Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Příbrami, Dlouhá 141, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. 7 Tdo 1084/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006 sp. zn. 3 To 15/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005 sp. zn. 10 T 1/2004, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V posuzované věci prvním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 10 T 1/04 byl stěžovatel (shodně jako další tři spoluobžalovaní) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005 sp. zn. 3 To 4/2005 rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Druhým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 10 T 1/04 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. (odsouzeni byli rovněž čtyři spoluobžalovaní). Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v činnosti člena volených orgánů právnických osob na dobu osmi let.
Proti shora citovanému rozsudku podali stěžovatel, všichni spoluobžalovaní a státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 3 To 15/2006 podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodl. Stěžovatel byl uznán vinným stejným trestným činem jako soudem nalézacím a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon do věznice s dozorem. V dané trestní věci, v níž bylo pro pokračující trestný čin podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný šesti útoky stíháno celkem pět obžalovaných, kteří se na spáchání útoků podíleli rozdílně, se stěžovatel dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku dopustil dvěma útoky, a to tím, že:
"2/ obž. V. R. jako zástupce RAR Security Sevices a obžalovaní T. P. a M. P. jako zástupci spol.CENTRUM, a.s., se sídlem Praha 3, J. Želivského č. 2:.
uzavřeli dne 30. 9. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na prodej rostlinného oleje GOLDEN SUN v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH a dne 30. 10. 1994 vystavil obž. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu č. 00209/1994 na částku 36 900 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6 900 000,- Kč, obžalovaní tuto fakturu zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši 6 900 000,- Kč byl společnosti CENTRUM a. s. Finančním úřadem pro Prahu 3, Orebitská č. 18, vyplacen, přičemž obž. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
6/ obž. V. R. jako zástupce RAR Security Sevices a obžalovaní M. P. a T. P. jako zástupci spol.CENTRUM a.s:.
uzavřeli dne 1. 11. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil obž. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu č. 00711/1994 ve výši 88 560 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16 560 000,- Kč, s příslušnými doklady byla zahrnuta do účetnictví a obž. P. za společnost CENTRUM a. s. si nárokoval odpočet DPH, který byl Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 16 560 000,- Kč uznán, přičemž obž. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
přičemž tak... poškodil Český stát ... obž. M. P. o částku ve výši 23 460 000,- Kč."
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), e) tr. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1084/2007 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
a) Jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť mělo-li - dle výroku rozsudku - být podstatou stíhaných skutků neoprávněné nárokování odpočtu DPH, tj. vylákání výhody na povinné platbě, odpovídají tyto části výroku současnému znění § 148 odst. 2 tr. zák., kterážto skutková podstata trestného činu nebyla v době spáchání trestné činnosti v trestním zákonu zahrnuta. Mohlo by se jednat případně o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (při splnění odlišných podmínek pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu), ale nemohl být odsouzen pro trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zák., neboť popis skutků, za které byl odsouzen, tomuto ustanovení neodpovídá. Použití trestního zákona účinného v době rozhodování soudů nebylo na místě.
b) Městský soud v Praze rozhodoval ve složení senátu vzbuzujícím pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudu. Předseda senátu byl v souvislosti s tímto případem kontaktován zpravodajskými službami a jeden soudce přísedící pracoval v době rozhodování soudu jako policista v útvaru ministerstva pro inspekční činnost, který je přímo řízený ministrem vnitra.
c) Soud prvního stupně vydal na podkladě stejných důkazů dva zcela odlišné rozsudky a Vrchní soud v Praze, ač provedl jen některé další důkazy, rozhodl odsuzujícím rozsudkem.
d) Nejvyšší soud rozhodl o jím podaném dovolání v neveřejném zasedání, čímž zkrátil jeho právo na veřejné projednání věci.
e) Při projednání posuzované trestní věci došlo k průtahům; skutky se odehrály v roce 1994, doba předcházející trestnímu stíhání a doba samotného trestního stíhání byla zcela nepřiměřená.
f) Skutkové závěry soudů prvních dvou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a to zejména ve vztahu ke skutku z listopadu 1994, kdy z daňového přiznání k DPH za tento měsíc vyplývá, že daň na vstupu byla mnohem nižší než 16 560 000 Kč. Postupem soudů došlo k porušení zásady "in dubio pro reo".
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obdobné námitky, které uplatňoval jak v řízení před soudy obou stupňů, tak i v řízení před dovolacím soudem. Dovolací soud se s těmito námitkami vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto na toto odůvodnění zcela odkazuje.
Vrchní soud v Praze rovněž uvedl, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, zabývaly opakovaně, jejich podstata byla předmětem přezkumu již několikrát, proto taktéž odkázal na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.
Městský soud v Praze konstatoval, že v předmětné trestní věci postupoval v souladu s trestněprávními předpisy a právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Délka řízení padá především na vrub ods. V. R., který byl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný. Dále rozhodně popřel, že by v dané věci byly splněny podmínky pro vyloučení předsedy senátu a soudce přísedícího z vykonávání úkonů v trestním řízení ve smyslu § 30 tr. ř.
Všichni tři účastníci vyslovili podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.
V replice na vyjádření účastníků řízení uvedl stěžovatel, že tato považuje z převážné části za formální, a proto nepovažuje za potřebné se blíže k nim vyjadřovat. Pouze doplnil, že skutečnosti, ze kterých dovozuje možné ovlivňování předsedy senátu zpravodajskými službami, čerpal z oficiálních tiskových informací a tyto tvrzené skutečnosti by měly být Ústavním soudem přezkoumány. Nadále trvá na konání ústního jednání s tím, že tohoto by se zúčastnil pouze jeho právní zástupce.
V procesu dokazování a v hodnocení důkazů obecnými soudy nebylo Ústavním soudem shledáno nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. V projednávané věci je patrná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, právním posouzením stíhaného jednání a výsledným závěrem o vině stěžovatele. V rozhodnutí odvolacího soudu nebyl zjištěn žádný extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno je považovat za protiústavní. Pochybení nebylo shledáno ani v postupu Nejvyššího soudu. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy; kteréžto zásady byly v dané věci dodrženy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry a vyvozenými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování soudů, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, které jsou rozvedeny pod bodem V., byly shledány zjevně neopodstatněnými. Lze tedy konstatovat, že postupem obecných soudů v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelem namítaných, ani jiných základních práv či svobod stěžovatele garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
sp. zn. I. ÚS 263/05
N 35/40 SbNU 293, dále usnesení
sp. zn. II. ÚS 1360/07
,
II. ÚS 1174/08
,
III. ÚS 2041/08
dostupná na http://www.usoud.cz.)
Ústavní stížnost směřující proti neexistujícímu rozhodnutí je nepřípustná, neboť chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu - ústavní stížností lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné(§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. dubna 2009
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu