Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 61 To 785/2024-265, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 2/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 3. 9. 2024, č. j. 3 T 2/2024-223, byl obviněný J. N. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod I./1) až 6)], nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [bod II./ 1) až 2)] a hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod III.), kterých se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku. Za to a za sbíhající se přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 6 T 51/2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 4 To 84/2024, byl odsouzen podle § 405 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 27 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 61 To 785/2024-265, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. N. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž odcitoval jeho plné zákonné znění (bez označení konkrétní alternativy).
4. V odůvodnění nejprve vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud při svých závěrech nesprávně zhodnotil judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), v důsledku čehož „skutek po právní stránce nesprávně kvalifikoval jako trestný čin“. Předně konstatoval, že rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2015, č. 27510/08, ve věci Perinçek proti Švýcarsku, jímž obviněný argumentoval, je rozhodnutím jediným a nepřiléhavým. To však neodpovídá skutečnosti, neboť judikatura ESLP je v oblasti svobody názorového projevu naopak značně obsáhlá a zcela konzistentní.
Historické hledisko, jež odvolací soud konstatoval jako hlavní znak nepřiléhavosti tohoto rozhodnutí, je zcela vedlejší. Podle judikatury ESLP by projev politického charakteru měl být omezen jen ve zcela výjimečných případech, kdy přímo podněcuje nenávist nebo vyzývá k násilí vůči jednotlivci či skupině osob. Tuto skutečnost odvolací soud ignoroval a omezil se na tvrzení nepřiléhavosti s odkazem na to, že kauza Perinçek proti Švýcarsku se týkala hodnocení historické události, zatímco obviněný je souzen pro hodnocení události aktuální.
Ustanovení § 405 tr. zákoníku přitom hledisko aktuálnosti neobsahuje a aktuálnost události (genocidia či zločinu proti míru) tudíž není zákonným znakem této skutkové podstaty. Z hlediska tohoto ustanovení je tedy irelevantní, zda se obviněný vyjadřuje k události aktuální nebo k věci, která se udála před desítkami či stovkami let. Podle názoru dovolatele byl jeho projev evidentně projevem politického charakteru, který může být považován za trestný pouze ve výjimečných případech, kdy by přímo či nepřímo vyzýval k nenávisti nebo násilí vůči skupině obyvatel.
Takové znaky však jeho projev nenaplnil. Tomu odpovídá i definice objektu přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, jímž je společenský zájem na předcházení jednání, jež by mohlo podněcovat nenávist či násilí vůči skupině osob definované buď rasou, náboženským přesvědčením, sexuální orientací nebo příslušností k určitému národu či etniku. Námitkou absence jednoho ze základních znaků předmětné skutkové podstaty se odvolací soud vůbec nezabýval, a to přesto, že v odvolání obviněného byla výslovně zmíněna.
Dovolatel je přesvědčen, že skutek, za který byl odsouzen, nenaplňuje přinejmenším jeden ze základních znaků skutkové podstaty, jímž je objekt trestného činu.
5. Dále pak namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou materiálního korektivu. Jeho závěry považuje za povrchní a neschopné obstát v optice ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V té souvislosti poukázal na usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, a odcitoval část projevu v této věci obviněné osoby, který nakonec nebyl posouzen jako trestný čin a věc byla postoupena příslušnému správnímu orgánu k případnému projednání přestupku. Podobnou argumentaci (jejíž část obviněný vyzdvihl) pak Nejvyšší soud užil i v usnesení ze dne 21.
12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 1026/2022. U obviněného ve věci sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 Nejvyšší soud konstatoval nedosažení potřebné míry společenské nebezpečnosti činu, ačkoli tento obviněný byl radním obce XY, tedy politicky exponovanou osobou a v důsledku toho byl jeho výrok hojně šířen jak po internetu, tak i v mainstreamových médiích. Dosah tohoto výroku byl tedy mnohonásobně vyšší, než dosah „vysílání“ dovolatele. Za situace, kdy jeho výroky nebyly ani zdaleka tak společensky nebezpečné jako výroky zmíněného radního, odvolací soud chybně neuplatnil obecnou zásadu trestního práva hmotného a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu hodnocení věci.
Správně měl dojít k závěru, že výroky dovolatele nedosahují potřebného stupně společenské nebezpečnosti, tudíž skutek není trestným činem a věc měla být postoupena příslušnému správnímu orgánu k posouzení přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Takto ostatně poprvé správně rozhodl i Okresní soud v Litoměřicích, jenž své rozhodnutí změnil až po zrušení rozsudku a zaslání závazného pokynu odvolacím soudem.
6. Pokud jde o přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, zde nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky. Podle ustálené judikatury by totiž muselo dojít k pronesení výhrůžky takového charakteru, aby vzbudila důvodné obavy u subjektu, jenž je jejím adresátem, a současně musí osoba, jež výhrůžku pronesla, jednat v úmyslu následek v ní obsažený uskutečnit. Daný výrok sám o sobě nemohl u adresáta vyvolat důvodnou obavu o jeho zdraví. Výrok „jednou budete viset“ je časově nezakotvený a lze jej přirovnat např. k výroku „jednou dostaneš křeslo“.
Takové výroky sice mohou vyvolat pobouření dotčené osoby či veřejnosti, nicméně nenaplňují znak předmětné skutkové podstaty, kdy se musí jednat o zcela konkrétní výhrůžku vyvolávající bezprostřední pocit reálného ohrožení života či zdraví dotyčné osoby. Výrok ve formě „jednou se to stane“ tyto podmínky evidentně nesplňuje. V té souvislosti obviněný opětovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, s tím, že výrok „je potřeba jej zabít“ zde byl shledán jako nedosahující intenzity trestného činu.
I u tohoto skutku je proto třeba poukázat na nezohlednění principu subsidiarity trestní represe. Výroků typu „jednou budeš viset“ lze nalézt na různých sociálních sítích každý den desítky a úlohou trestního práva není každý takový výrok postihovat. Bez reálného předpokladu materializace následku, tedy naplnění vyřčené výhrůžky, nelze tyto výroky řešit v trestněprávní rovině, neboť by došlo k naprostému zahlcení soudní soustavy v České republice.
7. Trestní právo by v žádném případě nemělo ingerovat do oblasti svobody názorového projevu týkající se současných vojenských konfliktů. Zejména aktuální konflikt v oblasti Gazy jednoznačně ilustruje, jak složité mohou být příčiny těchto vojenských střetů a že fakticky nelze uplatňovat instrumenty trestního práva vůči ani jedné názorové skupině. Ve věci izraelsko-palestinského konfliktu lze totiž za legitimní považovat názor, že Izrael oprávněně uplatňuje svá práva po teroristickém útoku hnutí Hamás, stejně jako názor, že se jedná o vojenskou agresi a nepřípustné genocidium vůči civilnímu obyvatelstvu Palestiny. Vstupovat do této společenské diskuze prostředky trestního práva je zcela nepřístojné. Fakticky to samé platí pro rusko-ukrajinský konflikt. I když je převládající společenský konsenzus založen na tom, že Rusko je jednoznačný agresor a Ukrajina jednoznačná oběť, tak při důsledném zhodnocení událostí a incidentů, které se odehrály od roku 2014 do roku 2022, včetně skutků ze strany Ukrajiny, jež lze nepochybně označit za genocidu (upálení občanů ruskojazyčné menšiny v Domě odborů v Oděse atd.), nelze situaci hodnotit naprosto jednoznačně. Právě z těchto důvodů je třeba chránit menšinové názory, jež sice mohou být většinovou společností pokládány za nemravné, odpudivé či opovrženíhodné, avšak to z nich nemůže činit názory, které by měly být postiženy prostředky trestního práva. Následně obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, z něhož vybral a odcitoval některé závěry a dospěl k tomu, že veškeré jeho nyní souzené výroky byly svým charakterem politickým projevem a tudíž je nezbytné jim poskytnout zvýšenou míru právní ochrany.
8. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 61 To 785/2024, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 3 T 2/2024, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání nejprve uvedl, že argumenty zde obsažené jsou z valné části jen opakováním námitek uplatněných v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se řádně vypořádaly již soudy nižších stupňů. Ačkoli lze námitky obviněného podřadit pod označený dovolací důvod, postrádají opodstatnění. Nejširší penzum pozornosti obviněný věnoval problematice svobody projevu, přičemž dovodil, že jím pronesená vyjádření byla politického charakteru a tudíž požívala příslušné ochrany a nemohlo se tak jednat o trestný čin.
Takovou obhajobu však státní zástupce považuje ve shodě s oběma soudy nižších stupňů za zavádějící a věcně chybnou. Výroky obviněného s ústavně garantovanou svobodou projevu coby prvním politickým právem uvedeným v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a garantovaným v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zjevně kolidovaly. Právo na svobodu projevu není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné, pokud splňují požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V té souvislosti státní zástupce poukázal na některá dřívější rozhodnutí Ústavního soudu a také připomněl, že i ESLP přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do svobody projevu opatrně a individuálně. Opakovaně judikoval, že ochrany podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci. Z hlediska posouzení jednání obviněného je podstatné, že jeho výroky se svobodou projevu kolidovaly a zásah do ní byl v tomto konkrétním případě nepochybně krokem oprávněným a legitimním.
Obstát nemůže ani odkaz na rozsudek ESLP ve věci Perinçek proti Švýcarsku. Jde o rozhodnutí na aktuálně projednávanou trestní věc nepřiléhavé, řešící případ založený na jiných skutkových základech. Mimo to, jak ESLP akcentoval, se jednalo o výroky učiněné ve veřejném zájmu v rámci politické debaty, jež nepodněcovaly k nenávisti, násilí, intoleranci apod. Perinçek dané výroky pronesl z pozice politika, u něhož lze ještě tolerovat jistou míru zveličování a zkreslení faktů. Výroky dovolatele založené v bodech I.
a II. na výhrůžkách usmrcením a v bodě III. zneuctívající ukrajinský národ rozhodně nejsou politickým projevem a jsou prosty jakékoli nadsázky a ironie, neboť úmyslem obviněného zjevně bylo podněcovat k nenávisti a intoleranci. O politický projev se rozhodně nejednalo. Zřejmé není ani to, co vlastně dovolatele vede k přesvědčení, že jeho málo sourodý a svou podstatou primitivní shluk „myšlenek“ pronášených na videích je politickým projevem. On sám politikem není a jeho vyjádření rozhodně nebyla učiněna v rámci politické debaty.
Jeho trestní věc je naopak svojí podstatou blízká opačným rozhodnutím ESLP, jimiž bylo reagováno na případy zneužití práva na svobodu projevu způsobem, jenž je v nesouladu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních.
Ve shodě se soudy nižších stupňů lze proto zopakovat, že trestní stíhání obviněného a jeho odsouzení neodporuje jeho základním právům či svobodám, konkrétně právu na svobodu projevu, neboť se jedná o důsledek jeho jednání popírajícího základní hodnoty demokratické společnosti a základní práva jiných osob, které jsou pod ochranou nejen vnitrostátních soudů ale i soudu mezinárodního.
10. Stejně tak nemůže obstát ani poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24. V tam řešené věci totiž Ústavní soud reagoval na případ vyznačující se – v porovnání s nyní rozhodovanou trestní věcí – diametrálně odlišnými skutkovými okolnostmi. V případě projevu tam stíhaného pachatele, jakkoli šlo rovněž o vyjádření pošetilé a nesmyslné, se totiž primárně nejednalo o nenávistný projev vyhrožující jiným osobám usmrcením či projev hanící jiný národ. Opodstatnění současně postrádá i námitka dovolatele vztažená ke skutku pod bodem II., v jejímž rámci zpochybnil, že by jeho projev byl způsobilý vzbudit důvodnou obavu. Poškozenému Z. Š. opakovaně sdělená výhrůžka ve smyslu, že bude jednou viset, je k vyvolání důvodné obavy nepochybně způsobilá, přičemž z vyjádření poškozeného vyplynulo, že projev dovolatele u něj jisté obavy také vyvolal.
11. Za zjevně neopodstatněnou státní zástupce označil i poslední dovolací námitku, v jejímž rámci obviněný rozporoval míru společenské škodlivosti potřebnou k tomu, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin. Aplikace zásady vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, resp. pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový případ však trestní věc obviněného považovat nelze, neboť jeho jednání zcela odpovídá jiným typově podobným případům přečinů, jimiž byl uznán vinným, spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Nebyla zjištěna žádná okolnost, která by společenskou škodlivost dovolatelova jednání snižovala do míry znemožňující jej posoudit jako trestný čin. Státní zástupce je naopak přesvědčen, že četnost a variabilita útoků spáchaných přečinů v tomto konkrétním případě společenskou škodlivost a závažnost stíhaného jednání zásadním způsobem zvyšuje. Přehlédnout nelze ani postoj obviněného, v němž absentuje jakákoli, byť jen minimální, míra sebereflexe. Je tudíž zjevné, že čin obviněného se i přes jinak platné pojetí trestní represe jako prostředku ultima ratio dostal do oblasti trestního práva a uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení. Plně se lze ztotožnit s argumenty Obvodního soudu pro Prahu 7 soustředěnými do odst. 7. a násl. odůvodnění jeho rozsudku, stejně jako se závěry Městského soudu v Praze shrnutými v odst. 5. a násl. odůvodnění jeho usnesení.
12. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a s odkazem na § 265r odst. 1 tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
14. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, což ovšem nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na to, zda napadené usnesení městského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Část uplatněných námitek sice lze (jakkoli jen s notnou dávkou tolerance) formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak nejsou důvodné.
17. Námitky obviněného jsou v podstatě jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, včetně odvolacích argumentů, s nimiž se ovšem dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů. V podstatném lze proto odkázat na odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí – viz zejména body 22.-26. rozsudku obvodního soudu a body 6. a 8. usnesení městského soudu.
18. Vzhledem ke konkrétnímu (a nutno předeslat, že značně obecnému, chaotickému a často obtížně srozumitelnému) obsahu dovolání je předně třeba zdůraznit, že podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání uvedeny. Jak už bylo řečeno, zákonný důvod přitom nemůže být jen formálně deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala vlastní argumentace dovolatele. V jejím rámci je nutno co nejpřesněji vylíčit okolnosti, v nichž je spatřováno naplnění použitého důvodu. Samozřejmě není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci dotčeného mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem. V posuzovaném případě však přesto jakákoli skutečně fundovaná (relevantní) argumentace absentuje.
19. V části III. dovolání nazvané „Dovolací důvod a odůvodnění“ jsou obsaženy v podstatě jen různé obecné fráze vyjadřující nesouhlas obviněného s napadenými rozhodnutími, ovšem bez jakékoli konkrétní argumentace a návaznosti na projednávanou věc (konkrétní skutky zde řešené a použitou právní kvalifikaci). Pokud dovolatel uvádí (v této i v dalších částech svého mimořádného opravného prostředku), že „skutek“ byl chybně kvalifikován jako „trestný čin“, pak vůbec není zřejmé, který z více skutků a více trestných činů, za něž byl odsouzen, má vlastně na mysli.
Je to dáno zjevně tím, že se ve skutečnosti nejedná o specifickou argumentaci vztahující se k nyní posuzované trestní věci, nýbrž o překopírovaný text dovolání obviněného z jeho jiné trestní věci – souběžně řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 140/2025 (dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 4 To 84/2024, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 6 T 51/2022). V důsledku toho se pak v nynějším dovolání objevuje (jako prakticky jediné konkrétum v části III., na str.
3 a 4) zmínka o § 405 tr. zákoníku, tedy o trestném činu, za který v aktuálně posuzované věci obviněný odsouzen vůbec nebyl. Na str. 3 pak obviněný přemítá, proč nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že odkazované rozhodnutí ESLP ve věci Perinçek proti Švýcarsku je ojedinělé a pro řešenou věc nepoužitelné (nepřiléhavé). Toto však Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vůbec neuvedl. Opět nejde o nic jiného než o značně kuriózní situaci, kdy obhájce obviněného pouze slepě zkopíroval text dovolání z výše zmíněné druhé (souběžně vedené) trestní věci dovolatele u Nejvyššího soudu.
Totéž se promítá i do části IV. dovolání, kde obviněný popisuje, jakým způsobem ve věci rozhodl „prvoinstanční soud, tedy Okresní soud v Litoměřicích“, byť v nyní řešené věci v prvním stupni rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 7. V části III. (ovšem i na jiných místech) dovolání obviněný v rámci své hlavní argumentace odkazuje na údajně obsáhlou a zcela konzistentní judikaturu ESLP, aniž by však zmínil jediné další konkrétní rozhodnutí mimo to z věci Perinçek proti Švýcarsku. Za daného stavu, při zvoleném způsobu dovolací „argumentace“ obviněného, zde tedy není prakticky vůbec nic, k čemu by se Nejvyšší soud měl (reálně mohl) v rámci dovolacího řízení vyjádřit.
Snad jedinou výjimku představuje část V. dovolání, která se týká trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku – poškozený Z. Š. (viz níže).
20. Také část IV. dovolání nadepsaná „Materiální korektiv – subsidiarita trestní represe“ se omezuje jen na zcela obecná konstatování, což je nepochybně opět dáno tím, že jde v zásadě jen o překopírovaný text dovolání z druhé trestní věci obviněného, týkající se ovšem odlišné trestné činnosti. Pokud obviněný hovoří o tom, že jeho „projevy“ nedosahují potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost a že tudíž „skutek“ není „trestným činem“, pak opět není vůbec jasné, jakých jeho výroků, jakých skutků a jakých přisouzených trestných činů se má toto konstatování týkat.
Výrok odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 přitom obsahuje devět různých bodů, v nichž byl obviněný uznán vinným, a tato jeho jednání byla kvalifikována jako tři různé trestné činy. Opět tak nelze než zkonstatovat, že možnost Nejvyššího soudu smysluplně reagovat na takovou „dovolací argumentaci“ je značně omezená. Jedinou konkrétní námitkou je zde srovnání vlastní trestní věci dovolatele s trestní věcí jiných pachatelů, které byly u Nejvyššího soudu řešeny pod sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 a 11 Tdo 1026/2022.
Ani v této části však obviněný konkrétně nevysvětluje, proč by jeho aktuálně řešené jednání (a které přesně) nemělo dosahovat potřebného stupně společenské škodlivosti. Omezuje se více méně jen na vyjádření svého přesvědčení, že tomu tak je, bez jakékoli navazující argumentace.
21. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě dovolatele (žádného z jeho jednání, za která byl odsouzen) není.
Na jeho jednotlivá jednání (skutky) nelze nahlížet jen izolovaně, nýbrž i v jejich celkovém kontextu a rovněž při zohlednění dalšího jednání, za které byl odsouzen ve výše citované věci Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 6 T 51/2022. V nyní posuzované věci ani zdaleka nešlo o jednorázové jednání marginálního významu, o prostý projev názoru či postoje (nesouhlasu) obviněného s určitou událostí či situací, nýbrž o opakované důrazné „proslovy“, a to nejen v prostředí internetu, ale i tzv. naživo před davem lidí (viz shromáždění na Letenské pláni).
Navíc šlo o dav, který se nepochybně v drtivé většině skládal z jedinců podobně smýšlejících jako obviněný, tedy jedinců zvýšeně připravených naslouchat jeho názorům a výzvám. Prakticky totéž platí i v případě „příspěvků“ obviněného zveřejněných na sociální síti – i zde bylo jistě primárně cíleno na podobně smýšlející osoby ve snaze je „radikalizovat“, veřejně šířit a posilovat intoleranci, nenávist, národnostní nesnášenlivost, vyzývat k násilí, resp. jím hrozit, apod. Zcela jistě tak nešlo o prostou realizaci ústavně zaručeného práva obviněného na svobodu projevu, nýbrž naopak o cílené, důrazné a opakované projevy ospravedlňující, resp. vyvolávající, násilí, nenávist, intoleranci atd.
vůči jiným osobám, resp. skupinám osob. Souhrnně lze proto uzavřít, že zde nejsou žádné mimořádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že kterékoli z řešených jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že se tedy nejedná o trestný čin, nýbrž jen o přestupek.
22. Část V. dovolání nazvaná „Absence zákonné podmínky u skutku popsaného ve výroku as II. napadeného rozsudku“ je prakticky jedinou částí, která obsahuje námitky s jistou mírou tolerance formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obecný odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, je ovšem nepřípadný. Mimo jiné z důvodů, které byly již vyloženy výše v předchozím bodě tohoto odůvodnění, není předmětné rozhodnutí na nyní posuzovanou věc aplikovatelné.
Jednání dovolatele nelze postavit na roveň jednorázovému facebookovém příspěvku komunálního politika, jímž tento vyjádřil (jakkoli hrubě nevhodným a nepřípustně agresivním způsobem) svůj nesouhlas s hlasováním poslanců a postupem prezidenta při projednávání novely zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (přičemž je třeba poznamenat, že dotčená – obviněným komunálním politikem kritizovaná – část zákona byla posléze zrušena nálezem Ústavního soudu). Nejvyšší soud zde připomněl, že je třeba konkrétní jednání – projev vždy posuzovat v kontextu událostí, za nichž byl učiněn.
V daném případě se obviněný de facto pouze neoprávněně pasoval do role ochránce demokratických principů a dal průchod svým rozjitřeným emocím, prezentoval svůj nesouhlas se zdaněním církevních restitucí, resp. se způsobem, jímž k němu bylo přistoupeno. Takové jednání je ovšem svojí podstatou a okolnostmi na míle vzdálené tomu, za co byl v nyní řešené věci odsouzen obviněný J. N. V jeho případě rozhodně nelze hovořit o tom, že by se snažil bránit jakékoli demokratické principy, ba právě naopak. Ani druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, které obviněný ve svém dovolání zmínil – usnesení ze dne 21.
12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 1026/2022, není na jeho věc aplikovatelné. Také v tomto případě šlo toliko o jednorázové jednání, konkrétně související s opatřeními vlády při boji s tehdejší koronavirovou pandemií a mířící proti osobě tehdejšího ministra zdravotnictví. Nejvyšší soud zde poukázal mj. na to, že v případě nenávistných projevů nelze zkoumat jen jejich prvoplánový obsah, ale i celkový kontext. Danou věc přitom posuzoval specificky z pohledu dotčených ustanovení § 326 odst. 1 písm. b) a § 364 tr.
zákoníku, což jsou ovšem opět jiné trestné činy, než za které byl odsouzen obviněný J. N. V podstatném bylo řešeno např. to, zda soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily naplnění formálních znaků uvedených trestných činů – zda vůbec bylo možné předmětný příspěvek pachatele považovat za výhrůžku ublížením na zdraví a k jakému trestnému činu měl v daném případě vlastně podněcovat (zda nešlo jen o podněcování k přestupku). Zároveň lze zmínit, že v předmětném příspěvku, pro který byl pachatel v dané věci stíhán, nebylo vůbec konkrétně zmíněno, jakým způsobem by měl být ministr zdravotnictví „po zásluze potrestán“.
Z uvedených skutečností zřetelně vyplývá, že pro nyní posuzovanou věc dovolatele nemůže mít toto rozhodnutí žádný podstatný význam.
23. Argument dovolatele, že „výroky typu ’jednou budeš viset’ lze nalézt na sociálních sítích každý den desítky a úlohou trestního práva každý takový výrok postihnout“ (míněno zřejmě, že toto není úlohou trestního práva), je bezpředmětný. Trestní odpovědnost či neodpovědnost jiných osob za jiné skutky není pro posouzení konkrétní trestní věci obviněného J. N. určující. Navíc i v tomto případě se obviněný omezil jen na zcela obecné konstatování, k němuž se díky tomu nelze konkrétně vyjádřit. Vždy totiž záleží na specifických okolnostech činu, osobě pachatele atd. Následující „argument“, že podobné výroky nelze řešit v trestněprávní rovině, neboť by tím došlo k naprostému zahlcení soudní soustavy v České republice, již ani nezasluhuje bližšího komentáře. Ani toto tvrzení (i kdyby se zakládalo na pravdě) nemůže mít na otázku trestní odpovědnosti obviněného a právní kvalifikace jeho činu žádný vliv.
24. Pravdou rozhodně není ani to, co obviněný uvedl v rámci téhož (posledního) odstavce části V. dovolání, že k naplnění znaků trestného činu podle § 353 tr. zákoníku může dojít pouze za „reálného předpokladu materializace následku, tedy naplnění vyřčené výhrůžky“, a už vůbec ne to, co je obsaženo v prvním odstavci na str. 6 dovolání, že ke vzbuzení důvodných obav u poškozeného musí dojít a že obviněný musí mít v úmyslu uskutečnit následek, kterým hrozil. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Trestný čin nebezpečného vyhrožování chrání mezilidské soužití před závažnými výhrůžkami, jimiž se pachatel snaží vyvolat strach, úzkost, nejistotu apod. Jedná se o tzv. ohrožovací trestný čin. Nevyžaduje se, aby ve sféře poškozeného vznikl jakýkoli poruchový následek a dokonce ani to, aby obava u něj byla reálně vzbuzena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1435/2012). Podstatné je pouze to, zda výhrůžky byly takového charakteru, že ke vzbuzení důvodné obavy vést mohly. To v daném případě splněno bylo (viz mj. bod 22. tohoto odůvodnění), navíc lze poukázat na svědeckou výpověď poškozeného Z. Š., který podrobně vysvětlil, proč v důsledku jednání dovolatele jisté (a nikoli zanedbatelné) obavy reálně měl.
25. K části VI. dovolání nadepsané „Politické výroky – hodnocení válečných konfliktů“ je znovu třeba předně uvést, že jde o zkopírovaný text dovolání obviněného z jeho druhé trestní věci vedené u podepsaného soudu pod sp. zn. 4 Tdo 140/2025, která se však týkala odlišného trestného činu podle § 405 tr. zákoníku, založeného na jiných skutkových okolnostech. V nyní posuzované věci každopádně vůbec nešlo o projev názoru obviněného na probíhající válečný konflikt na Ukrajině, nýbrž o cílenou dehonestaci osob ukrajinské národnosti pobývajících na území České republiky, zjevně vedenou snahou o vyvolání nenávisti vůči nim. Ani v tomto případě se proto nemůže jednat o přípustnou realizaci svobody projevu.
26. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání (prakticky ve všech jeho částech) odkazoval na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP jen zcela obecně, bez konkrétní návaznosti na jednotlivá jednání, za něž byl odsouzen, Nejvyšší soud se omezí rovněž jen na stručné obecné zdůvodnění, proč předmětná rozhodnutí nejsou pro nyní posuzovanou věc relevantní. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 a sp. zn. 11 Tdo 1026/2022, postačí již jen odkázat na to, co bylo uvedeno výše v tomto odůvodnění.
Ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1927/24 šlo taktéž o skutkově a právně zcela odlišný případ. Jednalo se o přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku, když zde obviněná osoba mimo jiné tvrdila, že vláda České republiky chce rozpoutat válku a zaútočit jadernými zbraněmi na Ruskou federaci a že pokud k tomu dojde, tak druhá strana odpoví stejně a pošle jaderné hlavice na naše území. Významné pro posouzení této věci Ústavním soudem bylo to, že předmětné výroky byly proneseny nikoli jako nějaká tajná informace, o níž se pachatel dozvěděl, ale jako projev jeho nesouhlasu s plánovaným nákupem stíhacích letounů F-35, které jsou technicky schopny nést jaderné hlavice.
Na základě dostupných informací si každý adresát daného projevu mohl na věc udělat vlastní názor, a to mj. i při zohlednění obecně známé skutečnosti, že Česká republika jadernými zbraněmi vůbec nedisponuje. Jednalo se tedy o velmi specifické jednání, jež nemohlo nést znaky trestného činu šíření poplašné zprávy. Z uvedeného je zřejmé, že pro nyní posuzovanou věc obviněného J. N. nemá toto rozhodnutí vůbec žádný význam. Žádný podstatný význam pak nemůže mít ani rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2015, č. 27510/08, ve věci Perinçek proti Švýcarsku.
Také zde byly výrazně odlišné okolnosti oproti případu dovolatele. V dané věci byla posuzována politikova řečnická polemika týkající se toho, zda masakry a masové deportace arménského obyvatelstva Osmanskou říší po roce 1915 lze či nelze označit za genocidium. Obviněný v této věci přitom sám připustil, že k určitým deportacím a masakrům docházelo, pouze poukazoval na to, že mělo jít o jednání oboustranné a s ohledem na to brojil proti tomu, aby se hovořilo o genocidě páchané jen jednou ze znesvářených stran.
Významné pro rozhodnutí ESLP byla také skutečnost, že předmětné projevy se týkaly historických událostí, k nimž došlo již zhruba před 90 lety, přičemž posuzované projevy byly učiněny na území Švýcarska, bez přímé souvislosti mezi místem spáchání činu a předmětnými událostmi a neexistovalo ani žádné zvýšené napětí mezi Armény a Turky žijícími na území Švýcarska. Za velmi specifických okolností zde tedy byla posuzována otázka trestní odpovědnosti pachatele za popírání genocidy, což je ovšem něco úplně jiného, než za co byl zde trestně stíhán a odsouzen obviněný J.
N.
27. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky, jimž z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze přiznat opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
28. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek