Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. G., CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2007, č.j. 15 Co 616/2006-125, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 22. 9. 2006, č.j. 8 C 294/2005-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel, domáhal, aby byla žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "vedlejšímu účastníku") uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o bezúplatném převodu pozemku zapsaného na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, parcely č. 435/1 o výměře 9.926 m2 v k.ú. Plasy. Soud zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že vznesený nárok na bezúplatný převod pozemku (který nabyl od oprávněné osoby ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. M.
K. dne 7. 10. 2005 "postupní smlouvou" Ing. J. a posléze od něj dne 11. 10. 2005 smlouvou o postoupení pohledávky stěžovatel) podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., jímž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb., uplynutím dne 31. 12. 2005 zanikl, resp. změnil se na nárok na finanční náhradu, i když stěžovatel zahájil řízení o uložení povinnosti k převodu pozemku před tímto datem. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry (§ 219 o. s. ř.).
Upřesnil jen, že nešlo o prekluzi práva, ale o zánik práva omezeného na dobu určitou, který nastává bez ohledu na to, zda věřitel své právo v dané lhůtě uplatnil u soudu (§ 578 obč. zák.). Dovolání stěžovatele dovolací soud jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c), § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13.
12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 , uveřejněném pod č. 531/2005 Sb., stejně jako v judikatuře Nejvyššího soudu, kupříkladu v usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Nejvyšší soud připomenul, že Ústavní soud uvedeným nálezem "změnil" článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., pouze ve vztahu k "původním oprávněným osobám (tedy těm, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě)" a v jeho odůvodnění podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku osoby ostatní, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly cesí.
Dovolací soud sice uvažoval - oproti soudu odvolacímu - o "prekluzi" práva postupníka, avšak ve shodě s ním konstatoval, že rozhodné je jeho neuspokojení ve stanovené lhůtě (do 31. 12. 2005), nikoli okolnost, zda právo na náhradní pozemek bylo ve lhůtě uplatněno u soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Ústavní soud v odkazovaném nálezu konstatoval, že "platí ústavní konformita přiměřenou lhůtou omezené možnosti uplatnění práva oprávněné osoby (restituenta) na vydání náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ovšem za podmínky platnosti efektivního procesního prostředku k ochraně tohoto práva". Z toho dovozuje, že "neexistence zákonem stanoveného postupu pro věřitele - oprávněné osoby, jak se domoci svého práva na převod náhradního pozemku", spolu s okolností, že "lhůta dle zákona č. 253/2003 Sb. je lhůtou, která není stavěna ani včas podanou žalobou", představují "kombinaci skutečností", které vedou "k extrémnímu rozporu s principem spravedlnosti a právního státu", a tedy i k porušení jeho základních práv.
Stěžovatel proto vyslovuje přesvědčení, že jelikož 1/ "před 31. 12. 2005 byl držitelem oprávněného nároku na vydání náhradního pozemku dle zákona o půdě", 2/ "tento svůj nárok se u dlužníka před 21. 10. 2005 (před vydáním nové nabídky pozemků) snažil uplatnit", 3/ "dlužník s ním ve věci uspokojení jeho nároku odmítl jakkoli komunikovat", a 4/ "svůj existující nárok uplatnil žalobou", pak zůstal jeho nárok do dnešního dne "udržen"; jinými slovy, stěžovatel má za to, že jeho nárok na vydání předmětného pozemku nezanikl.
Použití později přijatého zákona č. 253/2003 Sb. na již existující právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je v rozporu s právní zásadou "lex retro non agit" a soudy obou stupňů akceptovaly stav nerovnosti, kdy "vlastník nároku majetkové povahy je závislý na vůli dlužníka, který svým nikterak neskrývaným odmítavým postupem čeká na uplynutí lhůty, s níž je spojen zánik tohoto nároku". Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.
ÚS 45/94 , N 5/3 SbNU 17). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.). Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., jímž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily. Ústavní soud je názoru, že nikoli. Zůstává totiž nepřehlédnutelným, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém výsledku v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení lhůty zakotvené v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (jeho ustanovení čl.
VI), časově omezují uplatnění práva na vydání náhradního pozemku ve vztahu k postupníkům (tj. rovněž ku stěžovateli), vyjádřil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05
. Zde Ústavní soud v rozhodných souvislostech uvedl, že smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, jež lze postoupit na základě § 524 obč. zák., bylo rozšířit "vějíř alternativ" uspokojení nároků restituentů, neplyne však odtud, že by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly vedle původních oprávněných osob i na postupníky jejich restitučních nároků. Zde platí naopak stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu; "pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům.
Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č.
253/2003 Sb., nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě". Z bodu VIII/g odůvodnění nálezu ("modifikace rationis decidendi"), z nějž je výše citováno, jsou tak dovoditelné odpovědi na námitky, jež stěžovatel vznesl i v posuzované ústavní stížnosti; nedostatek "efektivního prostředku" k ochraně práva (bod VIII/e odůvodnění) jakožto rozhodný prvek pro závěr o protiústavnosti odpovídajících "lhůt" tím byl omezen jen na určitou skupinu oprávněných (tzv. původně oprávněných osob), do které stěžovatel zahrnut nebyl.
Na tyto závěry, jakož i jemu obdobné, vyjádřené v navazující judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatele již dovolací soud. Sluší se na vysvětlenou stěžovateli poznamenat, že argumentace "legitimním očekáváním" není v jeho případě udržitelná již proto, že pohledávku nabyl po vstupu zákona č. 253/2003 Sb. v účinnost. Možnost realizace stěžovatelem tvrzené pohledávky formou finanční náhrady přitom ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nepredisponují (zůstává zachována).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha předseda senátu