Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 sp. zn. 4 Tz 15/2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu jeho namítaného rozporu s 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona podána ve prospěch stěžovatele. Pro pochopení obsahu napadeného rozhodnutí je nicméně vhodné ve stručnosti popsat procesní vývoj, který předcházel jeho přijetí.
3. Proti stěžovateli bylo policejním orgánem zahájeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně (dále jen "okresní státní zástupce") usnesením ze dne 22. 1. 2021 zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání z důvodu vad formálního charakteru (absence času, místa a způsobu spáchání trestného činu v popisu skutku). Okresní státní zástupce poté přípisem ze dne 25. 1. 2021 instruoval policejní orgán, resp. vyšetřovatele, jak má vypadat popis skutku ve věci stěžovatele. Policejní orgán následně dne 27. 1. 2021 vydal nové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž byl skutek vymezen dle instrukcí okresního státního zástupce. I proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost. Tentýž dozorující okresní státní zástupce o ní rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. 1 ZT 26/2021-40 tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. O podnětu k výkonu dohledu rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajský státní zástupce") dne 10. 11. 2021, přičemž se podrobně zabýval i otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání.
4. Na stěžovatele byla podána obžaloba. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud"), Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyšší soud shledaly stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry. První ústavní stížnost stěžovatele proti odsuzujícím rozhodnutím trestních soudů Ústavní soud usnesením ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1426/23 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Zdůraznil, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a založená na přesvědčivých důkazech.
5. Ministr spravedlnosti následně - poté, co se rozhodnutí trestních soudů o vině a trestu stěžovatele stala pravomocnými a co Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti proti nim - podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, a to proti usnesení okresního státního zástupce ze dne 29. 4. 2021. Ministr namítal, že o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání neměl rozhodovat okresní státní zástupce, jelikož ten instruoval policejního vyšetřovatele ohledně správného popisu skutku, nýbrž krajský státní zástupce.
6. Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona usnesením ze dne 19. 2. 2024 zamítl. Než toto rozhodnutí přijal, vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil. Fakticky mu však poskytl pouze lhůtu 4 pracovních dnů, aniž by jej informoval o záměru rozhodnout v tak krátké době. Ústavní soud nálezem ze dne 4. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 1096/24 toto rozhodnutí zrušil z důvodu porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Konstatoval, že postup Nejvyššího soudu byl pro stěžovatele nepředvídatelný a poskytnutá lhůta nepřiměřeně krátká.
7. Nejvyšší soud proto rozhodl o stížnosti pro porušení zákona znovu, a to napadeným usnesením. Stěžovateli k vyjádření poskytl výrazně delší lhůtu 10 (resp. fakticky 11) pracovních dnů a přihlížel i k pozdějším doplněním. Jde-li o posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona, Nejvyšší soud předně zdůraznil, že okresní státní zástupce vytýkal policejnímu orgánu ve svém zrušujícím usnesení ze dne 22. 1. 2021 vesměs pouze vady formálního charakteru a ve svém přípisu ze dne 25. 1. 2021 se snažil novému a patrně nezkušenému vyšetřovateli naznačit, jak má vypadat řádný popis skutku. Tím mu nicméně dal "pokyn" k přijetí usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Za "pokyn" ve smyslu tohoto ustanovení je totiž podle judikatury nutno považovat nejen akty takto výslovně označené [závazné pokyny k vyšetřování trestných činů podle § 174 odst. 2 písm. a) trestního řádu nebo pokyny nadřízeného státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství], ale i různé jiné akty a úkony státního zástupce, jimiž byl jednoznačně vyjádřen jeho názor na otázku rozhodnou pro posouzení věci. Jelikož ve stěžovatelově věci okresní státní zástupce vydal takový neformální "pokyn", měl o následné stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání správně rozhodovat krajský státní zástupce, nikoli okresní státní zástupce. Předmětné usnesení ze dne 29. 4. 2021 proto nebylo v souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu.
8. Nejvyšší soud v návaznosti na to zkoumal, zda bylo toto procesní pochybení tak závažné, aby mohl přistoupit ke zrušení napadeného usnesení ze dne 29. 4. 2021 a potažmo i všech obsahově navazujících rozhodnutí. Dospěl k závěru, že nikoli. Na jedné straně je nutno přihlédnout k tomu, že účelem usnesení o zahájení trestního stíhání je vymezení skutku, pro který se trestní řízení vede, a určení osoby obviněného. Jeho význam zejm. pro obviněného je nepopiratelný, pročež nelze snižovat ani význam stížnosti proti takovému usnesení, resp. význam rozhodnutí o ní. Na druhé straně se však jejich význam nejvýrazněji projevuje v předsoudní fázi trestního řízení, zatímco v soudní fázi naopak významně klesá, jelikož těžiště dokazování a především prokazování viny se přenese před trestní soudy. Stěžovatelova vina přitom byla v navazujícím trestním řízení spolehlivě prokázána a ústavní konformitu rozhodnutí trestních soudů potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1426/23
. Nad rámec toho Nejvyšší soud poznamenal, že stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla meritorně a podrobně posouzena i krajským státním zástupcem [tj. orgánem, který podle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu správně měl rozhodovat o stěžovatelově stížnosti], ač "pouze" v rámci dohledu.
9. Stěžovatel tvrdí, že nikdy nemělo dojít k zahájení jeho trestního stíhání, natož k jeho odsouzení. Všechna rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vydaná v jeho věci považuje za vadná. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo založeno na zcela chybných a "vylhaných" informacích a mělo být zrušeno. Okresní státní zástupce tak však nejenže neučinil, ale dokonce naváděl policii, jak má proti němu postupovat. Pochybení okresního státního zástupce mělo zcela zásadní dopad do oblasti jeho (nejen) procesních práv. Význam usnesení o zahájení trestního stíhání, event. rozhodnutí o stížnosti proti němu přitom nelze marginalizovat, jelikož bez jejich vydání by následně nedošlo ani k nezákonnému a protiústavnímu odsouzení stěžovatele. Názor Nejvyššího soudu, že význam pochybení okresního státního zástupce postupem času, a to zejména v soudní fázi řízení, významně poklesl, je nutno důrazně odmítnout. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je navíc zcela protismyslné, neboť uvedený soud sám jasně konstatoval, že přijetím usnesení ze dne 29. 4. 2021 byl porušen zákon, avšak následně odmítl řádně reflektovat tento závěr ve výroku rozhodnutí. Podle stěžovatele jde o zcela bezprecedentní protiústavní postup.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení [nález ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 374/04 (N 191/43 SbNU 171), bod 16], v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel neměl k dispozici žádné další opravné prostředky, které by mohl čerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jež bylo vydáno po kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 1096/24 v stěžovatelově věci, Ústavní soud se nejprve musel zabývat tím, zda byla respektována jeho kasační závaznost. Vykonatelná rozhodnutí - nálezy - Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny orgány i osoby, Ústavní soud nevyjímaje. Tato rozhodnutí ve svém důsledku představují nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae pro jakékoli další řízení před Ústavním soudem v téže věci, která přirozeně brání jejímu dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení. Nedojde-li ke změně skutkového stavu, kasační závaznost nálezu Ústavního soudu je takřka absolutní a lze ji reflektovat pouze jeho bezpodmínečným respektováním [nález ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 (N 4/110 SbNU 33), bod 21]. V řízení následujícím po kasačním nálezu již není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný [srov. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221); nález ze dne 19. 8. 2020 sp. zn. II. ÚS 4162/19 (N 167/101 SbNU 158), body 33 až 35]. Rozhodne-li tedy obecný soud za nezměněného skutkového stavu stejným způsobem, který již byl Ústavním soudem označen za protiústavní, poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2158/16 (N 99/85 SbNU 655), bod 18].
12. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se od těchto ústavních východisek neodchýlilo. Předchozí kasační nález sp. zn. III. ÚS 1096/24 se zabýval výlučně otázkou respektování stěžovatelova práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny ze strany Nejvyššího soudu, a to především s ohledem na jeho ne zcela předvídatelný postup a značně krátkou lhůtu k podání vyjádření ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Ústavní soud se v tomto nálezu nijak nezabýval dalšími námitkami stěžovatele do merita věci. Výhradám Ústavního soudu Nejvyšší soud při svém dalším rozhodování plně vyhověl, když stěžovateli poskytl dodatečný - a dostatečný - prostor k vyjádření. Kasační závaznost nálezu sp. zn. III. ÚS 1096/24 byla respektována.
13. Pokud stěžovatel tvrdí, že Ústavní soud v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 1096/24 nepřímo vyjádřil i svůj názor na meritum věci a zavázal Nejvyšší soud k tomu, aby na věc nahlížel určitým způsobem, jde o jeho nepochopení nebo dezinterpretaci. Ústavní soud se v tomto nálezu k dalším, obsahovým námitkám stěžovatele nijak nevyjadřoval a zabýval se výlučně otázkou dodržení procesních práv stěžovatele, což se promítlo i ve výroku nálezu. Pokud tudíž Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení posoudil důvodnost podané stížnosti pro porušení zákona vesměs stejně jako ve svém předchozím, zrušeném usnesení, neporušil princip kasační závaznosti nálezové judikatury Ústavního soudu. b) K ústavnosti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona ve stěžovatelově věci
14. Stížnost pro porušení zákona, kterou může podat ministr spravedlnosti ve prospěch i neprospěch obviněného, je mimořádným opravným prostředkem. Jeho podání je zcela v dispozici ministra spravedlnosti, jenž může iniciovat soudní přezkum pravomocného rozhodnutí mimo obvyklé instanční pořadí [usnesení ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97 (U 11/10 SbNU 371)]. Ač z ústavního pořádku neplyne povinnost zákonodárce tento mimořádný opravný prostředek zavést, rozhodl-li se tak učinit, musí Nejvyšší soud při rozhodování o něm respektovat základní práva jednotlivců a limity vymezené ústavním pořádkem [přiměřeně srov. nález ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.); nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 202/05 (N 134/42 SbNU 75), bod 15; nález ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2268/07 (N 45/48 SbNU 527)].
15. V judikatuře i právní doktríně je rovněž zdůrazňováno, že stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného - v některých případech dokonce vykonaného - rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Hodlá-li Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona vyhovět, musí jasně převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí nebo postupu řízení, jež mu předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti napadeného pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000 (NS 2/2001-T 38); ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3297]. Ústavní soud v této souvislosti v minulosti připomněl, že "každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného... řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. ... Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných" (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ).
16. Stěžovatel v prvním okruhu námitek v zásadě tvrdí, že Nejvyšší soud nemá podle trestního řádu prostor pro úvahu, zda bylo zjištěné porušení zákona v neprospěch obviněného dostatečně intenzivní na to, aby bylo nutno konstatovat to výrokem (§ 268 odst. 2 trestního řádu) a přistoupit ke zrušení takového rozhodnutí (§ 269 odst. 2 trestního řádu). Jinak řečeno, stěžovatel má za to, že je-li zjištěno jakékoliv porušení zákona v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud musí napadené rozhodnutí zrušit. S tímto názorem se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. Jak plyne z výše uvedeného a jak stěžovateli podrobně vysvětlil i Nejvyšší soud, judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dlouhodobě vychází z toho, že ke zrušení pravomocného rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněného, lze přistoupit pouze tehdy, trpí-li toto rozhodnutí zcela zásadními vadami, pro které nemůže obstát. Naopak jiné než zcela zásadní vady napadeného rozhodnutí nebo procesního postupu, který jeho vydání předcházel, důvodem pro zásah Nejvyššího soudu nejsou. To se pak pochopitelně odráží také ve výrokové části rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona. Ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu Nejvyššímu soudu ukládá, aby stížnost pro porušení zákona zamítl, není-li důvodná. Pod nedůvodností stížnosti je přitom ustáleně chápáno jak to, že zákon porušen nebyl, tak to, že "případně zjištěná pochybení nedosahují intenzity porušení zákona, které by bylo třeba vyslovit výrokem podle § 268 odst. 2" (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář, s. 3336). Nejvyšší soud tudíž nejenže může, ale podle ustálené judikatury také musí zvažovat intenzitu porušení zákona a tuto úvahu následně reflektovat i ve výrokové části rozhodnutí. Při rozhodování ve stěžovatelově věci přitom Nejvyšší soud dospěl k udržitelnému a řádné odůvodněnému závěru, že význam napadeného rozhodnutí okresního státního zástupce byl v dané chvíli již zcela marginální, pročež nebyly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí.
17. Stěžovatel v druhém okruhu námitek v podstatě tvrdí, že pokud došlo k procesnímu pochybení při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tuto vadu nebylo možné zhojit v pozdější (soudní) fázi trestního řízení a všechna navazující rozhodnutí - včetně odsuzujících rozsudků - je nutno považovat za protiústavní. Ani s touto námitkou se však nelze ztotožnit.
18. Ústavní soud předně podotýká, že pochybení okresního státního zástupce - jak podrobně a přiléhavě vysvětlil Nejvyšší soud - bylo výsledkem určitého nedopatření, resp. projevem ne zcela jasných kontur toho, co všechno lze ve světle relevantní judikatury považovat za "pokyn" státního zástupce ve vztahu k policejnímu orgánu (v podrobnostech viz výše, bod 7), nikoli projevem podjatosti nebo zlé vůle okresního státního zástupce. Toto nedopatření se pak následně promítalo i do posouzení toho, zda je podle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu příslušný rozhodnout o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání okresní státní zástupce nebo krajský státní zástupce. Ačkoli okresní státní zástupce otázku své (ne)příslušnosti ve výsledku neposoudil správně, čímž porušil zákon, šlo o pochybení nevelkého významu, jež výrazněji nezasáhlo do základních práv stěžovatele.
19. Význam tohoto pochybení dále snížilo to, že krajský státní zástupce následně v rámci výkonu dohledu podrobně přezkoumal sporné rozhodnutí okresního státního zástupce a plně se ztotožnil s tím, že byly dány důvody pro zahájení trestního stíhání stěžovatele. Stěžovatelovou stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání se tak ve výsledku - ač "pouze" v rámci výkonu dohledu - zabýval i příslušný krajský státní zástupce.
20. Význam pochybení okresního státního zástupce nakonec výrazně snížilo i to, že v době rozhodování Nejvyššího soudu již prakticky nemohly existovat pochybnosti o tom, zda bylo zahájení trestního stíhání stěžovatele opodstatněné (resp. zda byly dány důvody pro to, aby státní zástupce za nezměněného skutkového stavu posoudil stěžovatelovu stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jinak). Ústavní soud znovu připomíná, že v té době již byla vina stěžovatele za spáchání trestného činu zpronevěry pravomocně konstatována soudy třech stupňů, přičemž Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1426/23 označil jejich rozhodnutí za ústavně konformní a založená na přesvědčivých důkazech (v podrobnostech viz výše, bod 4). Za této situace by proto musely být dány obzvlášť přesvědčivé a závažné důvody pro to, aby zájem na zrušení napadeného rozhodnutí okresního státního zástupce pro nezákonnost převážil nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti tohoto rozhodnutí a zejména všech rozhodnutí na něj navazujících. K tomu však ve stěžovatelově věci nedošlo.
21. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu