Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2025 č. j. 11 Tdo 104/2025-383 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 13 To 265/2024-289, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 8. 2024 č. j. 1 T 83/2024-266 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Okresní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a trest propadnutí ve výroku rozhodnutí blíže konkretizovaných věcí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a státní zástupce odvolání, o nichž krajský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že je obě podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítl. Krajský soud se ve svém usnesení mimo jiné plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu. Veřejného zasedání před krajským soudem, jež bylo nařízeno na den 12. 11. 2024 v 9:00, se stěžovatel nezúčastnil, protože - stručně řečeno - uvázl v dopravní zácpě a veřejné jednání nestihl. Soud přitom jeho žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl.
4. Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu. Nejvyšší soud ho napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti a jejím doplnění předně namítá, že mu nebyla umožněna osobní účast na veřejném zasedání před krajským soudem. Poukazuje mimo jiné na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podává, že obviněnému je třeba umožnit účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
6. Stěžovatel neměl možnost se v rámci zásady ústnosti vyjádřit ke všem projednávaným skutečnostem. Veřejného zasedání se zúčastnit chtěl, kvůli dopravní situaci je však nestihl. V 8:58 hodin osobně zavolal přímo na krajský soud. Ve čtyřminutovém monitorovaném a uloženém hovoru, jehož skutečný obsah má být zastírán, sdělil pracovnici soudu, že se nachází v dopravní zácpě, tedy v situaci, jíž nemůže objektivně ovlivnit, a bude mít přibližně čtyřicetiminutové zpoždění. Za to se omluvil, vyjádřil jasný nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a žádal, aby veřejné zasedání neprobíhalo do doby, než se na krajský soud dopraví. Do jednací síně krajského soudu se se svou družkou dostavil mezi 9:30 a 9:40. Nedopustil se obstrukčního jednání, jehož cílem by mělo být zmaření jednání soudu. Jeho obhájce, jenž se veřejného zasedání zúčastnil, nemohl souhlasit s konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele, neboť ten mu k tomu nedal mandát.
7. Stěžovatel nadto namítá, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Trvá na tom, že nedistribuoval pervitin, nýbrž doplněk stravy používaný při potížích s klouby, jenž za pervitin toliko vydával. Závěry soudů o naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu se dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Již okresní soud postupoval chybně, když v rámci hodnocení důkazů vycházel pouze z důkazů svědčících ve prospěch obžaloby a naopak veškeré důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele upozadil, odmítl se jimi zabývat, či je označil za nevěrohodné. Provedené důkazy pak podle stěžovatele v žádném případě neprokazují jeho vinu. Na závěry učiněné obecnými soudy tudíž nahlíží jako na neúplné, neobjektivní, stojící v rozporu se zásadou in dubio pro reo, ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, jakož i právního státu.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení svého práva na přítomnost u veřejného zasedání před krajským soudem, jenž rozhodl bez jeho osobní účasti. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Obviněnému musí být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a případně vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem (srov. usnesení ze dne 23.
7. 2019 sp. zn. II. ÚS 2173/19 , bod 8). Právo osobně se zúčastnit řízení před soudem nabývá na významu obzvláště v případě trestního řízení, neboť samotné trestní stíhání a případně i z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro jeho osobní život. Uvedené se netýká pouze řízení před soudem prvního stupně, nýbrž též řízení před soudem odvolacím (srov. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2177/16 , bod 13). Osobní účast obviněného v odvolacím řízení však nemá stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ze dne 18.
10. 2006, Hermi proti Itálii, stížnost č. 18114/02, § 60]. Ani v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat veškeré skutkové a právní otázky, proto nevyplývá obviněnému z čl. 6 Úmluvy vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání. V úvahu je třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného vyloženy a chráněny u odvolacího soudu, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (ibid., § 62).
Ústavní soud v tomto směru dále připomíná, že ani trestní řád v žádném ze svých ustanovení obecně nestanoví účast obviněného na veřejném zasedání o odvolání jako nezbytnou, nenachází-li se ve vazbě nebo ve výkonu trestu (§ 263 odst. 4).
10. Soudy mají povinnost vytvořit obviněnému prostor k osobní účasti na řízení, a to zejména za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu [srov. nález ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09
(N 28/56 SbNU 315), bod 21; usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 758/19 , bod 10; nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2606/18 , část IV.].
11. Zhodnocení věrohodnosti takovéhoto oznámení, resp. omluvy obviněného stejně jako úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, přitom náleží primárně obecným soudům. Ingerence Ústavního soudu je zde myslitelná jen tehdy, pokud by obecné soudy své rozhodnutí nepřijmout omluvu obžalovaného řádně neodůvodnily, pokud by se jejich závěry nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, či kdyby toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole (srov. usnesení ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 696/06 , část III.; usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3579/22 , bod 11).
12. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Krajský soud totiž nemohl důvod stěžovatelova zpoždění akceptovat, neboť nebyl omluvitelný [srov. nález ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09
(N 195/54 SbNU 403)]. Byla-li příčinou stěžovatelova zpoždění dopravní kongesce na jednom z vjezdů do hlavního města Prahy, kdy doprava stála, nehýbala se, pak lze jen stěží souhlasit s tím, že se jednalo o situaci neřešitelnou. Měl-li totiž stěžovatel skutečně vážný zájem na projednání věci ve své přítomnosti, mohl vyrazit dříve a případným dopravním komplikacím se tak účinně vyvarovat, ke krajskému soudu by se pak - stejně jako jeho obhájce - dostavil včas. Stěžovatel se proto mýlí, pokud se domnívá, že předmětná dopravní zácpa představuje takový důvod, jenž mu objektivně zabránil zúčastnit se veřejného zasedání [srov. nález ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 102/03
(N 77/33 SbNU 249) nebo usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 758/19 , bod 12]. Tento závěr samozřejmě nemohou zvrátit ani jeho tvrzení, že se ke krajskému soudu nakonec, byť s prodlením, dostavil nebo že se cíleně nedopustil obstrukčního jednání.
13. Stěžovatelova omluva za jeho čtyřicetiminutové zpoždění, podaná telefonicky v řádu pouhých jednotek minut před zahájením veřejného zasedání, nebyla včasná (srov. usnesení ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 102/03 ). Přitom vyrozumění o tom, že se předmětné veřejné zasedání bude konat dne 12. 11. 2024, bylo stěžovateli řádně doručeno již dne 24. 10. 2024 do datové schránky. Pětidenní lhůta k přípravě ve smyslu § 233 odst. 2 trestního řádu byla rovněž zachována. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh nedůvodným požadavkům obviněného, který, pokud hodlá využít svého práva být přítomen při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, musí naopak přizpůsobit své chování průběhu trestního řízení (srov. již zmíněné usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2177/16 , bod 17).
14. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani v jejím písemném doplnění ostatně neuvádí - krom výroků o vysoké pravděpodobnosti dosažení své obhajoby a dalších totožných deklarací - žádná konkrétní tvrzení či skutečnosti, jež mohly účinně zvrátit rozhodnutí krajského soudu, a které by byl při své účasti na veřejném zasedání přednesl ve snaze dosáhnout změny rozhodnutí okresního soudu. Již z tohoto důvodu nemohlo konáním předmětného veřejného zasedání bez stěžovatelovy účasti, jemuž byl ostatně přítomen jeho obhájce, dojít k porušení jeho základních práv a svobod v takové míře, jež by kasační zásah Ústavního soudu ospravedlňovala. Zmínka stěžovatele o tom, že svému obhájci neudělil mandát k zastupování v jeho nepřítomnosti, postrádá právě pro výše uvedené jakýkoliv význam.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní soudy neporušily stěžovatelovo právo osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
16. Důvodnou není ani stěžovatelova námitka, že nalézací soud vycházel pouze z důkazů svědčících ve prospěch obžaloby a naopak veškeré důkazy svědčící v jeho prospěch upozadil. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v čl. 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování.
Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" jimi provedené hodnocení důkazů.
17. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tj. kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v rozhodování soudu [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), bod 23]. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv. Z obsahu napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu se podává, že stěžovatelovo zavinění bylo dostatečně prokázáno, a to především na základě výpovědí tří svědků a nálezů drog v místě jeho bydliště. Zjištěný skutkový stav věci měl spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a neposkytoval prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného),
18. Stejný postoj Ústavní soud zaujímá taktéž ve vztahu k námitce, jež směřuje proti soudy zvolenému právnímu hodnocení stěžovatelem spáchaného trestného činu. Existence vlastní skutkové verze stěžovatele, že namísto pervitinu prodával doplněk stravy, která sama o sobě není s to posunout nyní projednávanou věc do ústavněprávní roviny, na tomto postoji nic nezmění. Ústavní soud ostatně z povahy věci není povolán v rámci řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy k přezkumu stěžovatelových tvrzení z hlediska práva podústavního.
19. S ohledem na vše shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu