Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Otáhala, zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 21 Co 248/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek krajského soudu, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jím došlo k porušení práva vlastnit majetek a požívat jeho ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jakož i principu právní jistoty a legitimního očekávání.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 28. 3. 2008 č. j. 18 C 40/2006-116 zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaná GEKO TRADE, a. s. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) byla povinna vyklidit specifikované nemovitosti (výrok I), zamítl žalobu na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 10. 2012 č. j. 30 Cdo 4852/2010-174 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že si je vědom úpravy, podle které neplatnost nedobrovolné veřejné dražby nemůže soud posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách, současně však zdůrazňuje, že toto pravidlo by mělo být v jeho věci prolomeno proto, že předmětnou žalobu vzal zpět v době trvání na něj prohlášeného konkursu správce konkursní podstaty, čímž umožnil vydražení sporných nemovitostí vedlejším účastníkem, který v celé věci aktivně působil a inicioval i konkursní řízení.
Konkurs byl později zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2005, neboť soud neshledal pohledávky za ním uplatňované za prokázané, a správce konkursní podstaty byl zproštěn funkce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2006 č. j. 31 K 19/2002-347. Stěžovatel dovozuje, že za těchto okolností by měla být neplatnost dražby, kterou též spatřuje v jejím rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005, posouzena coby předběžná otázka v řízení o vyklizení nemovitostí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To je v dané věci rozhodující, neboť i argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení, z nějž vzešla rozhodnutí, napadená ústavní stížností. Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly v dané věci obecnými soudy (resp. Krajským soudem v Brně a Nejvyšším soudem) uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Obecné soudy své právní názory náležitě odůvodnily a jimi přijaté závěry jsou zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. Nejvyšším soudem citovanou vlastní judikaturu, konkrétně rozsudek z 23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, rozsudek ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, který byl uveřejněn pod č. 126/2006 v časopise Soudní judikatura, rozsudek ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn pod č. 25/2007 tamtéž, rozsudek ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 224/2007 a rozsudek ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2517/2007), kterou Ústavní shledal ústavněprávně konformní (kupř. usneseními sp. zn. III. ÚS 518/06 ze dne 24. 10. 2006 a sp. zn. III. ÚS 2154/09 ze dne 17. 12. 2009), a od tohoto hodnocení není důvod se odchýlit.
Nezpochybnitelný závěr, že o neplatnosti veřejné dražby nelze rozhodnout mimo řízení dle § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách (tj. že tuto otázku nelze posuzovat v jiném řízení ani jako otázku předběžnou), je pak pro výsledek daného řízení před obecnými soudy určující. Okolnost, že takové řízení bylo stěžovatelem zahájeno a příslušná žaloba byla vzata zpět nikoli jím, nýbrž správcem konkursní podstaty, na této skutečnosti nemůže ničeho změnit. Dovolává-li se nadto stěžovatel nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005, patří se k podmínkám vyloučení aplikace protiústavního zákona připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007, N 228/47 SbNU 983.
Coby právní reakce z pohledu stěžovatelova zájmu (a za splnění odpovídajících podmínek) je zřejmě uvážitelná jen žaloba na náhradu škody proti správci konkursní podstaty, čehož si stěžovatel ostatně byl vědom (srov. řízení vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 9 Cm 23/2007), a k jejím procesním možnostem se Ústavní soud podrobněji vyslovil v usnesení sp. zn. III. ÚS 128/12 ze dne 18. 10. 2012.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu