USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 v senátě
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudce JUDr. Jiřího
Pácala, soudkyně JUDr. Pavly Augustinové stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M., a to proti
pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, a podle § 268 odst. 1 písm.
c) tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
1. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné poznamenat, že o uvedené
stížnosti pro porušení zákona rozhoduje již podruhé, když jeho první zamítavé
usnesení podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ze dne 19. 2. 2024, č. j. 4 Tz
109/2023-1221, zrušil na podkladě ústavní stížnosti obviněného Ústavní soud, a
to nálezem ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 1096/24. Nejvyšší soud tak musel
o předmětné stížnosti pro porušení zákona rozhodnout opětovně, přičemž současně
zohlednil právní názor vyjádřený v citovaném nálezu.
2. Ministr spravedlnosti dne 1. 12. 2023, pod č. j.
MSP-550/2023-ODKA-SPZ/3, podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch
obviněného J. M. (dále jen „obviněného“) stížnost pro porušení zákona proti
pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2020-40 [v textu stížnosti a v jejím
závěrečném návrhu pak napravil, že se má jednat o usnesení pod č. j. 1 ZT
26/2021-40].
3. Stěžovatel v podání uvádí, že státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kladně usnesením ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-12,
zrušil podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. usnesení Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno,
Oddělení hospodářské kriminality ze dne 20. 1. 2021, č. j.
KRPS-335334-195/TČ-2017-010381, jímž bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno
trestní stíhání proti obviněnému pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1,
odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Bezprostředně poté státní zástupce přípisem
ze dne 25. 1. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-13, uložil policejnímu orgánu, jakým
způsobem je přesně potřeba popsat skutek, pro který má být znovu zahájeno
trestní stíhání. Policejní orgán následně vydal usnesení ze dne 27. 1. 2021, č.
j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, jimž bylo opětovně podle § 160 odst. 1 tr.
ř. zahájeno trestní stíhání proti obviněnému, kdy skutek byl nově popsán zcela
v intencích předchozího pokynu státního zástupce. Rovněž proti tomuto usnesení
o zahájení trestního stíhání podal obviněný stížnost, kterou policejní orgán
předložil k rozhodnutí státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v
Kladně. Ten stížnost obviněného proti předmětnému usnesení podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT
26/2021-40, které nyní napadá ministr spravedlnosti předmětnou stížností.
4. Stěžovatel má za to, že obsah přípisu státního zástupce ze dne 25. 1.
2021 je nepochybně třeba hodnotit jako pokyn k zahájení trestního stíhání
obviněného, kdy státní zástupce v rámci dozorových dispozic tímto způsobem
projevil svůj právní názor na projednávanou problematiku. Ministr akcentuje, že
smyslem § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. je zajistit nejvyšší možnou míru
nestrannosti a objektivity řízení a rozhodnutí o případné stížnosti. S takovým
požadavkem je poté neslučitelné, aby o stížnosti rozhodoval orgán, který ve
vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání již před jeho vydáním projevil
svou nezpochybnitelnou ingerenci, jejíž obsah mj. představoval konkrétní pokyn
dozorového státního zástupce. V tomto směru odkazuje stěžovatel např. na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tz 7/2018, sp. zn. 5 Tz 94/2012, a 4 Tz
46/2009. Ministr je tedy přesvědčen, že o podané stížnosti proti usnesení ze
dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, měl rozhodovat nejblíže
nadřízený státní zástupce, tedy státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Praze.
5. Podle ministra spravedlnosti postupem státního zástupce Okresního
státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40,
kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta
stížnost obviněného ze dne 9. 4. 2021 proti usnesení policejního orgánu ze dne
27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, byl porušen zákon v
neprospěch obviněného, a to v § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 146 odst. 2
písm. a) tr. ř.
6. Závěrem podané stížnosti ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT
26/2021-40, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 146 odst. 2 písm. a)
tr. ř. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i všechna
další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, zrušil. Taktéž aby Nejvyšší soud v
souladu s § 270 odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Krajského státního
zastupitelství v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a
rozhodl. Ministr současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud stížnost pro
porušení zákona projednal v neveřejném zasedání, pokud dospěje k závěru, že
jsou splněny podmínky k takovému postupu.
7. K podané stížnosti pro porušení zákona se dne 19. 12. 2023, sp. zn.
1 NZZ 2099/2023, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství,
který nejprve provedl rekapitulaci argumentace ministra. Následně uvedl, že se
s podanou stížností pro porušení zákona neztotožňuje, přestože lze souhlasit s
tím, že v postupu dozorového státního zástupce v přípravném řízení lze skutečně
spatřovat stěžovatelem tvrzený nedostatek zapříčiněný porušením zákonného
pravidla vymezeného v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství ovšem není možné přehlédnout, že onen
tvrzený nedostatek byl zjištěn (a stížnost pro porušení zákona podána) až s
významným časovým odstupem po pravomocném skončení trestní věci. Státní
zástupce proto následně zrekapituloval trestní řízení obviněného. Akcentoval,
že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznán vinným zločinem
zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Krajský soud
v Praze následně nepřisvědčil odvolání obviněného, které rozsudkem ze dne 16.
6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, podle § 256 zamítl, přičemž z podnětu odvolání
poškozené zasáhl pouze do výroku o náhradě škody. Obviněný poté podal ve věci
dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo
965/2022, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. V tomto dovolání ani výše specifikované pochybení dozorového
státního zástupce obviněný nenamítal. Následně byla usnesením Ústavního soudu
ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1426/23, odmítnuta ústavní stížnost
obviněného proti těmto citovaným rozhodnutím. Až poté bylo zjištěno naznačené
pochybení dozorového státního zástupce v přípravném řízení založené
nerespektováním § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. při rozhodování o stížnosti
obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
8. Státní zástupce připouští, že Nejvyšší soud se sice v rámci podaného
dovolání zabýval i námitkou stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k dozorovému státnímu zástupci, která ovšem byla
založena na zcela jiné argumentaci (státní zástupce se zúčastnil výslechu
poškozené). V dané věci tedy podle jeho názoru nepřichází v úvahu zamítnutí
podané stížnosti z důvodu její nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. a) tr.
ř., když porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebylo předmětem
dovolacího řízení. Státní zástupce současně doplňuje, že předmětný pokyn
dozorového státního zástupce ze dne 25. 1. 2021 byl obsažen pouze v přípisu
adresovaném policejnímu orgánu, a byl pravděpodobně založen posléze jen do
dozorového spisu, případně do konceptu vyšetřovacího spisu, nikoli však do jeho
originálu, který měl Nejvyšší soud a poté i Ústavní soud k dispozici v rámci
rozhodování o dovolání a posléze o ústavní stížnosti obviněného. Proto podle
státního zástupce nelze rozvíjet úvahy o vyhodnocení stížnosti jako nepřípustné
s odůvodněním, že v řízení o ní se nemůže Nejvyšší soud zabývat námitkami, jež
výslovně směřují do problematiky, o které již v téže trestní věci rozhodl jako
soud dovolací.
9. Státní zástupce následně připomíná, že stížnost pro porušení zákona a
rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla
proto narušuje stabilitu konečných a vykonatelných, v některých případech i již
vykonaných, rozhodnutí soudů a státního zástupce. Proto musí v každém takovém
konkrétním případě vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu
řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a
nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000). Tak tomu bude podle státního
zástupce pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené
rozhodnutí obstát, a proto není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to
bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování (nález pléna Ústavního
soudu ÚS 164/2001-n, publikovaného pod č. 424/2001 Sb., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). To dále podrobněji rozebírá.
10. Státní zástupce při uznání pochybení dozorového státního zástupce
uvádí, že je nutno vždy posoudit, do jaké míry se vytýkaná vada přípravného
řízení podepsala na dalším postupu soudů a zejména tedy na pravomocném
odsouzení obviněného. Zdůrazňuje, že počínaje momentem zahájení trestního
stíhání byla plně respektována prakticky všechna práva obviněného, a to s
jedinou výjimkou, kterou byl právě stížností napadený vadný postup při
rozhodování o podané stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního
stíhání. Předmětná vada však podle státního zástupce po materiální stránce
nedosáhla ústavního rozměru, přičemž v dalším průběhu trestního řízení byla v
podstatě zhojena, respektive stala se pouze okrajovou. Tento vadný procesní
postup při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání
totiž žádným způsobem nedevalvoval bezvadnost dokazování ze strany soudů,
správnost jejich skutkových zjištění a oprávněnost a legitimnost (zákonnost)
odsuzujícího rozhodnutí, výrokem o vině počínaje a výroky o trestu a náhradě
škody konče. Akcentuje, že korektnost těchto klíčových aspektů byla v dalším
průběhu řízení stvrzena i nejvyššími soudními autoritami. Státní zástupce je
přesvědčen, že význam uváděné vady přípravného řízení (kdy jinak usnesení o
zahájení trestního stíhání splňovalo všechny zákonné náležitosti) nebyl
fakticky žádný, neboť neměla vliv na řádné zjištění skutkového stavu věci a
jistě nebylo důvodem, pro který byl obviněný pravomocně uznán vinným (přiměřeně
přitom odkazuje na publikované rozhodnutí pod č. 15/1985 Sb. rozh. tr.).
Vyhovění stížnosti nadto postrádá logiku v situaci, kdy by i dodržení postupu
předpokládaného v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. vedlo ke stejnému rozhodnutí
soudů o vině, trestu a náhradě škody.
11. Státní zástupce dále upozorňuje i na skutečnost, že postup
dozorového státního zástupce v přípravném řízení byl následně dne 10. 11. 2021
fakticky přezkoumán i nadřízeným Krajským státním zastupitelstvím v Praze. Byť
na aktuálně vytýkaný nedostatek příslušný státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Praze nereagoval, věc samotnou z hlediska její podstaty
přezkoumal, přičemž s otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání se v rámci
výkonu dohledu vcelku přiléhavě vypořádal.
12. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že vytýkané formální pochybení
nedosáhlo takové intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah Nejvyššího
soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona
zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Současně doplňuje,
že pokud by Nejvyšší soud hodlal o stížnosti rozhodnout jiným způsobem než
uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., pak rovněž pro tento případ souhlasí s
rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.).
13. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil dne 4. 1. 2024 i
obviněný. Uvedl, že s podanou stížností souhlasí, a dodal, že na skutečnosti v
ní uvedené průběžně upozorňoval v průběhu celého svého řízení, byť přípisy
státního zástupce ze dnů 22. 1. 2021 a 25. 1. 2021 uvedené v „čl. 6 a 7“
stížnosti jsou pro něj novum. Dané přípisy nebyly zařazeny do policejního
vyšetřovacího a ani soudního spisu.
14. Dále obviněný upozorňuje na další skutečnosti svědčící o nezákonném
postupu dozorového státního zástupce, který prokazatelně vedl vyšetřování a
současně rozhodoval o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání
(které fakticky sám vydal). Domnívá se, že státní zástupce se nesprávností,
resp. nezákonností, dopouštěl úmyslně. Následně obviněný doplňuje skutečnosti,
které podle jeho názoru svědčí pro závěr, že státní zástupce nebyl způsobilý
rozhodovat o opravných prostředcích v přípravném řízení, a které dokládají jeho
osobní zaujatost ve věci. Zejména poukazuje na osobní vedení výslechů
(předestření úředního záznamu při svědecké výpovědi poškozené, návodné rady
státního zástupce poskytované poškozené), zamítnutí všech návrhů obhajoby na
doplnění dokazování bez výjimky, postoupení podnětu obviněného pro dohled
vedoucího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně bez
důvodu přímo nadřízenému krajskému státnímu zastupitelství, odmítnutí předat
rozhodnutí krajského státního zastupitelství o podnětu k dohledu, lživé tvrzení
státního zástupce o existenci Smlouvy o úschově, účelové nepravdivé tvrzení
státního zástupce, že poškozenou dodaný samostatný list papíru s rukopisem V.,
je součástí Smlouvy o zprostředkování, „ztráta“ originálu listiny údajné
Smlouvy o úschově. To vše detailněji ve svém vyjádření rozvádí. Obviněný taktéž
poukazuje na další trestní stíhání poškozené H. a V. a upozorňuje na
nestandardní postup státního zástupce v uvedených trestních věcech.
15. Obviněný má za to, že státní zástupce jednal v rozporu se zákonem,
neobjasňoval všechny podstatné skutečnosti, naopak bylo s důkazy manipulováno a
bráněno obhajobě. Je přesvědčen, že státní zástupce poškodil jeho práva a
přičítá mu své odsouzení. Souhlasí proto se stížností i s návrhem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu.
16. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že o této
stížnosti pro porušení zákona již jednou rozhodoval (viz výše bod 1), přičemž
toto rozhodnutí bylo zrušeno Ústavním soudem, který dospěl k závěru, že
Nejvyšší soud neposkytl obhájci obviněného dostatečnou lhůtu pro vyjádření
[doba mezi doručením stížnosti pro porušení zákona včetně dalších písemností
obhájci a rozhodnutím Nejvyššího soudu činila 4 pracovní dny (resp. 6
kalendářních dnů)], a to v situaci, kdy řízení naplňovalo podmínky nutné
obhajoby (viz body 13–18 zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 1096/24). Jiné vady
ovšem Ústavní soud Nejvyššímu soudu nevytkl.
17. V tomto novém řízení o shodné stížnosti pro porušení zákona, vedeném
u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 15/2025, tak byla ustanovenému obhájci
obviněného (důvody nutné obhajoby nadále trvají), ale i samotnému obviněnému,
podle § 274 odst. 5 tr. ř. stanovena lhůta 10 kalendářních dní k vyjádření.
Lhůta počala běžet následující den ode dne doručení písemností (stížnosti pro
porušení zákona, vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, včetně dalších
relevantních dokumentů), které nastalo jak u obviněného, tak i jeho obhájce,
shodně dne 3. 4. 2025. Fakticky se jednalo o lhůtu 11 kalendářních dní, jelikož
desátý den lhůty dopadl na neděli, a proto byl posledním dnem stanovené lhůty
nejbližší příští pracovní den (k tomu srov. § 60 tr. ř.). Nejvyšší soud přitom
ve světle zákonných lhůt pro přípravu k hlavnímu líčení (5 pracovních dní) či
veřejnému zasedání (5 kalendářních dní), považuje předmětnou lhůtu za
dostatečnou, jestliže Nejvyšší soud rozhoduje v této věci v zasedání
neveřejném, pro které nejsou zákonodárcem stanoveny žádné striktní lhůty.
Přitom nebyly ve věci shledány takové individuální okolnosti, které by
odůvodňovaly stanovení nějaké významně delší lhůty pro případné vyjádření
obviněného či jeho obhájce. Ostatně toto nezmiňoval ani Ústavní soud ve svém
nálezu, kterým zrušil předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lze také
poznamenat, že ani obhájce, ale ani sám obviněný, nekontaktovali Nejvyšší soud
z důvodu nutnosti prodloužení této lhůty.
18. Obhájce obviněného se k předmětné stížnosti pro porušení zákona
vyjádřil dne 14. 4. 2025. V písemnosti se plně ztotožnil s argumentací
ministra. S odkazem na ustálenou judikaturu (např. sp. zn. 8 Tz 7/2018) je
přesvědčen, že státní zástupce měl podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. stížnost
napadající předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání předložit k
rozhodnutí nadřízenému státnímu zástupci, jestliže projevil svůj závazný právní
názor na právní posouzení věci v rámci vlastní ingerence vůči policejnímu
orgánu. K porušení zákona tak zjevně došlo nezákonným postupem státního
zástupce, který podle obhajoby takto jednal úmyslně, když o svém postupu
nezaložil do spisu žádnou listinu (toliko do dozorového spisu) a postup
státního zástupce tak byl utajen i soudům.
19. Podle obhajoby takové procesní pochybení nemohlo být zhojeno v rámci
hlavního líčení, když státní zástupce svým zjevným porušením ustanovení
trestního řádu ovlivnil jak procesní postup policejního orgánu, v důsledku
čehož byla ovlivněna všechna na něj navazující rozhodnutí, rovněž však státní
zástupce zapříčinil neúplnost spisu pro řízení před soudem. V takovém případě
si lze podle obhajoby jen těžko představit, že takové pochybení je možné před
soudem zhojit, tím spíše, když byla obžaloba opřena z hlavní míry na důkazech
opatřených v přípravném řízení.
20. Podle obhajoby dává zákon v takovém případě Nejvyššímu soudu pouze
dvě možnosti, tedy aby buď stížnost pro porušení zákona zamítl anebo aby
konstatoval porušení zákona, přičemž Nejvyššímu soudu pro případ rozhodování o
stížnosti pro porušení zákona nepřísluší hodnotit míru porušení zákona. I kdyby
mu však toto příslušelo, porušení zákonného postupu při rozhodování o stížnosti
proti usnesení o zahájení trestního stíhání lze jen stěží považovat za
nepodstatné. Nadto připomíná, že obžalobu ve věci sepsal stejný státní
zástupce, který jednal takto nezákonně.
21. Obhajoba má za to, že takové porušení postupu je dostatečně významné
a není namístě jeho závažnost jakkoliv bagatelizovat a hovořit o jeho následném
zhojení v řízení před soudem. Poukazuje na to, že i státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2023, č. j. 1 NZZ
2099/2023-20, činí nesporným skutečnost, že v postupu dozorového státního
zástupce lze skutečně spatřovat porušení zákona a není možné přehlédnout, že
tento nedostatek byl zjištěn až s časovým odstupem po pravomocném skončení
trestní věci. Obhájce v tomto zdůrazňuje, že však není vinou obviněného, že ke
zjištění pochybení došlo až po právní moci odsuzujícího rozsudku, když navíc
obviněný pochybení namítal po celé trestní řízení, avšak jeho námitky nebyly
vzaty v potaz.
22. V závěru vyjádření obhájce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, byl v
neprospěch obviněného porušen zákon v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále aby
podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, jakož i
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Taktéž aby podle § 270 odst. 1
tr. ř. přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval
podle § 271 odst. 1 tr. ř.
23. Dne 24. 4. 2025 bylo doručeno Nejvyššímu soudu vyjádření obviněného.
Vzhledem ke skutečnosti, že do daného data o věci nebylo rozhodnuto, Nejvyšší
soud k takto dodatečně zaslanému vyjádření po stanovené lhůtě přihlédl a vzal
ho při svém rozhodování v úvahu.
24. Obviněný se v zaslané písemnosti ztotožňuje s argumentací
ustanoveného obhájce, a to zejména v tom bodě, že zákon soudu nedává v případě
rozhodování o stížnosti pro porušení zákona možnost zamítnout stížnost v
případě, že napadené rozhodnutí bylo shledáno skutečně nezákonným.
25. Dále argumentuje tím, že trestní stíhání je proces, který je
definován řadou po sobě jdoucích kroků či úkonů, jejichž splnění je nutnou
podmínkou pro jeho pokračování. Pokud bylo obviněnému fakticky upřeno v
kterémkoliv stadiu řízení zákonem výslovně dané právo na opravný prostředek
proti rozhodnutí, které je podmínkou sine qua non pro zahájení trestního
stíhání, tak nelze toto napravit dalšími úkony ve věci, které bez takového
rozhodnutí v souladu se zákonem ani nelze činit.
26. Obviněný je přesvědčen, že zjištěné pochybení není marginální a z
nedbalosti, ale jedná se o úmyslné jednání konkrétních státních úředníků, které
naplňuje znaky konkrétního úmyslného trestného činu. Akcentuje, že opakovaně v
řízení upozorňoval, že dozorový státní zástupce fakticky zahájil a vedl
vyšetřování namísto policie a tedy, že neměl rozhodovat o stížnosti proti
usnesení. Tvrdí, že mu byla nejméně ve dvou případech policejním komisařem
výslovně zapřena existence písemného pokynu dozorového státního zástupce.
Současně dozorový státní zástupce tajil a zapíral existenci daného pokynu před
svými nadřízenými a dále i před soudy všech stupňů. Zamítnutí stížnosti pro
porušení zákona je tak legalizací úmyslného protizákonného jednání konkrétního
policisty a konkrétního státního zástupce.
27. Následně se obviněný vyjadřuje k meritornímu rozhodnutí v jeho
trestní věci, které konfrontuje s nyní vedeným trestním řízením s osobami H. a
V. u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 108/2023, kdy první jmenovaná
byla ve věci obviněného (sp. zn. 5 T 130/2021) vedena jako poškozená, druhá pak
jako svědkyně. Rozporuje závěry již pravomocného rozhodnutí v jeho věci a
namítá zjevnou nezákonnost, což podrobněji rozvádí s odkazem na závěry soudu ve
věci vedené pod sp. zn. 3 T 108/2023.
28. Dále se vyjadřuje k přezkumu nadřízeného státního zástupce v rámci
dohledu, přičemž předkládá otázku, jak je možné, že tento neodhalil tak zásadní
pochybení dozorového státního zástupce, když on sám (obviněný) výslovně ve svém
podnětu k dohledu uvedl, že dozorový zástupce fakticky vede vyšetřování namísto
policie a neměl by tedy rozhodovat o stížnosti proti usnesení, které sám
fakticky vydal.
29. Závěrem svého vyjádření obviněný uvádí, že mu byl fakticky upřen
opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí, který je způsobilý trestní
stíhání obviněného nejen potvrdit, ale i ukončit. Něco takového jistě nejde
napravit jinak řádně provedeným hlavním líčením, přičemž je přesvědčen, že jeho
hlavní líčení nebylo v jeho věci zdaleka perfektní, jak je nově potvrzováno i
dalším rozsudkem ve věci, kterým byla odsouzena poškozená H. Nesouhlasí s
tvrzením, že nezákonné jednání dozorového státního zástupce nebylo nakonec pro
výsledek řízení podstatné. Navrhuje tak, aby bylo stížnosti pro porušení zákona
vyhověno.
30. Nejvyšší soud následně přistoupil k věcnému posouzení podané
stížnosti pro porušení zákona.
31. K novému řízení si Nejvyšší soud opětovně vyžádal dozorový spis
Okresního státního zastupitelství v Kladně vedený pod sp. zn. 1 ZT 26/2021 a
dále dohledový spis (označený jako odvolací spis v trestní věci) vedený u
Krajského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZT 782/2021, na který
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkazuje v bodě 14
vyjádření. Ten ostatně měl Nejvyšší soud k dispozici již v předchozím řízení o
předmětné stížnosti (viz bod 18 výše citovaného rozhodnutí sp. zn. 4 Tz
109/2023).
32. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu, konkrétně z
dozorového spisu Okresního státního zastupitelství v Kladně sp. zn. 1 ZT
26/2021, zjistil, že Oddělení hospodářské kriminality, Územní odbor Kladno,
Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, vydalo podle § 160 odst. 1 tr.
ř. dne 20. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-195/TČ-2017-010381, usnesení o zahájení
trestního stíhání obviněného pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle
§ 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Předmětné rozhodnutí bylo
vydáno, aniž by před jeho vydáním byl státním zástupcem Okresního státního
zastupitelství v Kladně vydán závazný pokyn či souhlas se zahájením trestního
stíhání. Následně již dne 22. 1. 2021 usnesením, č. j. 1 ZT 26/2021-12, podle §
174 odst. 2 písm. e) tr. ř., zrušil státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kladně toto usnesení policejního orgánu, jelikož jej shledal
jako nezákonné, a to z vlastní iniciativy [viz § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř.].
V odůvodnění usnesení státní zástupce konkrétně uvedl, že v usnesení o zahájení
trestního stíhání absentuje místo, čas a způsob spáchání předmětného trestného
činu. Státní zástupce současně dal dne 25. 1. 2021 pokyn, aby zrušující
usnesení bylo zasláno mj. policejnímu orgánu s tím „že je třeba v dalším
usnesení o zahájení trestního stíhání skutek popsat následovně: …“ (viz č. l.
12–14 dozorového spisu 1 ZT 26/2021 – dále jako „dozorový spis“), kdy
následoval popis skutku, který je totožný s popisem skutku uvedeným v usnesení
o zahájení stíhání vydaného předmětným policejním orgánem dne 27. 1. 2021, č.
j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381 (viz č. l. 15 dozorového spisu). Proti novému
usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný stížnost, o které rozhodl
již zmíněný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně
usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40 [(ministrem napadené
rozhodnutí) zjevně vadně označené Okresním státním zastupitelstvím v Kladně pod
č. j. 1 ZT 26/2020-40], tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítl, neboť ji neshledal jako důvodnou.
33. K věci je dále vhodné doplnit, že trestní stíhání obviněného
vyústilo do odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 3. 2022,
sp. zn. 5 T 130/2021, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem zpronevěry
podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Proti rozsudku soudu
prvního stupně podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Odvolání podala
taktéž poškozená, a to do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního
stupně z podnětu odvolání poškozené zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a
znovu ve věci rozhodl sám za použití § 259 odst. 3 tr. ř. Odvolání obviněného
pak podle § 256 tr. ř. zamítl. Následně obviněný podal dovolání k Nejvyššímu
soudu, kdy ve svém mimořádném opravném prostředku mj. namítal, že dozorový
státní zástupce měl být vyloučen z rozhodování např. o jeho stížnosti proti
usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť se účastnil výslechu poškozené, a
zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování. Nejvyšší soud se této námitce
věnoval v bodech 68 až 70 svého usnesení ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo
965/2022, přičemž dovolateli nepřisvědčil, stejně tak jako jeho jiným námitkám
a dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Obviněný
následně neuspěl se svou argumentací ani před Ústavním soudem, když jeho
ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS
1426/23, odmítl. Ústavní soud mj. konstatoval, že se soudy velmi podrobně a
logicky vypořádaly i s námitkami obviněného, které směřovaly do postupu
státního zástupce v přípravném řízení, a odkázal na výše zmíněné body usnesení
Nejvyššího soudu. Ve vztahu k podané stížnosti pro porušení zákona je však
nutné doplnit, že v době rozhodování o dovolání nebyl součástí spisu výše
zmíněný pokyn k úpravě usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany státního
zástupce policejnímu orgánu, když obviněný ani v tomto směru žádnou dovolací
argumentaci neuplatnil.
34. Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. platí, že jestliže lhůta k
podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo
vyhověno, předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který
vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k
němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím
nadřízenému státnímu zástupci. Pojem nadřízený státní zástupce je nutno
vykládat ve světle § 12a odst. 3 zákona o státním zastupitelství. Nadřízenost
je v tomto ohledu myšlena instanční. Tedy nadřízeným státním zástupcem se
rozumí státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství, nikoliv
vedoucí státní zástupce toho státního zastupitelství, u kterého je činný státní
zástupce, který napadené usnesení vydal (srov. bod 3 § 144, § 160, Draštík, A.
a kol. Trestní řád – komentář. Wolters Kluwer, 2017, a Bradáčová, L. a kol.
Zákon o státním zastupitelství. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 124–125,
marg. č. 30.). Jak konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 2.
2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, jestliže by o opravném prostředku proti rozhodnutí
o zahájení trestního stíhání vydaného na pokyn dozorujícího státního zástupce
rozhodoval i tento státní zástupce, došlo by k porušení práva na spravedlivý
proces. Tedy k prolomení té garance, aby ve věci rozhodoval nezávislý a
nestranný soudce a ve stanovených případech jiný orgán – v posuzované věci tedy
příslušné státní zastupitelství.
35. Z předloženého spisového materiálu je nepochybné, že ve věci
obviněného rozhodoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v
Kladně, který sám na základě oprávnění podle § 174 odst. 1 písm. e) tr. ř.
zrušil tzv. první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 1. 2021.
Uvedený státní zástupce pak i rozhodoval o podané stížnosti obviněného proti
usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 1. 2021, č. j.
KRPS-335334-198/TČ-2017-010381. V případě usnesení ze dne 27. 1. 2021 je třeba
uvést, že bylo vydáno na základě přípisu státního zástupce ze dne 25. 1. 2021,
ve kterém byl policejnímu orgánu přesně popsán skutek, pro který má být
zahájeno trestní stíhání ve věci tehdy podezřelého, nyní obviněného. Z pohledu
tohoto závěru je vhodné zdůraznit, že za „pokyn“ ve smyslu § 146 odst. 2 písm.
a) tr. ř. lze zpravidla považovat nejen pokyn vydaný podle § 12d odst. 1 a 2
zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, o nějž v nyní projednávané
věci nešlo, nebo pokyn podle § 174 odst. 2 písm. a) a d) tr. ř., ale též jiné
akty a úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn, které ovšem
vyjadřují jednoznačný názor státního zástupce na určitou otázku, jejíž řešení
je významné pro danou věc, pokud jsou obsažené třeba jen v odůvodnění jeho
usnesení nebo v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci
dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012). Jinak
vyjádřeno, není rozhodující forma pokynu, nýbrž je třeba v konkrétním případě
vždy posoudit, zda jde o pokyn z hlediska materiálního, a nikoli formálního
(viz výklad učiněný v bodech 17 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2018, sp. zn. 8 Tz 7/2018). Lze tedy uzavřít, že „pokyn“ ve smyslu § 146 odst.
2 písm. a) tr. ř. je vykládán poměrně široce, což v praxi vede k určitým
problémům z pohledu řešení otázky, který státní zástupce je oprávněn rozhodnout
o podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu.
36. Podle Nejvyššího soudu shora citované vyjádření státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Kladně, ve kterém usměrňoval policejní
orgán, že „… v dalším usnesení o zahájení trestního stíhání skutek popsat
následovně: …“, lze v materiálním slova smyslu minimálně považovat za předchozí
souhlas státního zástupce s rozhodnutím policejního orgánu o zahájení trestního
stíhání, pokud bude dodržen jím určený popis skutku. Takže pokud tak policejní
orgán učiní, nebude to proti vůli státního zástupce. Jinak vyjádřeno, lze tedy
mít za to, že přípis státního zástupce ze dne 25. 1. 2021 minimálně
představoval jeho souhlas s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání v
předmětné věci, byť za situace, kdy již předtím sám policejní orgán bez
předchozího souhlasu či pokynu dozorového státního zástupce zahájil trestní
stíhání obviněného, které ovšem státní zástupce v rámci svého oprávnění podle §
174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušil. Podle Nejvyššího soudu tak mělo být v
případě podané stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu ze dne
27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, postupováno podle § 146
odst. 2 písm. a) tr. ř. a o podané stížnosti měl rozhodovat státní zástupce
Krajského státní zastupitelství v Praze. Proto je možno v tomto směru podané
stížnosti přisvědčit. Je tomu tak z toho důvodu, že za souhlas, popř. pokyn k
zahájení trestního stíhání je třeba považovat jednoznačný kladný názor státního
zástupce i na vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného
vyjádřený např. přímo v usnesení o zrušení usnesení o zahájení trestního
stíhání, popř. v přípisu o prověrce spisu apod. (srov. přim. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 8 Tz 57/2016).
37. Nejvyšší soud se však musel zabývat rovněž tím, zda porušení
ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v této již pravomocně skončené trestní
věci obviněného je natolik významné a intenzivní, že na trestní řízení jako
celek nelze komplexně pohlížet jako na řízení spravedlivé. Při řešení této
otázky přihlédl Nejvyšší soud k nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp.
zn. I. ÚS 615/01, kde Ústavní soud konstatoval, že z čl. 36 odst. 1 Listiny
mimo jiné vyplývá i povinnost soudů důsledně respektovat procesní předpisy
upravující řízení před nimi, avšak taktéž uvedl, že ne všechna procesní
pochybení zakládají rovnou vadnost celého řízení (např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 338/15). Toto může být v pozdějších
fázích řízení jistým způsobem napraveno. Nelze proto kvůli jeho vzniku
automaticky dovozovat porušení práva na spravedlivé projednání věci (srov.
Bartoň, M. a kol. Základní práva. Leges, s. r. o. Praha, 2016, s. 534–535,
obdobně taktéž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v bodech 55–70 ve
věci Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81, 9818/82,
ze dne 2. 3. 1987). Kasační zásah tak nemá sloužit k perfekcionistickému
předělávání řízení do podoby prosté sebemenších nedostatků tak, aby bylo
dosaženo dokonalé „procesní čistoty“. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo
údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo).
Tedy ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci napadeného
rozhodnutí. To může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát
navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva. S
problematikou posuzování řízení jako celku souvisí rovněž otázka, zda porušení
procesního práva má významný dopad na výsledek řízení z pohledu obviněného
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16).
Tento požadavek se projevuje ve dvou rovinách. Zaprvé je třeba zkoumat, zda
shledané porušení procesního práva je z pohledu řízení jako celku dostatečně
závažné. Zadruhé, zda porušení procesního práva, k němuž došlo v jedné fázi
řízení, nebylo dostatečným způsobem napraveno v pozdější fázi (srov. Kühn, Z.,
Kratochvíl, J. Kmec, J. Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod.
Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1250).
38. Již z pohledu shora prezentovaných rozhodnutí se Nejvyšší soud
neztotožnil s názorem obviněného a jeho obhájce, že v případě zjištění
jakékoliv vady musí vždy Nejvyšší soud automaticky vyslovit výrokem svého
rozhodnutí porušení zákona a že soudu nepřísluší hodnotit míru porušení zákona.
Z pohledu tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že stížnost
pro porušení zákona směřuje k průlomu do právní moci rozhodnutí, a zpravidla
narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy i již vykonaného)
rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. V konkrétním případě tak při vyslovení
porušení zákona musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu
řízení, které předcházelo pravomocnému rozhodnutí, nad zájmem na stabilitě a
nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu ovšem bude pouze při
zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát,
takže nelze trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožení zákonného a
spravedlivého rozhodování (viz rozhodnutí č. 52/1997 Sb. rozh. tr.). Porušením
zákona se přitom rozumí výraznější nesoulad napadeného rozhodnutí s právními
normami. Musí jít o vady tak závažné, aby byly způsobilé ovlivnit zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí. I v případě, že je stížnost přípustná, tak
Nejvyšší soud ji může podle § 268 odst. 1 písm. c) zamítnout proto, že není
důvodná. Tak tomu bude tehdy, jestliže Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro
porušení zákona a po přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích § 267 odst.
3 až 5 neshledá, že by byl porušen zákon napadeným rozhodnutím ani v řízení,
jež mu předcházelo. Uvedené rozhodnutí tedy znamená, že zákon porušen nebyl
nebo že případně zjištěná pochybení nedosahují intenzity porušení zákona, které
by bylo třeba vyslovit výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. (srov. FENYK, J.,
CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 8. vydání. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2024. Str. 672, 678–679, 688).
39. Obdobně taktéž například komentář Šámal a kol. uvádí, že Nejvyšší
soud může podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout stížnost pro porušení
zákona, pokud Nejvyšší soud shledá, že zákon porušen nebyl, resp. případně
zjištěná pochybení nedosahují intenzity porušení zákona, které by bylo třeba
vyslovit výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. Rozhodování o stížnosti pro
porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti
přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto
porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak
závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem,
že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na
jeho závaznosti a nezměnitelnosti (NS 9/2001-T 263.). Srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F.
§ 266 [Důvody a další podmínky podání a zpětvzetí stížnosti pro porušení
zákona]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013. Str. 3301 a 3335–3336).
40. Dále například Visinger ve své monografii uvádí, že právě proto, že
zákon může být porušen v rozličných ohledech, různými typy rozhodnutí a v
různých fázích trestního řízení a stížnost pro porušení zákona se podává proti
vykonatelným a v řadě případů již také vykonaným či vykonávaným rozhodnutím,
nelze každé nerespektování kteréhokoli zákonného ustanovení považovat za
legitimní důvod pro podání mimořádného opravného prostředku. Je třeba zohlednit
účel mimořádného opravného řízení, které je vždy průlomem do právní moci
rozhodnutí, pokud může vést ke kasačnímu výroku, popř. ke změně původního
rozhodnutí. Při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém konkrétním
posuzovaném případě musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu
řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a
nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem ovšem může
převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí
napadené stížností pro porušení zákona obstát (srov. č. NS 2/2001 T-38).
Porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak
závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem,
že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na
jeho závaznosti a nezměnitelnosti, neboť by to bylo ohrožením zákonného a
spravedlivého rozhodování (srov. č. NS 9/2001 T-263). Srov. VISINGER, R.
Stížnost pro porušení zákona ve věcech trestních. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2015. Str. 217–226.
41. Tyto závěry nakonec opakovaně potvrdil i Ústavní soud, podle jehož
názoru uplatnění mimořádných opravných prostředků znamená prodlužování řízení a
prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci,
proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (Pl. ÚS 15/01). Na
druhou stranu není možné, aby Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona
s pouhým odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného
rozhodnutí, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních lidských
práv a svobod, resp. k vykročení z mezí ústavních kautel. Přitom hledisko
závažnosti či intenzity porušení zákona představuje jakýsi materiální korektiv.
Při poměřování zájmu na „právní čistotě“ rozhodnutí a zájmu na jeho stabilitě a
závaznosti neplatí žádná exaktní kritéria, takže se postupuje případ od případu
a hodnotí se všechny podstatné okolnosti dané kauzy, zejména celkový výsledek,
k němuž by předmětné trestní řízení podle očekávání dospělo, nebýt namítané
nezákonnosti, míra zhojení či konvalidace vytýkané závady v dalším řízení či v
jiném řízení, vliv řízení o stížnosti pro porušení zákona na celkovou délku
trestního řízení, časový odstup od okamžiku právní moci rozhodnutí, povaha a
závažnost trestného činu a poměry pachatele, charakter porušené právní normy
apod. Visinger poukazuje taktéž na názor jiných autorů, že míru závažnosti
případu, a tedy nutnost zásahu je třeba posuzovat nikoli výlučně z hlediska
porušení zákona, nýbrž hlavně podle vlivu tohoto porušení na právní a jiné
poměry účastníků, popř. jiných osob, neboť i „hrubé“ nebo „očividné“ porušení
zákona může mít v tom směru následky jen málo významné a naopak i menší
prohřešek proti liteře zákona může ve svých důsledcích postihnout subjekty
trestního řízení velmi citelně. Srov. VISINGER, R. Stížnost pro porušení zákona
ve věcech trestních. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. Str. 217–226.
42. Navíc i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při rozhodování o
stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud hodnotí závažnost namítaného
pochybení a jeho dopad na řízení jako celek. Viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tz 98/2017, ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 3
Tz 157/2001, či ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 142/2001, či také ze dne 24.
1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000. Zejména je však vhodné poukázat na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 6 Tz 54/2024, které právě
poukazuje na nutnost rozlišování závažnosti zjištěných vad v rámci řízení o
stížnosti pro porušení zákona. Konkrétně pak lze poukázat na bod 14 tohoto
posledně citovaného rozhodnutí, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížností
pro porušení zákona napadené usnesení je formálně vadné, avšak vyslovením
porušení zákona ve výrokové části rozhodnutí by dal Nejvyšší soud najevo, že
„míra zjištěné nezákonnosti převažuje nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti
pravomocných rozhodnutí“. Přitom o dané stížnosti rozhodl tak, že ji podle §
268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V bodě 26 rozhodnutí přitom zopakoval, že
není důvodné, aby Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádných prostředcích na
každou zjištěnou nezákonnost reagoval vydáním kasačního rozhodnutí. Toto
rozhodnutí bylo schváleno trestním kolegiem dne 24. 4. 2025 k publikaci ve
Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech trestních.
43. Názor obviněného a jeho obhájce stran „automatického“ vyslovení
porušení zákona ve výrokové části rozhodnutí při jakémkoliv zjištěném pochybení
tak Nejvyšší soud nesdílí a je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního a
Nejvyššího soudu.
44. Nejvyšší soud při respektování shora uvedených východisek tedy
dospěl v předmětné věci, stejně jako ve věci původně vedené pod sp. zn. 4 Tz
109/2023, k závěru, že byť bylo namítané procesní pochybení závažné zejména z
pohledu přípravného řízení, tak jeho význam v dalších fázích řízení vymizel,
když na jeho výsledku neměla tato vada většího významu. Tento závěr Nejvyšší
soud níže podrobněji rozvede.
45. Předně je třeba zdůraznit, že stížnost pro porušení zákona směřuje
fakticky do vadného postupu státního zástupce Okresního státního zastupitelství
v Kladně při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení
trestního stíhání. V této souvislosti je vhodné obecně uvést, že usnesení o
zahájení trestního stíhání jednak vymezuje skutek, pro který se trestní řízení
vede, jednak určí osobu, proti níž se trestní stíhání vede a která se doručením
usnesení stává obviněným. Byť nepochybně usnesení, kterým se zahajuje trestní
stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání
smí dojít pouze v zákonných mezích, má toto ve své podstatě toliko předběžný
charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro
určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení
(srov. Draštík, A. a kol. § 160. Trestní řád – komentář. Wolters Kluwer, 2017,
dále také usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1465/13,
či ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06). Je také vhodné akcentovat, jak
již Ústavní soud připomněl, že důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání
jsou předmětem celého trestního řízení, a proto jsou příslušnými orgány z
úřední povinnosti zkoumány po celou dobu trestního řízení (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 452/16-2).
46. Lze mít za to, že účelem stížnosti proti usnesení, jímž se zahajuje
trestní stíhání, je jednak zajistit neprodlené zahájení trestního stíhání v
odůvodněných případech, jednak zabránit zahájení trestního stíhání tam, kde pro
to nejsou zákonné důvody. Je zjevné, že předmětná stížnost nabývá největšího
významu právě v přípravném řízení, když zahájení trestního stíhání je nutnou
podmínkou, bez níž nelze provádět určité další úkony a rozhodnutí, se kterými
se pojí i citelnější zásahy do práv osob (např. vazba nebo výslechy svědků,
pokud se nejedná o neodkladný či neopakovatelný úkon). Lze připustit, že
pochybení, kterého se dopustil státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kladně, nelze považovat obecně za bezvýznamné a v jiné fázi
trestního řízení (zejména v přípravném řízení), než tomu je v této trestní věci
obviněného, by s vysokou mírou pravděpodobnosti bylo důvodem pro kasační zásah
Nejvyššího soudu.
47. Nejvyšší soud ovšem v tomto konkrétním případě vzhledem ke všem
zjištěným okolnostem a při zohlednění té skutečnosti, že trestní věc obviněného
je již pravomocně skončená, shledal, že toto zmíněné pochybení nelze považovat
za natolik významné, aby odůvodnilo postup podle § 268 odst. 2 tr. ř. Porušení
zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor
napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat
na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tedy na jeho závaznosti
a nezměnitelnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz
37/2001). Pokud obviněný a jeho obhájce pouze obecně namítají, že dané
pochybení nemohlo být zhojeno v rámci hlavního líčení, tím spíše, když byla
obžaloba opřena z hlavní míry na důkazech opatřených v přípravném řízení, pak s
tímto nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný se
mohl ke každému provedenému důkazu vyjádřit, navrhovat důkazy nové, když byl už
v přípravném řízení zastoupen obhájcem. V tomto směru je třeba poukázat na to,
že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně, provedl v dané věci
rozsáhlé dokazování, prováděl důkazy navržené jak obžalobou, tak i obhajobou,
takže v žádném případě neprováděl důkazy selektivním způsobem. Fakticky tedy
soud prvního stupně provedl v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti
všechny podstatné důkazy v rámci hlavního líčení, včetně výslechu poškozené, a
z těchto při svém rozhodování vycházel, přičemž obhajobě byla dána možnost na
důkazy provedené před soudem reagovat. Pokud některé obhajobou navržené důkazy
neprovedl, tak svůj postup řádně odůvodnil (viz body 74–76 rozhodnutí sp. zn. 4
Tdo 965/2022) a tento postup akceptoval i Ústavní soud (sp. zn. II. ÚS
1426/23), když ani tento soud neměl pochyb o tom, že soudy zjistily takový
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro
rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V tomto směru je také vhodné připomenout, že v
případě, kdy dojde ze strany státního zástupce k porušení zákona spočívajícího
v tom, že učiní pokyn či udělí souhlas k vydání usnesení o zahájení trestního
stíhání a posléze rozhodne, v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., o stížnosti obviněného, kterou proti předmětnému usnesení o zahájení
trestního stíhání podal, tak toto pochybení samo o sobě neznamená, že všechny
opatřené důkazy ve věci jsou v důsledku tohoto procesního pochybení v dalším
řízení nepoužitelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 204/2003). Za přiléhavou nelze považovat ani námitku obhájce obviněného,
že obžalobu ve věci sepsal státní zástupce, který de facto vydal pokyn
policejnímu orgánu pro zahájení trestního stíhání, když tato skutečnost
automaticky nezakládá, že by danou obžalobu nemohl sepsat a podat státní
zástupce, který o stížnosti v důsledku § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř nemohl
rozhodnout. Jinak vyjádřeno, státní zástupce, který vydal pokyn k zahájení
trestního stíhání či souhlasil s jeho zahájením, je sice vyloučen podle § 146
odst. 2 písm. a) tr. ř.
z rozhodování o podané stížnosti proti takovému
rozhodnutí, ovšem nadále vykonává dozor nad přípravným řízením, takže je
oprávněn podat obžalobu či návrh na potrestání či např. zastavit trestní
stíhání a zastupovat obžalobu v řízení před soudem.
48. Naopak vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem v této konkrétní věci
lze mít za to, že vada vytýkaná podanou stížností byla v dalším řízení
potlačena a stala se, jak i přiléhavě uvádí státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství ve svém vyjádření, pouze vadou okrajovou. Je tomu tak proto, že
naznačené pochybení žádným způsobem nedevalvovalo dokazování ze strany soudů,
správnost jejich skutkových zjištění a oprávněnost a legitimitu odsuzujícího
rozhodnutí, které bylo přezkoumáno nejen v odvolacím řízení, ale předmětné
závěry soudů obstály i v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem, ale i v řízení
před Ústavním soudem. Zde je také třeba zdůraznit, že těžiště dokazování je
právě v řízení před soudy, které při provádění důkazů a jejich hodnocení musí
postupovat podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno, o vině a trestu u
obviněného nerozhodovalo státní zastupitelství, nýbrž soudy. Byť tedy není
pochyb o tom, že k jistému pochybení ze strany Okresního státního
zastupitelství v Kladně nepochybně došlo, nemělo podle Nejvyššího soudu toto
pochybení dopad na správné a zákonné závěry o vině obviněného, která je i za
současného stavu věci nade vší pochybnost prokázána. Lze mít proto za to, že
řízení vůči obviněnému bylo jako celek spravedlivé.
49. Výše zmíněný závěr Nejvyššího soudu podporuje také skutečnost, že
postup státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně v
přípravném řízení byl fakticky přezkoumán Krajským státním zastupitelstvím v
Praze, sp. zn. 1 KZT 782/2021. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že
zmíněnému státnímu zastupitelství byl postoupen podnět obsahově vyhodnocený
jako podnět k dohledu nad postupem Okresního státního zastupitelství v Kladně
ve smyslu § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Nejvyšší soud považuje
současně za významné, že společně s podnětem obviněného byl Krajskému státnímu
zastupitelství v Praze předložen i dozorový spis, který obsahuje jak napadené
usnesení, tak i stížnost obviněného, ale i vyřízení stížnosti ze strany
okresního státního zástupce. Přitom podle § 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení
poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných
právními čekateli, se výkon dohledu zaměřuje zejména na dodržování a aplikaci
právních předpisů v působnosti státního zastupitelství a v činnosti státních
zástupců, přitom výkon dohledu spočívá nad činností nižšího státního
zastupitelství, nikoli nad vlastní činností policejního orgánu. Podnětem k
výkonu dohledu se rozumí podání vyslovující nespokojenost s postupem státního
zastupitelství nebo státního zástupce v konkrétní věci, nejedná se však o
prostředek nápravy v postupu dozorového státního zástupce, ale o interní
mechanismus ke sjednocování postupu státního zastupitelství (srov. § 12c,
BRADÁČOVÁ, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2023, s. 133 a násl.).
50. Byť lze skutečně připustit, že dohled neslouží ke stejnému účelu
jako stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, je nutno akcentovat,
že dohledový státní zástupce dospěl ve svém vyjádření (č. l. 10 dohledového
spisu 1 KZT 782/2021 – vyjádření ze dne 10. 11. 2021) k závěru, že na základě
přezkoumání všech předložených spisových materiálů lze uvést, že dosavadní
postup dozorového státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně
nebyl shledán ve zřejmém rozporu s trestním řádem nebo trestním zákoníkem.
Ohledně zákonnosti a důvodnosti trestního stíhání se dohledový státní zástupce
vyjádřil tak, že lze mít toto „procesní rozhodnutí policejního orgánu, následně
ve stížnostním řízení potvrzené i dozorovým státním zástupcem, za odpovídající
dosud shromážděným důkazům, a to v rozsahu nezbytném pro trestní stíhání
obviněného v přípravném řízení.“. Jinak vyjádřeno, v dané věci není pochyb o
tom, že i v rámci dohledu bylo shledáno, že v předmětné věci byly splněny
zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání obviněného. Při posuzování
podané stížnosti pro porušení zákona také nelze pominout, že tzv. první
usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno bez jakéhokoliv zásahu
státního zástupce, tedy na základě vlastního vyhodnocení dalšího procesního
postupu policejním orgánem, a že důvodem zrušení tohoto usnesení byla
skutečnost, že policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání
nedostatečně popsal skutek, který měl být předmětem trestního řízení, tedy
jisté formální nedostatky tohoto rozhodnutí.
51. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že důvodnost trestního stíhání taktéž
ve své podstatě přezkoumalo nadřízené státní zastupitelství, které vyslovilo
souhlas s postupem policejního orgánu a okresního státního zástupce, který
vydal napadené rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního
orgánu, kterým bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání
obviněného. Tato skutečnost nejenomže podle Nejvyššího soudu významně snižuje
zmíněné pochybení dozorového státního zástupce, ale taktéž posiluje již tak
vysokou pravděpodobnost, že i kdyby o předmětné stížnosti rozhodovalo nadřízené
státní zastupitelství, byla by vyhodnocena jako nedůvodná.
52. Pokud obviněný rozporuje kvalitu provedeného dohledu pak uvádí
Nejvyšší soud následující. Již výše bylo předestřeno, že účelem stížnosti proti
usnesení, jímž se zahajuje trestní stíhání, je jednak zajistit neprodlené
zahájení trestního stíhání v odůvodněných případech, jednak zabránit zahájení
trestního stíhání tam, kde pro to nejsou zákonné důvody. Není přitom pochyb o
tom, že dohledovým státním zastupitelstvím bylo vyhodnoceno zahájení trestního
stíhání jako důvodné. Nelze přitom bez dalšího souhlasit s námitkou obviněného,
že výslovně v podaném podnětu k dohledu uvedl, že dozorový státní zástupce
fakticky vede vyšetřování namísto policie a neměl by tedy rozhodovat o
stížnosti proti usnesení, které tedy sám fakticky vydal. Z podnětu obviněného k
dohledu ze dne 6. 10. 2021 (č. l. 77 a násl. dozorového spisu Okresního
státního zastupitelství v Kladně, sp. zn. 1 ZT 26/2021) vyplývá, že ten zde v
části týkající se „Porušení ‚dvojinstančnosti‘ přípravného řízení“ zejména
namítá, že u výslechů byl přítomen státní zástupce, který je podle obviněného
ve své podstatě sám prováděl, a to z důvodu nezkušenosti vyšetřovatele. Dále,
že samotné usnesení o zahájení trestního stíhání muselo být na zásah dozorového
státního zástupce zásadně změněno, tak aby alespoň v popisu skutku odpovídalo
použité právní kvalifikaci. Dozorový státní zástupce tedy podle obviněného vedl
výslechy a spíše fakticky také vedl vyšetřování, než aby jej dozoroval. V tomto
ohledu lze částečně přisvědčit obviněnému, že sice v daném podnětu vyjadřoval
své přesvědčení o tom, že státní zástupce vede vyšetřování namísto policie –
což zejména odůvodňuje právě zmíněnými výslechy, nicméně v celém podnětu není
ze strany obviněného výslovně namítáno (jak uvádí), že by snad předmětný státní
zástupce neměl o uvedené stížnosti rozhodnout z toho důvodů, že by dal pokyn k
zahájení trestního stíhání či s tímto postupem vyslovil souhlas. Lze s
obviněným však souhlasit do té míry, že absenci dané dvojinstančnosti ve svém
podnětu obecně rozporuje. K předmětným výslechům a podjatosti státního zástupce
se nicméně Nejvyšší soud již vyjadřoval v rozhodnutí o dovolání sp. zn. 4 Tdo
965/2022 (konkrétně bod 69), kde právě akcentoval, že je z protokolu o výslechu
poškozené patrno, že výslechu se zúčastnil státní zástupce, což je ovšem jeho
oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť zákon mu umožňuje i
provést v rámci přípravného řízení sám jednotlivé úkony. Jedná se tedy o jeho
zákonné oprávnění, ze kterého nelze dovozovat jeho vyloučení. Skutečnost, že se
dozorový státní zástupce účastnil provádění jednotlivých úkonů v přípravném
řízení jej nevylučuje z toho, aby rozhodoval o podaných stížnostech proti
rozhodnutí policejního orgánu.
53. Ani skutečnost, že dohledový státní zástupce nezjistil existenci
pokynu dozorujícího státního zástupce k zahájení trestního stíhání, nelze
interpretovat tak, že by vlastní dohled byl proveden nekvalitně. Jak již bylo
uvedeno, nejprve trestní stíhání zahájil sám policejní orgán bez jakéhokoliv
pokynu či souhlasu státního zástupce s tímto postupem, přičemž dozorový státní
zástupce toto usnesení zrušil z důvodu jistých formálních nedostatků, aniž by
dospěl k tomu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního
stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (např. bylo by třeba ještě doplnit
prověřování). Následně poskytl dozorový státní zástupce policejnímu orgánu
jistý návod, a to v písemné formě, jak má usnesení o zahájení trestního stíhání
vypadat a co musí přesně obsahovat (patrně z důvodu nezkušenosti
vyšetřovatele). Lze se domnívat, že právě tento postup dozorujícího státního
zástupce vedl k tomu, že dohledový státní zástupce dostatečně nevyhodnotil, že
fakticky tímto postupem dozorový státní zástupce materiálně udělil souhlas se
zahájením trestního stíhaní obviněného. Není totiž pochyb o tom, že současný
judikaturní výklad pokynu či souhlasu s trestním stíháním je poměrně široký,
když právě tento rozšiřující výklad občas způsobuje určité výkladové problémy,
a tak je jistým způsobem i pochopitelné, že jak dozorový, tak i dohledový
státní zástupce si dané pochybení v dané chvíli patrně neuvědomili.
54. Nejvyšší soud se taktéž nemůže ztotožnit s tvrzením obviněného a
jeho obhájce, že státní zástupce úmyslně postupoval nezákonně a úmyslně
předmětný přípis policejnímu orgánu nevložil do spisového materiálu (toliko do
dozorového spisu), čímž způsobil neúplnost spisu pro řízení před soudem. Tedy,
že státní zástupce chtěl za každou cenu vůči obviněnému zahájit trestní stíhání
a jistým způsobem ovlivňovat práci policejního orgánu. Lze mít za to, že pokud
by chtěl předmětný státní zástupce zahájit trestní stíhání „za každou cenu“,
pak by mohl využít svého oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. a na
podkladě stížnosti obviněného zrušit předchozí usnesení policejního orgánu o
zahájení trestního stíhání a nahradit jej vlastním rozhodnutím, proti němuž
není stížnost přípustná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp.
zn. III. ÚS 693/06). To však v dané věci neučinil, ostatně ani žádné další
okolnosti nenasvědčují, že by snad státní zástupce byl proti obviněnému osobně
zaujatý, jak se snaží nastínit obviněný ve svých podáních. Lze předpokládat, že
v rámci jisté edukace patrně začínajícího vyšetřovatele zvolil státní zástupce
postup jeho „korigování“ při popisu skutku, aniž by státní zástupce sám ve věci
rozhodl a nahradil původní usnesení o zahájení trestního stíhání policejního
orgánu usnesením vlastním. I z tohoto postupu je patrné, že státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Kladně nejednal nějak nezvykle či
manipulativně, když prvotní usnesení o zahájení trestního stíhání vydal sám
policejní orgán a dozorující státní zástupce ani nevyužil výše zmíněného
oprávnění, v čemuž mu nic nebránilo. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba
uvést, že kdyby státní zástupce chtěl skutečně utajit a skrýt pokyn či souhlas
s trestním stíháním, pak by mu nic nebránilo v tom, aby případně předmětný
pokyn či souhlas sdělil policejnímu orgánu nikoli písemně, ale telefonicky, o
čemž by pak patrně neprovedl žádný záznam a samotná existence takového ústního
pokynu by se jen těžko prokazovala. Bez ohledu na tyto úvahy je ovšem
rozhodující a podstatné, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přes jisté
pochybení státního zástupce ohledně způsobu rozhodování o podané stížnosti
proti usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo řízení proti obviněnému jako
celek spravedlivé.
55. Stran námitek obviněného opírajících se o závěry rozsudku Okresního
soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 108/2023, je třeba konstatovat, že těmito obviněný
opětovně brojí proti hmotněprávnímu posouzení jeho věci vedené u Okresního
soudu v Kladně, sp. zn. 5 T 130/2021. To však není předmětem této stížnosti pro
porušení zákona. Nadto správností závěrů stran kvalifikace předmětného skutku
se zabýval Nejvyšší soud již v řízení o dovolání obviněného vedeném pod sp. zn.
4 Tdo 965/2022. Proto se těmito námitkami, ani dalšími obdobnými, Nejvyšší soud
v tomto řízení o stížnosti pro porušení zákona nezabýval.
56. Nejvyšší soud po přezkumu napadeného usnesení i předcházejícího
řízení podle § 267 odst. 3 tr. ř. shledal stížnost pro porušení zákona jako
nedůvodnou, a tudíž ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Nejvyšší
soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu