Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. CH., zastoupené Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2025 č. j. 6 Tdo 183/2025-2503, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2024 č. j. 5 To 231/2023-2460 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. května 2023 č. j. 4 T 5/2023-2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Tohoto přečinu se měla dopustit tím, že nejméně od 29. 5. 2015 do 24. 1. 2022 obecným soudům, jakož i jiným orgánům veřejné moci, úmyslně zasílala e-mailové zprávy obsahující smyšlené informace o osobě svého bývalého manžela (dále jen "poškozený") a jeho chování vůči ní a jejich společným dětem. Podle soudu takto jednala se záměrem přivodit trestní stíhání poškozeného, čímž hodlala ovlivnit rozhodování jednotlivých obecných soudů a státních orgánů ve věcech týkajících se jeho kontaktu se společnými dětmi, stanovení dohledu nad jejich výchovou a stanovení výživného. Soud při svém rozhodování přihlédl k řadě svědeckých výpovědí, jakož i ke znaleckému posudku k osobě stěžovatelky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Konstatoval, že všechny osoby, jež poukazovaly na špatné chování poškozeného, měly tyto informace pouze z doslechu od stěžovatelky; naopak svědci, kteří měli možnost pozorovat chování poškozeného přímo, žádné nestandardní nebo závadové chování nezmiňovali, právě naopak.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 2023 č. j. 5 To 231/2023-2295. Tento rozsudek krajského soudu však Nejvyšší soud z důvodu procesního pochybení svým usnesením ze dne 2. 7. 2024 č. j. 6 Tdo 464/2024 zrušil a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Krajský soud o odvolání stěžovatelky opětovně rozhodl napadeným rozsudkem. Napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatelku rovněž shledal vinnou z přečinu křivého obvinění a uložil jí shodný test. Krajský soud doplnil dokazování mj. k povahovým rysům a psychickému stavu poškozeného. Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozený byl léčen v souvislosti se zvýšenou agresivitou či impulzivitou a pro svou nezvladatelnost; byl pouze léčen v souvislosti se svým špatným zdravotním stavem, kdy s jeho onemocněním a probíhajícími událostmi souvisí i jistá psychická dekompenzace. Ani doplněné dokazování k údajné otravě jejich společné dcery poškozeným neprokázalo pravdivost stěžovatelčiných obvinění, spíš naopak. Naopak doplněné dokazování k chování a povaze stěžovatelky pouze potvrdilo závěry o její vysoce konfliktní a problematické povaze. Žádné z řady předchozích obvinění poškozeného stěžovatelkou přitom nebylo prokázáno. Krajský soud, podobně jako okresní soud, nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování o stěžovatelkou navržené důkazy.
5. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud její dovolání napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že stěžovatelka předestírá vlastní skutkovou verzi věci a opakuje argumenty uplatněné v předchozích fázích řízení, s nimiž se nižší soudy řádně vypořádaly. Neztotožnil se ani s námitkou opomenutých důkazů.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti trestním soudům opakovaně vytýká, že plně rezignovaly na řádné dokazování v její věci. Ze skutečnosti, že se některými důkazy náležitě nezabývaly, usuzuje na to, že se dopustily svévolné selekce důkazů. Způsob, jímž odůvodnily neprovedení jí navržených důkazů, pak považuje za chabý a nedostatečný. V tomto směru mimo jiné poukazuje na okolnost, že soudy náležitě nezkoumaly psychický stav poškozeného, naopak bez sebemenších výhrad vycházely z jeho výpovědi a bagatelizovaly prokazatelné náznaky jeho agresivity (několik žďuchnutí, bouchnutí rukou do stěžovatelčina auta, hození vajíčka). Uzavírá, že Nejvyšším soudem potvrzená skutková zjištění okresního a krajského soudu jsou nepodložená a stojí v naprostém rozporu s provedenými důkazy.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma rozsudku okresního soudu. Tento rozsudek totiž krajský soud zrušil. Ústavní soud není příslušný rušit již zrušené [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud předesílá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu až na výjimky nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (zejména podle zásady ústnosti a přímosti), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení nahrazovat úvahami vlastními.
10. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v jejím nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů. Ústavní soud, jenž není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)], jak bude dále rozvedeno.
11. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v tomto duchu především namítá, že obecné soudy nedůvodně zamítly její důkazní návrh na výslech dvou přímých svědkyň a odborně nezkoumaly mentální ani paměťové schopnosti poškozeného, přičemž vycházely zejména z jeho výpovědi.
12. Z obsahu napadených rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatelčiny důkazní návrhy na výslech její matky a dcery byly odmítnuty pro jejich nadbytečnost. Na to poukázal již okresní soud, jenž zamítnutí stěžovatelčina návrhu na výslech její matky odůvodnil tím, že není s to přinést do věci jakákoliv nová zjištění (bod 20 rozsudku okresního soudu). Krajský soud v této souvislosti dodal, že stěžovatelčina matka již podala vysvětlení v rámci jiného trestního řízení, součástí trestního spisu je ostatně také její čestné prohlášení, jež se ovšem nese v duchu stanovisek a postojů stěžovatelky (bod 71 rozsudku krajského soudu).
Krajský soud dále s poukazem na znalecký posudek vypracovaný v rámci opatrovnického řízení uvedl, že stěžovatelčiny děti jsou co do vztahu k poškozenému zcela identifikovány s jejími postoji. Rovněž z vyjádření stěžovatelčiny dcery je podle krajského soudu seznatelné, že se jedná toliko o prezentaci postojů stěžovatelky (bod 70 rozsudku krajského soudu). S těmito závěry se ztotožnil taktéž Nejvyšší soud (bod 31 usnesení Nejvyššího soudu). Zamítnutí stěžovatelčiných důkazních návrhů na výslech její matky a dcery tudíž nebylo svévolné, soudy tento svůj postup řádně a dostatečně odůvodnily.
Ústavní soud proto konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů v tomto ohledu výše naznačeným ústavněprávním deficitem netrpí.
13. Co se týče stěžovatelčiny námitky, že soudy nevypracováním znaleckého posudku na psychický stav poškozeného zasáhly do jejích práv, již krajský soud vytkl okresnímu soudu neprovedení bližšího dokazování ke zdravotnímu stavu poškozeného a sám je v tomto ohledu podstatným způsobem doplnil (body 27 a 50 rozsudku krajského soudu). Žádnou z krajským soudem vyžádaných lékařských zpráv nebylo prokázáno, že by byl poškozený hospitalizován či ambulantně ošetřen pro agresivní či impulzivní jednání vůči své rodině (závěr bodu 50 rozsudku krajského soudu). S přihlédnutím k obsáhlosti takto provedeného dokazování považuje Ústavní soud zamítnutí vypracování předmětného znaleckého posudku za obhajitelné a prosté svévole. Na domnělou bagatelizaci náznaků agresivity poškozeného, jíž se měly obecné soudy dopustit, nelze usuzovat. Ústavní soud tak uzavírá, že se ani v tomto případě o tzv. opomenutý důkaz nejedná.
14. Další skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
15. Stěžovatelka tvrdí, že skutkové závěry učiněné obecnými soudy jsou nepodložené a v naprostém rozporu s provedenými důkazy, Ústavní soud však ani takový exces v jejich postupu neshledal. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelčina vina byla bez důvodných pochybností prokázána, obecné soudy za tímto účelem ostatně provedly pečlivé dokazování, přičemž zamítnutí stěžovatelčiných důkazních návrhů řádně a dostatečně odůvodnily. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že se žádným způsobem nepodařilo prokázat stěžovatelčina tvrzení o osobě poškozeného, která ve svých podáních opakovaně uváděla (body 16, 21 a 22 rozsudku okresního soudu).
Nadto nebylo, jak již bylo řečeno, žádnou z vyžádaných lékařských zpráv prokázáno, že by byl poškozený hospitalizován či ambulantně ošetřen pro agresivní či impulzivní jednání vůči své rodině (bod 50 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto konstatuje, že závěr soudů o stěžovatelčině zavinění má pevnou oporu v provedených důkazech. Tuto část stěžovatelčiny argumentace považuje za pouhou polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, jež je prosta jakékoli ústavněprávní relevance.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky. Mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu