U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2017 o dovolání
obviněného P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
12. 9. 2016 sp. zn. 3 To 535/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 158/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. 3 T
158/2015 byl obviněný P. Š. uznán vinným „dvojnásobným“ přečinem ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
„dne 23. 11. 2014 v době od 4:00 hodin do 5:00 hodin v obci L., okr. Č. B.,
před budovou kulturního domu a před větším počtem přítomných osob po předchozí
slovní rozepři ohledně hlasitosti hudby vycházející z vozidla Mazda 6, řidiče
J. F., úmyslně a bezdůvodně fyzicky nejprve napadl jediným úderem pěstí do
obličeje směrem na levou stranu D. Š., který po úderu pěstí upadl na zem na
záda, a následně rovněž stejným způsobem fyzicky napadl P. M., který se snažil
pomoci D. Š., když tímto svým jednáním oběma poškozeným způsobil zranění s
nutností ošetření na traumatologické ambulanci Nemocnice České Budějovice, a.
s., a následnou hospitalizací u poškozeného D. Š., od 23. 11. 2014 do 26. 11.
2014, a u poškozeného P M., s hospitalizací od 25. 11. 2014 do 27. 11. 2014,
přičemž dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudního
lékařství utrpěl D. Š., oděrky v oblasti levé očnice a na levém spánku, otřes
mozku a podvrtnutí krční páteře, kdy ze soudně-lékařského hlediska jde o
poranění lehké, a P. M., utrpěl oděrku na temeni hlavy vlevo, podkožní krevní
výron v oblasti levé očnice, podspojivkový krevní výron levého oka,
podspojivkový krevní výron nad levou čelistní dutinou, podspojivkový krevní
výron nad levou čelní dutinou, podkožní krevní výron v krajině levého klíčku,
otřes mozku, zlomeninu zevního konce levé klíční kosti bez posunu, zlomeninu
zevního konce levé klíční kosti bez posunu a zlomeninu levého čelistně-lícního
komplexu, kdy ze soudně-lékařského hlediska jde rovněž o poranění lehké“.
Za to mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil
povinnost, aby na náhradě škody a nemajetkové újmě zaplatil Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, se sídlem Žižkova 22, České Budějovice, částku ve
výši 28 046 Kč; D. Š., trvale bytem L., částku ve výši 133,90 EUR a 11 553,76
Kč; a P. M., trvale bytem L., částku ve výši 559 136 Kč. Podle § 229 odst. 2
tr. ř. poté P. M. odkázal se zbytkem jeho uplatněného nároku na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu
odvolání. Z tohoto podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
12. 9. 2016 sp. zn. 3 To 535/2016 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti obviněného
k náhradě škody vůči poškozeným D. Š. a P. M., načež podle § 259 odst. 3 písm.
a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu D. Š. v částce 10 553,76 Kč a P. M.
v částce 549 096 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak tyto poškozené odkázal se
zbytky jejich uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení
ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně
nezměněn.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého
zvoleného obhájce v celém rozsahu dovoláním v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Podle jeho názoru jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním
rozporu s provedenými důkazy, což podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu odůvodňuje přezkumnou povinnost ohledně skutkových zjištění ze strany
Nejvyššího soudu i v rámci deklarovaného dovolacího důvodu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 7 Tdo 789/2015). Extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je podle judikatury
Ústavního soudu porušením principu řádného a spravedlivého procesu ve smyslu
čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská Úmluva“ – pozn.
NS). K tomu odkázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu – sp. zn. II. ÚS
2804/10, I. ÚS 564/08, III. ÚS 751/06, III. ÚS 3590/11, II. ÚS 2464/11, IV. ÚS
2825/10, II. ÚS 855/08 a Pl. ÚS-st. 38/14.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně uvedl, že odvolací
soud zjevně porušil zásadu volného hodnocení důkazů a princip nestrannosti
soudu, když zdůraznil rozpory ve výpovědích obviněného z přípravného řízení a
hlavního líčení, a naopak bagatelizoval rozpory ve výpovědích obou poškozených
M. a Š. i ve výpovědi svědkyně K. – přítelkyně poškozeného M. (sic! správně K.
– pozn. NS). Soudy obou stupňů se podle obviněného nevypořádaly s rozpory ve
výpovědi této svědkyně, a to zejména v otázkách, zda údery obviněného měly být
vedeny rukou či nohou, kolik úderů bylo apod. V takovém případě měly soudy v
souladu se zásadou in dubio pro reo přisvědčit obhajobě obviněného v tom, že
jednal v nutné obraně. Závěry soudů o věrohodnosti zmíněných svědků jsou
nepřezkoumatelné. Na druhou stranu nalézací soud odmítl výpověď svědka S. s
tím, že jde o přítele obviněného. Všichni svědci, včetně svědka S., přitom byli
poučeni ohledně trestních následků křivé výpovědi, ale soudy touto skutečností
podpořily toliko věrohodnost výpovědí poškozených a svědkyně K. (K.), nikoliv
věrohodnost svědka S. Poškozený M. byl navíc v minulosti na rozdíl od svědka S.
trestán pro majetkovou trestnou činnost.
Soud prvního stupně pak vyvrátil argument obviněného spočívající v tom, že
jednal v nutné obraně pouze tím, že podle jeho názoru mohl místo kdykoliv
bezpečně opustit. Takovou povinnost však obviněný neměl a ani judikatura
týkající se této problematiky nenutí osobu opouštět místo před útočníkem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1197/2013).
Odvolací soud k tomu pouze doplnil, že poškození byli prokazatelně zraněni,
zatímco obviněný zůstal „nezasažen“. Tento argument je podle obviněného
nepřípadný, neboť podle takové představy soudu by měl obviněný nejprve nechat
poškozené dokončit útok a až poté se bránit, což je absurdní a v rozporu s
dosavadní judikaturou, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014
sp. zn. 5 Tdo 1283/2014. Jelikož se soudy nevypořádaly jak s námitkou
obviněného ohledně jednání v nutné obraně, tak s námitkou obviněného v odvolání
spočívající v tom, že poškozený M. a jeho přítelkyně svědkyně K. (K.) jejich
výpověďmi sledují majetkový prospěch, postupovaly tak v rozporu se závěry
nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1464/13, uveřejněném
pod č. 152/2013 Sb. n. a u. ÚS, podle kterého je soud povinen vypořádat se s
námitkami účastníků řízení způsobem odpovídajícímu míře jejich závažnosti (k
tomu rovněž nález ÚS ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06, uveřejněný pod č.
175/2006 Sb. n. a u. ÚS).
Z těchto důvodu obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. 3 To 535/2016, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k dovolání
obviněného prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním
zastupitelství. Po stručném shrnutí trestní věci obviněného a jeho dovolání
státní zástupce zaujal stanovisko, že obsahem dovolání obviněného jsou výlučně
námitky nespadající pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný z
dovolacích důvodů. Obviněný pouze zpochybňuje skutková zjištění soudů, resp.
polemizuje s jejich hodnocením důkazů. Námitku v tom směru, že obviněný jednal
v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, odůvodnil opět na podkladě své
vlastní verze skutkového stavu. Soudy podle státního zástupce postupovaly v
souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a své závěry řádně odůvodnily ve smyslu §
125 odst. 1 tr. ř. Skutková zjištění tak nejsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Konkrétně státní zástupce zdůraznil, že jen poškozeným byla
způsobena újma na zdraví, načež pouze partnerka poškozeného M., svědkyně J. K.
(K.), zavolala lékařskou pomoc. Jedinou snahou obviněného bylo místo činu
opustit, a to za situace, kdy poškozený D. Š. ležel bezvládně na zemi. Obavy
obviněného o jeho život nebyly v řízení prokázány. Navíc jsou zjevné rozpory ve
výpovědích obviněného a svědka P. S. jak mezi sebou navzájem, tak při porovnání
jejich výpovědí z přípravného řízení a hlavního líčení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání P. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v
případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nad rámec uvedeného pak státní zástupce doplnil, že se nalézací soud dopustil
pochybení, když jednání obviněného právně kvalifikoval jako „dvojnásobný“
přečin ublížení na zdraví podle § 164 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako
jeden trestný čin pokračující. Odvolací soud na tento nedostatek pouze
upozornil. Státní zástupce v této souvislosti dospěl k závěru, že i kdyby tuto
námitku obviněný v dovolání uplatnil (jako že tak neučinil), nemohlo by to na
jeho postavení nic změnit, když byl i tak odsouzen k úhrnnému trestu kvůli
souběhu trestného činu ublížení na zdraví s trestným činem výtržnictví, a navíc
mu byl uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby. Předmětná otázka též
není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9.
2016 sp. zn. 3 To 535/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3
tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Evropské úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud
ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného
prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro
úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a
vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k
soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č.
36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu,
zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu,
tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění,
že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné
případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění
v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a
další).
Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že námitky obviněného nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu vyjádřeným na str. 4
jeho rozsudku, že v řízení před soudem prvního stupně byly provedeny veškeré
důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností,
tudíž v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Své závěry a úvahy k nim
vedoucí soud prvního stupně řádně odůvodnil a postupoval podle § 125 odst. 1
tr. ř. Z odůvodnění je zřejmé, že provedené důkazy soud hodnotil podle svého
vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž z
provedených důkazů na základě jejich hodnocení logicky vyplývají závěry
zformované do skutkových zjištění. Z toho tudíž také vyplývá navazující závěr
Nejvyššího soudu, že učiněná zjištění nejsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy.
Obhajoba obviněného spočívající v tom, že sice dal poškozeným pěstí, ale
konflikt iniciovali právě oba poškození, kteří na něj nejdříve útočili verbálně
a následně hodlali přikročit k fyzické konfrontaci, kdy obviněný se pouze
bránil (jednal v nutné obraně), byla vyvrácena výpověďmi samotných poškozených
Š. a M., svědkyně J. K. – přítelkyně poškozeného M., a svědky V. B., J. F. a P.
B., kteří neměli bližší vztah s účastníky konfliktní situace. I závěry znalců
odpovídají verzi zjištěné soudem prvního stupně a přezkoumané soudem druhého
stupně.
Rozpory ve výpovědi poškozených a svědkyně K., namítané obhajobou již v rámci
odvolání, soud druhého stupně nepotvrdil. K tomu je třeba zdůraznit, že pokud z
výpovědi svědkyně nebylo zřejmé, zda obviněný zaútočil na poškozeného M. pěstí
či kopem nohy (znalec na základě vzniklých zranění připustil obě varianty),
soud se v souladu se zásadou in dubio pro reo přiklonil k méně invazivní
variantě úderu pěstí – tedy pro obviněného příznivější. Pokud obviněný namítá,
že soud měl přistupovat k výpovědi poškozeného M. obezřetněji, neboť se jedná o
osobu trestanou za majetkovou trestnou činnost, Nejvyšší soud připomíná, že je
třeba rozlišovat mezi tzv. obecnou a specifickou věrohodností výpovědi. I osoba
dříve trestaná (tzn. s potenciálně sníženou obecnou věrohodností) může v
konkrétním případě vypovídat v souladu s ostatními provedenými důkazy
(specifická věrohodnost). V projednávaném případě byl sice poškozený M. dříve
trestanou osobou za majetkovou trestnou činnost, nic ovšem nenasvědčovalo tomu,
že by jeho výpověď nebyla věrohodná, neboť byla v souladu s jinými důkazy, jež
soudy považovaly za objektivní a věrohodné. Sama skutečnost, že poškozený byl
soudně trestán, nemůže být bez vlivu jiné relevantní skutečnosti brána
automaticky jako skutečnost snižující jeho věrohodnost v konkrétním případě.
Naopak výpovědi obviněného a svědka S. byly v rozporu jak mezi sebou navzájem,
tak při časovém srovnání v přípravném řízení a hlavním líčení, zejména co se
týče míry účasti svědkyně K. na konfliktu. Tyto výpovědi jsou rovněž v rozporu
s výpověďmi ostatních svědků, kdy podle svědka S. byli poškození po útoku
obviněného relativně v pořádku, navzdory tomu, že podle výpovědi svědků B. a B.
poškozený Š. ležel na zemi a nejevil známky vědomí, načež musela být zavolána
záchranná služba. Navíc by bylo zjevně nelogické, aby obviněný v takto
konfliktní situaci (zejm. jak ji popisoval svědek S. v hlavním líčení) zůstal
nerušeně na inkriminovaném místě, když tvrdil, že se chtěl vyhnout konfrontaci.
Naopak po konfrontaci obviněný urychleně místo opustil, přestože minimálně
poškozený Š. po jeho útoku ležel na zemi a nehýbal se.
Takto zjištěný skutkový stav rovněž neodpovídá tomu, že by obviněný jednal v
tzv. nutné obraně. Podle § 29 tr. zákoníku jedná v nutné obraně ten, kdo
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem.
Podle komentářové literatury vyjadřuje zájem chráněný trestním zákonem objekt
trestného činu, tedy společenský vztah, zájem či hodnotu, jejíž ochrana je
zajištěna prostřednictvím trestního zákoníku. Tento je nezbytným znakem každé
skutkové podstaty trestného činu (individuální objekt) a je podřazen objektu
skupinovému (druhovému), který vyjadřuje společné druhové rysy individuálních
objektů jednotlivých trestných činů.
V projednávané trestní věci by byl takovým zájmem především zájem na zdraví
obviněného. Žádný útok na tento zájem chráněný trestním zákonem však v řízení
nebyl zjištěn. Naopak ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je
vyjádřeno, že obviněný úmyslně a bezdůvodně fyzicky napadl nejprve poškozeného
Š. a následně poškozeného M., který šel tolik pomoci poškozenému Š., jenž po
útoku obviněného ležel bezvládně na zemi. Nelze pominout ani jasnou fyzickou
převahu na straně obviněného a přítomnost jeho přítele S. a již zmíněnou
skutečnost, že mohl z místa kdykoliv odejít, minimálně při gradaci slovního
konfliktu, byť tato podmínka sama o sobě nevylučuje aplikaci rozebíraného
ustanovení. Pokud tedy obviněný tvrdí, že soudy měly aplikovat § 29 tr.
zákoníku, činí tak pouze prostřednictvím skutkového stavu vytvořeném na základě
vlastního hodnocení důkazů, nikoliv na základě skutkového stavu zjištěného
soudy. Jedná se tak o zcela jinou situaci, než v namítaném usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1197/2013, ve kterém byli zjevně
iniciátorem konfliktu poškození, přičemž obviněný se naopak snažil o smírné
řešení konfliktu. Rovněž v druhém namítaném případě (rozhodnutým Nejvyšším
soudem usnesením ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1283/2014) nejdříve
poškozený bezdůvodně fyzicky napadl svědka tak, že jej udeřil pěstí do
obličeje, na což reagoval obviněný tím, že se postavil mezi poškozeného a
svědka, kdy následně poškozený obviněného napadl nejméně jedenkrát pěstí do
horní části těla, přičemž obviněný jeho útok vykryl a poté, co získal nad
poškozeným fyzickou převahu, přistoupil k aktivnímu napadání poškozeného.
Konečně z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že by
se odvolací soud nedostatečně zabýval jeho námitkami v odvolání. Nálezy
Ústavního soudu v tomto směru (nález ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS
1464/13, uveřejněný pod č. 152/2013 Sb. n. a u. ÚS, a nález ze dne 3. 10. 2006
sp. zn. I. ÚS 74/06, uveřejněný pod č. 175/2006 Sb. n. a u. ÚS) nelze chápat
tak, že by soudy byly povinny podrobně se zabývat každou námitkou obhajoby, ale
tak, že soudy jsou povinny se zabývat námitkami obhajoby v rozsahu závislém na
jejich relevanci. Jak bylo výše vysvětleno, soudy se v dostatečném rozsahu
zabývaly otázkou, zda obviněný jednal v nutné obraně. Pokud soudy v tomto směru
uzavřely, že výpovědi poškozeného M. i svědkyně K. jsou s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu věrohodné a odpovídají jiným věrohodným provedeným důkazům,
byla tím vyvrácena i námitka obhajoby, že takto učinili zištně z ekonomických
důvodů, neboť tato námitka nemá oporu v provedeném dokazování. Nelze tak učinit
závěr, že by se soudy s námitkou obhajoby nevypořádaly.
K úplnosti je třeba doplnit, že Nejvyšší soud je podle § 265f odst. 1 tr. ř.
vázán jak rozsahem, tak důvody dovolání. Pokud tedy státní zástupce ve svém
vyjádření v samotném závěru z vlastní iniciativy rozvádí úvahu též o tom, zda
se v konkrétním případě jednalo o „dvojnásobný“ přečin ublížení na zdraví, či o
jeden přečin pokračující, tak jelikož obviněný tuto otázku do svého dovolání
ani náznakem nezahrnul, Nejvyšší soud se jí neměl důvod zabývat.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům jen z těchto stručně
uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. Š. podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který v
dovolání uplatnil, ale i než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí pak
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 3. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu