Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Blanky Broukalové, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Křižíkova 159/56, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2024, č. j. 33 Cdo 2889/2023-590, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2023, č. j. 15 Co 48/2021-537, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 2. prosince 2020, č. j. 9 C 253/2018-280, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2023, č. j. 15 Co 48/2021-537, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Michaely Učikové, 2. Anny Marie Juřicové a 3. Kamily Osičkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Táboře v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 9 C 253/2018-280, zamítl žalobu vedlejší účastnice 1, jíž se domáhala určení obsahu kupní smlouvy (se stěžovatelkou jako prodávající), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Ústavní stížností napadeným (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 15 Co 48/2021-537, změnil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu tak, že určil obsah kupní smlouvy mezi stěžovatelkou jako prodávající a vedlejší účastnicí 1 jako kupující, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud vycházel z toho, že stěžovatelka uzavřela dne 17. 4. 2018 smlouvu o zprostředkování s realitní kanceláří (též jen "RK") za účelem prodeje konkrétně specifikovaných nemovitostí. Smlouva obsahovala i zmocnění pro realitní kancelář zastupovat stěžovatelku při uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě s vyhledaným zájemcem o nemovitost. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka projevila vůli zmocnit zprostředkovatelku (RK) k vymezenému právnímu jednání, a že ze zmocnění nevyplývá omezení zprostředkovatelky ve výběru zájemce, s nímž jménem stěžovatelky uzavře smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Zároveň uzavřel, že následně uzavřená smlouva o smlouvě budoucí kupní (ze dne 17. 8. 2018) není v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice 1 požádala stěžovatelku o uzavření realizační kupní smlouvy (řádně a včas), přičemž stěžovatelka povinnost uzavřít kupní smlouvu nesplnila, určil soud její obsah na návrh vedlejší účastnice 1 dle § 1787 odst. 2 o. z.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 33 Cdo 2889/2023-590, dovolání stěžovatelky meritorně posoudil a zamítnul. Nejvyšší soud o věci rozhodoval opakovaně (po kasačních rozsudcích č. j. 33 Cdo 4097/2019 a č. j. 33 Cdo 2291/2021-364). V nyní napadeném rozsudku částečně odkázal na závěry uvedené v předchozích rozsudcích (výklad možnosti zániku povinnosti uzavřít budoucí smlouvu ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z.). Dále jako dosud v rozhodovací praxi neřešenou shledal otázku, zda měl soud při uspořádání práv a povinností stran přihlédnout ke zhodnocení nemovitých věcí vedlejšími účastnicemi 2 a 3, kterým stěžovatelka (navzdory závazku vůči stěžovatelce 1) nemovitost prodala.
Uzavřel, že odvolací soud posoudil uvedenou otázku správně. Podle Nejvyššího soudu okolnosti, jichž se stěžovatelka dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy vedlejším účastnicím 2 a 3 umožnila nemovité věci užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh vedlejší účastnice 1 na uzavření kupní smlouvy. Pokud vedlejší účastnice 2 a 3 nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži vedlejší účastnice 1 a není důvod k nim přihlížet při určení obsahu realizační kupní smlouvy.
5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a opakuje své námitky vznesené v řízení před obecnými soudy. Zpochybňuje zmocnění udělené realitní kanceláři, upozorňuje na nestandardnost obsahu smlouvy o zprostředkování, rozporuje skutkové závěry krajského soudu o platnosti smlouvy a o povinnosti stěžovatelky následně uzavřít kupní smlouvu.
6. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v nepřezkoumatelnosti závěrů krajského soudu, tvrdí, že se s některými námitkami krajský soud dostatečně nevypořádal. Krajský soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť o obsahu smlouvy rozhodoval soud odvolací namísto soudu prvostupňového. Dále namítá neprovedení důkazu "ohledáním tabletu makléře".
7. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi otázkami vznesenými v dovolání.
8. Porušení práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatelka v samotném znění soudem určené kupní smlouvy. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice 1 (kupující) po vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitosti nemá žádnou vynutitelnou povinnost kupní cenu stěžovatelce (prodávající) uhradit.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Výhradně obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
12. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1265/24 či usnesení ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 686/21 ).
13. V samotném procesu zjišťování skutkového stavu ani v jeho právním hodnocení, však Ústavní soud shora uvedený extrémní exces neshledal. K ústavní stížnosti je přiložena smlouva s podpisem stěžovatelky a realitního makléře ze dne 17. 4. 2018 nazvaná "výhradní dohoda o zprostředkování". Sama stěžovatelka předem kontaktovala realitní kancelář za účelem prodeje konkrétních nemovitostí. Součástí dohody je též bod č. 6 nazvaný "K čemu klient RK zmocňuje" obsahující zmocnění pro realitní kancelář uzavřít budoucí kupní smlouvu, včetně náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí, mj. "povinnost uzavřít na výzvu zájemce kupní smlouvu nejpozději do 1 měsíce od vyzvání".
Uvedené zmocnění je vyhotovené stejnou formou a stejným písmem jako zbytek smlouvy (tj. jako označení stran, předmětných nemovitostí, kupní ceny atd.), nejde tedy o "skryté ujednání" (např. uvedené výrazně menším písmem, skryté pod zavádějícím nadpisem apod.). Samotné okolnosti uzavření smlouvy nebyly podezřelé či nestandardní. Cituje-li stěžovatelka (ovšem bez jakékoli vlastní argumentace) rozsáhle nález ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09 , týkající se ochrany spotřebitele (konkrétně šlo o prodej hrnců), je nutno upozornit, že v nyní posuzované věci nešlo o "předváděcí akci" a podnět ke smluvnímu jednání nepocházel od dodavatele ve smyslu nálezu sp. zn. I.
ÚS 342/09
. Okolnosti uzavření smlouvy (srov. bod 30 napadeného rozhodnutí) nelze považovat za srovnatelné s okolnostmi, z nichž vycházel nález sp. zn. I. ÚS 342/09
. Podle zmocnění v bodu 6 zprostředkovatelské smlouvy (posléze stěžovatelkou zpochybňovanému) bylo navíc u prvního zájemce o koupi reálně postupováno, a to i za součinnosti stěžovatelky (srov. bod 11 napadeného rozsudku). Závěr soudu o platnosti smlouvy, včetně platného zmocnění pro realitní kancelář, je tak závěrem možným a podloženým, nikoli excesivním.
14. Napadené rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno dostatečně a srozumitelně (srov. zejm. body 24 až 34 napadeného rozsudku). Krajský soud se ostatně věcí zabýval opakovaně, stejně jako Nejvyšší soud a právní závěry tak byly postupně upřesňovány na základě dvou kasačních rozsudků Nejvyššího soudu (srov. body 10 až 14 napadeného rozsudku). Ústavní soud pro úplnost připomíná, že z hlediska požadavku na přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení není nutné, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatelky, postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii [srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565)].
15. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce o porušení ústavních procesních práv stěžovatelky tvrzeným porušením "zásady dvojinstančnosti řízení". Právo na dvojinstančnost řízení není v ústavní rovině zakotveno s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelka tak nemá ústavní nárok na to, aby odvolací soud nemohl změnit rozhodnutí soudu prvého stupně.
16. Ústavní soud neshledal ani vadu opomenutého důkazu, neboť soud neprovedení důkazu ohledáním tabletu makléře adekvátně a logicky zdůvodnil nadbytečností a dostatečným zjištěním okolností uzavírání příslušné smlouvy jinými důkazy (srov. bod 30 napadeného rozsudku).
17. Dovolací soud se věcí zabýval meritorně třikrát a postupně vyjasnil tři sporné právní otázky, na nichž závisel výsledek celého sporu. Poslední zamítavé rozhodnutí je odůvodněno dostatečně. Pokud Nejvyšší soud uzavřel, že některé otázky vznesené v dovolání přípustnost nezakládají, i zde své závěry zdůvodnil. Dílem šlo o výtky procesních vad (navíc, jak je shora uvedeno, nedůvodné), dílem o otázky fakticky pouze zpochybňující zjištěný skutkový stav. Ani v této oblasti nelze závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nic vytknout. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, přestože stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391)]. V nyní posuzované věci rozsudek Nejvyššího soudu těmto požadavkům dostál.
18. Ústavní soud neshledal ani porušení práva vlastnit majetek. Stěžovatelka se v prvé řadě sama rozhodla s majetkem disponovat, jestliže za účelem prodeje konkrétních nemovitostí sama kontaktovala realitní kancelář a uzavřela s ní smlouvu o zprostředkování. Za prodané nemovitosti stěžovatelka získá protiplnění (kupní cenu). Spatřuje-li stěžovatelka porušení vlastnického práva v tom, že soud "nevyřešil otázku způsobu zaplacení kupní ceny a její splatnosti", resp. že podle kupní smlouvy vedlejší účastnice 1 (kupující) "po vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitosti nemá žádnou vynutitelnou povinnost kupní cenu stěžovatelce (prodávající) uhradit", nelze jí přisvědčit.
19. Ze soudem určeného obsahu kupní smlouvy (obsažené ve výroku napadeného rozsudku krajského soudu) je zřejmé (čl. IV), že vedlejší účastnice je kupní cenu povinna zaplatit, a to do sedmi dnů od vkladu práva do katastru nemovitostí. Neurčení konkrétního způsobu (formy) zaplacení nemá na existenci této smluvní povinnosti vliv. Lze shrnout, že tvrzení stěžovatelky o absenci povinnosti vedlejší účastnice 1 kupní cenu uhradit, resp. o absenci splatnosti kupní ceny, je tak nepodložené. Povinnost je založena smlouvou samotnou, vedlejší účastnice 1 je smlouvou vázána, a splatnost kupní ceny je v ní explicitně uvedena. Spekulace o hypotetickém nedodržení smlouvy ze strany vedlejší účastnice nemůže sama o sobě založit porušení práva vlastnit majetek.
20. Pokud stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti argumentuje nálezem sp. zn. I. ÚS 550/22 , je nutno uvést, že uvedený nález se týkal právně i skutkově zcela odlišné situace (spor o náhradu škody a nepřípustné dotváření práva obecným soudem). V nyní posuzované věci soudy právo nijak nedotvářely, naopak smluvní ujednání při respektu k autonomii vůle stran vyložily v souladu s provedenými důkazy.
21. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
23. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu ve spojení s rozsudkem okresního soudu, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Návrh na odkad vykonatelnosti sdílí osud samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předseda senátu