Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem, sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2025 č. j. 8 To 26/2025-697 a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 16. září 2024 č. j. 2 T 26/2023-599, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován ze zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Napadeným usnesením Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") bylo podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto, že stěžovatel nemá v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 26/2023 nárok na bezplatnou obhajobu, ani nárok na obhajobu sníženou o dvě třetiny.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu odmítnuta jako nedůvodná.
4. Stěžovatel namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí není přesvědčivé. Pokud krajský soud uvedl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, jsou na stěžovatele kladeny přílišné nároky. Nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž jsou jeho možnosti obstarat si finance výrazně omezené. Jakkoliv soudy argumentují absencí zdravotního omezení, i po propuštění pro něj bude možnost výdělku ztížená, neboť předchozí odsouzení jej bude bezpochyby znevýhodňovat na trhu práce. Nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu přitom nelze založit na pouze hypotetických příjmech (nález ze dne 1. 9. 2020
sp. zn. II. ÚS 1411/20
). Již před omezením na osobní svobodě žádný větší majetek nevlastnil. Má závazky vůči třetím osobám ve výši několika desítek tisíc korun. V této souvislosti doložil konkrétní dokumenty, jako např. výpis z katastru nemovitostí a výpis z centrální evidence exekucí.
5. Jestliže soudy poukázaly na pomoc stěžovatelových rodinných příslušníků, stěžovatel má za to, že by rozhodné měly být jen jeho vlastní poměry, a navíc bratr mu již finančně nepomáhá a matka, pokud ví, nemá větší majetek. Stěžovatel nerozumí tomu, proč krajský soud zmiňuje, že byl ve vězení bratrem navštěvován; z existence návštěv nelze dovozovat poskytování finanční podpory. Je pravdou, že určitou finanční podporu od rodiny v počátku trestního řízení obdržel, nicméně tato podpora se s délkou řízení a s tím související finanční náročností vyčerpala. Pakliže soudy poukazují na to, že část na stěžovateli exekučně vymáhaných závazků byla uhrazena, stěžovatel má za to, že jestliže k této úhradě došlo až v rámci exekuce, svědčí to naopak spíše o neuspokojivosti jeho finanční situace.
6. Krajský soud také zmínil, že obhájci na plnou moc obvykle požadují zálohy a pokud nejsou hrazeny, vypovídají obviněným zastupování, avšak stěžovatelem vybraný obhájce jej nadále zastupuje, což naznačuje, že finanční potřeby obhájce jsou v tuto chvíli saturovány. Dle stěžovatele jde však o spekulaci, která navíc bezdůvodně znevýhodňuje variantu zastupování obhájcem na plnou moc (pokud by měl stěžovatel ustanoveného obhájce, jevilo by se soudu pravděpodobnějším, že stěžovatel náklady obhajoby hradit nemůže). Jeho obhájce ostatně v doplnění žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu uvedl, že za stěžovatelem již eviduje dluh za právní služby, který bude dále narůstat. Stěžovatel připomíná, že nepřiznáním bezplatné obhajoby nemajetným osobám dochází k ohrožení práva těchto osob na efektivní obhajobu (nález ze dne 13. 3. 2024
sp. zn. II. ÚS 2457/23
).
7. Stěžovatel vyjadřuje podezření, že mu okresní soud nevyhověl proto, že u něj "nemá dobré jméno", neboť jím byl již vícekrát odsouzen pro trestnou činnost. Řízení je přitom pro stěžovatele finančně náročné, náklady se pohybují v desítkách tisíc korun. Spolu s dalšími desítkami tisíc korun, které dluží z jiných příčin, tak je dán značný nepoměr mezi jeho závazky a možnými příjmy. Je proto přesvědčen, že mu měla být přiznána přinejmenším obhajoba za sníženou odměnu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavně zaručené právo na obhajobu je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného procesu, v němž má být posouzena odpovědnost za spáchání trestného činu. Vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku musí být právo na obhajobu zajištěno osobám majetným i nemajetným. Relevantní úprava v ústavním pořádku je taková, že podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho § 33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady na poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v mezích daných mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.
10. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost k majetkovým poměrům žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů.
11. Citovaný § 33 odst. 2 trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na majetkové, výdělkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Posuzovány jsou za prvé současné finanční možnosti dotyčného, a za druhé, jsou-li shledány nedostatečnými, je v druhém kroku hodnocena majetková potencialita do budoucna. Rozhodná je celková ekonomická situace, možnosti a perspektiva obviněného.
12. Kritérium majetkové potenciality starší judikatura Ústavního soudu, obsažená v usneseních, obecně akceptovala, v některých pozdějších případech se však k němu Ústavní soud považoval za nutné vymezit, a to zejména pokud jde o možnost vycházet z toliko hypotetického zlepšení finanční situace ve vzdálené budoucnosti. V nálezu ze dne 23. 4. 2019
sp. zn. I. ÚS 3966/17
(N 69/93 SbNU 341) tak Ústavní soud nepovažoval za akceptovatelné, že soudy sice uznaly, že tehdejší stěžovatel se nachází v těžké nikoliv přechodné životní situaci, přesto založily svá negativní rozhodnutí na nijak nerozvedeném přesvědčení o možnosti v dlouhodobém horizontu dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby, a zároveň přičetly stěžovateli k tíži, že si finanční obtíže způsobil sám svým jednáním. To ovšem neznamená, že by Ústavní soud zohledňování majetkové potenciality opustil (viz nález ze dne 3. 12. 2024
sp. zn. I. ÚS 2653/24
, bod 10).
13. Současné finanční možnosti i majetkovou potencialitu obviněného je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálně zjištěných skutečností. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného. Není možno ovšem vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na tom, co bylo ve věci zjištěno. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Předmětem hodnocení by mělo být období několika let, nikoliv desítek let [viz nález ze dne 16. 2. 2021
sp. zn. III. ÚS 3582/20
(N 35/104 SbNU 379), ve kterém Ústavní soud podrobil kritice vztažení majetkové potenciality k období dvaceti let]. U osob omezených výkonem trestu odnětí svobody lze přihlížet k tomu, že není vyloučeno, aby došlo již v průběhu výkonu trestu k jejich pracovnímu zařazení, a zejména pak aby si po ukončení tohoto výkonu našly zaměstnání a náklady obhajoby uhradily [nález ze dne 1. 2. 2022
sp. zn. III. ÚS 3501/20
(N 12/110 SbNU 115), bod 17].
14. Majetkovou potencialitu je třeba hodnotit komplexně a zvažovat jak okolnosti svědčící o její dostatečnosti, tak i skutečnosti vypovídající o opaku. Z existence schopnosti obviněného obstarávat si do budoucna prostředky prací nelze "mechanicky" bez dalšího dovozovat, že přiznání nároku dle § 33 odst. 2 trestního řádu není namístě. Nelze pominout, že možnost zajistit prostředky na úhradu obhajoby může být různými skutečnostmi oslabována, typicky například exekučně vymáhanými dluhy nebo probíhající insolvencí. Na druhou stranu ani existence probíhající exekuce, insolvence či vyživovací povinnosti nesvědčí pro nutnost přiznání předmětného nároku "automaticky". Je nutné, aby obecné soudy všechny takovéto proti sobě svědčící faktory poměřovaly a vyhodnotily. Musejí uvážit, jak zjištěné skutečnosti ovlivňují (a mají perspektivu dále ovlivňovat) schopnost obviněného náklady obhajoby hradit. V hraničních případech je namístě uvažovat zejména o přiznání obhajoby za sníženou odměnu.
15. Relevantnosti závazků obviněného nasvědčuje, že se jich nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu. Obviněný musí prokázat, že jeho dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována [nález
sp. zn. III. ÚS 3501/20
, bod 21, nález ze dne 11. 9. 2025
sp. zn. I. ÚS 1523/25
, bod 20].
16. V projednávané věci se soudy posouzení stěžovatelovy finanční situace věnovaly. Nepominuly, že stěžovatel doložil, že je zatížen určitými dluhy, jako je nedoplatek na pojistném a penále na zdravotním pojištění ve výši 27 061 Kč, částka 11 754 Kč za neuhrazené jízdné v hromadné dopravě, pokuta městské policie ve výši 2 000 Kč či exekuovaná částka 7 769 Kč (viz str. 2 a 3 usnesení okresního soudu). Zároveň však konstatovaly, že výše jeho dluhů není až tak velká a též že několik stěžovatelových exekucí nedávno skončilo jejich úhradou, stěžovatel byl tedy schopen získávat určité finanční prostředky, zřejmě z výdělku jeho brigád. Nejde o situaci, kdy by soudy nevěnovaly existenci závazků obviněného pozornost (jako tomu bylo např. v případě nálezu
I. ÚS 1523/25
, bod 20). Stěžovatel přitom nemá žádnou vyživovací povinnost a jde o osobu fyzickou zdatnou, plně zdravotně způsobilou, v produktivním věku, což považuje za podstatné i nejnovější judikatura Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 8. 10. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2192/25
, bod 11, či ze dne 23. 9. 2025
sp. zn. II. ÚS 1664/25
, bod 14). Stěžovatel přesně nespecifikoval, jaké jsou jeho náklady obhajoby. Pokud činí jím rámcově uváděných několik desítek tisíc korun, pak jestliže obecné soudy ani při připočtení několika dalších desítek tisíc korun z dosavadních dluhů neshledaly jeho dluhy v nepoměru k možnostem výdělku, tento závěr i podle Ústavního soudu ještě obstojí (viz usnesení ze dne 23. 9. 2025
sp. zn. II. ÚS 1664/25
, bod 14, kde byly dluhy v celkové výši 150 000 Kč).
17. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že jeho majetkovou potencionalitu ovlivňuje výkon trestu odnětí svobody, nicméně ji zdaleka nevylučuje. K problematice možnosti budoucího výdělku výkonem práce stěžovatel kromě trestní minulosti nezmiňuje žádné omezení, které by bránilo jeho pracovnímu zařazení, a to ať již ve věznici či později po propuštění z ní v běžném životě, když sám záznam v trestním rejstříku možnosti výdělku obecně nebrání. Nadpoloviční většina vězňů v České republice je zaměstnaná a vydělává částky, kterými lze pokrýt náklady obhajoby ve výši několika desítek tisíc korun. Nejeví se, že by stěžovateli vznikala nepřiměřená budoucí zátěž a ocital se v dluhové pasti.
18. Byť lze jistě obecněji souhlasit se stěžovatelem, že rozhodnutí o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemá být založeno na spekulacích, zbylá část argumentů krajského soudu napadených ústavní stížností měla spíše jen podpůrný charakter a bylo jí poukazováno zejména na to, že stěžovatel má určité zázemí a podporu.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu