4 Tdo 140/2025-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. N., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 4 To 84/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 51/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. K Okresnímu soudu v Litoměřicích byly ve dnech 21. 4. 2022 a 31. 5. 2022 podány týmž státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích dvě obžaloby na obviněného J. N.. První pro přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku a druhá pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 T 51/2022, podle § 23 odst. 3 tr. ř. spojil obě věci ke společnému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 24. 10. 2022, č. j. 6 T 51/2022-177, pak obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obou obžalob zprostil, protože dospěl k závěru, že v žalobních návrzích označené skutky nejsou trestnými činy. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 4 To 390/2022, zrušil zprošťující výrok týkající se skutku pod bodem II právně v obžalobě posouzenému jako přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku a soudu prvního stupně uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 6 T 51/2022, uznal obviněného J. N. vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku a podle § 405 tr. zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody na 15 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let.
3. Popis skutku z výroku o vině lze shrnout tak, že obviněný celkem osmi útoky v době od 25. 2. do 15. 3. 2022 prostřednictvím mobilního telefonu živě vysílal na veřejně dostupné části jeho profilu na sociální síti Facebook videa, ve kterých se opakovaně zastával rozhodnutí prezidenta Ruské federace Putina podniknout ozbrojenou invazi na území Ukrajiny, která byla zahájena dne 24. 2. 2022, a vyjadřoval lítost nad tím, že tato invaze nepokračovala až na území Slovenska a České republiky, přičemž tvrdil, že média jsou zmanipulovaná a poskytují lživé informace o útocích ruských vojáků na školky nebo nemocnice, čímž vyvolávají paniku u civilního obyvatelstva, zatímco ruská vojska fakticky jen osvobozují Ukrajinu, která je prosáklá ultrapravicovou fašistickou ideologií, od teroristů a fašistů, kteří zabíjejí vlastní lidi. Útoky na civilní obyvatelstvo vysvětloval tím, že nebyly v plánu agresorů a jsou jen důsledkem toho, že fašistické vedení Ukrajiny své občany postavilo jako štít proti ruským vojákům. Současně nabádal ostatní, aby se semkli a přiměli naši vládu k odmítnutí podpory Ukrajině v tomto konfliktu, protože jinak Putin proti nám tvrdě zakročí. Podle něj ten čas už nastal a není namístě čekat, až tady „vletí nějací čmoudi a začnou znásilňovat naše ženy, matky, dcery“. Tato prohlášení učinil, přestože byl vzhledem k široké mediální publicitě věnované této invazi obeznámen s tím, že o použití síly nerozhodla Rada bezpečnosti, že Ruská federace nebyla předtím vojensky Ukrajinou napadena a ani jí takové napadení nehrozilo a že jde o vojenskou agresi, která je v rozporu s mezinárodním právem a kterou odsoudili čelní představitelé České republiky i většiny členských států Evropské unie, Spojeného království Velké Británie a Spojených států amerických.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 4 To 84/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Pro úplnost je vhodné uvést, že v mezičase byl výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 3 T 2/2024, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze 9. 1. 2025, sp. zn. 61 To 785/2024, a obviněnému J. N. byl i za sbíhající se přečiny vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným výše uvedeným rozsudkem, uložen podle § 405 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 48 měsíců.
II. Dovolání obviněného
6. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl v zákonné lhůtě obviněný J. N. prostřednictvím obhájce JUDr. Jindřicha Rajchla dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Úvodem své argumentace obviněný vyslovil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně zhodnotil judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Poukázal zejména na rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2015 ve věci sp. zn. 27510/08 – Perinçek proti Švýcarsku, který odvolací soud nedůvodně označil za nepřiléhavý skutkovým okolnostem. Podle obviněného šlo i v jeho věci o politický projev, který v judikatuře ESLP konzistentně požívá nejvyššího stupně ochrany, protože jakékoli jeho omezení vede k ohrožení principu názorové plurality, která je základním kamenem demokracie. Argumentace odvolacího soudu, že výše uvedené rozhodnutí ESPL se vztahuje k historické události, zatímco obviněný komentoval současné dění, pomíjí skutečnost, že ve skutkové podstatě § 405 tr. zákoníku není obsažen znak aktuálnosti a je zcela irelevantní, zda se pachatel vyjadřuje k aktuální nebo historické události.
8. Konkrétně pak obviněný namítl absenci objektu skutkové podstaty trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, kterým je společenský zájem na předcházení jednání, jež by mohlo podněcovat nenávist či násilí vůči určité skupině osob, která je definována rasou, náboženským přesvědčením, sexuální orientací nebo příslušností k určitému národu či etniku.
9. Dále brojil proti tomu, že soudy neuplatnily zásadu materiálního korektivu, resp. že odvolací soud odbyl zhodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného poukazem na to, že se jednalo o několik výroků a že videa obviněného shlédlo na 4000 osob. V této souvislosti obviněný připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, a ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 1026/2022, ve kterých Nejvyšší soud ve věcech, v nichž bylo dokonce veřejně vyzýváno k násilí vůči prezidentu republiky, konstatoval, že za obdobné projevy na sociálních sítích není potřeba vyvozovat odpovědnost trestněprávní a postačí odpovědnost za přestupek podle § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Ostatně soud prvního stupně v této věci poprvé meritorně rozhodl právě takto, ovšem soud druhého stupně jeho rozhodnutí zrušil a zavázal ho právním názorem, že jednání obviněného je z pohledu společenské škodlivosti přečinem.
10. Obviněný uzavřel dovolání konstatováním, že trestní právo by nemělo vstupovat do společenské diskuse a zasahovat tak do svobody názorového projevu ohledně současných vojenských konfliktů, pokud tyto projevy nepřesáhnou míru vyvolávání nenávisti či podněcování násilí. Je potřeba chránit menšinové názory, jakkoli je většinová společnost má za nemravné, odpudivé a zavrženíhodné. Poukázal na probíhající konflikt v oblasti Gazy, který jednoznačně ilustruje, jak složité mohou být příčiny vojenských střetů. Ve věci izraelsko-palestinského konfliktu lze mít za stejně legitimní názor, že Izrael oprávněně uplatňuje svá práva proti teroristickému hnutí Hamás, jako názor, že se jedná o vojenskou agresi a nepřípustné genocidium vůči civilnímu obyvatelstvu Palestiny. Fakticky to samé platí pro rusko-ukrajinský konflikt při důsledném zhodnocení událostí a incidentů, které se odehrály od roku 2014 do roku 2022 (např. genocidní jednání ze strany Ukrajiny spočívající v upálení občanů ruskojazyčné menšiny v Domě odborů v Oděse).
11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a jemu předcházející rozsudek Okresního sudu v Litoměřicích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně uvedl, že nesouhlasí s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno neveřejně.
12. Po lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný doplnil dovolání poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, ve kterém Ústavní soud definoval hranice svobody názorového projevu a vyjasnil výklad verbálních trestných činů ve světle čl. 7 Listiny základních práv a svobod, a to právě v kontextu aktuálního vojenského konfliktu na Ukrajině.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zástupce
13. K dovolání obviněného J. N. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolací námitky lze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak postrádají opodstatnění. Navíc jen kopírují dosavadní obhajobu obviněného, se kterou se soudy obou stupňů řádně vypořádaly. V souvislosti s tím státní zástupce odkázal na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/ 2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě tytéž námitky jako v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. K obhajobě obviněného svobodou slova a právem veřejně sdělovat politický názor státní zástupce uvedl, že výroky, které jsou podstatou stíhaného skutku, zjevně kolidovaly s ústavně garantovanou svobodou projevu coby základním politickým právem uvedeným v čl. 17 Listiny základnách práva a svobod (Listina) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Připomněl, že právo na svobodu slova není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. K tomu poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP, která se zabývají posuzováním oprávněnosti zásahů do svobody projevu a konstatují, že ochrany nepožívají ty projevy, které vyvolávají nebo ospravedlňují násilí, nenávist a intoleranci. Naznačené limity mají ostatně v Evropě hluboké historické odůvodnění dané tragickými zkušenostmi s nástupem totalitních režimů 20. století, které zneužily právě demokratických mechanismů a jejich slabosti k uzurpaci moci. Tato neblahá historická zkušenost přispěla k formování konceptu tzv. „bránící se demokracie“.
15. Z hlediska posuzované věci je podle státního zástupce významné, že vyvození trestní odpovědnosti umožňuje § 405 tr. zákoníku a že je potřeba zajistit ochranu lidské důstojnosti a osobní cti nevinných obětí válečné agrese Ruské federace na Ukrajině, jakož i obecně ochranu základů demokratického právního státu ve snaze o zajištění vnitřního míru a fungujícího demokratického systému, který závisí také na důvěře společnosti ve stát a jím uznávané postoje i pohledy reagující na časově více či méně vzdálené události.
16. Poukaz obviněného na rozsudek ESLP ve věci Perinçek proti Švýcarsku je podle státního zástupce nepřiléhavý obviněným spáchanému skutku. ESLP v této věci dospěl k závěru, že potrestání stěžovatele za výroky, kterými popíral genocidu Arménů, bylo v rozporu s čl. 10 Úmluvy, ale nikoli z toho důvodu, že by potrestání za podobné projevy bylo obecně nepřípustné, ale protože uložený trest byl v daném případě nepřiměřený, přičemž vzal v potaz, že stěžovatel nepopíral samotnou existenci této události, ale její právní povahu, tedy označení za genocidu. Nadto ESLP akcentoval, že se jednalo o výroky během politické debaty, které nepodněcovaly k nenávisti či násilí a stěžovatel je pronesl z pozice politika, u něhož lze tolerovat jistou míru zveličování faktů. U obviněného se ale o politický projev nejednalo. Obviněný politikem není, jeho vyjádření nebyla učiněna během politické debaty a ani z odůvodnění dovolání není zřejmé, co vede obviněného k přesvědčení, že jeho málo sourodý shluk myšlenek přednášených na videích je politickým projevem. Nahlíženo jeho optikou by politickým projevem bylo v podstatě jakékoli vyjádření kohokoli (tedy nikoli jen politika), který by se vyjadřoval k otázkám, jimž by subjektivně přikládal rádoby politický význam. Takto však politický projev vnímat nelze. Nyní posuzovaná věc je podle státního zástupce naopak svou podstatou blízká opačným rozhodnutím ESLP, kterými bylo reagováno na zneužití práva na svobodu projevu, který je v nesouladu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních. Např. rozhodnutí ve věci Orban a ostatní proti Francii, č. 20985/05, rozsudek ze dne 15. 1. 2009 ve věci Norwood proti Spojenému Království, č. 23131/03.
17. Opodstatněná není podle státního zástupce ani námitka obviněného, že o trestném činu, který mu byl přisouzen, by bylo možné uvažovat jen v případě přímého či nepřímého vyzývání k nenávisti či násilí vůči skupině obyvatel. Jak správně akcentovaly soudy obou stupňů, podmínkou trestnosti podle § 405 tr. zákoníku není, aby pachatel veřejně vybízel k nenávisti nebo dokonce násilí vůči určité skupině osob a aby vedl k radikalizaci společnosti či její části. Skutková podstata trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku byla novelou trestního zákoníku účinnou od roku 2015 rozšířena tak, že zahrnuje i veřejné schvalování a ospravedlňování válečných zločinů a zločinů proti míru, přičemž není pochybnost o tom, že ze strany Ruské federace jsou na území Ukrajiny v návaznosti na nevyprovokovaný útok, lhostejno jak je formálně označován, páchány válečné zločiny a že samotný vpád ozbrojených sil Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 byl aktem agrese, tedy zločinem proti míru (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 3 Tdo 706/2024).
18. K námitce nedostatečné společenské škodlivosti jednání obviněného státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a připomněl, že úvaha o stupni společenské škodlivosti je zásadně namístě v těch případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Kritérium společenské škodlivosti je současně doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv osob vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. V posuzované věci okolnosti činu společenskou škodlivost jednání naopak zvyšují, protože ze strany obviněného nešlo o ojedinělý akt, nýbrž o opakující se projevy v průběhu tří týdnů, které průměrně sledovalo cca 4000 osob, takže jejich dosah byl poměrně významný.
19. Státní zástupce závěrem připomněl, že válka vždy představuje nejtěžší existenciální situaci jedince i celé společnosti vedoucí k nesmírným obětem na životech, nepředstavitelné míře lidského utrpení a k rozsáhlým materiálním škodám. Role viníka války na Ukrajině je všem kriticky smýšlejícím a alespoň základně informovaným jedincům, obviněného nevyjímaje, naprosto jasná. V posuzovaném případě nejde o věc subjektivního názoru, ale o objektivní a ověřitelná fakta.
20. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce Nejvyššímu soud navrhl, aby v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
21. K doplnění dovolací argumentace obviněného poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, státní zástupce v doplnění vyjádření uvedl, že Ústavní soud se v připomenutém rozhodnutí vyjadřoval k odlišnému skutku, nikoli ke schvalování válečných zločinů.
22. Obě vyjádření státního zástupce byla zaslána na vědomí obviněnému J. N. prostřednictvím jeho obhájce. Obviněný na druhé z nich reagoval replikou ze dne 21. 5. 2025, ve které rozporoval tvrzení státního zástupce, že předmětný nález Ústavního soudu není na věc obviněného přiléhavý. Podle obviněného je tomu právě naopak, protože Ústavní soud v něm vymezil hranice svobody projevu politického charakteru, coby specifické formy verbálního a písemného projevu.
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny trestním řádem stanovené podmínky pro konání dovolacího řízení a v návaznosti na to posuzoval, zda konkrétní důvody, o které obviněný J. N. dovolání opírá, naplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř). Dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný označil, je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, takže dovolací námitky obviněného, jimiž brojí proti tomu, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, mu odpovídají. Obviněnému je nutné ale vytknout, že ve svém mimořádném opravném prostředku nereflektoval způsob rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o řádném opravném prostředku a opomněl označit i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je ve své druhé alternativě dán v případě, že odvolací soud po věcném přezkumu zamítne odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Zjištěné pochybení samo o sobě ovšem není důvodem, pro který by Nejvyšší soud odmítl věcný přezkum napadených výroků. Důvodem pro odmítnutí dovolání obviněného J. N. je skutečnost, že je zjevně neopodstatněné.
24. Obviněný v dovolání primárně namítal, že z jeho strany šlo o projevy politického charakteru, které podle ustálené judikatury ESLP požívají nejvyššího stupně ochrany a za které lze vyvozovat trestní odpovědnost pouze ve výjimečných případech, kdy pachatel přímo či nepřímo vyzývá k nenávisti či k násilí vůči skupině obyvatelů, což podle něj z předmětných zveřejněných videí rozhodně nelze dovozovat. Obviněný vyslovil současně názor, že pomíjení této skutkové okolnosti sebou nese riziko podlomení principu plurality názorů ve svobodné společnosti, v tomto případě na příčinu vojenského střetu, která je vždy otázkou složitou. Nejlépe to aktuálně demonstruje konflikt v oblasti Gazy, ohledně jehož hodnocení fakticky nelze uplatňovat instrumenty trestního práva vůči žádné z názorových skupin, protože názor, že se jedná o vojenskou agresi a nepřípustné genocidium vůči civilnímu obyvatelstvu Palestiny lze pokládat za stejně legitimní jako názor, že Izrael oprávněně nárokuje svá práva po teroristickém útoku hnutí Hamás.
25. Sekundárně pak obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že neuplatnil zásadu materiálního korektivu a odbyl zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného poukazem na to, že natočil více videí, jejichž obsahem je adorování agrese Ruské federace vůči jinému suverénnímu státu, a ta shlédlo až 4000 osob, čímž byly překročeny limity určující trestně nepostižitelný veřejný projev a škodlivost činu nelze řešit jinak než vyvozením trestní odpovědnosti. V souvislosti s tím obviněný poukázal na věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, kde podle něj posuzovaný skutek dosáhl mnohem vyšší míry obecné škodlivosti, a přesto byl soudy posouzen jen jako přestupek.
26. Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného úvodem připomíná, že trestný čin podle § 405 tr. zákoníku spáchá ten, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Pokud je veřejným příspěvkem schvalováno jednání, které zcela zjevně naplňuje znaky zločinu podle mezinárodního práva (tj. zločinů proti lidskosti, míru či válečných zločinů), lze toto jednání postihovat prostřednictvím § 405 tr. zákoníku i bez konkrétního soudního rozhodnutí označujícího předmětné jednání za zločin podle mezinárodního práva.
27. Popsaná skutková podstata tak dopadá na relativně široké spektrum historických i aktuálních zločinů podle mezinárodního práva, ohledně kterých je nezbytné omezit svobodu projevu garantovanou na ústavní úrovni v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky ústavním zákonem č. 21/1993 Sb. (dále jen „Listina“), a v mezinárodních úmluvách, kterými je Česká republika vázána – viz čl. 10 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována ve Sbírce zákonů jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále jen EÚLP) a čl. 19 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl publikován ve Sbírce zákonů jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí Československé socialistické republiky č. 120/1976 Sb. (dále jen „MPOPP“). Zasáhnout do svobody projevu lze zákonem v případě, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví či mravnosti (viz čl. 17 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 EÚLP a čl. 20 MPOPP).
28. Ke kriminalizaci schvalování válečných zločinů a zločinů proti míru bylo konkrétně přistoupeno novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 141/2014 Sb., účinným od 1. 8. 2014, a to z důvodu implementace Rámcového rozhodnutí o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva z roku 2008, které reagovalo na zkušenost evropských států s popíráním holocaustu a ve výčtu jednání, jejichž popírání má být učiněno trestným, se inspirovalo Římským statutem. V souladu s jeho zněním vyžadovalo i kriminalizaci schvalování zločinu genocidia, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, pokud takové jednání mohlo vést k podněcování k násilí nebo nenávisti proti skupině osob.
29. Zločinem proti míru, o jehož schvalování a ospravedlňování jde v posuzované věci, se rozumí plánování, příprava, rozpoutání nebo vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami či garancemi nebo účast na společném plánu či spiknutí k jejich provedení (viz čl. 8 bis odst. 1 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, který vstoupil v platnost na základě svého článku 126 odst. 1 dne 1. července 2002 a pro Českou republiku podle odstavce 2 téhož článku dne 1. října 2009 a byl vyhlášen pod č. 84/2009 Sb. m. s.). Pro úplnost je vhodné poznamenat, že zásadní výjimkou z této definice je vedení obranných vojenských akcí (viz čl. 51 Charty OSN), kolektivní donucovací akce OSN, tedy ozbrojené zásahy, k nimž dá mandát Rada bezpečnosti OSN podle kapitoly VII Charty OSN, nebo tzv. intervence na pozvání, která je podmíněna tím, že pozvání je dáno předem, je vážně míněné, veřejně učiněné a vyjadřuje svobodnou vůli zvacího státu.
30. Z obecně přístupných dat, o jejichž objektivitě a věrohodnosti není rozumný důvod pochybovat, lze bez pochybností vyvodit, že dne 24. 2. 2022 zaútočila Ruská federace bez splnění výše uvedených výjimečných podmínek na suverénní stát Ukrajinu, následkem čehož v příštích měsících došlo ke ztrátě desítek tisíc životů na obou stranách. Během raketových útoků na ukrajinská města cílili Rusové také na civilní infrastrukturu. Nejednou zasáhli nemocnice, školy či obytné čtvrti. Šlo o přímé nasazení ruských ozbrojených sil na ukrajinském území, jež ruská strana nepopírá, byť jej eufemisticky označuje jako „zvláštní vojenskou operaci“ a vysvětluje ji jak směsicí historického revizionismu, dezinformací a reálně nepodložených bezpečnostních obav, tak zpochybněním historické a politické existence Ukrajiny, ale i dalších postsovětských republik. Vojenský ozbrojený útok jako akt agrese bezprostředně po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu odsoudil prezident Miloš Zeman (dne 25. 2. 2022 v 11.00 hodin v projevu k národu řekl, že Rusko, které zaútočilo na Ukrajinu, se tímto činem dopouští zločinu proti míru) i další čelní představitelé České republiky a většiny členských států Evropské unie, Spojeného království Velké Británie a Spojených států amerických. Označení ruského útoku na Ukrajinu za akt agrese obsahuje i rezoluce mimořádného Valného shromáždění OSN z 3. 3. 2022, č. ES-11/1, která současně požaduje okamžité ukončení bojů a stažení ruských sil z území Ukrajiny.
31. Nejvyšší soud poukazuje na údaje Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR), podle kterých zemřelo už v prvních dvou týdnech války přes 1000 civilistů, včetně dětí. Ze zatím poslední zprávy o počtu potvrzených civilních obětí, kterou Úřad zveřejnil 19. listopadu 2024, vyplývá, že od 24. února 2022 bylo na Ukrajině zabito nejméně 12 162 civilistů, mezi nimi 659 dětí, a dalších nejméně 26 919 civilistů bylo zraněno. Skutečné počty obětí jsou však pravděpodobně mnohem vyšší, protože nebylo možné zmapovat všechny ztráty, zejména v Mariupolu. Řada měst a obcí (Popasna, Marjinka, Vuhledar, Mariupol, Bachmut) byla při dobývání ruským vojskem prakticky srovnána se zemí. Je důležité si také uvědomit, že kromě civilních obětí došlo i k velkým lidským ztrátám na obou vojenských stranách, které se dnes odhadují na sta tisíce. Výše materiálních škod na infrastruktuře, budovách a dalších hmotných statcích byla již 10. března 2022 vyčíslena nejméně na 100 miliard amerických dolarů [Lawder, David. Ukraine war damage tops $100 billion so far, economic adviser says. www.reuters.com. Reuters, 2022-03-10]. Invaze navíc odstartovala v evropských poměrech nebývale rozsáhlou migrační vlnu. Podle OSN opustilo Ukrajinu k 25. dubnu 2023 přes 8 milionů uprchlíků (zdroj: Deadliest Wars of the 21st Century. Britannica.com). Již v prvních týdnech od zahájení konfliktu se ruská invaze na Ukrajinu kvůli svému rozsahu stala největší bojovou operací v Evropě od skončení druhé světové války.
32. Z uvedeného je zřejmé, že ozbrojený útok Ruské federace na Ukrajinu je zločinem proti míru, protože představuje porušení zákazu použití síly zakotveného v čl. 2 odst. 4 Charty OSN, a že se jedná o porušení kvalifikované, jež dosahuje intenzity aktu agrese podle čl. 39 Charty OSN a ozbrojeného útoku ve smyslu čl. 51 Charty, které nelze ospravedlnit na základě některé z výše uvedených výjimek z tohoto zákazu.
33. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která lze mít s ohledem na dostupné videozáznamy a doznání obviněného za nesporná, obviněný v době od 25. 2. do 15. 3. 2022 živě prostřednictvím mobilního telefonu odvysílal osm videozáznamů na své veřejně dostupné části profilu na sociální síti Facebook, která má průměrně 4 000 sledujících, a v nich se naprosto jasně zastával rozhodnutí prezidenta Ruské federace Putina podniknout ozbrojený útok na území Ukrajiny a omlouval ruskou agresi bojem proti fašistické ideologii, a to bez jakýchkoli výhrad vůči zvolenému způsobu řešení zahrnujícímu vojenské překročení nedotknutelných hranic suverénního státu a porušení mezinárodní stability. Lítost vyjadřoval jen nad tím, že tento ozbrojený útok nepokračoval až na území Slovenska a České republiky a že Putin „nezatočil s těm šmejdama u nás a nepročistil celou Evropu“. V těchto videích obviněný dále tvrdil, že média jsou zmanipulovaná a poskytují lživé informace o útocích ruských vojáků na školky nebo nemocnice se záměrem vyvolat paniku u civilního obyvatelstva, zatímco ve skutečnosti ruská vojska osvobozují Ukrajinu, která je prosáklá ultrapravicovou fašistickou ideologií, od teroristů a fašistů, kteří zabíjejí vlastní lidi, a obyvatelstvo je vítá a je šťastné, zejména na východě Ukrajiny. V západní Ukrajině oslavují fašismus a děti od malička vedou k nenávisti k Rusům. Současně nabádal ostatní, aby se semkli a přiměli naši vládu k odmítnutí podpory Ukrajině v tomto konfliktu, protože jinak Putin proti nám tvrdě zakročí. Podle něj ten čas už nastal a není namístě čekat, až tady „vletí nějací čmoudi a začnou znásilňovat naše ženy, matky, dcery“. Taková prohlášení úmyslně pronesl veřejně, přestože byl vzhledem k široké mediální publicitě věnované této agresi konfrontován se skutečnostmi, že Ruská federace nebyla předtím vojensky Ukrajinou napadena a takové napadení jí ani nehrozilo, že o použití síly nerozhodla Rada bezpečnosti a že tuto vojenskou akci jako akt agrese odsoudili všichni čelní představitelé České republiky i většiny členských států Evropské unie, Spojeného království Velké Británie a Spojených států amerických. V průběhu skutku spáchaného obviněným, konkrétně dne 2. 3. 2022 označila vojenský útok na Ukrajinu za akt agrese i rezoluce mimořádného Valného shromáždění OSN, které bylo svoláno poté, co 25. 2. 2022 byl v Radě bezpečnosti Ruskou federací vetován návrh rezoluce odsuzující invazi a vyzývající ke stažení ruských jednotek.
34. Shora konstatované skutečnosti svědčí pro správnost úsudku soudů nižších stupňů, že obviněný J. N. jednáním popsaným ve výroku o vině opakovaně veřejně schvaloval a snažil se ospravedlnit vojenskou agresi Ruské federace na Ukrajinu zahájenou dne 24. 2. 2022, přestože věděl, že jde o zločin proti míru, a tím formálně naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku.
35. Soudy nižších stupňů se následně zabývaly charakterem příspěvků obviněného v konfrontaci s otázkou limitů svobody projevu a zásadou subsidiarity trestní represe. Uzavřely, že trestní postih za přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku nepředstavuje extrémní zásah do práva obviněného na svobodu slova, protože jeho rétorika je už za hranicí toho, co lze podřadit pod realizaci práva na svobodný projev. S ohledem na obsah a četnost příspěvků, na které je nutné nahlížet v jejich celistvosti jako na jeden skutek, a vzhledem k počtu osob, kterým byly konkrétně určeny, neboť obviněný měl povědomí o množství pravidelných sledovatelů svého veřejně dostupného profilu na sociální síti Facebook, soudy dospěly k závěru, že v tomto případě už jde o jednání natolik společensky škodlivé, že je vyloučen jiný než trestní postih (srovnej odst. 28 až 29 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 7 usnesení odvolacího soudu).
36. Nejvyšší soud nad rámec jejich argumentace uvádí, že k příspěvkům na sociálních sítích, které veřejně podporují ruskou agresi proti Ukrajině, je potřeba postupovat obezřetně a pečlivě zvažovat, zda takové projevy naplňují skutkovou podstatu trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Trestně by měly být stíhány především takové projevy schvalující ruskou agresi, které současně podněcující veřejnost ke spolupráci s ruskou armádou, projevy nabádající k rozšíření ozbrojeného válečného konfliktu, k zintenzivnění války a projevy zahrnující schvalování válečné agrese jako nástroje spravedlnosti (srovnej respektovanou komentářovou literaturu: ŠÁMAL, Pavel, HERCZEG, Jiří, GŘIVNA, Tomáš, DVOŘÁK, Marek. § 405 [Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4793, marg. č. 1.).
37. V této věci obviněný přímo, zcela nepokrytě, bez nadsázky nebo zjevné snahy o vyvolání polemiky o důvodech vzniku ozbrojeného konfliktu schvaloval agresi Ruské federace na Ukrajině, označil ji za nástroj spravedlnosti a násilí páchané na Ukrajině opakovaně ospravedlňoval. Tvrdil, že útoky na civilní obyvatelstvo nejsou důsledkem ozbrojeného útoku, nýbrž toho, že fašistické vedení Ukrajiny své občany postavilo jako štít proti ruským vojákům. V jeho poměrně útočných projevech, které jsou svým obsahem spíše než názorovým soudem skutkovým tvrzením opírajícím se o informace údajně získané od blíže neurčených kontaktů (viz projev obviněného ze dne 3.
3. 2022), je sice skrytě, ale dostatečně čitelně obsažen prvek podněcování k nesnášenlivosti vůči určité skupině Ukrajinců pocházejících ze západní oblasti i snaha radikalizovat početnou skupinu sledujících jeho veřejný profil na sociální síti Facebook, kterým byla videa adresována, k vyjádření nesouhlasu s odsudkem Ruska a naopak k vyjádření podpory rozhodnutí prezidenta Putina. Obviněný totiž mimo jiné
doslovně uvedl: „Putin vyzval, jestli lidi nepřinutí svoji vládu, aby přestala s vměšováním do války, zakročí tvrdě. Je to na vás, na lidech na nikom jiném. Tu moc máme my, vždycky jsme ji měli. My máme moc všechno zvrátit, ale musíme se spojit. Takže nečekejte, až tady vletí nějací čmoudi a začnou znásilňovat naše ženy, matky a dcery. Já myslím, že ten čas už nastal ... ty vojska ruské osvobozují, ne dobývají, osvobozují města od těch fašistických zrůd ... ukrajinský žoldáci vraždí vlastní národ ...
celá Ukrajina je prosáklá ultrapravicovou ideologií fašistickou od shora až dolů … Ukrajině velí fašisti, obsadili největší pozice ve státní správě ... a na tom západě, kde stavijou pomníky těm fašistům, Banderovcům a podobně, západu, která je propletená tou ultrafašistickou politickou ideologií, kde děti masírujou od samého začátku, od narození, tábory nenávisti k Rusům atd., tak z tady té části utíká plno Ukrajinců k nám ... tak jak to dělal (Rus) teďka na Ukrajině a čistil od fašistů, ještě by mohl pročistit Evropu od fašistů ...“.
38. Svoboda projevu je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Synonymní termín svoboda vyjadřování bývá někdy používán pro indikaci, že nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. Jedním z obecných kritérií ovlivňujících míru ochrany poskytovanou čl. 10 Úmluvy danému projevu je kategorizace projevu, tj. zda jde o projev politický, civilní, umělecký, akademický či komerční. V daných souvislostech je relevantní kategorie projevu politického, jemuž náleží zvýšená ochrana. Jakkoliv ESLP dosud jasně nedefinoval pojem politický projev, zřetelně z jeho judikatury vyplývá, že do této kategorie spadají projevy týkající se vlády, politiků a politických stran, ale i např. otázky soudnictví a jiných politických témat. Z privilegovaného postavení politického projevu vyplývají rovněž některé specifické principy aplikovatelné i v difamačních sporech, tj. zejména zvýšená ochrana projevů namířených proti vládě a politikům či privilegovaného postavení mluvčích, jež jsou politiky (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1021–1025).
39. Politický projev v užším pojetí je forma realizace svobody slova veřejným vystoupením, ve kterém řečník, obvykle politik, vyjadřuje své názory, postoje a plány týkající se politických záležitostí a snaží se ovlivnit názory a postoje občanů s cílem přesvědčit posluchače o správnosti názorů řečníka, mobilizovat podporu pro jeho politiku a motivovat je k určitému jednání. V širším pojetí jej lze vnímat jako formu verbální komunikace, která se zaměřuje na politická témata a cíle, takže je možné pod tento pojem podřadit i diskusi na sociálních sítích, pokud je jejím hlavním účelem ovlivňovat veřejné mínění a utvářet politické postoje. Politické projevy často využívají rétorické prostředky, jako jsou apel na emoce, argumenty podložené fakty, příklady a symboly, aby dosáhly většího vlivu na posluchače.
40. Ani svoboda politických projevů není absolutní. I ona běžně podléhá omezením, například právě v případech projevů schvalujících zločin proti míru jako nástroj spravedlnosti (zejména pokud obsahují prvky vyvolávající averzi vůči určité skupině obyvatel).
41. Obviněný J. N. není politikem ve shora definovaném užším slova smyslu. Jeho vystoupení prezentovaná na sociálních sítích svým charakterem a zvolenou formou sebeprezentace neodpovídají politickým projevům. Spíše svědčí o snaze obviněného zviditelnit se ve veřejném prostoru. Jde o motivaci zcela legitimní, ovšem není možné přecházet, že obviněný tak činí vychvalováním ruské agrese na Ukrajinu jako spravedlivého kroku ze strany Ruska a vyvoláváním obav z toho, že Česká republika a Evropa tento zločin proti míru odsoudila. Obviněný není trestně stíhán za to, že v on-line prostoru, který jinak slouží k tomu, aby zde byly bez obav konfrontovány různé informace a postoje k politickým a společenským otázkám, prezentuje svůj negativní postoj k vládě a odmítání pomoci Ukrajině, ale za to, že se v rozporu se zájmem na ochraně lidské důstojnosti a osobní cti nevinných obětí válečné agrese snaží v očích veřejnosti ospravedlnit agresi Ruska na Ukrajině pomocí zřejmých nepravd či účelově podávaných polopravd a vyvolat zášť vůči části Ukrajinců tvrzením, že právě oni jsou příčinou ruské agrese a s tím nutně spojených ztrát na životech.
42. Společenská škodlivost, které se obviněný dovolává pro případ, že by jeho čin nebyl posouzen jako politický projev požívající zvýšené ochrany, není zákonným znakem trestného činu a nelze ji proto řešit v obecné poloze. Společenská škodlivost má význam v případě méně závažných trestných činů jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a je nutné ji zvažovat s ohledem na intenzitu naplnění kritérií podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu (shodně viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
43. V posuzované věci je úvaha o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku jistě namístě, neboť jde o verbální přečin menší závažnosti a ke kriminalizaci schvalování a ospravedlňování útočné války je vždy potřeba přistupovat obezřetně. Nejvyšší soud už v řadě svých dřívějších rozhodnutí, na které dovolatel nyní také poukazuje v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe, konstatoval, že při vyvozování trestní odpovědnosti za veřejně prezentované názory uživatelů sociálních sítí, kteří často reagují pod vlivem emocí bez uvážení dopadu svých slov a uvědomění si jejich neodvolatelnosti a kteří se mnohdy ve svých příspěvcích a diskuzích vyjadřují způsobem, který by ve veřejném prostoru či v přímé osobní interakci s dalšími osobami a názorovými oponenty nepoužili, by soudy měly být spíše zdrženlivé.
Účelem trestního soudnictví rozhodně není omezovat svobodu slova, ale ani kultivovat prostředí sociálních sítí a politiky formou trestního stíhání vybraných případů, které budou exemplárně potrestány. Na druhou stranu spektrum svobody projevu v obtížně regulovatelném prostření internetu není bezbřehé. I ono má své limity. Podstatné pro závěr o tom, zda je potřeba vyvozovat trestní odpovědnost, je zjištění, jakou pohnutkou byla osoba zveřejňující svůj příspěvek na sociálních sítích vedena a jaký cíl sledovala (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020).
44. Z uvedeného pohledu je pro zodpovězení otázky, zda v případě obviněného J. N. nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, např. podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č.251/2016 Sb., o některých přestupcích, rozhodující vyjma soudy nižších stupňů správně zdůrazněných skutečností týkajících se razance projevu, četností příspěvků a množství sledujících, kterým byl projev určen, i to, že obviněný ve svých kontraverzních videích ozbrojený útok na Ukrajinu emotivně nekomentoval pouze na jeho samém počátku, ale setrval ve schvalování ruské invaze a v jejím ospravedlňování a vybízení ostatních k tomu, aby „Putinovi neodporovali“, i v následujících týdnech, kdy informace o následcích agrese na lidských životech a majetku byly zjevné a nepopiratelné.
Podstatné je i to, že pohnutkou jeho příspěvků není snaha o polemiku nad příčinami agrese, nýbrž snaha snůškou mentálně jednoduchých dezinformací a zkreslených dat historických i současných obhájit útočnou válku, která představuje nejtěžší existenciální situaci jedince i celé společnosti, jako spravedlivý počin vedoucí k očištění Ukrajiny a potažmo celé Evropy od zastánců fašistické ideologie. Jeho cílem také bylo v příjemcích informací snížit důvěru ve státní a evropské instituce, které ruskou agresi jako zločin proti míru odsoudily, a vyvolat v nich strach o jejich budoucnost, pokud budou demokraticky zvolení čelní představitelé České republiky i nadále podporovat Ukrajinu a odporovat ruskému prezidentovi Putinovi.
V neposlední řadě obviněný chtěl svými projevy vzbudit averzi vůči významné části Ukrajinců žijící v západních regionech. Svou rétoriku obviněný začal zmírňovat až z obavy z možných následků ze schvalování zločinu proti míru, kdy začal vysvětlovat, že „Já si myslím, že jsem neřekl nic špatného, protože fašismus je v tuhle chvíli trestný na celém světě, tak myslím, že na tom není nic špatného, že jsem řekl, aby Putin vyčistil fašisty z České republiky“ (viz příspěvek z 15. 3. 2022). Při zvažování míry škodlivosti jednání obviněného nelze odhlédnout ani od jeho osobnostní charakteristiky.
J. N., který, jak je zřejmé v podstatě ze všech mediálních zdrojů, se v posledních letech stal jednou z výraznějších postav české dezinformační scény (zejména v souvislosti s očkováním proti onemocnění Covid -19), nad svým jednáním neprojevil žádnou lítost, naopak trestního stíhání využíval ke své popularizaci a k radikalizaci svých příznivců. Aktuálně se na něj hledí jako na osobu netrestanou, ale o jeho sklonech nerespektovat společenská pravidla vypovídá to, že v minulosti opakovaně neplnil svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem, přestože je vyučen jako malíř pokojů, je v produktivním věku a není zdravotně indisponován.
Byl také sankcionován za přestupek proti občanskému soužití (viz odst. 33 a 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
45. K judikatuře, na kterou obviněný poukázal (rozsudek ESLP ve věci Perinçek proti Švýcarsku, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, a aktuální nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, ve kterém Ústavní soud vymezil hranice svobody projevu politického charakteru, coby specifické formy verbálního a písemného projevu), Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů konstatuje, že buďto není posuzované věci zcela přiléhavá nebo s ní napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou v rozporu.
46. Rozsudek ESLP ve věci Perinçek proti Švýcarsku (č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 113–115), který vykládá základní zásady pro uplatnění článku 17 Úmluvy, se konkrétně týkal odsouzení stěžovatele pana Perinçeka, předsedy Turecké strany pracujících, za jeho politické projevy v roce 2005 na třech konferencích ve Švýcarsku, v jejichž rámci se vyslovoval k tomu, zda na masové deportace a masakry na arménském obyvatelstvu v Osmanské říši od roku 1915 je potřeba nahlížet jako na genocidium. Soud zde konstatoval, že použití článku 17 Úmluvy nebylo namístě, protože předmětné výroky sice měly provokativní charakter, stěžovatel nicméně ve skutečnosti nepopíral samotnou existenci masakrů a nuceného přesídlování arménské populace v rozhodné době, ale jen nesouhlasil s právní kvalifikací příslušných činů jako genocidy. Zdůraznil, že sporné výroky jako takové nesměřovaly k podněcování nenávisti vůči arménskému lidu a že byly učiněny ve švýcarském prostředí, kde vzhledem k historicko-společenskému kontextu není nutné obdobné projevy kriminalizovat. Současně jasně uvedl, že by tomu tak nebylo v případě projevů v zemích, kde může být zpochybňování holocaustu zvláště nebezpečné vzhledem k jejich historickým zkušenostem s nacistickým režimem. Z uvedeného je zřejmé, že ESLP se v odkazované věci zabýval rovnováhou mezi svobodou projevu a ochranou svobody slova v rámci reflexe historických událostí a s tím spojených právních otázek, zatímco v projednávané věci jde o schvalování a ospravedlňování aktuální ruské agrese na Ukrajinu, a to v zemi, která má velmi negativní historickou zkušenost s invazí ruských vojsk do Československa, ke které došlo dne 21. 8. 1968, a opakovaně i s tragickými následky nástupu totalitních režimů, které zneužily právě demokratických mechanismů a jejich slabosti k uzurpaci moci.
47. Je potřeba také připomenout, že ESLP v řadě svých rozhodnutí opakovaně judikoval, že ochrany obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci (srov. Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03, rozhodnutí ze dne 16. listopadu 2004, či Ivanov proti Rusku, č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007). Při posouzení jednání obviněného z pohledu vymezeného ESLP v návaznosti na znění čl. 10 odst. 2 Úmluvy je tedy nutno dospět k závěru, že zásah do práva obviněného na svobodu projevu byl oprávněný.
Přečin, kterým byl uznán vinným, je upraven v § 405 tr. zákoníku, je tedy splněna první podmínka, že omezení je stanoveno zákonem, přičemž obviněný nenamítal, že by této úpravě neporozuměl. Zároveň byl sledován legitimní cíl zajistit ochranu lidské důstojnosti a osobní cti nevinných obětí válečné agrese Ruské federace na Ukrajině, jakož i obecně ochranu základů demokratického právního státu ve snaze o zajištění vnitřního míru a fungujícího demokratického systému, který závisí také na důvěře společnosti ve stát a jím uznávané postoje i pohledy reagující na časově více či méně vzdálené události.
Pokud jde o nezbytnost tohoto zásahu v demokratické společnosti, zcela jistě odpovídal naléhavé společenské potřebě s ohledem na to, že obviněný své jednání činil opakovaně, vždy prostřednictvím sociální sítě, takže jeho projev měl široký veřejný dosah a byl plně a volně přístupný velkému množství adresátů, přičemž u nezanedbatelné části z nich lze mít jisté pochybnosti o jejich zdravě kritickém přístupu k informacím s ohledem na jejich reakce na předmětné příspěvky.
48. V nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, se Ústavní soud vyjadřoval ke skutku spočívajícímu v tom, že stěžovatel – odpůrce vlády zaměřený proti jejím plánům a politickým rozhodnutím ve svém projevu na sociálních sítích tvrdil, že vláda chce zaútočit jadernými zbraněmi na Rusko, a prezentoval to jako vlastní intepretaci obecně známých skutečností, tj. že došlo k ozbrojenému útoku Ruska na Ukrajinu a že naše vláda usiluje o nákup letounů F-35, které jsou schopné nést jaderné hlavice, který byl právně posouzen jako přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku. Ústavní soud zrušil stížností napadená rozhodnutí s vysvětlením, že soudy nezohlednily převážně politickou povahu stěžovatelova projevu a kontext, v jakém byl učiněn, a v rozporu s čl. 17 Listiny zvolily nepřípustně extenzivní výklad § 357 odst. 1 trestního zákoníku. Současně nezohlednily ve prospěch stěžovatele jako obviněného pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy, zejména nepravdivost a poplašnost jeho výroku a nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva. Soudy při posuzování stěžovatelova jednání nedostatečně zohlednily požadavky plynoucí z ústavní garance svobody projevu. Ústavní soud také zdůraznil, že šíření dezinformací není vyňato z dosahu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny v tom smyslu, že by je bylo možno bez dalšího jakkoli omezit a postihovat za libovolným účelem. Takový výklad by byl velmi náchylný ke zneužití; vedl by mimo jiné k tomu, že by se veřejnou mocí absolutizovaná a autorizovaná kategorie pravdy stala v právním i politickém diskursu nástrojem potlačení úsilí o hledání pravdy skutečné, jež z povahy věci musí být předmětem neustálé verifikace. Konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že vláda chce zaútočit na Rusko jadernými zbraněmi, má navzdory přítomným prvkům dezinformace blíže názorovému soudu než konstatování faktu, a jako takové je nelze zjednodušeně prohlásit za nepravdivé ve smyslu skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy.
49. V nyní posuzované věci ovšem obviněný není volán k trestní odpovědnosti za prosté šíření dezinformací v rámci veřejné diskuse, nýbrž, jak bylo výše uvedeno a soudy nižších stupňů zdůrazněno, za opakované veřejné schvalování ruské agrese jako nástroje spravedlnosti s jasnými prvky vyvolávajícími nenávist vůči části Ukrajinců.
50. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, kterým bylo odmítnuto dovolání nejvyššího státního zástupce, se také týkalo charakterově zcela odlišného skutku. Komunální politik, který je veřejně znám tím, že vulgarita a urážky jsou metodou vyjádření jeho názorů vůči politickým oponentům a úředním osobám, byl státním zástupcem stíhán pro přečin podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že na svém facebookovém profilu krátce po nabytí informace o schválení zákona, jímž mělo dojít mimo jiné ke zdanění tzv. církevních restitucí, zveřejnil příspěvek s hrubým urážlivým a arogantním obsahem týkajícím se prezidenta republiky a poslanců politických stran, kteří plédovali pro zdanění církevních restitucí. V inkriminované době šlo o otázku politicky i společensky citlivou, která byla předmětem veřejné diskuse, případně i kritiky a těmito motivy byl veden i obviněný, který uveřejnil svůj příspěvek v pro něj rozjitřené atmosféře ve snaze po vyvolání veřejné debaty na toto téma. Soudy dospěly k závěru, že šlo o projev sledující veřejný zájem, který vzhledem ke své expresivní formě by ovšem mohl být posouzen jako přestupek.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
51. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného, že jeho trestní odpovědnost je vyloučena, protože šlo o politické projevy, které požívají zvýšené ochrany při realizaci práva na svobodu slova, a že soudy měly s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovat nanejvýš odpovědnost obviněného za správní přestupek, nedůvodnými. Navíc všechny dovolací námitky jen kopírují dosavadní obhajobu obviněného, se kterou se soudy obou stupňů sice stručně ale dostatečně vypořádaly, což standardně samo osobě činí dovolání zjevně neopodstatněným ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/ 2002).
52. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně