6 Tdo 74/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání,

které podal obviněný J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 9 To 253/2019-1481, jako

soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn.

10 T 26/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 6. 2019, č. j. 10 T

26/2018-1420, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán

vinným přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b),

odst. 3 tr. zákoníku (ad I.) a zločinem obecného ohrožení dle § 272 odst. 1 tr.

zákoníku (ad II.), kterých se dopustil tím, že:

I.

ač byl jako podnikatel - chovatel na svém hospodářství vedeném v ústřední

evidenci zvířat s chovem skotu a koní pod reg. č. XY a reg. č. XY, XY, povinen

zajistit s ohledem na druh hospodářského zvířete, stupeň jeho vývoje, adaptaci

a domestikaci, životní podmínky odpovídající fyziologickým a etologickým

potřebám koní, tak, aby jim nebylo působeno utrpení a byla zajištěna jejich

pohoda v souladu se získanými zkušenostmi a vědeckými poznatky, po přesně

nezjištěnou dobu, do doby než došlo na základě rozhodnutí MěÚ Votice, Odboru

životního prostředí a památkové péče vydaných dne 20. 1. 2017 pod sp. zn.

2324/2017/ŽP-Po, dne 7. 2. 2017 pod sp. zn. 3155/2017/ŽP-Po a dne 17. 2. 2017

pod sp. zn. 4782/2017/ŽP-Po, k odebrání koní a k jejich umístění do náhradní

péče, ve smyslu ustanovení § 4 odstavce 1 písmeno c), j) a k) zákona č.

246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, týral zvlášť trýznivě koně

označené Státní veterinární správou pro Středočeský kraj čísly 0, 1, 2, 3, 4,

5, 6, 8, "5, 25, 29, a to tím, že je choval v nevhodných podmínkách, kde si

koně vzájemně způsobovali utrpění, a nezajistil slabším jedincům (mladým a

nemocným) dostatečný přístup ke krmivu, neposkytoval běžnou veterinární péči

nemocným jedincům, neposkytoval běžnou ošetřovatelskou péči zejména ošetření

kopyt, zubů, povrchních ran a základní péči o klisnu po porodu, neprováděl

dostatečně protiparazitální opatření, čímž koně vystavoval nepřiměřenému

působení stresových vlivů biologické povahy, protože nebyla-li nemocná nebo

poraněná zvířata bezodkladně ošetřena, trpěla bolestí, z důvodu slabosti

nemohla naplňovat své přirozené potřeby, co se týká napájení a krmení, kdy

konkrétně všichni přeživší i nepřeživší výše uvedení koně trpěli podvýživou,

vyhublostí, až extrémní vyhublostí, některá zvířata měla povrchová zranění,

vady srsti, otoky, zanícené zuby, neošetřená kopyta, do té míry, že nemohla

řádně chodit, byla začervená a napadena parazity, čímž způsobil u koní

označených č. 1, 3 a 25 smrt, ke které došlo ve dvou případech i přes veškerou

následnou veterinární péči v náhradním umístění,

II.

dne 16. 2. 2017 v 15:15 hod. úmyslně vjel osobním automobilem tovární značky

Mitsubishi Pajero, reg. zn. XY, do prostoru ohraničeného páskou na pastvině v

k. ú. XY, kde bylo v tu dobu při výkonu rozhodnutí Městského úřadu Votice č. j.

5110/2017/ŽP-Po shromážděno 26-27 koní a nejméně 20 lidí, konkrétně veterinární

lékaři, městští policisté, dobrovolní hasiči a Městským úřadem Votice přizvaní

dobrovolníci, kteří se podíleli na odchytu a odvozu koní, jejichž majitelem byl

obžalovaný, a poté riskantně a bezohledně v rozbahněném kluzkém prostoru

vozidlem jezdil a za použití klaksonu najížděl do nashromážděných koní určených

k odchytu a umístění do náhradní péče, kdy do koní při své jízdě vozidlem

fyzicky narazil, přičemž obžalovaný za neustálého troubení stádo dále vozidlem

plašil a rozháněl do všech směrů mezi účastníky odchytu, a to i přes

skutečnost, že jako dlouholetý a zkušený chovatel koní si musel být vědom toho,

že svým nebezpečným jednáním vyvolá u koní, kteří byli vystresovaní již

samotným odchytem, nevyzpytatelné a nekontrolovatelné chování, čímž

bezprostředně vydal zúčastněné osoby provádějící odchyt v nebezpečí smrti nebo

těžké újmy na zdraví.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za

použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku

podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr.

zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu

podnikání v oboru chov koní na dobu tří let.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku

rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 9 To

253/2019-1481, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený

rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 1, 3

tr. ř. soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem týrání

zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a

zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného

podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81

odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání

tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest

propadnutí věci, a to koní přesněji popsaných ve výroku citovaného rozsudku.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu podnikání v oboru chovu koní na dobu tří let a podle § 73

odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle § 256

tr. ř. soud odvolání obviněného zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný

prostřednictvím svého obhájce JUDr. Mgr. Pavla Pohorského dovolání, jež opřel o

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř., jelikož má za

to, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku

a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dále že bylo proti němu vedeno

trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a že mu byl uložen druh

trestu, který zákon nepřipouští.

5. Obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve

svém mimořádném opravném prostředku ke skutku pod bodem I. uvedl, že si je

vědom skutečnosti, že dovolání neslouží k samostatnému přezkoumávání skutkových

zjištění a ačkoli se závěry soudů o skutkových zjištěních v dané věci

nesouhlasí, napadá výše uvedené rozsudky z toho důvodu, že v nich uvedený

skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky přečinu týrání zvířat podle § 302 odst.

1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a to právě zejména u

kvalifikovaných skutkových podstat.

6. Obviněný má za to, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani

subjektivní stránka žalovaného přečinu, přičemž podotýká, že již ve svém

odvolání namítal příliš extenzivní výklad pojmu týrání ze strany nalézacího i

odvolacího soudu. Podle dovolatele bylo zcela opomenuto, že se v jeho případě

nejednalo o úplné neplnění chovatelských povinností či úmyslné usmrcení

zvířete, ale spíše o průvodní znaky jím realizovaného způsobu chovu koní

maximálně volným způsobem. Obviněný je přesvědčen, že pouze poskytoval i

starým, slabým, nemocným a hospodářsky nevyužitelným zvířatům, která by byla

jinými chovateli utracena, volnou a s přírodou souladnou možnost dožití. Jedná

se tak podle jeho mínění o „v podstatě přirozené scházení chovných zvířat“.

7. Dále obviněný uvádí, že koním rozhodně nezavinil ani z nedbalosti

bezdůvodné a nepřiměřené působení stresových vlivů. Odkazuje na skutečnost, že

pro všechna zvířata byl zajištěn dostatečný kapacitní přístřešek, krmivo, liz a

volně přístupná nezamrzající voda k napájení, přičemž chov byl realizován v

dostatečném prostoru. Prakticky všichni vypovídající svědci konstatovali, že

většina stáda vypadala dobře. Jednotlivé kusy, které dobře nevypadaly, byly ve

stavu nemoci, slabosti či snížené odolnosti, což bylo zapříčiněno přirozeným

výběrem v souladu s přírodními zákony. Svědci potvrdili, že zvířatům ve stádu

poskytoval dostatečnou veterinární péči, byť ne na zcela pravidelné bázi.

8. Obviněný spatřuje pochybení také v tom, že soudy obou stupňů

nezohlednily nenaplnění kritérií intenzity surového či trýznivého způsobu

týrání. K tomu dodává, že když byla většina koní ze stáda v dobré kondici v

důsledku způsobu chovu a způsobu, kterým dovolatel zajišťoval potřeby stáda,

pak stav jednotlivých kusů, které byly součástí stáda a měly tak stejný způsob

chovu a přístup k dovolatelem zajišťované péči, závěr o dosažení surového či

trýznivého způsobu týrání ze strany dovolatele není odůvodněn. Skutečnost, že

je v současné době zcela běžné vyčleňování (či utracení) nemocných nebo

umírajících jedinců ze stáda, aby většina, která je v lepším stavu, nebyla

pohledem na tyto kusy traumatizována, podle obviněného neznamená, že je taková

praktika správná. Následně opakuje, že on sám se pouze staví za přirozený chod

věcí, který končí tím, že ve stádu zůstávají i kusy v horším fyzickém či

psychickém stavu. Nic z toho však podle obviněného nesplňuje již zmiňovanou

intenzitu týrání, přičemž k podpoře tohoto tvrzení cituje komentář k trestnímu

zákoníku.

9. Obviněný taktéž podotýká, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s

jeho námitkou týkající se neprokázané příčinné souvislosti mezi jeho způsobem

chovu a smrtí koní označených jako č. 1, 3 a 25. Podle obviněného mohly zmíněné

kusy stejně tak pravděpodobně uhynout v důsledku jednání vytýkaného dovolateli

jako v důsledku stresu, kterému byly vystaveny při živelně prováděném odchytu.

Obviněný poté poukazuje na příčiny úmrtí těchto koní. U klisny č. 25 údajně

došlo k oběhovému selhání již během odchytu, u koně č. 3 došlo k úhynu až po 16

dnech od odchytu, podle pitevního protokolu v důsledku narušeného vylučovacího

aparátu, a tedy z endogenní příčiny, u klisny č. 1 pak ke smrti došlo jejím

utracením, o kterém však nerozhodl dovolatel, ale svědkyně H. – P. Obviněný se

domnívá, že u žádného z těchto úmrtí není možné vysledovat přímou souvislost s

jeho jednáním a v přičtení smrtí uvedených kusů shledává porušení zásady in

dubio pro reo.

10. K uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

obviněný předkládá, námitku porušení zásady ne bis in idem, když o totožném

jednání bylo nejdříve pravomocně rozhodnuto jako o správním deliktu podle § 27a

odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a

rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017, č. j. 26359/2017/ŽP-Po,

byl potrestán pokutou ve výši 60 000 Kč. K tomu dodal, že předmětem útoku v

obou řízeních byli stejní koně, či nejméně alespoň část z nich. Nalézací soud

se i přes opakované žádosti a výzvy obhajoby reálně nezabýval identifikací

jednotlivých koní, a to ani živých ani uhynulých či utracených. Nyní již není

možné určit, který kůň je který, což je ale skutečnost, která nemůže být žádným

způsobem přičítána k tíži dovolatele a naopak způsobuje důvodné pochybnosti o

samotné identifikaci předmětů trestného činu. Minimálně část koní je tak

uvedena v obou rozhodnutích. Z porovnání počtu koní uvedených v podkladech v

trestním spise a rozhodnutí MÚ je zřejmé, že počty koní nesouhlasí a minimálně

dva kusy, avšak pravděpodobně více, jsou shodné.

11. Obviněný má za to, že odvolacím soudem citované usnesení Nejvyššího

soudu sp. zn. 3 Tdo 1534/2018, kterým tento soud odůvodňoval neopodstatněnost

jeho námitek, podporuje spíše pro jeho vlastní argumentaci. Zásadu ne bis in

idem ve smyslu Úmluvy je namístě vztáhnout mj. na případ dvou po sobě

následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a

poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin). V otázce

totožnosti činu obviněný na podporu svých tvrzení odkazuje na nespecifikovaná

rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž při zákazu stíhání

pro druhý trestný čin, je důležité hodnotit, zda je tento druhý čin založen na

totožném nebo alespoň v podstatných rysech totožném skutku, a to na základě

jeho popisu bez ohledu na případné odlišnosti jeho právní kvalifikace v obou

řízeních. Současnou existencí pravomocného správního rozhodnutí o přestupku a

jeho potrestáním v trestním řízení podle dovolatele způsobilo také porušení

zásady subsidiarity trestní represe. Pro jeho případ existuje alternativní

řešení cestou méně citelného správního postihu a k tomuto postihu již došlo,

čímž byla zjednána dostatečná náprava. Bylo-li jej možné postihnout prostředky

správního práva a uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu,

neměla být proti němu uplatněna trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky.

Pokud se soudy rozhodly neaplikovat zásadu subsidiarity trestní represe,

přestože k tomu byly splněny podmínky, jedná se o porušení principu nullum

crimen, nulla poena sine lege.

12. Ke skutku pod bodem II. obviněný uvedl, že jeho jednání nenaplnilo

zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyl

mu prokázán úmysl vydat zúčastněné osoby provádějící odchyt v nebezpečí smrti

nebo těžké újmy na zdraví. Z toho důvodu je možné zjištěný skutek posoudit

maximálně jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1

tr. zákoníku, případně trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.

zákoníku. V okamžiku skutku jednal pod tlakem dlouhodobé intenzivní mediální

kampaně, ve stavu silného rozrušení a ve chvíli, kdy jemu vyčítaný stav v chovu

stáda řešil odprodáním celého stáda, ke kterému měl vytvořený citový vztah. V

dané chvíli neměl informace o oprávněnosti výkonu rozhodnutí Městského úřadu

Votice č. j. 5110/2017/ŽP-Po (které ani v té době vydáno nebylo) a byl vystaven

scéně, kdy jemu neznámé osoby na pozemcích jeho rodiny shromažďovaly koně a

snažily se je nakládat na přepravní prostředky. Svoji reakci označuje za zcela

pochopitelnou. Jakmile byl ze skupiny osob napaden házením kamenů na jeho

vozidlo, pokoušel se místo opustit, což potvrdil i svědek Z. Uvedenému svědkovi

by pak musel být zjevný i úmysl obviněného najíždět do koní, jelikož tento byl

s ním v té chvíli v kabině vozidla. Svědek Z. však potvrdil jeho obhajobu o

snaze opustit místo a vyhnout se útokům. Kličkování ve vozidle a troubení

označuje obviněný za logické. Snažil se tak upozornit osoby a zvířata na

pohybující se vozidlo. Na jeho vozidlo byla zvířata zvyklá. Příčinou jejich

strachu mohla být přítomnost osob útočících na jeho vozidlo. Obviněný má

vzhledem k výše uvedenému za to, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní

stránka trestného činu obecného ohrožení. Jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat

nebezpečný následek a on neměl v žádném okamžiku úmysl takový následek vyvolat

ani jej nepředpokládal. Nebezpečný následek ve výsledku ani nenastal. K podpoře

tohoto tvrzení cituje dovolatel rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo

1553/2016, sp. zn. 4 Tdo 1092/2017 a různé trestněprávní publikace včetně

komentáře k tr. zákoníku.

13. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř. Napadenému rozsudku krajského soudu vytýká nezákonnost v části, jíž byl

vysloven trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,

konkrétně týraných koní. Upozorňuje, že trest propadnutí věci je podle § 70

odst. 3 tr. zákoníku možné uložit pouze vůči věcem náležejícím pachateli.

Rozhodující je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 21/71 stav v době

vyhlašování rozsudku. Odvolací soud ignoroval informaci dovolatele, že

předmětná zvířata nejsou jeho vlastnictvím, neboť převedl vlastnické právo na

svědka Z. a následně na dceru obviněného B. V. V době vyhlášení rozsudku

nalézacím soudem tedy byla vlastníkem předmětných koní dcera obviněného, což je

prokazatelné dokumenty založenými ve spise. Nadto dovolatel trvá na své

námitce, že trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku je možné

uložit pouze u věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. Z

provedeného dokazování však vyplývá pouze skutečnosti, že údajně týraní koně

jsou hmotným předmětem útoku nikoliv však výnosem nebo nástrojem. Jak státnímu

zástupci, tak odvolacímu soudu musela být z trestního spisu zcela zjevná

nemožnost uložení trestu propadnutí věci s odkazem na § 70 odst. 3 tr.

zákoníku. Argumentaci vztahující se k vlastnictví koní, kterou odvolací soud

podle obviněného použil ve zjevné snaze potrestat jej přísnějším způsobem,

označil za zjevně zcestnou a v právním státě neudržitelnou.

14. K témuž dovolacímu důvodu dovolatel ještě namítl, že odvolací soud

nezákonně rozhodl o zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových

vozidel podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný v tomto spatřuje porušení

zásady zákazu reformace in peius a zásady obžalovací, neboť napadený rozsudek

byl změněn v rozsahu, který nevychází z odvolání státního zástupce, jež bylo

podáno v jeho neprospěch. Státní zástupce totiž ve svém odvolání výslovně

uvedl, že s výroky o trestech učiněných soudem prvního stupně souhlasí a

domáhal se toliko změny v rozsahu uložení rovněž trestu propadnutí věci podle §

70 tr. zákoníku. Napadeným rozhodnutím odvolací soud podle dovolatele překročil

zákonný rámec své pravomoci a vykročil v rozporu s § 2 odst. 8 tr. ř. a § 259

odst. 4 tr. ř. ze své role nezávislého a nestranného soudu. Pokud takto rozhodl

na základě zjevně nesprávného odvolání státního zástupce a navíc i při porušení

zákazu reformace in peius, pak rozhodnutím, jímž uložil trest, jež nebyl

navržen, a proti kterému již není možné podat řádný opravný prostředek, porušil

zásadu zákazu překvapivých rozhodnutí a zatížil své rozhodnutí vážnou vadou

nesoucí znaky libovůle, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces

podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

15. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě

napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.

16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil

prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupkyně“), jež v návaznosti na obviněným uplatněné

dovolací důvody a shrnutí námitek, které vůči napadeným rozhodnutím vznesl,

uvedla následující skutečnosti.

17. Státní zástupkyně shledává argumentaci obviněného vyhovující

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž dodává, že

pokud tento odkazuje na aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o

ochraně lidských práv a základních svobod, pak ji bylo namístě doplnit námitkou

nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm.

k) tr. ř. Dále je podle ní třeba konstatovat, že trestní řád nestanoví překážku

„ne bis in idem“ ve vztahu správní delikt – trestný čin, a proto je možné přímo

aplikovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která se ve

smyslu dovolatelem použitého odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.

2019 sp. zn. 3 Tdo 1534/2018 (ASPI – JUD420567CZ) vztahuje jak na činy patřící

podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi

přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. S

odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 11 Tdo 738/2003

a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) znamená

zásada „ne bis in idem“ zákaz dvojího stíhání a potrestání za trestný čin, ale

i za přestupek či jiný správní delikt. Pokud určitým vývojem prošla i

judikatura ESLP v otázce možného jednočinného souběhu trestného činu a

správního deliktu a možnosti odsouzení soudem za trestný čin a správním orgánem

za správní delikt, pak je třeba v této souvislosti poukázat na rozhodnutí

velkého senátu ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03, viz

Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník XII, č. 2/2009, s.

103 – 112), kde byl vysloven závěr, že uvedené ustanovení Úmluvy zakazuje

stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento založen na totožném skutku či v

podstatných rysech totožném skutku, a to bez ohledu na případné odlišnosti v

právní kvalifikaci skutku v obou řízeních.

18. K otázce totožnosti skutku státní zástupkyně připomenula, že je

zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při

rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání,

c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a

b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech,

jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo

následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z

tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění

či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář.

II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682).

19. Dodala, že jednání a následek, popřípadě další právně relevantní

skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho,

jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v

rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o

přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry

skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.

20. Zmínila dále, že odvolací námitkou obviněného ohledně porušení

zásady „ne bis in idem“ se již zabýval druhostupňový soud, a to na jeho

argumentačním podkladě, že za totožné jednání, které bylo kvalifikováno jako

správní delikt podle § 27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu

zvířat, již byl potrestán rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017

pod č. j. 26359/2017/ŽP – Po, a to pokutou ve výši 60.000 Kč. V posuzovaném

případě předmětného trestního řízení byl dovolatel trestně stíhán a následně i

pravomocně odsouzen za to, že se v rámci přisouzeného časového období,

předcházejícího vydání tam označeného rozhodnutí orgánu státní správy ze dne

20. 1. 2017 o odebrání koní a o jejich umístění do náhradní péče, dopouštěl

vůči tam číselně označeným 11 koňům tam popsaného jednání ve smyslu naplnění

právního pojmu týrání v zákonných variantách ustanovení § 4 odst. 1 písm. c),

j) a k) zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, a to nejen v

kvalitě zvláště trýznivého způsobu takového zlého nakládání se zvířaty, ale za

přitěžujících okolností způsobení jejich smrti u tří tam označených kusů z

celkového počtu takto týraných a tedy jeho činem takto postižených zvířat

většího počtu. Podle státní zástupkyně odvolací soud správně naznal, že právě

těmito okolnostmi, zvyšujícími závažnost týrání zvířat, pro které byla použita

právní kvalifikace skutku, odpovídající kvalifikované skutkové podstatě

trestného činu, se skutek odlišoval od skutku postiženého v rámci shora

označeného přestupkového řízení. Toto se podle výrokové části shora označeného

rozhodnutí orgánu státní správy (vztahující se buď na očipované koně s číselným

označením jejich čipové identifikace, nebo na koně identifikované popisem podle

pohlaví, stáří a vybarvení srsti) netýkalo koňů, kteří se stali předmětem

dovolateli přisouzeného jednání v rámci dotčeného trestního řízení a kteří byli

v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině označeni jednoduchým číslováním.

Stala-li se předmětem trestného útoku ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty

přečinu týrání podle § 302 tr. zákoníku navíc jiná zvířata, než ta, za jejichž

týrání a utýrání byla vyvozena dovolatelova odpovědnost za spáchání přestupku

ve smyslu § 27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., pak se i v případě

shody, resp. dílčí shody ve způsobu, jakým v obou porovnávaných případech k

týrání docházelo [srov. § 4 odst. 1 písm. j), k) téhož zákona u přestupkového

řízení, § 4 odst. 1 písm. c), j), k) u řízení trestního], nemůže jednat o

žádnou z výkladových variant právního pojmu totožnosti skutku. Odvolací soud

tak pod bodem 31. odůvodnění svého rozsudku zcela důvodně nepřisvědčil námitce,

že v daném případě došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, neboť se nemohl

ztotožnit se závěrem, že se předmětem proběhlého přestupkového řízení a řízení

trestního stal jeden a tentýž skutek.

21. Státní zástupkyně naznala, že se nelze přiklonit ani k tomu

dovolatelovu stanovisku, že k vytýkanému porušení zásady „ne bis in idem“

přistupuje i porušení zásady subsidiarity trestní represe. Zvláště pak za

stavu, že dovolatel níže uvedeným způsobem argumentuje tím, že znaky skutkové

podstaty přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b),

odst. 3 tr. zákoníku naplněny nebyly a uplatnění jeho trestní odpovědnosti a

následků s ní spojených nepřichází do úvahy, neboť je možno jej postihnout

prostředky správního práva pro jednání, které trestným činem není, resp. že se

tak již stalo právě s poukazem na shora označené rozhodnutí vydané v rámci

přestupkového řízení (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod

č. j. Tpjn 301/2012 o aplikaci principu „ultima ratio“ u méně závažných

trestných činů).

22. K namítané nesprávnosti právního posouzení skutku pod bodem 1.

výroku státní zástupkyně uvedla, že obviněný sice vyslovil své přesvědčení, že

se nemohl dopustit přečinu týrání zvířat jak po objektivní tak i po subjektivní

stránce, a to ani ve smyslu návětí ustanovení § 302 tr. zákoníku, neboť jeho

jednáním nedošlo k naplnění znaku týrání, čímž měl evidentně na mysli

charakteristiku tohoto právního pojmu podle výkladového ustanovení § 4 odst. 1

písm. c), j) a k) zákona na ochranu zvířat, nicméně vycházel ze své setrvalé

obhajoby, že starým, nemocným a hospodářsky nevyužitelným zvířatům (kterým jiní

chovatele poskytují milosrdnou smrt jejich utracením) poskytl možnost dožití v

souladu s přírodou a že tedy nespáchal jednání, kterým se měl tohoto trestného

činu dopustit. Jím uplatněné výhrady se tak podle jejího hodnocení vztahují k

rozhodným skutkovým okolnostem dovolatelova jednání, které v rámci své obhajoby

v rozporu s opatřeným skutkovým stavem věci a jeho důkazní oporou zcela popírá.

Nabízí vlastní versi skutkového děje o tom, že jím praktikovaný přírodní způsob

dožití starých a nemocných kusů rozhodně nelze spojovat s právním závěrem o

takovém způsobu zlého nakládání se zvířaty, který by odpovídal naplnění

právního pojmu týrání. Při uplatnění takové argumentace však přehlíží, že

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není naplněn

námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem

hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

23. Státní zástupkyně usuzuje, že podnět k dovolacímu přezkumu dovolatel

nezaložil ani tehdy, pokud s tímtéž poukazem na přirozené scházení zvířat

vyloučil naplnění druhé zákonné varianty zlého nakládání se zvířaty ve smyslu

základní skutkové podstaty přečinu podle § 302 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o

týrání zvířat zvláště trýznivým způsobem, ke kterému v daném případě podle jeho

názoru nedošlo, neboť zvířata nebyla vystavena extrémním bolestem, utrpení a

šokujícím prožitkům na hranici snesitelnosti (viz přiměř. rozhodnutí č. 6/2002

Sb. rozh. tr.). Tento judikatorní odkaz se i přes jeho přiměřené použití

především nejeví příhodným z hlediska námitky absentující kvality způsobu

týrání zvířat (zvlášť trýznivým způsobem jak bylo podle odpovídající části věty

právní přisouzeno) ve smyslu shora uvedené právní kvalifikace základní skutkové

podstaty tohoto přečinu. Jeho případné použití se totiž vztahuje k otázce

posouzení přitěžující okolnosti ve smyslu § 302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,

spočívající ve způsobení týranému zvířeti takovým činem smrt při naplnění pojmu

utýrání zvířete, kterým je každé usmrcení zvířete způsobem, které mu působí

nepřiměřenou bolest, popř. jemuž předchází vystavení bolestem či šokujícím

prožitkům, a to i trvajícím kratší dobu. Podmínky dovolatelova jednání ve

smyslu § 302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku totiž byly zpochybněny argumentem

nedostatku příčinné souvislosti mezi shora uvedeným fatálním trestným následkem

a jednáním jemu přisouzeným s tím, že k úmrtí koňů č. 1, 3 a 25 mohlo dojít i v

důsledku stresu, kterému byly vystaveny při živelně prováděném odchytu a tedy

bylo na místě použití zásady „in dubio pro reo“. Odůvodnění této námitky je

však toliko skutkové povahy, pokud byla uplatněna s důrazem na pochybnosti ve

skutkových zjištěních této otázky se týkajících a jednoznačně vyplývajících ze

znaleckých závěrů znalkyně MVDr. Barbory Bezděkové, podle nichž celkový

zdravotní stav odebraných koní v době veterinárního vyšetření MVDr. A. H. a

opakovaného vyšetření touto znalkyní byl velmi špatný až kritický. Všichni

odebraní koně, a to přeživší i nepřeživší trpěli podvýživou, vyhublostí až

extrémní vyhublostí. Tři odebraní koně museli být utraceni nebo uhynuli. Na

základě pitevních protokolů bylo možno konstatovat, že stav jejich organismu

byl kritický a neslučitelný se životem. Proto lze jen mimo rámec podaného

vyjádření poukázat na postoj jmenované znalkyně k závěrům MVDr. Zeleného,

vystupujícího na straně obhajoby tak, jak je rozveden pod bodem 23. odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu, jakož i na způsob vyhodnocení protichůdných

znaleckých závěrů obou veterinárních kapacit ve prospěch prve jmenované

znalkyně právě s akcentem na obsah podkladových materiálů, ze kterých vycházela

při posouzení m. j. i příčiny fatálního zdravotního stavu dotčených tří koní,

pro který buď sami uhynuli, nebo jeden z nich musel být utracen (srov. bod 43 –

44. odůvodnění jeho rozsudku).

24. Podle státní zástupkyně nelze dovolateli přisvědčit v tvrzení, že

odvolací soud přistoupil k extenzívnímu výkladu pojmu „týrání“. Vedle soudem

poukázaného srovnatelného případu týrání 41 kusů skotu a koní (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. 7 Tdo 682/2014), je možno připojit

i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1655/2011,

popisující nevhodné podmínky chovu 18 kusů hospodářských zvířat v intenzitě,

odpovídající tak jako v případě prve judikovaném přisouzené právní kvalifikaci

jednání podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku,

jak je tomu v nyní posuzované trestní věci.

25. Ani při uplatnění námitky nesprávnosti právního posouzení skutku pod

bodem 2. výroku o vině nevycházel obviněný podle názoru státní zástupkyně z

jeho skutkového podkladu, ale pouze ze své setrvalé obhajoby. Byl totiž uznán

vinným tím, že úmyslně vjel do prostoru ohraničeného páskou na označené

pastvině, na které se při výkonu tam specifikovaného rozhodnutí Městského úřadu

Votice nacházelo 26 - 27 koní a nejméně 20 osob tam vyjmenovaného profesního

zaměření, jakož i dobrovolníci, přičemž do koní najížděl a následně také

narazil a za neustálého troubení klaksonu je plašil a rozháněl mezi všechny

účastníky odchytu. Nebyl tedy uznán vinným za to, že se uvedený prostor snažil

opustit poté, co byl skupinou osob napaden házením kamenů na jím řízené

vozidlo, ale pro jednání, které této situaci předcházelo a které ji vyvolalo. Dovolatelem uplatněná námitka, že rozhodně neměl v úmyslu vyvolat nebezpečný

následek a ani nemohl předpokládat, že by mohl nastat, tedy nevychází ze

skutkových okolností jeho jednání, na jejichž podkladě soudy dospěly k právnímu

závěru o jeho jednání v předepsané formě zavinění tento ohrožující účinek

pokrývající. Navíc jím použitý judikatorní odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu

pod sp. zn. 6 Tdo 1553/2016 ze dne 31. 5. 2016 (který se má vztahovat k výkladu

stavu obecného nebezpečí a jeho pokrytí úmyslným zaviněním pachatele), se podle

verse tohoto rozhodnutí v systému ASPI dotýká otázky aplikace zásady

subsidiarity trestní represe na jednání, vykazující znaky přečinu výtržnictví

ve smyslu § 358 tr. zákoníku a vyvolané okolnostmi, které ke spáchání

přisouzeného jednání vedly. Jen s jistou dávkou tolerance pak lze považovat za

kvalifikovaný dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017

sp. zn. 4 Tdo 1092/2017, které se ke zpochybněné formě zaviněného vyvolání

účinku ohrožovacího deliktu v podobě „obecného nebezpečí“ skutečně vztahuje. Aplikace tohoto judikátu však v dovolatelův prospěch nevyznívá, jestliže se z

odůvodnění tohoto rozhodnutí podává: „.... nepodaří-li se z dostupných důkazů

spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatele ke svému činu veden, nelze z

toho mechanicky usuzovat na absenci jeho úmyslu, jestliže je tento jeho úmysl

dostatečně zřejmý z ostatních okolností činu, zejména ze způsobu provedení

útoku, použitelného prostředku, volby místa, kde se shromažďuje větší počet

osob apod.“. Na dovolatelovo úmyslné jednání totiž nesporně ukazuje jím zvolený

způsob, jakým se ve tvrzené obraně proti průběhu výkonu rozhodnutí orgánu

státní správy bránil (viz jeho jednání ve své podstatě popsané shora) a ze

kterého je nade vši pochybnost zřejmé, že v postavení dlouholetého a zkušeného

chovatele koní si musel být vědom toho, jaké nevyzpytatelné a nekontrolované

jednání ze strany samotným odchytem již vystresovaných koňů vyvolá. Jednal

tudíž při povědomí i toho faktu že jsou koně v takové situaci schopni člověka

porazit, šlápnout na něj a způsobit mu závažná zranění a v některých případech

i smrt (srov. vyjádření znalkyně MVDr. Bezděkové a vyjádření Agronomické

fakulty Mendelovy university v Brně).

Jeho jednání v rámci jím vyvolaného

obecného nebezpečí tedy nesporně zahrnovalo minimálně srozumění s tím, že

větší počet osob (cca 20) vydává v nebezpečí těžké újmy na zdraví a případně i

smrtelného zranění tak, jak ostatně vyplývá z tomu odpovídající části popisu

tzv. skutkové věty výroku o vině, vztahující se k okolnostem jeho úmyslného

zavinění.

26. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

dovolatel odvolacímu soudu vytýká nezákonnost té části výroku o trestu, kterou

podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil trest propadnutí věci s tím,

že podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku se jasně stanoví, že trest propadnutí věci

může soud uložit pachateli, jen jde-li o věc, která mu náleží, resp. s poukazem

na judikát sp. zn. 6 Tz 21/71 musí být taková podmínka splněna v době

vyhlašování rozsudku. Jeho námitce ve smyslu výše označeného dovolacího důvodu,

že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, však přisvědčit

nelze a nelze se ani ztotožnit s tím jeho názorem, že odvolací soud ignoroval

jeho informaci, že vlastníkem koní, na které se tento druh trestu vztahuje, je

jeho dcera B. V., a že k době vydání svého rozhodnutí takovou informaci ani

nikterak neověřoval. Touto otázkou se však odvolací soud zabýval dostatečným

způsobem pod bodem 43. svého rozsudku, a to jak s poukazem na rozsudek

Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 8 C 118/2017 ve spojení s

rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018 sp. zn. 27 Co 237/2018,

tak i na rozhodnutí Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017 č. j.

26359/2017/ŽP – Po, ze kterých vyplývá, že uvedená podmínka postupu podle § 70

odst. 3 věta prvá tr. zákoníku splněna byla. V uvedeném směru pak lze dále

odkázat na právní kvalitu kupní smlouvy, předložené na úrovni nalézacího soudu

k důkazu o tom, že dne 14. 2. 2017 došlo k prodeji předmětného stáda koní J. Z.

27. Pokud dovolatel setrvává na námitce, že trest propadnutí věci nebylo

možné uložit také proto, že předmětní koně, byli „hmotným předmětem útoku“

nikoli tedy „výnosem“ ani „nástrojem“, pak přehlíží, že mu tento druh trestu

byl uložen v souvislosti s jednáním pod bodem 2. výroku o vině, kdy ohrožovací

účinek trestného činu ve smyslu § 272 odst. 1 tr. zákoníku nastal v důsledku

úmyslného najíždění vozidlem do stáda koní, a tedy v důsledku jednání

způsobilého vyvolat nepředvídatelné reakce koní vůči tam přítomným osobám. Tyto

koně totiž použil jako nástroj ke spáchání trestného činu ve smyslu § 70 odst.

2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019 tak, jak odvolací soud

na podkladě použitých judikatorních odkazů na možnost zahrnutí zvířat pod pojem

nástroj trestného činu, jakož i na důvodovou zprávu k zákonu č. 287/2018 Sb.

uzavřel.

28. Státní zástupkyně přisvědčila důvodnosti dovolatelovy námitky, že

uložením trestu zákazu činnosti došlo k porušení zákazu reformationis in peius.

Odvolací soud tímto výrokem změnil výrok o trestu v jeho neprospěch v rozsahu,

který nevychází z odvolání státní zástupkyně, z jehož písemného vyhotovení se

podává, že se plně ztotožnila s výrokem o trestu odnětí svobody, nespojeného s

jeho přímým výkonem, doplněným o trest zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu

podnikání v oboru chovu koní, považovala však za nezbytné uložení majetkové

sankce v podobě trestu propadnutí věci, a to specifikovaných týraných koní.

Kromě toho, že jí bylo na odvolací úrovni plně vyhověno zpřísněním trestního

postihu obviněného ve smyslu jejího odvolacího návrhu, bylo o dalším trestu

zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku (adekvátně ve vztahu k

jednání ad 2. výroku o vině a za předepsaných zákonných podmínek jeho ukládání)

rozhodnuto nad jeho rámec. V posledně uvedeném rozsahu zpřísnění výroku o

trestu se tak podle mínění státní zástupkyně stalo bez odpovídající procesní

opory ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. a tedy způsobem, zakládajícím vadu

rozsudku odvolacího soudu, spočívající v porušení zákazu reformationis in peius.

29. Prostředkem nápravy takového pochybení se podle státní zástupkyně

může stát v této souvislosti uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř., neboť Nejvyšší soud v uvedeném směru již judikoval: „Uložení

určitého druhu trestu nebo v určité výměře při porušení zákazu reformace in

peius by bylo možné považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)

trestního řádu, protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zmíněným

zákazem, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná

výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného

druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní

sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem)“ - srov. ASPI –

JUD286184CZ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo

246/2015.

30. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu

dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského

soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 9 To 253/2019, v oddělitelném výroku,

kterým byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu

činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1

(jednoho) roku, jakož aby zrušil případná rozhodnutí na zrušenou část

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm.

b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřila souhlas s

projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí

Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.

ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,

zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě

a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.

2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§

265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze

podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti

dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §

265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky

naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v

případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona

bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na

některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení § 11 odst.

1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní vůbec zahájit a pokud

bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť

výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody

nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný

v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního

stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172

odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1

písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1

písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k

jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k

odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci

samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto

důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé

ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž

pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního

stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání,

nezakládají tento dovolací důvod.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v

případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,

že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud

tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle

norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je

při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek

nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

35. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.

1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně

uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových

zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi

provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem

prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen

soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.

ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného

dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této

Úmluvě.

36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro

existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v

pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve

dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový

druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný

uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména

případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr.

zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v

konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit

některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen

těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním

zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací,

trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za

peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

38. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že

Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§

265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní

iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má

zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.

ř.).

39. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení

dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

40. Ve vztahu k námitce dovolatele, že v jeho případě došlo k porušení

zásady ne bis in idem, neboť bylo ohledně totožného skutku nejdříve pravomocně

rozhodnuto v rámci správního řízení a poté znovu v trestním řízení, Nejvyšší

soud nejdříve připomíná informace vyplývající z obsahu spisu.

41. Dovolatel byl (č. l. 504) rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne

11. 9. 2017 č. j. 26359/2017/ŽP-Po (dále též „správní rozhodnutí“) uznán vinným

správním deliktem podle § 27a odst. 1 písm. b) č. 246/1992 Sb., na ochranu

zvířat proti týrání (dále „ZOZ“). Dopustil se tedy týrání zvířat, jímž se podle

§ 4 odst. 1 písm. j), k) ZOZ rozumí vyvolání bezdůvodného nepřiměřeného

působení stresových vlivů biologické a fyzikální povahy a chování zvířat v

nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení.

Týraní koně byli ve správním rozhodnutí vymezeni z větší části podle čísel čipů

a částečně ohledně 3 uhynulých, neočipovaných koní udáním pohlaví, věku,

případně barvy. Ve vztahu k čipy nespecifikovaným koním se jednalo konkrétně o

klisnu, ryzku s odznaky; hřebečka, hnědáka, stáří 8 měsíců; klisnu, tmavou

ryzku (č. l. 504-505).

42. Ze správního rozhodnutí vyplývá, že dovolatel nedostatečně

kontroloval zdravotní stav koní podle § 11 odst. 1 ZOZ a tudíž se slabým nebo

nemocným zvířatům nedostalo potřebného ošetření, přičemž veterinární péče

nebyla poskytována ani kusům, u kterých byla označena za neodkladnou. Ve

spojitosti s tímto byla zjištěna například i hříbata ve špatném výživovém

stavu, z nichž jedno nebylo schopné bez pomoci vstát a napojit se, přičemž

dovolatel ho nechával ležet na místě, dále byl nalezen kadáver jiného hříběte

neodklizený alespoň tři dny. Vzhledem k neposkytnutí bezodkladného ošetření

nemocným nebo poraněným zvířatům správní orgán konstatoval, že jde o týrání ve

smyslu § 4 odst. 1 písm. j) ZOZ. Dále ze správního rozhodnutí vyplývá, že

dovolatel choval koně v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si vzájemně

způsobovali utrpení ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) ZOZ. Příkladem tohoto týrání

je nesprávné užívání pomůcek k chovu koní vedoucí k riziku jejich poranění,

konkrétně v případě koně tmavého hnědáka, chovaného na statku, bylo

konstatováno porušení § 12a odst. 2 ZOZ, když měl na sobě ohlávku s provazem

vedoucím až k zemi, tudíž hrozilo přišlápnutí provazu a zranění zvířete. Při

další z kontrol byl zjištěn kůň, samec, vraník, který byl chován v areálu

statku, kde se volně pohyboval po dvoře mezi skládkou pneumatik, dřeva a

dalšího materiálu, odstavenými vozidly a zemědělskými stroji, přičemž v takovém

prostředí hrozí poranění koně. Příkladem uvedeného způsobu týrání je taktéž

chybný způsob poskytování potravy, neboť se jedná o velké stádo a i když je

koním potrava poskytnuta v dostatečné míře níže v hierarchii postavené kusy

nejsou schopny se k předloženému krmivu dostat, jelikož jsou odháněny a

zraňovány ostatními koňmi. Při jedné z kontrol bylo také zjištěno, že dovolatel

omezoval výživu koní poskytováním neplnohodnotné stravy v omezeném množství a

nevhodného zdroje napájení, v čemž bylo správním orgánem spatřováno týrání ve

smyslu § 4 odst. 1 písm. c) ZOZ (č. l. 505-507).

43. Za výše popsaný správní delikt byla dovolateli podle § 27a odst. 20

písm. a) ZOZ uložena pokuta ve výši 60.000 Kč (č. l. 507), zároveň mu bylo

podle § 27b odst. 2 písm. a), b) téhož zákona uloženo propadnutí týraných

zvířat specifikovaných podle čísel čipů spolu s hříbaty narozenými v režimu

předběžné náhradní péče (16 kusů) a hříbat narozených v době vydání předmětného

rozhodnutí do nabytí jeho právní moci (č. l. 508). Podle § 79 odst. 5 správního

řádu byla dovolateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000

Kč (č. l. 507). V odůvodnění správního rozhodnutí je uvedeno, že v průběhu

správního řízení se správní orgán dozvěděl o zahájení úkonů trestního řízení

podle § 158 odst. 3 tr. ř. ohledně 11 koní ze stáda dovolatele, přičemž z

tohoto důvodu rozhodl o vyloučení 2 koní nespadajících mezi těchto 11 kusů ze

řízení sp. zn. 2622/2017/ŽP-Po (č. l. 510-511) a usnesením ze dne 17. 5. 2017

č. j. 14204/2017/ŽP-Po toto řízení přerušil (č. l. 398). Posléze tedy bylo

vedeno správní řízení pod sp. zn. 17593/2017/ŽP-Po vyvěrající ve správní

rozhodnutí č. j. 26359/2017/ŽP-Po (pokuta 60.000 Kč a propadnutí koní, viz

výše) a přerušené správní řízení pod sp. zn. 2622/2017/ŽP-Po ohledně

zmiňovaných 11 koní (č. l. 511).

44. Jakkoli lze připustit, že soud prvního stupně se k otázce

dovolatelem vznášeného porušení zásady ne bis in idem vzhledem k

předcházejícímu správnímu rozhodnutí [tj. rozhodnutí Městského úřadu Votice ze

dne 11. 9. 2017, č. j. 26359/2017/ŽP-Po, jímž byl uznán vinným správním

deliktem podle § 27a odst. 1 písm. b) ZOZ a jímž mu byla uložena pokuta ve výši

60.000 Kč a zároveň mu bylo podle § 27b odst. 2 písm. a), b) téhož zákona

uloženo propadnutí týraných zvířat] ve svém rozsudku explicitně nevyjádřil, ač

v narativní části jeho odůvodnění všechny podstatné skutečnosti zmínil (viz

body 25. až 30. rozsudku), obsahově shodnou (odvolací) námitkou se zabýval soud

druhého stupně, který se k ní vyslovil v bodě 31. svého rozsudku. Z něj je

nezbytné připomenout zejména to, že již odvolací soud upozornil na fakt, že

odsuzující rozsudek soudu prvního stupně se týká jednání obviněného ve vztahu k

jiným koním, než těm, za jejichž týrání ve smyslu zákonného znaku ZOZ byl

postižen správním rozhodnutím.

45. Vůči takovému závěru se dovolatel vymezuje ve svém mimořádném

opravném prostředku, kdy poukazuje na skutečnost, že již ve svém odvolání

namítal, že předmětem útoku byly titíž koně, či nejméně alespoň část z nich.

Zmiňuje, že otázce jejich identifikace nebyla věnována dostatečná pozornost a

snaží se dovolací soud přesvědčit, že minimálně část koní je uvedena v obou

rozhodnutích.

46. Pomine-li dovolací soud, že znesnadnění jednoznačné identifikace

zapříčinil svým jednání především obviněný, pak musí konstatovat, že skutkové

námitky obviněného týkající se identifikace koní nemají dostatečnou

přesvědčivost a nejsou způsobilé zvrátit správnost napadených rozhodnutí, příp.

vést k závěru, že došlo k namítanému porušení zásady ne bis in idem a tudíž

obviněným tvrzené vadě naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e)

tr. ř.

47. Pokud jde o zvířata samotná, není důvod učinit závěr, který – bez

patřičného zdůvodnění, že tomu tak skutečně je – předkládá dovolatel. Z obsahu

důkazů, z nichž soudy nižších stupňů vyšly, plyne, že žádný z koní označených

ve správním rozhodnutí Městského úřadu Votice, ze dne 11. 9. 2017 č. j.

26359/2017/ŽP-Po čísly čipů, se neshoduje s číselným označením čipů v rozsudku

v rámci trestního řízení. Ohledně neočipovaných koní taktéž nebyla nalezena

žádná shoda. V případě koně č. 1 se jednalo o klisnu, tmavou hnědku, přičemž v

rámci výše zmíněného správního rozhodnutí byly neočipované klisny, o kterých

bylo rozhodováno, pouze ryzky (resp. o tmavé ryzky). Obdobně je možné říct, že

ani klisna č. 25 není totožná s neočipovanými koňmi, o kterých bylo rozhodováno

v rámci správního řízení, neboť tato byla podle informací vyplývajících ze

spisu taktéž tmavá hnědka. Zároveň se jednalo o hříbě, což u ostatních klisen

ve správním rozhodnutí nebylo zmíněno. Posledním neočipovaným koněm řešeným v

rámci trestního řízení je hřebeček č. 3. Ve správním rozhodnutí bylo

rozhodováno pouze o jednom neočipovaném hřebečkovi, který byl specifikován jen

barvou (hnědák), věkem (8 měsíců) a již zmíněným pohlavím. Vzhledem k tomu, že

stádo čítalo 78 kusů koní, z nichž více mělo hnědou barvu, a byli to hřebečci

staří 8 měsíců, není důvod se domnívat, že v případě koně č. 3 bylo v trestním

řízení rozhodováno o stejném kusu jako v řízení správním. Uvedené (i u

ostatních koní) je podpořeno zejména tou skutečností, že v odůvodnění správního

rozhodnutí je přímo uvedeno, že správní řízení s 11 koňmi, ohledně kterých byly

zahájeny úkony trestního řízení, bylo přerušeno, z tohoto přerušeného řízení

byly vyjmuty 3 kusy, nespadající do řízení trestního a o těchto i zbylých

koních bylo rozhodováno ve správním řízení, ke kterému se váže i předmětné

rozhodnutí. Na místě je taktéž podotknout, že sám obviněný neměl o svém stádu

dobrý přehled, koně se volně množili, občas utíkali z jeho pozemků (viz správní

řízení zmiňovaná v rozhodnutí soudu) a někteří nebyli vůbec očipovaní. Jeho

tvrzení, jímž se snaží přenést vinu na orgány veřejné moci (stran údajně

nedostatečné identifikace koní, o nichž bylo rozhodováno), nelze přisvědčit.

48. Namítá-li obviněný při zmíněné důkazní situaci, že „v obou řízeních

mělo být předmětem útoku totéž stádo koní“, pak takovou námitku nelze pokládat

za důvodně vznesenou. Navíc odhlíží i od toho, co z dokazování rovněž

vyplynulo, tedy že obě řízení probíhala současně, přičemž správní orgán

přihlížel při svém rozhodování k předmětu trestního řízení, což se projevilo i

jeho rozhodnutím o vyloučení, resp. přerušení usnesením ze dne 17. 5. 2017 č.

j. 14204/2017/ŽP-Po. Argumentuje-li obviněný tím, že překážku ne bis in idem a

tím překážku pro vedení trestního stíhání pro týž skutek může založit i

rozhodnutí správního orgánu, jenž má trestně právní povahu, pak tuto skutečnost

dovolací soud nikterak nezpochybňuje. Nemá ani ambici tvrdit, že by správní

rozhodnutí, jímž byla dovolateli uložena pokuta 60 000 Kč a současně rozhodnuto

i o propadnutí koní, nemělo být považováno za rozhodnutí, které ve své

judikatuře týkající se čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 vymezil ESLP. Současně však

dovolací soud musí připomenout, že odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem

trestního postihu obviněného je jiný skutek, než který ve svém rozhodnutí

vymezil správní orgán, a to již proto, že se týká týrání jiných koní. Navíc

musí zmínit, že z rozhodovací praxe ESLP plyne i to, že čl. 4 odst. 1 Protokolu

č. 7 neodporuje a tudíž není v rozporu se zásadou ne bis in idem, pokud na

jeden skutek pachatelem spáchaný stát svými orgány reaguje prostřednictvím

různých navzájem se doplňujících řízení, která tvoří jeden koherentní celek za

podmínky, že dohromady nepředstavují pro dotčeného jednotlivce nadměrnou zátěž.

Důležité je posoudit otázku, zda specifická národní opatření ve své podstatě

nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor jednotlivce, nebo zda

naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného,

souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního

jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl

vystaven nespravedlnosti. Přitom stěžejním pro posuzování případů, ve kterých

se otvírá otázka přípustnosti dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu

zásady ne bis in idem, je test „dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase“.

Z tohoto pohledu je třeba zopakovat, že obě řízení se prolínala (správní řízení

zahájeno dne 24. 1. 2017, rozhodnutí vyslovující vinu dovolatele přestupkem

vydáno 11. 9. 2018) a že i sledovala různý cíl - správní řízení zejména

umístění koní do prostředí, v němž jim bude zajištěna odpovídající péče,

trestní řízení postih a odsudek obviněného za spáchaný trestný čin. Nelze

nezmínit to, co plyne již z rozsudku soudu prvního stupně, tj. že k odebrání

koní obviněnému orgány veřejné moci (ve správním řízení) přistoupily nejen pro

zjištěné závady (nedostatečná péčé obviněného o ně), tj. v reakci na skutečnost

mající vztah k minulosti, ale nepochybně – vzhledem ke korespondenci (bod 28.

rozsudku) jim adresované, z níže vyplývalo, že se o koně již nemůže postarat –

i v reakci na stav přítomný, resp. budoucí.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

49. Dovolací argumentace obviněného uplatněná k tomuto důvodu dovolání

je ve značné části jeho pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry

soudů nižších stupňů a opakováním jeho obhajoby či odvolacích námitek, s nimiž

se soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivým způsobem vypořádaly.

Ke skutku č. 1

50. Obviněný svými tvrzeními, že se v jeho případě „nejednalo o úplné

neplnění chovatelských povinností či úmyslné usmrcení zvířete“, resp. že se

„týrání jím chovaných koní nedopouštěl ani z nedbalosti“, případně že „většina

stáda vypadala dobře“, odhlíží od podstaty věci, kterou již soud prvního stupně

dostatečně zřetelně vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině přečinem týrání

zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku,

když výše uvedeným (bod 1. tohoto usnesení) popisem skutku transparentně

vyjádřil, že obviněného činí trestně odpovědným za jeho přístup ke zde číselně

označeným jedenácti koním. U těchto koní soud shledal tak výrazně zanedbaný

stav projevující se nejen jejich podvýživou, vyhublostí až extrémní vyhublostí,

ale rovněž výskytem neošetřených zranění, různých parazitů v srsti a vnitřních

orgánech, neposkytnutím ošetření kopyt, zubů a dalšími vážnými nedostatky, jenž

zcela vyvrací obhajobu dovolatele, že jím „praktikovaný způsob chovu koní byl

sto dostatečně zajistit přirozené potřeby daných zvířat“.

51. Filozofii obviněného, která spočívá v jeho tvrzení, že „[v]ýběr

jednotlivých kusů, které ´nevypadaly dobře´… byl proveden přirozeným vývojem a

výměrem v souladu s přírodními zákony“ a že zvířatům poskytoval i dostatečnou

veterinární péči „jak potvrzuje právě ona seznatelná většina stáda“, nutno

odmítnout, neboť povinností obviněného jako chovatele bylo zajistit

odpovídající péči i soudem označeným kusům stáda.

52. Výhrady obviněného vůči právní kvalifikaci skutku mají zčásti

skutkový základ, jelikož obviněný zpochybňuje existenci příčinné souvislosti

mezi svým jednáním majícím podobu opomenutí a smrtí tří koní (č. 1, 3 a 25), a

jako takové nemohou založit důvodnost dovolání, neboť při jeho posuzování

Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním

napadených rozhodnutích. V uvedeném směru lze pak odkázat i na to, co zmínila

ve svém vyjádření státní zástupkyně (body 22. a 23. tohoto usnesení) a zejména

na to, jak důkazy vyhodnotil soud prvního stupně. Ten přesvědčivě vyložil, z

jakých důvodů vyšel z odborných závěrů znalkyně MVDr. Barbory Bezděkové a proč

má obhajobu obviněného, který se snaží její zjištění i s oporou o jiný znalecký

posudek, zpochybnit. Hodnocení soudu prvního stupně rozhodně nelze vytýkat

libovůli či nedodržení podmínek stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Mezi obsahem

provedených důkazů, jejich zhodnocením a skutkovými zjištěními soudu nelze

konstatovat existenci tzv. extrémního nesouladu (ostatně dovolatelem ani

neuplatněného), z čehož plyne, že je třeba při posuzování důvodnosti právního

posouzení skutku vycházet z toho, co napadené rozhodnutí vyjádřilo. To se týká

i závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí tří označených

koní. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že odmítá přiznat jakýkoli

podíl svého jednání na zjištěném stavu, neboť zpochybňuje-li příčinnou

souvislost mezi svým jednáním a úmrtím koní tvrzením, že „[d]ané kusy mohly

nejméně se stejnou pravděpodobností uhynout … v důsledku stresu, kterému byly

vystaveny při živelně prováděném odchytu“, pak zcela odhlíží od toho, že jejich

stresový stav sám vyvolával jednáním popsaným pod bodem 2 výroku o vině.

53. Pokud obviněný namítá, že se z jeho strany nejednalo o týrání, pak

dostačuje odkázat na to, co v souvislosti s uvedenou výhradou ve svých

rozhodnutích uvedly soudy nižších stupňů (bod 51. rozsudku nalézacího soudu,

body 25. a 26. rozsudku soudu odvolacího), případě co zmínila (body 23. a 24

tohoto usnesení) ve svém vyjádření státní zástupkyně. Pokud jde o užití

kvalifikované skutkové podstaty, kterou podle právního posouzení obviněný

naplnil tím, že týral zvíře zvlášť trýznivým způsobem, způsobil týranému

zvířeti takovým činem smrt a spáchal čin na větším počtu zvířat, pak znaky její

objektivní stránky vyjadřuje popis skutku ve výroku rozsudku s jeho rozvedením

v odůvodnění (např. zdůraznění, že týrání koní trvalo po dobu nejméně jednoho

roku a jejich vyhladovění vedlo k metabolickému rozvratu organismu při

odůvodnění závěru, že obviněný jím chované označené koně týral zvlášť trýznivým

způsobem). Znak „způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt“ vyjadřuje

skutkové zjištění o kauzálním následku v podobě úmrtí (příp. nucenému utracení)

tří koní (č. 1, 3 a 25), znak „spáchal čin na větším počtu zvířat“ zjištění, že

se činu dopustil vůči jedenácti koním.

54. Co se týče popíraného naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl

dovolatel uznán vinen, omezuje se tento na konstatování, že se týrání

nedopustil ani z nedbalosti. Činí tak však na podkladě prezentace svého

hodnocení, tj. při odhlédnutí od skutkových zjištění která se stala předmětem

právního posouzení. Přestože rozhodnutí soudů nižších stupňů ve svých

odůvodněních explicitně závěr o danosti úmyslné formy jednání obviněného

nevyjádřila, z jejich skutkových zjištění je třeba dovodit, že o eventuálním

úmyslu obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemůže být

pochyb. Ostatně, jak již bylo zmíněno, obviněný sám ve vztahu ke skutkovým

zjištěním soudů nepředkládá žádnou argumentaci, která by měla svědčit o tom, že

jednal toliko z nedbalosti, neboť prosazováním vlastního náhledu na (podle něj

nezávadný) chov koní tvrdí, že se žádného zaviněného protiprávního jednání

nedopustil.

55. Zbývá dodat, že úkolem dovolacího soudu není, aby sám opakovaně a

podrobně rozbíral skutková zjištění plynoucích z provedených důkazů či ve

vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů znovu detailně vysvětloval

důvodnost jimi užité právní kvalifikace. Nejvyšší soud se proto omezuje na

konstatování, že obviněným vytýkanými vadami právního posouzení skutku č. 1

napadená rozhodnutí netrpí.

56. Vadou hmotně právní povahy, která by naplnila dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou dovoláním napadená rozhodnutí v části

týkající se skutku 1) zatížena ani proto, že soudy nižších stupňů ve vztahu k

dovolateli aplikovaly ustanovení trestního zákoníku a vyvodily jeho trestní

odpovědnost. Skutek, který je v nich popsán a který byl na podkladě provedeného

dokazování prokázán způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 5 tr. ř., totiž

svými charakteristikami rozhodně nevybočuje z hranic obvyklé (typové)

společenské škodlivosti přečinu týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku.

Vyjádřeno jinak, již z toho, že v případě dovolatele byla soudy zcela důvodně

aplikována skutková podstata tohoto trestného činu v jeho kvalifikované

skutkové podstatě [pro naplnění znaků obsažených v odst. 2 písm. b), odst. 3

cit. ustanovení, tj. způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt a spáchal čin

na větším počtu zvířat], je zřejmé, že nelze tvrdit, že by společenská

škodlivost skutku, jímž byl obviněný uznán vinen, nedosahovala ani spodní

hranice společenské škodlivosti přečinu týrání zvířat, která odůvodňuje

posouzení příslušného skutku jako činu soudně trestného. Aniž by bylo nezbytné

v podrobnostech rozebírat závěry, které stran dané problematiky Nejvyšší soud

vyložil ve stanovisku trestního kolegia publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh.

tr., lze uzavřít, že soudy nepochybily, pokud neshledaly možnosti řešení věci

za podmínek upravených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. formou uplatnění

odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Důvodně shledaly, že prokázaný

skutek je trestným činem ve smyslu jeho charakteristiky obsažené v § 13 tr.

zákoníku.

57. Uvedené skutečnosti ústí do závěru, že dovolateli nelze přisvědčit v

jeho tvrzení, že pokud se soudy rozhodly neaplikovat zásadu subsidiarity

trestní represe, porušily principu nullum crimen, nulla poena sine lege.

Dovolací soud totiž zcela zásadně nesouhlasí s dovolatelem v jeho náhledu, že v

jeho případě byly splněny podmínky k užitím označené zásady trestního práva.

Nelze totiž nevidět, že ač v minulosti byly prostředky správního práva vůči

obviněného použity, nevedly k nápravě závadového stavu, který se nadále

prohluboval, až vyústil do stavu, kdy použití norem, trestního práva bylo

nezbytné jako prostředku ultima ratio.

Ke skutku č. 2

58. Zpochybnění oprávněnosti právního posouzení tohoto skutku jako

zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku staví obviněný opět

na jiném skutkovém základě, než který vyjadřuje popis skutku. Tvrzením, že „na

pozemcích jeho rodiny … shromažďovaly koně a snažily se je nakládat na

přepravní prostředky jemu neznámé osoby“ se snaží navodit dojem o oprávněnosti

svého počínání směřující k ochraně zvířat, přičemž zcela převrací pořadí toho,

kdo na místě přítomné osoby začal svým jednáním ohrožovat („nastalou situaci

vyhodnotil jako jeho bezprostředně ohrožující ... byl jedinci ze skupiny

napaden házením kamenů na jeho vozidlo“). Zcela tak odhlíží od těch skutkových

zjištění soudu, která jsou ve skutku vyjádřena („úmyslně vjel .. do prostoru

ohraničeného páskou .. kde bylo… nejméně 20 lidí, konkrétně veterinární lékaři,

městští policisté…“) a jež vylučují, že by na označených pozemcích docházelo k

nějaké spontánní a zejména nelegální činnosti.

59. Pokud obviněný tvrdí, že jeho jednáním „nebyla naplněna ani

objektivní ani subjektivní stránka trestného činu“, neboť

a) jeho jednání nebylo tím, které bylo s to vyvolat nebezpečný následek,

b) neměl úmysl nebezpečný následek vyvolat a ani jej nepředpokládal a

c) tento následek ani nenastal,

pak dostačuje zmínit to, co již vyjádřila rozhodnutí obou soudů nižších stupňů

a navázat následujícím konstatováním.

60. Naplnění skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle § 272

odst. 1 tr. zákoníku shledal soud prvního stupně v tom, že obviněný úmyslně

způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy

na zdraví tím, že se dopustil jiného podobného nebezpečného jednání (tzv.

právní věta rozsudku). Poukaz obviněného na to (ad c), že nenastal následek

(míněno následek poruchový), je zcela irelevantní, neboť označený zločin je

trestným činem ohrožovacím, jehož podstata (míněno ve vztahu k jeho základní

skutkové podstatě) spočívá právě a jen ve vyvolání takového nebezpečí, při němž

bezprostředně hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví pro lidi, tj.

nejméně sedmi osob. Stav ohrožení cca 20 osob na místě přítomných osob takovým

poruchovým následkem byl prokázán. Uvedený počet lidí se nacházel v těsném

kontaktu s větším počtem koní, jejich splašení vyvolané jednáním obviněného

(najíždění vozidlem) reálně hrozilo. V důsledku toho hrozilo těmto osobám

bezprostřední ohrožení z nekontrolovaných projevů vystresovaných zvířat, které

podle odborného posouzení mohlo vést k závažným zdravotním následkům, event. i

následku fatálnímu.

61. Tvrdí-li obviněný (ad a), že jeho jednání nemělo povahu vyvolat stav

obecného nebezpečí ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky označeného

zločinu, pak přehlíží to, co plyne z odborného vyjádření Agronomické fakulty

Mendlovy univerzity v Brně (bod 37. rozsudku nalézacího soudu), tedy že v

důsledku jednání obviněného od většího počtu koní soustředného na menší ploše

při jejich splašení nebezpečí takových následků (usmrcení či způsobení těžké

újmy na zdraví) reálně hrozilo. Ačkoli skutková podstata § 272 tr. zákoníku

vychází z toho, že obecné nebezpečí bude vyvoláno zejména jednáním pachatele,

který zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu,

elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil, případně takového

pachatele, který takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo

zmírnění, počítá i s možností vyvození trestní odpovědnosti toho, kdo se

dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. Právě tuto alternativu zcela

důvodně aplikovaly soudy nižších stupňů, neboť z jednání obviněného hrozilo to,

co je typické pro obecné ohrožení, tj. typická živelnost a neovladatelnost

průběhu událostí. Uvedenou charakteristiku bylo třeba vztáhnout na projev

splašeného stáda koní, od něhož reálně přítomným osobám hrozilo nebezpečí v

podobě usmrcení či způsobení těžké újmy na zdraví dané mechanickým působením

koně, tj. zvířete schopného díky své hmotnosti takové následky přivodit.

Přestože obviněný pokazuje ve své dovolací argumentaci na to, že „[n]estačí

proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně

nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek,

které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob“, ve vztahu k soudem

zjištěnému stavu nepředkládá nic, co by svědčilo závěru, že by musely

přistoupit ještě další podmínky k tomu, aby se v těsné blízkosti vyskytující

koně splašili, resp. že tyto další podmínky ještě měl ve své moci. Nic takového

totiž z provedeného dokazování (zde zejm. videozáznam, výpovědi svědků, odborné

vyjádření) neplyne.

62. K otázce existence dovolatelem popírané subjektivní stránky zločinu

se vyslovil soud prvního stupně v bodě 52. svého rozsudku. Poukazem na to, že

obviněný byl dlouhodobým chovatelem koní se znalostí jejich projevů, dovodil,

že si musel být vědom nebezpečnosti svého jednání, jež mohlo ohrožení

přítomných osob stádem zdivočelých koní vyvolat, přičemž se vznikem tohoto

ohrožovacího následku byl i srozuměn. Zaujal tak názor jak k vědomostní, tak

volní složce zavinění obviněného, která podle soudu tudíž nabyla podoby

eventuálního úmyslu. Pro něj je typické, že pachatel přímo nezamýšlí vyvolat

konkrétní trestně právní následek, neboť primárně sleduje jiný cíl, avšak s

alternativou jeho vzniku počítá, je s ní srozuměn. Dodat lze, že srozuměním je

i smíření se pachatele ve smyslu úpravy obsažené v § 15 odst. 2 tr. zákoníku.

Není proto relevantní tvrzení obviněného, že stav obecného ohrožení nehodlal

(tedy nechtěl) vyvolat, tj. nejednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm.

a) tr. zákoníku, neboť k trestnosti zločinu podle § 272 tr. zákoníku dostačuje

i úmysl nepřímý (eventuální). I pokud obviněný svým najížděním do stáda koní

sledoval snad jen jejich rozehnání, aby nemohl být dokončen jejich odchyt,

jednal v dostatečné formě zavinění, tj. v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1

písm. b) tr. zákoníku odůvodňující vyslovení jeho trestní odpovědnosti.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

· trest propadnutí věci

63. Jako již uvedeno výše (bod 13.) nezákonnost podle § 70 odst. 2 písm.

a) tr. zákoníku uloženého trestu propadnutí věci - specifikovaných koní

shledává dovolatel v tom, že odvolací soud při jeho vyslovení nerespektoval

a) § 70 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož je možné tento druh trestu

uložit pouze vůči věcem náležejícím pachateli a

b) § 70 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je možné tento druh trestu

uložit pouze ohledně věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

64. Ve vztahu k první námitce obviněný tvrdí, že v době rozhodování

soudu již předmětné koně nebyly v jeho vlastnictví, neboť to přešlo nejprve na

svědka J. Z. a následně na jeho dceru B. V. Je skutečností, že reakce

odvolacího soudu, který důvodnost uložení trestu propadnutí věci i z hlediska

splnění podmínky § 70 odst. 3 věty první tr. zákoníku vyložil v bodech 42. a

43. svého rozsudku, se poněkud míjí s tím, co ve své dovolací argumentaci

obviněný uplatňuje, a že závěru soudu, že „je nesporné, že prokázání

vlastnictví koní dcery obžalovaného je více než diskutabilní“, není adekvátním

zjištěním odůvodňující nepochybný závěr, že soud vyslovil uvedený druh trestu

ve vztahu k věcem náležejícím pachateli.

65. Věc náležející pachateli vymezuje legální definice obsažené v § 135

tr. zákoníku. Věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní

vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá,

aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám.

66. Tvrzení obviněného, že v době rozhodování odvolacího soudu o trestu

propadnutí věci již koně, ohledně nichž mu byl tento druh trestu uložen, byly

ve vlastnictví jeho dcery nelze přisvědčit. Odvolacímu soudu nelze oprávněně

vytýkat, že k tomuto tvrzení dovolatele přistupoval značně rezervovaně, resp.

že je měl – vzhledem k uložení trestu propadnutí věci – za vyvrácené. Ani soud

prvního stupně [který však proto, že trest propadnutí věci neuložil, to

nezbytně řešit nemusel] nedospěl k závěru, že by k přechodu vlastnictví koní z

obviněného na J. Z. a posléze (údajně od 14. 8. 2017) na B. V. došlo. I

dovolací soud sdílí přesvědčení, že tvrzené skutečnosti jsou toliko snahou

obviněného odvrátit možnost, resp. nyní, pro rozhodnutí soudu odvolacího,

zvrátit uložení trestu propadnutí věci.

67. Jak již uvedeno, obviněný namítá, že mu nemohl být uložen trest

propadnutí věci, neboť v době jeho uložení již nebyl vlastníkem předmětných

koní. Tím měla být jeho dcera B. V., která měla odkoupit koně od svědka J. Z.,

jenž k nim vlastnické právo měl údajně získat na základě kupní smlouvy ze dne

14. 2. 2017.

68. Z rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že svědek J. Z. vypověděl,

že měl obviněnému pomoci koně prodat, dal za ně obviněnému částku 50.000 Kč

jako zálohu a měl je dále nabízet a z případných prodejů mít provizi (bod 19.

rozsudku). V rámci stejné výpovědi však sám uvádí, že podle obviněného měly být

koně jeho, že je převezme. Již z tohoto není zřejmé, co se svědek snažil říct,

tedy zda skutečně nabyl vlastnické právo ke koním, nebo jestli měl fungovat

pouze jako zprostředkovatel jejich prodeje. Současně však je třeba zdůraznit,

že ve svědecké výpovědi vůbec není obsažen údaj o tom, jaká byla sjednaná kupní

cena a zda a kdy ji svědek obviněnému uhradil (k uvedenému též dále údaj na

textu smlouvy). Nelze rovněž přehlédnout, že k věrohodnosti výpovědi svědka Z.

se nalézací soud vyjádřil tak, že jeho výpověď je obsahově poměrně

nekonzistentní a jako známého obviněného, je tendenční a motivovaná snahou mu

pomoci (bod 48. rozsudku).

69. Bez významu není ani zjištění, že se obviněný pokusil 4. 2. 2017

převést péči o koně na město Votice, s tím, že neexistuje nikdo, kdo by ho při

péči o koně mohl zastoupit (č. l. 99). Ačkoli se obviněný již delší dobu zná se

svědkem Z. a údajně se koně snažil již delší dobu prodat (podle výpovědi dcery

obviněného od roku 2016), k tvrzenému prodeji koní svědku Z. mělo dojít až 14.

2. 2017, tj. poté, co již byla část koní obviněného umístěna do předběžné

náhradní péče, a den předtím, než do ní měli být umístěni všichni jeho koně. K

předběžné náhradní péči podle § 28c ZOZ, je třeba podotknout, že tato může být

nařízena jen, lze-li ve správním řízení očekávat uložení propadnutí týraného

zvířete, rozhodnutí o jeho zabrání nebo rozhodnutí o umístění týraného zvířete

do náhradní péče. Obviněný tedy již na základě postupného umisťování koní do

předběžné náhradní péče mohl očekávat i jejich propadnutí. Narychlo uzavřená

kupní smlouva mohla představovat prostředek, která uložení takové sankce ve

správním řízení mohla znemožňovat. Pochybnosti vyvstávají již stran data

vyhotovení a podepsání předmětné smlouvy. Z obhajoby obviněného vyplývá, že dne

16. 2. 2017, kdy mu byli koně odebíráni, jel ukázat stádo svědku Z., jelikož

ten o něj projevil zájem (bod 42. rozsudku). To bylo ovšem již dva dny po

údajném uzavření kupní smlouvy, podle jejíhož znění si kupující již 14. 2. 2017

„předmět koupě řádně prohlédl a vyzkoušel“ (č. l. 494).

70. Ke smlouvě samotné založené ve spisu (č. l. 494) je třeba

podotknout, že tato sice obsahuje přílohu, na základě které měl být

specifikován předmět koupě (seznam koní), nicméně ohledně 33 kusů koní

neobsahuje žádné konkrétnější vymezení, toliko formulaci „33 ks hříbat a

ročků“. V případě 45 zbývajících koní uvedených v příloze jsou tito vymezeni

podle čísel čipů, jmen, dat narození a pohlaví, nicméně již podle odůvodnění

rozhodnutí ve správním řízení č. j. 26359/2017/ŽP-Po (č. l. 523), na které

podpůrně odkazoval i odvolací soud (bod 43. jeho rozsudku), označení v příloze

ne zcela koresponduje se zvířaty identifikovanými v rámci zmíněného řízení.

71. K otázce vlastnického práva ke koním se vyjadřovaly i soudy v rámci

občanskoprávního řízení iniciovaného dcerou obviněného jako žalobkyní proti

České republice a Městu Votice jako žalovaným. Odvolací soud, který se v

podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, mj. hodnotí uvedené kupní

smlouvy jako simulované, kdy na základě zjištěných skutečností původní smlouvy

mezi svědkem Z. a obviněným mají jen formální povahu. Vyplynulo totiž, že J. Z.

měl pouze koně nabízet a z těchto získat provizi, jinými slovy prodej

zprostředkovávat, přičemž fakticky měly zůstat koně ve vlastnictví obviněného,

který o ně bude i nadále pečovat a získávat peníze, za které by byla zvířata

prodávána.

72. Vyjde-li se z listinného důkazu, kterým obviněný dokládá, že

vlastnictví koní přešlo na J. Z., pak je třeba upozornit, že předmětná kupní

smlouva je rozhodně nestandardní proto, že nevyjadřuje jasným způsobem některé

základní náležitosti kupní smlouvy. Podle § 2079 zákona č. 89/2012 Sb.,

občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se kupní smlouvou prodávající

zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu

nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí

prodávajícímu kupní cenu. Takto vyjádřené náležitosti kupní smlouvy (viz § 1746

odst. 1 obč. zák.) ne zcela transparentním způsobem vyjadřuje obviněným

předložená kupní smlouva. Transparentně nevyjadřuje ujednání o kupní ceně,

toliko určuje, že kupní cena bude stanovena samostatnou budoucí dohodou, jež

nijak nebyla prokázána. Současně kupní smlouva vymezuje předmět odkazem na

samostatnou listinu, jež určuje, které koně jsou předmětem smlouvy. Tento nijak

neoznačený a nečíslovaný dodatek specifikuje toliko část stáda (55 kusů) koní,

jež jsou identifikovány jejich konkrétními a nezaměnitelnými znaky (příslušným

kódovým označením). Ve vztahu ke zbývající části hromadné věci, tj. 33 kusům

hříbat a ročků, které nejsou označeny jinak nezaměnitelným způsobem, nelze

kupní smlouvu hodnotit jako určitou, jelikož z ní není vůbec patrné to, co je

obvykle pro identifikaci hromadné věci vyžadováno, a to např. identifikace

místa, kde se věc hromadná nachází.

73. Shrne-li se dosud uvedené, je možno konstatovat, že z provedeného

dokazování vůbec nevyplynulo, že by vůlí jednajících, tj. obviněného a svědka

J. Z., bylo skutečně právně jednat, a tedy uzavřít reálnou kupní smlouvu. Z

provedeného dokazování je zjevné, že úmysl jednajících, co by stran tvrzené

kupní smlouvy, nebyl zaměřen na vyvolání reálných právních následků, nýbrž

směřoval ve vztahu k třetím osobám – ať už správnímu orgánu, či orgánu činnému

v trestním řízení – k vyvolání dojmu, že kupní smlouva byla uzavřena a vůle

prodávajícího i kupujícího byla projevena vážně. Tomuto závěru dovolacímu soudu

zjevně korespondují již výše uvedená vyjádření svědka J. Z. při hlavním líčení.

Z výpovědi tohoto svědka, jenž byl jednou ze stran právního jednání (kupní

smlouvy), je jednoznačně zřejmé popření vůle jednajících (jeho a obviněného)

právně jednat, resp. právně jednat s těmi právními následky, jež jsou v

simulované kupní smlouvě inkorporovány. Sám svědek totiž v tvrzeném smluvním

postavení kupujícího nevěděl, jaká byla jeho role v daném „smluvním vztahu“. Z

provedeného dokazování plyne jediný závěr, a to vůle obviněného koně prodat,

nikoli však právně jednat se svědkem J. Z. tvrzeným způsobem. Za tohoto stavu

proto dovolací soud hodnotí uzavřenou kupní smlouvu jako simulovanou. Nelze

nadto přehlédnout, že tvrzená smlouva byla „uzavřena“ podle § 588 a násl. obč.

zák. 1964 dne 14. 2. 2017, tj. v době, kdy byl již více než tři roky účinný

obč. zák. Tato právní úprava proto byla určující pro posouzení tvrzeného

právního jednání dovolacím soudem.

74. Jedním z pojmových znaků právního jednání podle občanského zákoníku

je mimo jiné vážnost projevu vůle (§ 552 obč. zák.). Z pohledu posouzení

vážnosti projevené vůle je třeba rozlišovat dvě situace. Předně jde o případ,

kdy jednající vůbec nemá vůli právně jednat a žádné právní následky obvykle s

tímto projevem vůle spojené vyvolat nechce, přičemž tento úmysl je druhé straně

právního jednání (u dvoustranných právních jednání) znám. Typickými případy

jsou např. projevy učiněné při hře, výuce apod., tedy v životních situacích,

kdy adresát projevu vůle má najisto postaveno, že vůle jednajícího být vážná

nemůže. Oproti tomu je třeba odlišovat případy, kdy jednající neprojevuje

vážnou vůli proto, že chce vyvolat dojem řádného právního jednání, byť měl v

úmyslu buď vůbec právně nejednat, nebo měl v úmyslu právně jednat s jiným

obsahem. Jde přitom o právní kategorii tzv. simulovaných právních jednání,

jejichž smyslem je typicky oklamání jiných osob. Tzv. jednání na oko

(simulované právní jednání) je vždy úmyslné, tj. jednající právně jedná s

úmyslem navenek (ve vztahu k třetím osobám) vyvolat dojem, že právní jednání

skutečně existuje, aniž by tomu tak reálně bylo vůbec, či s jeho navenek

projeveným obsahem.

75. Právní teorie rozlišuje dva případy simulace, a to tzv. absolutní

simulaci a tzv. relativní simulaci. Rozdíl mezi oběma případy simulace přitom

spočívá – jak již plyne z výše naznačeného – v tom, že u absolutní simulace

strany právně jednat vůbec nechtěly (jednaly jen tzv. „na oko“, aniž by jinak

vůbec právně jednat chtěly), zatímco u relativní simulace (dissimulace) bylo

sice úmyslem stran právě jednat, ale s jiným obsahem, než jaký na oko vůči

okolnímu světu prezentují. Pro tento případ se uplatní výkladové pravidlo v §

555 odst. 2 obč. zák., podle něhož se právní jednání posoudí podle jeho

skutečné povahy.

76. V dané věci však nelze – s ohledem na shora uvedené – uvažovat o

tzv. dissimulaci právního jednání, jelikož není patrné (resp. dokazováním tento

závěr nebyl dostatečně osvědčen), zda strany reálně zamýšlely uzavření

zprostředkovatelské smlouvy či jiné smlouvy (právní jednání s jiným obsahem).

Vše naopak nasvědčuje tomu závěru, jenž zastává dovolací soud, že „smluvní

strany“ vůbec právně jednat nechtěly. Výsledek této simulace (uzavřená „kupní

smlouva“) tedy jen budí dojem „řádného“ právního jednání a lze tedy učinit

závěr o absolutní simulaci právního jednání.

77. Adekvátním a zákonu odpovídajícím právním následkem absolutní

simulace právního jednání je přitom nevážnost projevu vůle. Podle § 552 obč.

zák. je zdánlivé právní jednání, pokud zjevně vážná vůle projevena nebyla.

Právním následkem je tedy zdánlivost (nicotnost) projevu vůle (smlouvy). To

platí i ve smyslu zde řešeném, pokud výsledkem právního jednání stran je

absolutní simulace, tedy případ, kdy obě strany právní jednání činí toliko v

úmyslu navenek vyvolat dojem o existenci právního jednání.

78. Lze tedy konstatovat, že v posuzované věci okolnosti případu

umožňují učinit závěr – důkazně podloženým zjištěními trestních soudů v mezích

§ 2 odst. 6 tr. ř. – že předmětná smlouva, jež je tvrzeným právním důvodem

převodu vlastnického práva k hromadné věci (týraným zvířatům), trpí vadou

zdánlivosti, tj. nejtěžší vadou právního jednání podle občanského zákoníku.

Jejím důsledkem je mimo jiné fakt, že toto právní jednání pouze budí dojem jeho

existence, ačkoli jím podle práva reálně není, a žádné právní následky od

počátku (tj. ex tunc, tzn. ode dne tvrzeného uzavření smlouvy) ani nemohlo

vyvolat.

79. Soudy obou stupňů ve svých hodnotících úvahách důvodně zpochybnily

přechod vlastnického práva na dceru obviněného. Pokud vyslovily nedůvěru v

listinu, která má podle dovolatele přechod vlastnického práva k celému stádu

koní na J. Z. prokazovat a současně zpochybnily i věrohodnost samotného svědka

– podle obviněného nabyvatele stáda, přičemž při posuzování výpovědi obviněného

nelze nevidět, že interpretuje zcela odlišně i skutečnosti, které jsou

prokazovány zcela objektivními důkazy (videozáznam), pak nelze než učinit

závěr, že i tato část obhajoby obviněného je provedeným dokazováním vyvrácena.

Z logiky věci pak plyne (zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest,

quam ipse habet, tj. nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám

má), že nenabyl-li vlastnictví ke koním J. Z., nemohla jej od něj nabýt ani

dcera obviněného B. V. Zbývá dodat, že u ní se přitom nejedná ani o jeden z

případů možného nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle § 1109 a násl.

obč. zák.

80. Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že námitce

obviněného o nesplnění podmínky obsažené v § 70 odst. 3 tr. ř. nelze přisvědčit.

81. Argumentace dovolatele k jeho druhé námitce založená na tvrzení, že

údajně týraní koně byli jen hmotným předmětem útoku nikoliv však výnosem nebo

nástrojem odhlíží od toho, co odvolací soud ve svém rozsudku při odůvodnění

uložení tohoto druhu trestu uvedl. Zaujal totiž názor (bod 48 in fine), že

„úmyslným najížděním do stáda koní obžalovaný hodlal vyvolat jejich

nepředvídatelné reakce, což mohlo vést k tomu, že koně budou ohrožovat přítomné

osoby, tedy je použil jako „nástroj“ pro své jednání“. Soud druhého stupně

touto částí svého odůvodnění rozsudku takto vyložil, že koně, jejichž

propadnutí uložil, pokládal za věci, kterých bylo užito ke spáchání trestného

činu – zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Takovému

posouzení odpovídá jím užité ustanovení, podle něhož trest propadnutí věci

obviněnému uložil - § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

· trest zákazu činnosti

82. Nezákonnost trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení

motorových vozidel uloženého mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spatřuje

obviněný (bod 14.) v porušení zásady zákazu reformace in peius a zásady

obžalovací, neboť napadený rozsudek byl změněn v rozsahu, který nevyšel z

odvolání státního zástupce, jenž se domáhal zpřísnění uloženého trestu formou

uložení dalšího druhu, a to trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku.

Nerespektováním toho zaměření/rozsahu opravného prostředku odvolací soud podle

dovolatele překročil zákonný rámec své pravomoci a vykročil v rozporu s § 2

odst. 8 tr. ř. a § 259 odst. 4 tr. ř. ze své role nezávislého a nestranného

soudu. Podle obviněného tím současně došlo k porušení zákazu reformace in peius

a zákazu překvapivých rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu tak podle něj nese

znaky libovůle a porušuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1

Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

83. Jako zcela nepřípadnou je nezbytné označit námitku dovolatele, že

popsaným způsobem svého rozhodnutí odvolací soud porušil zásahu obžalovací.

Uvedená zásada, která je v trestním řádu upravena v § 2 odst. 8, § 176 odst. 2

a § 220 odst. 1 tr. ř. se vztahuje k předmětu trestního řízení, tj. skutku, o

němž se toto řízení vede a pro který je obviněný orgány činnými v trestním

řízení stíhán. Souvisí tedy s otázkou viny a nikoli trestu. K jejímu porušení

zjevně nedošlo, neboť skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou totožné (ve

smyslu výkladu tohoto pojmu trestní naukou a soudní praxí) se skutky, pro něž

bylo zahájeno jeho trestní stíhání (viz popis skutku v usnesení ze dne 23. 5.

2017, č. l. 123-128) a následně podána obžaloba (viz obžaloba ze dne 15. 3.

2018, podaná u soudu dne 22. 3. 2018, č. l. 939-950). Ostatně dovolací

argumentace obviněného v tomto směru, tj. že soudy rozhodly o jiném skutku, než

pro který byla na obviněného podána obžaloba, resp. který byl popsán v usnesení

o zahájení jeho trestního stíhání, nebyla vedena.

84. Dovolací soud nesdílí názor obviněného, že odvolací soud uložením

trestu zákazu činnosti porušil zásadu zákazu reformationis i peius. Připomíná

se, že podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch obviněného

změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo

podáno v neprospěch obžalovaného, a to ještě za dále specifikovaných podmínek,

k nimž se Nejvyšší soud vyslovil ve svém dřívějším rozhodnutí. V rozsudku ze

dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, uveřejněném pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr.

vyložil, že „odvolací soud může svým rozsudkem změnit k tíži obviněného jen ten

výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním státního

zástupce podaným v jeho neprospěch. Pokud tak učiní ve vztahu k výroku, jenž

takto napaden nebyl (např. zpřísní-li obviněnému trest odnětí svobody na

podkladě odvolání podaného státním zástupcem výslovně jen proti výroku o trestu

propadnutí části majetku), aniž by byly dány podmínky ustanovení § 254 odst. 2

tr. ř., poruší ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.“ K tomu dodal, že „to platí i v

situaci, že z podnětu jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného či v

důsledku uplatnění § 261 tr. ř. ve vztahu k předcházejícímu výroku o trestu byl

odvolací soud povinen přezkoumat i tento oddělitelný výrok rozsudku (o trestu

odnětí svobody), který nebyl odvoláním státního zástupce napaden“.

85. V nyní posuzované věci byly zjištěny následující skutečnosti.

Obviněnému byl, jak již zmíněno výše (bod 2.), rozsudkem nalézacího soudu

uložen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku

úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81

odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání

tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru chov koní na dobu tří let.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný (a to jak do výroku o vině,

tak výroku o trestu) a státní zástupce (a to v neprospěch obviněného do výroku

o trestu). Své odvolání státní zástupce odůvodnil následovně: „[s]oud prvního

stupně obžalovanému uložil trest nespojený s přímým omezením osobní svobody,

který doplnil trestem zákazu činnosti, s nimiž se státní zástupce plně

ztotožňuje, avšak namístě bylo vedle výše uložených trestů i uložení majetkové

sankce v podobě trestu propadnutí věci dle § 70 odst. 1 písm. a) trestního

zákoníku, a to týraných koní, kteří ‚péči‘ obžalovaného přežili.“ V

následujícím odstavci státní zástupce podrobně odůvodnil opodstatněnost uložení

trestu propadnutí věci a závěrem odvolání navrhl, aby „[k]rajský soud v Praze

jako soud odvolací napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu

zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl sám“ (viz č. l. 1452 až

1453). Ve veřejném zasedání dne 25. 9. 2019 státní zástupce odkázal na podané

odvolání a učinil shodný závěrečný návrh (viz č. l. 1477).

86. Odvolací soud po částečném zrušení napadeného rozsudku v celém

výroku o trestu znovu o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti

obviněného rozhodl způsobem uvedeným výše (bod 3.), tj. tak, že vyjma těch

druhů trestů uložených ve stejné výměře, jimiž dovolatele postihl již soud

prvního stupně, mu na podkladě odvolání státního zástupce nově mimo trestu

propadnutí věci uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu

činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho

roku.

87. Z uvedeného plyne, že odvolací soud nezasáhl v neprospěch obviněného

do těch druhů trestů, které státní zástupce svým odvoláním nenapadl, a že tedy

nenastala procesní situace obdobné té, na niž Nejvyšší soud reagoval ve věci

sp. zn. 6 Tz 6/2018. V ní totiž vyslovil porušení zákona v důsledku

nerespektování zákazu reformationis in peius odvolacím soudem z toho důvodu, že

zrušil a následně v neprospěch obviněného změnil výrok o tom druhu trestu

(trestu odnětí svobody), který státní zástupce svým odvoláním vůbec nenapadl.

88. Ve věci posuzované je situace jiná. Odvolací soud nezpřísnil ty

tresty, které obviněnému uložil soud prvního stupně, a vůči nimž odvolatel

(státní zástupce) žádné výhrady nevznesl, a proto je svým odvoláním ani

nenapadl. Byť to v odvolání státního zástupce není explicitně vyjádřeno, z jeho

řádného opravného prostředku plyne, že trest, který byl (hodnoceno v jeho

celistvosti, tj. všech výroků, které právní následek trestní odpovědnosti

obviněného vymezily) obviněnému nalézacím soudem uložen, považoval za

nepřiměřeně mírný, a proto se domáhal jeho zpřísnění uložením dalšího druhu

trestu.

89. Obviněný se mylně domnívá, že porušení ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.

zakládá procesní postup soudu druhého stupně spočívající v jeho postihu dalším

druhem trestu – trestem zákazu činnosti, jehož uložení se státní zástupce svým

odvoláním nedomáhal. Porušení zákazu reformationis in peius shledává dovolatel

v tom, že mu odvolací soud mimo trestu, který státní zástupce požadoval, tj.

trestu propadnutí věci, byl uložen i trest zákazu činnosti.

90. Takový názor je nesprávný. V uvedeném směru totiž zákonná úprava

odvolacího řízení nic nezapovídá. Rozhodně z ní nelze dovodit, že by odvolací

soud byl při rozhodování o právním následku trestní odpovědnosti pachatele, tj.

při ukládání trestních sankcí podle § 36 tr. zákoníku, vázán návrhem uplatněným

státním zástupcem v jím podaném odvolání, resp. jeho návrhem učiněným při

veřejném zasedání o odvolání. Při tomto rozhodování je odvolací soud zcela

nezávislým orgánem, což plyne mimo jiné z čl. 40 odst. 1 Listiny, podle něhož

[j]en soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Volbu adekvátního trestu

činí soud (nejen prvního stupně, ale i soud odvolací, není-li svázán zákonným

omezením, např. právě uplatňujícím se zákazem reformationis in peius),

respektujíc zákonnou úpravou (viz čl. 39 Listiny, podle něhož [j]en zákon

stanoví … jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze … uložit)

účinnou v době jeho rozhodování (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), s přihlédnutím k

vyhodnocením konkrétních okolností posuzovaného činu a jeho pachatele podle

požadavků § 39 tr. zákoníku a ustanovení následujících, aniž by byl vázán

návrhem odvolatele co do druhů či výměry ukládaných trestů. Samostatně je

oprávněn vyhodnotit otázku povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a

poměrů pachatele a dospět k závěru o potřebě jeho jiného trestního postihu.

Znamená to, že odvolací soud sice může akceptovat návrh státního zástupce jako

odvolatele, jehož řádný opravný prostředek projednává, a uložit obviněnému

trest, resp. druh trestu jím navržený, může však rovněž uložit jiný druh trestu

či postih pachatele navýšit o další druh trestu, případně ochranné opatření,

jejichž uložení se odvolatel vůbec nedomáhal.

91. Podání odvolání státním zástupcem proti výroku o trestu v neprospěch

obviněného realizaci všech těchto alternativ umožňuje, neboť na jeho posouzení

je, aby rozhodl, jaký druh sankce (příp. jejich kombinace) nejlépe vystihne

zákonný postih obviněného. Jak plyne z již uvedeného, omezení, jimiž je

odvolací soud při svém rozhodování vázán, se vztahují k otázce jeho oprávnění

přezkoumat jen ty výroky rozsudku soudu prvního stupně, které odvolatel svým

řádným opravným prostředkem napadal (jen v tomto rozsahu je projevem vůle

odvolatele vázán). Byl-li opravným prostředkem napaden v neprospěch obviněného

výrok o trestu, mohl odvolací soud k jeho zpřísnění přistoupit způsobem, který

nastal ve věci posuzované, neboť tímto postupem nedošlo ke změně výroků (těch

druhů trestů), jejichž změny se odvolatel nedomáhal. V rámci hranic, které

nezasáhly limity vymezené podaným opravným prostředkem (zde nemožnost změny

výroku o trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti), odvolací soud

samostatně vyhodnotil otázku adekvátního trestního postihu obviněného způsobem,

který namítané porušení procesního ustanovení nezakládá. Zjištění, která

dovolací soud učinil, vedou k závěru, že uložením trestu zákazu činnosti

nedošlo ze strany soudu druhého stupně k namítanému porušení zásady

reformationis in peius. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud, který se ztotožnil

se státním zástupcem v náhledu, že trest obviněnému uložený soudem prvního

stupně je nepřiměřeně mírný, přistoupil z tohoto důvodu k jeho celému zrušení a

jeho zcela novému vyslovení v podobě, která z důvodů výše vyložených porušení

ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. nezaložila.

92. Přisvědčit nelze dovolateli ani v tvrzení o porušení zásady zákazu

překvapivých rozhodnutí. Pokud jeho porušení mělo spočívat v uložení trestu

zákazu činnosti, poté je nezbytné odkázat na výše uvedené, tj. že z povahy

zaměření opravného prostředku státního zástupce podaného vůči výroku o trestu v

neprospěch obviněného vyplývala možnost rozhodnutí odvolacího soudu i v

rozsahu, k němuž přistoupil. Dovolatel neargumentuje žádnou významnou

skutečností, pro kterou by bylo možno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu

pro něj bylo rozhodnutím překvapivým, nota bene jako projev soudní libovůle

porušující jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.

6 odst. 1 Úmluvy. Jak již uvedeno, z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu

publikovaného pod č. č. 36/2019 Sb. rozh. tr., závěr o nemožnosti uložení

jiného druhu trestu, než který státní zástupce ve svém odvolání požaduje, na

němž se dovolatel svou argumentaci o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu

snaží vystavět, nevyplynul. Nadto lze poukázat na skutečnost, že v reakci na

toto rozhodnutí byla problematice odvolacího řízení z pohledu překvapivosti

rozhodnutí a otázek, kdy dochází a kdy naopak nedochází k porušení zákazu

reformationis in peius, pozornost věnována v odborném periodiku. V příspěvku

nazvaném „K rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho posouzení jako tzv.

rozhodnutí překvapivého, aneb opět k otázce přezkumu napadeného rozsudku

odvolacím soudem“, publikovaném v časopise Státní zastupitelství č. 6/2018,

jeho autor mimo jiné zmínil (str. 25), že „[p]řekvapivost rozsudku odvolacího

soudu zásadně nemůže založit ani ta skutečnost, že odvolací soud přistoupí k

uložení jiného druhu trestu, než navrhoval odvolatel. V daném směru i

judikatura vyšších soudů poukazuje na to, že soud rozhodující o trestu není (a

dlužno dodat v situaci, kdy je napadán výrok o trestu pro svou nepřiměřenost

jako celek) vázán návrhem dovolatele stran jím preferovaného druhu trestu. Není-

li tedy odvolací soud v důsledku napadení rozsudku odvolatelem stran toliko

např. jednoho z procesně samostatně oddělitelných druhů trestu v daném směru

limitován, pak je nezbytné – při zdůraznění nezávislého postavení soudu –

konstatovat, že je prvořadým úkolem tohoto orgánu činného v trestním řízení,

aby samostatně a nezávisle posoudil, uložení jakého druhu (či druhů) trestů a v

jaké výměře bude nejlépe vyhovovat požadavkům soudní individualizace (trest

přiměřeným okolnostem případů a poměrům pachatele).“ Z uvedené citace je tedy

zřejmé, že dopadá na situaci modelově odpovídající procesní situaci ve věci

dovolatele se závěrem, že způsobem zvoleným odvolacím soudem v posuzované věci

rozhodnout lze a že takové rozhodnutí může obviněný i očekávat. Proto ani tato

námitka dovolatele nemohla být posouzena jako oprávněná.

V.

Způsob rozhodnutí

93. Byť obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl výhrady,

které by z formálního hlediska byly způsobilé naplnit jím uplatněné důvody

dovolání, učinil tak zjevně neopodstatněně. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání

rozhodl způsobem upraveným v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož je

jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o

jeho dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah reakce

dovolacího soudu na jeho námitky, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i

odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání

Nejvyšší soud jen stručně uveden důvod odmítnutí poukazem na okolnosti

vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu