění pak okresní soud dospěl k závěru, že uvedená kupní smlouva je neplatná, neboť jejím předmětem bylo nemožné plnění. Dále uzavřel, že stěžovatel se na úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohatil tím, že žalovanou částku přijal na základě neplatné kupní smlouvy. Stěžovatel dále podle okresního soudu neprokázal, že by měl vůči vedlejší účastnici řízení jakoukoliv splatnou a existující pohledávku umožňující mu provést vůči pohledávce vedlejší účastnice řízení započtení.
3. O odvolání stěžovatele pak rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že výrok II rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení změnil jen co do výše stěžovatelovy povinnosti nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení, neboť dva úkony právní služby, které vedlejší účastnice řízení nárokovala, neshledal jako náklady účelně vynaložené. Jinak výrok II okresního soudu potvrdil a potvrdil též výroky I a III tohoto rozsudku okresního soudu. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud měl za prokázané, že v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení byl za vedlejší účastnici řízení oprávněn jednat pouze stěžovatel (případně dvě osoby thajské národnosti). Uvedenou kupní smlouvou mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení tak stěžovatel mohl podepsat jako prodávající, ovšem za vedlejší účastnici řízení jako kupující smlouvu podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna. K uzavření smlouvy tak podle krajského soudu ve skutečnosti ani nedošlo. Pro úplnost krajský soud ještě doplnil, že smlouva nazvaná jako kupní není ve skutečnosti vzhledem k jejímu obsahu kupní smlouvou, ale smlouvou o smlouvě budoucí, obsahující ujednání, že stěžovatel do určité doby převede vlastnické právo k nemovitým věcem na vedlejší účastnici řízení a ta mu do určité doby zaplatí právě částku 620 000 Kč. Stěžovatel ovšem nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitých věcí, vždy je měl pouze v nájmu a vedlejší účastnici řízení tak vlastně hodlal prodat "pronajaté nemovité věci". Uvedená smlouva je proto s ohledem na výše uvedené absolutně neplatným právním jednáním.
4. Okresní soud podle krajského soudu rovněž správně zjistil, že cena za uvedené nemovité věci byla stěžovatelem uhrazena prostřednictvím Jana Chmelíka, který prostředky na účet stěžovatele zaslal na žádost svého přítele a společníka v jiných obchodních aktivitách, pana Jana Hrbka. Platba provedená Janem Chmelíkem přitom byla uskutečněna již v době, kdy Jan Hrbek byl společníkem vedlejší účastnice řízení a jako takový byl registrován i v příslušném rejstříku v Thajsku. I podle krajského soudu stěžovatel rovněž neprokázal, že by měl vůči vedlejší účastnici řízení jakoukoliv pohledávku. Okresní soud podle krajského soudu správně uzavřel, že stěžovatel se na úkor vedlejší účastnice řízení bezdůvodně obohatil, a proto mu byla uložena povinnost k zaplacení ve výroku rozsudku okresního soudu uvedené částky.
5. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání stěžovatele podle Nejvyššího soudu není přípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (od níž není důvod se odchylovat), podle které platí, že i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně pouze smluvním stranám.
Důsledkem plnění z neplatné či zrušené smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli. To platí i za situace, že se v souvislosti s plněním z takové smlouvy obohatil někdo jiný nebo že obohacení vzniklo na úkor někoho jiného. S výjimkou z tohoto pravidla podle Nejvyššího soudu počítá § 2995 občanského zákoníku, podle něhož vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá se bezdůvodné obohacení ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo pokud nebyl svéprávný.
Z toho podle Nejvyššího soudu vyplývá, že nejsou-li splněny podmínky uplatnitelnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetímu subjektu vypočtené právě v § 2995 občanského zákoníku, je k vrácení prospěchu získaného plněním dle vadné, popřípadě dle zrušené smlouvy zásadně povinen smluvní protějšek plnitele.
6. Stěžovatel se závěry obecných soudů, jak jsou vyjádřeny v ústavní stížností napadených rozhodnutích, nesouhlasí, neboť z provedeného dokazování v rámci řízení podle něj naprosto zjevně vyplynulo, že peněžní prostředky ve výši 620 000 Kč zaslal na účet stěžovatele Jan Chmelík, který sám mimo jiné prohlásil, že nemá k vedlejší účastnici řízení žádný vztah, závazek ani pohledávku. V dané situaci je tak zcela zřejmé, že stěžovatel nemohl z principu získat na úkor vedlejší účastnice řízení žádný majetkový prospěch. Obecné soudy nerespektovaly ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku, vycházející z toho, že na straně ochuzeného musí vzniknout při bezdůvodném obohacení určitá újma. Žádná újma však v neprospěch vedlejší účastnice řízení nevznikla. Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou proto podle stěžovatele v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 28 Cdo 900/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2550/2008 a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 225/2010. Podle těchto rozhodnutí platí, že existence alespoň minimální újmy je nutným předpokladem k utvoření závazku z bezdůvodného obohacení. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je překvapivé, neboť v něm uvedené závěry nebylo možno předpokládat na základě ve věci zjištěného skutkového stavu, na základě postupu soudů, ani na základě v rámci řízení přednesených tvrzení účastníků. Takový postup je ovšem v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v rozporu například s nálezem ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 [(N 134/50 SbNU 181); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ovšem ústavní stížností napadán i výrok II rozsudku okresního soudu, které svým rozhodnutím částečně změnil již krajský soud, pak k rozhodování o ústavnosti takto krajským soudem změněné části výroku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. K argumentaci stěžovatele musí Ústavní soud především poznamenat, že tato se zvláště v konfrontaci s odůvodněním ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu poněkud míjí s podstatou věci. Stěžovatel totiž jednoznačně setrvává na stanovisku, že pokud vedlejší účastnici řízení finanční prostředky poskytla třetí osoba (Jan Chmelík), nevznikla vedlejší účastnici řízení žádná majetková újma (která je ovšem nutnou podmínkou pro vznik nároku na náhradu bezdůvodného obohacení); vedlejší účastnice řízení tak podle stěžovatele k podání žaloby není legitimována.
Takový výklad je ovšem nesprávný, což srozumitelně vysvětlil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, když odkázal na ustanovení § 2995 občanského zákoníku. Z něho jednoznačně vyplývá, že nikoliv za každé situace lze bezdůvodné obohacení ztotožňovat s přímým přesunem hodnoty (majetku), neboť podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení mohou mezi účastníky právního jednání nastat i tehdy, plnila-li za některou z nich jiná osoba, která ovšem stojí mimo původní právní vztah uzavřený mezi obohaceným a ochuzeným.
Právní úprava takovouto koncepci zvolila zejména pro případy bezdůvodného obohacení souvisejícího se závazky ze smluv proto, aby účastníci takovýchto smluv nemuseli pro ně neočekávaně uplatňovat své nároky vůči jím neznámým osobám stojícím mimo původní smluvní vztah; tím jsou pak účastníci smluvních vztahů chráněni mimo jiné před rizikem eventuální insolvence třetích - pro ně neznámých - osob [srov. k tomu v podrobnostech dále např. PETROV, Jan. § 2995 (Obohacení třetí osoby při plnění na závazek).
In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1934 a násl.].
11. Už proto nemohou obstát odkazy stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2015, týkajících se vypořádání investic mezi spoluvlastníky, na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2550/2008 týkající se zmocnění k přijímání peněžních prostředků v rámci specifické podnikatelské činnosti či na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 225/2010 týkající se odpovědnosti obchodní společnosti, respektive jejích jednatelů za dluhy. V případě stěžovatele není sporná existence újmy, kterou, jako takovou, ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti přímo nezpochybňuje, ale otázka aktivní legitimace vedlejší účastnice řízení k jejímu uplatnění před soudem. Pro případ stěžovatele není rovněž přiléhavý jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1519/2016 - v jeho případě totiž zjevně nejde o ani o vztah mezi majitelem stavby a majitelem pozemku, kdy majitel stavby by se na úkor majitele pozemku bezdůvodně obohatil.
12. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelem ani v tom, že by usnesení Nejvyššího soudu vydané v dané věci, bylo překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Tento argument nemůže obstát už proto, že ve skutečnosti sám Nejvyšší soud vycházel ze skutkových i právních východisek soudů nižších stupňů, s nimiž se zcela ztotožnil. Závěry soudů nižších stupňů jsou zároveň plně v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu. Ostatně proto Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení výslovně uvádí, že stěžovatel v rámci dovolání neformuloval právní otázku, kterou by krajský soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou (od níž navíc není důvod se odchylovat). Proto ani stěžovatelův v podstatě blanketní odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 777/07 nemá relevanci.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu