8 Tdo 524/2023

8 Tdo 524/2023-563

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání obviněného F. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 73/2020, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, a to ve výroku o náhradě škody poškozené České spořitelně, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se poškozená Česká spořitelna, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 T 73/2020, byl obviněný F. V. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve formě pomoci na trestném činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České spořitelně, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, na náhradě škody částku 971 310 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného po dílčí úpravě skutkových zjištění uznal vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České spořitelně, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, na náhradě škody částku 971 310 Kč.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že poté, co zajistil uzavření smlouvy ze dne 24. 5. 2017 o převodu obchodního podílu ve společnosti C. M., IČO XY, na již odsouzeného O. P., nar. XY, který se tak stal dne 13. 6. 2017 jednatelem a jediným společníkem společnosti C. M., IČO XY, následně zprostředkoval mezi společností C. M., zastoupenou O. P., a Českou spořitelnou, a. s., uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru na částku 1 000 000 Kč, přičemž v době od 21. 6. 2017, na pobočku České spořitelny, a. s., v XY, prostřednictvím e-mailové zprávy z adresy XY zaslal nepravdivé údaje o ekonomickém a personálním stavu společnosti, na základě čehož byla později s O. P. dne 1. 8. 2017 v XY, uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru č. XY s úvěrovým rámcem 1 000 000 Kč, vedeném na běžném účtu společnosti C. M., č. XY, jehož jediným disponentem byl v předmětné době O. P., následně byly finanční prostředky v průběhu měsíců srpna a září 2017 postupně vyčerpány do záporné výše 957 120 Kč O. P.,

přičemž před samotným čerpáním kontokorentního úvěru bance obviněný elektronicky doručil falešné potvrzení Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, pod č. j. 5740182/17/2002-52522-110941, ze dne 17. 8. 2017, o neexistenci daňových nedoplatků ke dni 16. 8. 2017, falešná přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2015 a 2016, falešné potvrzení Pražské správy sociálního zabezpečení Praha 8 o stavu nedoplatků na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ze dne 8. 8. 2017 a dále nepravdivé tvrzení o působení O. P. ve společnosti C. M.

4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy se věcí obviněného zabývaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 2 T 73/2020, byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro nyní projednávaný skutek, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. V dalším byla poškozená Česká spořitelna, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha, podle § 229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi odvolání v neprospěch obviněného. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 13 To 242/2021, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi. Následně Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 7. 12. 2021 odsuzujícím rozsudkem, jak již bylo pod bodem 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu pojednáno. O odvolání obviněného podaném proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 2 T 73/2020, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích primárně rozhodl tak, že je usnesením ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, podle § 256 tr.

ř. jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud podle § 256k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V řízení po přikázání věci odvolací soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, jak již bylo v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulováno.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že nebylo prokázáno, že spáchal skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení při stanovení povinnosti k náhradě škody.

6. Konkrétně obviněný vytkl, že odvolací soud i po změně své argumentace stále v zásadě vychází z výpovědi svědka O. P., což odporuje zásadám trestního řízení (mimo jiné zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, presumpci neviny, zásadě vyhledávací, zásadě rovnosti stran, bezprostřednosti, kontradiktornosti, jakož i skutečnosti, že soudce je povinen rozhodovat nezávisle). Shledal takový extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Konstatoval, že soud prvního stupně vycházel při vydání nového rozsudku ze shodného okruhu důkazů, na jejichž základě dospěl ke zcela odlišným závěrům než v původním rozsudku, kterým jej zprostil viny, přitom jeho skutková zjištění byla totožná, s výjimkou nepodstatného doplnění ohledně výpovědi svědka O. P. Měl za to, že soud prvního stupně se pokusil vyhovět tušenému názoru odvolacího soudu ze zrušujícího usnesení, proto v novém rozsudku rezignoval na odůvodnění. Dále doplnil, že odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně z původního rozsudku za nedostatečná.

Do vydání napadeného rozhodnutí bylo dokazování doplněno o důkazy, které se týkaly výhradně nevěrohodnosti svědka T. S. a jeho osvědčení, a dále o listiny zaslané rejstříkovým soudem k převodu podílu, zprávy České spořitelny, a. s., a výslech obviněného. Z listin zaslaných rejstříkovým soudem bylo pouze zjištěno, že smlouvu o převodu podílu v uvedené společnosti podepsal převodce na jiném místě než nabyvatel. Z toho však v žádném případě nevyplývá žádná souvislost s osobou obviněného. Zpráva České spořitelny, a.

s., neobsahuje nová zjištění oproti předchozímu, navíc žádost o poskytnutí předmětného úvěru podepsaná svědkem O. P. je datována k 21. 6. 2017 – žádost tak nemohla být podepsána v XY po kontrole jeho občanského průkazu, tedy při schůzce svědka O. P. a svědka M. K., neboť M.K. viděl O. P. poprvé až dne 1. 8. 2017, tzn. při podpisu samotné smlouvy o úvěru, jak uvedl při svém výslechu. Dále vytkl, že odvolací soud uvěřil výpovědi svědka O. P., že to byl obviněný, kdo komunikoval z e-mailu XY, který však ani sám nikdy nebyl u toho, že by se obviněný takového jednání dopustil (srov. výslech svědka z 9.

6. 2021). Podle dovolatele tak nebyla odůvodněna souvislost mezi ním, provedenými důkazy a předložením nepravdivých údajů o ekonomickém a personálním stavu společnosti České spořitelně, a. s., po 21. 6. 2017. Napadený rozsudek tak nezhojil nedostatky vytknuté Nejvyšším soudem v bodě 34. jeho usnesení a mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo. Uzavřel, že jeho odsouzením došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z obsahu provedených důkazů nelze vyvodit, že naplnil znaky přečinu úvěrového podvodu, když nebyla prokázána jeho účast na převzetí společnosti a na zasílání nepravdivých emailů o ekonomickém a personálním stavu společnosti bance.

7. Nad rámec uvedeného existují podle dovolatele zásadní rozpory v tom, jak se měl svědek O. P. stát společníkem a jednatelem společnosti C. M. Připomněl, že původní majitel R. S. uvedl, že prodal společnost přes inzerát, což vylučuje, aby kdokoliv zosnoval či zprostředkoval převzetí společnosti, navíc se o osobě obviněného R. S. při podání vysvětlení ani nezmínil. Žádný důkaz neexistuje ani k tomu, kdo posílal padělané podklady České spořitelně, a. s. To, že se takového jednání dopustil obviněný, tvrdil výhradně svědek O. P., který ale zároveň nikdy netvrdil, že by sám takové jednání z jeho strany vnímal, tzn. že by u něj byl nebo měl k němu jakékoliv jiné podklady. Nebyly získány ani žádné podklady spojující předmětný email a osobu obviněného.

8. Dovolatel měl za to, že odvolací soud měl doplnit dokazování nebo jej s ohledem na nedostatky ve skutkovém zjištění zprostit viny. Soud podle něj zatížil své rozhodnutí porušením ustanovení § 125 tr. ř. ve spojení s § 2 odst. 6 tr. ř., když neprovedl navržené důkazy či neodůvodnil zamítnutí jejich provedení. Připomněl, že dne 20. 10. 2021 navrhl výslech předchozího majitele společnosti, R.S. Soud jej opakovaně předvolal, ten se ale nedostavil. Jedná se přitom o podstatného svědka, který měl vyvrátit jeho účast na převzetí společnosti. K tomu dovolatel uvedl, že vysvětlení tohoto svědka bylo v hlavním líčení konaném dne 21. 6. 2021 čteno bez souhlasu obhájce, když samosoudce se na souhlas nezeptal, ačkoliv je tak uvedeno v protokolu. Skutečnost, že je obtížné svědka předvolat, by neměla jít k tíži obviněného. Dále podle jeho názoru nebyl v souladu s § 213 tr. ř. proveden důkaz listinou – prohlášení vlastníka nemovitosti ze dne 8. 1. 2018 (č. l. 243). Bez jakéhokoliv odůvodnění byl také zamítnut návrh obhájce ze dne 11. 8. 2021 dotázat Českou spořitelnu, a. s., zda měl obviněný v rozhodné době předjednaný nějaký úvěr. Konstatoval, že jeho důkazní návrhy byly zcela namístě, jedná se o důkazy související přímo s výrokem o jeho vině. Nereagoval-li soud na tyto návrhy nebo je bez uvedení důvodu odmítl, zatížil tak své rozhodnutí porušením § 125 a § 2 odst. 6 tr. ř., porušil jeho právo na spravedlivý proces, a naplnil tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

9. Nesprávné hmotněprávní posouzení pak dovolatel spatřoval ve stanovení jeho povinnosti nahradit České spořitelně, a. s., škodu ve výši 971 310 Kč. Poznamenal, že základním pravidlem pro náhradu škody způsobené více osobami je podle § 2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) tzv. solidární odpovědnost škůdců, tedy povinnost škůdců nahradit škodu společně a nerozdílně. Ustanovení § 2915 odst. 2 o. z. však dává možnost soudu rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. V daném případě nebyla svědkovi O. P. v řízení proti němu vedeném rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 14 To 413/2020, uložena vykonatelná povinnost k popsané náhradě škody. Obviněný, jakožto účastník tvrzené trestné činnosti na pomyslné nejnižší úrovni (pomocník) má však nahradit škodu ve shora uvedené výši.

10. Dovolatel navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. zprostil obžaloby, případně podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň zdůraznil, že považuje za zásadní, aby se v případě zrušení a vrácení věci Nejvyšší soud vyjádřil k provedenému dokazování.

11. Obviněný dále zaslal prostřednictvím svého obhájce doplnění dovolání, v němž po prostudování protokolu z veřejného zasedání o odvolání ze dne 6. 12. 2022 konstatoval, že nechápe, jak lze ze zjištění, že společnost neměla nic v kanceláři ve XY ulici, dovodit, že neměla počítač jinde a že to byl tedy dovolatel, kdo posílal e-maily bance. Opět zdůraznil, že odvolací soud nedostál požadavkům kladeným Nejvyšším soudem v bodě 34. jeho usnesení ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 8 Tdo 754/2022, na řádné odůvodnění souvislosti mezi obviněným a zasíláním nepravdivých údajů o společnosti bance.

Navíc podle názoru dovolatele existují pochybnosti o tom, kdo a jakým způsobem předkládal dokumentaci bance, když např. svědek M. K. při podání vysvětlení uvedl, že v originálu byla kromě žádosti o úvěr i dokumentace k založení účtů, i další potřebné dokumenty. Podle jeho názoru lze usuzovat, že uvedené bance nestačila v originálu pouze žádost o úvěr a úvěrová smlouva, ale další dokumenty – např. příkaz k čerpání, různá potvrzení apod. I samotný způsob předání dokumentace bance je doposud nejasný.

Nesouhlasil ani s úvahou odvolacího soudu v bodě 29. napadeného rozsudku v tom smyslu, že obviněný měl vybrat pracovníka banky, který s ohledem na známost s jeho známou bude jednat méně pečlivě a tím ovlivní získání úvěru. Soudu by mělo být z úřední činnosti známo, že o poskytnutí úvěru rozhoduje výhradně risk management banky. Externí pracovníci pouze shánějí klienty a zajišťují, resp. zprostředkovávají komunikaci. Poskytnutí úvěru nemohou ovlivnit. Také zdůraznil, že odvolací soud připustil, že považuje za nevěrohodné jak svědka O.

P. (odsouzen ve stejné věci) i T. S. (prokázána jeho účast na daňových podvodech; rozpor v jeho výpovědích s jinými svědky), tak obviněného. Stejně jako ve svém původním podání opětovně zdůraznil, že odvolací soud řádně neodůvodnil zamítnutí provedení důkazů navržených dne 6. 12. 2022 (viz str. 6 protokolu z veřejného zasedání). Namítl, že stále nebyla k důkazu provedena žádost o úvěr od České spořitelny ze dne 21. 6. 2017, jak zdůraznil i Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení. Závěrem uvedl, že trvá na jím podaném dovolání.

12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatovala, že dovolatel označil dovolací důvody správně, jím uplatněná argumentace však odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho mimořádném opravném prostředku absentují. Dále připomněla, že v trestní věci jde již o druhé dovolání obviněného, a zdůraznila otázky, na které se měl po vrácení věci dovolacím soudem soud druhého stupně zaměřit.

Státní zástupkyně měla za to, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není možné zaznamenat žádný, natož pak extrémní rozpor. Poznamenala, že odvolací soud doplnil dokazování výslechem obviněného, jakož i čtením řady listin. Připomněla, že obviněný vypověděl, že se svědkem O. P. se setkal náhodně. Připustil, že mu předal kontakt na pracovníka pobočky České spořitelny, a. s., v XY, pana M. K., ale popřel, že by se podílel na jakémkoli úvěrovém podvodu, neboť v souvislosti se žádostí o úvěr nic nezařizoval.

Podle obviněného byl svědek O. P. jednatelem společnosti C. M., již v době, kdy se poprvé setkali, a popřel, že by se někdy setkal se svědkem T. S. V této souvislosti se odvolací soud zaměřil na zjištění okolností ohledně vstupu svědka O. P. do společnosti C. M., stejně tak jako k okolnostem sjednání úvěru na pobočce České spořitelny, a. s., v XY. Z údajů o podpisech na smlouvě o převodu obchodního podílu ve společnosti C. M., kdy podpisy byly ověřovány téhož dne na různých místech, dospěl soud k závěru, že při uzavírání předmětné smlouvy mezi oběma stranami zřejmě vystupovala další osoba jako zprostředkovatel.

Česká spořitelna, a. s., sdělila, že veškeré dokumenty obdržela elektronicky, přičemž teprve samotná žádost o úvěr byla podepsána svědkem O. P. v XY po kontrole jeho totožnosti podle občanského průkazu. Odvolací soud dospěl k závěru o aktivním zapojení obviněného do vylákání úvěru prostřednictvím O. P. na České spořitelně, a. s., s vědomím, že úvěr nebude nejenže použit na deklarovaný účel, ale nebude ani řádně splácen. Odvolací soud dal do souvislosti zejména skutečnost, že svědek O. P. se stal jednatelem a společníkem společnosti C.

M., dne 13. 6. 2017, přičemž v zásadě těsně poté bylo zahájeno jednání o možnosti získat úvěr, neboť banka byla kontaktována již dne 21. 7. 2017. Obviněný přitom pronajal kanceláře pro společnost C. M., kde se svědek O. P. v zásadě nevyskytoval. Soud podle státní zástupkyně správně vyhodnotil i okolnosti sjednání úvěru, stejně tak jako skutečnost, že obviněný svědku O. P. zajistil v souladu s problémy vyplývajícími z čerpaného úvěru advokátní služby J. K. Podle státní zástupkyně není vhodné opomenout ani výpověď svědka T.

S., který potvrdil, že obviněný při nějaké schůzce prezentoval budoucí podnikatelský záměr, který měl realizovat se svědkem O. P. s tím, že na financování této činnosti bude třeba získat úvěr. Jmenovaný svědek obsah schůzky vnímal tak, že svědek O. P.

13. Státní zástupkyně uzavřela, že odvolací soud hodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Ve věci obviněného pak státní zástupkyně neshledala ani opomenuté důkazy. K výslechu svědka R. S. zdůraznila, že toho se nepodařilo zajistit a vyslechnout, vyžádány však byly listiny dokládající oddělený podpis smlouvy převodcem a nabyvatelem. Ohledně prohlášení vlastníka nemovitosti založené do spisu obhájcem uvedla, že z protokolů o hlavních líčeních vyplývá, že listina jako důkaz provedena byla a tvrzení obviněného, že se tak nestalo, je mylné. Obhájce listinu předložil u hlavního líčení dne 9. 6. 2021 a ta byla soudem založena do spisu jako číslo listu 243. Jako důkaz pak byla provedena podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložením k nahlédnutí u následujícího hlavního líčení dne 21. 6. 2021.

14. Obviněnému státní zástupkyně nepřisvědčila, ani pokud se jednalo o výtky proti výroku o náhradě škody. Uvedla, že základním pravidlem pro náhradu škody způsobené více osobami je podle § 2915 odst. 1 o. z. tzv. solidární odpovědnost škůdců, tedy povinnost škůdců nahradit škodu společně a nerozdílně. To, zda byla povinnost k náhradě škody uložena v jiném trestním řízení i druhému škůdci, není podstatné, protože to nic nevypovídá o odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu. Kromě toho, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, důvodem neuložení povinnosti k náhradě škody druhému škůdci (hlavnímu pachateli O. P.) v jiném trestním řízení bylo to, že tato povinnost mu byla uložena již v časově předcházejícím rozhodnutí v občanskoprávním řízení. V této souvislosti upozornila na ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř., že návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit v penězích škodu, nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení.

15. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání jako celek nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky dovolatele, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a proti provedenému dokazování.

19. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatele, že soudy nižších stupňů neodůvodněně neprovedly řadu jím navržených důkazů, konkrétně výslech svědka R.S., prohlášení vlastníka nemovitosti ze dne 8. 1. 2018 (č. l. 243), neučinily dotaz na Českou spořitelnu, a. s., zda měl obviněný u ní předjednaný nějaký úvěr, či samotnou žádost o úvěr ze dne 21. 6. 2017, lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20.

5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III.

ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

20. K námitce dovolatele, že odvolací soud pochybil, pokud rozhodl, aniž byl ve věci vyslechnut svědek R. S., nutno uvést, že odvolací soud učinil pro zajištění přítomnosti svědka R.S. vše, co mohl; ze spisového materiálu je zjevná neúspěšná snaha o telefonický kontakt se svědkem, je v něm zaznamenána i závada spočívající v nemožnosti (neúspěšnosti) doručení předvolání svědka na adresu trvalého bydliště i na nově zjištěnou adresu uvedenou na č. l. 323 (viz odpověď policejního orgánu na doručení zásilky na č. l. 506) a doručit se mu nepodařilo ani přes jeho bývalého zaměstnavatele (č. l. 517). Tuto snahu pak odvolací soud rozvedl i pod bodem 19. odůvodnění svého rozhodnutí. Byť výslech svědka R. S. považoval odvolací soud za vhodný (proto se snažil zajistit jeho výslech), neměl jej za nezbytný pro rozhodnutí ve věci (viz stručné odůvodnění neprovedení důkazu pod bodem 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze než konstatovat, že odvolací soud nepochybil, neprovedl-li výslech svědka R. S., neboť tento důkaz nelze, s ohledem na ve věci zajištěné důkazy a z nich vyplývající skutečnosti, považovat za nezbytný a ve svých důsledcích je tedy nadbytečný.

21. V dané souvislosti pak dovolatel rovněž vytkl, že úřední záznam o vysvětlení svědka R. S. čtený v hlavním líčení 21. 6. 2021 nebyl čten se souhlasem obhájce. Dovolatel tak ve své podstatě tvrdil nezákonnost provedeného důkazu čtením úředního záznamu o vysvětlení podaném R. S. K dovolateli tvrzené nezákonnosti provedeného důkazu lze v obecné rovině poznamenat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Otázka, kterou je třeba zodpovědět, spočívá v posouzení, zda důkazní prostředek v podobě čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení R. S. (č. l. 82– 85) byl v hlavním líčení proveden v souladu s pravidly stanovenými zákonem.

22. Podle § 211 odst. 6 tr. ř. platí, že se souhlasem státního zástupce a obviněného (zde obžalovaného) lze v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5 tr. ř.). Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 21. 6. 2021 (č. l. 263–270, konkrétně č. l. 269), jakož i ze zvukového záznamu tohoto hlavního líčení (CD nosič přiložený k listině č. 270 a verte) se podává, že to byl právě obhájce obviněného, kdo při své závěrečné řeči upozornil na skutečnost, že nebyl čten úřední záznam o vysvětlení podaném R. S. Samosoudce na tuto skutečnost reagoval konstatováním, že bude pokračovat v dokazování, neboť skutečně zapomněl přečíst předmětné vysvětlení, na což obhájce reagoval prohlášením „ano“, samosoudce se následně dotázal státního zástupce, zda „také“ souhlasí se čtením, s čímž státní zástupce souhlasil. Aniž by to bylo skutečně významné z hlediska posuzování zákonnosti provedení tohoto důkazu, je z uvedeného zjevné, že byť se samosoudce výslovně nedotázal obhájce obviněného (a ani to nebylo jeho povinností stanovenou zákonem), zda se čtením souhlasí, jeho souhlas (byť nadbytečný) byl zřetelný z jeho závěrečné řeči i projevu vůči samosoudci při konstatování o doplnění dokazování přečtením předmětného záznamu o výslechu R. S.. Jelikož ale úřední záznam o vysvětlení R. S. nebyl čten se souhlasem obviněného, lze mít za to, že důkaz nebyl proveden v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř. Tento závěr nic nemění na již učiněném konstatování o nadbytečnosti provedení tohoto důkazu v hlavním líčení.

23. Dovolateli nelze přisvědčit, ani pokud jde o jeho výhradu, že soudy nižších stupňů nebyla na návrh obhajoby k důkazu řádně provedena listina – prohlášení vlastníka nemovitosti ze dne 8. 1. 2018. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 6. 2021 (č. l. 245–258, shodně zvukový záznam z hlavního líčení na CD nosiči přiloženém k listině č. 258 a verte) se podává, že obviněný předložil soudu předmětnou listinu s dotazem, zda je součástí spisu, načež samosoudce zjistil, že nikoliv, proto ji založil do spisu na č. l. 243. V odročeném hlavním líčení konaném dne 21. 6. 2021 pak byla tato listina podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložena stranám k nahlédnutí (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 263– 270). Důkaz předmětnou listinou tak byl řádně proveden.

24. Ani obhajobou navržený důkaz dotazem na Českou spořitelnu, a. s., zda měl u ní obviněný předjednaný úvěr, nebyl soudy nižších stupňů opomenut. Usnesením vyhlášeným v hlavním líčení konaném dne 11. 8. 2021 byl tento důkazní návrh zamítnut (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 275–279, zvukový záznam na CD nosiči přiloženém k listině č. 279 a verte). Sám obhájce při činění tohoto důkazního návrhu konstatoval, že skutečnost, která má být dotazem na Českou spořitelnu, a. s., zjišťována, nepovažuje za rozhodnou. Jak se podává ze zvukového záznamu z hlavního líčení, samosoudce k uvedenému návrhu konstatoval, že navrhované zjištění nepovažuje k danému skutku za podstatné, když se ve věci řeší, jak to bylo s uzavřením toho úvěru, kdo tam poslal falešné papíry. I tento důkaz tak byl nalézacím soudem považován za nadbytečný, a byl tak zamítnut v souladu s výše uvedenými kritérii pro odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu vymezenými Ústavním soudem v jeho judikatuře.

25. S obviněným lze souhlasit, že soudy bez bližšího odůvodnění neprovedly k důkazu žádost o úvěr ze dne 21. 6. 2017, a to ani soud odvolací po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem v předcházejícím dovolacím řízení, v němž Nejvyšší soud poukázal i na tuto skutečnost. Nutno však zdůraznit, že obviněný ani jeho obhájce provedení této žádosti jako důkaz nenavrhli (viz protokol o veřejném zasedání o odvolání na č. l. 519–529), o tzv. opomenutém důkazu tak nelze uvažovat. Ani Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení soud odvolací k provedení tohoto důkazu nezavázal, pokud tedy měl odvolací soud za to, že byly ve věci provedeny dostatečné důkazy k rozhodnutí o vině obviněného bez důvodných pochybností, aniž by bylo nezbytné doplnit dokazování o žádost o úvěr, nelze neprovedení tohoto důkazu považovat za žádné zásadní pochybení.

26. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal obviněným namítaný extrémní (zjevný) rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména str. 4–5, body 14.–17. rozsudku soudu prvního stupně, str. 7–9, body 22.–29. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněného byla v projednávané věci spolehlivě prokázána.

27. Dovolatel nedostatečně zjištěný skutkový stav spatřoval konkrétně ve skutečnosti, že soudy vycházely převážně z výpovědi svědka O. P., což podle jeho názoru odporuje zásadám trestního řízení. Dále konstatoval, že vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo doplnění dokazování o důkazy, které se týkaly zejména nevěrohodnosti svědka T. S., a o listiny zaslané rejstříkovým soudem, z nichž v žádném případě nevyplývá žádná souvislost s osobou obviněného. Konstatoval, že žádost o poskytnutí předmětného úvěru podepsaná svědkem O.

P. je datována k 21. 6. 2017; žádost tak nemohla být podepsána v XY po kontrole jeho občanského průkazu, tedy při schůzce svědka O. P. a svědka M. K., neboť M. K. viděl O. P. poprvé až dne 1. 8. 2017, tzn. při podpisu samotné smlouvy o úvěru, jak uvedl při svém výslechu. Podle dovolatele tak nebyla odůvodněna souvislost mezi ním, provedenými důkazy a předložením nepravdivých údajů o ekonomickém a personálním stavu společnosti České spořitelně, a. s. Zásadní rozpory dále spatřoval v tom, jak se měl svědek O.

P. stát společníkem a jednatelem společnosti C. M., když podle R. S. došlo k prodeji společnosti přes inzerát, což vylučuje zprostředkování jinou osobou, tedy i obviněným. Žádný důkaz pak neexistuje ani k tomu, kdo posílal padělané podklady České spořitelně, a. s.

28. Názoru obviněného o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu však nelze přitakat. Nelze nevidět, že soudy nižších stupňů vycházely při činění svých závěrů zejména, nikoliv však výhradně, z výpovědi svědka O. P., kterou s ohledem na podporu v dalších (byť nepřímých) důkazech shledaly věrohodnou. Naproti tomu četná tvrzení obviněného obsažená v jeho výpovědi odvolací soud za věrohodná nepovažoval s ohledem na obsáhlé rozpory (viz bod 24. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu či výstižné vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného).

Takový postup však zásadám trestního řízení, jak namítal dovolatel, neodporuje, a to zejména právě pro oporu obsahu výpovědi O. P. (která byla konstantní po celou dobu trestního řízení a shodná byla i s jeho výpovědí v řízení, v němž byl sám obviněným) s dalšími ve věci provedenými důkazy. Společně s těmito dalšími důkazy byl vytvořen ucelený řetězec důkazů, na jehož základě byly vyloučeny jakékoliv důvodné pochybnosti o tom, že se projednávaného činu, tj. především zaslání padělané dokumentace České spořitelně, a.

s., dopustil právě obviněný. Z výpovědi svědka O. P. vyplynulo, že se od kamaráda T. S. dozvěděl, že obviněný hledal člověka, který by se stal jednatelem společnosti s obchodním plánem, a že to byl právě obviněný, kdo vše ohledně společnosti C. M., zařizoval, tj. zařizoval pronájem kanceláře, podával elektronicky žádost o úvěr s dokumenty k ní, elektronicky komunikoval za předmětnou společnost aj., přičemž svědek toliko podepsal listiny, které bylo třeba podepsat jednatelem společnosti. Toto tvrzení svědka je podpořeno i zjištěními vyplývajícími např. z výpovědi svědka J.

N. (viz úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 79–80 a verte), který k obviněnému uvedl, že obviněný nikdy nepodnikal pod svým jménem a považoval za pravděpodobné, že potřeboval jinou osobu pro své podnikání. Z uvedené výpovědi vyplynulo, že svědku byla známa okolnost, že obviněný ve skutečnosti podniká, ovládá společnosti, oficiálně však nikdy pod svým jménem. Tvrzení svědka O. P. odpovídají také zjištěním, že to byl obviněný, kdo zařizoval pronájem kanceláře pro společnost C. M., jak potvrdil svědek P.

M. Svědkyně H. K. a A.K. pak vypověděly o tom, že se O. P. v pronajatých kancelářích nezdržoval a že to byl obviněný, kdo chodil platit nájem, případně i za něj někdy E. G. (dříve H.). Skutečnost, že obviněný vystupoval v postavení ovládající osoby, zatímco O. P. měl pro něj v podstatě jen pracovat, vyplynula také z výpovědi svědka T. S.. Ten potvrdil, že chtěl svému příteli O. P. pomoci ve finanční tísni, proto mu přes známého zajistil kontakt a práci u obviněného. Všichni tři se společně sešli, obviněný s O.

P. mu představili projekt, o který se měl starat O. P. pod vedením obviněného. Z výpovědí svědka M. K. a E. G. lze dovodit, že kontakt na M. K., který vyřizoval jako zaměstnanec České spořitelny, a. s., předmětnou žádost o úvěr, získal právě obviněný přes E. G. Byl to tedy obviněný, kdo zajistil kontakt pro získání úvěru. Všechny tyto skutečnosti podporují verzi svědka O.

P., že to byl obviněný, kdo společnost skutečně vedl a vše zařizoval, přičemž svědek pouze podepisoval dokumenty jako jednatel společnosti. S ohledem na uvedené pak není důvod pochybovat, že to byl právě obviněný, kdo podal žádost o úvěr a kdo České spořitelně, a. s., zaslal padělané dokumenty. Stejně tak není třeba zpochybňovat, že právě obviněný zařídil převod společnosti od R. S., byť tato skutečnost spíše dokresluje, jakým způsobem fungovala společnost a v jakých rolích vystupovali obviněný a svědek O. P.. Rozhodně pak skutečnost, že svědek R. S., jako prodávající, uvedl, že prodej společnosti C. M., byl učiněn přes inzerát, nevylučuje, že tento prodej zprostředkoval obviněný, pokud na tento inzerát narazil a předal kontakt kupujícímu.

29. Pokud dovolatel vytkl, že z dokazování doplněného v odvolacím řízení o zprávy České spořitelny, a. s., se podává nesprávná informace, že žádost o poskytnutí předmětného úvěru ze dne 21. 6. 2021 byla svědkem O. P. podepsána v XY po kontrole jeho občanského průkazu, ačkoliv M. K. měl podle své výpovědi vidět O. P. poprvé až dne 1. 8. 2017 při podpisu smlouvy o úvěru, pak je nutno uvést, že se ve zprávě České spořitelny, a. s. (č. l. 503–505 a verte), jednalo o zjevnou (a s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy i nevýznamnou) chybu, která nemůže nikterak otřást již prokázanými zjištěními. Svědek M. K. totiž v hlavním líčení konaném dne 9. 6. 2021 (protokol na č. l. 245–258) uvedl, že dne 21. 6. 2021 byla žádost o poskytnutí úvěru zaslána elektronicky, k uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru při osobním setkání M. K. a O. P. pak došlo v XY dne 1. 8. 2017. Toto sdělení odpovídá i informacím uvedeným v oznámení České spořitelny, a. s., o podezření ze spáchání trestného činu (č. l. 105, 106). Není tedy pochyb o tom, že k podání žádosti došlo elektronicky dne 21. 6. 2021 a k podpisu smlouvy a setkání mezi M. K. a O. P. dne 1. 8. 2021. Tato drobná záměna v e-mailu zaslaném M. K. (č. l. 503) je s ohledem na lidský faktor zcela pochopitelná a ničeho nemění na věrohodnosti výpovědi svědka či informací poskytnutých Českou spořitelnou, a. s.

30. Podle obviněného odvolací soud nedostál pokynům dovolacího soudu vyjádřeným v bodě 34. odůvodnění jeho zrušujícího usnesení, pokud se jednalo o doplnění dokazování a objasnění skutkových okolností. S ohledem na uvedenou argumentaci dovolatele je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud v předcházejícím dovolacím řízení usnesením ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 8 Tdo 754/2022, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, z důvodu nutnosti umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání o odvolání. Pouze nad rámec této stěžejní problematiky pod bodem 34. odůvodnění svého usnesení podotkl, že by se měl odvolací soud v řízení následujícím po zrušení jeho usnesení věnovat námitkám dovolatele směřujícím proti skutkovým zjištěním, zejména pokud se jednalo o objasnění okolností souvisejících s převzetím společnosti svědkem O. P., respektive zprostředkováním tohoto převzetí obviněným, a otázce předložení nepravdivých údajů k žádosti o úvěr.

31. Názoru dovolatele, že odvolací soud nedostál pokynům soudu dovolacího, ale i přes již uvedené nelze bez dalšího přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že tento doplnil dokazování ve vztahu k oběma výše zmíněným skutečnostem. Byť doplněné důkazy nepřinesly žádné zásadní nové informace, důležité je, že se odvolací soud na základě dokazování jako celku podrobně dovolacím soudem vytyčeným otázkám znovu věnoval a výstižněji, než bylo učiněno v řízení, které předcházelo vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu v předchozím dovolacím řízení, vysvětlil, jak dospěl k závěru o zprostředkování převzetí společnosti obviněným a o tom, že žádost o úvěr společně s nepravdivými dokumenty zaslal prostřednictvím e-mailu XY České spořitelně, a.

s., právě obviněný. Zásadní je, že byl k věci odvolacím soudem konečně vyslechnut obviněný, jehož výpověď však pro svou nevěrohodnost nemohla ovlivnit výsledky dosavadního dokazování, a vyloučit tak protichůdnou výpověď svědka O. P., která byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy, včetně důkazů, jimiž odvolací soud doplnil dokazování (např. listiny zaslané rejstříkovým soudem týkající se okolností převodu společnosti C. M.). Naopak soudy uvěřily výpovědi svědka O. P., z níž pak dovodily onu potřebnou souvislost mezi obviněným a zaslanými nepravdivými dokumenty k žádosti o úvěr České spořitelně, a.

s., když O. P. uvedl, že to byl obviněný, kdo vše zařizoval pro společnost C. M., kdo sehnal kontakt pro získání úvěru apod. Tento svědek rovněž uvedl, že e-mail XY neznal, neměl přístup do firemního e-mailu a že to byl obviněný kdo elektronicky komunikoval za tuto společnost. Že tato souvislost není kromě výpovědi svědka prokázána také jiný přímým důkazem, neznamená porušení zásad dokazování stanovených trestním řádem a ani pravidla in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal.

Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.

Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné zásadní, a tedy důvodné pochybnosti o vině obviněné v projednávané věci zjištěny nebyly.

Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

32. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

34. S odkazem na tento dovolací důvod obviněný relevantně uplatnil (posuzováno s určitou dávkou tolerance) námitky směřující proti výroku o povinnosti uhradit poškozené České spořitelně, a. s., na náhradu škody částku ve výši 971 310 Kč. Dovolatel vytýkal, že má jako pomocník, tedy účastník trestné činnosti na pomyslné nejnižší úrovni, nahradit škodu v plné výši, přestože hlavnímu pachateli O. P. nebyla v trestním řízení vedeném proti němu povinnost k náhradě škody uložena. Poukázal rovněž na ustanovení § 2915 odst. 2 o. z., které dává možnost soudu rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné.

35. Dovolateli nelze přisvědčit, měl-li za to, že mu soud mohl a měl uložit povinnost nahradit škodu nikoliv v její celkové výši, a to společně a nerozdílně s O. P. jako hlavním pachatelem, kterému povinnost k náhradě škody nebyla uložena v trestním řízení, ale v řízení občanskoprávním, nýbrž děleně podle jeho účasti na škodlivém následku podle § 2915 odst. 2 o. z.

36. Obecné pravidlo plynoucí z ustanovení § 2915 odst. 1 o. z. je takové, že je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila. Ustanovení § 2915 odst. 2 o. z. stanoví, že jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.

37. Ustanovení § 2915 odst. 2 o. z., na které obviněný poukazoval, tak pro určité případy výslovně vylučuje právo soudu změnit solidární povinnosti na dílčí. Jedná se mimo jiné právě o případ, kdy se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení újmy jiným škůdcem nebo ho podněcoval či podporoval – tradičně takovou osobu označujeme v souladu s trestním právem za spolupachatele, organizátora, návodce či pomocníka, kdy škůdce sice přímo újmu (škodu) nezpůsobil, ale vědomě k jejímu vzniku napomohl [viz HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1583,1584].

38. Z uvedeného se podává, že solidární odpovědnost více obviněných podle § 2915 odst. 1 o. z. je pravidlem zejména při odpovědnosti za škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem spáchaným spolupachateli (§ 23 tr. zákoníku), popřípadě pachatelem a účastníkem (§ 22 a § 24 odst. 1 tr. zákoníku). Dílčí, resp. dělená odpovědnost více obviněných podle § 2915 odst. 2 o. z. je výjimkou z tohoto pravidla a uplatní se jen v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více obviněných, tedy ani např. spravedlivé vypořádání poměrů mezi nimi podle účasti na způsobení škody nebo nemajetkové újmy (§ 2916 o. z.). Proto dílčí, resp. dělená odpovědnost více obviněných jako spolupachatelů trestného činu za škodu nebo nemajetkovou újmu nebo za bezdůvodné obohacení přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008).

39. Podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, resp. za bezdůvodné obohacení získané trestným činem, není, aby o povinnosti obou (všech) obviněných k náhradě škody nebo nemajetkové újmy, resp. k vydání bezdůvodného obohacení, soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení (§ 20 odst. 1 tr. ř.). Proto i v případě, když se vede trestní stíhání proti obviněnému jako jednomu ze dvou pachatelů, kteří způsobili škodu nebo nemajetkovou újmu nebo získali bezdůvodné obohacení společným jednáním jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku (popřípadě někdy též jako pachatel a účastník podle § 22 a § 24 odst. 1 tr. zákoníku), a přichází-li u nich v úvahu solidární odpovědnost např. podle § 2915 odst. 1 o. z., je na místě za splnění zákonných podmínek podle § 228 tr. ř. uložit tomuto obviněnému povinnost, aby nahradil celou škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, resp. aby vydal celé bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jestliže pak rozsudek proti tomuto obviněnému nabude právní moci a následně se koná řízení (hlavní líčení) proti druhému pachateli jako obviněnému, nic nebrání soudu, aby mu uložil za splnění podmínek § 228 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu nebo nemajetkovou újmu, resp. vydat bezdůvodné obohacení, společně a nerozdílně s prvním obviněným (ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2861). Tomuto postupu dozajista nebrání ani skutečnost, že prvnímu obviněnému nebyla uložena povinnost k náhradě způsobené škody nebo nemajetkové újmy rozhodnutím soudu v trestním řízení, nýbrž rozhodnutím v občanském soudním řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007).

40. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný F. V. s již odsouzeným O. P. škodu způsobili v podstatě společným jednáním, na němž se oba soudy specifikovaným způsobem podíleli. Na tom nic nemění fakt, že z trestněprávního hlediska jde u obviněného F. V. pouze o pomoc k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Proto bylo na místě rozhodnout o povinnosti obviněných k náhradě škody společně a nerozdílně. V případě obviněného F. V., který jako pomocník škodu přímo nezpůsobil, avšak vědomě k jejímu vzniku napomohl, tak v souladu s § 2915 odst. 2 o. z. nelze jeho solidární povinnost k náhradě škody změnit na povinnost dílčí, jak ostatně správně uzavřel i odvolací soud v napadeném rozsudku (bod 35.).

41. Nejvyšší soud však konstatuje, že výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody je nepřesný a jako takový nemůže obstát. Odvolací soud i přes vysvětlení, že aplikuje zásady významné pro solidární odpovědnost k náhradě škody, ve výroku rozsudku nespecifikoval, že obviněný je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s O. P., jemuž byla povinnost nahradit škodu České spořitelně, a. s., uložena už v občanskoprávním řízení (odvolacím soudem navíc blíže nespecifikovaném). Aby totiž mohl být výrok o náhradě škody bez jakýchkoliv pochybností vykonatelný, musí být z něj vedle přesného označení osoby poškozeného a nároku, který mu byl přiznán, také patrno, zda jde o náhradu škody rukou společnou a nerozdílnou (solidární) či podle účasti na způsobené škodě jednotlivými podíly (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, uveřejněné pod č. 5/1968-II Sb. rozh. tr., dále ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2860).

42. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z vyložených důvodů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 13 To 50/2022, ve výroku o náhradě škody poškozené České spořitelně, a. s. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. poškozenou Českou spořitelnu, a. s., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu beze změny, poněvadž námitky obviněného směřující proti výroku o vině nebyly opodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 6. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu