Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. K., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 5 Tdo 1529/2019-8925, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 67 To 382/2018-8487, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21.
března 2018 č. j. 3 T 41/2010-8113, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 67 To 29/2017-7062 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 67 To 28/2017-7043, spojené s návrhem na zrušení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a obchodní společnosti A, zastoupené JUDr.
Jaromírem Císařem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ústavní stížností podal také návrh na zrušení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
2. Stěžovatel je bývalým předsedou představenstva a generálním ředitelem vedlejší účastnice, obchodní společnosti A (dále jen "poškozená"). Proti němu a A. H. (dále jen "spoluobviněný"), který byl obchodním ředitelem poškozené a členem jejího představenstva, byla podána obžaloba pro různá v ní specifikovaná jednání (skutky popsané v bodech I. až IV. obžaloby, skutku popsaného v bodu V. obžaloby se měl dopustit pouze spoluobviněný), jimiž měl stěžovatel porušit povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a opatrovat a spravovat svěřený majetek a společně s druhým obviněným způsobit poškozené škodu celkem v řádech stamilionů korun. Tuto svou povinnost měli obvinění společně porušit stručně řečeno tím, že
I. dne 3. 11. 2003 uzavřeli smlouvu s obchodní společností CZECH ENERGOSPACE, a. s. (dále jen "společnost CZECH ENERGOSPACE"), kterou připravil spoluobviněný a podepsal ji stěžovatel. Na jejím základě pak poškozená poskytla dne 6. 11. 2003 společnosti CZECH ENERGOSPACE zálohu na dodání zboží ve výši 1 000 000 USD (s ohledem na tehdejší aktuální kurz představovala tato částka ekvivalent 28 000 000 Kč). Zboží ze smlouvy mělo být dodáno do 31. 12. 2003 a záloha zúčtována na posledních 5 faktur po 200 000 USD, nicméně nestalo se tak, a to ani následně při dalším kontraktu s dodáním do 31.
12. 2004. Nakonec byla záloha vrácena až zápočtem na fakturu se splatností dne 29. 6. 2005, přičemž při zápočtu byl použit kurz USD 23,10 Kč, tedy vráceno bylo reálně zápočtem jen 23 100 000 Kč. Tím obvinění způsobili poškozené škodu ve výši 4 900 000 Kč, což je rozdíl mezi hodnotou poskytnuté a vrácené zálohy, a dále ve výši 1 128 359 Kč, což představuje nejnižší možný ušlý zisk za dobu, po kterou poškozená nemohla nakládat s částkou ve výši 1 000 000 USD;
II. dne 30. 12. 2003 prodali společnosti CZECH ENERGOSPACE celkem 40 000 m3 pohonných látek (benzinu BA 95 a motorové nafty) zdaněných starou nižší sazbou spotřební daně platnou pro rok 2003, ač věděli, že od 1. 1. 2004 bude zvýšena sazba spotřební daně, a následně ve dnech 11. 1. 2004 a 22. 1. 2004 od společnosti CZECH ENERGOSPACE nakoupili zpět 36 000 m3 totožného zboží, ovšem za cenu vyšší, v níž byla obsažena vyšší sazba spotřební daně. Tím způsobili poškozené škodu ve výši 38 160 000 Kč, což představuje rozdíl mezi cenou, za kterou obvinění prodali 36 000 m3 pohonných látek společnosti CZECH ENERGOSPACE, a cenou, za kterou je následně koupili dráž zpět. I v tomto případě připravil smluvní dokumentaci spoluobviněný a podepsal ji stěžovatel;
37. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem spisu obvodního soudu vedeného pod sp. zn. 3 T 41/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v částech, v nichž byla shledána přípustnou a včas podanou, zjevně neopodstatněná.
38. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
39. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu námitek stěžovatele, přičemž posuzoval, zda byly respektovány ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení, včetně toho, zda se obecné soudy nedopustily pochybení tím, že by své závěry o vině a trestu stěžovatele založily na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Při vypořádání jednotlivých námitek Ústavní soud vždy zohlednil, zda jsou způsobilé zpochybnit výsledek trestního řízení jako celek. Ani v trestním řízení totiž nelze s každým případným pochybením spojovat závěr o porušení základních práv osoby, proti níž je toto řízení vedeno.
40. Dále je třeba uvést, že námitky směřující vůči rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu byly uplatněny již v dovolání a Nejvyšší soud se s nimi podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádal, včetně souvisejících ústavněprávních hledisek. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, proto se k jednotlivým námitkám pouze stručně vyjádří, aniž by bylo nezbytné v celém rozsahu opakovat argumentaci, která již byla uvedena v napadeném usnesení (případně v jeho shrnutí obsaženém v tomto usnesení).
41. Stěžovatel především namítá, že v jeho trestní věci mělo být porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Nezákonným soudcem měl být senát obvodního soudu, jemuž byla věc přidělena na základě rozhodnutí městského soudu podle § 262 trestního řádu. Ústavní soud se touto námitkou zabýval věcně navzdory tomu, že stěžovatel nenapadl včas příslušnou část výroku usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043 [obdobně postupoval Ústavní soud i v nálezu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), body 15 až 21]. Námitku, že soud nebyl náležitě obsazen, lze ostatně uplatnit i v dovolání jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu a v posuzované věci se jí Nejvyšší soud věcně zabýval.
42. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu [nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá již z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.
43. Ustanovení § 262 věta první trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Je zřejmé, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména skutečnost, zda u místně příslušného soudu, resp. dosavadního senátu, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 trestního řádu, a vyloučit jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudu jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ; nález ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411)].
44. Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Příkladem situace, kdy jej lze z tohoto hlediska aprobovat, je opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98
(U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že tento postup nelze použít pouze k tomu, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ). Uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje i jinak trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. nález sp. zn. I.
ÚS 1922/09 ; nález ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11
(N 72/61 SbNU 105); nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 , body 17 až 19; nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18 , body 33 a 34].
45. Výše uvedený výklad § 262 trestního řádu, jemuž odpovídá ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, vyjadřuje podmínky, za nichž toto ustanovení může být použito ústavně konformním způsobem. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení je již z tohoto důvodu zjevně neopodstatněný, a není tak dán ani důvod pro jeho postoupení plénu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nadto Ústavní soud konstatuje, že výše shrnuté podmínky použití § 262 trestního řádu byly ve věci stěžovatele splněny, což vyplývá jednak z usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043, kterým bylo rozhodnuto podle uvedeného ustanovení (viz body 7 až 12 tohoto usnesení), jednak z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 18 tohoto usnesení). Obvodní soud opakovaně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a v návaznosti na něj vyslovený právní názor městského soudu týkající se promlčení trestního stíhání a nutnosti řádně se zabývat otázkou, zda okolnosti zjištěné na základě provedeného dokazování odůvodňují závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Pro tento závěr nebylo rozhodné, že Nejvyšší soud se před změnou ve složení senátu obvodního soudu již k dalším zprošťujícím rozsudkům nevyjadřoval, neboť jeho původní právní názor zavazoval také městský soud a ten při svém odvolacím přezkumu správně posuzoval i to, zda byly respektovány právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1449/2014-65. Bylo podrobně vysvětleno, že odůvodnění původních rozsudků obvodního soudu, resp. v něm obsažené hodnocení provedených důkazů, vzhledem k absenci relevantních úvah pro posouzení subjektivní stránky trestného činu nedostálo požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu, případně obsahovalo nelogičnosti, a ve výsledku činilo tato rozhodnutí nepřezkoumatelným. Důvodem opakovaného rušení dřívějších rozhodnutí obvodního soudu nebyla snaha městského soudu prosadit své vlastní skutkové závěry. S ohledem na výše uvedený postup původního senátu obvodního soudu byl opodstatněný závěr, že v tomto složení nebude tento senát schopen ve věci rozhodnout zákonným způsobem a řízení bude pouze bezdůvodně prodlužováno.
46. Toto posouzení nijak nezpochybňují ani právní závěry obsažené v rozsudku Tempel proti České republice. Evropský soud pro lidská práva v něm nevyloučil použitelnost § 262 trestního řádu v mezích vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou podrobně shrnul (body 49 až 55 cit. rozsudku). V konkrétní věci, v níž rozhodoval, však shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v nerespektování těchto mezí. Důvodem změny ve složení senátu rozhodnutím odvolacího soudu tehdy totiž zjednodušeně řečeno bylo, že skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně o vině obviněného se lišily od toho, co by podle názoru odvolacího soudu bylo správné (bod 70 cit. rozsudku). V nyní posuzované věci stěžovatele, jak bylo uvedeno výše, ale o odlišné hodnocení důkazů ani jiné vybočení z předmětných mezí nešlo.
47. Stejně tak není relevantní poukaz na rozsudek Gudmundur Andri Ástrádsson proti Islandu, je-li namítáno, že senát obvodního soudu, který po použití § 262 trestního řádu rozhodl v trestní věci stěžovatele odsuzujícím rozsudkem, nebyl "soudem zřízeným zákonem". Tento rozsudek se zabýval především otázkou porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s ohledem na nezákonnost postupu při jmenování soudce rozhodujícího ve věci. Pro věc stěžovatele nicméně nebyla tato otázka rozhodná, přičemž ani z obecných východisek obsažených v tomto rozsudku nelze dovozovat, že by při změně ve složení senátu nebyl respektován požadavek nezávislosti a nestrannosti soudu.
48. Ústavní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že v jeho věci měli rozhodovat vyloučení soudci, konkrétně soudkyně JUDr. Eva Brázdilová v odvolacím řízení, a soudce JUDr. František Púry, Ph.D., v dovolacím řízení. Tyto námitky nebyly uplatněny včas v průběhu soudního řízení, ačkoli být uplatněny mohly, a zjevně ani nebyly způsobilé opodstatnit závěr o existenci některého z důvodů vyloučení soudce. Jejich podstata spočívala pouze v tom, že tito soudci se v dané trestní věci podíleli na přijetí dřívějších rozhodnutí soudu, na kterém působí.
49. Za důvodné nelze považovat ani námitky týkající se stanovení výše škody. Již v napadeném rozsudku obvodního soudu je podrobně vysvětleno, na základě jakých zjištění byla výše škody stanovena, a to při zohlednění všech relevantních souvislostí. Z ústavněprávního hlediska nelze těmto závěrům nic vytknout. V této souvislosti lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Pakliže městský soud rozhodl napadeným rozsudkem o uložení povinnosti k náhradě škody jen vůči stěžovateli, bylo tomu tak z toho důvodu, že věc spoluobviněného byla vyloučena ze společného řízení. Teprve v následném rozsudku ve věci spoluobviněného městský soud rozhodl, že tato škoda má být hrazena oběma obviněnými společně a nerozdílně. Z hlediska stěžovatele je však rozhodné, že bez ohledu na uvedený následný rozsudek nemění uložení povinnosti toliko jemu nic na jeho solidární odpovědnosti, kterou má společně se spoluobviněným, ani se nijak nedotýká jeho práv vůči spoluobviněnému na zaplacení jeho podílu na dluhu, případně jiných jeho práv jako spoludlužníka. Poškozená se nemůže na základě těchto rozhodnutí domoci náhrady škody dvakrát.
50. Obecné soudy také podrobně odůvodnily příčinnou souvislost mezi podpisem smluv a následným vznikem škody, naplnění subjektivní stránky trestného činu i závěr, že nedošlo k promlčení trestního stíhání. U posledně uvedené otázky Nejvyšší soud reagoval i na námitku nejednotnosti jeho rozhodovací praxe a poukázal na skutkovou odlišnost posuzované věci od věci, v níž byl vydán rozsudek sp. zn. 11 Tdo 739/2003, na který odkazoval stěžovatel. Ve věci stěžovatele se počátek promlčecí doby odvíjí ode dne 29. 6. 2005 (skutek popsaný pod bodem I. obžaloby), kdy došlo současně ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákona [nyní podle § 34 odst. 4 písm. b), odst. 5 trestního zákoníku] k přerušení promlčení trestního stíhání u skutků popsaných pod body II. a III. obžaloby a u spoluobviněného též pod bodem V. obžaloby. Dne 29. 6. 2005 byla záloha poskytnutá poškozenou společností CZECH ENERGOSPACE ve výši 1 000 000 USD vrácena poškozené formou zápočtu na úhradu kupní ceny vyúčtované fakturou vystavenou společností CZECH ENERGOSPACE společnosti A. Zatímco v době poskytnutí zálohy činila tato záloha v přepočtu 28 000 000 Kč, v době vrácení odpovídala jen částce 23 100 000 Kč. K uvedenému dni tak vznikla škoda ve výši rozdílu těchto částek, jež představuje následek rozhodný pro běh promlčecí doby. Obecné soudy pak do celkové výše škody zahrnuly také ušlý zisk.
51. Ve věci sp. zn. 11 Tdo 739/2003 se počátek promlčecí doby odvíjel ode dne, kdy došlo na základě úvěrové smlouvy k převedení finančních prostředků z dispozice poškozené společnosti ve prospěch jiného subjektu za situace, kdy zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly možnostem dlužníka splácet poskytnuté úvěry, a tudíž byl bez významu termín splatnosti poskytnutého úvěru. V této jiné dřívější věci došlo k dokonání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku již uvedeným převedením finančních prostředků. Podle Ústavního soudu jde o relevantní odlišnost, která brání závěru, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatele porušil zákonnou povinnost postoupit věc velkému senátu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů týkajících se otázky promlčení jakékoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
52. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že řízení jako celek neshledává nespravedlivým, a to přestože opakované zrušení rozhodnutí obvodního soudu vedlo k značnému prodloužení trestního řízení, které stěžovatel nezavinil. Délka trestního řízení byla nicméně zohledněna při ukládání trestu. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených v čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
53. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro nedodržení lhůty stanovené k jejímu podání a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Návrh na zrušení § 262 trestního řádu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu