Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem, sídlem R. Těsnohlídka 420, Čáslav, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 7 To 144/2023-2222, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2023, č. j. 7 To 144/2023-2233, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 3 T 87/2015 vyplývá, že stěžovatel byl v dané trestní věci uznán vinným jako pomocník k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, který spáchali další dva obžalovaní. Podstata jejich jednání byla v tom, že další dva obžalovaní, onoho času policisté, předávali stěžovateli informace získané z obsluhy tísňové linky, který je pak rozesílal asistenčním službám, které tím neoprávněně zvýhodňoval. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného stanovení dohledu, a k trestu propadnutí věci (mobilního telefonu).
2. Po uplynutí zkušební doby obvodní soud rozhodoval, zda se stěžovatel osvědčil. V průběhu zkušební doby stěžovatel spáchal dva další trestné činy, za které mu byly uloženy především peněžité tresty. V usnesení ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 T 87/2015-2201, obvodní soud rozhodl, že se podmíněné odsouzení ponechává v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o 2 roky. Ačkoliv se stěžovatel v průběhu zkušební doby dopustil dvou úmyslných trestných činů, podstatnou část trestů již vykonal (zejména uhradil peněžité tresty). Vzhledem k této snaze napravit důsledky trestného jednání je podle obvodního soudu namístě pouze prodloužit zkušební dobu a nenařizovat výkon trestu odnětí svobody.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, z jejíhož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil usnesení obvodního soudu a sám znovu rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle městského soudu nejsou v dané věci dány výjimečné okolnosti, které požaduje zákon pro prodloužení zkušební doby. Ani z okolností případu, ani z hodnocení osoby stěžovatele takové výjimečné okolnosti nevyplývají (§ 86 odst. 1 trestního zákoníku a contrario). Postup zvolený obvodním soudem by byl možný při jednorázovém vybočení z vedení řádného života, nikoliv při opakovaném úmyslném spáchání trestného činu.
4. Usnesením ze dne 21. 6. 2023, č. j. 7 To 144/2023-2233, opravil městský soud písařskou chybu ve výroku předchozího usnesení tak, že dobu trestu odnětí svobody v trvání 3 let nahradil dobou 12 měsíců.
5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel namítá, že ke zrušení rozhodnutí obvodního soudu došlo v rozporu s ústavním pořádkem v neveřejném zasedání. Stěžovatel nemohl být tomuto rozhodování přítomen, vznášet námitky a navrhovat důkazy. Stěžovatel nemohl městskému soudu osvětlit svou životní situaci v řízení, v němž se rozhodovalo o jeho osobní svobodě. Městský soud nedostatečně posoudil podmínky pro uložení trestu, který je s ohledem na společenskou škodlivost stěžovatelova jednání nepřiměřený. Neprovedl ani žádné důkazy, které by potvrzovaly nutnost nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel nebyl ani vyzván, aby se ke stížnosti státního zástupce vyjádřil.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně potvrdil, že konkrétní výměra individuálního trestu a rozhodování o jeho výkonu náleží do výlučné pravomoci obecných soudů (čl. 40 odst. 1 Listiny) a Ústavní soud může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout, vykročí-li soudy z mantinelů, které jim dává ústavní pořádek [srov. např. nález ze dne 15. 8. 2017,
sp. zn. I. ÚS 1202/17
(N 151/86 SbNU 527); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz]. To platí tím spíše, je-li důsledkem takového soudního rozhodnutí bezprostřední zásah do osobní svobody podle čl. 8 Listiny, jakožto jednoho z nejdůležitějších lidských práv. Rozhodování o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody chápe Ústavní soud jako rozhodování o osobní svobodě jednotlivce [srov. např. nález ze dne 30. 7. 2019,
sp. zn. II. ÚS 4022/18
(N 142/95 SbNU 230)]. Z toho vyplývají zvláštní ústavní požadavky, kladené jak na proces předcházející vydání takového rozhodnutí, tak na jeho samotné odůvodnění.
10. Tyto požadavky soudy v dané věci splnily. V první řadě je třeba odmítnout námitku, že stěžovateli nebylo umožněno účastnit se rozhodování ve stížnostním řízení. Městský soud v souladu se zákonem rozhodl v neveřejném zasedání (srov. § 240 trestního řádu). Nutnost konání veřejného zasedání v dané věci nevyplývala ani z žádných specifických okolností. Městský soud nepřehodnocoval provedené důkazy, převzal skutkový stav zjištěný obvodním soudem, v průběhu řízení nevyvstala potřeba nových skutkových zjištění [obdobně např. nález ze dne 24. 11. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1756/08
(N 200/51 SbNU 439), nebo usnesení ze dne 6. 4. 2021,
sp. zn. IV. ÚS 664/21
]. Jejich provedení se ostatně nedomáhali ani účastníci řízení. Odlišné posouzení věci městským soudem spočívá na jiném právním názoru, který se týkal podmínek aplikace § 86 odst. 1 trestního zákoníku.
11. Z hlediska zásad kontradiktornosti je důležité, že stěžovatel (jakožto odsouzený) nebyl proti orgánům veřejné žaloby procesně znevýhodněn. Zejména je podstatné, že stížnost podaná Městským státním zastupitelstvím v Praze (č. l. 2206) byla stěžovateli doručena před rozhodnutím městského soudu (viz doručenka na č. l. 2218). Městskému soudu je možné vytknout, že napadené usnesení vydal pouhé dva dny po doručení stížnosti stěžovateli a nedal mu tedy dostatečný prostor k vyjádření. Pro posouzení případného zkrácení stěžovatelových práv je však zásadní, že se k podané stížnosti v průběhu cca 2 měsíců vůbec nevyjádřil. K prvnímu pokusu o doručení usnesení městského soudu došlo zanecháním výzvy k vyzvednutí dne 19. 5. 2023 (4 týdny po doručení stížnosti stěžovateli), opravené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 27. 6. 2023, tedy více než dva měsíce od doručení stížnosti. Za neoprávněný zásah do ústavních práv účastníka řízení lze považovat pouze postup, jímž se zkracují taková procesní práva, jichž účastník hodlá využít. Stěžovatel svého práva prokazatelně nevyužil, v postupu městského soudu tedy lze shledat pochybení, které však nevedlo k reálnému porušení stěžovatelových práv. Zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu by za těchto okolností představovalo formalistický postup.
12. Ve zbytku ústavní stížnost představuje polemiku s názorem městského soudu ohledně (ne)splnění podmínek aplikace § 86 odst. 1 trestního zákoníku. V něm je uvedeno, že "jestliže podmíněně odsouzený, ohledně něhož byl vysloven dohled, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (...)". Postup městského soudu tedy odpovídá jak textu zákona, tak ustálené soudní praxi (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 10. 1. 2023,
sp. zn. I. ÚS 3330/22
, nebo bod 12 usnesení ze dne 16. 5. 2023,
sp. zn. IV. ÚS 2094/22
). Z důkazů provedených obvodním soudem bylo jednoznačně zjištěno, že stěžovatel nežil ve zkušební době řádným životem, neboť se dokonce opakovaně dopustil další trestné činnosti, z jejíž povahy lze dovodit nenaplnění výchovného účinku uložených trestů a absenci respektu stěžovatele k právům druhých osob. V takové situaci nelze přisvědčit ani tvrzení, že by výkon trestu odnětí svobody v délce 12 měsíců byl nepřiměřeně tvrdým trestem s ohledem na to, jaké trestné činnosti se stěžovatel dopustil.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu