Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., t.č. Věznice P.O.BOX 5, Vinařice, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, T B.vokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015, č.j. 14 T 132/2014-242, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 10 To 179/2015-263, rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 8. 2015, č.j. 14 T 132/2014-300, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č.j. 10 To 420/2015-323, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 7 Tdo 216/2016-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení se dostatečně nezabývaly jeho verzí, že na trestné činnosti se kromě něj podílela ještě další osoba. Dle názoru stěžovatele nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, vzhledem k tomu, že čin spáchal v přesvědčení, že pouze pomáhá vyzvednout věci této další osoby, které jsou zadržovány z důvodu nezaplacení dluhu. V tomto směru stěžovatel poukazuje na existenci tzv. negativního skutkového omylu, tedy na fakt, že nevěděl o určité okolnosti, která zakládala jeho trestní odpovědnost, v důsledku čehož měl být obžaloby zproštěn.
Orgány činné v trestním řízení se podle stěžovatele věnovaly důkazům svědčícím pouze v jeho neprospěch, neučinily skutková zjištění o jeho úmyslu spáchat trestný čin krádeže a dopustily se porušení zásady in dubio pro reo, jakož i zásady presumpce neviny. Pokud jde o kvalifikaci skutku dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, má stěžovatel za to, že se soud dopustil změny popisu skutku v jeho neprospěch, a to přesto, že byl vázán zákazem reformationis in peius.
Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015, č.j. 14 T 132/2014-242, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 8. 2015, č.j. 14 T 132/2014-300, nepřípustná, neboť chybí základní podmínka pro její podání, když podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížností napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci. Obě tato rozhodnutí okresního soudu však byla zrušena a formálně právně již tedy neexistují. Ústavní stížnosti tak v tomto rozsahu ani hypoteticky vyhovět nelze, neboť Ústavní soud nemůže zrušit rozhodnutí již jednou zrušená (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 700/08
ze dne 28. 4. 2009 nebo usnesení
sp. zn. I. ÚS 18/15
ze dne 30. 6. 2015).
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 10 To 179/2015-263, je taktéž nepřípustná. Tímto zrušujícím usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Je přitom třeba zdůraznit, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, již nelze napravit v rámci soustavy soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. nález ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 62/95
, N 78/4 SbNU 243). Toto zrušující usnesení odvolacího soudu však nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele. Odvolací soud zrušil prvoinstanční rozhodnutí a soudu prvního stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Jde tedy jen o dílčí rozhodnutí odvolacího soudu, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež nebylo skončeno, ale dále pokračovalo a stěžovatel mohl v jeho průběhu dále uplatňovat všechna svá procesní práva, což také učinil. Již proto nebylo možné považovat toto rozhodnutí za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3105/09
ze dne 28. 6. 2010 nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 552/12
ze dne 22. 5. 2012).
Pokud jde o zbývající napadená rozhodnutí, tedy rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č.j. 10 To 420/2015-323, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 7 Tdo 216/2016-23, Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, tato rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
sp. zn. IV. ÚS 2067/13
ze dne 16. 4. 2014). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní (blíže viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 621/15
ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Maje na zřeteli tyto zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že k nedostatkům relevantním z hlediska ústavněprávního přezkumu v projednávané věci nedošlo.
Dle Ústavního soudu v posuzované věci nezbytnost jeho zásahu dána není. Z výše naznačené rekapitulace je patrné, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se již vypořádal krajský soud a Nejvyšší soud. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k přiléhavému odůvodnění považovat za ústavně konformní. Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani že by tato skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny. Rozhodnutí přitom nelze považovat ani za jakkoliv svévolná či excesivní. Ústavnímu soudu tak vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.
Obhajobě stěžovatele a jeho námitkám stran negativního skutkového omylu věnovaly soudy patřičnou pozornost. Vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a vysvětlily, proč nebylo možné přiklonit se k verzi prezentované stěžovatelem, když tato podle nich neměla v provedeném dokazování oporu a byla soudy vyhodnocena jako nevěrohodná. Podrobně se věnovaly také problematice případného zhoršení postavení stěžovatele oproti prvému meritornímu rozhodnutí, což se projevilo jak v tom, že byl stěžovatel odvolacím soudem uznán vinným pouze pomocí k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, tak v argumentaci týkající se kvalifikace skutku dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Se závěrem Nejvyššího soudu ohledně naplnění znaku zpětnosti podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, který byl podpořen také odkazem na relevantní judikaturu a komentářovou literaturu, se přitom lze ztotožnit.
Přesvědčení stěžovatele o jím namítaném porušení jeho základních práv Ústavní soud nesdílí. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta částečně jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu