Pravidlo solidární odpovědnosti při rozhodování o adhezním nároku oběti závažné sexuální kriminality
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Eva B., a 2) Anna B. (jedná se o pseudonymy), obou zastoupených JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D. LL.M., advokátkou, se sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2023, č. j. 4 Tmo 3/2023-1524, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. listopadu 2022, č. j. 29 Tm 2/2020-1440, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. Tento nález posuzuje rozhodnutí soudů o adhezním nároku dětské oběti závažné sexuální kriminality a okolnosti, za nichž je možné takovou oběť odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. První stěžovatelka se ve svých čtrnácti letech stala obětí znásilnění. Druhá stěžovatelka je její matka. Po téměř pětiletém řízení soudy odsoudily všechny pachatele, avšak zároveň rozhodly, že je nutné obě stěžovatelky s jejich nároky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť újma, která jim měla trestným činem vzniknout, nebyla dostatečně prokázána. II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
2. V noci z 1. na 2. 9. 2018 se tehdy čtrnáctiletá první stěžovatelka zúčastnila večírku s několika svými přáteli a dalšími osobami. Šest účastníků večírku na první poškozené, která byla ve stavu bezvládnosti v důsledku silné podnapilosti, prováděli pomocí lahví od alkoholu různé sexuálně zaměřené aktivity. Útok byl nejméně třemi účastníky natočen na mobilní telefon a dva z těchto záznamů se následně rozšířily na internetu.
3. Dne 8. 11. 2018 zahájila policie na základě oznámení druhé stěžovatelky trestní řízení. Ještě téhož dne první stěžovatelka policii identifikovala všech šest jednajících osob. V průběhu ledna 2019 došlo k výslechu stěžovatelkou označených účastníků večírku. Základní obrysy popsali všichni obdobně, aktivně jednající se k účasti na útoku vesměs doznali a litovali jí. V průběhu přípravného řízení se stěžovatelky podrobily znaleckému zkoumání a uplatnily nároky na náhradu nemajetkové újmy, u první stěžovatelky 63 770 Kč jako bolestné a 1 297 965 Kč za ztížení společenského uplatnění a u druhé stěžovatelky 63 770 Kč jako bolestné a 549 278 Kč za ztížení společenského uplatnění.
4. Dne 19. 5. 2020 byla na čtyři obviněné podána obžaloba. První hlavní líčení se u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") konalo až dne 26. 4. 2021, neboť v dané věci podle soudu nepřevážil zájem na konání hlavního líčení nad ochranou před důsledky probíhající pandemie. V úvodu hlavního líčení zmocněnkyně stěžovatelek uvedla, že trvá na uplatněných nárocích. Obžalovaní považovali výši požadované náhrady újmy za spornou.
5. V průběhu trestního řízení rozhodl Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 9. 2020, č. j. 38 Rod 3/2020-564, že upouští od uložení opatření Jitky S. (jedná se o pseudonym), která ve věku mladším patnácti let pořídila videozáznam útoku, čímž podle soudu naplnila znaky výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 trestního zákoníku. Ke svému jednání se doznala a litovala jej. Podle soudu šlo o ojedinělý exces, pročež není nutné ukládat nezletilé omezující opatření. Dále okresní soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 39 Rod 1/2020-618, uložil soubor výchovných opatření Janu K. (jedná se o pseudonym), který ve věku mladším patnácti let prováděl na první stěžovatelce za použití rumové láhve sexuální aktivity a z části útoku rovněž pořídil videozáznam. Kromě vlastního doznání byla jeho vina prokázána i videozáznamem.
6. Krajský soud o obžalobě rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2021, č. j. 29 Tm 2/2020-1253, tak, že uznal obžalované vinnými z různé účasti na spáchání trestného činu nebo provinění znásilnění (§ 185 trestního zákoníku), nepřekažení trestného činu (§ 367 trestního zákoníku) a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 192 trestního zákoníku). Dále rozhodl, že obžalovaní musí společně a nerozdílně zaplatit první stěžovatelce částku 59 008 Kč jako bolestné a částku 400 000 Kč jako náhradu tzv. další nemajetkové újmy (druhé stěžovatelce pak částku 250 000 Kč). Se zbytky nároků soud odkázal stěžovatelky do řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Podle krajského soudu bylo ohledně nároku na náhradu bolestného prokázáno způsobení závažné psychické bolesti. Pro stanovení konkrétní částky 59 008 Kč vycházel z posudku znalce MUDr. Ročka. Požadovaly-li stěžovatelky rovněž náhradu újmy spočívající ve ztížení společenského uplatnění, byl jejich nárok podložen pouze závěry téhož znalce, které však v této části byly nepřesvědčivé a rozporné či neprokázané. Některá znalcem uvedená omezení života první stěžovatelky byla důkazně vyvrácena, jiná již pominula. Ztížení společenského uplatnění se týká jen trvalých změn zdravotního stavu (např. ztráty končetin), které se v dané věci neprokázaly. Jednání obžalovaných (a dalších dvou osob) však podle krajského soudu zcela jistě způsobilo následky, které obě stěžovatelky pociťují jako osobní neštěstí způsobené ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Podle soudu jsou tedy splněny předpoklady pro přiznání tzv. další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 občanského zákoníku. Byť stěžovatelky kvalifikovaly svůj nárok jako náhradu za ztížení společenského uplatnění, dává skutkové vymezení tohoto nároku možnost přiznat jim i tzv. další nemajetkovou újmu. Srovnáním s obdobnými případy dospěl krajský soud k částce 400 000 Kč u první stěžovatelky a 250 000 Kč u druhé. Zohlednil přitom, že k utrpení stěžovatelek nedošlo pouze samotným skutkem, nýbrž i šířením videozáznamů, které jej zachycovaly, a dále způsob provedení skutku.
8. Proti rozsudku krajského soudu podali státní zástupce a dva obžalovaní odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 3. 2022, č. j. 4 Tmo 1/2022-1329, v neveřejném zasedání zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Hlavním důvodem bylo nesprávně kvalifikované a popsané jednání obžalovaných. Zároveň však shledal pochybení i v závěrech krajského soudu o adhezních nárocích. K jejich přiznání je podle vrchního soudu nutné, aby poškozený sám vyvinul procesní aktivitu a nárok včas a řádně uplatnil (co do rozsahu a důvodů). Soud je tím vymezením vázán. V dané věci z obsahu podání stěžovatelek vrchní soud dovodil, že požadovaly náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění. Pokud jim krajský soud přiznal nárok na náhradu tzv. další nemajetkové újmy, překročil adhezní návrh. Vrchním soudem byl krajský soud zavázán, aby v dalším rozhodnutí vyhodnotil, zda stěžovatelkám svědčí právo na jimi uplatněnou náhradu za ztížení společenského uplatnění anebo právo na neuplatněnou náhradu za tzv. další nemajetkovou újmu. Při stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění je nutné vycházet ze znaleckého posudku. Setrvá-li krajský soud na svých závěrech o nedostatcích posudku MUDr. Ročka, bude muset zvážit, zda lze rozsah újmy určit na základě jiných důkazů nebo na základě doplnění dokazování. Podle vrchního soudu nelze přehlédnout, že podstatnou část újmy stěžovatelce způsobilo až zveřejnění videozáznamů zachycujících útok. Za to však obžalovaní nebyli shledáni vinnými. V danou chvíli nelze určit, v jaké míře byla újma způsobena útokem a v jaké šířením jeho záznamu. Po vrácení věci je tedy nutné postavit najisto míru, v níž byla újma způsobena jednáním obžalovaných. Dále se krajský soud musí zabývat otázkou spoluzavinění poškozené.
9. Následně rozhodl krajský soud druhým, ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž uznal všechny obžalované vinnými z určitého podílu na znásilnění stěžovatelky, jednoho z nich ještě ze spáchání provinění výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Dále soud uložil všem obžalovaným povinnost zaplatit první stěžovatelce společně a nerozdílně částku 17 702 Kč jako náhradu nemajetkové újmy spočívající v bolestném. Ve zbytku uplatněných nároků soud obě stěžovatelky odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Kvůli vázanosti právním názorem vrchního soudu se krajský soud nemohl zabývat náhradou tzv. další nemajetkové újmy. Pro stanovení výše bolestného vycházel krajský soud znovu ze znaleckého posudku MUDr. Ročka. V souladu s pokynem vrchního soudu se nicméně musel zabývat rozdělením rozsahu újmy v důsledku jednání obžalovaných na straně jedné a zveřejněním videozáznamů útoku na straně druhé. Ačkoliv krajský soud považoval tento pokyn "na hraně splnitelnosti", využil soudcovské úvahy a podle zásad slušnosti stanovil tento poměr na 30 % pro jednání obžalovaných a na 70 % pro zveřejnění videozáznamů.
10. V části, v níž stěžovatelky uplatnily nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, krajský soud jejich adheznímu návrhu nevyhověl a odkázal je na řízení ve věcech občanskoprávních. U tohoto druhu újmy je podle stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 14/2014, nutné vycházet z lékařského znaleckého posudku. V dané věci byl výpočet ztížení společenského uplatnění podložen v podstatě pouze nedostatečným znaleckým posudkem MUDr. Ročka. Další důkazy k této otázce stěžovatelky nenavrhly, ač o tom byly poučeny vrchním soudem. Vypracování nového znaleckého posudku přesahuje rámec trestního řízení, neboť dokazování v otázkách viny a trestu je kompletní.
11. Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky odvolání, která vrchní soud zamítl napadeným usnesením. Zároveň z podnětu odvolání jednoho z obžalovaných zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o náhradě újmy týkajících se první stěžovatelky a sám rozhodl tak, že se stěžovatelka odkazuje se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť uvedené přiznání nároku stále neodpovídá principům adhezního řízení. Jde-li o náhradu z titulu bolestného, setrval vrchní soud na tom, že hlavní díl psychické újmy u první stěžovatelky vznikl pořízením a následným zveřejněním videa útoku, za něž nejsou odpovědní obžalovaní. Stěžovatelky musí svou újmu vymáhat v občanskoprávním řízení na odpovědných osobách. Krajský soud nesplnil požadavek vrchního soudu na doplnění dokazování, z nějž by bylo možné dovodit, v jakém rozsahu újma vznikla jednáním obžalovaných. Stanovil-li krajský soud podíl odpovědnosti na základě soudcovské úvahy, považoval vrchní soud takový postup za chybný. Podle ustálené judikatury musí takové určení vyplývat ze znaleckého zkoumání, od něhož se může soud odchýlit jen výjimečně. Odkaz na zásady slušnosti v tomto směru nepostačuje. Další důkazy, s nimiž se krajský soud nevypořádal, závěry o odpovědnosti obžalovaných rovněž zpochybňují, ačkoliv ji nelze zároveň ani vyloučit.
12. V části týkající se nároku za ztížení společenského uplatnění vrchní soud odkázal na závěry soudu krajského. Nadále v nich však postrádal úvahy ohledně spoluzavinění první stěžovatelky ve smyslu § 2918 občanského zákoníku. Z provedených důkazů je zřejmé, že stěžovatelka se do stavu bezbrannosti přivedla vlastní vinou a před skutkem (a krátce po něm) žila nikoliv příkladným a řádným způsobem života. V tomto směru vrchní soud odkázal na tancování ve spodním prádle, konzumaci alkoholu, tanec s muži na večírku a zprávu gymnázia. Přestože tyto skutečnosti nesnižují vinu obžalovaných, jsou podle vrchního soudu relevantní při rozhodování o adhezním nároku.
13. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). III. Argumentace stěžovatelek
14. Stěžovatelky namítají, že soudy sice nepopřely vznik a existenci vážné újmy stěžovatelek, fakticky ji však bagatelizují a nechtějí se jí zaobírat, ač mají pro vyhovující rozhodnutí dostatek podkladů. Stěžovatelky odmítají tvrzení vrchního soudu, že řádně neuplatnily své nároky z titulu tzv. další nemajetkové újmy. K výkladu tohoto pojmu stěžovatelky odkazují na nález ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20 , v němž se Ústavní soud ohradil proti formalistické "kategorizaci" druhů nemajetkové újmy. Pokud soudy vyhodnotily tvrzení stěžovatelek jako neúplné, bylo jejich povinností je o tom poučit. Totéž platí i pro povinnost doplnění dokazování, zpochybňují-li soudy některé znalecké posudky. Za zcela nesprávné považují stěžovatelky tvrzení soudů, jímž přisuzují větší váhu faktu zveřejnění videozáznamu trestného činu než samotnému znásilnění. Přitom je podle stěžovatelek logické, že bez spáchání znásilnění by samotné video nemohlo vzniknout. Zhlédnutí záznamu "pouze" stupňovalo již dříve vzniklou újmu. Za nesprávný považují stěžovatelky rovněž názor soudu, že obžalovaní nebyli odsouzeni za zveřejnění daného videozáznamu. Rozhodnutí nemohla bránit neobjektivizovaná míra odpovědnosti za vzniklý následek, jak tvrdí vrchní soud. Tento závěr podle stěžovatelek vzbuzuje dojem, že vrchní soud se danou věcí nechtěl zabývat, což však bylo jeho povinností. Za absurdní považují stěžovatelky úvahy vrchního soudu o spoluzavinění první stěžovatelky v důsledku požití alkoholických nápojů. I podle judikatury Nejvyššího soudu lze spoluzavinění poškozeného dovodit toliko tehdy, je-li jím porušený zájem přiměřený způsobenému následku, resp. jednání útočníka. První stěžovatelka měla navíc s alkoholem minimální zkušenosti. Soudy tak postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatelky poukazují zejména na nález ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 297/22 ). Pro stěžovatelky je nemyslitelné, aby nyní po několika letech od spáchaného skutku kvůli pochybení orgánů činných v trestním řízení znovu zahajovaly další soudní řízení, kde by bylo rozhodnuto o jejich odškodnění. Takový postup by byl v rozporu se snahou stěžovatelek vyrovnat se se silným traumatem. V trestním řízení byl znalkyněmi doporučen postup minimalizující další traumatizaci první stěžovatelky.
15. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření od vrchního soudu, krajského soudu, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajské státní zastupitelství") a všech čtyř obžalovaných.
16. Vrchní soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
17. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je v dané věci již druhým vydaným rozsudkem, přičemž jeho obsah je ovlivněn závaznými právními názory vrchního soudu. I v tomto druhém rozsudku však krajský soud vyjádřil jednoznačný názor, že stěžovatelky mají právo na náhradu nemajetkové újmy. Krajský soud však zpochybňuje názor stěžovatelek, že by jejich nároky byly v řízení "jednoznačně prokázány". Krajský soud v napadeném rozsudku rozvedl, proč tomu tak nebylo a zároveň odůvodnil nemožnost dalšího doplnění dokazování z důvodu podstatného prodloužení trestního řízení (od spáchání skutku v té době uplynuly již 4 roky). Nedostatků předloženého znaleckého posudku si stěžovatelky musely být vědomy již z prvních rozhodnutí krajského a vrchního soudu. Zákonný postup krajskému soudu znemožňoval rozhodnout jiným způsobem. Zároveň byla v řízení zachována všechna procesní práva stěžovatelek.
18. Vrchní státní zastupitelství Ústavnímu soudu sdělilo, že nebude využívat práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.
19. Krajské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo a konkludentně se tak postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak se k ústavní stížnosti nevyjádřil žádný z obžalovaných.
20. Vyjádření ostatních účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelkám na vědomí a k případné replice, které však nevyužily.
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je tedy přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona [podrobněji např. body 14 a 15 nálezu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15
(N 214/79 SbNU 443)].
45. Výše uvedené závěry je nutné částečně vztáhnout rovněž na druhou stěžovatelku. Nedostatky odůvodnění ohledně vypořádání jejího nároku jsou ještě závažnější. Například krajský soud se v bodě 225 napadeného rozsudku nárokem druhé stěžovatelky vůbec nezabývá (konkrétní nedostatky důkazů se týkají pouze první stěžovatelky). Totéž se týká i rozhodnutí vrchního soudu. V tom je nutné spatřovat porušení ústavního práva druhé stěžovatelky na soudní ochranu.
46. Stěžovatelka se účastnila trestního řízení jako poškozená. Pokud soudy zjišťovaly, jak jednání odsouzených zasáhlo do její sféry a učinily k tomu zjištění tak, aby mohly rozhodnout o vině a trestu, mají tedy povinnost posoudit, zda jim tato zjištění umožňují rozhodnout i o jejím adhezním nároku, případně alespoň o jeho části.
47. Napadená rozhodnutí ve svém souhrnu vykazují ústavně nekonformní rezignaci na řádné zjištění skutkového stavu dané trestní věci a posouzení řádně předloženého adhezního návrhu.
48. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ve výroku uvedených práv obou stěžovatelek. Přestože se těžiště trestního řízení soudního nachází zásadně u nalézacího soudu, rozhodl se Ústavní soud z následujících důvodů zrušit pouze rozhodnutí vrchního soudu a věc vrátit k projednání jemu. Prvním důvodem je skutečnost, že dokazování bylo v dané věci provedeno ve značném rozsahu a nelze vyloučit, že alespoň o podstatné části adhezního návrhu budou soudy moci rozhodnout již nyní. Další dokazování by, pokud vůbec, mělo být provedeno v tom směru, aby jím byla konkretizována tvrzení, k nimž soud dospěl při hodnocení viny a trestu, čemuž pravomoci odvolacího soudu nebrání.
49. Druhým důvodem je skutečnost, že odvolací soud má velmi široké možnosti, jak změnit adhezní výrok nalézacího soudu, což ostatně v dané věci již učinil. Tímto postupem tedy dochází ke zkrácení celého řízení.
50. Úkolem vrchního soudu bude posoudit, nakolik již známé a ve spise obsažené důkazy umožňují učinit závěr o existenci újmy vzniklé trestným činem. Svůj závěr bude muset řádně odůvodnit v souladu se závěry tohoto nálezu. Dospěje-li k závěru, že ne všechna tvrzení stěžovatelek (resp. zmocněnkyně či znalce) mají oporu v provedených důkazech, může v této části stěžovatelky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. U celého adhezního nároku by však takový postup byl přijatelný pouze tehdy, pokud by vrchní soud mohl na základě důkazů (a srovnáním s obdobnými případy) dospět k závěru, že v důsledku trestného činu stěžovatelkám žádná tvrzená újma nevznikla.
51. Z hlediska řešené otázky rozsahu kasačního zásahu dospěl Ústavní soud k závěru, že není namístě zrušit rozhodnutí vrchního soudu jako celek. Rozsahu adhezního výroku se přímo týkají pouze jeho výroky II a IV, proti kterým stěžovatelky rovněž obsahově brojily. Výrok I je kasačním výrokem zrušujícím jednak adhezní výrok rozsudku krajského soudu a dále obžalovaným uložená výchovné opatření (resp. přiměřené povinnosti). Ústavní soud je toho názoru, že tento výrok se ústavních práv stěžovatelek (těch, jejichž ochrany se domáhají) nedotýká.
Zrušit tento výrok by navíc představovalo významný zásah do právní jistoty zejména mladistvých obžalovaných s ohledem uplynutí zkušební doby, která jim byla odsuzujícím rozsudkem stanovena. Z těchto důvodů Ústavní soud ke zrušení tohoto výroku nepřistoupil. Ponechání tohoto výroku v platnosti nezpůsobuje podle Ústavního soudu žádnou újmu v právním postavení ani stěžovatelek, ani obžalovaných a neomezuje nijak vrchní soud v jeho novém rozhodování, které se bude týkat pouze adhezního výroku. Výrok III ("V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.") nepředstavuje zásah do ústavních práv stěžovatelek.
Proto Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu pouze ve výrocích II a IV.
52. Ústavní soud tedy částečně vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil část napadeného rozhodnutí vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Přitom rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. března 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu