8 Tdo 1601/2017-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o
dovolání obviněného V. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 355/2017, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T
81/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2017,
sp. zn. 3 T 81/2016, byl obviněný V. K. uznán vinným v bodě 1. přečinem
vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 2. a 3. přečiny maření úředního rozhodnutí a vykázání podle
§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle popsaných skutkových
zjištění dopustil tak, že
v bodě 1. v přesně nezjištěné době v období prosince roku 2015 v Č. B. či na
jiném přesně nezjištěném místě, při telefonátu do kanceláře č. 113 Matričního
úřadu Magistrátu města Č. B., nacházející se v budově Magistrátu města Č. B. na
adrese J., poté, co mu úřednice M. Ž., potvrdila, že nemůže řídit vozidlo z
důvodu dosažení dvanácti bodového hodnocení řidiče, a pozbyl tak řidičské
oprávnění, v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, vážně prohlásil do
telefonu „Mě to nezajímá, já jezdit budu, a tak tam přijedu a všechny Vás
postřílím“, když poté práskl s telefonem, což si úřednice vysvětlila tak, že
přijde do její kanceláře a svou výhrůžku splní, a takto u ní vzbudil důvodnou
obavu o život a zdraví,
dále dne 4. 1. 2016 v době okolo 9.30 hodin v Č. B. v budově Magistrátu města
Č. B., ve stejné kanceláři za přítomnosti pracovnice tohoto úřadu M. Ž. a
vedoucí oddělení Matričního úřadu J. K., prohlásil při úředním jednání, a to
zcela vážně na adresu policie: „Tak to mám vzít pistoli a zastřelit je?“,
v bodě 2. dne 18. 2. 2015 v době kolem 16.55 hodin v Č. B. na n. P. O. řídil
motorové vozidlo tov. zn. BMW 525 D 560 L, registrační značky …, černé barvy, a
s tímto vozidlem zaparkovaným při pravém okraji vozovky před Galerií Dvořák se
rozjel v době, když za ním jelo služební vozidlo Policie České republiky,
směrem doleva k hotelu Zvon, kde byl pomocí technického zařízení na služebním
vozidle Policie České republiky zastaven a podroben silniční kontrole,
dále dne 20. 2. 2015 v době kolem 13.45 hodin v Č. B., v ulici R., směrem k
ulici N. řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW 525 D 560 L, registrační značky …,
černé barvy, když byl hlídkou Policie České republiky před domem č. p. …, na
zastávce MHD J. zastaven a podroben silniční kontrole,
ačkoli mu bylo dříve v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004
Sb., správní řád, doručeno oznámení Magistrátu města České Budějovice ze dne
23. 6. 2014, č. j. MAU/18306/2014, o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení
a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění,
přičemž rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 20. 11. 2014, č. j. MAU/18306/2014-18, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí veškerých podaných
námitek proti záznamům bodů v registru řidičů, které mu bylo rovněž doručeno a
nabylo právní moci dne 23. 12. 2014, pozbyl řidičské oprávnění ke dni 30. 12. 2014,
3. dne 25. 11. 2015 v době kolem 17.30 hodin po hlavní komunikaci číslo 39, I. třídy, od obce K. směrem na Č. K., řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW 523,
registrační značky …, bílé barvy, kdy nedaleko za mostem přes železniční trať
ve směru na Č. K.
odstavil toto vozidlo pro technickou závadu a na místě jej
následně kontrolovala hlídka Policie České republiky,
ačkoli mu bylo dříve v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004
Sb., správní řád, doručeno oznámení Magistrátu města České Budějovice ze dne
23. 6. 2014, č. j. MAU/18306/2014, o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení
a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění,
přičemž rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 20. 11. 2014, č. j. MAU/18306/2014-18, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí veškerých podaných
námitek proti záznamům bodů v registru řidičů, které mu bylo rovněž doručeno a
nabylo právní moci dne 23. 12. 2014, pozbyl řidičské oprávnění ke dni 30. 12. 2014.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 326 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze
dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 355/2017, odvolání obviněného podané proti shora
uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím obhájce na podkladě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v
němž ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně vytýkal nesoulad mezi
soudem učiněnými zjištěními a právními závěry, protože nebylo zjištěno slovní
prohlášení, které měl pronést a z jehož citace by bylo možné výhrůžku, o niž se
mělo jednat, posuzovat. Navíc šlo o dvě samostatné výhrůžky, které nebyly
zaměřeny vůči téže úřední osobě, neboť v prvém případě při nedatovaném
telefonickém rozhovoru měla výhrůžka směřovat vůči pracovnicím Magistrátu Č.
B., v druhém případě proti policii. Obviněný vůči svědkyni M. Ž., která
uvedenou záležitost reprodukovala, vznesl výhrady, protože si nepamatovala
datum, kdy k telefonátu došlo, telefonní hovor nikde nezaznamenala ani
neoznámila nadřízenému. Obdobně uváděl nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně J.
K., s tím, že žádná z dotčených žen neučinila nezbytné opatření, a to ani poté,
kdy s obviněným přímo opakovaně věc konzultovaly v kanceláři magistrátu. Dne
25. 11. 2015 mu byl odňat řidičský průkaz, a proto jednal jak se správním
orgánem, tak s Policií České republiky, přičemž mimo žalovaných případů ani při
žádném jednání nebyl agresivní a nikomu nevyhrožoval.
5. Protože nebyly řádně zjištěny slovní výroky, které měl pronést, není
známa citace, z níž by bylo možno dovodit, zda se jednalo o výhrůžku, která
byla schopna vyvolat obavu ze splnění slovních vyjádření, jak svědkyně M. Ž. i
E. Z. uvedly, a ovlivnit je v jejich úředním postupu.
6. K činu ze dne 4. 1. 2016 obviněný vznesl obdobné výhrady jak o
nevěrohodnosti svědkyň, které o obsahu výhrůžky vypovídaly, tak i o
nedostatečném objasnění jejího obsahu, navíc, že byla vytržena z kontextu, v
němž měla být pronesena, když jde o o větu tázací, kterou lze jen těžko někomu
vyhrožovat. I kdyby tuto větu pronesl, nemohla podle něj být nátlakem na výkon
pravomoci policistů, neboť v projednávaném správním případě policie již nemohla
cokoli činit, o čemž byl již v předchozí době odsouzený řádně poučen. Ani tato
výhrůžka však nemohla vyvolat obecně obavu, že proti policii při kontrole
použije pistoli, když ani odpovědná vedoucí J. K., ani kdokoli jiný
neinformoval okamžitě příslušné policejní orgány, pouze následně jmenované
pracovnice magistrátu zpracovaly trestní oznámení.
7. Obviněný dále k činu pod bodem 1. uvedl, že se od 25. 11. 2015, kdy
mu byl odňat policií řidičský průkaz, domáhal nápravy s tím, že se považoval za
nespravedlivě postiženého. Byl přitom opakovaně posílán pracovnicemi úřadu na
policii a odtud zpět na úřad města, aniž by se cokoli vyřídilo. Pokud se svým
otcem dne 4. 1. 2016 navštívili nejprve kancelář svědkyně M. Ž. a odtud odešli
k její nadřízené, muselo být všem pracovnicím jasné, že si bude stěžovat. Soudy
však objektivně nevyhodnotily uváděné skutečnosti jím a jeho otcem, který navíc
slyšel před vstupem do jednací kanceláře výrok „co tu ti šupáci v montérkách
zase chtějí“. Obviněný proto vyvodil, že nejde o pouhé rozdíly v hodnocení
důkazů nalézacím soudem, nýbrž o zásadní nesoulad mezi soudem učiněnými
zjištěními na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.
8. K činům pod body 2. a 3. rozsudku obviněný poukázal na to, že
přestože řídil ve třech případech vozidlo, ačkoli měl vzhledem k dosažení
dvanácti bodů odňato řidičské oprávnění, neměly být tyto činy posuzovány jako
trestné jednání. Rozhodnutí o tom, že nesmí řídit dále motorová vozidla všeho
druhu, neboť dosáhl předepsaného počtu bodů, řádně obdržel, a převzal i
rozhodnutí o zamítnutí jím podaných námitek. Vzhledem k tomu, že v průběhu
řízení o bodovém hodnocení celému procesu nerozuměl, zvolil si pro toto správní
řízení advokáta. Byl přesvědčen, že řídí oprávněně, neboť skutečnost, pro
kterou mu byly přidělovány body, fakticky neexistovala. Uvedl, že až do
rozhodnutí nalézacího soudu v tomto trestním řízení nebylo ve správním řízení
rozhodnuto, a později bylo rozhodnuto pouze formálním postupem. Jeho aktivita
směřovala především proti tomu, aby vyvrátil důvody pro odnětí řidičského
oprávnění, a proto vydaná rozhodnutí dále právně napadal, protože při
kontrolách prováděných policisty, včetně uváděných skutků, až na poslední
kontrolu u Č. K. mu nikdy nebylo jednoznačně sděleno, že řídit nesmí, a také mu
nebyl odebrán řidičský průkaz. Byl tedy přesvědčen, že pokud i nadále řídí,
žádného trestného jednání se nedopouští. Proto v činech pod body 2. a 3. není
možné spatřovat úmyslné zavinění, a to ani v úmyslu nepřímém.
9. Ve vztahu k těmto činům obviněný brojil i proti tomu, že nebylo soudy
respektováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní
represe, neboť se dopustil přestupků, které byly formálně právně uznány, když i
on je akceptoval a podepsal, čímž došlo ke zkrácenému správnímu řízení, proti
němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Pokud by toto neučinil, věc by byla
projednávána ve správním řízení. Obviněný uvedl své výhrady zejména k přestupku
spočívajícímu v tom, že nebyl připoután, protože nepředložil lékařské
potvrzení, které při kontrole policií neměl u sebe. Ve správním řízení by se
však prokázalo, že potvrzení bylo založeno ve správním spisu, protože
obviněnému tato potvrzení byla na dané období lékařem řádně vystavena a on byl
oprávněn řídit vozidlo bez připoutání. Kdyby tyto přestupky ve zkráceném řízení
nabyly pro neuplatnění obhajoby právní moci, je nutné konstatovat, že se jedná
pouze o formální naplnění přestupku, protože k činu, v němž byl spatřován,
nedošlo, když nenastala situace, která vyvolala udělení posledních bodů do
celkového počtu dvanácti. Fakticky proto nebyl důvod pro odebrání řidičského
oprávnění.
10. Obviněný též k přečinům podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jimiž byl v bodech 2., 3. uznán vinným, namítal, že jejich příčinou bylo
získání dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidiče, což je však jen formální
závěr, neboť mu byly připsány i přesto, že přestupek, který k vybodování vedl,
nespáchal. Nešlo o jednání, které by jej jako řidiče činilo nebezpečným pro
silniční provoz a nejednal proti účelu, pro který byl předpis o vybodování
řidičů vydán. S ohledem na tvrzené obviněný nemohl narušit objekt žalovaného
přečinu spočívající v zájmu na řádném výkonu rozhodnutí orgánu veřejné moci,
protože jeho podstatou nemůže být prosazování jakéhokoli rozhodnutí státního
orgánu, byť je formálně pravomocné.
11. Námitky obviněný soustředil i proti usnesení odvolacího soudu, a
spatřoval je mimo jiné i v tom, že bez dalšího posuzování významných
skutečností převzal hodnocení důkazů, tvrzení a závěry nalézacího soudu a jen
formalisticky uzavřel, že pokud by bylo rozhodnutí o záznamu dvanácti bodů
zrušeno, zakládalo by postup pro zproštění dovolatele, k čemuž však nedošlo
proto, že přestupce postupem na místě, když akceptoval svým podpisem blokovou
pokutu, se opravných prostředků vzdal. Tímto konstatováním odvolací soud pouze
uzavřel bezvýchodný kruh, proti kterému dovolatel opakovaně brojil.
12. Ze všech takto rozvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 355/2017, i
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 T
81/2016, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých
Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis
dovolání obviněného zaslán k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř., ho označil
za obsahově shodné s postoji obviněného v dosavadním řízení i jeho odvolacími
námitkami, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud. Ve vztahu k
výhradám proti bodu 1. poukázal na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním a
provedenému dokazování, jež nelze pod tvrzený ani jiný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 tr. ř. podřadit. K obsahu vznesených výhrůžek a tomu, že nemohly
vyvolat jakoukoliv obavu o život či zdraví, dovolateli oponoval, protože
způsob, jakým byly konkrétní věty proneseny, obsahují zdůraznění povahy takové
pohrůžky. Zmínil, že tázací větou se nutí reagovat a „nezůstat stranou“ vyřčené
hrozby, a to i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp.
zn. 3 Tdo 754/2015, sp. zn. 7 Tdo 1165/2010 a sp. zn. 3 Tdo 925/2015, podle
nichž jsou pohrůžky zastřelením obecně způsobilé vyvolat obavu o život či
zdraví a škodlivost takového jednání je zásadně dána.
14. Ve výhradách proti bodu 2. rozsudku státní zástupce spatřoval
konstatovaná tvrzení právním omylem ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku, jehož
se však obviněný mohl vyvarovat. Zdůraznil, že obviněnému byla rozhodnutí o
tom, že dále nesmí řídit motorová vozidla, řádně doručena, a proto mu muselo
být zřejmé, že tato vozidla skutečně řídit nesmí, když navíc doručení a znalost
obsahu předmětných rozhodnutí v dovolání nikterak nezpochybnil. Státní zástupce
připomenul rozhodnutí č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož je soud povinen zjišťovat toliko, zda je mařené rozhodnutí vykonatelné a
případně i pravomocné. V trestním řízení tedy nemůže soud posuzovat zákonnost
ani účelnost mařených rozhodnutí.
15. K namítané nedostatečné škodlivosti posuzovaného jednání ve smyslu §
12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce poukázal na stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a na související judikaturu Ústavního soudu. Ze všech hledisek
tam rozvedených, jakož i okolností, za nichž byly činy v této věci spáchány,
16. Protože dovolání bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny
v § 265b tr. ř. a dílem je zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku
je správné, státní zástupce navrhl proto, aby bylo jako celek odmítnuto podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost a formální podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Obviněný dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení, a proto na jeho podkladě lze zásadně
vytýkat vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
20. Označený důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů,
aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích
spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
21. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Podkladem pro posouzení správnosti
právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný
soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu
např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003,
sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30.
10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
22. Takto obecné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je třeba vykládat i v souladu s principy práva na spravedlivý proces
v oblasti dokazování, neboť v případě, kdy je porušení spravedlivého procesu
namítáno, je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy
povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný
důvod má opodstatnění a je v tomto směru relevantním dovolacím důvodem [srov.
stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST
38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o
výjimku ze shora vymezených obecných principů zásadně představovanou zjištěním
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci
[srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a
nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU
407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného
odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů,
apod. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS
215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N
34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U
1/32 SbNU 451)].
23. Obviněný tento dovolací důvod s ohledem na shora vymezená kritéria
nenaplnil v části, v níž vytýkal nesprávné posouzení věrohodnosti svědkyň M.
Ž., E. Z. a J. K., že soud v jeho neprospěch posuzoval výpověď otce, či
poukazoval na nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Těmito námitkami se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch. Protože jde o výhrady netýkající se hmotněprávního posouzení skutku
ani jiného hmotněprávního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného
z jejich podnětu přezkoumávat. Zabýval se však i přesto tím, zda z hledisek jím
namítaných nedostatků v procesním postupu soudů nižších stupňů nedošlo k
porušení zásad spravedlivého procesu, což by mohlo nastat zásadně jen tehdy,
jestliže by dospěl k názoru, že skutečně k extrémnímu pochybení došlo a že
proces ve svém komplexu byl vskutku nespravedlivý.
24. Nejvyšší soud však žádné pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané
věci nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci
rozhodující soudy se případem podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí
zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlily. Lze
konstatovat, že podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování
řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V této souvislosti
nelze přehlédnout, že obviněný v dovolání zásadně opakoval námitky vznesené v
průběhu řízení před soudy nižších stupňů a polemizoval s právními závěry, ke
kterým tyto soudy došly a jež v přezkoumávaných rozhodnutích již s potřebnou
péčí vysvětlily. Poukázat je vhodné zejména na strany 4 až 8 rozsudku soudu
prvního stupně, který provedl všechny potřebné důkazy, zejména vyslechl svědky,
proti nimž obviněný v dovolání brojil. Posuzoval věrohodnost svědkyně M. Ž.,
která byla účastna obou obviněnému za vinu kladeným trestným jednáním popsaným
pod bodem 1., a podrobně rozvedla souvislosti, za nichž jí nebo policii bylo
obviněným vyhrožováno. Tato svědkyně vysvětlila všechny souvislosti i své
myšlenkové pochody a postoje. Obdobně soud vyslechl i svědkyni J. K. a E. Z. a
další svědky, včetně otce obviněného, a v odůvodnění vyložil, s jakými důvody a
na základě jakých úvah učinil závěry ve vztahu k věrohodnosti jimi uváděných
skutečností. Soud provedl i listinné důkazy, jež rovněž posuzoval způsobem,
který v odůvodnění vyložil. Lze shrnout, že ani odvolací soud neshledal žádné
důvody pro jiné hodnocení důkazů, než jak to učinil soud prvního stupně, jenž
vycházel při zjišťování skutkového stavu především z výpovědí jednotlivých
svědků. Pokud jde o určité odchylky ve výpovědích, jedná se vzhledem k celku o
méně podstatné okolnosti, když svědci nemuseli těmto pro ně okrajovým
záležitostem připisovat takovou důležitost, jakou jim přikládala obhajoba.
25. K takto provedenému dokazování Nejvyšší soud shledal, že soudy v
potřebném rozsahu zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti. Podle obsahu spisu i
způsobu, jak v odůvodnění svých rozhodnutí jednotlivé skutečnosti posuzovaly,
je zřejmé, že se s konkrétními ve věci provedenými důkazními prostředky
vypořádaly způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. V rámci dokazování soud
prvního stupně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k
rozhodnutí o vině obviněné, a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06).
26. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v procesní stránce
přezkoumávané věci nedostatky, které by svědčily o extrémním nesouladu a nebo o
porušení zásad spravedlivého procesu, a proto mohl na podkladě skutkových
zjištění, jež soudy učinily, posuzovat správnost právních závěrů.
IV. K výhradám proti nesprávnému právnímu posouzení věci
27. Obviněný vůči právnímu posouzení jemu za vinu kladených činů
vytýkal nesprávné právní posouzení u přečinu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku v bodě 1. a u přečinů podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v bodě
2. a 3., že provedeným dokazováním nebylo objasněno, zda došlo k naplnění všech
znaků těchto skutkových podstat, a proto je třeba k jednotlivým výhradám
obviněného uvést následující:
a) K přečinu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
28. Přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením,
ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední
osoby. Obviněný vůči němu vytýkal, že činem kladným mu za vinu jej nenaplnil,
protože šlo o jednání, které nebylo způsobilé vzbudit v pracovnicích Magistrátu
města Č. B. důvodnou obavu o jejich zdraví nebo život, neboť použil větu
tázací, která nemůže ze své podstaty být výhrůžkou, a že jeho jednání směřovalo
proti policistům, kteří nebyli tomuto jednání vůbec přítomni. Tyto námitky
nejsou důvodné.
29. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního
stupně shledal, že dotčené úřednice jednání obviněného nebraly na lehkou váhu,
a to i přesto, že nemohly vědět, zda obviněný své výhrůžky uskuteční či nikoli.
Navíc šlo o hrozby střelnou zbraní, a proto je považovaly za závažné, což je
vedlo k tomu, že se rozhodly jednání obviněného oznámit na policii. Důvodem
podání trestního oznámení tedy nebyla snaha úřednic zakrýt svůj nesprávný
úřední postup, jak naznačoval obviněný, ale právě jejich obava z možné
realizace opakovaných výhrůžek použitím střelné zbraně obviněným. U obviněného
se přitom nejednalo o zkratkovité jednání, ale o chování, které vycházelo z
konkrétní příčiny, a navíc bylo opakované. Mělo povahu cílené snahy domoci se
zvratu v úředním postupu, proti němuž obviněný soustavně brojil se záměrem
dosáhnout vyhovění žádosti o vrácení řidičského průkazu.
30. Nejvyšší soud uvedené úvahy soudů obou stupňů považuje s ohledem na
učiněná skutková zjištění za správné, a ztotožnil se s nimi v tom, že obviněný
podle popsaných skutkových zjištění znaky uvedeného přečinu naplnil jak po
stránce objektivní, tak i subjektivní.
31. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že skutek v bodě 1. spočíval ve dvou
fázích, když obviněný nejprve telefonicky vyhrožoval úřednici Matričního úřadu
Magistrátu města Č. B. M. Ž., že „já tam přijedu a všechny vás postřílím“, a
podruhé osobně za přítomnosti svého otce v budově Magistrátu města Č. B. též ve
vztahu ke stejné pracovnici tohoto úřadu i vedoucí oddělení J. K. přímo
nevyhrožoval jim, ale na adresu policie slovy „Tak to mám vzít pistoli a
zastřelit je?“.
32. Takto pronesené výhrůžky mají povahu znaku „jinému vyhrožuje
usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody“, protože tento
znak je obecně naplněn, byla-li taková výhrůžka vážně pronesena v úmyslu
působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro takový výkon. Přitom není
rozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v
konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího
uskutečnění [srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994, sp. zn.
7 To 322/94 (uveřejněné pod č. 37/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Z obviněným pronesených slov není pochyb o tom, že byly míněny
vážně a byly proneseny za konkrétních souvislostí a takovým způsobem, který byl
schopen vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval.
33. V tomto kontextu je totiž třeba zvažovat zejména okolnosti, za nichž
k činu obviněného došlo, neboť se jednalo o vyústění jeho problémů v rámci
dopravních přestupků, kde M. Ž. byla pracovnicí magistrátu, a tedy úřední
osobou ve správní věci tzv. vybodování obviněného. Obviněný obdržel oznámení o
dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení ze dne 23. 6. 2014. V něm mu bylo
mimo jiné podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“) sděleno, že tímto oznámením
pozbývá řidičské oprávnění. Námitky obviněného podané proti němu byly usnesením
Magistrátu města České Budějovice, Matriční úřad, oddělení ŘP ze dne 20. 11.
2014, sp. zn. MAU/18306/2014 Zi, zamítnuty, resp. bylo rozhodnuto, že veškeré
podané námitky proti záznamu bodů v registru řidičů ze dne 20. 6. 2014, 13. 6.
2014 a 27. 3. 2014 se zamítají jako neodůvodněné a provedený záznam dvanácti
bodů ke dni 20. 6. 2014 byl potvrzen (č. l. 82 až 85). Obviněný však byl dne
25. 11. 2015 v rámci silniční kontroly přistižen při řízení osobního motorového
vozidla (ačkoli již k 30. 12. 2014 pozbyl řidičské oprávnění), a proto mu byl
policejní hlídkou fakticky zadržen řidičský průkaz (č. l. 71).
34. Pokud se obviněný v prosinci 2014 a v lednu 2015 dostavil na
Magistrát města Č. B., Matriční úřad, nečinil tak bezdůvodně, ale v reakci na
takto uloženou sankci, jíž se odmítal podrobit. M. Ž. byla úřednicí Matričního
úřadu Magistrátu města Č. B., která dne 23. 9. 2014 vyhotovila a obviněnému
zaslala vyrozumění pod sp. zn. MAU/18306/2014 Zi ve smyslu § 65 odst. 2
správního řádu. Proto, pokud obviněný na její adresu uvedené výhrůžky
telefonicky a v její kanceláři i osobně vůči policii vznesl, činil tak zcela
záměrně ve snaze působit na výkon pravomoci této úřednice. Tato reakce byla
projevem nevole obviněného podrobit se úřednímu rozhodnutí a úředním postupům,
jež vyústily nejen v zákaz řízení motorových vozidel, ale následně, když je
obviněný i poté, co věděl, že řídit již nesmí, porušoval, ve fyzické odebrání
řidičského průkazu, který obviněný do té doby (25. 11. 2015) stále měl k
dispozici.
35. Z toho plyne, že obviněným pronášené výhrůžky byly prostředkem
působení na výkon pravomoci úřední osoby (srov. tzv. právní větu výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž je patrné, že obviněný jednal způsobem,
který vzbuzoval dojem vážnosti projevu, neboť M. Ž. se stala činem obviněného
ohrožena dvakrát, a jak sama uvedla, její obava z obviněného nabyla na významu
zejména po druhém jeho útoku, kdy slovně v její přítomnosti výhrůžky zabitím
směřoval proti policistům. Pokud jde o povahu újmy, jíž obviněný hrozil v obou
případech bodu 1., nebylo nutné, aby taková újma nastala bezprostředně, a proto
pro naplnění uvedeného pojmu postačovalo, že obviněný užitými výhrůžkami hrozil
jednáním, které se mělo teprve uskutečnit, tedy jednáním se vzdálenými následky
[srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001
(uveřejněný pod č. TR NS 8/2001-T 226)]. Rovněž je třeba zmínit, že obviněný
vyhrožoval jednak tím, že by mohl vzít pistoli a zastřelit (policisty), a
jednak tím, že všechny (na úřadě) postřílí. V obou případech se jednalo o
takovou formu výhrůžky, která představovala buď těžkou újmou na zdraví či
dokonce fyzickou likvidaci [§ 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
36. K námitkám obviněného je tak třeba uvést, že za jednání cílené proti
výkonu pravomoci úřední osoby je třeba považovat i jeho jednání ze dne 4. 1.
2016, v jehož rámci na Matričním úřadě Magistrátu města Č. B. adresoval
výhrůžky příslušníkům Policie České republiky, kteří sice nebyli v danou chvíli
na místě přítomni, což předmětná skutková podstata ani nevyžaduje, avšak byli
úředními osobami činnými v jeho věci, neboť právě v rámci jejich kontroly byl
opakovaně přistižen při řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, a
byli to rovněž policisté, kdo mu dne 25. 11. 2015 fyzicky zadrželi a odebrali
řidičský průkaz a vedli s ním zkrácené správní řízení (tzv. blokové řízení) o
udělení pokuty a bodů v bodovém hodnocení řidiče. Nadto je třeba mít na paměti
shora uvedené příčiny, pro které k činům obviněného došlo, protože i výhrůžka
dne 4. 1. 2015 byla cílena zejména na úřednice magistrátu a výhrůžná slova, byť
v otázce a mířena vůči policii, měla za účel zastrašit v té době úřednice
přítomné v kanceláři, kde policisté přítomni nebyli, avšak s jejichž činností
nesouhlasný postoj obviněného souvisel. Celkově tato obviněným vytvořená
situace měla výhrůžný a zastrašující charakter.
37. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný
jednáním popsaným v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tj.
jak po objektivní, tak po subjektivní, naplnil znaky skutkové podstaty přečinu
vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, a proto námitky proti této části přezkoumávaných rozhodnutí považoval
za nedůvodné.
b) K přečinům podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
38. Obviněný výhradami proti přečinům podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku v bodech 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně, zpochybňoval důvodnost
tohoto právního posouzení, avšak s tím, že zásadně brojil proti postupu, který
vedl k udělení posledních bodů při spáchání konkrétního přestupku. V dovolání
obviněný namítal nesprávnost závěru o tom, že došlo k přestupku v blokovém
řízení, a tento závěr považoval za nespravedlivý. Od tohoto závěru odvozoval
nespravedlivost celého správního postupu, který vyvrcholil tím, že byl odsouzen
za přečiny, jež podle něj z uvedených důvodů nedosahují takového stupně
společenské škodlivosti, aby na ně bylo nutné užít prostředky trestního práva.
39. K námitkám obviněného, jimiž se snažil zpochybnit výsledky postupu
správních orgánů v přestupkovém řízení, a v dovolání poukazoval na okolnosti,
za nichž došlo k přestupku, který vedl k udělení dvanácti bodů, je třeba uvést,
že tyto námitky v dovolání, které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž bylo zamítnuto odvolání prosti rozsudku, jímž byl obviněný odsouzen za
přečiny podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze připustit. Takové
námitky nemají v dovolání žádné opodstatnění a Nejvyšší soud nemůže věcnou
správnost rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat. V řízení vedeném pro přečin
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat, zda je rozhodnutí soudu
nebo jiného orgánu veřejné moci, jehož výkon obviněný mařil nebo ztěžoval,
vykonatelné, a jestliže to zákon vyžaduje, i pravomocné. Orgán činný v trestním
řízení musí proto jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. posoudit,
zda a kdy oznámení správního orgánu o provedení záznamu bodů, kterým řidič
dosáhl celkového počtu dvanácti bodů, a výzva k odevzdání řidičského průkazu
podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., považované za rozhodnutí podle §
337 odst. 1 tr. zákoníku [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (uveřejněné pod č. 1/2011-II. Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)], nabylo právní moci. V případě tzv. fikce
doručení je povinností orgánu činného v trestním řízení prověřit, zda
skutečnosti, na nichž byl závěr o fikci doručení předmětného rozhodnutí
správním orgánem založen, odpovídají správním řádem předepsaným pravidlům pro
doručování [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo
951/2012 (uveřejněné pod č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
40. S ohledem na tato kritéria v přezkoumávané věci není pochyb o tom,
že obviněnému bylo doručeno dne 19. 7. 2014 Magistrátem města České Budějovice
vydané Oznámení o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení a výzva k
odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění dne 23. 6.
2014, v němž mu bylo mimo jiné podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.
sděleno, že tímto oznámením pozbývá řidičské oprávnění. Obviněný proti tomuto
oznámení podal námitky, jimž nebylo vyhověno a byly usnesením Magistrátu města
České Budějovice, Matriční úřad, oddělení ŘP ze dne 20. 11. 2014, sp. zn.
MAU/18306/2014 Zi, zamítnuty (viz bod 33.), čímž byl provedený záznam dvanácti
bodů ke dni 20. 6. 2014 potvrzen, a toto rozhodnutí bylo obviněnému doručeno
dne 5. 12. 2014 (č. l. 82 až 85). Obviněný tedy pozbyl řidičské oprávnění dne
30. 12. 2014 (srov. též stranu 8 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný
doznal, že ve dnech 18. 2. a 20. 2. 2015 a dále dne 25. 11. 2015 řídil za
zjištěných podmínek motorové vozidlo, jak soudy zjistily, a rovněž nevznášel
námitky proti tomu, že mu rozhodnutí správních orgánů v prvním i druhém stupni
řízení o odnětí řidičského oprávnění k datu 30. 12. 2014 byla řádně doručena, o
čemž svědčí i doručenky založené ve fotokopiích na č. l. 75 a 86 spisu, a tudíž
byl řádně seznámen i s jejich obsahem.
41. Ze všech těchto poznatků plyne, že soudy uvedené skutečnosti
vztahující se k právní moci, tedy to, zda obviněnému bylo předmětné oznámení
řádně doručeno, zkoumaly a s uvedenými zjištěními se dostatečně vypořádaly.
Proto lze učinit závěr, že obviněný byl povinen předmětné rozhodnutí
respektovat (státním zástupcem nejvyššího státního zastupitelství v písemném
vyjádření k tomuto dovolání uvedená úvaha o právním omylu podle § 19 tr.
zákoníku zde není namístě). Obsahová podstata těchto rozhodnutí, tj. to, za
jaké přestupky k vybodování došlo, není významná pro posouzení této z podnětu
podaného dovolání projednávané věci, a to ani pro závěr o tom, zda je v
konkrétním případě vhodné aplikovat subsidiaritu trestní represe uvedenou v §
12 odst. 2 tr. zákoníku.
42. K té je třeba v obecném smyslu vhodné uvést, že trestným činem je
takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy
platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za
jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů
korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky
s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost
materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe
vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je
třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních
institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není
zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem
„ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde
jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č.
26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
43. Na podkladě těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, za
nichž došlo k činům popsaným v bodech 2. a 3., v nichž byly shledány dva
přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku. Je třeba zmínit, že se tohoto přečinu dopustí ten, kdo maří
nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci
tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro
kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo
pro kterou takové oprávnění pozbyl.
44. Pokud se obviněný bránil tím, že jako osoba bez právního vzdělání
zcela nechápal smysl, dopady a důsledky z konkrétních rozhodnutí pramenící,
nelze se s takovou obhajobou, jak vysvětlily již v přezkoumávaných rozhodnutích
soudy obou stupňů, ztotožnit, protože obviněný byl o tom, že nesmí řídit
motorová vozidla, protože řidičské oprávnění pozbyl, opakovaně poučován. Obsah
tohoto poučení byl zcela jasně formulován. Jednak se tak stalo v Oznámení o
dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení ze dne 23. 6. 2014, které mimo jiné
obsahuje i výzvu k odevzdání řidičského průkazu, kterou však obviněný
nerespektoval, přestože byl poučen, že ke dni 20. 6. 2014 „dosáhl celkového
počtu 12 bodů“, a je proto vyzýván „k odevzdání řidičského průkazu uvedenému úřadu nejpozději do 5 pracovních dnů
ode dne doručení tohoto oznámení. Současně Vám sdělujeme, že uplynutím 5
pracovních dnů ode dne, v němž Vám bylo toto oznámení doručeno, pozbýváte
řidičského oprávnění (§ 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.)“. Obdobného
poučení se obviněnému dostalo v rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze
dne 20. 11. 2014 na č. l. 85 je uvedeno, že „Vzhledem k tomu, že podle § 123f
odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. došlo k přerušení běhu lhůt stanovených v § 123c
odst. 3 zák. 361/2000 Sb. do doby, než rozhodnutí o zamítnutí námitek nabude
právní moci, pozbývá účastník řízení uplynutím 1 pracovního dne ode dne nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí řidičského oprávnění a je povinen odevzdat
řidičský průkaz a je povinen odevzdat řidičský průkaz na Magistrátu města České
Budějovice,…“.
45. Z obsahu předmětných rozhodnutí je zřejmé, že obviněný byl v souladu
se zákonem dostatečně jasně a srozumitelně informován o právních důsledcích
vybodování řidiče, a věděl tedy, že řídit motorové vozidlo nesmí, neboť byl
povinen řidičský průkaz odevzdat, což však neučinil. Ten mu byl odebrán až
tehdy, když mu v rámci policejní kontroly dne 25. 11. 2015 byl zadržen, a to v
návaznosti na čin popsaný v bodě 3. rozsudku (srov. též č. l. 70 až 71). V
souladu se zákonem bylo shledáno, že obviněný obdržel body do bodového
hodnocení řidiče, které ve svém součtu (obviněný byl osobou opakovaně se
dopouštějící přestupků na úseku silniční dopravy) vedly k jeho tzv. vybodování
a odnětí řidičského oprávnění. Pokud tato rozhodnutí obviněný opakovaně
nerespektoval, dopustil se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se všemi důsledky z něj
plynoucími [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (uveřejněné pod č. 1/2011-II. Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
46. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, je zřejmé, že právě
frekvence, s níž obviněný řídil motorové vozidlo, ač tak neměl činit, vede k
závěru o vyšší škodlivosti jeho jednání právě na úseku dopravy, kde je nezbytný
respekt a odpovědnost každého z jeho účastníků. Obviněný se však veškerým svým
jednáním, pro které je v této věci odsuzován, ukázal jako osoba, která se
odmítá podrobit autoritě, a ve své domýšlivosti volil různé, mimo zákonných i
zcela protiprávní prostředky k tomu, aby nutnost podřídit se rozhodnutí orgánu
veřejné moci oddálil nebo se mu zcela vyhnul. Posuzované činy jsou škodlivým
jevem, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních
předpisů, např. přestupkového zákona a jím stanovených nástrojů k odstranění
vadného stavu, neboť je nelze tolerovat a je zcela namístě trestní represe, již
je třeba důsledně uplatňovat.
V. Závěr
47. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní
věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněným
vytýkané nedostatky, dovolání obviněného posoudil coby celek jako nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a
příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu