Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou sídlem Pod Strání 1262/8, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 7 Tdo 1253/2017-45, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2017 č. j. 3 To 76/2016-6177 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 č. j. 42 T 15/2013-5923 byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 3 To 46/2015 v části týkající se stěžovatele v celém rozsahu zrušen a věc byla ohledně stěžovatele vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165 byl stěžovatel následně uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tj. 1 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2017 č. j. 3 To 76/2016-6177 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165 stěžovatele podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, tj. 1 000 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stěžovateli stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 7 Tdo 1253/2017-45.
12. Přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a zjišťování skutkového stavu Ústavní soud nesdílí. Ve výpovědi utajeného svědka a výpovědích zaměstnanců společnosti byla popsána role stěžovatele ve společnosti (jeho faktické postavení a vliv) i způsob vyplácení mezd (zaměstnanci podepisovali výkazy s minimálním počtem hodin pro případ kontroly, odměňováni byli podle skutečného počtu odpracovaných hodin, přičemž částky výrazně překračovaly oficiálně vykazovanou mzdu). Dále soudy vycházely z důkazů zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků uskutečněné v kancelářích společnosti a při domovních prohlídkách, z dalších listinných důkazů, ze znaleckých posudků z oboru ekonomika, odvětví mzdy, z výslechu znalkyně, ze znaleckých posudků z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní technika, a znaleckého posudku z oboru písmoznalectví (veškeré provedené důkazy jsou podrobně rekapitulovány v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
4. 2015 č. j. 42 T 15/2013-5923, s. 19-35, na který Městský soud v Praze pro stručnost odkázal v rozsudku ze dne 12. 10. 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165). Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, které náležitě hodnotily, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, i v kontextu obhajoby stěžovatele, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
13. Stěžovatel setrvale poukazuje především na to, že nezastával funkci, která by ho opravňovala k jednání za společnost, ale jeho činnost byla pouze technického rázu. Obecné soudy však tuto verzi neakceptovaly, když uzavřely, že stěžovatel se uvedeného jednání dopustil jako "osoba fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti", přičemž tento závěr zdůvodnily výsledky provedeného dokazování. Obecné soudy se zabývaly také časovým hlediskem trestné činnosti stěžovatele a vzhledem k tomu, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se stěžovatel podílel na trestné činnosti do července 2007, kdy byl zapsán do obchodního rejstříku jako společník společnosti, bylo z rozsudku v souladu se zásadou in dubio pro reo vypuštěno veškeré jednání, které mu bylo kladeno obžalobou za vinu do tohoto data.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá také existenci tzv. opomenutých důkazů, současně však nijak blíže nespecifikuje, které konkrétní důkazy navrhované v rámci jeho obhajoby soudy neprovedly, resp. neprovedení kterých důkazů soudy řádně nezdůvodnily. Této námitce stěžovatele tak přisvědčit nelze, když ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývají důvody, pro které by stěžovateli bylo možno dát v tomto ohledu za pravdu.
15. Zpochybňuje-li stěžovatel správnost závěrů znaleckého posudku znalkyně Ing. Klapuchové, lze poukázat na to, že soudy se zabývaly i znaleckým posudkem znalkyně Ing. Řepové, který si nechala zpracovat obhajoba. Upozornily přitom na skutečnost, že tato znalkyně nedisponovala kompletním účetnictvím, ani dalšími podklady z trestního spisu, ale vycházela pouze ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Klapuchové, a poukázaly také na to, že obě znalkyně byly v hlavním líčení vyslechnuty, přičemž znalkyně Ing. Řepová své závěry obsažené v písemném posudku korigovala a znalkyně Ing. Klapuchová se vypořádala s uplatněnými námitkami a své závěry přesvědčivě obhájila.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru korigovat obecné soudy. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014), k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že řádně zdůvodnil, proč v úvahu nepřicházelo mimořádné snížení trestu odnětí svobody a proč podmíněný trest odnětí svobody uložený Městským soudem v Praze nepovažoval za dostačující. Vrchní soud v Praze v rámci ukládání trestu zohlednil snížení celkové výše způsobené škody (i ve vztahu ke spoluobžalovanému) a v úvahu připadající polehčující okolnosti, přičemž nepodmíněný trest odnětí svobody uložil při dolní hranici zákonné trestní sazby a zdůvodnil i uložení a výměru peněžitého trestu.
17. Souhlasit nelze ani s námitkou stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Soudy uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily. Vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
18. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu