Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem, sídlem Povltavská 36a, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025, č. j. 3 Tdo 350/2025-308, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025, č. j. 61 To 785/2024-265, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. září 2024, č. j. 3 T 2/2024-223, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že se na internetu a během demonstrací opakovaně vyjádřil tak, že jeho (konkrétní i nekonkrétní) političtí oponenti budou "viset", a přesvědčoval naopak své publikum k použití násilí a "převratu", nebudou-li splněny jeho požadavky (skutky I. a II.) a dalším vyjádřením lživě hanobil ukrajinský národ (skutek III.). Za uvedené jednání jej obvodní soud odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. K námitkám obhajoby o ústavní ochraně stěžovatelových projevů obvodní soud uvedl, že jak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak vnitrostátní judikatury vyplývá, že obdobné projevy ústavní ochrany nepožívají. Ke stanovení toho, zda jde o tzv. hate crime nebo chráněný politický projev je nutné hodnotit celkový kontext takového jednání. Oproti jiným případům zde chyběla blízká časová souvislost stěžovatelovy nenávistné reakce a jednání, které ji údajně mělo vyprovokovat. Nelze tedy hovořit o okamžité, emotivní reakci, ale naopak šlo o promyšlený a vyhrocený projev vyzývající stěžovatelovo publikum k faktickému puči. Zároveň nešlo o žádnou provokativní metaforu, nýbrž zřejmou verbální agresi. Podobných výroků učinil stěžovatel několik, přičemž jejich agresivita gradovala. Společenskou škodlivost takového jednání nelze označit za marginální. Důležitým kontextem bylo rovněž dlouhodobé dezinformační působení stěžovatele, které znamená široké publikum pro jeho projevy, vzbuzující pak důvodné obavy u těch, kterým je těmito projevy vyhrožováno. Odkaz obhajoby na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1246/2020, považoval okresní soud za nepřípadný, neboť obviněný v dané věci nebyl veřejně známou osobou a jeho projevy byly zkratkovitými "glosami". Specifické je rovněž stěžovatelovo běžné publikum, mající často agresivní tendence nebo přinejmenším vyvolávající obavy, zda k násilí nedojde. To potvrdila i zkušenost soudu při nutnosti zajistit jednání přítomností justiční stráže.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zejména ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelovo jednání není srovnatelné s jednáním obžalovaných z těch trestních řízení, na které stěžovatel poukázal. Stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky uvedených skutkových podstat. Zároveň jeho jednání nedosahuje natolik nízké úrovně společenské škodlivosti, aby jej bylo možné postihnout prostředky jiných právních odvětví.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Značná část dovolací argumentace byla překopírovaná z textu dovolání z jiné trestní věci a vůbec neodpovídala skutkům, pro které byl stěžovatel odsouzen. Jedinou odvoditelnou konkrétní námitkou bylo srovnání věci stěžovatele s jinými trestními řízeními a s tím související námitka absence dostatečné společenské škodlivosti jeho jednání. Na společenskou škodlivost určitého jednání nelze pohlížet izolovaně (podle jednotlivých projevů), nýbrž v celkovém souhrnu, jakož i při zohlednění dalšího obdobného jednání, za které byl již stěžovatel odsouzen. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelovy projevy nebyly jednorázové a byly pronášeny i před davem obdobně smýšlejících lidí. Jejich cílem bylo nepochybně posluchače radikalizovat, šířit nenávist a vyzývat k násilí (resp. jím hrozit). Z toho Nejvyšší soud dovodil, že takové jednání nedosahuje nižší hranice škodlivosti typické u daných skutkových podstat. Namítal-li stěžovatel, že soudy rozhodly rozporně s usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, Nejvyšší soud se ztotožnil s jejich názorem, že závěry tohoto usnesení nejsou ve stěžovatelově věci použitelné. Především nejde o jednorázový internetový příspěvek, vyjadřující nesouhlas s postupem některých politiků (který navíc Ústavní soud později označil za neústavní). Stěžovatel totiž nijak nevystupoval na obranu demokratických principů, ba právě naopak, vyzýval k jejich porušování. Srovnává-li stěžovatel svou věc s usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 1026/2022, jde rovněž o neaplikovatelný poukaz. V dané věci byla obžaloba podána se zcela odlišnou právní kvalifikací, přičemž v takovém řízení je pochopitelně klíčové naplnění znaků těchto skutkových podstat. Ani rozšířenost obdobných projevů na internetu není relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele. Pro naplnění znaků přečinu nebezpečného vyhrožování není rovněž nutný reálný předpoklad naplnění vyřčené výhružky. Konečně není dána ani podobnost stěžovatelovy věci s věcí řešenou nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1927/24 . I zde bylo jednání tehdejšího obžalovaného kvalifikováno odlišně, posuzované projevy byly velmi specifické a nevyzývaly k násilí.
5. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodly v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1927/24 . Stěžovatel uvádí, že jeho projev byl bezesporu projevem politickým, který požívá nejvyššího stupně ochrany. V současné době nejsou podobné politické projevy výjimečné a všem by měl být zajištěn stejný stupeň ochrany. Nelze připustit, aby podobné projevy byly kriminalizovány pouze u opozičních názorů. V tomto směru poukazuje stěžovatel na projev Pavla Novotného (aktivistu podporujícího vládu), který byl shodou okolností posuzován stejným soudcem obvodního soudu, avšak řízení o něm bylo postoupeno k přestupkovému řízení. Závěr obvodního soudu, že v případě Pavla Novotného šlo o ojedinělý výrok, není pravdivý. Dále stěžovatel poukazuje na projevy Markéty Pekarové Adamové (reagující na pokus o atentát na Donalda Trumpa) a na vyvěšení plakátu se zobrazením Vladimíra Putina v pytli na mrtvoly, na které dokonce stěžovatel v jednom ze svých projevů výslovně reagoval a které nebylo shledáno ani přestupkem. V tom stěžovatel spatřuje jednoznačný selektivní přístup státní moci ke dvěma v podstatě totožným projevům. Podle stěžovatele je zcela nerozhodnou skutečností, zda si adresát jednoho či druhého projevu takový projev "zaslouží". Dále stěžovatel odkázal na projevy schvalující atentát na Roberta Fica, u nichž stěžovatelův právní zástupce podal celou řadu trestních oznámení, která byla všechna odložena s odkazem na čl. 17 Listiny. Nejvyšší soud se ve stěžovatelově věci odklonil od své vlastní judikatury, stěžovatel proto namítá rozdílný přístup v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Ten potvrzují i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 a usnesení sp. zn. 11 Tdo 1026/2022, v nichž soud dospěl k závěru o nižší škodlivosti k násilí vyzývajících projevů, přestože byly učiněny veřejně exponovanými osobnostmi (a tudíž více rozšiřovány).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody. Žádné takové kvalifikované pochybení Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
9. Především je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti z větší části opakuje obhajobu, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, aniž by reflektoval skutečnost, že se s jeho námitkami soudy velmi obsáhle vypořádaly. Pokouší se tak Ústavní soud stavět do role další instance trestního soudnictví, které předestře svoji obhajobu s tím, aby autonomně posoudila, zda (ne)naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší a ústavní stížnosti, která nereflektuje závěry napadených rozhodnutí, není zásadně možné vyhovět.
10. Těžištěm stěžovatelovy argumentace (i obhajoby v trestním řízení) je srovnávání jeho projevů s jinými projevy, které byly různými státními orgány hodnoceny odlišně od napadených rozhodnutí. Tomuto srovnávání věnovaly soudy dostatečnou pozornost, Ústavní soud proto odkazuje na jejich obsáhlé závěry (viz zejména body 19 až 26 usnesení Nejvyššího soudu, bod 6 usnesení městského soudu a str. 10 až 13 rozsudku obvodního soudu). Velká část těchto stěžovatelových srovnání byla nepřípadná pro odlišnou právní kvalifikaci skutku a pro odlišný obsah projevu neobsahujícího výhružky nebo výzvy k násilí (např. rozsudek ESLP ze dne 15.
10. 2015, č. 27510/08, ve věci Perinçek proti Švýcarsku, nález ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24 , nebo stěžovatelem zmiňované projevy Pavla Novotného). Projevy, které se zdánlivě (možnou právní kvalifikací a výzvami k násilí) podobaly projevům stěžovatele, soudy řádně odlišily na základě konkrétních skutkových okolností (obsah projevu, kontext jeho pronesení, očekávané publikum, četnost projevů atd.). Ani těmto jejich úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout. Skutečnost, že tyto projevy byly rovněž proneseny veřejně činnými osobami, nemůže převážit ostatní soudy zmíněné okolnosti.
11. Stěžovatelovo odsouzení nehodnotí Ústavní soud jako popření ústavní ochrany politické soutěže a politických projevů, ale naopak jako projev jejich zvýšené ochrany. Stěžovatelovy projevy nepochybně směřovaly a vyzývaly k porušení základních hodnot demokratického právního státu. Podle čl. 5 Ústavy je politický systém České republiky "založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů".
Míní-li stěžovatel "opoziční" povahou svých projevů opozici proti základním stavebním kamenům demokratického právního státu, pak takové činnosti (ať již verbální nebo jiné) ústavní ochrana nenáleží (čl. 9 odst. 2 Ústavy a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ostatně i podle čl. 17 odst. 4 Listiny platí, že "svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti".
Ústavní soud se tedy nemohl ztotožnit s tím, že by stěžovatelovo odsouzení bylo možno považovat za perzekuci demokratických opozičních projevů, které by u podporovatelů vlády či většiny neměly být trestně postihovány. Potrestáním stěžovatele naopak orgány činné v trestním řízení naplnily povinnost státu chránit ohrožené základní demokratické principy.
12. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatelova argumentace vychází z odlišného chápání principů demokracie, než jak je vyjadřuje ve své judikatuře Ústavní soud. Ten již ve svém historicky prvním nálezu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93 , uvedl, že moderní česká Ústava není založena na hodnotové neutralitě (či bezhodnotovosti). Základním posláním státu je souhrnná ochrana všech principů demokratického právního státu. To se mimo jiné projevuje v zákazu absolutizace principu rovnosti, která by totiž ve svém důsledku vedla naopak k jejímu popření. Ačkoliv tedy Česká republika kupříkladu formálně garantuje práva na ochranu osobnosti jak pachatelům, tak obětem jejich zločinů, neznamená to, že rozsah takové ochrany bude ve výsledku totožný. Opačný přístup by nejen nebyl naplněním principů demokracie, ale představoval by naopak jejich porušení.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu