Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Revoluční 767, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 6 Tdo 74/2020-1524, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2019 č. j. 9 To 253/2019-1481 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. června 2019 č. j. 10 T 26/2018-1420, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 4, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel pod bodem I uznán vinným přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pod bodem II zločinem obecného ohrožení dle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru chov koní na dobu tří roků.
3. K odvolání stěžovatele a státního zástupce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 1, 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení dle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, vyjma těch druhů trestů uložených ve stejné míře, jimiž stěžovatele postihl již soud okresní, mu na podkladě odvolání státního zástupce nově mimo trestu propadnutí věci uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku (výrok I). Podle § 256 tr. řádu krajský soud odvolání stěžovatele zamítl (výrok II).
4. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily zásadu ne bis in idem, když za totožné jednání, které bylo kvalifikováno jako správní delikt dle § 27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, již byl potrestán rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017 pokutou ve výši 60 000 Kč a trestem propadnutí věci (zvířat). Krajský soud se k námitce překážky řízení vymezil pouze obecným odkazem na "okolnosti, které zvyšují závažnost týrání zvířete" a výňatkem z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1534/2018 o souběhu trestných činů a přestupků a jejich kombinaci. Jasné vyjádření k totožnosti skutku však zcela pominul. Nejvyšší soud se zaměřil na porovnání, o jakých koních bylo rozhodnuto v rámci řízení před správním orgánem a o jakých v řízení před trestními soudy, přičemž odkázal na své rozhodnutí obsahující obecně připuštěnou možnost souběhu postihu v řízení správním a v řízení soudním. K tomu, v čem je postihované jednání stěžovatele specifické natolik, aby je bylo možné oprávněně postihovat ve dvou rozdílných řízeních, se dostatečně přesně nevyjádřil.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. V důsledku nesprávné identifikace jednotlivých koní orgány veřejné moci, nelze jednoznačně určit, o kterých koních rozhodoval jaký orgán veřejné moci, i kdyby takové určení bylo možné stanovit, nelze z námitky porušení jmenované zásady ustoupit, neboť se trestní soudy nevypořádaly s tím, zda totožnost skutku je či není dána a pokud dána není, tak v čem se jednotlivé skutky liší natolik, že v určité části postačuje rozhodnutí o správním postihu a v části je třeba postihu trestněprávního. Jestliže soudy tuto zásadu neaplikovaly, přestože k tomu byly splněny podmínky, jedná se o porušení principu nullum crimen, nulla poena sine lege.
8. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena zásada oficiality, zásada vyhledávácí, zásada materiální pravdy a zásada volného hodnocení důkazů. Okresní soud se nezabýval jeho tvrzením, že není vlastníkem koní, a tedy nelze vyslovit trest propadnutí věci, neboť ten může soud uložit jen vůči věcem náležejícím pachateli. Stejně tak krajský soud tuto informaci ignoroval, vlastnictví nikterak neověřoval. Soud nesprávně a neoprávněně činil závěry o vlastnictví koní, ačkoliv ve spise založené dokumenty jasně dokládají, že vlastnictví bylo převedeno ze stěžovatele na svědka Z. a následně na dceru stěžovatele B. V. Pokud mu byl uložen trest propadnutí věci, aniž by byly oprávněně a nepochybně konstatovány podmínky pro uložení takového trestu a převedení vlastnického práva bylo označeno za "diskutabilní", čili právní jednání stěžovatele stran převodu vlastnického práva ke koním nebylo nijak spolehlivě zjištěno a hodnoceno, bylo zcela vyloučeno, aby odvolací soud trest propadnutí věci uložil. Nejvyšší soud se úvahou vedoucí k oprávněnému uložení trestu propadnutí věci snažil zhojit vadu řízení před soudy obecnými, a tedy jednal v příkrém rozporu s právem obviněného dosáhnout přezkoumání věci v dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Napadená rozhodnutí byla dle stěžovatele založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
9. Krajský soud pak dle stěžovatele nezákonně rozhodl o zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, čímž porušil zásadu zákazu reformace in peius a zásadu obžalovací, neboť tímto rozhodnutím změnil napadený rozsudek v rozsahu, který nevycházel z odvolání státního zástupce, jež sice bylo podáno v neprospěch stěžovatele, avšak pouze co do změny v rozsahu uložení rovněž trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku. Krajský soud a následně i Nejvyšší soud dle stěžovatele překročil zákonný rámec své pravomoci, a to tím, že vykročil v rozporu s § 2 odst. 8 a s § 259 odst. 4 tr. řádu ze své role. Krajský soud nutnost uložení tohoto trestu odůvodnil toliko svou domněnkou o "naprosté bezohlednosti" stěžovatele, aniž by vyjma věku a bezúhonnosti zvážil konkrétní okolnosti a poměry pachatele. Nemohl tak dostát principu subsidiarity přísnější trestní sankce obsažené v § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Nerespektováním tohoto ustanovení a § 259 odst. 4 tr. řádu, porušily odvolací i Nejvyšší soud princip legality trestního stíhání a ukládání trestů.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle jen za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Není tudíž účelné, aby se jimi Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu zabýval a opakoval to, co bylo již několikrát řečeno.
Taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší. S odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a na tyto odkazuje. Především pak na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se námitkami stěžovatele velmi podrobně zabýval a tyto přesvědčivým způsobem vypořádal (porušení zásady ne bis in idem v bodech 40 - 48, otázku aplikace zásady subsidiarity trestní represe v bodech 56 a 57, námitku nesplnění podmínky obsažené v § 70 odst. 3 tr. řádu k uložení trestu propadnutí věci stěžovateli v bodech 63 - 80 či námitku porušení zásady obžalovací a zásady zákazu reformationis i peius v bodech 82 - 91).
14. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Napadená rozhodnutí bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení § 120 a násl. trestního řádu. Ústavní soud přitom neshledal, že by obecnými soudy učiněné závěry o spáchání stíhaných trestných činů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
15. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu