Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jakubem Kadečkou, advokátem, sídlem Holovousy 53, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2024 č. j. 12 To 134/2024-99 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. června 2024 č. j. 4 Nt 1451/2024-87, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 5. 2021 č. j. 3 T 12/2021-501, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 8. 2021 č. j. 13 To 156/2021-628, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Stěžovatel podal k okresnímu soudu opakovaný návrh na povolení obnovy řízení. Žádal výslech obsluhy čerpací stanice, u níž s poškozenou nakupoval těsně před svým zatčením a která podle něj mohla popsat, že se vůči němu poškozená chovala přátelsky. Rovněž navrhoval výslech kamarádky poškozené, která věděla o jejím pobytu v psychiatrické léčebně a která se mohla vyjádřit k věrohodnosti poškozené.
4. Okresní soud návrh stěžovatele zamítl, neboť nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení stanovené § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Dospěl k závěru, že provedení stěžovatelem navrhovaných výslechů dvou svědků není způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti napadaného rozsudku a zvrátit tak původní rozhodnutí o stěžovatelově vině a trestu. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že soudy opomenuly jeho důkazní návrhy na výslech dvou svědků, jejichž výpovědi mohly zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené. Tyto nové důkazy podle něj byly způsobilé vyvolat zásadní pochybnosti o správnosti rozhodnutí o jeho vině. Podle stěžovatele se Ústavní soud k tzv. opomenutým důkazům již vyjádřil v řadě svých nálezů, např. v nálezu ze dne 24. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 733/01 , přičemž lze říci, že podmínky pro neakceptování důkazních návrhů stěžovatele nebyly v napadených usneseních naplněny. Stěžovatel rovněž odkázal na své podání k Ústavnímu soudu ze dne 1. 8. 2024, v němž popsal dlouhodobé a opakované porušování jeho práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu je mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, a to za předpokladu, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Jeho primárním účelem je náprava možného justičního omylu, je projevem zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě založené původním rozhodnutím [např. nálezy ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513) nebo ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193)].
9. Nadto Ústavní soud opakuje, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry vlastními a přezkoumávat hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Tento princip přitom platí nejen v řízení, ve kterém soud rozhoduje o vině a trestu, ale rovněž v řízení o mimořádném opravném prostředku. Jsou to právě obecné soudy, jejichž úkolem je při rozhodování o povolení obnovy trestního řízení kriticky posoudit nově tvrzené skutečnosti či důkazy, a to vždy s ohledem na původní skutková zjištění. Posouzení nově navrhovaných důkazů a jejich významu je tak zcela v dispozici obecných soudů a zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, pokud by v procesu uplatnění práva shledal tzv. kvalifikovanou vadu, jejímž následkem by bylo porušení ústavnosti (srov. např. usnesení ze dne 2. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 1071/24 ).
10. Při ústavněprávním přezkumu rozhodnutí o povolení obnovy řízení je pak podstatné především to, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda jsou vydaná rozhodnutí dostatečně odůvodněna a zda v nich uvedené právní závěry nejsou projevem soudcovské libovůle [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 3040/11 ]. Zamítne-li soud návrh na povolení obnovy řízení, je stěžejní, aby odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neopodstatňují obnovu řízení [např. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)].
11. V nyní posuzované věci soudy v obou napadených usneseních shledaly, že důkazní návrhy stěžovatele nebyly způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti původních rozsudků, kterými byl uznán vinným. V obou usneseních tento závěr řádně a srozumitelně odůvodnily. Konkrétně uvedly, že v kontextu ostatních důkazů, především vypracovaných znaleckých posudků a svědeckých výpovědí, by ani tyto nové důkazy nemohly zvrátit původní rozhodnutí o vině a trestu. Tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozené, k jehož prokázání stěžovatel oba důkazní návrhy předložil, bylo v řízení o vině a trestu dostatečně vyvráceno [srov. bod 5 usnesení okresního soudu a bod 10 usnesení krajského soudu].
12. Okresní soud ani krajský soud se tedy nedopustily tzv. opomenutí důkazních návrhů, jak tvrdí stěžovatel, neboť podrobně a srozumitelně odůvodnily, proč je pro nadbytečnost nelze akceptovat. Odůvodnění napadených usnesení Ústavní soud považuje za logické, racionální a nespatřuje v nich z hlediska ústavního práva žádné vady.
13. V podání zaslaném Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2024 stěžovatel dále namítal, že v trestním řízení opakovaně a dlouhodobě docházelo k porušování jeho práva na spravedlivý proces (údajná podjatost státního zástupce, posuzování věrohodnosti svědkyně, špatná spolupráce s advokátem aj.). K tomu Ústavní soud stručně uvádí, že se tyto námitky zcela míjí s podstatou řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. K údajným pochybením mělo dojít v původním řízení, v němž byly vydány odsuzující rozsudky (obdobně např. usnesení ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 44/24 ). Ústavní soud se tak těmito (ničím nepodloženými) tvrzeními nezabýval.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů porušení základních práv stěžovatele neshledal (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele, aby náklady spojené se zastoupením uhradil stát podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. března 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu