Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem, sídlem Nové sady 996/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2025 č. j. 20 Cdo 1306/2025-280 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2025 č. j. 20 Co 363/2024-221, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále a) P. V. a b) S. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že proti stěžovatelce je pod sp. zn. 067 EX 17298/19 vedena soudním exekutorem exekuce k vymožení pohledávek oprávněných vedlejších účastníků na dlužném výživném za období od 1. 8. 2018 do 31. 8. 2019 ve výši 13 850 Kč a pro běžné výživné od 1. 9. 2019 ve výši 1 200 Kč měsíčně pro každého z nich, a to na základě exekučního titulu - rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 4. 12. 2018 č. j. 82 Nc 43/2017-153.
3. Dne 12. 10. 2023 podala stěžovatelka (již druhý) návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 067 Ex 17298/19-14, jímž byly postiženy nemovité věci ve vlastnictví stěžovatelky. Učinila tak v reakci na usnesení soudního exekutora o elektronické dražbě nemovitých věcí ze dne 4. 10. 2023 č. j. 067 EX 17298/19-354. Městský soud usnesením ze dne 28. 3. 2024 č. j. 79 EXE 1067/2019-196 návrhu stěžovatelky vyhověl a exekuci částečně zastavil. Zohlednil, že aktuální částka k vymáhání činí 103 809,20 Kč a že stěžovatelka v průběhu exekučního řízení již uhradila podstatnou část dluhu, pravidelně provádí srážky ze mzdy a navíc dobrovolně přispívá dalšími platbami. Jelikož hodnota její nemovitosti mnohonásobně převyšuje zbývající dluh, a protože oprávnění jsou již zletilí a povinnost platit běžné výživné brzy zanikne, soud uzavřel, že prodej nemovitostí není v této fázi exekuce nezbytný ani přiměřený.
4. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil usnesení městského soudu napadeným usnesením tak, že návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce se zamítá. Dospěl k závěru, že vzhledem k povaze vymáhané pohledávky - dlužnému a běžnému výživnému, která vznikla již v letech 2018 až 2019, nelze po vedlejších účastnících spravedlivě požadovat, aby dále vyčkávali na její splnění. Zdůraznil, že výživné představuje pohledávku, která musí být vymožena v přiměřené době, a to i tehdy, pokud cena prodávané nemovitosti výrazně převyšuje výši dluhu. Z obsahu spisu navíc nevyplynulo, že by stěžovatelka měla jiný majetek či příjem, z něhož by bylo možné pohledávky efektivně uspokojit. Stěžovatelka po vyplacení pohledávek obdrží za prodej nemovitostí částku, která jí vystačí na pronájem jiného bytu a pořízení vybavení.
5. Proti usnesení krajského soudu podala v souladu s jeho poučením stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Protože vedlejší účastníci byli v době zahájení exekuce nezletilí, není podle Nejvyššího soudu dovolání ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních objektivně přípustné.
6. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud formalisticky odmítl její dovolání, aniž by se věcně zabýval podstatou její obrany. Dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí o výživném, ale proti nepřiměřenému způsobu provedení exekuce spočívajícímu v prodeji jejího bytu, jehož hodnota mnohonásobně převyšuje vymáhanou částku. Domnívá se, že Nejvyšší soud pochybil, když věc nesprávně podřadil pod úpravu řízení ve věcech výživného podle zákona o zvláštních řízeních soudních, ačkoliv šlo o exekuci vedenou podle občanského soudního řádu a exekučního řádu.
7. Dále poukazuje na skutečnost, že dluh na výživném se postupně snižuje, neboť plní jak ze mzdy, tak i z invalidního důchodu, přičemž k dalšímu navyšování dluhu nedochází, neboť hradí běžné výživné již pouze na syna. Zdůrazňuje, že i přes svůj zhoršený zdravotní stav (invalidita III. stupně) si našla zaměstnání a výživné hradí podle svých možností. Uvádí, že prodej její nemovitosti je krajním a nepřiměřeným zásahem, který má být vyhrazen případům, kdy povinný dlouhodobě neplní své povinnosti, což v jejím případě nenastalo. Odkazuje na § 47 odst. 1 exekučního řádu, který ukládá exekutorovi povinnost volit takový způsob exekuce, jenž není zjevně nevhodný, a slouží jako korektiv proporcionality mezi zájmem oprávněného na vymožení plnění a právem povinného na nerušené užívání svého majetku. Na podporu své argumentace cituje judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4489/12 (N 114/73 SbNU 785) a ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3115/12 (N 17/68 SbNU 229)], z nichž plyne, že exekuce vedená způsobem nepřiměřeným rozsahu vymáhané pohledávky představuje protiústavní zásah do práv povinného.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní stížnost byla podána včas jak proti usnesení Nejvyššího soudu, tak proti usnesení krajského soudu, vůči němuž nebylo dovolání objektivně přípustné (k tomu viz bod 12 dále). Krajský soud totiž stěžovatelku poučil, že dovolání proti jeho usnesení je přípustné. Podle judikatury Ústavního soudu přitom nesprávné poučení nemůže jít k tíži účastníků. Podá-li stěžovatel před ústavní stížností na základě poučení dovolání, které je ze zákona nepřípustné, nejde mu to k tíži při posuzování včasnosti ústavní stížnosti. Tak tomu je i v této věci, v níž Ústavní soud neposuzoval dodržení lhůty od doručení usnesení krajského soudu, ačkoli právě toto rozhodnutí bylo ve skutečnosti rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně práva (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 či usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1820/21 ).
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Nejprve Ústavní soud zkoumal, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky ústavně souladným způsobem. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Jedním z těchto omezení je i § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, který - s výjimkou zákonem stanovených případů - nepřipouští dovolání proti rozhodnutím vydaným podle hlavy páté části druhé tohoto zákona.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně odůvodnil, že v předmětné věci je exekuce vedena ve věci výživného pro nezletilé děti, kterou upravuje hlava pátá části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních, na čemž nic nemění skutečnost, že oprávnění se v průběhu exekuce stali zletilými. Ústavní soud tento výklad považuje za ústavně konformní a již v minulosti jej aproboval (srov. usnesení ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 303/25 či ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 3426/21 ).
13. Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky vůči usnesení krajského soudu, který neshledal způsob vedení exekuce prodejem jejích nemovitostí nepřiměřeným. Stěžovatelce lze obecně přisvědčit, že exekuce musí směřovat pouze k účelnému uspokojení pohledávky oprávněného a nesmí představovat pro povinného likvidační zásah do jeho životních podmínek [viz již nález ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 752/04
(N 175/47 SbNU 337)]. Princip proporcionality způsobů provádění exekuce je vyjádřen i na zákonné úrovni (srov. § 47 odst. 1 a § 58 exekučního řádu).
14. V daném případě však Ústavní soud shledal, že závěry krajského soudu z pohledu naplnění předestřených požadavků obstojí. Krajský soud se otázkou přiměřenosti zvoleného způsobu exekuce výslovně zabýval a své závěry řádně odůvodnil. Zohlednil zejména povahu vymáhané pohledávky (výživného) a dobu, po kterou je exekuce vedena (od roku 2019). Současně vysvětlil, že z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatelka měla jiný majetek či příjem, který by mohl vést k efektivnímu vymožení dané pohledávky v přiměřeném čase.
15. Kromě toho, stěžovatelka o hrozbě prodeje její bytové jednotky věděla přinejmenším od září 2019, kdy byl exekuční příkaz prodejem nemovitostí vydán. Jak navíc upozornil krajský soud, stěžovatelka může dražbě zabránit úplným zaplacením dluhu a nákladů exekuce, což může učinit - jak naznačil již dříve městský soud v předchozím usnesení o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce - mimo jiné dispozicemi se svým bytem o dispozici 3+1, v němž žije podle zjištění soudů sama (může jej pronajmout zčásti nebo celý, prodat a pořídit si menší aj.).
16. Odkazuje-li stěžovatelka na nálezy sp. zn. IV. ÚS 3115/12 a sp. zn. IV. ÚS 4489/12 , plynou z nich sice obecné požadavky na přiměřenost a vhodnost způsobu exekuce, důvody a okolnosti pro zásah Ústavního soudu však byly v tamějších poměrech podstatně odlišné. V prvním z nich šlo o exekuci vedenou prakticky na veškerý majetek povinného kvůli částce 5 075 Kč, což bylo shledáno zjevně šikanózním, navíc v situaci, kdy povinný disponoval potřebnou částkou na účtu. V druhém případě povinný kvůli dluhu necelých 20 000 Kč (na náhradě nákladů) přišel o družstevní byt, jehož hodnota byla přibližně 1,4 milionu Kč, přičemž nárok na vypořádací podíl měl v hodnotě mnohonásobně nižší. Oproti tomu v posuzované věci jde o dluh na výživném přesahující (spolu s náklady) částku 100 000 Kč, jehož vymožení po několik let nebylo efektivně dosáhnuto. Postup krajského soudu proto nelze označit za protiústavní.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu