Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti R. G., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2025 č. j. 4 To 57/2025-244, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, Vrchního státního zastupitelství v Praze, a České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. 41 T 9/2025 byl stěžovatel uznán vinným, společně s dalším obžalovaným za jednání pod body I. písm. b) a písm. c), ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč a trest zákazu činnosti - zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. Poškozená Česká republika (dále jen "poškozená") byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Obžalovaní i státní zástupce se vzdali práva odvolání proti výrokům o vině a o trestu. Státní zástupce, a poškozená však podali odvolání proti výroku o náhradě škody, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve veřejném zasedání napadeným rozsudkem, jímž obžalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené majetkovou škodu za jednání pod bodem I. písm. b) ve výši 9 880 589 Kč a za jednání pod bodem I. písm. c) ve výši 8 190 000 Kč.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v rozsudku vrchního soudu zásah do jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel odkazuje na rozsudek městského soudu, podle kterého by k určení škody bylo nutné provádět dokazování, které by řízení protáhlo, přestože o vině a trestu bylo možné rozhodnout na základě obžaloby a dokazování provedeného v hlavním líčení. Nadto nebylo ukončeno řízení ve věci dalších, samostatně stíhaných osob (řízení městského soudu pod sp. zn. 41 T 1/2024 a sp. zn. 41 T 7/2025). K tomu poukazuje na nález ze dne 6. 12. 2022
sp. zn. III. ÚS 1420/22
, podle kterého vyčíslení škody slouží jen k určení právní kvalifikace a založit na takovém popisu závěr o skutkovém stavu věci by bylo v rozporu se zásadou podle § 2 odst. 5 trestního řádu. Za dostatečné dokazování k otázce škody a škůdců není možné považovat provedení listinných důkazů vrchním soudem při veřejném zasedání. Za nesprávné považuje stěžovatel odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť jde o veřejnou instituci. Nadto spoluodsouzený již v průběhu řízení před městským soudem namítl promlčení nároku poškozené na náhradu majetkové újmy. Tuto námitku však městský soud vypořádal v neprospěch obžalovaných. Stěžovatel se k této námitce připojil ve vyjádření k odvolání poškozené, avšak vrchní soud jeho argumentaci neakceptoval. Podle stěžovatele nelze ochranu poškozených přičítat jemu k tíži, zejména je-li poškozená Česká republika. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto se řídí zásadou zdrženlivosti v zasahování do činnosti obecných soudů, a reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožují. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadeným rozsudkem bylo porušeno základní právo stěžovatele, což však neshledal.
8. Z lustra Ústavního soudu se podává, že obsahově obdobnou ústavní stížnost podal i spoluodsouzený stěžovatele. Věc vedená pod
sp. zn. I. ÚS 3540/25
byla usnesením ze dne 15. 1. 2026 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná; na uvedené usnesení lze odkázat.
9. Jde-li o odkaz stěžovatele na nález
sp. zn. III. ÚS 1420/22
, ten se týká aplikace institutu dohody o vině a trestu, který považuje za kompromis mezi obviněným a státním zástupcem: "Souhlasí-li obviněný s popisem skutku, avšak rozsah a způsob náhrady škody nebyl součástí předložené dohody a rovněž státní zástupkyně ... uznala a označila vznesené nároky na náhradu škody za sporné, nelze mít za to, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán...". Z napadeného rozsudku je patrné, že městský soud přijal od obžalovaných prohlášení viny (§ 206c trestního řádu), avšak nebyla uzavřena dohoda o vině a trestu (§ 314o - 314s trestního řádu), a proto na ni nelze uvedený judikát aplikovat bez dalšího. Nález
sp. zn. III. ÚS 1420/22
výslovně připouští situaci, kdy soud uloží obžalovanému povinnost k náhradě škody, jestliže výše škody je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku a skutkový stav k tomuto výroku je spolehlivě prokázán, což je v nyní projednávané věci splněno.
10. Vrchní soud v napadeném usnesení poukázal na fakt, že k rozhodnutí o náhradě škody nebylo nutné opatřovat další důkazy, neboť ty byly v potřebném rozsahu obsaženy ve spisu městského soudu, a proto je provedl. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud poukázal i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze vymáhat náhradu škody "tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci..." (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, obdobně i ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 8 Tdo 304/2021). O správnosti odůvodnění na úrovni podústavního práva lze jistě vést diskusi (např. s ohledem na pojem škody, konstrukci ručení, absenci zásahu do absolutního práva nebo opomíjený ochranný účel trestněprávní normy) (srov. např. i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 4 To 371/2023, bod 14, Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 302). Z hlediska ústavněprávního závěry o povinnosti k náhradě škody opakovaně obstály (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2024
sp. zn. III. ÚS 3339/23
, ze dne 7. 12. 2021
sp. zn. I. ÚS 2826/21
, ze dne 13. 11. 2024
sp. zn. II. ÚS 1334/24
).
11. Za dané situace Ústavní soud nespatřuje v napadeném rozsudku a postupu vrchního soudu tvrzené porušení základních práv a tvrzený exces. Námitkou promlčení se zabýval jak městský, tak i vrchní soud a vypořádaly se s ní dostatečně a ústavně konformním způsobem. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) jakož i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) poskytuje účastníkům řízení záruku, že o jejich věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud, nikoli však, že jeho rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníků řízení.
12. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že postupem vrchního soudu byla zasažena jeho základní práva a svobody. Vrchní soud se odvoláním řádně zabýval, v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu