Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGOSTO FIN s. r. o., sídlem náměstí Msgre Šrámka 885/7, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2024 č. j. 22 Cdo 1080/2024-1254 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2024 č. j. 71 Co 332/2022-1180, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Emílie Michalkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 8. 2022 sp. zn. 13 C 129/2015-783 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok I.), tyto nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 1 683 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil. Ve výroku III. jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 1 890 000 Kč, a to do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Shodně s okresním soudem došel k závěru, že jsou dány zákonné předpoklady pro zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním věci do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. Okresní soud však pochybil při určení obvyklé ceny nemovité věci. Znalecká kancelář určila obvyklou cenu nemovitých věcí bez prohlídky nemovitostí. Na základě dodatku ke znaleckému posudku a doplňujícího výslechu znalce určil krajský soud obvyklou cenu nemovitých věcí na 3 780 000 Kč. Krajský soud sice na návrh stěžovatelky provedl důkaz znaleckým posudkem Martina Vehovského, a to jeho přečtením, tento posudek ale posoudil jako nepřezkoumatelný a nesprávný a znalce nevyslýchal.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Krajský soud se podle něj neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozhodnutí se vypořádal s námitkami stěžovatelky týkajícími se solventnosti vedlejší účastnice, přiměřenosti pariční lhůty a určení obvyklé ceny nemovité věci.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud pochybil, pokud nevyslechl znalce Vehovského. Odůvodnění, že šlo o posudek starší jednoho roku, je podle ní alibistické. Soud jej mohl vyslechnout a vyžádat si aktualizovaný posudek, již v roce 2022 byla cena vyšší než cena stanovená znaleckou kanceláří. Ačkoli byl posudek starší jednoho roku, soud se jím zabýval, přečetl jej a na advokáta stěžovatelky měl celou řadu otázek.
6. Stěžovatelka v dovolání namítala, že s ohledem na existenci dvou znaleckých posudků, jejichž závěry se rozcházejí, měl soud znalce vyslechnout. Nejvyšší soud podle ní došel k nesprávnému závěru, že stěžovatelka nenapadla otázku právní, ale skutkovou a námitkou se odmítl věcně zabývat. Poukázala na rozsudek ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4543/2014.
7. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudu při dokazování obvyklé ceny nemovitostí. Krajský soud podle ní pochybil, když pouze přečetl znalecký posudek a znalce nevyslechl. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
10. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzovaném případě nedopustily.
11. Krajský soud řádně odůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu znalce a proč při určení výše vypořádacího podílu vyšel ze znaleckého posudku znalecké kanceláře. Její závěry hodnotil jako přesvědčivé, založené na místním šetření, přezkoumatelné a řádně odůvodněné. Oproti tomu znalec v posudku předloženém stěžovatelkou určil cenu podílu bez prohlídky nemovitostí (přitom právě to stěžovatelka vytýkala původnímu posudku znalecké kanceláře). Není pravda, že znalec převzal údaje o vnitřním vybavení z posudku znalecké kanceláře.
V popisu a hodnocení konstrukcí nemovitostí se údaje rozcházejí. Doba, ke které bylo ocenění provedeno, byla navíc delší jednoho roku. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem soud neměl důvod znalce vyslechnout. Toto odůvodnění považuje Ústavní soud za racionální a dostatečné. Zřetelně z něj také vyplývá, že stáří znaleckého posudku nebylo jediným důvodem, proč soud nepřistoupil k výslechu znalce, jak by mohlo vyplývat z ústavní stížnosti. Šlo naopak spíše o argument doplňující.
12. Argumentace stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 není v jejím případě přiléhavá. Nejvyšší soud v něm vyslovil nezbytnost výslechu znalců v případech, kdy se dva znalecké posudky rozcházejí a soud musí zhodnotit, který z nich a z jakých důvodů vzal za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku. V posuzovaném případě však bylo již po přečtení znaleckého posudku zřejmé, že soud z něho z výše uvedených důvodů vycházet nemůže a provedený výslech znalce by na tom nemohl nic změnit.
13. Nejvyššímu soudu je nutné dát za pravdu, že pokud stěžovatelka nesouhlasí s obvyklou cenou vypořádávaných věcí zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně napadá nikoli právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Ta nemohou založit přípustnost dovolání. Opomíjí ale, že stěžovatelka nenapadala pouze výslednou cenu nemovitostí určenou na základě znaleckého posudku, ale zejména postup soudu při dokazování, z něhož výsledná cena vzešla. Přitom způsob, jakým dovolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, není z přezkumu Nejvyššího soudu vyloučen [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 , bod 14 (N 149/86 SbNU 511)]. Podstatou přezkumu Nejvyšším soudem není přehodnocení skutkového stavu, ale kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 33 Cdo 2502/2018).
14. Ačkoli Nejvyšší soud posoudil stěžovatelčinu námitku nesprávně, přesto se jí zabýval. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že krajský soud se s tím, proč neprovedl výslech znalce, dostatečně vypořádal. Zároveň vysvětlil, proč se krajský soud neodchýlil od stěžovatelkou uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu