Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 7 Tdo 250/2025-663, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. října 2024 č. j. 14 To 215/2024-399 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. června 2024 č. j. 2 T 128/2023-529, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu plyne, že okresní soud shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dopustila se jej tím, že - stručně řečeno - po předchozím požití alkoholu při odbočování vpravo přehlédla a srazila svým autem poškozeného, jedoucího ve vyznačeném pruhu pro cyklisty na mopedu (resp. z konstrukčního hlediska na koloběžce, která však měla vyšší výkon než běžná koloběžka) jedoucího rychlostí přibližně 43 až 46 km/h. Poškozený v důsledku toho utrpěl četná a závažná zranění. Za to byl stěžovatelce uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce 7 měsíců s odkladem na 20 měsíců, zákaz řízení motorových vozidel v délce 2 let a 6 měsíců a povinnost nahradit způsobenou škodu a nemajetkovou újmu.
3. Okresní soud vyšel z toho, že ke kolizi došlo na rovném, přehledném úseku za jasného dne, a to na místě, které bylo stěžovatelce dobře známo a mělo jasně vyznačený pruh pro cyklisty (nacházející se mezi jízdním pruhem a chodníkem). Stěžovatelka měla na dopravní situaci dobrý výhled. Přibližně 4 vteřiny před zahájením odbočovacího manévru se dle vlastní výpovědi podívala do pravého zpětného zrcátka, v němž na cyklostezce ve vzdálenosti cca 4 až 5 aut zahlédla osobu (patrně poškozeného). Následně zahájila riskantní odbočovací manévr, aniž by bezprostředně předtím ověřila dopravní situaci po pravé straně auta. Vjela do jízdní dráhy poškozeného, jenž byl v té době již na úrovni jejího auta, v důsledku čehož došlo ke kolizi. Tato kolize byla podrobně zachycena na kamerových záznamech z protilehlé budovy. Okresní soud přitom s ohledem na lehkomyslnou a nepřiměřeně rychlou jízdu poškozeného shledal jeho spoluzavinění v rozsahu 40 % a shledal stěžovatelku vinnou pouze ze základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti.
4. Dále okresní soud zdůraznil, že bezprostředně po nehodě (v časech 14:21 a 14:24 hod.) provedla policie u stěžovatelky opakovanou dechovou zkoušku, kterou bylo naměřeno v obou případech 0,42 promile alkoholu. Stěžovatelka proti výsledku dechové zkoušky na místě nebrojila, nežádala o povedení krevních testů a přiznala předchozí konzumaci alkoholu. O provedení krevních testů požádala až s odstupem několika hodin, přičemž ve vzorku krve odebraném v 17:27 hod. téhož dne alkohol zjištěn nebyl. Soud proto provedl dva znalecké posudky, které to měly objasnit. Podle propočtů znalců se v krvi stěžovatelky mohlo v době nehody - v závislosti na údajích o stěžovatelčině hmotnosti a době konzumace alkoholu - nacházet od 0 do 1,45 g/kg alkoholu. Podle okresního soudu však tyto důkazy nebyly v rozporu. Dechová zkouška byla provedena řádně a stěžovatelka proti jejím výsledkům nebrojila. O provedení krevních testů účelově požádala až po několika hodinách, tedy v době, kdy její organismus byl podle znalců s to odbourat naměřené množství alkoholu v krvi. S tím nejsou v rozporu ani znalecké posudky, protože uvádějí pouze určité intervaly, v nichž se mohlo pohybovat množství alkoholu v krvi stěžovatelky; žádný z nich přitom nebyl zcela nulový. Propočty znalců byly navíc závislé na údajích uváděných stěžovatelkou, které se značně lišily (např. uváděla, že v době nehody byla její hmotnost o cca 10-15 kg vyšší než hmotnost uvedená v lékařských záznamech jako její stabilní hmotnost, příp. že konzumaci alkoholu ukončila o cca 4 hodiny dřív, než uvedla předtím). Nadto poznamenal, že stěžovatelka se obdobné trestné činnosti dopustila již v minulosti, pročež měla jisté zkušenosti s průběhem měření alkoholu v krvi.
5. Krajský soud zčásti zrušil rozsudek okresního soudu a nově rozhodl, že stěžovatelce se ukládá trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let; nově rozhodl i o její povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu; ve zbytku ponechal rozsudek nezměněn. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a poznamenal, že ve své podstatě šlo o jednoduchý skutkový děj, jenž byl podrobně zachycen mj. na kamerových záznamech. Nad rámec toho zdůraznil, že závěr o ovlivnění stěžovatelky alkoholem byl pouze podpůrný, neboť konstatování její viny bylo primárně založeno na závěru, že během odbočovacího manévru v rozporu se svou zákonnou povinností nesledovala situaci na pravé straně auta, zejm. pohyb osob na cyklostezce a chodníku, přes které se vjíždělo na parkoviště. Závěr o jejím ovlivnění alkoholem vyplýval z přesvědčivých a bezrozporných důkazů.
6. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Zaprvé, shodně s odvolacím soudem poznamenal, že skutková podstata daného přečinu by byla naplněna i bez dílčího skutkového zjištění o ovlivnění alkoholem, což stěžovatelka nijak relevantně nezpochybnila. Ovlivnění alkoholem navíc bylo u stěžovatelky spolehlivě prokázáno. Zadruhé, neztotožnil se s námitkou opomenutých důkazů v důsledku neprovedení stěžovatelkou navrhovaného vyšetřovacího pokusu. Shodně s nižšími soudy totiž považoval tento důkaz za zcela nadbytečný. Zatřetí, neztotožnil se ani s námitkou, že dopravní nehodu zavinil výlučně poškozený svou lehkovážnou a nepřiměřeně rychlou jízdou. Konstatoval, že stěžovatelka prokazatelně nepřizpůsobila svou jízdu podmínkám provozu a nesledovala dopravní situaci. Nižší soudy proto správně shledaly spoluzavinění poškozeného v rozsahu 40 %.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rozporuje závěr trestních soudů o tom, že byla v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu. Tvrdí, že v době nehody byla její hmotnost vyšší, než uvádějí lékařské záznamy; že konzumaci alkoholu ukončila mnohem dřív, než uvádějí znalecké posudky a rozhodnutí soudů; a že zkonzumované víno mělo nižší než uváděný obsah alkoholu. Má proto za to, že v době dopravní nehody nebyla pod vlivem alkoholu, což potvrzují i provedené krevní testy. Ve věci je proto dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Stěžovatelka dále namítá, že dopravní nehodu zavinil výlučně poškozený svou nepřiměřeně rychlou a lehkovážnou jízdou. Nakonec namítá, že soudy bez přesvědčivého důvodu neprovedly vyšetřovací pokus.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů, a to zejména důkazů o jejím ovlivnění alkoholem v době dopravní nehody. Ústavní soud v této souvislosti předně připomíná, že zásadně nemůže "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených trestními soudy, protože není další odvolací instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které důkazy provede, které skutečnosti jsou relevantní a které má za prokázané. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, ani kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16
(N 106/85 SbNU 739), bod 23]. Z tohoto pravidla je připuštěna výjimka mj. v situaci, kdy skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jeví se proto jako zcela neudržitelná [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14
(N 140/74 SbNU 185)].
10. K tomu však v stěžovatelčině věci nedošlo. Závěr soudů o tom, že stěžovatelka byla v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, byl založen na přesvědčivých a jasných důkazech. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že k prokázání ovlivnění osoby alkoholem v době spáchání trestného činu může postačovat i orientační dechová zkouška, je-li provedena řádně a pomocí homologizovaného analyzátoru alkoholu v dechu (viz např. usnesení ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1285/15 ; usnesení ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. I.
ÚS 3251/15 ). Ke stejným závěrům ostatně dospěla i právní doktrína a judikatura obecných soudů. Jak je uvedeno mimo jiné v komentáři k § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, "ve vztahu k prokazování ovlivnění alkoholem [zákon] stanoví, že spočívá-li orientační vyšetření v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, který splňuje podmínky stanovené jiným právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede. To znamená, že přítomnost alkoholu v krvi je možné prokázat na základě samotného orientačního vyšetření formou dechové zkoušky" (NOVOPACKÝ, D., VETEŠNÍK, P., BEZDĚKOVSKÝ, K.
Zákon o silničním provozu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer). Obdobné závěry lze nalézt mj. i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 3 As 12/2012. Pokud tudíž trestní soudy považovaly výsledky řádně provedené dechové zkoušky, které byly navíc podpořeny i dalšími nepřímými důkazy, za dostatečný důkaz o ovlivnění stěžovatelky alkoholem v době nehody, nelze jejich závěry považovat za vadné nebo svévolné. Na tom nic nemění ani skutečnost, že pozdější krevní testy u stěžovatelky přítomnost alkoholu v krvi neprokázaly, neboť tyto testy byly provedeny až s větším časovým odstupem, kdy organismus stěžovatelky mohl za danou dobu i podle znalců alkohol přirozeně odbourat.
Napadená rozhodnutí trestních soudů tudíž nejsou zatížena vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými, event. právními závěry podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na důkazní situaci nevznikl ani prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) podle čl. 39 Listiny.
11. Ústavní soud nepřehlédl ani to, že trestní soudy konstatovaly, že stěžovatelka porušila řadu povinností uložených jí zákonem o provozu na pozemních komunikacích, přičemž zákaz řízení pod vlivem alkoholu [§ 5 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona] byl pouze jednou z nich. Jak objasnily trestní soudy v napadených rozhodnutích, porušení každé z těchto zákonem uložených povinností by postačovalo pro konstatování viny stěžovatelky. Porušení těchto dalších zákonem uložených povinností (neohrožovat život a zdraví jiných osob; přizpůsobit své chování podmínkám; řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích; plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu; neohrozit cyklistu jedoucího v pruhu pro cyklisty) stěžovatelka zpochybňuje pouze poukazem na nepřiměřeně rychlou jízdu poškozeného.
Jak však stěžovatelka sama uváděla v trestním řízení, osobu jedoucí v pruhu pro cyklisty ve vzdálenosti délky cca čtyř až pěti aut zaregistrovala přibližně čtyři vteřiny před zahájením odbočovacího manévru, avšak později již neověřovala, zda se tato osoba nenachází v jízdní dráze jejího vozidla. K nehodě navíc došlo za jasného počasí na přehledném, rovném, jasně značeném a stěžovatelce známém úseku silnice. S ohledem na to Ústavní soud nepovažuje závěr trestních soudů o tom, že stěžovatelka si mohla a měla všimnout poškozeného, a to i navzdory jeho relativně rychlé jízdě, za svévolný nebo rozporný s provedenými důkazy.
12. Nakonec Ústavní soud zkoumal také stěžovatelčinu námitku opomenutých důkazů. Za vadu opomenutých důkazů se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo je zcela opomenut [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03
(N 87/33 SbNU 339); usnesení ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 924/24 , bod 10]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Trestní soudy řádně a opakovaně vysvětlily, že provedení vyšetřovacího pokusu by s ohledem na stav dokazování (mj. kamerové záznamy dopravní nehody, svědecké výpovědi, atp.) bylo zcela nadbytečné. Stěžovatelka navíc v trestním řízení ani sama neuváděla, jaké skutečnosti by měly být vyšetřovacím pokusem zjištěny nebo ověřeny, a ve své podstatě tímto důkazem chtěla zpochybňovat právní - nikoli skutkové - závěry soudů.
13. Co se týče výroků o náhradě majetkové a nemajetkové újmy, stěžovatelka je sice napadá, avšak neuvádí k nim žádnou ústavněprávní (a ani jinou) argumentaci. Tyto výroky se prima facie nejeví jako protiústavní, přičemž s ohledem na absenci relevantní ústavněprávní argumentace Ústavní soud nepovažoval za potřebné zkoumat jejich ústavní konformitu jakkoliv podrobněji.
14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu