Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Hronem, advokátem se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 5 Tdo 991/2021-9738, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného formou účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dále ze spáchání zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let podle § 248 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a současně k peněžitému trestu v celkové výši 2 400 000 Kč podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku. Peněžitý trest byl vyměřen podle § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku na 600 denních sazeb ve výši 4 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, městský soud stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
3. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl pravidelně v období nejméně od 3. 6. 2009 do 24. 1. 2011 předávat svému spoluobviněnému - řediteli nemocnice X (dále jen "X") neoprávněné plnění ve formě finanční hotovosti v období do července 2010 ve výši 100 000 Kč měsíčně a v období od srpna 2010 ve výši 120 000 Kč měsíčně. Společně pak měli v souvislosti s předáním těchto plnění uskutečnit celkem 21 setkání. Dále měli ovlivnit průběh veřejné zakázky na právní služby pro X tak, aby tuto zakázku získala předem určená advokátní kancelář, v níž byl stěžovatel společníkem. Následně měli uzavřít dodatek ke smlouvě, neboť oba chtěli, aby X odebírala služby od této advokátní kanceláře mimo režim zákona o veřejných zakázkách i po termínu plnění stanoveném v zakázce. Následně měl stěžovatel spolu se spoluobviněným ředitelem X porušit zásady zadávacího řízení tím, že záměrně nastavili podmínky soutěže tak, aby vyhovovaly předem určené advokátní kanceláři (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel, jeho spoluobvinění a státní zástupce v jejich neprospěch podali proti napadenému rozsudku městského soudu odvolání, na jehož podkladě vrchní soud ve vztahu ke stěžovateli podle § 258 odst. 1 písm. c), písm. d), písm. e), písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výroky o trestu a o náhradě škody napadeného rozsudku městského soudu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let. Dále uložil stěžovateli peněžitý trest podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku v celkové výši 2 400 000 Kč vyměřený podle § 68 odst. 1, odst. 2 v 600 denních sazbách po 4 000 Kč.
5. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá vlastní námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) uznání viny obecnými soudy na základě jediného nepřímého důkazu; 2) nezabývání se speciální věrohodností klíčového důkazního prostředku; 3) opomenutí důkazu svědčícího ve prospěch stěžovatele. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje vůči tomu, že byl shledán vinným z trestného činu podplacení. Dle jeho názoru vrchní soud vyvrátil obhajobu toliko na základě elektronického deníku spoluobviněného ředitele X (dále jen "deník"), který vedl v aplikaci Microsoft Word. Celkem bylo nalezeno devět verzí tohoto dokumentu, přičemž jako důkazní prostředek byl použit ten nejobsáhlejší. V tomto deníku několikrát zaznívá, že stěžovatel má ředitele X předávat "moo", které soudy považovaly za úplatky. Ředitel XX měl tento deník označit za rozpracované literární dílo, jež je z části smyšlené a z části autobiografické, které měl psát pod vlivem alkoholu a tvrdých drog, zejména kokainu.
8. Na základě odstavců 43. a 44. napadeného rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel tvrdí, že jeho vztah k údajným úplatkům je dovozován toliko na základě záznamů v deníku. Vrchní soud měl tedy uznat stěžovatele vinným pouze na základě jednoho nepřímého důkazu, čímž dle stěžovatele porušil čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Nejvyšší soud se údajně nezabýval námitkou stěžovatele, který podal dovolání z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění, o která se vrchní soud opírá, po zrušení rozhodnutí městského soudu neprovedl. Dále pak stěžovatel uvádí, že důkazy elektronické komunikace a záznam o sledování hotelu nemají žádnou důkazní hodnotu, neboť pocházejí z období, kdy nedocházelo k údajnému předávání úplatků. Závěrem stěžovatel připomíná, že uvedené důkazní prostředky jsou důkazy nepřímými a netvoří uzavřený řetězec. Nejvyšší soud se tedy měl zabývat otázkou usvědčení stěžovatele na základě jednoho nepřímého důkazu.
9. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s posouzením toliko obecné věrohodnosti důkazního prostředku - deníku. Dle stěžovatelova názoru se městský soud zabýval toliko obecnou věrohodností důkazu a opomenul věrohodnost specifickou. Městský soud pak měl tento důkaz hodnotit, aniž by se zabýval konkrétními záznamy o údajném předání úplatků ze strany stěžovatele. Dle stěžovatele je skutečnost, že záznamy v deníku byly ohledně spoluobžalovaných doloženy i dalšími důkazními prostředky, naprosto bezvýznamná. Na základě toho stěžovatel shledává extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Stěžovatel v tom shledává porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť obecné soudy učinily závěr o pravdivosti 20 záznamů o předání úplatku pouze na základě obecné věrohodnosti.
10. Ad 3) stěžovatel ve vztahu k posouzení věrohodnosti deníku připomíná návrh spoluobviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na osobu ředitele X. Tento posudek měl prokázat, že je třeba závěry z deníku interpretovat opatrně. Záznamy v deníku měly být ovlivněny jednak subjektivními pocity autora, jednak se do něj mělo promítnout i nadužívání léků a drog ze strany autora. Zmíněný posudek tak měl mít zásadní význam pro věrohodnost deníku. Spoluobžalovaný měl dvakrát v průběhu hlavního líčení tento důkaz navrhovat, městský soud ho však měl zcela opomenout. Nejvyšší soud pak tento nedostatek neshledal, neboť stěžovatel v hlavním líčení konaném dne 25. 6. 2019 po výzvě na doplnění dokazování již tento návrh nevznesl. Dle názoru stěžovatele se v tomto případě jedná o libovůli ze strany Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s tím, že skutečnost, že důkazní návrh průběžně neopakoval, by měla znamenat, že se jím městský soud nemusel zabývat.
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatel toliko prosazuje svůj pro sebe příznivý náhled na skutkový stav, který však neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistily obecné soudy, a účelově mimo relevantní kontext prezentuje některé dílčí elementy svého případu nesoucí znaky skutkových nepřesností, které však z hlediska celkového souhrnu skutkových zjištění učiněných obecnými soudy nejsou podstatné. Obecné soudy postupovaly v nynější věci v mezích, které pro trestní řízení vytyčuje ústavní pořádek, a stěžovatelovy námitky tedy nejsou způsobilé ani potenciálně odůvodnit závěr o tom, že by se napadená rozhodnutí protivila požadavku na poskytnutí ochrany jeho ústavně zaručeným základním právům či svobodám. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
13. K námitce 1) Ústavní soud podotýká, že jí stěžovatel toliko polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jak se již Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací praxi k problematice ústavní konformity dokazování v trestním řízení vyjádřil, jeho možnosti zasáhnout proti jeho průběhu a výsledkům jsou velmi omezené, neboť tento proces je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Ta je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
14. Proces dokazování však zajisté nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
15. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci skutku [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
16. Žádnou ze zde uvedených vad však napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí. Stěžovatelova námitka je ve skutečnosti toliko vyjádřením nesouhlasu s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a jejich skutkovými závěry, které však z ústavněprávního hlediska dostálo všem požadavkům na ně kladeným judikaturou Ústavního soudu ve shora nastíněném smyslu.
17. K závěru o stěžovatelově vině dospěly obecné soudy na základě důkladného dokazování. Stěžovatelova námitka, že obecné soudy rozhodly toliko na základě jediného nepřímého důkazu, neobstojí. Jak uvedl Nejvyšší soud v bodě 43. svého rozhodnutí, nalézací soud provedl podrobné dokazování, kdy informace z deníku ještě následně ověřoval z výpisů dotčených osob. Toto si Ústavní soud ověřil i z rozhodnutí nalézacího soudu. Z tohoto důvodu nelze tudíž tvrdit, že závěr nalézacího soudu byl učiněn pouze na základě tohoto jediného důkazu, nýbrž jako hodnocení více provedených důkazů jak samostatně, tak v jejich souhrnu, dle zásad trestního řízení. Tento argument tudíž směřuje na hodnocení důkazu, jež s ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť neshledal pochybení, které by mu tento přezkum umožňoval.
18. K tomu Ústavní soud ještě podotýká, že rozsudek městského soudu stěžovatel ani svou ústavní stížností nenapadá, a tedy Ústavnímu soudu neumožnil jej přezkoumat. Jelikož vrchní soud sám důkaz deníkem ani důkazy týkající se jeho věrohodnosti neprováděl (srov. k tomu bod 33. a bod 36. napadeného rozsudku vrchního soudu), musel se omezit pouze na přezkoumání procesní korektnosti použití tohoto důkazu, ale ohledně jeho obsahu byl vázán skutkovými zjištěními městského soudu, a naopak by postupoval v rozporu s § 263 odst. 7 věta druhá trestního řádu, pokud by jeho skutková zjištění měnil. Jelikož stěžovatel Ústavnímu soudu odepřel přezkum napadeného rozsudku městského soudu, musel se Ústavní soud omezit pouze na způsob, jakým vrchní soud posoudil procesní korektnost dokazování deníkem, neboť ústavnost rozsudku městského soudu včetně ústavní konformity procesu dokazování před ním posuzovat nemohl.
19. Jak se podává z bodu 36. napadeného rozsudku vrchního soudu, tento se deníkem z procesního hlediska zabýval zcela dostatečně. Správně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a formálně-materiálním pojetím důkazů dospěl k závěru, že deník nelze a priori považovat ani na rozhodující, ani za bezvýznamný důkaz a že bylo na městském soudu, aby se jím řádně zabýval ve všech relevantních ohledech týkajících se jeho pravdivosti a závažnosti, a to s konstatováním, že městský soud v tomto směru nepochybil. Za těchto okolností při shora uvedeném omezení šíře přezkumu Ústavního soudu toliko na napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že tímto postupem vrchní soud z mezí ústavnosti v žádném případě nevybočil, ale postupoval v souladu se svými povinnostmi a pravomocemi i koncepcí dokazování v českém trestním řízení.
20. Námitka 2) směřuje na hodnocení jednoho z důkazních prostředků. K tomu Ústavní soud připomíná judikaturu uvedenou v bodech 14. a 15. Stěžovatelem namítané posouzení toliko obecné věrohodnosti nemůže obstát. Nejprve je třeba uvést, že daný důkazní prostředek může být proveden jako důkaz v trestním řízení, neboť, jak uvádí trestní řád v § 89 odst. 2, za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Tuto skutečnost ani stěžovatel nenamítá.
21. V § 89 odst. 1 je uveden demonstrativní výčet skutečností, jež se dokazují. Podle § 2 odst. 6 trestního řádu je pak na orgánech činných v trestním řízení, aby hodnotily jednotlivé důkazy jak samostatně, tak v jejich souhrnu. Kritérium obecné a specifické věrohodnosti se užívá především u posuzování svědka a jeho svědecké výpovědi. Stěžovatel sám uvádí v příkladech v části IV. ústavní stížnosti problematiku obecné a specifické věrohodnosti na výsleších svědků. Shodně s tímto příkladem i stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 217/2017 a sp. zn. 7 Tdo 1215/2020 hovoří o posuzování věrohodnosti toliko svědka, stejně jako odkazovaná literatura. Z tohoto vyplývá, že posuzování obecné a specifické věrohodnosti není aplikovatelné pro listinné důkazy, u nichž lze posuzovat toliko spolehlivost nosiče důkazu, v němž je důkaz zachycen.
22. Deník se z pohledu trestněprocesní teorie řadí do kategorie listinných důkazů, neboť orgánům činným v trestním řízení půjde především o jeho písemný obsah. Při zkoumání listinných důkazů jde především o určení pravosti dokumentu, v němž jsou zachyceny. Sám stěžovatel tuto pravost dokumentu nijak nerozporuje. Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené nemůže obecným soudům vytýkat hodnocení důkazů způsobem teoreticky správným a vštěpovat jim způsob hodnocení, jenž je užíván na jiné druhy důkazů. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že konfrontace záznamů s údaji v kalendáři je zcela bezvýznamná, jelikož tyto údaje ověřují pravost skutečností uvedených v deníku, která je při hodnocení listinných důkazů klíčová. Obecné soudy by naopak pochybily, pokud by se v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu zabývaly obsahem deníku zcela izolovaně a neprověřovaly, zda údaje v něm uvedené korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, či nikoliv.
23. Jak již Ústavní soud uvedl výše, obecná a specifická věrohodnost se u listinných důkazů neaplikuje. Stěžovatel tedy spíše polemizuje s hodnocením důkazního prostředku, avšak v mezích, v nichž se Ústavní soud mohl dokazováním v nynější věci vůbec zabývat, neshledal v postupu při provádění či hodnocení tohoto důkazu nedostatky, které by znamenaly zásah do stěžovatelových práv. K tomu viz výše body 17. a 19. Jak vrchní soud, tak Nejvyšší soud se přitom důkazní spolehlivostí deníku v potřebné míře zabývaly (srov. bod 36. napadeného rozsudku vrchního soudu a body 41. a 42. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tedy neměl na podkladu této námitky důvodu proti napadeným rozhodnutím zakročit.
24. Ani námitka 3) nemohla Ústavní soud přesvědčit o potřebě kasačního zásahu vůči napadeným rozhodnutím. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stabilně situace zakládající vadu tzv. opomenutého důkazu vytyčuje tak, že v nich buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl a co z něj vyvodil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
25. Zamítnout důkazní návrh lze pak v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1904/20 ze dne 10. 2. 2021; nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)]. Judikatura Ústavního soudu přitom vychází z přesvědčení, že ne každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces.
26. Stěžovatel namítá neprovedení důkazu v řízení u nalézacího soudu. Konkrétně mělo jít o znalecký posudek MUDr. Turka na ředitele X související s posouzením věrohodnosti deníku. Otázkou posouzení obecné a specifické věrohodnosti se Ústavní soud zabýval výše. Spoluobviněný - ředitel X navrhl tento důkaz v hlavním líčení, a to celkově dvakrát. Při závěrečném návrhu na doplnění dokazování ho však již nenavrhoval. Tímto mělo dojít dle názoru stěžovatele k nezákonnému zásahu, neboť nalézací soud měl tento důkaz opomenout.
27. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel vytýká obecným soudům vadu, jíž se měly dopustit vůči jinému spoluobviněnému. Netvrdí ani neprokazuje, že by sám učinil důkazní návrh na provedení znaleckého posudku uvedeného výše, či že by jakýmkoliv způsobem dal najevo, že tento důkazní návrh podporuje, např. že by uvedl sám, že na jeho provedení trvá, když byl na závěr dokazování v hlavním líčení vyzván, zda má nějaké návrhy na doplnění dokazování. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je vybudována na zásadě subsidiarity, která požaduje nejen vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práv stěžovatelů, ale i předestření ústavněprávních argumentů v nich [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)], tedy i materiální vyčerpání všech námitek, které následně stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu v ústavní stížnosti, tak Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Pokud stěžovatel považoval důkaz znaleckým posudkem za zásadní pro svou obhajobu, nic mu nebránilo v tom, aby tento důkazní návrh sám odpovídajícím procesním způsobem řádně a včas vznesl. Neučinil-li tak, je povinen strpět následky, které jsou s tím spojeny.
28. Ústavní soud k tomu doplňuje, že i kdyby stěžovatel řádně sám příslušný procesní návrh vznesl, neprovedení důkazu by v nynější věci zakládalo toliko nezákonnost, nikoliv neústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom dlouhodobě ve své rozhodovací činnosti vychází z názoru, že ne každá nezákonnost zakládá rovněž vadu protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
29. Vada nezákonnosti musí dosahovat určité intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, aby současně představovala i jejich porušení, a tedy aby zatěžovala vadou neústavnosti napadené rozhodnutí či jiný postup orgánu veřejné moci, k nimž se pojí. To platí i pro vadu opomenutého důkazu. Ne každé opomenutí rozhodnout o důkazním návrhu, které vždy samo o sobě zatěžuje postup obecného soudu vadou nezákonnosti, neboť takto mu právní řád postupovat neumožňuje, musí tedy vždy současně zakládat i vadu neústavnosti. Tak tomu nebude zejména v případech, v nichž opomenutý důkazní návrh směřuje k důkazu, který nemá žádný či má jen zcela mizivý význam pro rozhodnutí ve věci samé. Pokud stěžovatel neučiní součástí své námitky opomenutého důkazu i argumentaci co do potenciálního významu navrhovaného důkazu, znemožní tím Ústavnímu soudu, který není povolán k tomu, aby z vlastní iniciativy za stěžovatele dotvářel či konkretizoval jeho argumentaci, přezkoumat i intenzitu možného zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. V takovém případě námitka opomenutého důkazu nemůže být úspěšná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1665/22 ze dne 23. 8. 2022).
30. Stěžovatel ve své stížnosti tuto argumentaci uvádí. Dle jeho názoru měl tento důkaz výrazně ovlivnit hodnocení závěrů získaných z deníku v jeho prospěch. Námitkou stěžovatele o neprovedení důkazů se však již zabývaly vrchní soud (viz bod 33. napadeného rozsudku vrchního soudu) i Nejvyšší soud (viz bod 44. napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a dospěly k závěru, že nedošlo k opomenutí žádného podstatného důkazu, tedy nejen znaleckého posudku, ale i dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů. Jak zároveň vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebylo žádným z obhájců navrhováno provedení tohoto důkazu. Ústavní soud v jednání vrchního a Nejvyššího soudu neshledal žádná závažná opomenutí či pochybení, ale ztotožňuje se s jejich závěrem, že tento důkaz nemohl zásadním způsobem ovlivnit provedené dokazování a byl, spolu s dalšími důkazy, které odmítl již nalézací soud, nadbytečný.
31. S názorem stěžovatele, že jednání Nejvyššího soudu je nepřijatelnou a naprostou libovůlí, se Ústavní soud neztotožňuje. Proces dokazování v hlavním líčení je dynamickým procesem, v němž se některé důkazy ze strany obhajoby v určitý čas zdají být naprosto klíčové. S postupem dokazování však takovéto návrhy ve světle již provedených důkazů nemusí mít takovou váhu s ohledem na taktiku obhajoby. Pokud obhajoba nenavrhuje provedení tohoto důkazu nadále v hlavním líčení i přes jiné důkazní návrhy, může tomu tak být i z důvodu nedůležitosti tohoto důkazu. Právě nadbytečnost tohoto důkazu i obecné soudy uvedly. Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu nespatřuje libovůli, neboť ten toliko posoudil možný vliv tohoto důkazu na průběh řízení a vypořádal se tak s tímto důkazním prostředkem.
32. Účelem § 215 odst. 4 trestního řádu, podle nějž je předseda senátu po provedení dokazování povinen vyzvat strany, zda nečiní návrhy na doplnění dokazování, je mimo jiné právě to, aby o rozsahu navržených a provedených důkazů nebylo na závěr fáze dokazování v hlavním líčení pochyb. Pokud si je strana řízení vědoma, že nebyl proveden důkaz, který již dříve navrhla, ačkoliv tento důkaz je pro ni významný, má možnost v tomto okamžiku důkazní návrh opět vznést. V opačném případě, pokud z dosavadního průběhu hlavního líčení nevyplývá opak, je předseda senátu oprávněn vyhodnotit si absenci důkazního návrhu strany tak, že na provedení důkazu netrvá. V nynější věci nic nenasvědčuje tomu, že by opak z průběhu hlavního líčení vyplynul, nadto obecné soudy řádně vysvětlily, proč důkazní návrh znaleckým posudkem považovaly za nadbytečný.
33. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu