11 Tdo 1026/2022-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání
obviněného I. O., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T
161/2021, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl rozsudkem ze dne 3. 2.
2022, sp. zn. 2 T 161/2021, tak, že obviněného I. O. uznal vinným přečinem
vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku a přečinem podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, za
což jej odsoudil podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku s přihlédnutím k ustanovení § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 (padesát) celých
denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 300 (tři sta)
Kč, tj. celkem 15 000 (patnáct tisíc) Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl
poškozený A. V., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3
To 61/2022, tak, že k odvolání obviněného I. O. podle § 258 odst. 1 písm.
b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm.
b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným přečinem vyhrožování s cílem
působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem
podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §
326 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k
ustanovení § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 (padesát) celých denních sazeb. Podle §
68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 300 (tři sta) Kč, tj. celkem 15.000
(patnáct tisíc) Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. V., nar.
XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3. Stalo se tak na základě skutkových okolností spočívajících v tom, že
dne 17. 8. 2021 ve 13.11 hodin v blíže nezjištěném místě na území České
republiky pod uživatelským profilem „I. O.“ (FB ID: XY) zveřejnil na svém
veřejně přístupném facebookovém profilu sociální sítě Facebook příspěvek s
fotografií ministra zdravotnictví poškozeného A. V., narozeného XY, ve
znění:
„PÁTRÁNÍ. Vyhlašuji pátrání po kolaborantovi, loutce a naprostém lidském
hovadu! Slyší na jméno A. V. (skáče, jak jiní pískají)! Je vinen z pošlapání
práv a svobod, selektování občanů ČR, spolčení proti právnímu řádu naší země a
v neposlední řadě poškozování našich potomků, jak po zdravotní, tak i po
psychické stránce! Je proto bezpodmínečně nutné najít a po zásluze potrestat!“,
přičemž slovo pátrání bylo z obou stran uvozeno obrázky sekery s tím, že na
fotografii ministra zdravotnictví byl umístěn text ve znění:
„VYHLAŠUJI PÁTRÁNÍ. POKUD NěKDO VÍTE NA JAKÉ ADRESE SE TOHLE INDIVIDUM ZDRŽUJE,
BUDU RÁD ZA KAŽDOU INFORMACI.",
čímž reagoval na to, že dne 16. 8. 2021 byl vládou České republiky schválen
záměr vydat Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky se
sídlem v Praze 2, Palackého náměstí čp. 375/4, v jehož čele poškozený A.
V., stojí a který text opatření předložil, přičemž toto opatření bylo
vyhotoveno s datem 16. 8. 2021 a upravovalo podmínky nástupu žáků do škol
včetně používání ochranných prostředků dýchacích cest v průběhu vyučování a
jejich preventivní testování na přítomnost nového koronaviru SARS-CoV-2 v těle,
čímž podezřelý jednak poškozenému V., v souvislosti s výkonem pravomoci
ministra zdravotnictví jakožto člena vlády České republiky zcela vědomě a
úmyslně hrozil vyhledáním jeho osoby a ublížením na zdraví a současně záměrně
vyzval ostatní uživatele sítě Facebook k aktivnímu vyhledávání bydliště
poškozeného A. V., za účelem spáchání násilného trestného činu vůči
ministrovi, když sám v komentářích pod příspěvkem v reakci na sdělení jiných
uživatelů ohledně toho, že si na ministra zdravotnictví vezmou dlažební kostky,
s tímto postupem vyjadřoval souhlas se sdělením, že „po dobrém to nepůjde“,
čímž v poškozeném ministru zdravotnictví vzbudil strach o zdraví a život jeho i
jeho rodiny, přičemž předmětný příspěvek na facebookovém profilu podezřelého
byl jen ke dni 18. 8. 2021 v 18.00 hodin 1600 x sdílen jinými uživateli sítě
Facebook, 929 x byl označen tlačítkem „to se mi líbí“ (tzv. like) a v 338
případech byl okomentován.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu, a potažmo rozsudku
soudu prvního stupně, podal obviněný I. O. prostřednictvím svého obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle dovolatele soudy nižších stupňů
použily flagrantně extenzivní výklad zákonných znaků skutkové podstaty obou
souzených přečinů, jenž by při totožné aplikaci na obdobné výroky v rámci
sociálních sítí a veřejné počítačové sítě internet vyústil v kriminalizaci
statisíců občanů České republiky.
5. Dovolatel v podrobnostech namítal, že pokud se týká přečinu
vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, základním znakem jeho objektivní stránky je vyhrožování ,,usmrcením,
ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody“. Dovolatelem zveřejněný text
však žádnou výhružku tohoto typu neobsahuje, navíc nalézací soud ani
nekonkretizoval, proti kterému z uvedených zájmů měla výhrůžka směřovat. V
těchto souvislostech odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9.
1994, sp. zn. 7 To 322/94, publikovaný pod č. 37/1995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, přičemž dovodil, že z výrazu
„potrestat“ nelze bez dalšího dovodit, že by se jednalo o výhružku směřující k
usmrcení, ublížení na zdraví, či způsobení značné škody. Dovolatel rovněž
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o úmyslu vyhrožovat jedním ze třech
kvalifikovaných následků svědčí použití emotikonu sekyrek na začátku a na konci
příspěvku. V projednávaném případě se nejedná o výhružku ze strany dovolatele,
navíc jeho projev neobsahuje jakýkoliv náznak, že by hodlal uskutečnit jednání,
které by vedlo ke způsobení jednoho ze tří konkrétně kvalifikovaných právních
následků.
6. Pokud se týká přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr.
zákoníku, dovolatel namítal, že ze zveřejněného textu nevyplývá žádná výzva k
jakékoliv druhé osobě či neurčitému okruhu osob, aby tyto něčeho konaly, vyjma
výzvy k podání informace o trvalém bydlišti poškozeného. Dovolatel nikoho a
nijak nevybízí k realizaci žádného skutku, jedná se pouze o jednostranné
prohlášení občanského aktivisty, míněné jako ostrá kritika poškozeného.
7. Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval ani naplněním subjektivní
stránky přečinu, tedy prokázáním úmyslu dovolatele jakoukoliv druhou osobu či
neurčitý okruh třetích osob vyzývat k jakémukoliv jednání, jež by naplňovalo
znaky kterékoliv ze skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích zrušil a dovolatele
zprostil obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě není trestným činem.
9. Obviněný I. O. rovněž zaslal prostřednictvím svého obhájce žádost,
aby Nejvyšší soud v jeho trestní věci nařídil veřejné zasedání.
10. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného
I. O. uvedla, že pokud jde o přečin vyhrožování s cílem působit na úřední
osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dovolatel namítal, že nehrozil
újmou specifikovanou v předmětném zákonném ustanovení, ale jinou újmou. S
totožnou námitkou obviněného se ve svém rozhodnutí již náležitým způsobem
vypořádal Krajský soud v Brně, a to v bodě 13. svého rozhodnutí. Přitom není
rozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v
konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího
uskutečnění, na druhou stranu ale v obecné rovině byla způsobilá vyvolat obavu,
že pachatel splní to, čím vyhrožoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1601/2017 a ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. 3 Tdo 925/2015).
Obviněný prostřednictvím svého facebookového profilu v návaznosti na záměr
Ministerstva zdravotnictví vydat mimořádné opatření, které upravovalo podmínky
nástupu žáků do škol v souvislosti s šířením koronaviru SARS-CoV-2, vyzval k
pátrání po pobytu ministra s tím, že je třeba proti takovým praktikám zakročit,
neboť pošlapávají práva a svobody, rozdělují občany republiky a poškozují žáky
a studenty. V této souvislosti označil za potřebné najít ministra a za takové
rozhodnutí jej potrestat, přičemž toto sdělení doprovodil emotikony sekery.
Výzva obviněného tedy obsahovala jasnou výhružku, která v konkrétním případě a
v dané společenské atmosféře vyhrocené nejednotností jak laických, tak
odborných názorů na tento nový koronavirus a účinné prostředky, jak zabránit
jeho šíření, byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Není
pochyb ani o tom, že byla dána subjektivní stránka daného trestného činu, a to
ve formě eventuálního úmyslu. Ten je potvrzován následným přístupem obviněného
ke konverzaci, která byla vedena v návaznosti na jeho příspěvek, neboť pokud
nějaký z jiných uživatelů prezentoval, že je třeba na ministra zdravotnictví
vzít dlažební kostky, vyjadřoval s tímto postupem souhlas s dovětkem, že po
dobrém to nepůjde.
11. Podněcování k trestnému činu představuje každý projev, který je
způsobilý u ostatních vyvolat náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin. Není
přitom rozhodná forma tohoto projevu, jakož ani způsob provedení činu.
Podněcování přitom může být jak přímé, tak i nepřímé. Pokud jde o obviněným
namítanou subjektivní stránku, je třeba zdůraznit, že není rozhodné, jak sám
obviněný vnímal svoji prezentaci na facebookovém profilu, tedy není rozhodné
jeho osobní hledisko, ale závěr soudu učiněný na podkladě výsledku provedeného
dokazování, tedy to, za jakých okolností a jakou formou byl posuzovaný projev
obviněného realizován. V posuzované trestní věci subjektivní stránka jednání
obviněného vyplynula ze samotného textu zveřejněného na jeho facebookovém
profilu, z vyjádření ke komentářům, včetně kontextu dané situace, ve které
obviněný svůj facebookový příspěvek zveřejnil. Z důkazů vyplývá cíleně zaměřené
vyzývání sledovatelů jeho facebookového profilu k tomu, aby vyhledali ministra
zdravotnictví, resp. místa, kde bydlí, neboť ministra zdravotnictví považoval
za odpovědného za rozhodnutí ohledně určení podmínek nástupu žáků do škol v
období koronavirové krize, kdy bylo nařízeno testování a nošení roušek.
Obviněný svým příspěvkem vybízel ke spáchání minimálně trestného činu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo se na
místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti, například tím, že jiného
napadne. V úvahu by přicházel i trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr.
zákoníku, který spočívá v tom, že pachatel jinému ublíží na zdraví, neboť
obviněný hovoří o potrestání, přičemž následnou komunikaci na svém facebookovém
profilu doprovodil komentářem, že po dobrém to nepůjde. V posuzovaném případě
byla svoboda projevu zneužita k páchání trestného činu, respektive byla
prostředkem k tomu, aby byl spáchán trestný čin jinými osobami. Pokud obviněný
burcoval k páchání trestné činnosti, pak takový čin lze označit za zneužití
svobody projevu a je třeba jej postihnout prostředky trestního práva (viz
rozsudek ESLP Castells proti Španělku ze dne 23. 4. 1992, stížnost č. 11798/85,
bod 42., či Ceilan proti Turecku ze dne 8. 7. 1999, stížnost č. 23556/94, bod
34). Společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšuje, že se trestné činnosti
dopustil prostřednictvím internetu. Obviněný byl motivován touhou po odvetě,
neboť nesouhlasil s omezeními, která měla platit ve školách v souvislosti s
šířením pandemie onemocnění covid-19. Tímto způsobem vedenou "diskusi" však
nelze považovat za diskusi vedenou v rámci demokratických principů, kterými se
obviněný zaštiťoval.
12. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně
navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání
může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání
učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, dovolání
bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i
obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021], na které je v dovolání ve smyslu výše
uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, 3 tr. ř).
16. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolatel ve svém mimořádném
opravném prostředku nereflektoval na skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2022
došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu
provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000
Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o
Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) § 265b odst. 1 tr. ř.
se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také
znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost
a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
17. Dovolací důvod zakotvený do 31. 12. 2021 v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. [nyní uváděný pod písm. h)] se týkal toho, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu bylo možné
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nebylo
možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních,
nikoliv hmotněprávních. Proto byl též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný
skutkový stav byl pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného
práva. Vedle vad, které se týkaly právního posouzení skutku, bylo možné vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací
soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a
to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil, což
Nejvyšší soud následně akceptoval, taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [ve znění účinném do
31. 12. 2021, nyní uváděný pod písm. m)] má dvě alternativy, tj. že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst.
1 písm. a) až k) tr. ř. [nyní písm. a) až l)]. Obviněný uplatnil druhou
alternativu, neboť brojil proti rozhodnutí soudu druhého stupně, který, byť
znovu rozhodoval rozsudkem o vině a trestu, neshledal v rozhodnutí nalézacího
soudu žádné procesní ani právní vady, pouze opravoval písařskou chybu ve
skutkovém ději (blíže viz bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy
prakticky bylo jeho odvolání shledáno nedůvodným, ač z pohledu dovolatele v
řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021], v němž tak spočívá podstata podaného
dovolání.
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání,
přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků,
které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po prostudování obsahu
podaného dovolání a připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že dovolání obviněného I. O. splňuje kritéria jím uplatněných
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [ve znění účinném
do 31. 12. 2021, resp. podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2022] a s ohledem na níže uvedené skutečnosti je opodstatněné.
21. Dovolatel předně namítal, že pokud se týká přečinu vyhrožování s
cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
základním znakem jeho objektivní stránky je vyhrožování ,,usmrcením, ublížením
na zdraví nebo způsobením značné škody“. Dovolatelem zveřejněný text však
žádnou výhrůžku tohoto typu neobsahuje a navíc v projednávaném případě jeho
projev neobsahuje jakýkoliv náznak, že by hodlal uskutečnit jednání, které by
vedlo ke způsobení jednoho ze tří konkrétně kvalifikovaných právních následků.
22. Přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením
na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby.
Podmínkou uplatnění trestní odpovědnosti u přečinu podle § 326 odst. 1 tr.
zákoníku je, aby vyhrožování, tedy psychické působení na vůli člověka, bylo
proneseno v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo pro výkon
pravomoci úřední osoby. Dále je nutné, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v
tomto ustanovení výslovně uvedenou, přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením,
ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody vážně pronesena. Nezáleží na
tom, zda měl pachatel úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka byla v konkrétním
případě způsobilá u poškozeného vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění
(srov. rozhodnutí č. 5/1963 a č. 37/1995 Sb. rozh. tr.). Újma, kterou pachatel
hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním s následky
vzdálenými. Pokud jde o výkon pravomoci, tímto se rozumí zejména rozhodování o
právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je v něm obsažen prvek
moci a prvek rozhodování, přičemž je jím jak řešení konkrétního individuálního
případu, tak vydávání obecně závazných právních aktů (srov. tzv. Výtah ze
zprávy trestního a vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 11.
1979, uveřejněný pod č. 19/1981 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky
je pro spáchání přečinu podle § 326 tr. zákoníku vyžadováno úmyslné zavinění,
navíc zákonodárce alternativně stanovil úmysl přesahující objektivní stránku a
pohnutku. To znamená, že pachatel tohoto přečinu musí nejen jednat v úmyslu
působit na současný nebo budoucí výkon pravomoci orgánu veřejné moci (první
alternativa), nebo pro výkon pravomoci (pohnutka), tj. jde o určitou odplatu či
mstu za výkon pravomoci (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná
část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 834 a 835).
23. Objektem trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu
je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů
státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je nositel pravomoci úřední osoby.
Vyhrožování je psychické působení na vůli člověka. Výhrůžka může směřovat nejen
proti úřední osobě, ale i proti jiné osobě. K naplnění skutkové podstaty se
vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně
uvedenou, přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo
způsobením škody velkého rozsahu vážně pronesena a stalo-li se tak v úmyslu
působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro tento výkon. Jde vlastně
o vyhrožování spácháním některého úmyslného trestného činu, zejména vraždy,
ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví apod. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 754/2015). Újma, kterou pachatel hrozí,
nemusí hrozit bezprostředně, postačuje vyhrůžka jednáním s následky vzdálenými.
Vyhrůžka však musí být způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím
vyhrožoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz
159/2001).
24. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru o prokázání viny dovolatele ze
spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku na základě skutkových zjištění spočívajících zejména ve
vlastním textu výzvy obviněného, včetně zaznamenaných komentářů na jeho
facebookovém profilu a výpovědi poškozeného A. V., a jeho manželky O. V.
(konkrétně v podrobnostech viz bod 6. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a
body 9. a 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů
dovodily, že dovolatel prostřednictvím své výzvy, k níž se následně připojili
další aktéři předmětné facebookové debaty, vyhrožoval a negativně působil na
vůli poškozeného, který přijal coby tehdejší ministr zdravotnictví
proticovidová opatření, s nimiž dovolatel vyjádřil nesouhlas. Jednání
obviněného a jeho příznivců mělo vyvolat v poškozeném důvodnou obavu (viz
zejména výpověď poškozeného a jeho manželky na č. l. 24 – 25 a 28 spisu) o
bezpečí jak jeho samotného, tak i jeho rodiny, když konkrétně se mělo jednat o
výzvu k vypátrání jeho pobytu s cílem potrestat jej a zakročit proti jeho
praktikám spočívajícím ve vydání mimořádného opatření v souvislosti s šířením
koronaviru. Výzva obviněného tedy v sobě měla obsahovat jak výhrůžku, tak měla
vyvolat v obviněném i důvodnou obavu z jejího uskutečnění.
25. Pokud se týká zavinění, odvolací soud dovodil, že dovolatel jednal
minimálně ve formě úmyslu eventuálního, když došlo k porušení zájmu na
nerušeném výkonu pravomoci úřední osoby jako jednotlivce a cílem trestního
postihu je mimo jiné též ochrana úředních osob v době výkonu její pravomoci
před útoky agrese v podobě hrozby následku na jejich život a zdraví (srov. bod
13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle odvolacího soudu se v případě
obviněného O. nejednalo o přiměřenou kritiku, ani o poklidnou demonstraci v
místě bydliště ministra zdravotnictví ke koronavirovým opatřením, ale naopak o
jednoznačné projevy násilí vůči poškozenému, minimálně s úmyslem ublížit mu na
zdraví, kdy obviněný aktivně do celé diskuse a komentářů zasahoval a sledoval
je a rovněž s nimi souhlasil, jak potvrdil u veřejného zasedání (srov. bod 10.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pouze pro úplnost je třeba uvést, že ke
stejnému závěru dospěl nalézací soud v bodě 8. odůvodnění svého rozsudku, kde
rovněž specifikoval zájem, vůči němuž měla výhrůžka dovolatele směřovat, tj. k
ublížení na zdraví.
26. Pokud se týká přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr.
zákoníku, dovolatel namítal, že ze zveřejněného textu nevyplývá žádná výzva k
jakékoliv druhé osobě či neurčitému okruhu osob, aby tyto něčeho konaly, vyjma
výzvy k podání informace o trvalém bydlišti poškozeného. Dovolatel nikoho a
nijak nevybízel k realizaci žádného skutku, jedná se pouze o jednostranné
prohlášení občanského aktivisty, míněné jako ostrá kritika poškozeného.
27. Podněcováním je každý projev, který je způsobilý vyvolat u jiných
osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin. Nezáleží na formě projevu ani
na způsobu provedení, a může jít o podněcování přímé i nepřímé. Trestný čin je
dokonán už samotným projevem, kterým chce pachatel takové rozhodnutí vzbudit. Z
hlediska naplnění skutkové podstaty je bezvýznamné, zda a s jakou odezvou se
podněcování setkalo, tedy zda pachatel dosáhl sledovaného účelu. Podněcovat lze
i k individuálně neurčeným trestným činům a podněcování může být adresováno
neurčitému okruhu osob (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3352). Pojmu podněcování
odpovídá jakékoliv působení na vůli nebo cit neurčitého počtu lidí, jež směřuje
k tomu, aby v těchto lidech bylo vyvoláno rozhodnutí porušit zákon v určitém
směru; spadá sem takové vyzývání neurčitého počtu lidí k onomu porušení (srov.
rozhodnutí č. 2877/1927 Sb. rozh. tr. - Vážný). Podněcováním k trestnému činu
nejde jen o vzbuzování nálady náchylné k páchání trestných činů, k jakým
podněcovatel nabádá, nýbrž i utvrzování v takové náladě je spáchat (srov.
rozhodnutí č. 2181/1925 Sb. rozh. tr. - Vážný). K jakému trestnému činu
podněcování vede, musí vyplývat ze způsobu, jakým pachatel jiné osoby navádí k
tomu, aby spáchaly trestný čin. Povaha a charakter projevu však musí obsahovat
dostatečné skutečnosti, z nichž jsou zřejmé znaky konkrétního trestného činu
(nepostačuje přestupek), není však nezbytné, aby použité formulace výslovně
uváděly znaky skutkové podstaty. Postačí i zřejmý a rozhodný kontext, z něhož
je taková právní kvalifikace patrná. Je tak zřejmé, že podněcování může
směřovat k jakémukoliv trestnému činu, tedy protiprávnímu jednání, jež trestní
zákoník označuje za trestné (srov. § 13 tr. zákoníku), aniž by bylo možné
dovodit naplnění všech znaků takové skutkové podstaty trestného činu, k němuž
pachatel veřejně podněcuje, protože trestní zákon takové požadavky v § 364 tr.
zákoníku neklade. Postačí, když je čin, k němuž pachatel podněcuje, vymezen pro
něj jen hrubými charakteristickými znaky (např. objektivní stránkou, chráněným
objektem nebo předmětem jeho útoku). Ve smyslu § 111 tr. zákoníku podněcování
může směřovat k přípravě (§ 20 tr. zákoníku), pokusu (§ 21 tr. zákoníku) nebo
organizátorství (§ 24 tr. zákoníku) trestného činu. Veřejně je přečin podle §
364 tr. zákoníku ve smyslu § 117 tr. zákoníku spáchán, pokud byl realizován
obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí,
veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
28. Odvolací soud k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku zdůraznil,
že u obviněného jednoznačně došlo k pozitivní reakci na jeho příspěvek, který
byl 1.600 x sdílen, 929 x „olajkován“ a v 338 případech okomentován, včetně
podněcování k násilí, zejména tedy k ublížení na zdraví osoby ministra
zdravotnictví. K tomu odvolací soud dále doplnil, že obviněný I. O.
jednoznačně podněcoval k trestnému činu, když podněcování znamená působit na
vůli a cit neurčitého počtu lidí ve smyslu protizákonném, a to buď přímo, nebo
nepřímo, ale vždy ve snaze, aby v nich bylo vyvoláno rozhodnutí porušit zákon,
což vyplývá z reakcí a komentářů na příspěvek obviněného (v podrobnostech srov.
bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle odvolacího soudu dovolatel
u řady přispěvatelů k jeho výzvě vyvolal velmi ostré reakce a agresivní
komentáře, kdy přispěvatelé s opačným názorem byli obviněným vulgárně napadáni,
načež naopak podporoval komentáře směřující k násilnému jednání vůči
poškozenému a jeho rodině. Velmi podrobný rozbor výzvy dovolatel, následných
komentářů a reakce samotného dovolatele provádí odvolací soud v bodě 10.
odůvodnění svého rozsudku.
29. Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval naplněním subjektivní
stránky přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, tedy
prokázáním úmyslu dovolatele jakoukoliv druhou osobu či neurčitý okruh třetích
osob vyzývat k jakémukoliv jednání, jež by naplňovalo znaky kterékoliv ze
skutkových podstat trestného činu obsažených v trestním zákoníku.
30. V případě trestného činu podněcování k trestnému činu podle § 364
tr. zákoníku se jedná o trestný čin úmyslný, a proto pachatel musí přinejmenším
vědět, že jeho projev může vyvolat rozhodnutí spáchat některé z jednání
trestním zákoníkem označované za trestný čin (viz § 13 a 111 tr. zákoníku), a
musí s tím být alespoň srozuměn [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku]. Po subjektivní stránce se proto u pachatele vyžaduje vědomí významu
a dosahu slov, jimiž vybízí přímo nebo nepřímo jiné osoby k porušení zákonem
chráněných statků, úmysl vyvolat v jiných osobách vůli spáchat trestný čin, i
jeho vědomost o tom, že jde o jednání trestné (srov. rozhodnutí č. 2181/1925
Sb. rozh. tr. - Vážný). Na zavinění ve formě úmyslu u § 364 tr. zákoníku lze
usuzovat, jestliže pachatel vyzývá k tomu, aby další osoby fyzicky napadly jiné
osoby (politicky činné), a z obsahu slov a použitých výrazů je zjevné, že tím
sleduje je vyburcovat, aby jim způsobily újmu na zdraví. Není nutné, aby taková
újma byla konkretizována, postačí jen slovní vyjádření způsobu napadení, z
něhož je zřejmé, že k takovému následku pachatel ostatní vyzývá.
31. Pro závěr o subjektivní stránce není rozhodné osobní hledisko
pachatele, ale závěr soudu učiněný na podkladě výsledků provedeného dokazování,
tedy to, za jakých okolností a jakou formou byl posuzovaný projev pachatele
realizován. Nutné je zmínit i to, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu
trestního zákoníku a v jaké formě (§ 15 a 16 tr. zákoníku), je závěrem právním,
jenž se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z
dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda
tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny
další okolnosti naplňující znaky trestného činu. Na zavinění a jeho formu je
třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin
spáchán (srov. rozhodnutí č. 60/1972-II. Sb. rozh. tr.).
32. Ačkoliv odvolací soud u přečinu podněcování k trestnému činu podle §
364 tr. zákoníku neuvádí konkrétní formu úmyslu, je z odůvodnění jeho
rozhodnutí a výsledků provedeného dokazování (tj. za jakých okolností a jakou
formou byl projev obviněného realizován) zřejmé, že i v případě tohoto
trestného činu jednal podle odvolacího soudu dovolatel minimálně ve formě
eventuálního úmyslu, neboť dovolatel cíleně vyzýval své sledovatele na
Facebooku, tedy veřejně je podněcoval (jak samotným textem výzvy, tak i svými
následnými komentáři) k tomu, aby mu pomohli zjistit místo bydliště poškozeného
ministra zdravotnictví, a to zejména za účelem ublížení mu na zdraví.
33. Podle Nejvyššího soudu shora reprodukována argumentace dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu však bez dalšího nemůže obstát. Dovolací
soud spatřuje zásadní deficit rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak
odvolacího soudu v absenci přesvědčivých úvah ve vztahu k použité právní
kvalifikaci posuzovaného skutku, jakož i v nedostatečném hodnocení důkazů, v
nichž by měla učiněná posouzení náležitou oporu.
34. Nejvyšší soud již ve své předchozí rozhodovací praxi, z níž lze
citovat, zakotvil, (a to konkrétně v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo
1171/2020), že svoboda projevu, zakotvená v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a čl. 17 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále „Listina“), je dozajista jedním z klíčových politických
práv (byť nikoliv absolutních) a v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva
(dále též jen „ESLP“) je vykládána široce. Obecně podle ní platí presumpce, že
čl. 10 Úmluvy zahrnuje všechny formy projevu, bez ohledu na médium,
prostřednictvím něhož je projev realizován, a bez ohledu na obsah projevu.
Velkou výzvu i pro ESLP představuje tzv. expresivní projev, tedy odpověď na
otázku, co je ještě „projev“ (spadající pod ochranu čl. 10 Úmluvy) a co už je
„jednání“ (nespadající pod čl. 10 Úmluvy). Ze stávající judikatury plyne, že
svoboda projevu zahrnuje expresivní projevy v určitém ohledu v omezené míře,
ESLP z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil projevy hlásající
revizionismus, antisemitismus či národní socialismus (srov. KMEC, J., KOSAŘ,
D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 996 a násl.). Obdobně Ústavní soud v
nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, konstatoval, že omezení či
dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v demokratické společnosti
tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k popírání,
zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti
spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož i k podpoře a
propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to
zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě nenávistných projevů přitom
není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i jejich celkový
kontext.
35. K tomu Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí doplnil, že jedním z
obecných kritérií ovlivňujících míru ochrany poskytovanou čl. 10 Úmluvy danému
projevu je kategorizace projevu, tj. zda jde o projev politický, civilní,
umělecký, akademický či komerční. V daných souvislostech jsou relevantní
kategorie projevu politického a občanského, jimž náleží zvýšená ochrana.
Jakkoliv ESLP dosud jasně nedefinoval pojem „politický projev“, zřetelně z jeho
judikatury vyplývá, že do této kategorie spadají nejen projevy týkající se
vlády, politiků a politických stran, ale i např. otázky soudnictví a jiných
politických témat. Z privilegovaného postavení politického projevu vyplývají
rovněž některé specifické principy aplikovatelné i v difamačních sporech, tj.
zejména zvýšená ochrana projevů namířených proti vládě a politikům či
privilegovaného postavení mluvčích, jež jsou politiky. Občanský projev znamená
projev, který sleduje veřejný zájem, přičemž tento pojem je nutno vykládat
široce; nemusí se nutně týkat jen veřejných institucí či úředních osob, ale
mohou pod něj spadat i projevy týkající se ekonomických, sociálních,
kulturních, komerčních témat. Pro úplnost je třeba dodat, že „zvýšená ochrana“
je u „projevu sledujícího veřejný zájem“ poněkud nižší než u projevu
politického (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská
úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
1021–1025).
36. Nejvyšší soud ve shora označeném rozhodnutí rovněž upozornil, že
problematiku debaty o věcech veřejných, resp. politických, shrnul Ústavní soud,
opíraje se také o judikaturu ESLP, přiléhavě v nálezu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, v němž se vyjádřil i k mezím svobody projevu při kritice
politických představitelů. Připomněl, že právě v kontextu debaty o věcech
veřejných, resp. politických, poskytuje Ústavní soud i ESLP názorům
zaznívajících v takovýchto debatách velmi silnou ochranu. Svoboda projevu
představuje „jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze
základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce", přičemž „se
vztahuje nejen na ‚informace' a ‚myšlenky', které jsou přijímané příznivě či
jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují
nebo znepokojují" (rozsudek ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království
ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48). V této souvislosti Ústavní soud
uvedl, že „základní právo na svobodný projev je třeba považovat za
konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému
dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí
veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob
působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i
celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto
funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na
sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná
činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné
záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního
presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického
principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných“ (srov. nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Podle Ústavního soudu (srov. body 34. – 36. shora citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13) s tím úzce
souvisí další důležité kritérium, které je nutno při vyvažování svobody projevu
a osobnostních práv brát v potaz, a to status osoby, která je kritikou dotčena. Obecně platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků než u
soukromých osob. Jak konstantně judikuje ESLP, politici se na rozdíl od
soukromých osob nevyhnutelně a vědomě podrobují důkladné kontrole každého svého
slova a činu jak ze strany novinářů, tak i ze strany široké veřejnosti, a v
důsledku toho musí prokázat vyšší míru tolerance (srov. rozsudky ve věcech
Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 9815/82, odst. 42, nebo Incal
proti Turecku ze dne 9. 6. 1998, č. 22678/93, odst. 54). Pojem politik je ze
strany ESLP vykládán nejen jako politik působící na úrovni celostátní, ale i na
úrovni regionální a místní (srov. rozsudek ve věci Kwiecień proti Polsku ze dne
9. 1. 2007, č. 51744/99, odst. 52).
V souladu s přístupem ESLP uvádí též
Ústavní soud, že „práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i
politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení
a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch
novinářů a jiných původců těchto výroků (nález ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04), resp. že „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé,
mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní
občané" (nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03).
37. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze rovněž připomenout, že z
hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů konstatoval Ústavní soud,
že „veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické
společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila
charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout
mimo meze ústavní ochrany" (srov. nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS
359/96). Ústavní soud však postupně precizoval kritéria, podle kterých se
přípustnost či nepřípustnost hodnotových soudů posuzuje. Ve veřejné či
politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými
(srov. nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). V nálezu ze dne 11. 11.
2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, pak Ústavní soud shrnul, že „i přehánění a
nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani
nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují
samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za
přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných,
která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění,
je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy
hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či
jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo
větu" (podobně srov. též nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Pokud
jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutno vždy zvážit, zda je
při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry či sféry soukromého
života. Pokud kritika zasahuje sféru profesní, je chráněna více než kritika
zasahující do sféry soukromé (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Dalban proti
Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. 28114/95, odst. 50).
38. V projednávaném případě je oběma soudy obviněnému kladeno za vinu,
že na svém facebookovém profilu uveřejnil příspěvek, v němž k fotografii
ministra zdravotnictví poškozeného A. V., uvedl, že vyhlašuje pátrání po
jeho osobě a označil jej za kolaboranta, loutku a naprosté lidské hovado, což
doplnil výzvou spočívající v tom, že poškozeného je bezpodmínečně nutné najít a
po zásluze potrestat, přičemž slovo pátrání bylo z obou stran uvozeno obrázky
sekery. Na fotografii ministra zdravotnictví byl umístěn text týkající se
vyhlášeného pátrání a dále toho, že pokud někdo ví, na jaké adrese se poškozený
zdržuje, bude dovolatel rád za každou informaci. Dovolatel dále v komentářích
pod příspěvkem v reakci na sdělení jiných uživatelů ohledně toho, že si na
ministra zdravotnictví vezmou dlažební kostky, měl s tímto postupem vyjadřovat
souhlas sdělením, že „po dobrém to nepůjde“.
39. Svým charakterem je předmětný příspěvek adresný a míří proti
ministru zdravotnictví, kdy dovolatel reagoval na to, že dne 16. 8. 2021 byl
vládou České republiky schválen záměr vydat Mimořádné opatření Ministerstva
zdravotnictví České republiky, v jehož čele poškozený A. V., stojí a který
text opatření předložil, přičemž toto opatření bylo vyhotoveno s datem 16. 8.
2021 a upravovalo podmínky nástupu žáků do škol včetně používání ochranných
prostředků dýchacích cest v průběhu vyučování a jejich preventivní testování na
přítomnost nového koronaviru SARS-CoV-2 v těle. Projev měl charakter výroku
týkajícího se problematiky veřejného zájmu, byl zaměřen vůči konkrétní osobě a
byl vystaven na facebookovém profilu dovolatele. Podle nižších soudů projev
obviněného nelze v daných souvislostech vnímat pouze jako nesouhlas s přijatým
opatřením, ale již jako akt verbálního násilí. Předmětný projev se sice týkal
politika, který, jak již bylo zmíněno, musí snést větší kritiku své osoby, ale
i v tomto směru existují určité limity. I podle ESLP politik požívá ochrany
před výroky, jež mají za cíl stigmatizovat jeho osobu a jež mohou vyvolat
násilí a nenávist (rozsudek ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon,
Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, stížnost č. 21279/02 a 36448/02).
40. Jak již bylo výše uvedeno, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v
rozsudku ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 T 161/2021, učinil skutkový závěr, podle
něhož obviněný I. O. zveřejněním fotografie ministra zdravotnictví České
republiky A. V., (dále též jen „poškozený“) s textem obsahujícím vyhlášení
pátrání po jeho osobě a vyhledání jeho bydliště, uvozeným po stranách obrázky
sekyry, a to na svém veřejně přístupném facebookovém profilu, vyhrožoval
poškozenému ublížením na zdraví pro výkon jeho pravomoci úřední osoby (jako
ministr zdravotnictví předkládal návrh na přijetí mimořádných proticovidových
opatření), když se ani poté nijak nevymezil vůči nenávistným komentářům jiných
uživatelů facebooku, kteří v diskuzi reagovali na jeho příspěvek, ale naopak se
kladně vyslovil ohledně komentáře, že na poškozeného je třeba vzít dlažební
kostky s tím, že „po dobrém to nepůjde“ (srov. b. 6. až b. 8. rozsudku). S
tímto zjištěním se ztotožnil i Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, v
napadeném rozsudku (b. 9 - b.14.). Tímto jednáním rovněž jiné osoby veřejně
podněcoval ke spáchání trestného činu. Proto oba soudy tento skutek posoudily
jako přečiny vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku a podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku.
41. Úvahy soudů, na jejichž podkladě dospěly k výše uvedeným skutkovým
zjištěním, jež se odrazily v jimi učiněném právním posouzení skutku, nelze bez
dalšího akceptovat. Samotné vyhlášení pátrání po osobě a bydlišti poškozeného
(jeho bydliště zřejmě ani nebylo nijak utajovaným údajem), jakož i uvození
textu této výzvy postranními obrázky sekery nelze bez dalšího pokládat za
výhrůžku přinejmenším ublížením na zdraví. Je otázkou, na základě čeho soudy
dospěly k takovému závěru, aniž jej v tomto směru blíže zdůvodnily, když
samotný text výzvy neobsahuje pohrůžku vykonání násilí poškozenému. Stejně tak
je otázkou, k čemu konkrétně směřovala výzva obviněného, že poškozeného je
třeba „po zásluze potrestat“ a v čem takové potrestání mělo spočívat. Soudy tak
bez bližšího vysvětlení dospěly k závěru, že obviněný tím vyzýval ke způsobení
újmy na zdraví poškozenému A. V., a potažmo tak podněcoval ke spáchání
trestného činu. S ohledem na obecný obsah textu této výzvy je pak otázkou, zda
se vůbec mohlo jednat kupř. o výzvu ke způsobení škody na majetku obviněného
(zákon vyžaduje vyhrožování způsobením značné škody, tj. škody ve výši nejméně
1 000 000 Kč), a z jakých důvodů se nemohlo jednat pouze o podněcování ke
spáchání přestupku. V tomto směru nejsou úvahy soudů nijak přesvědčivé a je
třeba se na základě zjištěných skutečnosti se s těmito otázkami lépe vypořádat.
Pokud odvolací soud zdůraznil, že obviněný se nedistancoval od nenávistných
komentářů k jeho výzvě, zejména když akceptoval sdělení, že účastníci diskuze
vezmou na poškozeného dlažební kostky, s tím, že „po dobrém to nepůjde“, pak z
hlediska naplnění subjektivní stránky obviněnému přisouzených trestných činů
(zákon vyžaduje jejich spáchání minimálně v nepřímém úmyslu) se měl lépe
vypořádat s tím, zda jde o opomenutí ze strany obviněného ve smyslu § 112 tr.
zákoníku, spočívající v tom, že na tyto komentáře nereagoval a čím byla
založena jeho povinnost na ně reagovat, a jaký význam lze přikládat vyjádření
obviněného, že „po dobrém to nepůjde“.
42. K obdobné trestné činnosti se v poslední době Nejvyšší soud vyjádřil
např. v usnesení ze dne 24. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 233/2022 (uveřejněno pod č.
26/2022 Sb. rozh. tr.), kdy jako přečin podněcování k trestnému činu podle §
364 tr. zákoníku, bylo posouzeno jednání obviněného, který na veřejném
shromáždění občanů, konaném proti covidovým opatřením veřejně vybízel přítomné
(početný dav shromážděných osob) k tomu, aby politiky nebo zástupce samosprávy
fyzicky napadli (konkrétně, aby je našli a dali jim „do držky“). Přitom
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že ze způsobu projevu musí vyplývat dostatečné
vyjádření skutečností, z nichž jsou zřejmé znaky konkrétního trestného činu,
byť postačí i rozhodný kontext, z něhož je taková právní kvalifikace patrná.
Nepostačuje však, aby v takovém projevu byl spatřován jen přestupek. V
porovnání s nyní projednávanou věci je zřejmé, že se již jednalo o výzvu k
použití konkrétního fyzického násilí, navíc pronesenou před davem shromážděných
osob, což mohlo vyvolat bezprostřední reakci takto vyprovokovaných osob v
podobě uskutečnění fyzického násilí. O takovou situaci však v posuzované věci
nešlo.
43. Dále lze připomenout skutkový děj z výše již vícekrát citovaného
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, v níž
byla postoupena příslušnému správnímu orgánu k posouzení coby přestupku podle §
7 odst. 1 písm. c) zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, věc
obviněného, v níž byl obžalobou spatřován přečin podle § 364 tr. zákoníku,
jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 26. 4. 2019 v místě svého
bydliště, prostřednictvím svého osobního počítače úmyslně veřejně vystavil na
svém facebookovém profilu příspěvek ve znění: „Zeman je druhý Hitler a je nutné
ho podřezat jako svini… Debilní senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon
podepsat a je ho potřeba zabít též…Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako
přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. … Pokud se nelze dovolat jinak
práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezávat
hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou“. Z citovaného obsahu je zřejmé, že se
zde evidentně jednalo o daleko závažnější veřejně pronesenou výzvu k násilí
vůči prezidentu republiky pro výkon jeho pravomoci v legislativní oblasti,
výzvu, jež směřovala dokonce k usmrcení prezidenta republiky. Nejvyšší soud
zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce, když ve shodě s nižšími soudy
dospěl k závěru, že není potřeba vyvozovat trestní odpovědnost obviněného a že
postačí vyvození jeho případné odpovědnosti přestupkové. S výše citovanými
judikaturními závěry týkajícími se obdobné problematiky se odvolací soud bude
muset rovněž vypořádat.
44. Pokud odvolací soud znovu dospěje k závěru, že posuzovaný skutek
vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty obou, obviněnému přisouzených
trestných činů, tak i s ohledem na vypořádání se s dovolacími námitkami
obviněného a úvahami Nejvyššího soudu obsaženými v tomto rozhodnutí, se
odvolací soud bude zabývat též zásadou subsidiarity trestní represe (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, a ze dne
24. 7. 2022, sp. zn 8 Tdo 233/2022). Obecně platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a
je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu
spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se
jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat
nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a
jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní
represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima
ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného
činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného
činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou
škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním
posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož
je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §
39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové
podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“,
z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné
nebo nevhodné (č. 26/2013-I., II., III. Sb. rozh. tr.).
45. Je třeba připomenout, že pokud odvolací soud u obviněného I. O.
nedospěje k závěru o tom, že svým jednáním naplnil žádnou ze skutkových podstat
mu za vinu kladených trestných činů, resp. k závěru o nezbytnosti vyvození jeho
trestní odpovědnosti, avšak bude mít za to, že jeho jednání si žádá vyvození
odpovědnosti správní, tak může postoupit věc příslušnému správnímu orgánu,
skýtají-li výsledky provedeného dokazování dostatečný podklad pro závěr, že
jeho jednání, by mohlo být posouzeno jako přestupek.
46. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného byly z důvodů výše
rozvedených shledány právně relevantními, neboť dosud učiněné skutkové závěry
Krajského soudu v Brně (a předtím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou)
neumožňují ztotožnit se s tím, že jednání obviněného I. O. lze posoudit
toliko jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečin podněcování k trestnému činu podle § 364
tr. zákoníku. Proto po zjištění, že dovolání obviněného I. O. je
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť s ohledem na výše uvedené se
jeho možnostem nevymyká znovu projednat a rozhodnou o odvolání obviněného.
Úkolem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, jemuž se předmětná věc
vrací k dalšímu řízení, bude věc obviněného I. O. na základě jeho odvolání
znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající
rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu, včetně
respektování právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§
265s odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a
přikázání věci podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání,
neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu